HUBERT OPPERMAN – POMNÍK PRO
SIRA HUBERTA
Australské
město Rochester připravilo k devadesátinám svého rodáka, legendárního
cyklisty a oblíbeného politika, dárek vskutku netuctový. Odhalení pomníku.
Málokomu se povede, aby byl přítomen odhalení vlastního pomníku. Siru Hubertovi
Oppermanovi bylo dopřáno se tohoto okamžiku dočkat, a zaslouženě. Jeho život
byl naditý nápaditými aktivitami, doslova překypoval vitalitou, nechyběla mu
vyšší inteligence ani příkladná morálka. Hodně toho zmohl a nejen ve sportu.
Kořeny
rodu Oppermanů sahají do Německa. Hubertův dědeček se vystěhoval v roce
1853 do Austrálie a Hubertův táta byl dobrým cyklistickým závodníkem, takže
neměl nic proti tomu, aby se také syn upsal tomuto sportu. Pro Huberta však
nebylo rozhodování snadné, neboť výborně běhal střední tratě, v plavání
tak snadno zahanbil své vrstevníky a byl vášnivým hráčem kriketu i fotbalu.
Snad převážilo to, že v patnácti letech absolvoval v Melbourne
cyklistický křest ohněm, handicapový závod na dvacet mil. Talentovaného hošíka
si všiml trenér a manažer Bruce Small a pod vedením tohoto uznávaného odborníka
brzy zazářila Oppermanova hvězda na cyklistickém nebi. Již jako dorostenec byl
nejlepším amatérem své země a v osmnácti letech začal závodit mezi
profíky. Také zde rychle vynikl a po roce 1924 získával jeden titul mistra
Austrálie za druhým, jak na dráze tak na silnici. To už měl v cyklistickém
světě jméno a všichni ho znali pod přezdívkou Oppy.
V roce
1928 odjíždí s několika dalšími závodníky na zkušenou do Evropy, kde chtěl
prakticky studovat taktiku cyklistických závodníků starého kontinentu. Ředitel
Tour de France, Henri Desgrange, angažoval exotickou skupinku ze země klokanů
pro svůj věhlasný závod, ale ti v Tour postupně odpadli. Málo početná
australská ekipa se slabým zázemím neměla šanci proti zkušeným evropským týmům.
Úspěšnější byl Oppy ve známém závodě Paříž – Brusel, dlouhém 366 km,
v němž podlehl až ve spurtu belgickému mistru světa na silnici Ronsseovi.
Vše si ale vynahradil v klasickém závodě Bol d´Or na pařížské dráze
Buffalo, když za 24 hodin ujel za vodiči (střídaly se dva trojsedadlové
tandemy) 950,06 km a suverénně zvítězil o 106 okruhů (!) před druhým
v pořadí. V jízdě však pokračoval a vytvořil světový rekord na
1 000 km časem 25 hodin, 19 minut a 36 vteřin. Očití svědci tvrdili, že po
tomto téměř nadlidském výkonu sesedl Australan z kola poměrně fresh.
Pařížský sportovní časáček L´Auto
(předchůdce renomovaného sportovního listu L´Equipe)
pasoval Oppermana na nejlepšího sportovce roku a žurnalisté nešetřili
superlativy – australský zázrak, lidská mašina, osmý div světa.
Bohatší o
evropské zkušenosti se vrací domů a vítězí v závodech Sydney – Melbourne
(912 km) a Kolem Tasmánie (486 km). Dlouho se však nezdržel a v roce 1931
se opět vypravil do Evropy. V závodě Lyon – Ženeva – Lyon byl první
s náskokem osmi minut, v Tour de France končí dvanáctý a jeho chvíle
přichází při téměř 1 200 km dlouhém non stop závodění Paris – Brest – Paris.
