Vracim se domu po dvanáctihodinový
šichtě, japonskou čtvrtí, jako vždy. Je pozdě večer. Nevěstky
vylejzaj z děr. Kyberholky, samosebou. Jsou naprogramovaný jen k
tomu, aby vás svedly a co nejkvalitnějš ojely, ale emoce od nich
nečekejte, nedokážou je cejtit ony a bohužel často ani jejich
zákazníci. Proslíchá se, že některý z těchhle slečen jsou dokonce
upgradovaný tim, že se vám při akci prostřednictvím kůže dostane do
těla látka, která vás nabudí tak, že nebudete moct dva tejdny spát, a
tudíž budete muset do práce, protože jiný aktivity než práce, cesta z
ní, do ní, sebeobsluha a aktivity spojený s Velkou Organizací jsou
ilegální. Vedlejší účinky týhle látky jsou depersonalizace,
derelizace a občas i halucinace, ale to nikoho nezajímá, dokud jste
ještě jakžtakž práceschopný. I nebejt tý látky, já bych s kyberholkou
nikam nešel. Ani s žádnou jinou holkou. Ani s jinym člověkem. Ani s
kyberčlověkem. S nikym. Celej život funguju sám a tak mi to i
vyhovuje.
***
Ale vždycky tomu tak nebylo. Snažil
jsem se seznamovat s lidma, kurva že jo. S holkama, s klukama...ale
pokaždý to dopadlo stejně, vždycky se na mně všem něco nelíbilo.
Jedný holce se nezdálo, že mam moc krátký vlasy. Šel jsem do Opravny
a nechal jsem se na pár sekund ozářit paprskem, kterej mi instantně
prodloužil vlasy o dvacet centimetrů.
Další holka si zas stěžovala, že jsem
moc hodnej, a že jí to prej nebaví. Změna vlastností je ale trochu
složitější. Skrz nos člověku do dutiny lebeční nalezou nanoboti, co
se propálej každou možnou překážkou, a když jsou na místě, vstříknou
do mozku látku, která nastolí požadovanou změnu. Nanoboti používaj
anestetikum, přirozeně, nicméně pocit to je i tak dost divnej a tak
nějak nepřirozenej. Bylo to moje první psychoprogramování a cejtil
jsem se po tom...no, prostě jinak, zvláštně, nepůvodně. Asi tejden
potom jsem ustavičně blil a pálil mě celej mozek, jelikož se snažil
vypudit látku, která do něj nepatří, avšak neúspěšně... Ale to jsou
prostě vedlejší účinky psychoprogamování, patří to k tomu, asi jako
abstineční příznaky k procesu, když se snažíte odvyknout kouření. Po
tejdnu a něco jsem už v pohodě zašlapával brouky a pro ránu pěstí
jsem nešel daleko, prostě mi to přišlo totálně přirozený, ač dřív
bych něco takovýho nikdy neudělal. Z každý týhle mojí změny byly mý
známosti vždycky zezačátku nadšený, ale po čase si našly jinou věci,
která se jim nelíbila, a já zas letěl do Opravny...
Pomalu jsem už neměl peníze na jídlo a
nájem, stěžejní pro mě totiž bylo, aby mě všichni lidi měli rádi.
