Nebojte se PRAVDY na účel barev
aneb BARVY, PRAVDY A MY (My a náš je svět)
Ráda bych Vám vysvětlila
pointu, proč jsem „Fila černobílá“. A proč se říká: „Jaký pán, takový vercajk…“
Chladné či naopak teplejší barvy, odstín, způsob malby obrazu, záliba v jemných
pastelových odstínech nebo naopak ve výrazných sytých barvách a kontrastech;
detailní nebo velkorysé zobrazení, elegantní linie nebo strohé geometrické
tvary, zářivé barvy nebo škála odstínů šedi… Výběr barev pro oblečení, zařízení
bytu, vymalování stěn interiéru, volba barvy různých doplňků včetně laku
autokaru, barvy domu nebo srsti psa, dokonce upřednostnění určitého vzhledu
životního partnera… To vše prozradí velmi mnoho o člověku, který se nechává
vést svojí intuicí a obklopuje se tím, co má rád, co je mu příjemné, v čem
se cítí dobře.
Povím Vám, proč se každému líbí něco jiného a proč Vám to někdy velmi
sluší a jindy Vám barva oblečení naopak přidá medvědí službu, ubere energii,
naloží zákeřný pocit únavy a iks let navíc. Připomenu, jaké souvislosti
v oblibě barev a založení člověka odhalili například psychologové,
s jakými zákonitostmi barev pracují výtvarníci, čím Vás překvapí fyzika… a
možná potvrdím, co dávno tušíte, ale s čím si nejste zcela jisti:
s výběrem barev, kterými se obklopujete a proč se některým barvám raději
zcela vyhýbáte.
Budu se Vám snažit na mnoha obrazových tabulích ukázat, co vlastně jsou
barvy zač, jak důležité role hrají v našich životech, jak barvy vidíme,
jaký je rozdíl mezi barevným spektrem pigmentovým a světelným; jak barvy působí
na naši duši i tělo – tedy jak dokáží ovlivnit všechny psychosomatické funkce.
Můžeme se dotknout léčení barvami, synestezie, barvocitu a jeho poruch,
barvových psychotestů… prostě všeho, co Vás bude zajímat (zajímavého je mnoho a
vše do sebe zapadá jak nekonečná obdivuhodná skládanka).
Důležité jsou různé funkce barvy: dekorativní, impresivní, expresivní a
symbolická v historii i v moderní době; spolu zjistíme, co vše lze
v našich životech barvami ovlivnit a co dokonce změnit.
Barvy v tisku, fotografii, na monitoru počítače, na obraze… RGB a
CMYK.
Ukážu Vám základní barvy a principy jejich míchání, kontrast a jeho
druhy, vlastnosti barev, harmonické škály, optické klamy… a skončit můžeme až u
barvového poradenství a vizážistiky, které jsem léta učila ve svých
rekvalifikačních kursech a poskytovala individuální poradenství image: na mnoha
příkladech Vám ukážu, že i tady fungují podobné estetické principy.
S novými poznatky si odnesete zároveň písemné shrnutí přednášky.
