1921:
ČSR,
KLÍČOVÁ ZEMĚ STŘEDNÍ EVROPY: MAYNARD OWEN WILLIAMS
Československo je vynikající
příklad kulturního národa, který po svržení starého řádu v Evropě vykřesal
vlastní svobodný stát.
Plány na osvobození země se začaly spřádat na americké půdě: Prohlášení
nezávislosti bylo napsáno v americkém městě a zkráceno tak, aby vyhovovalo
prostorovým omezením amerických novin. Úspěchy i nezdary této klíčové země
střední Evropy nemohou ležet stranou zájmu Ameriky a ostatního světa.
Praha, hlavní město nové republiky, je jedním z nejzajímavějších
měst světa. Působí zvláštní přitažlivostí na každého, kdo poznal její lákadla.
Pohled na Hradčany z opačného konce starobylého Karlova mostu je
nezapomenutelný, a přestože jsem je viděl za nejrůznějšího osvětlení, myslím,
že nejpozoruhodnější pohled se mi naskytl v noci při nedávných říčních
slavnostech.
ŘÍČNÍ SLAVNOSTI V PRAZE Na pódiu na jednom z vltavských ostrovů se odehrávalo působivé
představení. Inkoustově černý proud řeky rozčísly oslepující kužely světla
z reflektorů umístěných na břehu. V jejich záři se stíny parníků a
menších člunů, které zaplnily řeku, jevily jako temné a obrovské vraky.
S máváním bílých kapesníčků a třepetáním stovky sněhobílých sukní
vířících ve veselém tanci na pódiu oslnivá scéna potemněla. Světlomety se
zvedly a zahalily otevřené jeviště oponou temnoty. Potom zamířily do vzduchu a
setkaly se přímo nad královským palácem. Světelné kužely rychle sjely dolů,
temnotu propíchly ostré věže katedrály svatého Víta a pohádková hmota
palácových zdí korunovaná křehkými ornamenty katedrály čněla na pozadí temné
oblohy jako stříbrná pokladnice.
Oblíbený pohled na Prahu na prahu věků se naskýtá z ošklivé
rozhledny na Petříně. Z jejího vršku lze zahlédnout Český les na bavorské
hranici a další nízká pohoří, která uzavírají rozlehlou českou kotlinu. Jako
vyhlídkové místo k prohlídce Prahy je však rozhledna značně neuspokojivá.
Dokonce ani vysoké věže svatovítské katedrály při pohledu z rozhledny
netvoří panoráma na pozadí oblohy, nýbrž protínají úbočí kopce. Zvlněné město
rozložené kolem křivolakého toku Vltavy vypadá mnohem plošší, než ve
skutečnosti je.
Lepším vyhlídkovým místem je pozorovatelna na pozemku Schönbornského
paláce z počátku 18. století, který dnes slouží jako americká ambasáda.
Při pohledu z níže položeného prostranství je dobře viditelná členitá
silueta města, v níž tkví velká část jeho půvabu. Člověk také může zblízka
pozorovat místa, kde se v mnoha těžkých zápasech rodila historie.
Nespočetné špičky kostelních věží připomínají oštěpy a kopí bojovných zástupů a
kopule chrámů vypadají jako okrouhlé helmice švédských nájezdníků.
Když slunce začne zapadat za Petřín, rýsují se proti zamlženému nebi
temně hnědé věže katedrály, k nimž se tak často vrací návštěvníkův pohled.
Šedohnědé budovy za romantickými věžemi historického pražského mostu odpovídají
na poslední paprsky zapadajícího sluníčka a rozzáří se měkkým světlem. Svit a
vy. V tu chvíli si jeden najednou takhle uvědomí, proč Čechové říkají
svému milovanému hlavnímu městu zlatá Praha.
„VŠESOKOLSKÝ SLET TALENTŮ“ Žádná duha po bouřce nemůže být barvitější než zlatá Praha při sedmém
sokolském sletu. Šest předchozích sletů upoutalo pozornost planety a stále více
znepokojovalo vládce nestejnorodé habsburské dynastie.
Slet přestal být chabě zahalenou výzvou tyranské moci a stal se důkazem
triumfu československých dobrovolníků, kteří usilovali na mnoha vzdálených
bitevních frontách o úspěch a o převahu nad nepřítelem, ale i těch, kteří
museli zůstat doma a neúnavně osnovali svržení nenáviděných Habsburků.
Člověk pozorující shromáždění Sokolů ze všech koutů nové republiky
snadno propadá dojmu, že se znovu stal naivní obětí teatrální manipulace,
podporované uhrančivou silou davu a barev, pohybu a hudby. Ale kdysi utlačované
končiny, které nyní vytvořily Československo, byly už dlouho dějištěm tohoto
pohnutého dramatu a herci vystupující v dojemném vyvrcholení byli
doživotními členy nespočetného sboru.
Když tedy nastal den osvobození a služebné oděné v pestrých krojích
podle svého rodného kraje se shromáždily u paty nevzhledného Husova pomníku na
Staromáku, člověk by skoro čekal, že strnulé rysy rozjasní se triumfálním
úsměvem radosti nad osvobozením od germánské tyranie.
Město i sám program sletu byly přeplněné až k prasknutí. Do Prahy
se sjely stovky tisíc účastníků i diváků a většina z nich si s sebou
přivezla vlastní pokrmy. Sokolové z Chicaga a jiných částí Ameriky přijeli
s potravinovou pomocí, protože bez příspěvku zvenčí by vlastenecký jásot
nevyhnutelně skončil hladovkami tisíců hrdel.
Nespočetné plně naložené automobily vyložily náklad pro Prahu a
spěchaly zpátky, honem, honem, aby bez prostojů zajistily další rozradostněné
účastníky tohoto báječného sletu. Většina návštěvníků dosud nikdy neviděla své
nádherné hlavní město, jehož mosty, ulice a zdi paláců jsou prodchnuté
historií. Kolem každé veřejné budovy se shromažďovaly zástupy dychtivých
vlastenců všech věkových skupin. Pestrobarevné kroje přivedly čumily ke
zjištění, že ve srovnání s touto paletou je duha mdlá.
Uličkami proudily davy připomínající pestře zbarvenou řeku,
všudypřítomné vlajky zářily planoucí červení a oslepující bělostí. Návštěvník
zpoza oceánu s rozechvěním zaznamenal mnohé vlajky s pruhy a
hvězdami. Rozlehlé prostory Václavského náměstí vypadaly jako moře
neuspořádaných vzdouvajících se tvarů, dokud do něj nevnesl řád velkolepý
průvod uspořádaný do pravidelných útvarů.
