|
VÁCLAV KLEMENT – TOVÁRNA VELOCIPEDŮ „SLAVIA“
V Mladé
Boleslavi, v devadesátých letech 19. století ještě docela malém městečku,
si otevřel knihkupecký shopík Václav Klement. K mladému knihkupci
přicházeli jeho vrstevníci nejen pro vlasteneckou literaturu, ale také pro
součásti velocipedů – řetězy, svítilny, pneumatiky a jiné vychytávky na
pultech. Ten rozděloval svůj zájem mezi knihy a kola, takže jeho sportovní
přátelé málokdy odcházeli s prázdnou. Však také v archivních
materiálech města se nachází spis se žalobou na Václava Klementa pro
neoprávněný prodej cyklistických součástek, show pro zlehčováky. Nadšení pro
cyklistiku v něm sílilo a potlačovalo zájem o knihkupeckou živnost.
Ve svém sportovním
zápalu šel ještě dále a inicioval založení Českého klubu velocipedistů
Pojizeří, jenž organizoval výlety členů do okolí, pěstoval různé společenské
zábavy a pořádal cyklistické závody. Na ustavující schůzi v červnu 1894
v mladoboleslavském hotelu „U zlatého beránka“ zvolili Klementa
pokladníkem klubu. Mezi členy klubu měl mnoho přátel a seznámil se zde také
s Václavem Laurinem, dobrým závodníkem a ještě lepším mechanikem.
Traduje se, že na
myšlenku vyrábět česká kola přivedla mladoboleslavského knihkupce, vyučeného
kováře, tato drobná příhoda. Klement jezdil na kole drážďanské firmy Seidel
& Nauman, která měla svoji dílnu v Ústí nad Labem. Když potřeboval
kolo opravit, obrátil se na ústeckou dílnu českým dopisem. Odpověděli mu, že má
napsat německy, řečí jim srozumitelnou. To se Klementa dotklo, povýšené jednání
ho urazilo a dohodl se s Václavem Laurinem, schopným mechanikem a nadaným
technikem z nedalekého Turnova, na založení společného ulehčeného úsilí
Vašek & Vašek už to zná.
Pod hlavičkou
Laurin & Klement tak vznikla v roce 1894 velmi potřebná opravna jízdních
kol, ale už o rok později se oba společníci pustili do výroby vlastních
velocipedů s vlasteneckým názvem Slavia.
Továrna velocipedů „Slavia“
LAURIN & KLEMENT
v Mladé Boleslavi,
jak zněl ofiko
název podniku dvou Vašků, zabírala v roce 1895 plochu 120 m² a měla pouze
tři obráběcí stroje a sedm zaměstnanců. Mladí podnikatelé dbali na to, aby
jejich velocipedy L & K byly nejméně tak dobré jako kola anglická,
německá či francouzská, kterým se u nás zatím vždy dávala přednost. Prospekt
propagující kola Slavia, na něž byla poskytována dvouletá záruka, začínal
sloganem: Nezanášejte peněz do ciziny za
to, co doma dostat můžete.
V červenci
roku 1897 svěřila Česká ústřední jednotka velocipedistů (ČÚJV) uspořádání
cyklistického mistrovství Čech na silnici na 50 km velmi agilnímu Českému klubu
velocipedistů Pojizeří. K favoritům tohoto prestižního závodu patřil také
domácí borec Eduard Spěšný, člen ČKV Pojizeří, který startoval na kole Slavia.
Dva roky po zahájení výroby dosáhly velocipedy Slavia již kvality, která
uspokojovala i přední české závodníky a obstála v konkurenci zahraničních
značek. Tenkrát si však Eduard Spěšný na kole Slavia pro vítězství nedojel. Měl
smůlu, těsně před cílem ho chytly křeče a skončil čtvrtý. Firma Slavia tak
přišla o cenné vavříny i o dobrou reklamu. Výroba kol v Mladé Boleslavi
příznivě ovlivnila rozvoj cyklistiky v celém regionu, kde úspěšně působila
řada klubů: Klub velocipedistů Mnichovo Hradiště, Klub bicyklistů Bezděz
v Bělé pod Bezdězem, Klub velocipedistů Benátky a další.
