KAREL POLÁČEK: BYLO JICH PĚT A KOLO JEDINÉ
Ke sportu
neměl daleko, zvláště pak k fotbalu. Býval častým hostem na hřištích
předních pražských fotbalových klubů, kde sedával s kolegy z Lidových
novin, s hercem Hugo Haasem nebo jinou spřízněnou duší. V hledištích
stadiónů nachází i námět ke svému humoristickému románu z prostředí
fotbalových fans Muži v ofsajdu.
Román s nezapomenutelným panem Načeradcem a Emanem Habáskem, jehož počet
vydání již dávno překročil desítku a byl také zfilmován (roli pana Načeradce
skvěle vystřihl právě Hugo Haas).
Čtenářskou
oblibou předčila Muže v ofsajdu
pouze snad nejčtenější Poláčkova kniha Bylo
nás pět. Kronika života na malém městě, viděného dětskýma očima. Jeden
z pětičlenné party, osobitý vypravěč Petr Bajza, pozoruje okolní svět
s čistou chlapeckou prostotou a autor ho nechává promlouvat okouzlujícím
chlapeckým jazykem. Právě tato mistrně zvládnutá nekonvenční mluva školáka
Bajzy, plná ustálených rčení, obchodnického žargonu a odposlechnutých frází od
rádoby dospělých Petrů, neuměle poskládaných do rozkošného propletence vět,
obzvláštňuje Poláčkovu roztomilou knížku a povyšuje ji na poetickou slávu ráje
dětství. Je plná něžného humoru a nechce se ani věřit, že ji napsal v době
nacistické okupace spisovatel židovského glancu (i původu).
K zážitkům,
dobrodružstvím a lotrovinám klukovské party patří i první seznámení
s kolem. Odjakživa předmětem chlapecké touhy, chlouby, ale i závisti. Ta
byla příčinou roztržky mezi Petrem Bajzou a jeho nejlepším kamarádem Bejvalem
Antonínem.
Já nyní chodím s Čeňkem Jirsákem a my
spolu mluvíme a všem jsem pravil, že spolu mluvíme, aby to věděli. Jelikož jsem
poznal, že není falešný, ale náhodou je správný. A vůbec to není prauda, co
pravil Bejval Antonín, že Čenda je jenom pro sebe. Sám je falešný. Poněvadž
jsem pravil, aby mně půjčil kolo, jen co bych objel rynk, ale on mně nepůjčil,
já jsem pravil, snad by ho neubylo, nevídáno, ale on pravil, že mně má koupit
kolo náš tatínek, jelikož mu koupil kolo jeho tatínek. Tak jsem mu pravil:
„Pamatuj si, že si to budu pamatovat, ty lakomče lakomá, však ty přijdeš.“ On
pravil: „Tak si to pamatuj, ale svoje kolo si nenechám od každého hindrovat.“
Jak už to
mezi kluky bývá, zhoršení vztahů nemělo dlouhého trvání. Bejval Antonín začal
„dolejzat“ a ještě rád své kolo půjčil, když Bajza Petr musel jet k ševci
„skrz ty rozšmajdané podpatky“.
„Tak Bejval pravil, abych si vzal jeho kolo,
že tam budu rychle, a ono to také lépe vypadá, když se jede k ševci skrz
ty rozšmajdané podpatky na kole, než když se jede jen tak. Já jsem odvětil, že
je to prauda, tak on hnedle přitáhl to kolo a já jsem si sedl na to kolo, pravil
jsem mu: „Tak ahoj!“ a jel jsem si jako pán a koukal jsem, jestli se lidé
koukají.
A když jsem přijel k ševci, tak jsem
pravil: „Pane Šafku, maminka se nechá poroučet, abyste spravil ty boty a kdy by
ty boty mohly být, aby to zase netrvalo celou věčnost.“ Pan Šafka odpověděl:
„Mladý pane, řekni, že se nechám poroučet, že by ty botičky mohly být
s neděle, když já řeknu slovo, tak to platí.“ Tak jsem zase vsedl na kolo
a jel jsem, ale nejel jsem přímo domů, abych to užil. Tak jsem jel kolem školy
a školník dělal na zahrádce, nechal všeho a koukal se a já jsem byl rád, že se
kouká.“
Přátelství
se opět naruší, když vykuřování vosího hnízda skončí poštípáním všech
zúčastněných a ještě k tomu doma výpraskem. Veškerá vina za nezdar se
totiž snesla na hlavu Bejvala Antonína, který to všechno „vynalezl“.
„A skutečně jsem po třech dnech pravil
Bejvalovi, že je trouba, a on odvětil, že já jsem ještě větší, já jsem pravil,
že jsem kvůli němu dostal, a on odvětil, že dostal kvůli mně. A pravil, že si
zas k němu mohu přijít vypůjčit kolo, že mě zkasíruje. Já jsem pravil:
„Nevídáno!“ a od té doby s ním nadosmrti nemluvím.“
V horečnatém
blouznění se Petru Bajzovi, který onemocněl spálou, v hlavě honí vzpomínky
na nedávnou návštěvu cirkusového představení, zejména na vystoupení slona
Jumba. V jeho fantazii, vybičované vysokými teplotami, se stal majitelem
slona a zorganizoval s ním výpravu do Indie, které se zúčastnili všichni
protagonisté Poláčkovy knihy. A Bejval Antonín neopomněl vzít s sebou
kolo.
„A toho
dne jsme se shromáždili před naším kvelbem, že jako pojedeme do Indie. I přišel
Bejval Antonín a měl kolo, Kemlink Eduard, Čeněk Jirsák a Zilvar Josef
z chudobince a já jsem to spočítal a bylo nás pět.“
KÁJA POLÁČKŮ (☼ 22. březen 1892
Rychnov nad Kněžnou – ۞ 21. leden 1945 Gliwice, Polsko) – novinář působící
ponejvíce v Lidových novinách, kam sázel fejetony a soudničky jako
kuchařka v závodní jídelně sází vejce volská voka. Z jeho knih jsou
nejznámější humoristické romány Muži
v ofsajdu (1931), Hostinec u
kamenného stolu (1941 pod vypůjčeným jménem Vlastimila Rady) a především Bylo nás pět (posmrtně 1946), které se
dočkaly i zfilmované podoby. Těsně před okupací dokončil tetralogii (Okresní město a další svazky) atakující
drobné měšťáctvo, do něhož se s chutí strefoval v celém svém díle.
Byl znalcem hovorové řeči a dokázal mistrně napodobit frázovitou mluvu lidí
určité branže, přecházející až v jazykovou parodii. Spisovatel hořké
ironie a melancholického úsměvu, založením jako Karel Kryl skeptik. Ocejchován
žlutou hvězdou zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi. Čest jeho
vydatné památce.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/na-rolling-stones-do-letnan-se-chysta-50-tisic-lidi-fanynka-cekala-uz-od-tri-hodin-od-rana-50833?dop-ab-variant=0&seq-no=1&source=hp
|