DANA
ZÁTOPKOVÁ: DVACET OTÁZEK
Loni v babím létě jsme
Danu Zátopkovou v souvislosti s tímto rozhovorem oslovili poprvé.
Žije v obytném areálu v Praze–Troji, ale nevíme, ve kterém bytě. A
jdeme neohlášeni na výzvědy. Otevřeným francouzským oknem jednoho z bytů
však zaslechneme televizní přenos, kde běží sport. Hlasy diváků komentují dění
na obrazovce a jeden z hlasů zní povědomě i potmě v domě. Tady jsme
správně. Někdejší oštěpařská rekordmanka, olympijská vítězka a polovina
nejslavnějšího páru naší sportovní historie, slaví za týden třiadevadesátiny.
Máme pro ni koš květin, ale ona by se nám jistě věnovala s párou i bez
květin. Při skleničkách burčáku se dozvídáme, že narozeniny oslaví na Valašsku,
kde tradičně odstartuje Běh rodným krajem Emila Zátopka. A hlavně musí dokončit
knihu pamětí. „Chcu to stihnout dřív, než mně paměť vyvětrá. Jde mi o to, aby
se už o nás nezveřejňovaly různé bláboly, protože Emilův život stojí za to, aby
se o něm napsala pravda. I když čas to stejně všechno zapráší… Copak dnes víme,
jak to bylo s husitama? Víme? Nevíme. Víme, jestli byl Žižka rabiát, nebo
opravdu člověk, který za něco bojoval? Čas všechno zapráší, takže nakonec ta
pravda je celkem k nepoznání,“ říká paní Dana. K pohybu si vypomáhá
francouzskými holemi a při sepisování memoárů se opírá o zápisky, které si
s mužem pořizovali, ale mysl má na svůj věk až neskutečně bystrou a
pozoruhodný je i její smysl pro humor. „Pořád bojujem, bojujem… a pak se nestačíme
divit, co jsme to vybojovali…“ utrousí třeba úsloví, které ji spolehlivě
rozesmívá. Její sportovní život se sice točil kolem čísel všeho druhu, od těch
startovních až po centimetry rozhodující o vítězství, ale semlít se jimi
nenechala. „Někdo si přeje, aby se dožil stovky. Já si to nepřeju,“ říká
v září čtyřiadevadesátiletá dáma. „Protože mně taky záleží na kvalitě toho
života. To číslo je mi ukradené. Ale dokud budu moci ohodnotit třeba to, že
tamhle v parku kvete sakura nebo štěbetá kosák, tak mě to tady těší…“
(Rosťa Zeman narozený
2.1.1943 v notorické Kopřivnici jako hlasatel major Zeman zpoza Playboye
už v srpnu 2016)
K ZAMETÁNÍ ÚDAJNĚ
POUŽÍVÁTE SMETÁK, KTERÝ VYROBIL EMIL, A NÁSADU MÁ Z OŠTĚPU, JÍMŽ JSTE SI
VYHÁZELA ZLATOU MEDAILI NA OLYMPIÁDĚ V HELSINKÁCH V ROCE 1952?
Ten oštěp značky Karhu, ze kterého jednou Ťopek sundal špičku, trochu
ho ošmirgloval, ořezal a narazil na něj smeták, jsem nedávno dala kopřivnickému
muzeu. Ředitel mi to trhal z ruky se slovy: „Ty bys to stejně někde
rozdala, radši to vezmu k nám.“ Ještě ale mám kovový oštěp Kalitva
vyrobený v bývalém Sovětském svazu. Mám ho v koupelně, občas ho
natáhnu mezi okno od ložnice a háček u dveří na předzahrádku a suším na něm
ručníky. To byly dobré oštěpy. Závodil s nimi dorost a zachránily nám
disciplínu.
NEBÝT RUSKÝCH OŠTĚPŮ, NEBYLO BY
ŠPOTÁKOVÉ?
To se tak úplně říct nedá. Ale je pravda, že napřed jsme měli jenom
dřevěné oštěpy. Pak se přešlo na kovové, ale ty byly drahé. Dělala jsem tehdy
ústřední trenérku a největší problém byl sehnat dostatek oštěpů na trénink.