Těším se, že se o barvách dozvím něco zajímavého také od Vás,
Dagmar Fila
11. KVĚTNA 2018 V 15 HODIN
GALERIE JIŘÍHO TRNKY
NÁMĚSTÍ REPUBLIKY 40, PLZEŇ
*
21. 4. 1957
O mně: táta
renezančně nadaný introvert, maminka lidumil s otevřeným srdcem pro
všechny živočichy = stále u nás někdo brečel, radoval se, bydlel, umíral,
psaly se diplomky, o někoho se staralo… Většina života v Plzni, 3
roky dospívání v Indii – obdiv k uměleckému řemeslu, sklon
k ověšenosti a nošení zvláštních hábitů; gymnázium s moderními
jazyky- samá ženská = vandry s klukama, zpívání s klukama, potápění,
botanika apod. s …; na VŠ 8krát přijímačky, mezitím tiskař,
v propagaci; VŠ výtvarná výchova- čeština; autorská výstavní činnost- oděv
a šperk, později keramika, poslední rok kresba, malba; člen Unie výtvarných
umělců. Po škole sama se dvěma syny = práce doma (šperky, poradenství
image, grafická úprava časopisu…); 15 let učitel výtvarných oborů ZUŠ, převážně
keramiky, lektor seminářů a kurzů vycházejících z estetiky (lotos-image.wz.cz). Člen
Unie výtvarných umělců. Nárazové psaní= úleva od bolesti. Dary sudiček: smysl
pro krásu, šikovné ruce, pochopení pro druhé, touhy a rozervanost
romantika (slovy tatínka „od pangejtu k pangejtu“)…
Dary k 50tinám: stěhování na
polosamotu, nový manžel, stará chalupa s rozlehlou zahradou, smečka psů,
dojíždění za prací; stále větší rozpor mezi touhou tvořit a nicneděláním,
blíž k obloze a v klidu přírody také k marně hledané
harmonii…
Více na lotos-image.wz.cz
SLANÁ KŘÍDLA
Moje tělo
létat chtělo
Křídla splihlá
těžce vleče
Neletělo
do vln sjelo
Už si suší
vlasy v kleče
Srdce z vody
slunce loví
Teplem světlem
rány šrámy
nezacelí
pálí v soli
ostny z pěny
zotvírány
Duše tiše
zpola spala
Moře hoře
vyplakala
Vzlétla hluše
k černi tuše
Tone vše
co zanechala
Škubla stříbrem vlákna lehce
Tělo duši pustit nechce
Podruhé zatáhla jemně
Nit jak lano drží pevně
Třpytem smyla žití smůlu
Začla stoupat do tmy vzhůru
Napotřetí ostřím kosy
přeťala lesk noční rosy
Slzy brzy
mizí v záři
do které se usmívala
Tělu navždy
sbohem dala…
SVATBA
Závoje hebké z pavučin
Na víčkách oměje modrý stín
Od borůvek rty, maliny ve tváři
Nevěsta pobledlá chystá se k oltáři
Šperky – liány ostružin
Lesk rosy v očích, v srdci blín
Šat z mechu sametu, kytici z vřesu
V střevíčkách lýkových přichází k lesu
Kadidlo jedlí a smrčiny
Křížovou cestou jsou houštiny
Náhrobky z jehličí, chór vran a havranů
Portálem jalovců vstupuje do chrámu
Zatuchlé krypty děr jezevčích
Plamínky světlušek, žebroví ve větvích
Vyvrácených stromů lavice dřevěné
Pokleká pod křížem z černého kamene
Vitráže listoví pohasly
Samotná vychází před kapli
Ven z klenby borové lesního kostela
Přes lánů oceán sílu plout neměla
Zoufalé dlaně v zem zoranou noří
Tiše se rozplyne v hliněném moři…
Až samota také Tě zabolí
Kdo v zemi usnul, neuteče
Pokorně drobný hledej vkleče
Kvítek Drchničky na poli
VEČERNÍ HOSTÉ
Doprovázím Tě ke dveřím
Usmíváš se
Z okna Ti mávám
Ve šťastnou kartu uvěřím
Když neozveš se
Snad večer; hádám
Večer Falešný přijde hráč
Eso či dáma
Rozdá své karty
První přisedne přítel Pláč
Už nejsem sama
Na smutné párty
Na dveře klepou Pochyby
Snad po sté
Hrají svou píseň
Zklamání, Bolest „Co kdyby“