SMUTEČNÍ PLAMENY NA POČEST
UDATNÝCH Vznešeně působící náměstí je 60 metrů široké a
téměř 800 metrů roztáhlé. V poslední době se rozezvučelo ozvěnou mnoha
radostných průvodů, v nichž kráčeli českoslovenští dobrovolníci navrátivší
se z války. Vítaly je zástupy svátečně ustrojených madam a dívek. Hořely
zde také zádušní ohně zapálené na počest těch, kteří položili své životy na
oltář vlasti. Pod večerní oblohou klečely početné davy projevující vděčnou úctu
statečným spoluobčanům, kteří zahynuli na cizí půdě. Dnes je ale neklidná
minulost ve vší úctě odsunuta stranou. Náměstím procházejí tisíce živých duší
doufajících v radostnější budoucnost.
Pražské přehlídky cvičenců nelze zjednodušit do černobílé barevnosti.
Jejich nakažlivá radost, která tryskala v provolávání slávy
v nesčetných halasných vlnách, se vzpírá každému popisu.
Nelze ani popsat ohromný dojem vyvolaný dvanácti tisíci muži, nebo
stejným počtem žen, kteří se pohybovali jako orchestr, jehož hudba není určena
pro uši, nýbrž pro oči. Vysoko nad tribunami skrytý dirigent hraje na dokonale
vyrovnané řady cvičenců a prostřednictvím pohybů padesáti tisíců rukou a nohou
vytváří hudbu pro oči.
Z obou okrajů proudí na rozlehlý stadion záplava ženství, Josef
Lada by je miloval stylem, jak jen on maloval. Červené barety a bílé pásy
zdobené jemnou výšivkou vytvořily pohyblivý jahodový koláč na podnosu, jehož
tmavý podklad tvoří krátké modré sukýnky a jednoduché černé punčochy, mňam,
jahodová pole krásy navěky. Sloupce se oddělují a spojují, dokud nezazní
znamení. Dokonale vyrovnané řady se rozptýlí a ženy rovnoměrně vyplní celou
plochu stadionu.
Dvanáct tisíc žen skloní hlavu a po celé ploše se rozlije jasně červená
barva jejich baretů. Ženy pozvednou paže a hlavy a na ploše převládne měkký
nahnědlý tón zdravé pokožky. Dvanáct tisíc žen se obrátí zády a teplá barva
obličejů a hrdel střídá zářivá bělost. Ženy se skloní k zemi a červená a
bílá zmizí pod záplavou modré. Světelná hodnota celé plochy se v mžiku
promění. Zdá se, že hudba, která řídí všechny pohyby vpřed, je vyjadřována
proměnlivými záchvěvy světla.
Podobný účinek vyvolají i světlehnědé úbory mužů, od nichž se odrážejí
rudé košile inspirované obdivem ke garibaldiovským zástupům. Celá plocha zahoří
jasnou červení, když muži odhodí hnědá saka a rozpaží ruce v rudých
rukávech. Po chvíli se opět skryjí za stejně světlou a jemnou hněď, jakou se
maskuje mladý kolouch skrývající se před prudérním predátorem.
Hromadná cvičení jsou tak dokonale přesná, až se jeden zdráhá uvěřit
tvrzení, že tisíce Sokolů se sjely z měst a vesnic roztroušených po celé
vlasti a že před velkým vystoupením mohli tito lidé absolvovat jen jednu či dvě
společné zkoušky. Kroky čtyřiadvaceti tisíc nohou jsou tak dokonale ladné, že
jejich pohyb v písku je jako bleskové syčení hada nebo jako ostré křupnutí
kamene hozeného do vod Mrtvého moře.
Celkový účinek je tak suprový, že diváka překvapí zjištění, jak jsou
někteří jednotlivci nemotorní. Vedle zakulaceného břicha padesátiletého jedlíka
Balouna spatříte plochý hrudník sotva dospělého mládence, cvičení však přesto
působí dojmem jednotné síly a mužnosti. Postavy Čechů mají daleko k ideálu
běžce nebo překážkáře, pokud však jde o dokonalou drezúru svalstva a
organizaci, nic na světě se nevyrovná mohutným masovým cvičením členů Sokola.
MĚSTO PASÁŽÍ Praha je v podstatě ideálním městem pro pěšího návštěvníka.
Vyhlídkový autobus by zaplašil všechno její kouzlo. Formální prohlídky uspokojí
jen odborníky, ale ten, kdo se rád toulá středověkými uličkami,
s potěšením pozoruje starou ženskou s opotřebovaným slunečníkem
chránícím její skrovnou zásobu ovoce nebo s neuspěchanou radostí rozjímá o
životě, který se valí krytými pasážemi lemujícími dlážděné ulice Malé Strany,
najde na světě jen málo měst zajímavějších než Praha.
Češi, kteří emigrovali do Clevelandu, by si tam mohli připadat jako
doma, protože Praha je také městem pasáží. Některé z nich jsou nízké
průchody připomínající starý Chester s jeho kubistickými liniemi ohnutými
do elegantních křivek, případně spoře osvětlené súky, které poutníka zavedou do
karavanserájí v Buchaře.
Jiné pasáže jsou rozlehlé otevřené prostory spojující mohutné moderní
bloky budov. Jejich skleněné stěny zdobené plakáty lemují vchody do biografů a
kabaretů, které si libují spíše ve tmě. V pasážích nechybí ani výkladní skříně
kadeřnictví plné laciných parfémů prodávaných za vysokou cenu a krámky
prodavačů poštovních známek. Žádná moderní pražská pasáž se neobejde bez krámku
s poštovními známkami, jehož výkladní skříň je plná filatelistických
pokladů.
V jedné z pasáží prochází návštěvník kolem fotografie
nejnovější taneční královny, která kolemjdoucí nabádá, aby vhodili do otvoru
minci. Obdrží za ni plnou sklenici tekutiny bez chuti. Skryté síly, které plní
sklenici nápojem, dávají tomuto místu právo nést název „automat“. V době,
kdy bezcenné papírové peníze a neorazítkované poštovní známky vytlačily poctivé
peníze v hotovosti, prožívá automat na mince těžké časy.
Stejně oblíbené jako orazítkované poštovní známky jsou dnes
v Čechách také tisícikorunové bankovky vyrobené v Americe. Toto
rozkošné umělecké dílko, stejně jako jeho stokorunový bratříček, není předmětem
zájmu padělatelů, a proto člověk, kterému se bankovka dostane do ruky, ji
nemusí držet proti světlu a pátravým zrakem hledat vodoznak.
Padělané peníze však nedělají vrásky nikomu a nejméně ze všech jejich
držiteli. Přestože česká koruna má hodnotu tří nebo čtyř rakouských korun,
nikdo nechová k penězům sebemenší úctu. Číšník vám vrací drobné stejným
způsobem, jakým kulisáci v maloměstských operách napodobují sněhovou
bouři: odhazuje jednu bankovku po druhé, dokud ho nezačne bolet ruka. Ani on,
ani zákazník si nedělají těžkou hlavu s počítáním.
Peníze se počítají na stovky tisíc, a když se turista dostane do míst,
kde si měna dosud podržela stopu své bývalé „síly“, řekněme 2,75 procenta,
začne se domnívat, že mu prodávající jeho nákup daroval – dokud si nespočítá
cenu.