Oštěp byl tehdy podpultovka, to už člověk sehnal spíš banány než oštěpy. Sport
měl vždycky jen omezený příděl penízků a nás sportovců bylo hodně, kteří se po
nich drápali. Takže vymáčknout z rozpočtu peníze na 150 kovových oštěpů
pro trénink dorostu byla fuška. Ale podařilo se. A myslím si, že to mělo svůj
dopad, protože disciplína se potom u nás začala rozvíjet. Baťovec a praktik
Emil ale v oštěpech viděl ještě další využití: podle něj se dobře hodily
třeba jako tyčky k rajčatům na zahradě.
EMIL BYL CHLAPÍK MIMOŘÁDNÉ
ORIGINALITY – JAK JSTE SE DALI DOHROMADY, ČÍM SI VÁS ZÍSKAL?
Poprvé jsme se potkali na hřišti ve Zlíně v roce 1948 – tam, co má
dnes bronzovou sochu. Ťopek už byl v té době někdo a v porovnání
s ním jsem si připadala jako křoví. Ve Zlíně oznámil, že zaběhne rekord na
tři kilometry. Všichni jsme nastoupili, abychom dělali křoví, no a přitom jsem
si hodila nový československý rekord; ten dosavadní měl už strašné vousy,
platil mnoho let. A Emil mi přišel gratulovat, salutovat, očumovat. Ale jiskra
přeskočila až za dva týdny nato, když jsme se vraceli ze závodů
v Bratislavě a stavili se v Lanžhotě. Hrála tam muzika a Ťopek hrozně
rád zpíval. Tím neříkám, že to uměl. Já su zpěvný typ, od nás ze Slovácka jsem
znala hodně písniček a tenkrát nám tam dokonce vytrúbili sólo. A pak už to
všechno nabralo rychlý spád, jako všechno s Ťopkem. Ale krásný život jsme
měli.
NARODILI JSTE SE OBA 19. ZÁŘÍ
1922, OBA JSTE 24. ČERVENCE 1952 VE SVÝCH DISCIPLÍNÁCH NA OLYMPIÁDĚ
V HELSINKÁCH ZÍSKALI ZLATOU MEDAILI… BYLI JSTE SI SOUZENI?
Kdo ví? Možná to byl osud. I když to může být spíš náhoda, že jsme
vyhráli v jeden den. O tom těžko diskutovat, protože zabředneme do věcí,
které nevíme a nepochopíme. Jako puberťačka jsem se zamilovala do jednoho
gymnazisty. Strašně se mi líbil a jednou, když jsme šli z Vacenovic
z hodů, jsem probulela celou cestu, protože si mě Láďa Baráků nevšímal.
Doma jsem se svěřila taťkovi a on mě uklidňoval: prosím tě, dyť to není ten
pravý. Od té chvíle mě strašně trápilo, jak já toho pravého vlastně poznám? A
největší hrůzu jsem měla z toho, že ho vůbec nepotkám. Že on půjde po
Hradišťu po náměstí, zatímco já půjdu třeba zrovna do Kunovic a nepotkáme se.
Pak jsem se zase zamilovala do jiného a ptala se taťky: a co když je tohle ten
pravý? A on: nene, tobě se na něm líbí, že má kudrnaté vlasy a hraje na housle
v cimbálovce, ale ani tento ještě není ten pravý. Tak jsem se zase ptala a
tatínek moudře radil, ať se tím netrápím a nechám tomu volný průběh. Že osud už
všechno zařídí, protože ten to má na starosti. Dnes si myslím, že takto nějak
se to v životě děje a že tak to bylo i s Ťopkem.
JAK VŮBEC VZNIKLO POJMENOVÁNÍ
ŤOPEK? MÁ SOUVISLOST S JEHO BĚŽECKÝM STYLEM?
