#15: BILL NA SVATEBNÍ CESTĚ
Když Vilík dojel
domů, byl tu už dopis od Luisy Frederici, v němž mu oznamovala, že
stanovila den svatby na 6. března 1866, velice fikané datum, Michelangelo
Buonarroti by slavil ten den 391 let… nezapomenutelný tvůrce ideálů zaplněných
do jedné Sixtinské kaple. Svatba se konala v domě nevěsty. Bylo tu mnoho
přátel obou rodin a všichni souhlasili, že hezčí párek se nikdy neskláněl před
oltářem Hyménovým.
Jejich svatební cesta
(honeymoon) vedla do Leavenworthu,
kam jeli parníkem po řece ze St. Louis. Cestující na parníku měli nádherně
zařízené kajuty a prvotřídní obsluhu, proto taková cesta byla příjemným
zábavním výletem. Ale i tady se Bill setkal s válečným »hadem u cesty«.
Společnost výletníků na palubě projevovala o mladou dvojici takový nezdvořilý
zájem, že Luisa raději odešla do kajuty, aby se vyhnula zlomyslným hrubostem a
zabránila případnému konfliktu. Když se vzdálila, dal se Vilík do hovoru
s nějakým pánem z Indiany. Řeč se stočila i na drzé chování některých
výletníků a muž mu po chvilce váhání řekl:
»Mám-li vám říct
pravdu, pane Cody, tak tito lidé jsou z Missouri a poznali vás jako
jednoho z Jennisonových jestřábů. Vědí, že jste velkým nepřítelem Jihu,
proto vás zuřivě nenávidí«.
»Já jsem byl za války
vojákem a skautem armády Unie«, odvětil Bill s rozvahou, »jenže měl jsem
své zkušenosti s jižanským rytířstvím už dlouho před válkou«. A vypravoval
občanovi z Indiany příhody vlastní rodiny z Kansasu.
Druhého dne drzé a
vyzývavé chování Missouřanů pokračovalo. Bill už chtěl projevit svůj hněv jako
Hněvín soudruhovi Biľakovi a rozhořčení neznající mezí, ale Luisa ho uprosila,
aby dělal jako by nic.
Odpoledne zastavila
loď u osamělého přístaviště, aby naložila palivo. Missouřané vypadali velmi
vzrušeně… Shromáždili se vzadu u lodního zábradlí a napjatě se dívali někam do
dálky.
Lodníci se právě
chystali odrazit, když se z lesa vyřítila horda jezdců a hnala se
k přístavišti. Kapitán si myslel, že chtějí přepadnout parník, a dal hbitě
rozkaz k odražení útoku. Současně povolal všechno mužstvo na palubu. Byli
to většinou mouřeníni a ochotně se připravili k bitce, kdyby nebylo zbytí.
Vůdce banditů střelil několikrát do vzduchu a přiblížil se těsně
k parníku.
»Kde je ten kansaský
jestřáb?« zvolal. »Přišli jsme si až sem pro něho«.
Ostatní jezdci
spatřili Billa a jeden z nich spustil: »Známe vás jako své boty, Cody!«
Ale přijeli příliš
pozdě. Parník se už mezitím stačil odpoutat od břehu a nestažený přístavní
můstek vlekl za sebou ve vodě. Když útočníci viděli, že jim kořist foukla před
nosem, vyjádřili své zklamání zuřivým pokřikem a vypálili na parník rozptýlenou
salvu výstřelů. Ale loď ujela brzy z dostřelu a pokračovala vzhůru po
řece.
Vilík se připravil na
nejhorší etapu svých líbánek, honeymoon, svatební cesty s nemalichernými
gesty. Stál s revolverem v ruce nahoře u schodů a čekal, kdo
z jeho nepřátel zaútočí první.
Na palubě však byla
také společnost (galérka) bývalých vojáků Unie, asi šest nebo osm veselejších
mužů. Byli samozřejmě ne v khaki, ale jenom v nenápadném civilu a
Bill proto o nich nic moc nevěděl. Ale když byl jejich bývalý spoluhráč na
bojovné šachovnici v tísni, okamžitě mu přispěchali na pomoc. Naštěstí
jejich služeb nebylo zapotřebí a zbytek cesty proběhl bez nemilých příhod.