Nezvaní hosté
Za nimi Tíseň
Večer všední i sváteční
Marnost a Lest
Plíží se z šera
Než milosrdné přijdou Sny
Usedá Touha na pelest
A svoji výhru
Pod přikrývku
Uschová Nedůvěra
SERGE GAINSBOURG
(STEJNÝ DEN
NAROZENÍ JAKO GIACOMO CASANOVA A POP–ART–SITUAČNÍ KOMIK V KNIHÁCH PRO KÁJE
A GERDU A JEJICH FANTOMASE VE SNĚHU HANS CHRISTIAN ANDERSEN)
Pro jedny
Sandokanův živočišný projev, pro druhé projev vyzrálého vizionáře. Milenec filmových
sexbomb, skladatel něžných jazzovaných i zakazzovaných balad ve východním ostentativně
se štítícím bloku. Autor nejsvádivějšího jara na drážkách gramodesky, ale také
citátu: „Láska bez špetky filozofování jest jako v letu vyžunknuté kafe
z Žabky za pakatel…“
KDYBY SE
NEUCHLASTAL A NEUKOUŘIL K SMRTI, KULTOVNÍ FRANCOUZSKÝ ŠANSONIÉR SERGE
GAINSBOURG BY PŘED MĚSÍCEM A 2 DNY OSLAVIL JAKO DEZERT Z BONBONIÉR
SLAVNOU DEVADESÁTKU I S NÁSKOKEM PŘED CHE GUEVAROU…
Jedenáctý březen 1984. Mírně zanedbaný Sandokánek v saku a
rozhalence, který vypadá, že sto let nezamhouřil zkoumavější pohled na ženské
křivky, si nezávazně vykládá o stavu beztíže bez skafandru na vandru za
poznáním puberty s moderátorem v pařížském TV studiu na téma zvýšení
daní. Během interview vyjme z náprsní kapsy 500 franků, cvakne zapalovačem
a bankovka v přepočtu na naše bratru asi 2 000 Kč lehne popelem.
Střih. O rok později, po vydání skandálního duetu Lemon Incest,
v němž tatíček brouká své dvanáctileté dcerunce: „Nikdy se nebudeme milovat
a k neřestem se schylovat…“ Zmačkaný vagabund se zažehnutým cígem
v pořadu stanice TV6 na pozadí jakési absurdní technicolorové pláže posílá
slovy nehledanými do horoucích pekel divačku, která se, chudák, dovolala do
vysílání. V médiích padají slova jako „incest“ a „pedofil à la Adolf
Loos“.
Střih. Duben 1986. V populárním pořadu francouzské televize
Champs–Élysées právě dozpívala dvaadvacetiletá hvězda senzace tanečního
černošského popu Whitney Houston, ještě bez snů na bodyguarda Bobbyho Browna. Moderátor
Mike Drucker ji přivádí ke stolku a křesílkům, kde jí starosvětsky líbá ruku
zašlý elegán s výrazem zkaženého vajíčka na měkko (kdepak pedofil). „Jste
skvělá,“ promlouvá k ní a slova mu na jazyku těžknou. „Povídal, že se mu
líbíte,“ dodá spíkr v domnění, že Whitney podroušenému vtipálkovi, jenž
pololeží vedle ní jako polokoule Sirius A, asi příliš nerozumí. „Ne, ne, ne,“
protestuje druhý host. „Vy nejste Reagan, já nejsem soudruh Gorby, tak se
nesnažte.“ Načež pečlivě, jak to jen jde, vysloví lámanou angličtinou: „Říkal
jsem, že stojí za HŘÍCH.“
KING PAŘÍŽSKÝCH
TAXÍKŮ
Kdyby Dylan s Cohenem měli dítě, vypadalo by a učilo by se rozumět
světu dospělých individuí jako Serge Gainsbourg. „Já nevím, kde se ve mně ta
ošklivost vzala,“ prohlašoval o sobě ironicky playboy, který na svůj křivý
frňák a střízlivý pohled želvy sbalil nejžádoucnější stvoření světa –
v čele s Brigittkou Bardotovou a Jane Birkinovou. „Máma byla
pohledná, tatík jakbysmet. Možná jsem to pochytil od psa.“
Ale jak praví Cyrano bez kapky likéru Cinzano: Já nosím v nitru
svém své elegance květ. „Měl kolem sebe auru tichého sebevědomí,“ prozradila
Marianne Faithfull, známější coby Múza velké části kapely Rolling Stones.
