Do tmavé noci nasládlé tichem se v nepravidelných intervalech ozýval prozíravý vzlykot. Byla schoulená v koutě mezi skříňkou a postelí. Tělem ji procházela neutuchající žlučivá bolest, která neměla konce. Křeče břicha se stupňovaly s myšlenkami na jednu věc. Proč ? Proč já ? Jak mi to mohl, ten hajzl, udělat ? Nebyla schopná rozeznávat realitu s událostmi, které ji v blízké minulosti tolik zasáhly. Oči ji zrychleně kmitaly po pokoji, hledajíc nějaký záchytný bod, světlo, které by ji pomohlo od bolesti.
Zdi se hýbaly v pekelném tanci a stín svíčky olizoval její rozteklou tvář. Nábytek, se měnil s výdechy, které byly těžší než život. “Já už nechci”, šeptala, ”už nechci”. Vytáhla z tašky malou krabičku z ibuprofenem. Bezvládně a bez rozmyšleni spolykala celé plato světločervených tabletek. S domněním, ze ji pomohou od všeho zlého.Cítila se tolik unavená…
“Lenko !!!” domem zazněl hromový hlas, znásobený tichem a prostornými chodbami.
“Lenko !!!”
Otevřela dveře do zatuchající místnosti plné slaného deště.
“Aha, tady se schováváš…” v úžasu se dívala na bezvládně tělo, které v mírném předklonu s koleny na prsou na ní hledělo.
“Co ti je ? Je ti něco ? Tak mluv k sakru !!!”
“Jak mi to mohl udělat ?” Naivně na ni pohlédla, čekajíc, že dostane odpověď.
“Prosím Tě vstávej. Pojď domu, vyspíš se z toho.”
Když ji chytla za ruku, vypadlo z ni spotřebované platičko.
“Já nikam nejdu ! Chce se mi spát !”
“To si sežrala? Seš blba?!?”
“Chce se mi spát, nemluv na mě….takhle…chce…”
“Kurva nespi.”
Veronika ji začala profackovávat, ale ona vnímala jen ve dlouhých intervalech její tmavý obličej, ústa, která se pohybovala do siluet slov. Omdlela.
-
Do oken se vkrádal nový den, který kromě teplých paprsků nezvěstoval nic dobrého.
Okolo neupravené postele procházela sestra.
“Prosím, mohla by jste mi říct, kde to jsem? ” Zachroptěla ze suchých úst, plné plaku a tupé pachuti.
“Jsi na psychiatrickém oddělení ...”, dalším jejím slovům přestala naslouchat. Rozhlížela se po prostorném pokoji, po sněhobílých postelích s prostěradly s modrými proužky. Zastihla ji v posledním okamžiku, když zavírala dveře. Nechtěla si rozpomenout, co se minulou noc stalo, i když cítila, jak to asi celé probíhalo.Usnula.
-
Probudil ji studeny tlak na její pravé ruce. Ze slepených očních víček rozpoznala starého doktora, který ji v nepozorovaném okamžiku prohlížel předloktí…zřejmě hledal stopy po injekčních jehlách.
Pravě se ho chystala sejmout snůškou těch nejdrsnějších urážek, že si vůbec dovoluje na tohle pomyslet, že nic špatného neprovedla, ale v tu chvíli stáli ve dveřích rodiče. Na tento okamžik se nestihla připravit. Otočila hlavu k oknu. S klidným krokem odcházel lékař z pokoje, odpovídajíc na pozdrav rodičů. Byli sami.
V jejich utrápených tvářích se odrážela probděná noc v nemocniční čekárně. Mlčky přisedli k posteli. Konečně nastřádala dost odvahy podívat se jim do obličeje. Místo výčitek a zloby našla jen upadající strach, že jejich prvorozené dítě přežilo. Mlčeli. Drželi se všichni za ruce. Chtěla by se jim tolik za to trápení omluvit, ale nebyla schopná najít vhodná slova. Tělo ji pulzovalo studem nad tím, co spáchala.
Obdržela další porci křeči ústící do nitra břicha. Topila se ve vlastní šťávě, nechtíc jim přidělávat další starosti. Mlčela, aby trest byl v poklidu vykonán. Rozpomínala se na události, které následně nastaly, když omdlela, prosila Veroniku, aby to rodičům neříkala, pocítila obrovskou nenávist, že jim to pověděla. Výrazně se ji přitížilo. Už nemohla zase dýchat, ale bojovala. Po chvíli se rodiče zvedli s vynuceným úsměvem se s ní rozloučili. Matka ještě zanechala síťovku s pomeranči a banány na málo prostorném bílém stolečku. A pro dnešní den se ztratily v útrobách nemocnice.
Okamžitě, jak za nimi zapadly dveře, volala o pomoc sestře. Prosím, strašně…mě bolí břicho…
Co to do hajzlu je? Dyť nemam mít tenhle tejden krámy? Z klína se ji valily proudy krve.
Potratila… |