Později jsme se
dověděli, že Missouřané telegrafovali bratříčkům Jamesům a Youngerům, že na
palubě parníku se nachází wanted dead or alive Bill Cody, aby poslali četu mužů
na osamělé místo a slavného unionistického skauta lapili a odvlekli.
Vilík se obával, že
Luisa bude rozladěna tímto nepříjemným incidentem na svatební cestě, ale
v Leavenworthu je čekalo tak srdečné přivítání, že rychle zapomněli na
všechny strasti otce americké vlasti v průběhu svatební cesty, a teprve zde jim
začaly pravé líbánky, že i kocour Garfield žárlí víc oranžově než čerstvě rozčarovaně
krušně ba i černě.
Bill vyhověl přání
Luisy a nepomýšlel na další život v prérii. Rozhodl se pro mírumilovnější
povolání a stal se hoteliérem. Hotel U lesíka, který postavila naše maminka,
byl po její smrti prodán doktoru Cookovi, který býval chirurgem u 7. kansaského
pluku. A nýčko hledal jakéhosi dobrodince, komu by živnost pronajal, aby mu
slušně vynášela div ne zlaté vejce. Bill přišel jako na zavolanou a ujal se
řízení hotelu i další obchodní činnosti, která s jeho provozem souvisela.
Bylo to krásné, žít opět pod střechou, kde mami strávila poslední roky svého
života. A bylo krásné vidět jeho mladou ženu uprostřed starého, důvěrně známého
okolí. A tak se Bill stal pokojným občanem a pozval May a mne, abychom bydlely
u něho.
Thoreau někde načrtl
sympatickou podobiznu hostinského, od něhož se žádá, aby zářil pohostinností,
jako slunce vyzařuje přes paprsky vydatné hřejivo – a který živí a hostí lidi
bez rozdílu vyznání jen z pouhé lásky k tvorstvu. Ale i takový
hostinský musí mít na paměti vlastní zisk a získat na jednom konci to, co na
druhém dosadí. Nuže, Bill vyzařoval pohostinnost a jeho pověst jako ochránce
bližních se rozšířila tak, že mnozí pocestní bez peněz zacházeli si dlouhé míle
cesty, aby vykonali návštěvu v Billově hospůdce U frajera bez zbytečných
DPH = Hotelu U lesíka. A tak byl finanční výsledek Billova podnikání velmi
bídný. A hosté nezřídka pozorovali, že hostinský Cody je při prokazování lásky
k bližnímu zamyšlený a duchem nepřítomný. Bill vzpomínal na prérie. Luisa
si také všimla toho výrazu, a když prozkoumala obchodní knihy po prvních šesti
měsících, napolo s úsměvem a napolo v slzách svolila, aby se Vilík
vrátil ke svému životu hraničáře a skauta.
Bill se zbavil
hotelu, a když byly zaplaceny účty a sestra May a já jsme byly pěkně usazeny
v malém domku v Leavenworthu, viděly jsme, že Billova velkomyslná
péče o naše pohodlí pro tuto zimu ho nechala finančně nasuchu. Měl v plánu
podniknout dopravní výpravu na vlastní pěst, ale koupit spřežení, vůz a ostatní
výstroj pro něj představovalo nepřekonatelný problém, když měl v ruce jen
pár rozdrbaných bankovek se $ymbolikou zaplať jen to, na co ti tvá kapsa $tačí.
Poprvé v životě
jsem viděla v jeho tváři zklamání a skleslost a velmi mě to rozlítostnilo.
Nebylo mi ještě šestnáct a teprve za víc než dva roky jsem mohla použít svých
vlastních platidel. Rozhodla jsem se, že se půjdu poradit k advokátu
Douglassovi.