PRAHA PODLÉHÁ NECTNOSTEM SVÝCH
PŘÁTEL Praha sice odolala soustředěným germanizačním
tlakům, nyní však podléhá mnohem rafinovanějším nectnostem svých přátel.
Amerika je zastoupena svými bary a jazzem, Velká Británie skotskou whisky a
Francie svými loteriemi a kabarety.
Zatímco na vidieku by obyvatelé bez pomoci zvenčí strádali,
v Praze se člověk nemůže zbavit pocitu, že v hlavním městě si až
příliš mnoho lidí bezstarostně užívá sladkého života s boucháním zátek
lahví šampaňského za doprovodu půvabných sboristek a v rytmu ragtimu.
Montmartre se usídlil i v Praze, a „danse intime“ dorazil dokonce
s předstihem. Svoboda je opojná, jak dobře vědí v Rusku. Člověk
ochotně, ale nikoli bez lítosti opouští okouzlující dříve jen historické, dnes
i hlavní město, aby navštívil skutečné obyvatele Československa.
Únavná a nudná noční cesta vlakem, který postrádal ráznost i rychlost,
mě nakonec zavedla na malou železniční křižovatku u Uherského Hradiště.
Nechtělo se mi čekat na lokálku, která jezdí do města mezi úrodnými moravskými
poli, a tak jsem vyrušil opodál stojícího osamělého vozku, kterého jsem se
zeptal, zda by mě odvezl.
Staromódní lehký čtyřkolový kočár se už dávno nemohl pyšnit svým
vzhledem a stará šedá klisna, stavěná nebo opotřebovaná do podoby gotických
linií, byla zapřažená na jednu stranu spřežení určeného pro dva koně. Vozkův
vzhled odpovídal vzezření jeho kočáru. Muž byl oděný do starého šedého obleku
s vytahanými kapsami a koleny, na hlavě měl klobouk s pomačkaným a
umaštěným okrajem, který se podobal jeho neholené bradě.
Rychle seskočil z vozu a pomáhal mi s těžkými zavazadly tak
ochotně, že jsem si ho okamžitě oblíbil, a když jsem ho poznal blíže, moje
sympatie se ještě prohloubily. Venkovská cesta v ranním slunci byla tichá
a po obou stranách lemovaná úrodnými poli, na nichž dozrávaly vysoké a těžké
obilné klasy. Občas nás zvolna míjely vozy tažené hovězím dobytkem. Venkovanky
s těžkým nákladem na zádech kráčely bosými chodidly v hustém prachu
na okraji cesty.
Našemu vozu neochotně uhýbaly budoucí pečínky a péřové duchny. Vlekly
se po cestě kolébavým krokem komika a dívaly se na nás pohledem tvora, jehož
nesnáze jsou nesdělitelné. Tu a tam se zastavily a vydaly ze sebe zvuk, který
očividně odposlouchaly od astmatického automobilového klaksonu. Husy sice
nejsou nijak zvlášť chytré, rozhodnost jim však nechybí. Když se vydají po
jedné straně silnice, od jejich cíle je odradí jedině předčasná smrt.
Na rozlehlých polích, kde se střídaly zlatohnědé pruhy dozrávajícího
obilí a zelenavé pásy zeleniny, jsem spatřil v pilné práci sklízecí
mlátičku a balicí lis. Zeptal jsem se svého prošedivělého vozky, zda má čas na
malinkou zajížďku. Odbočili jsme na kus řeči s ženami, na jejichž bedrech
spočíval největší díl práce spojené s mlácením obilí. Potom jsme se vydali
k městu, kde mě můj vozka zavezl do skromného hotelu.
LIDOVÉ KROJE JAKO ZÁHON MACEŠEK Neděle se probudila do svěžího a zářivého jitra a ulice pod mým oknem,
v němž kvetly karmínově zbarvené květiny, se proměnila
v pestrobarevnou stuhu mužů a žen mířících do kostela. Spěšně jsem se
oblékl a vydal se na velké náměstí. Na vzdáleném konci náměstí se nad okolními
budovami tyčila mohutná hmota katedrály a u paty tmavého kamenného průčelí se
modlily klečící ženy. Vypadaly jako záhon macešek.
Lidové kroje v Československu se mi staly nekonečným zdrojem
radosti. Od prvního dne jsem se snažil zjistit, který je český, který je
moravský, který je slezský a který slovenský, ale bylo jich tolik, že se
vzpíraly tak jednoduchému rozlišení.
Přestože každé město má svůj zvláštní styl, kroje se liší také podle
individuálního vkusu svých nositelů. Stejně jako v Paříži, Římě nebo New
Yorku také v Kyjově či v Uherském Hradišti se ženy rády oblékají
originálně.
Muži v Uherském Hradišti se oblékají více méně stejně: dokonale
vyleštěné holínky, od kotníků dolů většinou zaprášené, a široké bílé kalhoty.
Bělost košile výmluvně svědčí o tom, jak se manželka činila na břehu lesního
potůčku; zato jemné výšivky na okrajích rukávů a kolem výstřihu nevypovídají
nic o mozolnatých rukou žen, které je stvořily.
Vpředu visí pruh tmavého materiálu a až ke kotníkům splývá pestrá
červenočerná šerpa, která poněkud připomíná filipínskou bederní zástěrku.
Bohatě lemovaná vesta je zdobená drobným žabkováním, které někdy není vidět
přes ohnivě červené vlněné koule. Při pohledu na ně jednoho napadne, že
bolševici se naučili barvit střapaté chryzantémy stejným způsobem, jímž synové
Erinovi barví ráno v den svatého Patrika své karafiáty. Kulatý klobouk je
obtočen půvabně zdobenou kloboukovou stuhou; klobouk i stuha jsou černé.
OKOUZLUJÍCÍ ODĚV ŽEN Ženy se honosí celou škálou barev a při pohledu na jejich shromáždění
ozářené měkkým chrámovým světlem pozorovatel snadno podlehne dojmu, že na
skupinu žen dopadá světlo procházející přes barevné okno nebo lustr zdobený
křišťálovými hranoly.
Ženy nosí pevné kotníčkové boty se svrškem z lakované kůže a
zoubkovaným okrajem, který propůjčuje podsaditým nohám vesničanek zvláště
elegantní vzhled. Punčochy, které mají oblečené, mají ochrannou i ozdobnou
funkci a některé jsou zdobené drobným čtverečkovaným vzorem vyplétaným na
černém pozadí.
Jednoduché černé sukně nemají až na úzkou jemnou výšivku těsně pod
pasem žádné ozdoby, jsou však hustě nařasené a oblékají se přes překvapivé
množství spodniček lemovaných krajkou.
Kabátek sahá do pasu a bývá poměrně prostý, až na ručně zhotovenou
tkanici našívanou na hrudi a na rukávech od lokte k zápěstí; čelenka a fěrtoch
jsou stejně barevné jako obi japonských panenek.