Nevelká dílna
vyrábějící velocipedy v domě na Podolci v Mladé Boleslavi, říkalo se
tam „U Hejtmánků“, se postupem času rozšiřovala a přestěhovala do středu města.
Pracovalo v ní již třicet dva zaměstnanců. V roce 1898 se firma
Laurin & Klement opět přemístila tam, kde stojí dnešní automobilka Škoda
VW, a již v následujícím roce přibrala k výrobě jízdních kol i
motorky. Václava Klementa podnikání zaujalo, plně se mu věnoval a své
knihkupectví již dávno prodal. To již na ploše 1 100 m² stálo šestatřicet
obráběcích strojů a pracovalo osmašedesát zaměstnanců. V letech 1901 a
1902 se přestala používat značka Slavia (snad na protest banky Slavia) a
mladoboleslavské výrobky se označovaly pouze písmeny L & K. V březnu
roku 1905 oznámila firma, že upouští od další výroby jízdních kol. Nadále
pokračovala výroba motocyklů, motorových tříkolek a vbrzku i automobilů a to
takovým závratným tempem, že mladoboleslavská firma L & K se
zanedlouho stala největší automobilkou v tehdejším Rakousku–Uhersku.
Málo se ví, že
Václav Klement je autorem jedné z prvních českých příruček pro cyklisty.
Není se čemu divit, vždyť jako knihkupec a nakladatel měl k psanému
výkladu blízko. V posledních letech 19. století sepsal a vydal Příruční knihu pro cyklisty a pro ty, kteří
jimi státi se chtí. Co ho k tomu počinu vedlo, vysvětluje
v předmluvě: Ku vydání příruční
knížky přiměla mne okolnost skutečné potřeby, neměliť jsme dosud v české
literatuře odborné podobného spisu, jenž by nováčka ve sportu o
nejpotřebnějších věcech, které mu znáti třeba, poučoval. Příručka, kterou
zpracoval za odborné pomoci redakce pražského časopisu Cyklista, měla 72 stran a bohaté ilustrování – celkem 76 obrázků.
Při popisu kola jsou v příručce uvedené jako vzory pánské a dámské kolo
Slavia a pochopitelně nechyběla ani reklama na velocipedy L & K. Přednosti kol těch: neobyčejná pevnost –
přesné zpracování – lehký chod – elegantní úprava a poměrně nízká cena.
Brožura se setkala s takovým ohlasem, že přes poměrně vysoký náklad byla
během necelých dvou roků úplně vyprodána, a v roce 1898 vychází druhé,
opravené a rozšířené vydání.
Nahlédneme-li do
některých kapitol knížky, setkáme se s pozoruhodnými názory
charakteristickými pro onu dobu, nepostrádajícími na zajímavosti ani pro
dnešního čtenáře. Například intenzivněji prováděnou cyklistiku tehdy považovala
laická veřejnost i mnozí lékaři za zdraví škodlivou, za zdroj různých chorob,
především souchotí. Ostatně v knize citované výroky zahraničních lékařů to
jen potvrzují: Rozumná jízda na kole jest
zábava, která nejlépe zdraví prospívá. Provozuje-li se ale nemírně, neb za
nepříznivých okolností, jest jedna z nejnebezpečnějších. Mínění jeho
kolegy je podobné: Když někdo dvakrát až
třikrát za týden podniká tury nepříliš velké, rozmnoží se tělesné síly způsobem
téměř k víře nepodobným. Provozuje-li však jízdu na kole nemírně, zhubí se
brzy, síla se vyčerpá a dostaví se značné neduhy.