„Myslím, že každá, která se s ním souhlasila vychrápat, odcházela vrchovatě
uspokojená.“
A ten sex přece nebyl všechno. Tedy samozřejmě, že byl, ale na
Gainsbourga vzpomíná i řada taxikářů, s nimiž nikdy nic neměl, ale dcera
ihned dodává: „Pokaždé, když v Paříži nastoupím do taxíku, vyprávějí mi
šoféři o tátovi nějakou historku, protože on jinak než tágem nejezdil a prý byl
vždycky strašný sympaťák,“ směje se dotazovaná Charlotte Gainsbourgová. Ta má
dnes na kontě mnohem víc hereckých i pěveckých úloh, než jen pubertální úlet
747 boogie hříšek Lemon Incest, mimochodem stejně starý jako
československý duet Káji Gotta s Darinkou Rolincovou Zvonky štěstí…
Syn ukrajinských Židů z Charkova se původně jmenoval Lucien
Ginsburg, to mu ale připadalo vhodné leda tak pro nějakého lokaje
v kadeřnickém salónu, a proto si – na počest rodičů, kteří zdrhli
z Ruské říše před lichváři a bolševiky do kreativnější Paříže – začal
říkat Serge. Příjmení si zakulatil jen lehce, aby se blížilo jeho oblíbenému
malíři–krajináři z 18. století Thomasi Gainsboroughovi.
Táta Jœ limonádový Ginsburg vedl všechny své tři děti ke hře na piano,
na něž sám břinkal po kabaretech a kasinech. Vtloukl jim do paměti, kdo je to
Chopin, Stravinskij, Ravel. Jeho syn Serge brzy zjistil, že se dá hudbou živit
o chlup lépe než malováním, jež studoval na akademii. V armádě začal
spontánně kouřit a pít, cynický pohled na svět používal jako masku chránící
křehký obsah duše. První, kdo se uvolil zpívat Gainsbourgovy písničky, jím
samým považované za příliš andělsky svébytné kantilény, byla o devět let starší
Michèle Arnaudová. Nebála se vlka nic, ačkoli se psal teprve prudérní rok 1957.
Nevšedního autora ovlivněného jazzovým básnílkem Borisem Vianem si brzy
všimli kolegové šansoniéři (zvlášť zpozorněl Jacques Brel), ale i interpreti
formátu Juliette Gréco, které neskutečně sedla jeho líná balada La Javanaise.
Přesto však trvalo ještě půl dekády, než Serge se svou poetikou udělal trhák
před zvědavými zraky spoluobčanů. Záhy mu došlo, že nejrychleji upoutá
pozornost, když natropí menší skandálek žoviální hravou formou, jako škola
hrou. Nástrojem se stala naivňoučká osmnáctiletá ňafyna France Gall (letos nás
opustila sedmého ledna ve věku pouhých 70 let a 90 dní), která
s Gainsbourgovým popěvkem Poupée de cire, poupée de son o vycpané
panence zvítězila roku 1965 ve Velké ceně Eurovize. A tak jí Serge napsal další
pecku: Les sucettes, rozkošnou píseň o lízání lízátek. Asi byla jediná,
co si to tak vykládala; všichni ostatní se soustředili na slova o cukrátkách za
pár šupů („pour quelques pennies“), což shodou okolností znělo úplně jak
karlovarské Vřídlo zjara – pěnis.
STÉNAJÍCÍ
BARDOTOVÁ
V šestašedesátém už měl za sebou Serge Gainsbourg dvě nevydařená
manželství. Rok nato si začal se sirénou bublat šampaňské ve fantazii požitků
holoubka a jeho ikonické Vesny, Brigitte Bardot, vdanou za známého sukničkáře
Guntera Sachse. Serge vskutku na pohled žádný lamač srdcí nebyl, ale uměl
krásku rozesmát. První schůzku nicméně podělal – tedy tak mu to připadalo,
dokud mu BB necinkla. Dala mu druhou šanci; stačí, když pro ni exkluzivně složí
ten nejohromnější love song všech dob. Gainsbourg do rána pokoušel své talenty
na vyšší vibraci a vymyslel i jeden náhradní pro případ neúspěchu číslo dva: Bonnie
et Clyde a Je t´aime… moi non plus.