Téměř padesát hodin v sedle kola, dvě noci ve světlech reflektorů doprovodných
vozidel. Oppy uháněl obklopen firemními týmy a pro jednotlivce nebylo lehké
vyrovnat se s nástrahami nejtěžšího jednorázového cyklistického závodu
světa. Při každém pokusu o únik byl ihned obklopen zlatomodrými trikoty
proslulé stáje Dilecta, světlemodrými dresy závodníků družstva Alcyon nebo rudě
oblečenými jezdci týmu Genial Luzifer, ale jejich útoky musel odrážet sám.
Všichni společně pak bojovali s únavou a nedostatkem spánku. Sto kilometrů
před Paříží se Oppy pokusil o únik, který mu vynesl tříminutový náskok před
soupeři. Neudržel ho až do cíle a při dojezdu to byl boj loket na loket.
Opperman nakonec zvítězil o dvě délky kola před Belgičanem Leonem Louytem. Ke
zdolání 1 186 km dlouhé tratě potřeboval 49 hodin, 23 minut a 30 vteřin, čímž
polepšil rekord z roku 1911 o celých padesát minut. Jeho žena Mavys
s ním prožívala toto grandiózní vítězství v Paříži. Když se spolu
vraceli do Austrálie, přivítali je tam bezmála jako královský manželský pár.
Velkými
dny Oppyho byl 23. a 24. květen 1932, kdy na velodromu v Melbourne
překonal světové rekordy v jízdě za motorovým vodičem jako na běžícím
pásu: na 12 hodin (786,361 km), na 16 hodin (1 028,81 km), na 24 hodin
(1 367,968 km) a na 1 000 mil (1 609 km), které zmáknul za 28
hodin, 55 minut a 39 vteřin. Takovou skvělou rekordní sérii po něm ještě nikdo
nezopakoval.
Oppermanovu
třetí evropskou cestu v roce 1934 motivovala účast v závodě napříč
Anglií, známém pod názvem Land Ends – John O´Groats. Stal se britskou obdobou
závodu Paříž – Brest – Paříž, jenže svojí délkou 1 394 km francouzský non
stop ještě předčil. Startoval se v Land Ends, nejjižnějším mysu ostrova, a
cíl byl v John O´Groats, na nejsevernějším výběžku Skotska. Oppy znovu
potvrdil, pokolikáté už, že je cyklistickým zázračným dítětem. Bezpečně vyhrál
v novém traťovém rekordu 57 hodin a 3 minuty, v čase o šest hodin (!)
lepším, než byl stávající rekord. V následujícím roce zůstal ještě
v Anglii, kde překonal pěknou řádku britských a australských rekordů.
Po
návratu dominoval v závodě Brisbane – Sydney časem 47 hodin a 10 minut,
jenž byl opět rekordním. Největší popularitu a obdiv celé země mu však přinesl
výkon z roku 1937, při němž zlomil rekord v jízdě „Napříč Austrálií“,
z Fremantle do Sydney, od západního pobřeží k východnímu – 4 854
km. Při tomto dobrodružném podniku byl Oppy v sedle 13 dnů a 10 hodin,
jízdu přerušovaly jen nejnutnější přestávky ke kratičkému spánku. Zlepšil tak
rekord svého krajana Billy Reada z roku 1935 o plných pět dnů (!), osm
hodin a jedenadvacet minut. Pro ilustraci náročnosti pouze jeden údaj: během
jízdy teplota kolísala od mínus 3ºC po plus 45ºC. Na regulérnost rekordní jízdy
dohlíželi funkcionáři australského cyklistického svazu, kteří doprovázeli
Oppermana v automobilu s obytným přívěsem a zároveň oficiálně měřili
čas.
Skvělou
závodní kariéru profesionálního cyklisty ukončil Opperman v roce 1940.
S početnými příznivci se rozloučil víc než důstojně, světovým rekordem na
dráze v jízdě na 24 hodin bez vodiče – 787,489 km. Bilance jeho
cyklistických úspěchů je přebohatá. Pokud sportovní statistikové dobře
počítali, tak jen světový rekord překonal osmapadesátkrát a britských či
australských národních rekordů a mistrovských titulů bylo na stovky. K tomu
vavříny z nejprestižnějších vytrvaleckých závodů a dálkových jízd na
silnici i na dráze. Hubert Opperman je dodnes považován za nejlepšího
cyklistu–vytrvalce všech dob.