Pan Douglass byl
právním poradcem naší rodiny od památného soudního procesu, který vyhrál naší
matce. Uvažovali jsme spolu o nejrůznějších způsobech, jak Billovi pomoci, a
nakonec Douglass řekl, že pan Buckley, starý přítel naší rodiny, má na prodej
vůz a spřežení. Obojí je v dobré kondici a přesně takové, jak Vilík
potřebuje. Já sice nejsem ještě zdaleka plnoletá, ale když mě pan Buckley
přijme za ručitele, proběhne prodej bez obtíží. Pan Buckley s tímto
návrhem souhlasil a Vilík dostal celý povoz na svůj úpis s mým podpisem.
Když to bylo
vyřízeno, začali jsme shánět náklad. Vzpomněla jsem si na starého rodinného
přítele pana Albrighta, velkoobchodníka osadnickým zbožím v Leavenworthu.
Svěřil by Billovi náklad svého zboží? – Svěří, je to jisté!
A tak bylo vše
uspokojivě zařízeno a já chvátala domů – přemluvit Billa, aby přijal pomocnou
ruku své sestřičky, co má dopředu pro strach uděláno, kterou on vždycky tak rád
ochraňoval a která nikdy nezapomněla na jeho zákrok v záležitosti telecích
botek.
Byla jsem šťastná a
hrdá, když jednoho dne vyjížděl Bill jako samostatný povozník, třebaže ne
obávaný konkurent Russella, Majorse & Waddella.
Ale běda podniku
započatému s cizím kapitálem! Kolik jich nejednou končí ve zkáze a podnikatel
zůstane nejenom bez centíku, ale navíc se topí v dluzích jako babi$hhh
v hanbě (ne v honbě za pokladem StB). Náš mladý zálesák, který dosud
ochraňoval cizí majetek, nedokázal uhájit majetek vlastní. Billa přepadla
početná indiánská komunita a jen taktak si zachoval holý život.
Z bezpečného úkrytu se Vilík díval, jak ho rudoši uvrhují ve zkázu.
Odvedli koně, rozkradli zboží, rozbili vůz a zbylé trosky zapálili. Vilíkovi
trvalo několik let, než se z této rány vzpamatoval, a říkal často, že tíha
odpovědnosti za vrácení vypůjčeného kapitálu způsobila, že předčasně zestárl.
Nejbližší stanice od
místa katastrofy bylo Junction City. Vilík tam došel pěšourem a setkal se zde
s Divokým Billem Hickokem. Vyprávěli si, co se v jejich životě událo
od skončení války, a také o zkáze Billova dopravního podniku, a tu padla
obvyklá otázka na obvykle úrodnou půdu, černozem:
»Nevíte o nějaké
práci pro mne, abych vydělal peníze?«
»Něco bych věděl«,
přiznal Divoký Bill, »i když z toho zrovna nezbohatneš. Jsem teď skautem
strejčka Sama v Elsworthu a velitel pevnosti potřebuje ještě několik
dobrých skautů. A za tebe se mohu v klidném rozpoložení celý zaručit, no
ne?«
»Dobrá«, rozhodl se
Bill jako vždy velmi hbitě. »Půjdu do Elsworthu a požádám hned o to místo«.
Billa velmi potěšilo,
že má doporučení legendárního plukovníka Hickoka, ale ukázalo se, že ho neměl
ani zapotřebí, protože Vilíka už všude předcházela jeho vlastní pověst. Velitel
pevnosti byl velmi nadšen, že může Codyho připojit k útvaru svých sil.
Území, které měl na starosti, leželo mezi Elsworthem a Fletscherem a Bill
jezdil mezi oběma pevnostmi po celou zimu.
Na jaře 1867 se ve
Fletscheru setkal s odvážným generálem Custerem a jejich přátelství trvalo
až do generálovy smrti v čele jeho statečných tří set.
Jaro toho roku bylo
neobvykle deštivé. Fletscher ležel na břehu Velkého potoka a byl tak poškozen
povodněmi, že nezbývalo než postavit novou pevnost Hays trochu dál na západ na
druhém břehu řeky.