Ale kdepak. Dělal vojenskou akademii v Hranicích, kde bylo hodně
Rusínů. Jako tankista se s nimi často domlouval telefonem a tam mu začali
říkat zkomoleným příjmením Stopek. Z toho pak vznikla ta přezdívka. Já už
jsem ho do manželství vyfasovala jako Ťopka. Emile jsem mu říkala jenom tehdy,
když jsem ho napomínala.
KDY JSTE HO NAPOMÍNALA – BYLO
TO, KDYŽ JSTE TŘEBA MĚLA NA NĚCO JINÝ NÁZOR?
No jeje, to bylo tolikrát. Třeba když moji zlatou medaili z ME ve
Stockholmu z roku 1958 věnoval bez mého vědomí jednomu Němci. To jsem se
velmi rozčílila.
JAK SI TO MOHL DOVOLIT? A ŽE
NEROZDÁVAL SVOJE MEDAILE…
On byl takový rozdávačný a rozdával i ty svoje. V éře po Ťopkovi
běhal Australan Ron Clarke. Štíhlý, vysoký, měl několik rekordů a Ťopek ho měl
velmi rád. O Ronovi vždycky říkal, že běhá krásně. Někde to říkal a někdo mu
odpověděl: krásně sice běhá, ale zlatou nezískal. Kolem roku 1966 se Ron toulal
po Evropě a bafuňáři přišli za Ťopkem, že když ho má rád, ať se s ním
spojí a pozve ho, aby tady zaběhl něco pro lidi. A on přijel, na Slavii běžel
tři kilometry, dostal za to brokovnici a všichni jásali, včetně Ťopka. A znovu
si uvědomil, že Ron má spoustu rekordů, ale zlatou medaili žádnou, a přitom by
si ji zasloužil. Tak se rozhodl, že mu jednu věnuje na památku. Tehdy jsme
ještě měli medaile doma a myslím, že to byla ta za pět kilometrů
z olympiády v Helsinkách. Pečlivě ji zabalil, jel Rona vyprovodit na
letiště, kde mu dal balíček se slovy: koukni se dovnitř až v letadle. A
Ron odletěl i s medailí. Když se pak Ťopek vrátil, ptám se, co dal Ronovi
za suvenýr? A on s klidem přiznal, že zlatou medaili. Tak to mě docela
namíchlo. Říkám: Emile, to jsi neměl, vždyť to je trochu jako národní majetek,
ta medaile měla zůstat tady. A on, že jich máme dost – sedm a to nám stačí. Tak
jsem se s tím smířila. A v dalších letech jsem se od krajanů při
různých příležitostech doslechla, že v muzeu v Melbourne viděli
Ťopkovu zlatou z Helsinek, kterou Ron zapůjčil muzeu.
MEDAILE TAK UDĚLALA RADOST
NĚKOLIKANÁSOBNĚ A OBKROUŽILA SVĚT DOSLOVA I OBRAZNĚ…
To ano, ale historka ještě dál pokračuje. Představte si, že dostanu
dopis z Austrálie, zrovna z Melbourne, od našeho emigranta
s přiléhavým jménem Klusáček. Poslal krátký dopis, kde psal o tom, že
vyhrál závod na 10 kilometrů, který se v Austrálii běhá na paměť Emila. A
s ním poslal i Emilovu fotku a prosí ji podepsat. Neodvážila jsem se
nafingovat Emilovo jméno, i když jsem to předtím udělala nejmíň tisíckrát. Když
to byl ten Klusáček, tak mně prostě bylo blbé tam napsat Emil Zátopek. Tak jsem
to podepsala jako Dana Zátopková. A ještě jsem připsala dotaz, jestli je ta
medaile stále v Melbourne v muzeu. Načež milý Klusáček za 14 dní
napsal, co vypátral. Zjistil, jak to všechno kolem medailového dárku prožíval
Ron Clarke. Emil byl jeho vzor, a tak do Prahy přijel hlavně kvůli němu. A když
od něj před odletem dostal balíček, domníval se, že to je nějaká surovina nebo
dopis, které zavání pašeráctvím a nesmí se z Československa vyvážet. A tak
šel i s balíčkem na toaletu a tam ho rozbalil. Když viděl, že je to
medaile z Helsinek, dojalo ho to tak, že tam zůstal sedět a brečel. Na
konci svého loni zaslaného pátracího dopisu Klusáček připsal: Možná už víte, že
to jsou čtyři dny, co Ron Clarke zemřel. O tom jsem ale neměla tušení.