PŘEKRÁSNÉ SLOVANSKÉ ŠÁTKY Některé slovanské šátky, které udělají něžný Madonin ovál i
z toho nejkulatějšího selského obličeje, jsou ušity z čistě bílé
bavlny zdobené červenými puntíky nebo tmavým šedým vzorem. Jiné jsou zhotoveny
z lesklého bílého hedvábí vyšívaného nitěmi pastelových odstínů nebo
hustými béžovými či bílými vzory. Šátky mohou být také sametové s těžkými
třásněmi – při pohledu na ně se člověku vybaví vzpomínka na kastaněty a krvavě
rudé růže.
Pletené copy v sobě mají něco, co připomíná romantickou lásku
stejně jako řeč Pařížanky. Když se k tomu všemu ještě přidá třásněmi
lemovaný šátek, ani vysoké lícní kosti slovanské tváře a jistá selská
neforemnost nepřipraví nositelku copů a šátků o půvab, který v přiměřené
vzdálenosti nebo v tlumeném podvečerním šeru zapůsobí na obyčejného muže
tak, že zatouží zapět sentimentální baladu z hadrů Voskovcovým akcentem.
A když se několik stovek pestrobarevných zástěr – na nichž lze
zahlédnout jasnou zeleň se zlatavými odlesky, žlutou přecházející do stříbrné,
růžovou, modrou i třešňově červenou – roztočí v jednom pohyblivém obrazu,
nezáleží na tom, že jejich nositelky postrádají klasickou krásu Venušinu nebo
postavu Junony.
Ve starobylém Mervu jsem viděl, jaký chaos způsobil moderní obchod
v oboru orientálních koberců. Totéž se děje s lidovými kroji
v Československu. Místo přírodních rostlinných barviv, která propůjčovala
barveným tkaninám měkké odstíny postupně blednoucí do tlumených tónů, jaké
nedokáže napodobit žádná chemická barva, se dnes používají anilinové barvy.
Ženy ze zemědělských usedlostí odcházejí pracovat do fabrik, zatímco
dříve během zimních měsíců rozpracovávaly vzory načrtnuté vesnickým výtvarníkem
nebo vymýšlely svoje vlastní. Tak se postupně vytrácí umění spjaté
s minulostí.
ÚPADEK LIDOVÝCH KROJŮ Dívky z měst a cizinci, kteří neoplývají citem pro umění, pojali
k lidovým krojům velkou náklonnost. To vedlo k tomu, že v dnešní
době se dobře prodávají nejen plody práce prováděné s láskou a trvající
měsíce i roky, ale také výsledky práce odbité, vyrobené bez špetky
představivosti a svou obyčejností připomínající spíše strojově šitou konfekci.
Kvalitní lidový kroj stojí tisíce korun, na trh se však dnes dostávají laciné
kusy. Výsledky jsou odpudivé.
Napodobeniny krojů se vyznačují šerednými barevnými kombinacemi a
užitím strojově vyráběných stuh namísto ručně zhotovených ozdob. Snad ještě
horší je ale okolnost, že je oblékají lidé, pro něž kroj není ničím jiným než
maškarním kostýmem. Takový oděv postrádá důstojnost, jež mu nikdy nechybí,
pokud ho na sebe oblékne skutečný sedlák.
Tam, kam patří měkké kožené botky, které dovolí zahlédnout jen kousíček
kotníku nasunutého do poctivých tlustých punčoch, si městská slečna obuje
střevíce na podpatku a jemné hedvábné punčošky. Poctivé a skromné šaty se
v sousedství městských doplňků stávají předmětem výsměchu a na ulicích lze
spatřit groteskně vyhlížející postavy s hlavou městské ženy, tělem selky a
nohama povětrné chuligánky.
Dokonce i z malých slovenských vesniček odcházejí mladé dívky do
měst. Nemají čas ani energii, aby se samy věnovaly jemné práci s jehlou, a
skrovné úspory z jejich mzdy nestačí na pořízení tak nádherných krojů,
jaké nosily jejich matky. Stále častěji si tedy nasazují bílé klobouky
s širokým průhledným okrajem a oblékají bílé šaty bez poskvrny, bílé
punčochy a střevíce. Půvab zůstává, individualita se vytrácí.
Lidové umění, které přineslo Rakousko–Uhersku záviděníhodnou pověst, je
obětováno za peníze, za něž nelze téměř nic koupit. Půvabné lidové kroje budou
zanedlouho k vidění jen v muzeích vedle velrybích koster.
Člověk s fotoaparátem vstoupí na pole, aby zachytil výjevy ze
života rolníků, a s překvapením zaslechne angličtinu s clevelandským
a youngstownským přízvukem. Podsaditý dělník se sklání, aby nabral vidlemi
pokosené obilí. Požádám ho, zda by mohl zaujmout poněkud jinou pózu.
„Vy jste z Ameriky? Jasně, Miku, můžete si mě vyfotit, jak se vám
zachce.“
Bez ohledu na to, jakou radost nám působí jedinečná krajina,
v každém případě je pohodlné cestovat v automobilu československé
výroby, jehož řidič mluví třemi jazyky.
Do obrovských Škodových závodů vstupujeme s mírným odporem vůči
prozaické jednotvárnosti továrních hal, ke svému překvapení však zjišťujeme, že
se uskutečnil dlouho předpovídaný zázrak a továrna na výrobu munice se
proměnila v závod, kde se vyrábějí lokomotivy a tiskařské stroje.
Uvědomuji si, že nejenže jsou zahradnické nůžky, radlice a kola pro automobily
užitečnější než střelné zbraně, ale že pero a tiskařské lisy vytlačily meče a
smrtonosné válečné stroje i z míst, kde bychom to nejméně čekali.
Romantická píseň neutichá a moderní hymnus radosti a svobody pomalu
získává na síle dokonce i v rušném Liberci. Jednou nevyhnutelně nastane
den, kdy bílá energie nesčetných vodních toků pročistí ovzduší začouzené od
uhelného kouře, sedření horníci budou zbaveni těžké dřiny v útrobách jam a
budou se moci napřímit pod modrou oblohou.
Sama řeka Váh má dost síly na to, aby roztočila dynama, která dodají
světlo celému Slovensku. Mnohé další vodní toky chvátající k moři budou
zpívat písně práce, až je lidé spoutají a využijí ve svůj prospěch.
SLOVENSKO „DIVOKÝ A NEOTESANÝ
VÝCHOD“ V Praze se o Slovensku hovoří stejně, jako se
v New Yorku mluví o Idahu nebo o Arizoně; žijí tam vzdálení příbuzní
s nesporným půvabem, ale nijak zvlášť se nevyznají v nejnovějších
vynálezech, jimiž si obyvatelé velkých měst hledí vynahradit nedostatek volného
prostoru pod modrou nebeskou klenbou.