Potřeby tehdejších
cyklistů byly někdy kuriózní. Posuďte sami: Bičík
s protaženým ocelovým pérem a držák k témuž jest na delší cesty
k obraně proti dorážejícím psům téměř nevyhnutelně potřebný. A jeden
inzerát nabízel i něco účinnějšího než bičík. Pánům cyklistům doporučuji nyní dovolené zkrácené revolvery, velmi
pohodlné a lehké, přesně vyzkoušené, neselhávající a úplně spolehlivé.
Také doporučení co
pít při delších výletech zaslouží povšimnutí. Na venkově pijme hlavně pivo, poněvadž víno obyčejně za nic nestojí,
sodová voda a limonády zapáchají hnilobou. Pak je dobře píti kávu, také i mléko
(smetana se nedoporučuje) a zvláště dostaneme-li minerální vody Hanáckou,
Kysibelku nebo Bilinskou. Občasné pití dobrého likéru dá se odporučiti. Při
uhřátí nesmí se píti rychle a mnoho, nýbrž má se před tím pojísti kousek
chleba.
Úsměvného čtení by
se našlo ještě více. V žádném případě však nenímí zlehčovat průkopnický
ediční čin Václava Klementa, jednoho ze zakladatelů našeho automobilového
průmyslu. Právě naopak. Citáty přibližují nelehký úděl cyklistů konce
devatenáctého století, pro něž byla Klementova Příruční kniha vítanou oporou.
VÁCLAV KLEMENT (☼ 16.10.1868 VELVARY – ۞ 10.8.1938 MLADÁ BOLESLAV) – původně knihkupec, v roce 1894 založil spolu s mechanikem
Václavem Laurinem v Mladé Boleslavi opravnu kol, o rok později již výrobnu
velocipedů Slavia, která přerostla v továrnu na motocykly a automobily.
Klementova vrozená podnikavost, jeho smysl pro reklamu a sportovní duch přinesl
vozidlům Laurin & Klement výrazné úspěchy v nejslavnějších evropských
závodech, jakými byly okruhy Dourdan, Semmering, Brookland, Gaillon i ve
vytrvalostních soutěžích (Paříž – Vídeň, Petrohrad – Sevastopol). S touto
značkou jsou spojena jména našich legendárních pionýrů motorismu – Vondřicha,
Kolowrata, Hieronyma. Firma L & K (od roku 1925 součást plzeňských
Škodových závodů) položila základy největší československé automobilky, dnešní
Škoda VW.
ALBERT EINSTEIN: TVŮRCE TEORIE
RELATIVITY – A NA KOLE?
Jeden
z největších vědců všech dob byl vděčným námětem pro životopisce, jeho
životní dráha lákala k sepsání biografie mnohé literáty. Téměř všechny (a
jsou jich desítky) se zaměřují převážně na jeho kariéru vědeckého génia,
vytvořivšího teorii relativity, kterou formuloval proslulou rovnicí
E = m.c.²
známou i těm, pro
něž je teorie relativity nad rámec jejich chápání (takových je nás většina).
Považovanou za obrovský skok za hranici takzvaného „zdravého rozumu“, za nový
pohled na svět a vesmír. Jeho osobní život je v nich většinou pouhou
okrajovou záležitostí, líčený v intencích jak by si to Einstein sám přál.
Jako život jedince, který podřídil svůj soukromý život vědeckému bádání a hledačství.
