|
Ztracený na břehu jak zrnko písku
hledám svých včerejšků šlépěje v dunách
ve tvářích kamenů bolesti rysku
v zrcadlech okamžik pravý jak luna.
A ve mně sype se na tisíc pocitů
jako když v hodinách otočíš čas
a vidím očima z lásek a soucitů
právě teď rodím se, umírám zas.
Jsme jen jak povstalí a z mořské pěny
nevíme kdo stín, je a kdo je tělo
a ze slov mohutných jak silné stěny
tichu my stavíme hřbitovní zdivo.
Podívej na ptáky jak věří v Boha
jak věří ve křídla vyrostlá z nás
vypadlí andělům sem dolů z oka
do mraků bělavých jak zimních řas.
|
|
|