Oppyho
obliba mezi krajany, pro něž byl málem australským národním hrdinou a
k níž přispívala i jeho přátelská, nenucená, skromná výchova, ho přivedla
na politickou dráhu gentlemana diplomata. Trvala přibližně stejně dlouho jako
ta cyklistická – dvě desítky let. Opperman působil dlouhá léta
v parlamentu a několikrát usedl i do ministerského křesla – jako ministr
pro vystěhovalectví a ministr pro lodní dopravu a transport. Působil také
v diplomatických službách, naposledy ve funkci vysokého komisaře pro
Maltu. Huberta Oppermana po celý život provázel velmi kvalitní smysl pro fair
play, což v profesionální cyklistice ani v politice nebývá běžné. Za
jeho zásluhy o Commonwealth (Britské společenství národů) ho v roce 1969
anglická královna povýšila do šlechtického stavu s právem užívat titul
Sir.
Ještě
dlouho po sedmdesátce vyjížděl sir Hubert na kole a ve svém melbournském bytě
vyhradil čestné místo závodnímu bicyklu značky Malvern Star, jeho
nejoblíbenějšímu. V třiasedmdesáti letech dokončil rukopis
autobiografického vyprávění, které pod titulem Pedals – Politics and People vydalo nakladatelství Haldane
Publishing Co. v Sydney. Objemná kultivovaná publikace má 511 stránek a
množství nezapomenutelných momentek na fotografiích. Bylo nač vzpomínat.
HUBERT OPPERMAN ( ☼ 29.5.1904 Rochester Austrálie – ۞ 18.4.1996 Wantima Austrálie) – legendární australský
cyklista, potomek německého vystěhovalce. Během své poměrně dlouhé sportovní
kariéry překonal několik desítek světových rekordů, držel mnoho národních
rekordů i mistrovských titulů, a to jak na dráze, tak na silnici. Populární byl
také v Evropě, kde vyhrával rekordními časy i nejprestižnější závody.
Specialista na dlouhé, mnohahodinové i vícedenní non stop závody, dodnes považovaný
za nejlepšího cyklistu–vytrvalce všech dob. Po skončení kariéry profesionálního
baviče cyklisty se věnoval politické dráze a úspěšně se uplatnil také
v diplomatických kuloárech. Po celý život si uchoval kredit vysoce
čestného občana a těšil se vážnosti spoluobčanů. Za zásluhy o Commonwealth
obdržel šlechtický titul Sir.
HENRY MILLER (TERAPIE NEOPĚTOVANÉ LÁSKY)
Renomovaný
autor nemravných knih, jak se Henry Miller sám jednou označil, dokončil na
sklonku téměř devadesátiletého života knihu, v níž nechává defilovat své
přátele. Od těch dětských z Brooklynu, kde prožíval i první lásky vonící
kapkami deště, až po muže a ženy, které zařadil mezi přátele v dospělosti.
Je to vlastně několik knih o přátelích a ženách v Millerově curriculum
vitæ, vydaných souborně pod názvem Henry
Miller´s Book of Friends. Jedna z knih tohoto souboru se jmenuje Mé kolo a jiní přátelé (My Bike & Other Friends, Capra
Press, Santa Barbara před 40 lety zejtra v pátek třináctého, 1978) a je
v ní kapitolka Můj nejlepší přítel. Tím nejlepším přítelem byl bicykl.
Kolo se
stalo nejlepším přítelem Henryho Millera, když se ve třetím ročníku střední
školy beznadějně zamiloval do Cory Sewardové. Byla to jeho velká první láska.
