BOHEMIA A ČECHOVÉ

Boj za česko–slovenskou samostatnost probíhal i ve Spojených státech

První samostatná reportáž věnovaná českým zemím se objevila v časopise National Geographic před koncem první světové války, v únoru roku 1917. Jde o velmi lichotivý text, který v superlativech líčí český národ a přibližuje jeho historii. „Čechové jsou nyní početnější, všestranně vzdělanější a patriotičtější než kdykoliv předtím a neodvolatelně se přibližují ke dni, kdy svrhnou své okovy a zařadí se mezi svobodné, rovnoprávné národy světa,“ píše autor článku, český krajan ALEŠ HRDLIČKA.

Ačkoli dnes by mnohá uvedená tvrzení a hodnocení vyvolala nejspíš pobavení a jiná („Slováci, kteří se liší od Čechů pouze dialektem…“) by se mohla naopak dotknout našich sousedů, je tento článek zajímavou ukázkou munice, s níž vytáhli do boje stoupenci české státnosti v předvečer vstupu Spojených států do války v Evropě na straně Dohody. Jejich snažení bylo nakonec korunováno úspěchem a je nesnadné určit, nakolik k tomu přispěla i tato reportáž, která, nutno podotknout, se nevyznačuje velkou živostí podobně jako doprovodné fotografie, jež byly tehdy narychlo posbírány z archivu. Protože původní text byl mnohem delší, musely být některé pasáže výrazně zkráceny, především ty, které v kostce přibližovaly české dějiny.

Je dobré mít na paměti, že tento článek, stejně jako ostatní, vznikl pro americké čtenáře.

Ve své pamětihodné odpovědi prezidentovi Spojených států, za jakých podmínek jsou ochotni uzavřít mír s Německem, označili Spojenci jako jeden z hlavních požadavků osvobození Čechů a Slováků od nadvlády rakousko–uherské.

Tato skutečnost uvádí na mezinárodní fórum velmi důležitý nový činitel, o kterém se relativně málo vědělo během války, a alespoň v této zemi unikl pozornosti, kterou si zasluhuje.

Mezi jednotlivci i mezi národy vládne stejný přírodní zákon – surovec je kůrovec a pouze nejsilnější přežívají v boji o vlastní existenci. Nikoliv nejsilnější počtem či snad fyzickou zdatností, ale ti, kteří jsou obdařeni nezdolnou čistou životodárnou silou, která dokáže přijmout porážku, ale není nikdy rozdrcena, která může být do krajnosti potlačena, ale kdykoliv tlak povolí, dokáže se znovu obrodit, silnější a životaschopnější než dříve.

Jedním z takových národů jsou s určitostí Čechové. Neboť ani patnáct století boje na život a na smrt s kmeny a národy, které je obklopovaly ze severu, jihu a západu, ani tři sta let rakouské poroby nedokázalo zničit tento malý národ či zlomit ho na duchu.

Jak pravil prezident Wilson: „Nejméně dva z mnoha národů (Rakouska–Uherska) se namáhavě, nedočkavě a úporně dobývají k nezávislosti. Žádná doba, ať jakkoli dlouhá, žádné zmaření nadějí není dostatečně silné, aby přimělo Čechy ke sloučení s rakouskou monarchií. Hrdost národa a vzpomínky na pozoruhodnou a významnou historii je nabádá k ostražitosti před Němci stojícími před branami a usilujícími o ovládnutí jejich země. České země si zaslouží přinejmenším stejný stupeň autonomie, jaká byla udělena Uhersku.“

Čechové jsou nyní početnější, všestranně vzdělanější a patriotičtější než kdykoliv předtím a neodvolatelně se přibližují ke dni, kdy svrhnou své okovy a zařadí se mezi svobodné a rovnoprávné národy světa.

KDO JSOU ČECHOVÉ

Čechové jsou nejzápadnější slovanskou větví a své jméno odvozují od mytického kmenového náčelníka praotce Čecha. Název Bohemia se začal pro tuto zemi užívat pravděpodobně během doby římské a odvozuje se, podobně jako Bavorsko, od kmene Bójů, kteří po určité období předkřesťanské éry obývali toto území nebo si na ně činili nároky.