Slovensko je pro Čechy divokým a neotesaným východem. Důmyslně zdobené
velikonoční kraslice a pestrá slovenská keramika je pro Čechy stejně exotická,
jako je pro obyvatele Čtvrté avenue cizokrajné umění Navahů. Přesto ani tato
bývalá křižovatka obchodních cest spojující Krakov s Budapeští a Varšavu
s Vídní nezůstala nedotčená kosmopolitními tlaky, které sice rozšiřují
místní horizonty, současně s tím však obírají neposkvrněná místa o jejich
nenapodobitelnou krásu.
V LETOVISKU VE VYSOKÝCH
TATRÁCH Maďarský orchestr, který na druhém konci dlouhé
jídelny ještě před chvílí hrál divokou melodii vyvolávající představu malého
táborového ohně u opuštěné cesty, vyzáblých a snědých mužských tváří ozářených
narudlým svitem plamenů a pestře oděných cikánských žen pohybujících se
v temných stínech vzrostlých stromů, teď procítěně hraje Händelovo Largo.
Pečlivě upravená a přirozeně krásná žena na opačné straně místnosti
kouří parfémovanou ruskou cigaretu, jejíž žhnoucí konec tu a tam násobí
jiskřivé odlesky ženiných šperků. Její společník, důstojník v elegantní
uniformě české armády, se uctivě uklání muži s vážnou tváří, který se
očividně věnoval opalování své lysé hlavy se stejnou péčí a nadšením,
s jakou se jiní věnují zakuřování své pěnovky do stejného teplého odstínu.
O kousek blíž zní dívčí smích půvabných dvojčat ve večerních šatech.
Potkal jsem je už dříve onoho dne, když se celé zrůžovělé námahou vracely
z hor.
Dlouhé světlé vlasy, které mají nyní upraveny do důmyslného účesu, byly
odpoledne přikryté žlutým hedvábným kloboučkem. Při odpoledním výletu měly
dívky na sobě dlouhé modré svetry s lemem z bílé angorské vlny, sukně
po kolena a světle hnědé punčochy doplněné tmavším párem vlněných podkolenek
ohrnutých k okrajům pevných pohorek.
Ubrusy bez jediné poskvrnky, jiskřivé stolní sklo, mlčenliví číšníci
střelhbitě přinášející podnosy s jídlem a pitím – a za širokými okny svahy
porostlé borovými lesy a rozeklané skalnaté vrcholy blízkých hor pokryté
čerstvým popraškem prvního sněhu. Nedá se tvrdit, že je to přímo venkovský výjev,
a přesto jsme uprostřed Vysokých Tater v srdci Slovenska.
POVĚSTNÁ NEGRAMOTNOST SLOVÁKŮ
BYLA ÚMYSLNÁ Hloupost Slováků byla stejně záměrná jako
umíněnost Čechů. Když si Slováci měli vybrat, jestli se budou učit nenáviděnou
maďarštinu, nebo zůstanou nevzdělaní, zvolili druhou možnost, a proto jsou dnes
většinou negramotní. Nevzdělanost je však projevem jejich smyslu pro svobodu.
Jeden z nich mi to vysvětlil v hospůdce v jisté horské vesnici.
Všiml si, že sedím u stolu sám, a hned jeho první věta mi vysvětlila, proč si
ke mně přisedl.
„Myslím, že jste osamělý,“ řekl.
A začal mi vyprávět, jak se nechtěl podřídit maďarizaci za vlády
Habsburků a odmítal studovat až do doby, kdy se mu splnil velký sen a on se
vydal do Ameriky.
Po příjezdu do Spojených států se zapsal do večerní školy a soudě podle
úrovně jeho angličtiny mu to bylo k velkému užitku.
„Nikdo mě nenutil, abych se učil anglicky,“ vysvětloval mi můj
společník. „Učil jsem se, protože jsem chtěl. Angličtina je ohromně praktická
řeč a já jsem se chtěl stát opravdovým Američanem, tak jsem se po nocích pilně
učil. Vyřídil jsem si doklady a vrátil jsem se domů na návštěvu. Potom přišla
válka a musel jsem tady zůstat.“
Podobných lidí je mnoho a mění celkovou atmosféru na Slovensku.
AMERICKÝ
KULINÁŘSKÝ INSTITUT (Anthony Bourdain)
POHÁNĚNÝ TOUHOU
PO POMSTĚ a ospravedlnění jsem podal přihlášku ke studiu na
Americký kulinářský institut v newyorském Hyde Parku. Moji přátelé
z Vassaru, přesněji ti, kteří se se mnou nepřestali stýkat ani po dvou
letech vpravdě ohavného chování z mé strany, prohlásili, že jsem blázen –
ale to si mysleli tak jako tak. Docela dobře jsem si uměl představit, jak se
úzkostlivě udržovaný, zatravněný univerzitní areál otřásl kolektivním výdechem
úlevy poté, co se jeho obyvatelstvo doslechlo, že se už nebudu poflakovat po
koleji a žebrat pití, krást drogy, trousit záměrně kruté poznámky a ani jinak
podrývat morálku. Jen málokoho překvapí, že mými tehdejšími idoly byli Hunter
Thompson, William Burroughs, Iggy Pop a Bruce Lee a v tom
nejbouřliváčtějším období jsem sám sebe považoval za prototyp hypernásilnického,
fetujícího Byrona. Během svého posledního semestru na univerzitě jsem nosil
přes rameno pouzdro s nunčaky a chodil se samurajským mečem – to by vám o
mně mohlo leccos napovědět. Snad nejromantičtější čin, jaký jsem za dva roky
svých studií vyplodil, byla noční žatva šeříků na ploše zhruba jednoho aru a
keře jsem pokosil samurajským mečem jednoduše proto, abych mohl vystlat pokoj
své slečny květinami.
Americký kulinářský institut, CIA, byl svým způsobem krok zpět, i když
s hrdostí podotýkám, že nebylo vůbec snadné se tam dostat. Seznam uchazečů
byl XXXX Large. Ale mazaně jsem využil vlivu kamaráda svého kamaráda, který
věnoval škole štědrý sponzorský dar a patřila mu jistá proslulá restaurace
v New York City, a asi za dva týdny po podání přihlášky jsem byl přijat.
Nastoupil jsem na školu, kde se nosily bílé stejnokroje, směšné papírové
kloboučky a skutečně se muselo chodit na hodiny. Jak jsem řekl,
znamenalo to pro mě krok zpět, ale byl jsem na něj připravený.
CIA sídlí v budovách a na pozemcích bývalého jezuitského kláštera
na srázu nad řekou Hudson, zhruba čtvrt hodiny jízdy autem z Poughkeepsie.
Odhodlaný, avšak bojovně naladěný jsem dorazil na místo v bílém kuchařském
kabátě, kostkovaných kalhotách, s šátkem na krku a běžnou sadou
kuchařských nožů ve skládacím koženkovém obalu.