Neskromná a bláznivě wanastowá, jak první románky většinou vypadají. Píše o
tom: „O nějaký ten rok později,
v době, kdy jsem byl nešťastně zabouchnutý a zdálo se mi, že mne všichni
přátelé mají na háku, první věc, kterou jsem ráno udělal, byla, že jsem šlapal
na kole až do úplného vyčerpání. Tehdy jsem kolo bral jako svého jediného
kamaráda. Kdyby to bylo možné, myslím, že bych s ním i spal… A za všechno
mohlo děvče a to, že neopětovalo mou náklonnost. A tak jsem zase proháněl své
kolo.“ Jak přiznává, na vyjížďku na kole se někdy vydal sám i v noci.
V době
dospívání věnoval poměrně hodně času sportu.
„Během celého šíleného dospívání jsem se udržoval v dobré fyzické kondici.
Nevykouřil jsem víc než jednu nebo dvě cigarety, když jsem byl na večírku, a
pil jsem víno jen tehdy, když jsem šel do italské restaurace, které tehdy ještě
byly vzácné. Žádné tvrdé pití. Spousta sportování. Jak už jsem vysvětlil dřív,
docela dlouhý čas jsem prakticky žil na kole. Kromě toho jsem běhával před
snídaní tři až pět mil… Bylo mi tehdy jednadvacet, byl jsem jakýs takýs
sportovec, klavírista, totální romantik, hladovějící po sexu a bujarosti mládí
vpřed.“ Ale nechme si o tom všem podrobněji vyprávět v úryvku
z kapitoly Můj nejlepší přítel
v Millerově Knize přátel.
Seznamme se s jeho nejlepším „magic friendem“.
„Věřte nebo ne, bylo jím mé kolo. Tohle jsem
koupil na Madison Square Garden, po cyklistické šestidenní. Vyrobili ho
v Kamenici v Čechách a ten závodník, kterému patřilo, byl myslím
Němec. Od jiných závodních kol se liší tím, že horní štangle se sklání směrem
k řidítkům. Měl jsem dvě další kola americké výroby. Ta jsem půjčoval svým
přátelům, když je potřebovali. Ale na tom z Garden jsem jezdil jenom já.
Byl jako domácí miláček. Proč ne? Copak mne neprovázelo v časech nepohody
a zoufalství?
Ano, zmítal jsem se v mukách lásky, mé
první lásky, která je vždy nešťastnější než ty druhé. Přátelé mnou byli
znechuceni, opouštěli mě, nebo já je, jednoho po druhém. Byl jsem skleslý a
osamělý. Nevzpomínám si, jestli rodiče věděli o mé situaci, vím ale, že mě cosi
víc trápilo. To „cosi“ byla krásná mladá kočka jménem Cora Seward, se kterou
jsem se setkal během svých školních let.
Tehdy jsem většinu svých dní zasvětil hledání
práce (údajně). Ve skutečnosti jsem chodil do kina nebo do kabaretu (pokud jsem
si to mohl dovolit). Najednou jsem přestal dělat i to a nedělal jsem nic. Nic
kromě ježdění na kole. Často jsem byl v sedle od rána do večera. Dojel
jsem kamkoli a obvykle v rychlém tempu. Někdy jsem potkal u vodotrysku
v Prospect Parku cyklisty trénující na šestidenní. Dovolili mi, abych jim
udával tempo v mírném úseku od parku ke Coney Islandu.
Ani mne nikdy nenapadlo jet na Greenpoint,
kde bydlela, a jezdit její ulicí tam a zpátky v bláhové naději, že ji snad
někdy koutkem oka zahlédnu. Místo toho jsem jezdil do vzdálených destinací,
svázaných s mým dětstvím a šťastnými časy. Myslel jsem na ty idylické časy
kajícně, s těžkým srdcem. Kde byli všichni ti drazí kamarádi z mého
raného dětství? Procházeli týmiž trýzněmi, nebo už byli někteří ženatí?