Zvukař William Flageollet, jenž krátce poté v pařížském studiu
vrkání zamilované dvojice natáčel, říkal, že ten den se v nahrávací
místnosti potily i zdi. Vzdechy a sténání intimní slasti bez detektivního
pozadí a vyhraněného popředí mísící se s kultovním sloganem Je t´aime…
moi non plus (Miluji tě… no ani já ne…) zněly natolik libozvučně vybroušeně
jako blýskavý drahokam na pultech, že Brigittka na kolenou prosila Serge, ať
písničku nikde neuveřejní. Vlivný miliardář Sachs proti vydání singlu úspěšně
zakročil a nahrávka spatřila světlo světa teprve až v roce 1968. Ale
Gainsbourga tohle ponížení nezastavilo. Pouhý rok po flirtu s Brigitte se
zahleděl do mladičké Londýňanky Jane Birkinové, která měla slibně nakročeno do
záře reflektorů díky roli v sexy dramatu Michelangela Antonioniho Zvětšenina.
Birkinové se zdála nahrávka s Bardotovou „parádně řízná“, ale i
tak souhlasila, že Sergeovi pomůže natočit další verzi této písně na prvního
máje – hlavně proto, aby ji snad nechtěl nahrávat s nějakou jinou
křepelkou. (Opět citujme Marianne Faithfull: „Cha! Oslovil nás všecky!“)
Dívčin dýchavičný vokálek způsobil, že vydavatelská firma na desku
nechala dát upozornění: »Mládeži do 21 let nepřístupno«. Ještěže bylo Jane
v době, kdy skladbu natáčela, bezpečných dvaadvacet…
První rande s Birkinovou vypadalo tak, že ji vzal Serge do nočního
lokálu, pak na travesti přehlídku a odtud do hotelu Hilton, kde se zlil do
němoty. Jane se za něj nikdy nehodlala provdat, i když se o pop–art–veselce
nejednou hovořilo a ačkoliv s ním přes různé eskapády mládí a horské dráhy
peripetie setrvala v páru třináct let. Jejich vztah se nesl zhruba v duchu
následující pravdivé historky: jednou pozdě večer vysypal žárlivý milovník své
bond blond girl obsah kabelky na taneční parket. Ona mu na oplátku vlepila do
tváře dort s pudinkem jako bestiální party odpověď, který zřejmě sebrala
od pusy někomu z hostů. Upatlaný Gainsbourg odkráčel hrdě středem, načež
si to namířil rovnou k Seině, kam evidentně hodlal hupsnout a očistit se.
Birkinová v rozrušení běžela za ním a raději se sama vrhla do vln řeky,
než aby sledovala jako očitý svědek, jak se její trošku nalitá láska topí.
Serge se chvíli rozmýšlel, zda jí má pomoci. Pak v klidu odepnul hodinky
značky Cartier – a teprve potom začal konat.
VZHŮRU NA
JAMAJKU ZA RUMOVOU KONCEPCÍ
Čas oponou škubl a náhle jsme v roce 1971, kdy vyšlo Gainsbourgovi
první koncepční album Histoire de Melody Nelson. Mělo pouhých 28 minut a
vyprávělo příběh postaršího dekadentního hromotluka, jenž svým rolls–roycem
málem přejede lolitku na kole, z čehož se vyklube další zakázaná romance.
Polonahá Birkinová si na obalu zakrývá ňadra panenkou a nebe i peklo nad
Gainsbourgem vytasí výsledný ráj: přinesly mu jeho první opus magnum, dodnes
velebené umělci, jako je Jarvis Cocker, Beck anebo z Bristolu uchazeč o
trip–hopovou blonďatou známost Tricky Kid.