Díky své výstroji jsem se hned od počátku lišil od ostatních.
K svým tehdy už řádně opotřebovaným ocelovým nožům s vysokým obsahem
uhlíku jsem přibalil lacinou školní veteš – nože z obtížně opracovatelné
nerezové oceli na loupání a okrajování a nůž na sejra. Byl jsem starší než
většina studentů, z nichž řada opustila rodná humna vůbec poprvé, a na
rozdíl od nich jsem bydlel mimo areál, v Poughkeepsie, s věrnými
členy party z Vassaru. Jako jediný jsem měl kuchařské zkušenosti – a nebyl
panic. Moji kolegové kuchtíci rozhodně nepatřili k elitě národa.
V roce 1975 přijímal CIA značné procento farmářských synků, venkovských
balíků, zběhů z dvouletých univerzitních přípravek a sem tam i pár
nepřizpůsobivých živlů, kterým připadal Institut přijatelnější než kriminál
nebo nápravný ústav pro mladistvé delikventy. Tahle pro kulinářský svět
nepoužitelná banda, již nadchlo, když se ve volném čase mohla věnovat něčemu
jinému než sestavování pyramid z plechovek od piva, se nevyhnutelně stala
snadným cílem pro těžkého frajera, jakým jsem uměl být já. Celé dva roky
strávené v Hyde Parku jsem prakticky žil z výher v oku, stud
pokeru a vrhcábech. Nestyděl jsem se ani neměl výčitky svědomí z toho, že
ty kavky okrádám o úspory, prodávám jim drogy a švindluju v kartách.
Usoudil jsem, že pokud chtějí vstoupit do nelítostné restaurátorské branže,
měli by se něco přiučit raději dřív než později. Kdyby se některý z těch
primitivů dostal do pracek Mariovým hochům, udělali by z něho dva menší.
Škola byla hračka. Prvních několik měsíců jsme biflovali kupříkladu:
„To je nůž šéfkuchaře. To je rukojeť. To je čepel,“ a odříkávali rutinní
základy ochrany zdraví. Učitel na zdravovědu, zatrpklý vysloužilý úřední
hygienik (podle jizev v obličeji šlo zřejmě o posledního poctivého chlapa
v dotyčném rezortu), nás oblažoval historkami o superkrysách hodujících na
pesticidech, líčil drogy, sex a rock´n´roll miniaturních bakterií a varoval
před všudypřítomnou hrozbou neviditelné nečistoty.
Absolvoval jsem hodiny Zacházení s potravinami, Základů práce
s noži, Vaječných pokrmů, Salátů, Vývarů a Polévek. Ale díky hodinám
stráveným v útrobách Mariovy říše, loupání tun erteplí, přípravě litrů
dresinku, krájení hromad zeleniny jsem měl všechno v malíku.
Moje vývary, vytvářené při praktických hodinách, byly samozřejmě
chutnější než břečky spolužáků. Nikdo nedokázal přijít na to, jak jsem dokázal
vykouzlit tak vydatnou esenci z několika kuřecích kostí nebo
zhotovit tak úžasný rybí fumet z odřezků a humřích skořápek, a to
vše v časově omezeném limitu. Kdyby mě před hodinou mí laskaví učitelé
bodře poplácali po hrudi, možná by moje tajemství odhalili: stačí dva
pergamenové sáčky kuřecího a humrového základu šikovně ukryté v kuchařském
kabátě – a malý zázrak je na světě. Ale to nikoho ani ve snu nenapadlo.
V roce 1975 se CIA podstatně lišil od dnešního profesionálního
ústavu se čtyřletým studiem. Tenkrát byli žádoucími konečnými produkty budoucí
zaměstnanci Hiltonu nebo Spojených stravovacích podniků svazu restauratérů.
Spoustu hodin jsme se věnovali přípravě jídel pro teplý stůl. Omáčky jsme
zahušťovali zásadně jíškou. Ideálem byly Escoffierovy těžké, strouhankou
obalené, glazované dinosauří porce, ponořené v omajdě. Naši lektoři nám
neustále zdůrazňovali, že se všechno musí servírovat
s odpovídajícím druhem škrobu, bílkovin a zeleniny. O moderní kuchyni
prakticky nikdo neslyšel. Vypékání šťávy? Ani nápad. Extrakty? Ehm… Tady vás
dva roky učíme o květáku v omáčce Mornay, jehněčím hřbetu Orloff, humru
termidor, zavedených a oblíbených pokrmech, jakými jsou havajské kuře,
grilovaný plátek šunky s kolečkem ananasu a zvětšená klasika typu beef
Wellington. Šéfkuchaři i učitelé byli povětšinou odpadlíci z branže:
zabednění švýcarští, australští a francouzští bývalí kamarádíčkové, všichni do
jednoho ládíčkové mazavkové a nevraživci, a pár motivovaných veteránů předního
hotelového řetězce, pro které měla význam jen cena za jednotku, ta naoko
výhodná.
Ale byla to švanda: kouzla s taženým cukrem, modelování
z pastillage, důmyslné studené mísy, sochaření z kvádrů ledu. Podobné
věci se už dneska jen tak nevidí a mezi instruktory bylo několik vskutku
nadaných a zkušených chlapíků ze staré školy, absolventů CIA, kteří ochotně
předávali oddanému žactvu zbytky skomírajícího stylu. Hodiny uzenářství byly poučné
a tento klasický styl nám skvěle osvětlil umění přípravy galantines a
ballottines, socles a pâtés, rillettes a výroby klobás a huspenin. Nauka o mase
byla psina, neboli k sežrání. Při základech řeznictví jsem poprvé zjistil,
že každodenní práce s masem zřejmě inspiruje k přičmoudlému humoru.
Učitel „na maso“ dělal z telecího hrudí maňásky a jeho jehněčí, sexem
inspirované loutkové představení, bylo legendární. Od té doby jsem zjistil, že
téměř každý, kdo dělá do masa, je šprýmař – a téměř každý, kdo dělá do ryb,
postrádá jakýkoli smysl pro legraci.
Práci s nožem jsme trénovali na celých hovězích kýtách a moji
spolužáci i já, do jednoho řezničtí elévové, jsme systematicky znehodnocovali
tisíce liber masa; zkrátka a dobře jsme byli kulinářskou obdobou Mansonovy
rodiny. Zohavené zbytky našich výtvorů – jako všechny produkty výuky v CIA
– naštěstí putovaly do jiných hodin, kde se dusily a vařily nebo skončily
v polévce či v mlýnku… a večer v našich žaludcích. Tahle rovnice
byla vyřešená na jedničku. Všichni studenti buď vařili pro jiné studenty a
obsluhovali jiné studenty, nebo byli krmeni jinými studenty, a tak se uzavíral
dokonalý potravní řetězec, při kterém jsme rovným dílem baštili jak naše chyby,
tak úspěchy.