S Custerem se
Vilík setkal, když se jednou vracel do pevnosti z delšího skautského
výletu. Několik mil od Haysu Vilík objevil dost indiánských stop, které
nasvědčovaly, že se tu potuluje značná síla rudých bojovníků. Vyrazil bez
otálení vpřed, aby podal zprávu veliteli pevnosti, když mu nový objev sebral
vítr z plachet. Nepřátelé byli mezi ním a pevností. V té chvíli
vyjela na obzor skupina asi deseti kavaleristů, v níž byl i generál
Custer. Když dojeli až k Billovi, řekl jim, že jsou zaskočeni Indiány a
musí je velkou oklikou obejít a dostat se ještě před nimi k pevnosti.
»Veďte nás, skaute,
my vás budeme následovat«, požádal generál zdvořile.
Vilík otočil koně,
polechtal ho ostruhami a vyrazil tryskem. Ostatní těsně za ním. Všichni měli
nemalé zkušenosti z válek s Indiány a uvědomovali si vážnost svého
postavení. Jeli oklikami a dostali se nakonec do Haysu, aniž by je nepřítel
spatřil. V pevnosti se pak dověděli, že unikli jenom o takhle nepatrný
vlásek.
Custer byl na cestě
do Larnedu, šedesát mil odtud, a potřeboval dobrého průvodce. A žádal, aby
s ním poslali Billa.
»Právě jeho jsem
zamýšlel poslat s vámi, generále«, řekl velitel pevnosti, který dobře
věděl, že Indiáni mají velkou touhu dostat Žlutý vlas, jak říkali generálu
Custerovi. »Cody zná zdejší kraj jako knihu, nepřekvapí ho žádný indiánský
úskok a dokáže se vymanit z každé léčky«.
Vyjeli za rozbřesku a
měli v úmyslu překonat šedesát mil do západu slunce. Vilík jel na myším
mezkovi, kterého měl velmi rád a měl v něj plnou důvěru. Custer však
hleděl na zvíře s dlouhýma ušima a kratšíma nohama poněkud víc s opovržením.
»Myslíte, Cody, že
tenhle mezek dovede ujíždět tak, aby dorazil do Larnedu během jediného dne?«
vyzvídal.
»Až dorazíte do
Larnedu, generále, budu já a můj mezek s vámi«, usmál se Bill.
Custer neodpověděl,
ale udal krok, který donutil myšáka mezka běžet zrychleným tempem, aby se
ostatním neztratil. Bylo to vražedné tempíčko i pro koně, kteří neměli
vytrvalost mezka. Bill již pomalu litoval, že si vzal na cestu svého mezka, a
přemýšlel o nějaké zámince ke krátkému oddechu pro svého čtyřnohého myšáka.
Když se podíval na Custera, postřehl šibalský záblesk v jeho očích.
Generál chtěl Vilíka patrně usvědčit v jeho omylu, ale ten jenom poplácal
mezka po myším kožíšku.
Ujeli patnáct mil.
Custerův kůň byl dosud v dobrém stavu, ale i mezek se zatím dostal do
druhého ze svých tří nebo čtyř »tahů« a byl odhodlán běžet celé devatenácté
století jako Emil Zátopek bravurní výkony na Olympiádě v Helsinkách
v roce 1952.
»Nemohl byste jet
trochu rychleji, generále?« ptal se Vilík se skrytou škodolibostí.
»Jestliže to mezek
vydrží, jeďte napřed«, odpověděl funící Custer.
Ke generálovu
překvapení se ušatý myší oř opravdu rozjel vpřed, a když se dostali do kopců a
cesta byla více namáhavá, nasadil mezek tempo, kterému generálův plnokrevník
sotva stačil.
Urazili dalších
patnáct mil a zastavili na oběd. Koně si potřebovali nutně oddechnout, ale
myšák mezek se choval nějak netrpělivě. Chytil svůj třetí dech a chtěl
mermomocí pokračovat v krasojízdě.