S koncem sedmdesátých let Serge přivábila Jamajka. Exotické rytmy
se snažil rozjíždět už v počátcích kariéry, kdy se na albu Gainsbourg
Percussions inspiroval hudbou Mysu dobré naděje = hudbou Jižní Afriky.
Jamajský styl mu však s nástupem Boba Marleye učaroval jako bylinný
lektvar na šrámy mládí – stejně jako o pár let dříve Ericu Claptonovi nebo
Rolling Stones. Odebral se do Kingstonu na zkušenou a výsledek snažení dal o
sobě vědět už na albech Aux armes et cœtera a Mauvaises nouvelles des
étoiles. Doprovodné vokály obstarala Marleyova spoluploditelka dětí a
rodička Rita – když se nekorunovaný král reggae dozvěděl, že ji Serge přiměl
zpívat ty své úchylné francouzské narážky na vizáž, mohl se vzteky zbláznit.
Skladba s názvem Aux armes et cœtera nebyla ničím jiným než
francouzskou hymnou šumějící spokojenost pod sluncem v riddimu. Pravičácký
list Le Figaro Gainsbourgovi vynadal do nevděčných Židů, veteráni
z alžírské války mu vyhrožovali atentátem. Pár rozzuřených parašutistů ho
přišlo osobně konfrontovat na koncert, on ale zdvihl pěst a se slovy, že Marseillaisa
je revoluční píseň, odzpíval hymnu s publikem jako Fráňa Šrámek svůj
dovětek Měsíc nad řekou, Splav, Léto, Poutník, Stříbrný vítr…, že vlk se nažral
a koza zůstala kompletně natěšená. Vojákům nezbylo, než se přidat… Nedlouho
poté koupil v aukci originál Marseillaisy, čímž puritánům vytřel
zrak. Naštěstí dokument nespálil jako těch 500 franků z potrhlé
nafrněnosti.
V hlasité debatě o míře zpěvákovy perverze tak trochu zapadl fakt,
že na Sergeových jamajských deskách asistuje jedna z nejlepších rytmických
sekcí vůbec – duo Robbie Shakespeare (baskytara) a Sly Dunbar (bicí).
V současnosti jsou tyto nahrávky považovány za průkopnické, pokud jde o
propagaci stylu dub, což je jakási temnější odvrácená tvář reggae, směřující
k hiphopové vášni a dance hallu.
NÁCKOVÉ A
ZÁVISLÁCI
Osmdesátá léta prožil uvadající bonviván v permanentním mlžném
oparu jako gorilí alfa samec, vyvolaném alkoholovým návykem, za plentou kouře
své gitanky. Neholil se, nevypadal jak vzor pro mladé z čítanky, do
televizních estrád chodil sťatý jako Dán. V roce 1984 vydal své
nejkontroverznější album Love on the Beat s již zmíněným duetem Lemon
Incest. Na videu, které píseň doprovázelo, leží odhalený daddy mack
s předčasně vyspělou dcerou Charlottou (12 let) v posteli a rozhodně
jí nepředčítá pohádky notabene zrovna od Hanse Christiana Andersena.
Mimochodem, melodii si vypůjčil z Chopinovy etudy číslo 3 (dnes je #
třetího máje). Diváci měli dost – a to už přežili Gainsbourgovu
protináckovskou parodii Rock Around the Bunker z pětasedmdesátého
(třicáté výročí porážky nenechavého Německa), pojednávající o vojácích SS
křepčících jako křečci v ženském pyžamu za noci dlouhých kudlí.