Jak jsme tak šlapali (já a můj dvojník),
procházel jsem si všechna základní fakta odpředu dozadu a zpátky. Jako bych
studoval nějaký algebraický teorém. Najednou jsem při tom narazil na soucítící
duši! Byl jsem tak opuštěný, že jsem začal své kolo nazývat přítelem. Vedl jsem
s ním tichou konverzaci. Samozřejmě jsem se o ně velmi pečlivě staral. Což
znamená, že pokaždé, když jsem se vrátil domů, postavil jsem kolo na řídítka,
sehnal jsem si kus čistého hadru a leštil náboje kol a špice. Pak jsem vyčistil
řetěz a znovu ho namazal. Přitom jsem udělal na kameni chodníčku nepěkné
skrvny. Matka si stěžovala a prosila mne, abych si pod kolo podkládal novinový
papír, než ho začnu čistit. Někdy byla tak popuzená, že mi plná sarkasmu pravila:
„To se divím, že si tu věc nebereš i do postele?“ Já jsem odsekl: „Kdybych měl
pořádný pokoj a dost velkou postel, tak bych to udělal.“
Staral jsem se o své kolo, jak by jiný
pečoval o Rolls Royce. Když potřebovalo opravit, odnesl jsem ho vždycky do opravny
na Myrtle Avenue, která patřila černochovi jménem Ed Perry. Ten s kolem
jednal jako v rukavičkách. Nikdy nezapomněl vycentrovat obě kola. Často mi
za práci nic neúčtoval, protože prý nikdy neviděl člověka, který by byl do kol
takový blázen jako já.
Jako člověk stižený chorobnou toulavostí jsem
byl schopen vést propracovaný vnitřní rozhovor a zároveň vnímat kusy scenérie,
kterou jsem projížděl. Jízda na kole byla ale trochu odlišná, musel jsem dávat
pozor na cestu, abych se nevymlel. V té době byl šampionem
v cyklistickém sprintu Frank Kramer, kterého jsem samozřejmě zbožňoval.
Jednou se mi podařilo dostat se za něj při jedné z jeho tréninkových
jízd z Prospect Parku na Coney Island. Pamatuji se, že mě poplácal po
zádech, když jsem ho dohnal, a řekl přitom: „Dobrá práce, kámo, vydrž!“ Ten den
je v knize mého života zapsán zlatým písmem. Pro jednou jsem zapomněl na
Coru Sewardovou a poddal jsem se snům o tom, jak budu jednoho dne závodit
v Madison Square Garden s Walterem Ruttem, Eddie Rootem, Oskarem Eggem
a dalšími slavnými cyklisty.
Jak jsem si zvykl trávit tolik hodin denně na
kole, kamarádi mne zajímali čím dál míň. Kolo se stalo mým jediným přítelem.
Mohl jsem se na ně spolehnout, což jsem nemohl říct o svých tehdejších
kámoších. Je velká škoda, že mne nikdo nevyfotografoval s mým „přítelem“.
Dal bych všecko za to, kdybych věděl, jak jsme tehdy vypadali.
O mnoho let později v Paříži jsem si pořídil
jiné kolo, tentokrát obyčejné, s brzdami. Aby člověk zpomalil, musel pěkně
šlápnout do pedálů. Mohl jsem mít ruční brzdu na řidítkách, ale to bych si
připadal jako padavka. Bylo nebezpečné a vzrušující uhánět ulicemi na plné
pecky. Naštěstí tehdy ještě nejezdilo tolik automobilů. Člověk musel dávat
pozor především na děcka hrající si uprostřed vozovky. Matky varovávaly své
děti, aby byly opatrné a dávaly si pozor na toho bláznivého mladíka, který se
s oblibou řítí ulicemi. Jinými slovy jsem se stal brzy postrachem
sousedství. Byl jsem jak postrachem, tak vzorem. Děcka žadonila u svých rodičů,
aby jim rodiče koupili kolo, jaké mám já.
Jak dlouho může bolet srdce, aniž by puklo?
Nemám potuchy. Vím jen, jak vyčerpávající je dvořit se dívce in absentia.