»Nuže, generále«,
řekl Bill, když se znovu vyhoupli do sedel, »co soudíte o mém mezkovi?«
»Není právě příliš
hezký«, řekl, »ale zdá se, že ví, oč jde, právě tak jako jeho pán. Jste
znamenitý průvodce, Cody. Myslím, že jako Indiáni jedete spíš podle instinktu
než podle topografických metod«.
Custerova pochvala
Billa zahřála u srdce.
Byly právě čtyři
hodiny odpoledne, když vjel myšák mezek do pevnosti Larned, stříhaje
vítězoslavně dlouhýma ušima. Nedaleko za ním přijel Custer na úplně vyčerpaném
plnokrevníku, zbývající průvod byl roztažen na délku jedné míle.
»Cody, ten váš pozoruhodný
čtvernožec vypadá, jako by mohl běžet ještě nazpátek«, prohodil uznale Custer.
»Naši koně jsou opravdu skoro hotoví, ale aspoň jsme udělali rychlou cestu. Vy
jste nás vedl přímo jako šíp, a to je služba, kterou dovedu náležitě ocenit.
Kdykoliv budete potřebovat práci, neváhejte se u mne přihlásit. Zařídím, abyste
jí měl dostatek«.
Custer měl
v úmyslu zdržet se v Larnedu delší čas, a tak se Vilík po vydatnější
večeři vydal na zpáteční cestu.
Když se snesla úplná
noc, všiml si Bill, že se v dálce zablesklo jakési světélko. Zarazil mezka
a jel několik kroků dozadu. Světlo se objevilo znovu. Probleskovalo patrně
jakousi malou mezerou v okolním terénu. Vilík slezl z mezka, přivázal
ho a šel se podívat, co to je.
Když ušel dvě míle,
ocitl se nedaleko úzkého průsmyku mezi dvěma kopci, kde v malé dolince
tábořil kolem ohně velký počet Indiánů se značným počtem koní.
Billovo postavení
bylo trochu choulostivé, protože v průsmyku určitě číhala indiánská
hlídka. Ale chtěl zjistit přesný počet Indiánů, a tak se odvážně plížil blíž
k táboru. Tu se nočním tichem náhle rozlehl – ne výstřel z pušky, ale
strašidelné zahýkání jeho mezka. Za denního světla uprostřed výjevů míru a
pokoje není hlas mezka nic zvláštního, ovšem za noci v pustině, kdy každý
nerv je napnutý k prasknutí, vyvolává leknutí a rozdírající úzkost.
Vilík se lekl jen
zčásti, zato Indiáni se vyplašili jako splašení makléři s akciemi na burze
na Manhattanu nebo na Wall Streetu nebo volové s volkým vodhadem na Vol
strýtu, ve zmatku uhasili táborový oheň a rozptýlili se do úkrytů. A necelých
dvacet kroků před Billem vyskočila za skálou hlídka a utíkala jako jelen i
Harry Jelínek před spravedlností honem pryč.
Ještě chvíli
pozoroval tábor, až se mu podařilo upřesnit odhad počtu Indiánů, a pak běžel
k mezkovi. Jeho hýkání, kterým stále proti něčemu protestoval, ho
k němu bezpečně dovedlo.
Když se přiblížil
k mezkovi, viděl, že dva Indiáni na koních se ho pokoušejí přimět, aby šel
s nimi. Ale mezek, věren mezkovským tradicím a svému páníčkovi, odmítal
poslušnost, odmítal pohnout i jen nohou.
Byl to komický
obrázek, ale Bill si uvědomoval, že od frašky je jen krůček k velké
tragédii. Výstřelem z pušky srazil jednoho Indiána z koně, druhý
raději odcválal do tmy.
Nové zahýkání mezka –
tentokrát vítězoslavný paján – a Bill se vyhoupl do sedla se šípem raněného
Indiána v rukávě. Nezdržoval se tím, že by po něm ještě jednou vystřelil,
a ujížděl do lesíka, pronásledován ze všech stran indiánským ječením.
»Tak a teď můj myší
příteli«, poplácal Bill mezka, »když vyhraješ tenhle závod, dostaneš jméno
Custer cujón pro každý rajón«.