Bohemia byla obdařena přírodou a jejím bohatstvím snad více než kterákoliv jiná část Evropy. Její půda je tak úrodná a podnebí tak příznivé, že více než polovina země je obdělávaná a skýtá hojnou úrodu. V jejich horstvech se nacházejí téměř všechny užitečné kovy a minerály, s výjimkou soli. Bohemia je geografickým centrem evropského kontinentu, stejně vzdálena od Baltského, Jaderského, jakož i Severního moře, a ačkoliv je obklopena horami, je velmi snadno dostupná údolími řek Dunaje a Labe, která sloužila, jak je z historie známo, jako přístupové cesty mnoha armádám.

Kromě Čech osídlili Čechové Moravu a přilehlá území Slezska. Slováci, kteří se liší od Čechů pouze dialektem, obývají území na východ od Moravy, jakož i větší část severních Uher.

Následná obsáhlá pasáž líčí zevrubně české dějiny od přijetí křesťanství až po současnost. Autor především znectil v té době vládnoucí habsburskou dynastii, která už od bitvy na Moravském poli škodila českým zemím. Doprovodnou linkou je také nepřetržitý boj s Němci, z jehož následků se český národ vždy jakoby zázrakem vzpamatoval a povstal jako bájný fénix z popela – poprvé za vlády Karla IV. Nechybí samozřejmě vyzdvihnutí husitských válek jako jednoho „z největších období světových dějin“. Nástup Habsburků je pak osudovou hodinou a počátkem tyranie. Expresivně je také podána doba temna po Bílé hoře.

Knihy byly spáleny, vzdělaní vlastenci, muži i ženy, vyhnáni ze země, paměť národa překroucena. Zdálo by se, že právě teď plamen národa musí být zadušen. Ano, zůstává zatemněn po celé generace – přesto nikdy neuhasne. Kořeny jsou příliš silné a odolné, aby se poddaly. Národ spí 150 let. Ale je to spánek hojící rány, spánek pomalého nabývání nových sil.

PROBOUZEJÍCÍ SE ČECHY

Koncem 18. století je český jazyk téměř výlučně jazykem nevzdělaných rolníků. Znovuzrození národa se však rychle blíží. Nejprve jedna buňka, jeden nerv, jeden úd zdeptaného těla ožívá, pak i ostatní. Jsou vzkříšeny dějiny a ty vhánějí novou krev do žil. Doba obrození je neustálým bojem se starými silami, které chtějí přidržovat národ při zemi. Přesto jde národ krok za krokem dál, navzdory vězením a šibenicím.

Povstává znovu literatura, věda a umění. Začíná se vyvíjet žurnalistika. Opět je získána univerzita. Praha »matka českých měst« a další města se dostávají do českých rukou. Vzdělanost dosahuje vyšší úrovně než na mnoha místech Rakouska. Je založeno celonárodní sdružení Sokol, které pozvedá lid fyzicky, intelektuálně a morálně.

Česká literatura, hudba, umění a věda překonávají všechny překážky, aby opět zaujaly čestné místo mezi ostatními zeměmi. Zvyšuje se úroveň technické a zemědělské vzdělanosti. Země se opět stává nejbohatší částí říše. Novinářství se vyvíjí takovou měrou, že těsně před válkou existuje již sto českých periodik. Český jazyk je znovu slyšet u soudu, ve společnosti a v rakousko–uherském sněmu samém. Přesto, že značně omezen, opět existuje český sněm.

Tam, kde po třicetileté válce nezůstalo víc než několik set tisíc Čechů, žije dnes v Čechách, na Moravě a ve Slezsku sedm milionů obyvatel. Kromě toho v přilehlých oblastech Uher žije přes dva miliony Slováků.

Takový je velmi stručný a nedokonalý výtah z historie českého národa, před kterým se opět otevírá dlouho očekávaný úsvit svobody.

ČEHO DOSÁHLI ČECHOVÉ JAKO NÁROD

V této věci bude vhodné citovat názor amerického autora Roberta H. Wickerse (History of Bohemia, Chicago, 1894, stránka 319): „Pevná stanovená práva, důsledná vláda a příkladná chrabrost českého národa po dobu osmi set let jeho státnosti vytvořily účinnou hráz proti anarchii doby nejtemnější. Čechové bránili a zachovávali lidská práva i v době, kdy byla mnohde neznáma nebo pošlapávána. Bohemia se tak stala místem zrodu a ochráncem moderní politické svobody.“

Tento malý národ, který se neobešel bez lidských chyb a omylů a musel stále bojovat o právo na vlastní existenci, byl pro svou neohroženost světlem v temných dobách rodící se civilizace, a to je dostatečný důvod k tomu, aby mu náleželo čestné místo v historii.

JAKÁ JE CHARAKTERISTIKA ČECHŮ?