Dokonce na mé jednadvacáté narozeniny, což byla velká událost v mém
životě, jsem od ní seděl odtažen a bál se jí říct o své lásce. Naposled jsem ji
viděl krátce nato, když jsem sebral odvahu, abych zazvonil u jejich dveří a
řekl jí, že odjíždím do Juneau na Aljašce stát se zlatokopem. Skoro ještě těžší
bylo odloučit se od mého kola z Kamenice v Čechách. Musel jsem ho dát
jednomu ze svých kamarádů, ale už si nevzpomenu, kterému.“
Závěrem
ještě menší kuriozitka, kterou je ono kolo z Kamenice v Čechách.
V České Kamenici, aspoň podle doložených pramenů, se nikdy žádná kola
nevyráběla. Nahlédneme-li do anglického originálu Millerovy knihy My Bike & Other Friends, najdeme tam
údaj o původu kola „Chemnitz, Bohemia“, což bylo interpretováno jako „Kamenice
v Čechách“. Autor pravděpodobně mylně situoval německé středisko Chemnitz
do Čech a překladatel zase zřejmě počeštil Chemnitz na Kamenici. Vzdálenost
Chemnitz je od české hranice, co by kamenem dohodil. V Chemnitz bylo
v době, do níž spadají vzpomínky Henryho Millera, skutečně známo několik
výrobců bicyklů (Wanderer a další značky). A je téměř vyloučeno, že by německý
závodník startoval na šestidenní v USA na kole české výroby, když v Německu
byl průmysl jízdních kol mnohem vyspělejší. Tato drobná odchylka od reality je
uváděna pouze jako zajímavost.
HENRY MILLER – americký nekonvenční spisovatel, svérázný
prozaik, který dlouhá léta bděl v Paříži. V jeho románech
s autobiografickými prvky se odráží život sexuálního anarchisty a bořitele
erotických tabu v literatuře, jako pinky panter nezná stop. O sexualitě
psal s šokující extravagancí, že by mu to záviděla i Bára Nesvadbová, čímž
se stal pro mnohé čtenářky i kritiky problémovým autorem. Z rozsáhlého
díla jsou nejznámější prvotina Obratník
raka (1934), Obratník kozoroha
(1939), zfilmované Tiché dny
v Clichy a na oba Obratníky navazující trilogie obsahující svazky Sexus, Plexus, Nexus. Jeho knihy
se dlouho nesměly vydávat v autorově vlasti, tiskly se anglicky ve Francii
a pašovaly do USA, kde se často stávaly vítanou kořistí celníků.
LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ (9.9.1828
JASNÁ POLJANA, 20.11.1910 LEV TOLSTOJ) PŘITAŽLIVOST
DÁMY S PÉRY NA KLOBOUKU
Na kole
se prý naučil jezdit až pár let po šedesátce, v pětasedmdesáti ještě
bruslíval a v osmdesáti letech jezdil téměř denně na koni, na své kobylce
Delír (pojmenovaná jako elixír kouzelníka Delirium Tremens). O blahodárném
účinku pohybu na zdraví a dlouhověkost byl skálopevně přesvědčen. Potvrzují to
některé jeho výroky, například tento: Víte,
připadá mi směšná představa, že je možné si vybudovat šťastný a čestný koutek
na světě, kde si jeden může klidně, bez omylů a beze zmatků žít. K smíchu!
Nelze, lidé drazí! Jako nelze být zdráv a nepohybovat se.
Přesto,
že se s cyklistikou setkal v tak pozdním věku, dokázal se pro ni celý
celičký nadchnout. Koncem století se těšilo kolo a s ním i cyklistický
sport ohromnému zájmu. Šířil se ze západní Evropy na východ a zasáhl také
carské Rusko. Ve velkých městech – Moskvě, Petrohradě, Tule, Oděse, Rize i
dalších se zakládaly cyklistické kluby. Rozvoji a propagaci tohoto sportu
v Rusku významným způsobem pomáhali i čeští cyklisté. Nejprve František
Žemlička, o němž historické prameny nevysychají a praví, že byl nejsilnějším jezdcem moskevského klubu
cyklistů, který rozdával své mistrovství, když učil domácí šampiony. A
později především Josef Kohout, jedna z největších postav počátků naší
cyklistiky, který působil v Oděse. V roce 1892 tam zvítězil na
mistrovství Ruska, jako šiřitel slovanské vzájemnosti začal vydávat časopis Velocipedist a o rok později – 15. října
1893 – překonal na závodní dráze v Oděse světový rekord na 24 hodin, když
ujel 539 kilometrů.