Zdálo se, že mezek
rozumí, co se po něm žádá. Pustil se do práce, v níž se spojila rychlost
závodního koně s vytrvalostí bizona, inteligence Káji Maříka
s rozpustilostí Gérarda Philipa, a Indiáni brzy zanechali pronásledování.
Bill dojel do Haysu
časně zrána a podal zprávu o šťastném přechodu generála Custera do Larnedu a o
objevení dvousetčlenné skupiny indiánských bojovníků. Mezek obdržel v jeho
zprávě »čestné uznání« a byl jmenován za plnokrevníka.
Plukovník nechal
zatroubit bojový poplach a požádal Billa, aby vedl výpravu proti Indiánům.
»Můžete jet na svém mezku!« dodal s chtěnou vážností.
»Ne, děkuji«, smál se
tomu návrhu Bill, »to není zdravé, pane, honit Indiány se zvířetem, které nosí
v krku celou plechovou kapelu«.
Když se výprava
seřadila ukázněně k odchodu, přijel kurýr na zpěněném koni se zprávou, že
dělníci na Kansasko–pacifické dráze byli napadeni Indiány. Šest železničářů
bylo zabito a Indiáni si přivlastnili sto koní a mezků a velké množství zásob.
Po této zprávě vyjel
Vilík s oddílem černošské jízdy a houfnicí vstříc nepříteli. Jednotce
velel kapitán Jirka Armes, kdepak
Jakubíček Arbes z 12.6.1840 narozen stejný den jako 1930 Adolf Born,
od 10. jízdního pluku. Za soumraku je Bill dovedl do blízkosti Bahenní řeky,
kde by se mohli nacházet Indiáni se svou kořistí. Před rozedněním byli vojáci
zase už v sedle a jeli rovnou čárou k řece. Billův předpoklad se
potvrdil. Za řekou byl velký tábor nepřátel. Rudí bojovníci byli ovšem stejně
bystrozrací, a protože jich bylo mnohem víc než vojáků, odhodlali se
k útoku přes řeku.
Kapitán Armes měl
dost času postavit houfnici na malou výšinku, protože Indiáni byli vzdáleni
ještě asi míli. Ponechal dvacet mužů k její obsluze a s ostatními
vojáky se sešikoval k boji.
Chystali se právě
zarazit útok, když vzadu za nimi se ozval divoký řev, jaký by nezvládl ani
Voskar z vosího hnízda Hollywoodů voodoo nebo syčák Harvey Weinstein,
hlavně, že má to příjmení Einstein s W, tenhle úchylák Neeinstein je
narozený na Pepíka 19. březínka 1952, no hádejte kdo, to byste nejspíš
neuhádli, je pacientem už od mládí… i pro čuníka je odstrašující fujtajbl.
Kapitán měl ústup k dělům odříznutý jinou tlupou rudochů a ocitl se mezi
dvěma ohni. Zbývala mu jediná možnost: zahnat nepřítele před sebou. Pokud
barevní dělostřelci neustoupí před velkou přesilou, bude snadné spojit síly
k novému útoku.
Rudoši se přihnali
s obvyklou prudkostí, houkali a ječeli, ale setkali se s tak
zničujícím peklem ohně pekelného, že co nejrychleji a v nepořádku
ustoupili. A právě v té chvíli muži u houfnice zahájili palbu. Účinek
polního děla na syny prérie byl komický. Následoval skutečně splašený úprk.
»Za mnou!« zvolal
kapitán Armes a ujížděl za prchajícími. Při pronásledování se však vojáci
dostali do takového neklidu a nepořádku, že je polnice musela svolat zpět a
nemohli už nepříteli způsobit další škody.
Armes byl rozmrzelý,
že nezískal žádné zajatce, ale dostal zpátky téměř všechny koně, které Indiáni
ukradli. Zůstali přivázáni v táboře na druhé straně řeky a Indiáni na ně
při svém útěku nejspíš úplně zapomněli.