Dá se říci, že současné úspěchy národa jdou ve šlépějích jeho tradice. Ačkoliv musí neustále bojovat za svá práva, Čechové nabídli pomocnou ruku všem Slovanům, protože v jejich intelektuálním vzestupu a vzájemné podpoře vidí nejlepší záruku své budoucnosti. Svou národní organizaci Sokol, která je vzorem ukázněnosti, tělesné i duševní vyspělosti, rozšiřují mezi všechny slovanské národy. A nezištně posílají své učitele do slovanského světa.

Pokusit se definovat charakter celého národa je obtížné i pro toho, kdo z národa vzešel a je s ním dobře obeznámen. Navíc v moderních podmínkách, kdy dochází k míšení lidí a národů, se jednotlivé národní rysy již nejeví tak zřetelně.

Nynější Čech není zcela Čechem patnáctého století a náhodnému pozorovateli se může zdát jen málo odlišný od svých sousedů. Přesto se však liší, neboť si zachoval i přes století útlaku podstatné povahové vlastnosti starých Čechů.

Je laskavý a má přirozený smysl pro humor, je hudebně nadaný, miluje písně, poezii, umění, přírodu, přátelství a opačné pohlaví. Zároveň je pronikavý myslitel i neúnavný hledač pravdy a poznání. Nemá sklon k intrikám. Je ctižádostivý, dychtí po svobodě v širším slova smyslu, ale tendence ovládat silou a utlačovat ostatní jsou jeho povaze cizí. Usilovně hledá Boha, neboť je hluboce nábožensky založený, ale není dogmatický.

Může být umíněný a tvrdohlavý, ale rád přijímá fakta a uznává opravdovou autoritu. Je snadno zranitelný a nezapomíná na příkoří. Umí bojovat, ale není pomstychtivý ani krutý.

Jeho statečnost a vytrvalost v boji za věc, o které je přesvědčen, že je správná, je příslovečná stejně tak jako pohostinnost v dobách míru.

Mnohdy dobře prospívá v jazycích, vědě, literatuře a v technickém vzdělávání. Spíše je umělecky založený a tvůrčí než chladně praktický. Může být skleslý a sklíčený, avšak hluboko v srdci má naději a víru v budoucnost.

Takový národ má samozřejmě své velikány a Hrdlička zdůrazňuje především Komenského, po němž prý země nezrodila nikoho výrazného, dokud se na sklonku století osmnáctého neobjevil Palacký – Otec národa, historik a prozíravý státník. Po něm následuje seznam jmen, z nichž je řada známá i dnes.

Prokop Diviš (1696–1705), vynálezce bleskosvodu (1754), a Josef Ressel (1793–1857), vynálezce lodního šroubu. Jan Evangelista Purkyně (1787–1869), zakladatel prvního fyziologického ústavu v Evropě, Karel Roktanski (1804–1878) byl průkopníkem patologické anatomie, Josef Škoda (1805– 1881) zakladatelem moderních metod fyzikální diagnostiky nemocí, Edward Albert (1841–1912) předním chirurgem Vídeňské univerzity, Antonín Frič (1832–1913) významným paleontologem.

Český panteon je obzvláště bohatý na skladatele a hudebníky. Mezi světově proslulé hudební skladatele patří Bedřich Smetana (1824–1884), zakladatel moderní školy české hudby, k jehož mnoha vynikajícím dílům patří Prodaná nevěsta, národní opera, která byla v posledních letech opakovaně uváděna na scéně Metropolitní opery v New Yorku. Významný symfonický cyklus Má vlast a opery Libuše a Dalibor tvoří jen malou část jeho epických nabušených kompozic.

Antonín Dvořák (1841–1904) byl bezesporu největším skladatelem své doby. Jeho Slovanské tance a jeho symfonie jsou známy po celém světě. Byl pozván do této země a po několik let působil jako ředitel Národní hudební konzervatoře v New Yorku. Během svého pobytu se snažil vytvořit ryzí americkou národní hudbu. Jejím základem se měly stát motivy hudby lidové, zvláště hudby původních obyvatel, indiánů.

Jména českých hudebníků Jana Kubelíka (narozeného 1880) a Jaroslava Kociána jsou v této zemi dobře známá natolik, že není nutno je představovat. Totéž platí o vynikajících operních umělcích Leo Slezákovi a Emě Destinnové.