Biografie autorů
Highfielda a Cartera má jeho soukromí přímo v názvu (v českém překladu Soukromý život Alberta Einsteina,
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1994) a ta nám více přiblíží jeho život
mimo vědecká pracoviště. Dočteme se v ní hodně o jeho komplikovaných
citových vazbách, silné závislosti na matce, ne vždy optimálních vztazích
s jeho dvěma manželkami, zejména s jeho první ženou Milevou srbského
relativního původu, ale i s druhou Elsou, o jeho složitém poměru k dvěma
synům Hansu Albertovi a Eduardovi, který byl duševně zesláblý. Dozvíme se o
jeho nemanželské dceři Lieserl, k níž se nikdy nechtěl znát a kterou
v životě nespatřil, o jeho zálibě ve flirtech a různých avantýrách i ještě
o lecčems jiném, co nesloužilo vždy Einsteinovi ke cti. Nelze se tedy ani
divit, že se rád vžíval do role člověka, pro něhož je věda vším a ostatní ho
příliš nezajímá. Sám si takovou „image“ o sobě vytvářel, dobře se v ní
cítil a byl rád, když ho v takovémto světle viděli i ti, kteří o jeho
životě psali.
Ale i tam je hodně
málo o jeho soukromých zálibách a koníčcích. Asi proto, že nebyly nijak
omračující nebo zásadní. Jedině snad to, že s velkou oblibou hrával na
housle, a to velmi dobře, což nejednou ocenili i odborníci. Housle se staly
jeho neodlučitelným společníkem, jako skladatele si oblíbil Mozarta, Bacha,
Beethovena nebo Schuberta. Ke sportování však neměl vypěstovanou náruživou
chuť. Tělocvik byl jeho slabinou již ve školních letech, rychle ho unavoval a
trpěl při něm závratěmi. Když se zřekl německého občanství a v roce 1901
se dobrovolně přihlásil k vojenské službě ve Švýcarsku, nebyl uznán als
richtig, wichtig und tüchtig pro křečové žíly a ploché nohy. Za svého pobytu
v této zemi se však někdy vydával na horské túry a miloval projížďky na
lodích po jezerech, zejména na plachetnicích. Ale i z těchto občasných a
zřídkavých aktivit sešlo po jeho emigraci do USA.
A Einstein a kolo?
Kolem roku 1900, před jedním setkáním v Curychu s Milevou, která
tehdy ještě nebyla jeho manželkou, sice rozpřádal sny a plány o jejich
společném životě v jedné domácnosti a o tom, že si našetří peníze, aby si
koupili jízdní kola na výlety po okolí. Realita však byla jiná, příjmy za
soukromé hodiny matematiky, které tehdy dával, byly nevelkým a navíc značně
nespolehlivým zdrojem příjmů. Je to až k nevíře, že Einstein při svém
nadání zpočátku obtížně hledal trvalé a důstojnější zaměstnání a že poměrně
dlouho žil nuzným a nudným životem.
Existuje však
fotografie Einsteina jedoucího na kole. Ta se dokonce objevila na přebalu knihy
Alberta Einsteina a Leopolda Infelda Fyzika
jako dobrodružství poznání (v češtině ji vydala Aurora, Praha 2000). Tedy
na přebalu knihy veskrze odborné a naučné. Einstein jako cyklista se vyskytuje
také na kresbě italského výtvarníka Tullia Pericoliho z roku 1987. Je to
Einsteinova karikatura, jak jede na kole někde pod hvězdným vesmírem,
s rozpustile roztaženýma nohama, s typickým rozevlátým účesem a
s nezbytnými housličkami navlečenými na levé ruce. Kolem něho poletují
papíry popsané matematickými vzorci a vpředu má na řídítkách proutěný košík
s ovocem či zeleninou.
A v jednom
Einsteinově výroku je tento příměr: „Život
je jako jízda na kole: člověk může udržet balanc, jedině když se pohybuje.“
Asi by byla
pošetilá snaha dokazovat, na základě jedné fotografie a jedné kresby, že Albert
Einstein byl cyklistou, že jízda na kole patřila k jeho zálibám, že
v určitém období svého života usedal na kolo pravidelněji. Dnes by se již
nikdo nepozastavil nad tím, že vážený vědec–akademik dojíždí na své pracoviště
na kole nebo že pravidelně relaxuje při cyklistických vyjížďkách. Ale
v první polovině dvacátého století by se to ještě považovalo za
nepatřičné.