MEDAILE JE STÁLE
V MELBOURNE V MUZEU? KDE VŮBEC SKONČILY VŠECHNY MEDAILE, CO JSTE
S EMILEM ZÍSKALI A MĚLI JE DOMA?
Pokud nám je neukradli, jsou ve státním archivu. Kdysi nás požádali,
jestli to tam nechceme dát. Byla tam kterási chytrá hlava, která tušila, že kdo
půjde kolem našeho domu, bude chtít medaile vidět. Přesně tak to i bylo.
Protože to jsou medaile stříbrné a silně pozlacené, když je necháte ohmatávat,
ohmatá se z nich i to zlato. Ťopkovu zlatou v Austrálii si snad měl
ještě vzít Ron z muzea zpátky, ale kde je teď, vlastně nevím. Fotka Rona
s medailí byla poprvé uveřejněna v knize Richarda Askwitha, která
letos v květnu vyšla v Anglii, a mám ji tady, protože mi tu
fotografii Richard poslal a je i v mé knize Náš život pod pěti kruhy.
KNIHA RICHARDA ASKWITHA SE
JMENUJE „TODAY WE DIE A LITTLE: THE RISE & FALL OF EMIL ZÁTOPEK, OLYMPIC
LEGEND – Dnes trochu vypustíme duši: Vzestup a pád olympijské legendy Emila
Zátopka. O JAKÉM VYPOUŠTĚNÍ DUŠÍ JE ŘEČ?
Jde o výrok Emila, když odcházel na maraton z olympijské vesnice
v Melbourne v roce 1956, kde s ním bydlel Martin Řehák, což byl
vynikající trojskokan, který tam byl pátý. Od něj se to taky dozvěděl ten
Angličan. Vlastně ne. Martin už umřel, ale řekl to Roudnému, což byl Emilův
kamarád ze Zlína, a ten to Angličanovi vyprávěl. Když šel Emil na maraton
v Melbourne, bylo přes 35 stupňů. Jak otevřel dveře, tak prohodil: „Nóóó,
páni, dneska trochu chcípnem…“ Nakonec byl šestý a říkal, že to byl nejtěžší
závod v jeho životě, protože byl po operaci kýly. Angličan si to vzal jako
podtitul pro knížku, kterou mi věnoval, protože je taky zapálený běžec a
protože jsem mu do ní taky trochu přispěla.
AČKOLIV EMIL UŽ ŠESTNÁCTÝM
ROKEM BĚHÁ PO JINÉM SVĚTĚ, KOUSEK HO PRÝ POŘÁD MÁTE DOMA…
Ťopek je pochovaný v rožnovském skanzenu. Když v tom svém
rodném kraji byl, pokaždé říkal: tady by se to spinkalo! Tím vznikla myšlenka,
že bychom tam oba mohli být pochovaní. Jenže předešel mě a najednou jsem měla
jeho urnu dát do Rožnova. Zhrozila jsem se, že mi po něm v Praze nezbude
ani kousek. Naráz mi přišlo hrozně těžké, že on už bude na Moravě a já tady
sama a už k němu nebudu mít přístup. Tak jsem si ho chtěla kousek nechat a
půlku jsem z urny usypala. Támhle v habánském džbánku na okně je kus
Ťopka… jako kdysi jeho ťapka, dnes popel. Bylo to až takové …mystické, protože
ta popelnice, vlastně urna, je pořádně zaletovaná, tak se na její otevření musí
silou. Ale pomohl mi s tím zápasník Charlie Engel, v překladu Anděl,
sedminásobný mistr v polotěžké váze a účastník olympiády 1972
v Mnichově. Je to takový můj bodyguard, Charlieho andílek, i sekretář
v jednom.