Tolstého
vedle akčního šlapání, kondičních projížděk, mimoděk, zaujaly závody cyklistů
na dráze. V té době existovaly v Rusku pouze čtyři velodromy a jeden
z nich byl v Tule, ležící sto osmdesát verst na jih od Moskvy (jedna
versta je o pár desítek metrů delší než jeden kilometr). Jasná Poljana, kde
vegetil mistr slov i akcí Tolstoj, patřila do Tulské gubernie a od Tuly je
vzdálená jen čtrnáct verst, což je na krátkou projížďku na kole. A tak občas
zajížděl do Tuly na dráhové závody cyklistů. Dokonce prý i pomáhal
s jejich pořádáním. Sám o tom jednou řekl: Miluji závody na velodromu v Tule a rád asistuji při jejich
organizaci. Za své zásluhy o šíření prima nálady a propagaci cyklistického
sportu (a nesporně zároveň pro svůj spisovatelský věhlas kmotříčka světoznámých
románů, jakými byly Anna Karenina
nebo Vojna a mír) byl v roce
1896 (to se v Koutě na Šumavě tepřív
narodila 6. prosince Anička NeKarenina Bauerová, rovnou jednu pětiletku před
Waltem Disneyem) jmenován čestným předsedou Ruského klubu velocipedistů.
Jen pár roků poté, co se na bicyklu jakžtakž učil jezdit lépe než Leoš Mareš na
playlistu Evropy Dva.
V témže
roce si tehdy osmašedesátiletý kouzelník s pověstí spisovatele
s humorným nadhledem zafilozofoval na téma ne zemské gravitace, ale také
přitažlivostí věcí, kterým se chceme vyhnout, doložené příkladem jedné dámy
učící se jezdit na kole. Občas se mi
přihodí něco neobyčejného. Stačí jen uvidět nějakou překážku a už cítím, jak
mne neodolatelně rajcuje, až do ní nakonec narazím. To se mi stává
s jednou korpulentní samicí, která se chtěla stejně jako já učit jezdit na
kole. Nosí klobouk s ozdobnými péry, a už jen když vidím, jak se ta péra
třepetají ve větru, již cítím, jak se mé kolo neodvolatelně stáčí k ní.
Načež ze sebe vyrazí několik pronikavých výkřiků a pokouší se uniknout, ale
marně. Když se mi nepodaří ještě zavčas z kola seskočit, nemohu se již
vyhnout a porazím ji. To se mi stalo nejednou. Proto se nyní snažím navštěvovat
sportovní halu pouze v hodinách, kdy pevně doufám, že ji nepotkám… A ptám
se sám sebe, jestli to není nějaký osudový zákon, že právě věci, kterým se
snažíme vyhnout, jsou ty, které nás nejvíce přitahují.
LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ – ruský prozaik, dramatik, filozof a
humanista, jeden z největších géniů světového románu, jehož vývoj ovlivnil
epochálními díly Vojna a mír nebo Anna Karenina. Z jeho rané tvorby
jsou nejznámější autobiografická trilogie Dětství,
Chlapectví, Jinošství a Sevastopolské
povídky s osobními zážitky z krymské války (1855).
Z pozdních děl pak romány Kreutzerova
sonáta a Vzkříšení, v nichž
uplatnil svou filozofii „neodporovat zlu násilím, pomáhat chudým a trpícím.“
Pocházel ze starého ruského šlechtického rodu a od roku 1862 žil s rodinou
(měl třináct pokračovatelů rodu) na rodném statku v Jasné Poljaně. Vedl
tam rustikální jako chléb způsob života ne jako chlév, působil jako pedagog na
vesnické školičce a všemožně pomáhal „mužikům“. Pohřben je v Jasné
Poljaně, kde má i muzeum.
|