Mnohem
pravděpodobnější a věrohodnější je, že se na kolo posadil zcela náhodně, jen
výjimečně. Možná svátečně možná proto, aby zapózoval na přání fotografa. Nebo
proto, aby jako šprýmař s poněkud svéráznými nápady přijel někam, kde
nikdo nečekal, že by se tam dostavil právě na bicyklu. Protože Einstein se
zapsal do povědomí lidí nejen jako tvůrce obecné teorie relativity, ale také
jako roztržitý excentrický génius s rozcuchanými bílými vlasy tvořícími
„svatozář“ kolem jeho mozkových obvodů, nedbající moc často o svůj zevnějšek
(vypadal prý poněkud zmuchlaně, ať si oblékl cokoli a v jednom curyšském
hotelu ho dokonce odmítli ubytovat pro ošuntělý zjev), vyplazující jako grázl
při fotografování jazyk do kamery inženýrsko obsluhy obscury a obouvající se do
bot bez ponožek.
ALBERT EINSTEIN (☼ 14.3.1879 – ۞
18.4.1955) – fyzik světového jména, který se narodil
v německém Ulmu. Vystudoval vejšku technického záběru v Curychu a po
krátkém působení na patentovém úřadě v Bernu se v roce 1909 stal
profesorem teoretické fyziky na curyšské univerzitě. To již byl proslulý svou
teorií relativity, ale ještě řadu let panovala nejistota, zda je solidně
pravdivá či nikoli. Na pozvání vynikajícího fyzika Maxe Plancka přešel
v roce 1914 do Berlína, tam se stal členem elitní Pruské akademie věd a
tam také dal v roce 1916 konečnou podobu své obecné teorii relativity.
V roce 1921 obdržel Nobelovu cenu za fyziku, ale paradoxně ne za teorii
relativity. Byl židovského nežádoucího původu, a tak po nástupu Hitlera
k moci v roce 1933 honem pláchl do bezpečí na území USA, kde léta žil
a také zemřel.
VLASTA BURIAN – VYZNÁNÍ KRÁLE
KOMIKŮ
Jízdu na kole jsem si oblíbil již někdy
v osmnácti letech a ještě dnes, když jedu na Mělník a projíždím jistou
malou vesničkou, vzpomínám si na závody, které jsem tam s nepochybným
zdarem absolvoval, zakončiv je v tamější hospůdce u věnce vuřtů… Letos na
jaře jsem tento svůj poměr k cyklistice obnovil a myslím, že jsem
nechybil. Neboť kolo, ten skromný a spolehlivý oř chudých i bohatých, oplácí
lásku nenáročnou věrností a cyklistika poskytuje tolik požitků, jako málokterý
sport jiný. Není snad sportu, který bych nebyl provozoval. Řadím-li jízdu na
kole mezi sporty nejlepší, může snad býti uváženo této zkušenosti. Zejména mne
těší, že se mi letos podařilo obnovit v Praze tak poutavé závody, jako je
jízda na válcích (hometrenérech), a doufám pevně, že to není poslední má
příležitost k propagaci cyklistiky, jejíž rozvoj je ostatně u nás stejně
den ze dne přitažlivější.
Takto se vyznává ze
své náklonnosti k bicyklu a fandovství pro cyklistiku před více než 70
lety, někdy v době začínajících čtyřicátých let, nejpopulárnější
z českých komiků, veselá kopa zvaná Vlasta Burian. V jeho výpovědi je
však jeden zavádějící závadný údaj. Ke kolu se Burian dostal mnohem dříve než
v osmnácti. Nechce se věřit, že by si nevzpomněl na své začátky a
dorostenecké úspěchy. Sám se o nich na jiných místech zmiňuje a neklamným
svědectvím jsou i fotografie. Nepřesnosti se pravděpodobně dopustil ten
výtečník, kdo rozhovor s Burianem zaznamenával nebo připravoval
k tisku.