Z VAŠEHO BYTU JE TO JEN
PÁR SET METRŮ K DOMU, KTERÝ JSTE SI S EMILEM ZÁTOPKEM ZBUDOVALI. MÍT
VLASTNÍ DŮM BYLA VAŠE TOUHA, NEBO EMILOVA?
Když jsme se tam s Ťopkem v roce 1970 nastěhovali, už jsme
oba byli sportovně v penzi a dům jsme měli jenom k tomu, aby bylo kde
se slézt s kamarády, opéct si buřty, pokecat, zazpívat si, prostě mělo to
takový trampský charakter. Nic jiného jsme od toho nečekali, jen to, aby měl
člověk kousek přírody na dosah. A pamatuji si, že první ráno jsem tam šla bosky
ven po trávě, byla rosa a bylo to až kouzelné. V ten moment jsem si
uvědomila, jak je hezké, když má člověk aspoň kontakt s přírodou. A to
byla naše počáteční touha, o dům ani nešlo.
ALE STAVĚLI JSTE SI HO
SVÉPOMOCÍ A TO JE DOST FUŠKA, TAKŽE O NĚJ SVÝM ZPŮSOBEM JÍT MUSELO…
Je pravda, že snad každou cihlu a každý kámen jsme měli v ruce a
spoustu zážitků máme právě z toho domu. Do základů jsme dali i mramorovou
desku, kterou jsme kdesi vyhráli a k ničemu nebyla, ale na zpevnění domu
se hodila. Stavbu domu jsme brali jako trénink, záhul, omítala jsem jako
zednický profík. Ale to všechno bylo až později, na začátku šlo o kontakt
s přírodou, protože na přelomu 40. a 50. let jsme bydleli v ulici U
Půjčovny v centru Prahy. Hodně jsme cestovali a bylo odtud kousek na
nádraží i k terminálu Kotva, ze kterého se jezdilo na letiště. Bydleli
jsme v 1. patře, a když jsme chtěli vidět, jaké je počasí, museli jsme
vylézt na balkon, hodně se vyklonit a takovou dírou se podívat na oblohu.
Protože jsme byli původem venkované, zpočátku nám to vadilo. Ale pak nám to
přestalo vadit a ještě jsme si pochvalovali, jak máme všechno blízko. A když
jsme skončili, všichni pravověrní Pražáci říkali: teď si musíte pořídit chatu,
jako má každý Pražák. Ťopek ale říkal: leda bych to ohrál, abych celý týden pracoval
a pak se ještě v sobotu hnal ve štrúdlu někam uklízet chatu a pak se zase
v neděli hnal ve štrúdlu zpátky. Nebyl pro chatu a vymyslel, že by bylo
fajn mít u Prahy nebo přímo v Praze zahradu, kam by se dalo po práci zajet
nebo zaběhnout a v tichu a tajnosti tam vegetovat. Shodou okolností
v Troji jeden pán prodával dvě parcely vedle sebe. Byla to téměř pastvina,
o kterou se roky nikdo nestaral, zarůstala akátím, chrastím, ostružinama, takže
to vlastně byla džungle. Když jsme to vypleli a spoustu všechno možného
zasadili, táhlo nás to tam stále víc. U Půjčovny neexistovalo, aby tam byl
kosák, ježek nebo žabka. Ale v Troji bylo všechno. Chodil se nám tam pást
i srnec, protože tehdy ještě nestálo Severní Město; kolem byly jen krásné
terény na běhání, samé louky a pole. Měla jsem auto, tak jsem tam z centra
jedna dvě zajela a Emil to doběhl.
PŘED TÉMĚŘ DESETI LETY JSTE DŮM
PRODALA. TAKOVÉ ZMĚNY SE NEDĚLAJÍ SNADNO, I KDYŽ JE ČLOVĚKU MÉNĚ NEŽ
PĚTAOSMDESÁT, KOLIK TEHDY BYLO VÁM…
To byl horor, u kterého jsem i trochu zešedivěla. Jenže v domě
jsme měli asi 40 schodů a už mě zmáhalo běhat nahoru a dolů. Neměli jsme zase
tak moc pokojů, vlastně jen čtyři, ale byla tam spousta věcí, které jsme
s Ťopkem nasbírali postupem let. Člověk k tomu všemu má osobní vztah,
takže byl problém z množství vybrat, co si s sebou vzít do menšího
bytu, aby z něj nebylo skladiště.