Jenže to ale bohužel neměli. To, co se líbilo jednomu, se zas
nelíbilo druhýmu, a tak jsem se prostě smířil s tim, že pojedu jen
sám na sebe, solitérně, jako jestřábi, a že k sobě už nikoho nikdy
nepustim.Vytvořil jsem si kolem sebe nepropustnej exoskelet, dokázal
jsem předstírat, že někoho mám rád, že mi na něm záleží, ale ve
skutečnosti jsem ho rád neměl, nezáleželo mi na něm... Moje pracně
vybudovaný brnění ale totálně propálil jeden chlap, kterýho jsem
potkal, když jsem se jako obvykle vracel z práce. Měřil skoro dva
metry, táhnul z něj alkohol, měl hlubokej hlas a vousy, vypadal jako
medvěd. Nejdřív to vypadalo, jako že se chce prát, ale nakonec mě
znásilnil. A mě to...nevadilo. Vlastně možná naopak. Ne, že bych byl
teplej. Samotnej akt mi byl odpornej, ale... To, že se v tomhle
momentu věnoval jen mně, to, že si pro tohle vyhmátnul zrovna mě, to,
jak mě živočišně chtěl... V tu chvíli se mi dostalo pozornosti jako
nikdy v životě a právě to mě na tom nejvíc vyděsilo a dostalo. Můj
exoskelet skončil rozlámanej na kusy, ale já si ho znovu slepil; a
tentokrát byl pevnější než kdy dřív. A aby toho nebylo málo, po všech
těch změnách byla moje psychika tak přepsaná, že jsem si už ani nebyl
jistej, jestli někde pod těma všema vrstama vůbec ještě jsem já.
***
Kůže na horní straně mýho zápěstí se
dotýká senzoru, čip pod kůží vyšle signál k senzoru a dveře k mýmu
bytu se otevřou. Jsem zase doma, ale nejsem. Asi je celkem
smutný, když místo, kde bydlíte, vám vůbec nepřipadá jako domov. Já
už si ale tak nějak zvyknul na to, že mi realita nevyhovuje, a tak už
to ani neřešim. Místo toho se v době určený ke spánku pod peřinou a s
lampičkou, tužkou a papírem oddávám cestování do svejch imaginárních
světů, kde je všechno možný a kde je všechno přesně tak, jak já chci.
V mejch alternativních vesmírech neexistuje frustrace, odcizení,
nespravedlnost ani nesvoboda, tvořim si vlastní dokonalou realitu;
jsem čaroděj, bůh, soudce i kat, cokoliv jen chci.
Jdu domu, ale tentokrát ne čínskou
čtvrtí, tentokrát ne z práce. Prostě jsem tam dneska nešel, bez udání
důvodu. V tuhle chvíli už určitě policajti pročesávaj každičkej
centimetr mýho bytu, i všechny ty texty určitě našli, to bych se
vsadil. V tuhle chvíli jsem určitě na seznamu hledanejch nepřátel
režimu. Musim to udělat rychle; jde o vteřiny. Stoupám si jednou
nohou na zábradlí mostu, pak druhou, narovnávám se a snažim se udržet
rovnováhu. Do obličeje mě šlehá chladnej vítr. V tuhle chvíli nemám
nic, jen svobodu, a to je víc než cokoliv jinýho. Zavírám oči,
rozpřahuju ruce... Teď se jen trochu naklonit. Padám. Nikdy dřív jsem
zemskou přitažlivost necejtil jako teď. Vítr mi hvízdá v uších.
Chodník se zvětšuje, je pořád blíž a blíž a mně přijde, jako bych
padal furt rychlejš...ale najednou se můj Pád zastaví. Zastaví se
Čas. Visim ve vzduchu, pár centimetrů nad zemí, kolem mě se zastavil
veškerej pohyb. A teď mi to dochází. Pokud uděláte ve virtuální
realitě krok, kterej je nepřípustnej nebo neobvyklej, tak se prostě
kousne. Okolí se zhasíná, pixel po pixelu, všude kolem mě je najednou
černo, ale....ale vlastně ne. Mý oči si navykaj horším světelnejm
podmínkám a já se ocitám v místnosti se stěnama vyplněnýma
přístrojema, co vypadaj trochu jako projektory, jen podlaha je volná,
bílá. Rozhlížim se kolem a vidim dveře. Pomalu jdu k nim a cejtim
se...nějak jinak. Otevírám je. V tu chvíli mě nejdřív oslní bílý
světlo a pak barvy, který jsem nikdy předtim neviděl. Imprinty se
smazaly a já se konečně probouzim po restartu. Teď už na mě nikdo
nemůže.
|