První bicykl dostal
ve čtrnácti. Vedle naplnění klukovské touhy po kole prý otce přimělo ke koupi i
to, že mu Vlasta vozíval čerstvý voňavý oběd ze Žižkova, kde Burianovi bydleli,
na Těšnov. Již o rok později, jako člen sportovního klubu D. K. Vinohrady,
vyhrál několik dorosteneckých závodů. Medailí za vítězství na cyklistických drahách
přibývalo a Vlasta se s nimi, zavěšenými na hrudi, rád chlubil při různých
slavnostních příležitostech. Bezkonkurenčním přeborníkem byl v jedné
netradiční kolečkářské disciplíně – hlemýždích závodech. Bývala zařazována
k pobavení publika při závodech, akademiích a dalších cyklistických
sešlostech. Spočívala v co nejpomalejší jízdě bez došlápnutí na zem. Mladý
Burian ovládal želví jízdu přímo virtuózně. Snad proto, že v ní spojoval
sportovní talent se svou vrozenou a po celý život přetrvávající dětskou
hravostí i vůlí vyniknout vždy nad ostatní.
Nechme však na
dorostenecké časy zavzpomínat samotného Vlastu Buriana, osobitého vypravěče: Jako člen D. K. Vinohrady jsem vesele
projížděl závodní dráhy a lehce jsem vyhrával. Medaili za medailí – když jsem
se při slavnostních příležitostech objevoval se všemi medailemi na hrudi,
připadal jsem si jako ten polní maršálek nebo služka v hotelu. Medaile na
mně chrastily, že jsem od hodiny mohl představovat pokladničku. Bohužel mi to
chrastilo jen na prsou a nikoliv v kapse. Tenkrát se dělal sport ještě
amatérsky. Nejraději jsem měl takzvané hlemýždí závody na kolech. Vítězem se
stal ten, kdo dojel do cíle poslední bez přerušení jízdy. Musím se pochlubit,
že jsem v Praze neměl soupeře, šoural jsem se jako želva a s vítězným
úsměvem jsem trhal cílovou pásku.
Posedlost bicyklem
a závodnická aktivita nešly dohromady se školními povinnostmi. Napomenutí od
učitele nepřejícího sportu Vlastík neunikl: Kdybys,
Buriane, nechal toho nesmyslného štvaní, byl bys o pár let déle živ. Ostatně zanedbáváš
proto i látku, což bude přirozeně znát na vysvědčení. Jako učedník jezdíval
na bicyklu také na tenisové kurty sbírat míčky a vydělat si tak první peníze. Zároveň
tam přišel na chuť dalšímu sportu, ale kdo by tehdy tušil, že Burian bude
jednou trénovat s daviscupovým reprezentantem Josefem Síbou, nebo že si
dokonce zahraje tenis s Kájou Koželuhem.
Nebylo sportu,
který by Vlasta alespoň neokusil. Vedle cyklistiky především fotbálek a tenis,
jezdil na koni i v automobilu, hrál hokej, golf i stolní pinčes, plaval,
lyžoval, šermoval, bruslil, přitahoval ho i box a řeckořímský zápas. Burianovo všestranné
sportovní nadání se prolínalo a křížilo s jeho nemenším hereckým talentem.
Vášnivě hořel pro divadlo i sport a tyto dvě lásky mezi sebou neustále
soupeřily o primát. Burian si byl dobře vědom této své vnitřní rozpolcenosti a
komentoval ji s humorným nadhledem: Co
jsem dostal prezentem do vínku od sudiček? Stály prý nade mnou tři sudlice, ne
sudice. Doma vyprávěli, že první mi dala sedlo na kolo, druhá kopací míč, ale
třetí, jak se ke mně schýlila, strašně se rozesmála, až začala škytat i slzet a
nemohla ani slovo ze sebe vydolovat. Nikdy jsem se ani od kartářek nedověděl,
proč se tolik rozřehtala a co mi chtěla pro život darovat. Takže odtud ta
láska k cyklistice, od sudičky.