PODLE JAKÉHO KLÍČE JSTE
VYBÍRALA?
Byla jsem napřed úplně zoufalá. Ale pak jsem si říkala: všechno tam
stejně nedám, vyberu to, co se mně nejvíc líbí, protože na to budu ještě pár
roků čučet, a ostatní rozdám. Tak jsem vybrala z každého kouta něco: mám
tady třeba obrázek z Mexika od indiánů, nad tím je nenápadný obrázek,
který sice vypadá jako slovácký, ale je z Tel Avivu, kde jsme byli s Ťopkem
jako hosti univerzitních her. V domě jsme měli moravský pokoj, kde byl
veškerý nábytek vymalovaný tak, jak se maluje u nás kolem Hradišťa. Z něj
tady mám malovanou truhlu, která odděluje obývák od kuchyně, aby mi tady zbylo
taky trochu té Moravy.
CO TEN STROM, JEHOŽ KMEN TVOŘÍ
DRUHOU ČÁST PŘEDĚLU MEZI OBÝVÁKEM A KUCHYNÍ U VÁS DOMA?
To je odtud z Troje, s Ťopkem jsme si ho vlastnoručně uřízli,
když se tady kácely staré akáty. Ještě mám jeden v předsíni – je to krásné
a kromě toho se na tom krásně tlučou řízky. Byl pěkně starý, jenom u nás stojí
snad už padesátý rok.
CO VÁS PŘI STĚHOVÁNÍ POSILOVALO
– BYLO NĚCO, ČÍM JSTE SI DODÁVALA ENERGII? UDĚLALA JSTE SI TŘEBA MORAVSKÝ DRINK
LOMCOVÁK?
Hlavní byla pomoc přátel a kamarádů, bez nich bych to nezvládla. A
pokud jde o drinky, su spíš na červené víno, moje oblíbená odrůda je Modrý
Portugal. Ťopek měl jako vytrvalec odjakživa rád pivo, ale později, když
s běháním přestal, už si se mnou rád dal i vínečko. Začalo to tím, že jsme
četli článek od nějakého Kanaďana, kde psal, že podle nejnovějších výzkumů je
červené víno s křenem receptem proti rakovině. A myslím si, že na tom může
něco být. Pamatuji třeba, že když se zavařovalo a ještě nebyly pořádné uzávěry
sklenic, nahoru se do nich dával kousek křenu, aby obsah nechytil plíseň. Takže
s Ťopkem jsme se nastrouhali něco křenu, abychom nezplesnivěli. Byla často
hrůza, jak jsme u toho slzeli. Ale když se vezme špetka křenu do pusy,
nedýcháte a spláchnete to červeným vínem… paráda. Nic se tím nepokazí.
HODNĚ VĚCÍ JSTE ROZDALA – JE
KROMĚ ZMIŇOVANÉHO OŠTĚPU NĚJAKÁ, NA KTEROU JSTE ZVLÁŠŤ HRDÁ A ČLOVĚK JI MŮŽE
NĚKDE VIDĚT?
Vacenovicím na Slovácku, odkud pocházeli rodiče, jsem věnovala rodinný
obraz sv. Barbory, který má pro mě velkou cenu a roky visel v moravském
pokoji v našem domě a nějakou dobu i tady v bytečku. Prvním jeho
ověřeným majitelem byl rolník Vincenc Ingr, který byl mezi lety 1896 a 1909 ve
Vacenovicích rychtářem. Měl čtyři syny, obraz odkázal synovi Martinovi Ingrovi,
který převzal po otci živobytí, a ten ho pak daroval bratrovi Antonínovi, když
se vrátil živý z první světové války. Bylo to v roce 1920, kdy se po
pěti letech ve Vacenovicích objevil jako kapitán československo–francouzských
legií. Antonín Ingr zůstal v armádě a později se stal velitelem 27. pěšího
pluku v Uherském Hradišti. Měl tři děti, dva chlapce a mě. Za 2. světové
války prošel koncentráky v Dachau, Buchenwaldu i vězením na brněnském
Špilberku, zatímco maminka se po nuceném vystěhování usadila
v Buchlovicích, kde nám rodinný přítel poskytl letní byt a sv. Barbora tam
putovala s námi. Jenže v létě 1944 při přeletu amerických eskader
spadly nedaleko nás dvě bomby, v bytě se zřítil strop a při tom se
poškodil i obraz. Plátno se roztrhlo a rám prolezlý červotoči se rozpadl úplně.