Součástí školy byly dvě veřejné restaurace, jejichž jídelní lístek
nabízel pouze několik základních pokrmů, poněvadž nám vedení nedůvěřovalo do té
míry, abychom směli obšťastnit lid naším chudičkým know how.
Velmi obávaným předmětem byla tepelná úprava zeleniny. Vyučoval jej
hrozivý šéfkuchař Bagna, který změnil jednoduchou přípravu zeleniny
v přísný výcvikový program na úrovni vojenského přijímače. Bagna byl
italský Švýcar, ale pro větší efekt používal německý přízvuk. Měl ve zvyku
přikrást se zezadu k některému z žáčků zabraného do práce a z plných
plic na něj pálit otázky.
„Odrecitujte mi… schnell! Jak připravíte pommes dauphinoise?“
Nato mu mistr Bagna ochotně nabídl zavádějící a nesprávnou nápovědu:
„Tákže pák pržidáte cíbuli, ja?“ Počkal, až se popletená oběť chytí do
léčky, a poté zaječel: „Nein! Nein! Do brambor dauphinoise se cíbule nepržidává!“
Byl to tyran, kapánek i sadista a šoumen. Ale v zelenině se vyznal a
věděl, jaké je pracovat pod tlakem. Kdo nestrávil nabubřelé kázání mistra
Bagny, byl pro terén zcela nepoužitelný, nemluvě o všech, kteří takzvaně
„nevydejchali“ kulminační předmět výuky, „E svatyni“ mistra Bernarda.
Další, spíš teoretický předmět, orientální kuchyně – aspoň se domnívám,
že se jí tenkrát tak říkávalo –, byl ukrutně zábavný. Instruktor, velice
schopný čínský maník, nás měl naučit základům jak čínské, tak japonské kuchyně.
Čínská část byla skvělá. Když nás ale měl zasvětit do chutí Japonců, zvolil
raději rozvleklý výklad na téma masakr v Nankingu. Jeho zášť vůči Japoncům
byla strašlivá. Při líčení vraždění žen, dětí a nemluvňat bajonety za druhé
světové války ukázal na tabuli s obrázky sushi a sašimi a lámanou
angličtinou se silným akcentem prohlásil: „To syrová ryba. Vy jedli by to? Cha!
Japonská sračka!“ Poté pokračoval ve výkladu o nucených pracích, hromadných
popravách a zotročování a záhadně naznačoval, že Japonci dřív nebo později
zaplatí za zvěrstva, která způsobili jeho zemi.
Tradovalo se, že při lekcích pekařství přibere každý pět liber. Záhy
jsem pochopil, proč. Výuka probíhala dopoledne, takže všichni šilhali hladem, a
po několika hodinách tvrdé dřiny, kdy jsme byli nuceni tahat těžké pytle
s moukou, hnětením se zaobírat a vyvalovat těsto a sázet do obřích
patrových věcí skořicové houstičky, croissanty, chléb a rohlíky určené pro
všechny jídelny spravované školou, zaplavila pekárnu provokativní směsice vůní.
Jakmile začaly z pecí vycházet první výrobky, studenti se na ně vrhli,
mazali dosud horké taštičky a chléb silnou vrstvou másla, trhali je rukama a
cpali si je do úst. Čokoládové sušenky, pekanové koláčky, keksy, odpalované
cukroví – tedy zhruba deset procent pečiva – mizely v našich žaludcích
nebo obalech na nože, než se naskládaly na police a odeslaly na místo určení.
Ujišťuji vás, že pohled na smečku pobledlé, vyčouhlé, uhrovité a pohlavně neuspokojené
mládeže, která rozběsněná hladem cupuje chleba na kusy, nebyl zrovna lákavý.
Výjev připomínal scény z filmu Noc živých mrtvých – všichni
ustavičně žvýkali.
Pokud existoval jedinec, který splňoval naši představu vrcholného
teroru a pravého mistra kuchaře, mohutného, despotického Francouze,
vládnoucího kuchyni železnou pěstí, div ne pancéřovou pěstí, byl to mistr
Bernard. Poslední praktický výcvik před ukončením studia probíhal
v obávané, ale vytoužené „E svatyni“ neboli Escoffierově svatyni, tříhvězdičkové
restauraci pro veřejnost, z níž škole plynul jistý příjem. Strávníci si
údajně rezervovali stoly i několik let dopředu. Podávaly se pokrmy à la
carte, dokončované a servírované z kulatých stolečků komicky neschopnými
studenty. Šuškalo se, že náš admirál, čilý sedmdesátiletý mistr Bernard, osobně
s Escoffierem pracoval. Jeho jméno se vyslovovalo výhradně šeptem a
jeho neviditelnou přítomnost si žactvo uvědomovalo měsíce před vstupem do
kuchyně.
„Těš se na E svatyni,“ zněl zlověstný refrén, „Bernard si tvý
koule ugriluje k snídani.“
Netřeba dodávat, že stres, obavy a neblahá předtucha byly téměř
hmatatelné už týdny před zahájením praxe v Escoffierově svatostánku.
Protože se pracovalo v otevřené kuchyni, všichni zákazníci mohli
velkým oknem sledovat, jak obávaný šéfkuchař nechá své svěřence nastoupit do
řady, přidělí jim pracoviště a znovu probere zločinné, hrůzné a neúspěšné
výtvory z předešlého večera. To byl vpravdě úděsný okamžik, poněvadž jsme
se všichni do jednoho děsili přípravy suflé, jediného místa, na němž
s neúprosnou jistotou hrozilo, že se změní ve spolehlivý hromosvod hněvu a
nespokojenosti mistra Bernarda. Tady byla totiž pravděpodobnost průšvihu
nejvyšší. Stalo se samozřejmostí, že přinejmenším jedno z našich à
la minute soufflées, zhotovených za normálních pracovních podmínek, nevyběhne,
vyběhne nerovnoměrně nebo se jednoduše zhroutí – zkrátka nějakým způsobem
nesplní náročné normy našeho předáka. Proto se před nástupem a rozdělením
povinností každý doslova třásl strachem a v duchu se modlil „Bože, ať to
nejsem já. Dneska ne… prosím. Ať to není suflé!“
Pokud se cokoli zvrtlo, následovala takzvaná „desetiminutovka“, kdy za
přítomnosti civící veřejnosti a chvějících se spolužáků stanul provinilý
kuchtík před francouzským kibicem. Ten si ho přísně změřil přes svůj galský nos
a zaplavil ho tím nejsžíravějším přívalem pohrdání a výsměchu, jaký kdokoli
z nás kdy zakusil.
„Vy jste šéfkuchař na hovno!“ hřímal. „Takové jako jste vy
splachuju každé ráno do toilette! Jste odporrrný, pouhopouhý příštipkář!
Zničil jste mi život!... Z Vás šéfkuchař nikdy nebude! Jste ostudou
naší profese! Podívejte! Jen se podívejte na tohle merde… merde… merde!“
V tomto okamžiku vrazil Bernard do nechutného objektu prsty a mrskal
kousíčky hmoty po podlaze. „To si troufáte nazývat jídlem? To… to je absurdní!