Kolo zanedlouho
začalo ustupovat fotbalu. Vlasta na něm dojížděl nejprve na fotbalové plácky a
potom na hřiště žižkovských klubů Saturn a Slavoj. Ležívalo za brankou, kterou
hájil. Na kole značky Eska (eskamotér) jezdil i na Spartu, až se mu splnil jeho
dávný sen a od jara roku 1917 občas nastupoval jako gólman oblékající dres i
prvního mužstva slavného klubu. Byl spolehlivým brankářem a fotbal se stal jeho
sportem číslo jedna.
I v pokročilejším
věku, už jako populární smíšek překypující temperamentem a ředitel divadla,
nezanedbával sport, který zůstává neodmyslitelnou součástí jeho denního režimu.
Ráno začínával rozcvičkou, zahrál si tenis se Síbou a po snídani si třeba vyjel
na kole s některým ze známých závodníků nebo jel na závodním kole do
barrandovských ateliérů.
Sport byl elixírem
Burianova života. Často sedával v hledišti Sparty, Slávie, ale i
periferních fotbalových klubů, nechyběl při zahajovacích ceremoniálech
nejrůznějších zápasů a závodů. Rád se nechával vidět a fotografovat ve
společnosti sportovních hvězd. V cyklistice to byl těsně před okupací a na
jejím začátku Otakar Rozvoda, závodník SK Slavia. V těch letech naše
absolutní silničářská špička. Trojnásobný vítěz závodu Praha – Karlovy Vary – Praha
(1936 až 1938) a držitel mistrovského titulu v silničních závodech (1938
až 1940). Vlasta Burian je například vyfotografován na kole s „Otou“ Rozvodou,
když spolu zahajovali v roce 1939 cyklistické kritérium AC Sparty na trati
v Dejvicích. Rozvoda v něm tehdy zvítězil.
I na jeviště
Divadla Vlasty Buriana měli cyklisté přístup. Zejména ve válečných letech, když
byly možnosti závodění omezené, tam Vlasta pořádal meziklubová utkání v jízdě
na válcích na pomyslných tratích 3 km a 6 km, kterých se zúčastňovaly přední
pražské kluby – Sparta, Slavia, Národní SK a KC Vpřed Praha II. Podívaná na
několik vedle sebe šlapajících cyklistů, jejichž výkon sledovali diváci na
velkém „ciferníku“, přitahovala do hlediště divadla sportumilovné obecenstvo.
Poválečná doba, v níž
populární komik nesl tíhu nařčení ze spolupráce s německými okupanty a
kverulanty, je smutnější etapou života Vlasty Buriana. V ní už sport neměl
místo.
VLASTA BURIAN (☼ 9.4.1891 – ۞ 31.1.1962) – vynikající filmový
a divadelní kamarád humoru předválečné a okupační doby, nezapomenutelný imitátor
a mistr jevištní improvizace. Český „král komiků“, který rozesmával svou
temperamentní gestikulací, hlasovou ekvilibristikou a geniálními průpovídkami. Hrál
hlavní role v mnoha filmech. K nejúspěšnějším patřily C. k. polní maršálek, Anton Špelec, ostrostřelec, Ducháček to zařídí, To neznáte Hadimršku, Tři
vejce do skla nebo Přednosta stanice,
diváky nadšeně přijímané a dodnes hrané. V letech 1925 až 1944 provozoval
v Praze vlastní divadlo nesoucí jeho jméno. Po roce 1945 nemohl pro
údajnou kolaboraci, v podstatě nijak neprokázanou, veřejně vystupovat. Návrat
na scénu, poznamenaný tímto příkrým obviněním, byl jen slabým odleskem bývalé prýštivé
slávy blyštivé.
|