Za největší z básníků jsou považováni Svatopluk Čech (1846–1910) a Jaroslav Vrchlický (1853–1912). Nejsou tak proslulí v cizině jako čeští skladatelé a hudebníci, což musíme přičíst nepřekonatelným obtížím, které provázejí překlad jejich děl. V českých zemích tvoří mnoho významných prozaiků, mužů i žen. Jen nemnoho z jejich děl bylo přeloženo, proto zůstávají za hranicemi málo známí. Tento stručný nástin by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o několika předních českých žurnalistech a politicích, jejichž význam přesáhl hranice země. Z novinářů je třeba se zmínit alespoň o dvou – Karlu Havlíčkovi (1821–1856), který byl v Rakousku vězněn, a Juliu Grégrovi (1831–1896), zakladateli Národních listů, nejvlivnějšího českého periodika.

K nejvýznamnějším českým moderním státníkům patří především Karel Kramář (narozený 1860), od začátku války vězněný v Rakousku, a Tomáš Garrigue Masaryk (narozený 1850), který musel uprchnout před rakouskou perzekucí a přednáší nyní na Oxfordské univerzitě v Anglii. Masarykova dcera Alice je v této zemi velmi dobře známa; jejího nedávného propuštění z vězení ve Vídni bylo v nemalé míře dosaženo díky intervencím jejích amerických přátel.

ČEŠI VE SPOJENÝCH STÁTECH

Ač se Čechy zdají být velice vzdáleny této zemi, vzájemné vztahy mají svůj význam a tradici. Mužem, který vytvořil první mapu Marylandu a Virginie, zavedl pěstování tabáku ve Virginii a za tyto a další služby se stal majitelem panství Bohemia Manor v Marylandu, byl český exulant Jan Heřman. Podobně se proslavili i rodiče Filipa, pána Philip´s Manor na řece Hudson; jedna dívka z jeho rodu se měla stát nevěstou George Washingtona. Nemálo Čechů přišlo do této země společně s moravskými bratry, a Komenský byl dokonce pozván, aby se stal rektorem Harvardovy univerzity. Ve větší míře začali Češi emigrovat do této země asi v polovině devatenáctého století, kdy perzekuce, která následovala po revolučním hnutí roku 1848, vyhnala mnoho Čechů z vlasti. Během americké občanské války mnozí Čechové statečně bojovali v armádách Severu.

Celkový počet Čechů se v současné době odhaduje na 9 milionů. V Rakousku–Uhersku žije 7 milionů. Ve Spojených státech amerických se usadilo přibližně 500 000 Čechů, z nichž asi polovina se v této zemi narodila.

Nacházejí se prakticky ve všech státech Unie, většinou však žijí v centrálních státech. Mnozí jsou samostatní farmáři nebo řemeslníci a slouží jim ke cti, že jsou pokládáni za vážené občany. Účastní se politického a veřejného života země. Dva členové Kongresu Spojených států, řada členů zákonodárných sborů a mnoho jiných veřejných činitelů jsou českého původu. V amerických vědeckých kruzích jsou dobře známa a vážena jména jako Nový, Šimek (Univerzita státu Iowa) nebo Zelený (Univerzita státu Minnesota). Mnoho univerzitních studentů českého původu se soustřeďuje ve Federaci vzdělávacích spolků J. A. Komenského. Dokladem toho je skutečnost, že český jazyk se nyní vyučuje na univerzitě v Nebrasce a v několika dalších institutech vyššího vzdělávání.

Lze snadno pochopit, že pravý Čech, ať žije zde nebo kdekoliv jinde, zažívá trpký pocit vůči Rakousku, zvláště poté, co začala válka a perzekuce vůči Čechům se přiostřila. Sympatie Čechů jsou zcela na straně Belgie, Ruska, Srbska, Francie a Velké Británie. A to platí stejnou měrou rovněž o Slovácích, kteří trpí snad ještě více pod uherským útlakem.

Češi a Slováci bojují v rakousko–uherské armádě pouze z donucení. Jejich odbojné pluky jsou decimovány. Jejich národní a političtí vůdci zaplňují rakouská vězení. Tisíce českých a slovenských dobrovolníků s nadšením bojují pod vlajkami Francie a Velké Británie. A celé české pluky přešly na stranu ruské armády.

Čechům žijícím ve Spojených státech amerických samo slovo Rakousko zní poněkud cize a nepřirozeně. Nalezli zde již svůj trvalý domov. Zajisté doufají, a dokonce pracují pro konečné osvobození své staré vlasti a jsou hrdí, že vzešli z českého národa. Ale jsou zároveň věrnými a loajálními občany své nové vlasti – Ameriky.