To je hnus! Vy…, vy…, měl byste se hanbou oběsit!“
Nicméně dlužno uznat, že ten ničema byl spravedlivý. Desetiminutovku
dostal každý. I když to nerad říkám, dívky se po třiceti vteřinách
mistrovy tirády dokonce rozplakaly. Slzy ani vzlyky ho však neobměkčily. Stály
před ním, klepaly se a pocukávaly ramínky celou dobu, co vztekle láteřil,
přivolával na ně hromy a blesky a proklínal jejich předky i budoucí potomstvo.
Zdánlivě otrlejší spolužáky zlomil stejně snadno jako příslušnice slabšího
pohlaví, až z nich zbyl jen třesoucí se uzlíček nahlodaných nervů
v bílé polyesterové uniformě a s nepřirozeně zarudlým obličejem.
Jednou ze smutně proslulých obětí Bernardovy hrůzovlády se stal i můj
kamarád – rovněž mnohem starší než ostatní –, který se právě vrátil
z Vietnamu, kde sloužil u dělostřelectva. Po příjezdu do Spojených států
nastoupil s vládní podporou do CIA, celkem úspěšně se prokousal dvouletými
osnovami a do ukončení školy mu zbývaly pouhé čtyři dny. Když ale pochopil,
že během jednoho ze dvou dní na něj padne los a on nepochybně skončí na tolik
obávaném stanovišti na suflé, jednoduše se sesypal. Bez omluvy vzal nohy na
ramena a v Hyde Parku ho už nikdo nikdy neviděl. Výcvikový tábor a
Vietcong byly zřejmě ve srovnání s Bernardovou desetiminutovkou jen slabý
odvar.
Když nadešel čas, abych také já předstoupil před spolužáky a celý svět
a schytal desetiminutovku, byl jsem připraven na nejhorší. Sotva mistr Bernard
spustil obvyklou tirádu a hluboce se mi zahleděl do očí, všiml jsem si, že
v nich cosi zaregistroval. A já svou roli sehrál přesvědčivě. Čím
hlasitěji a provokativněji mě plísnil, tím jsem byl uvolněnější a netečnější. A
Bernardovi to neuniklo. Mohl jsem před ním stát v pozoru,
v příslušných odmlkách říkat to, co se ode mě očekávalo, „Qui,
mistře! Non, mistře!“, a dát najevo úctu, ale on patrně z mého
skelného pohledu vydedukoval, že se mnou nepohne. Připadalo mi, že se ten
mizera zhruba v polovině svého běsnění dokonce usmál. A když mi
konečně s předstíraným znechucením dal rozchod, jako by mu v očích
pobaveně zajiskřilo. Myslím, že poznal, že jsem svou porci ponížení už dávno
strávil, a sotva se mi zadíval do očí, pravděpodobně shledal, že Tyron a
Mariovi hoši odvedli kus pořádné práce za něj. Měl jsem mistra Bernarda rád a
vážil si ho a práce pod jeho vedením mě bavila – ale strach mi nahnat nemohl. A
on to věděl; i kdyby mi zarazil sekáček do hlavy, já bych se jen blaženě culil
od ucha k uchu, podobné to bylo se Švejkem Josefem i se Skupou Josefem –
myslím, že si to uvědomil – a to mu udělalo čáru přes rozpočet.
Od té doby se ke mně choval moc hezky. Dovolil mi, abych se díval, jak
večer co večer dokončuje glazování a zdobení teplé pečínky na stříbrném
pojízdném předváděcím vozejku, úkol, který si rezervoval pro sebe. Se zručností
mozkového chirurga vrstvil blanšírovaný pórek a z rajčat vyřezával rozety
a přitom si tlumeně pobrukoval, bezpochyby s vědomím, že v dohledné
době podobnému umění navždy odzvoní.
Mým závěrečným herkulovským skutkem v CIA bylo torpédování
nebezpečné pošetilosti, plánované pro absolventskou slavnost. Akce se měla
uskutečnit ve velkém sále, v bývalé kapli hlavní budovy. Několik mých
spolužáků – zanícených budoucích cukrářů – přišlo s nápadem vytvořit
přehlídku soch a svatebních dortů z pastillage, marcipánu a čokolády pro
okouzlení a ohromení našich nejbližších, kteří se na oslavu sjedou. Už jsem měl
tu čest na vlastní oči spatřit výtvory přespříliš horlivých cukrářů – viděl
jsem dílka jejich instruktorů –, a většina byla ohavná jako každá práce cukráře
a garde–mangera, když si šéfkuchař začne myslet, že je spíš umělec než
řemeslník. Shlédl jsem všeobecně obdivovaný vzpomínkový dort, na kterém
čokoládový prezident Nixon na medailonu z pastillage hovoří po telefonu
s kosmonauty z Apolla, usazenými ve vesmírném modulu a provedenými
rovněž v čokoládě a pastillage. Nechtěl jsem, aby se moji příbuzní a
přátelé museli dívat na podobnou hrůzu.
Ale ani jsem nechtěl vypadat jako suchar. Zmírnit nadšení z této
hrdé a vpravdě povznesené události cynickým a kverulantským postojem by
znamenalo pokračovat ve výstřednostech z Vassaru, a to období, jak jsem
pevně doufal, už bylo za mnou. Podstatou strategie, s jejímž přispěním
jsem chtěl zhatit hrozící prznění, bylo patolízalství. Nabídl jsem komisi
k posouzení svůj vážně míněný návrh a žádal, abych i já směl přispět svou
troškou do mlýna; zašel jsem tak daleko, že jsem dokonce předložil nákres
navrhovaného projektu.
Měla to být socha madony v životní velikosti s malým Ježíškem
v náručí; budoucí mučedník bude třímat v buclatých ručičkách kudlu a
ocílku a celá obludnost bude z loje. Nemusím snad zdůrazňovat, že
madona z hovězího tuku schvalovací komisi vyděsila. Než aby urazili moji
znepokojivě přímočarou, třebaže poněkud svéráznou formu náboženského vyznání,
výstavu odvolali. Předvést shromážděným rodičům a hodnostářům Sixtinskou kapli
ze zvířecího tuku nebylo v plánu. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby mi
ponechali volnou ruku působnosti? Jaké jiné šílené podoby osobního pekla by se
mohly objevit v sále?
A tak byl nadcházející obřad ušetřen vyhlídek na rozkládajícího se
huspeninového Mojžíše, kterak dělí Rudé moře, či rozteklých svatebních dortů.
Pár dní nato jsem držel v ruce diplom. Byl jsem absolventem nejlepší
kuchařské školy v zemi – což v branži znamenalo velmi ceněné aktivum
–, měl jsem zkušenosti z praxe, odpovídající slovní zásobu a zločinecké
sklony.
Byl jsem nebezpečný sobě i svému okolí.
|