Tatínek mi pak později poškozený obraz věnoval jako rodinnou památku a já jsem
ho v roce 1955 nechala odborně restaurovat. Přitom dostal i nový rám. No,
a protože děti nemám, v roce 2014 jsem ho věnovala Vacenovicím, odkud
vzešel a kde je v kostele. Když jsem byla zjara v Mikulčicích, kam už
několik let jezdím startovat běh na 10 kilometrů, nedalo mi to a zastavili jsme
se i ve Vacenovicích, abych viděla, jak je tam sv. Barbora umístěná, jestli se
tam obrázek hodí… Dali k němu asparágus, bylo to pěkné.
A CO VÁŠ BÝVALÝ DŮM, NA TEN SE
TAKY ZAJDETE PODÍVAT?
Abych pravdu řekla, od doby, kdy jsem se přestěhovala, jsem tam dlouho
vůbec nemohla, poněvadž to ve mně vždycky probouzelo všelijaké vzpomínky. Tak
jsem tam prostě nechodila a jako kocour, když jde kolem horké kaše, jsem ulici
Nad Kazankou raději obcházela. Po nějaké době jsem si ale řekla: nejsu přece
žádný salát a nemohu pořád chodit kolem toho domu plížením. Musím si na to
zvyknout a musím to zvládnout psychicky, že se na ten dům budu dívat jako na
každý jiný. Jednou cestou z nákupu jsem šla po chodníku směrem
k našemu, připadala jsem si hrozně statečná, že si tam tak vykračuju. Byl
horký letní den a najednou, zrovna u našeho, skáče naše ropucha… No, já nevím,
jestli to byla ta naše. Ale měli jsme u baráku na pravé straně takový pramínek
– byl tam, ještě než jsme barák stavěli, protože nad námi, ve stráni pod
Bohnicemi, teče potok Haltýř. A jednou Emil přišel a povídá: „Tak jsem se byl
vyčůrat a představ si, naráz tam něco hopsá, tak jsem ti ji přinesl ukázat…“
Byla to malá ropuška. Měli jsme ohromnou radost z toho, že tam ty ropuchy
jsou. A vždycky jsem jim tam dávala lavórek s vodou, protože jsem byla
přesvědčená, že žába potřebuje vodu. A teď, zrovna když tam po dlouhé době jdu,
jako by to jedna z nich tušila a chtěla se ukázat. Co ty tady, proboha,
v tom prachu děláš!? říkala jsem si. Zrovna bylo takové horko a sucho.
CO JSTE UDĚLALA? VZALA JSTE SI
JI K SOBĚ NA PŘEDZAHRÁDKU? BUDDHISTA BY MOŽNÁ POZNAMENAL, ŽE TO BYL
PŘETRANSFORMOVANÝ EMIL.
Myslíte? No, nevím, já su bez vyznání. Ale byla jsem z toho tak
zdrcená, že jsem ju vzala a říkám: ty tady v tom prachu nemůžeš zůstat.
Kousek odtud je na rohu dům, kde mají na zahradě bazének a pořád tam teče voda.
Krásná zahrádka, radost se tam zastavit, připomíná mi to tam zahrádky, kde
Japonci dokážou na dva metry čtvereční vtěsnat všechno to, co má na zahrádce
být – posezení, kámen, vodička, květina, stromeček. Tak jsem jí říkala: „To
nemá cenu tady vandrovat po suché ulici.“ A vzala jsem ji a strčila pod plotem
do té zahrádky…
|