*
V té době se
Vilík pokusil o spekulaci s pozemky. Při jedné své skautské cestě
navštívil Elsworth, novou osadu tři míle od pevnosti. Setkal se zde s panem
Rosem, který měl stavební smlouvu s Kansasko–pacifickou železnicí. Koupil
pozemky na jednom příhodném místě, kudy měla železnice vést, a chtěl zde
postavit malé městečko. A potřeboval k podniku spolehlivého společníka,
žádného proradného Weinsteina, žádného poskoka z 19. březínka, prašť jako
uhoď prašivého všiváka.
Poloha příštího města
byla strategicky velmi dobře vybrána. Protékal tudy velký potok
s dostatkem H²O a nedaleko byla vojenská pevnost, která zaručovala
osadníkům dostatečnou ochranu před indiánskými nájezdy. Billovi se zdál tento
podnik výhodný a snadno rentabilní. Vedle peněz, které posílal každý měsíc
domů, si ještě našetřil menší obnos a ten teď vložil do Roseovy stavební
společnosti.
Vyměřili a
vykolíkovali stavební parcely, postavili si dům s obchodem zásobeným
zbožím, které hraničáři obvykle potřebují, a klíčící metropole byla pokřtěna
klasicky Roma. Aby přilákali osadníky, nabídli zadáčo pozemek každému, kdo si
sám postaví dům, nejen odstrašující stavební buňku. Rose a Bill si ovšem nechali
nejlepší pozemky pro sebe.
Roma vzkvétala jako
pomněnka v duši. Dvě stě domků vyrostlo za necelých šedesát dní. Oba
společníci si mnuli ruce a blahopřáli si navzájem pro svoji prozíravost a
obchodní bystrozrak. Namlouvali si, že jsou maskovaní milionáři, ti budoucí
zbohatlíci. Ale běda – byli pouhými děťátky v lese!
Zanedlouho přijel do
Romy dr. Webb. Byl to pán velmi přívětivého vzezření, a když vstupoval do
obchodu Rose & Cody, mysleli majitelé, že mu prodají pořádnou hromadu
zboží. Ale dr. Webb nenakupoval osadnické zboží. Tlachal o počasí v Romě a
pak navrhl, aby se firma rozšířila o třetího společníka. Budoucí milionáři však
nabídku dr. Webba jemně, ovšem kategoricky odmítli.
Dr. Webb nenaléhal.
Řekl, že vyhledává místa pro města Kansasko–pacifické dráhy; Roma se mu zdála
dobře položená a nerad by ji rušil. Dráha však musí rozhodně dostat podíl na
jejich podniku.
Rose a Bill však
neměli žádné zkušenosti s mocí velké stavební společnosti a byli
přesvědčeni, že jsou pány Romy, a tedy i jejího okolí. Prohlásili, že nemohou
železnici pomoci.
Dr. Webb se příjemně
usmál, a to ne bez soucitu.
»Dejte si tady na
sebe pozor«, zdůraznil, když odcházel.
A na dohled od Romy
umístil nové město. Občanům Romy dal na srozuměnou, že železniční dílny a
prodejny budou umístněny v nové osadě a že neexistuje žádná překážka,
která by nové osadě zabránila stát se hlavním městem Kansasu.
Roma se stala pouští.
Její občané utekli do nového města a Rose s Codym revidovali odhady své
vlastní obchodní prozíravosti.
Ještě před upadnutím
Romy do zapomnění se v Leavenworthu narodila Billova dcerka Arta. Protože
se Bill nemohl odtrhnout od svého podnikání, já a Luisa s dítětem jsme
odjeli k jejím rodičům do St. Louis. Dědeček a babička byli u vytržení nad
malou vnučkou a já jsem zažívala radosti první návštěvy ve velkém městě.
Dokud ještě Roma
slibovala Billovi bezpečný a výnosný podnik, zařídil zde hezký domek a odvezl
sem ze St. Louis svoji rodinu. Já jsem se vrátila do Leavenworthu.
Brzy po pádu Romy
však Bill opustil malý janičářský dům v místě, kde opět ztroskotaly jeho
podnikatelské sny, a vrátil se s rodinou do St. Louis.
|