Tečku za nahrávací kariérou Serge Gainsbourga udělalo album You´re
Under Arrest z roku 1987, ovlivněné rapem a novou vlnou. Jde o další koncepční
desku, tentokrát o vztahu se závislačkou z Jižního Bronxu, tedy Miss dobré
neletargické naděje. Vypravěč vstoupí ze zoufalství do francouzské cizinecké
legie, kde ho čeká jako náplast na chmury v duši románek
s kamarádem–legionářem… Za tím účelem Serge neváhal znesvětit skladbu Mon
légionnaire, kterou před ním – bez onoho znepokojujícího podtónu – pěla od
srdce diva s nezapomenutelným repertoárem Edith Piaf.
Druhého března 1991 klepla Pepka pana Gainsbourga u sebe
v soukromí na Rue de Verneuil. A to byl konec jakéhokoli čardášu. „Náš
Baudelaire, náš Apollinaire,“ rozplýval se po jeho smrti prezident François
Mitterrand. „Jsem zrezivělá kulka, chcípnu na tetanus,“ proklamoval Serge, když
byl ještě při vědomí. A taky: „Uspěl jsem ve všem. Ve všem! Kromě života.“
Michal ornitolog
čapích hnízd Bystrov
Reflex à la Jan Jandourek,
12.5.1965:
Komunisté
se kardinála Berana báli živého i mrtvého
Ostatky kardinála Josefa
Berana, vězně nacistů i komunistů, se po půl století vracejí do vlasti. Chtěli
se ho zbavit navždy a nakonec režim boj s tímto drobným, a přitom
tvrdohlavým mužem prohrál.
Když byl Josef Jaroslav Beran (29. prosinec 1888–17. květen 1969)
v nacistickém koncentračním táboře, zřejmě ho nikdy nenapadlo, že bude
jednou kardinálem, a až bude umírat, bude za ním spěchat papež, aby byl u jeho
posledních chvil. Domů nesměl ani po smrti a jeho ostatky se vracejí
z Říma do vlasti až nyní.
Rodák z Plzně měl podobný osud jako řada jiných československých
kněží. Po maturitě studoval teologii v Římě, v červnu 1911 se stal
knězem. Po působení na různých místech od roku 1929 přednášel na Teologické
fakultě v Praze a roku 1932 byl jmenován rektorem pražského arcibiskupského
semináře. Šestého června 1942 byl Beran zatčen a převezen do pankráckého
kriminálu, pak do Terezína a nakonec skončil v koncentračním táboře
Dachau. Po osvobození, na podzim 1946, byl jmenován pražským arcibiskupem.
Veřejně působit ovšem mohl jen krátce.
KOMUNISTICKÁ
INTERNACE
Po zvolení KGbé Klementa Gottwalda bezskrupulózním prezidentem
přistoupil Beran na to, že bude v katedrále svatého Víta konat slavnostní
bohoslužbu Te Deum. Současně ale vybízel kněze, aby nepřijímali od režimu žádné
oficiální funkce. Takovou postavou byl například kněz Josef Plojhar, který se
v Gottwaldově vládě stal ministrem zdravotnictví a byl suspendován
z kněžské funkce. Samotného Berana režim považoval za jakousi postavu
představující střed mezi kolaboranty a „reakčními“ biskupy. Beran zřejmě
soudil, že komunistické panství se dlouho neudrží, zatímco třeba litoměřický
biskup Štěpán Trochta si myslel opak.
Plojhar se ale stal zásadní otázkou, protože komunisté chtěli jeho
církevní trest anulovat, a to Beran zařídit nemohl. V červnu 1949 Státní
bezpečnost rozeslala falešnou instrukci kněžím, jež tvrdila, že se ruší
instrukce předchozí, které kněžím zakazovaly podporovat režim. Josef Beran na
to zareagoval kázáním, kde slíbil, že nikdy nebude kapitulovat a že ten, kdo
odmítne zradit Boha, nemůže být zrádcem vlasti a lidí.
Dne 19. června 1949 (narozeniny Jiřího Voskovce, ve svých 44 letech si
ještě nepomyslel, že za rok bude muset zůstat internován na Ellis Islandu kvůli
křivému obvinění plynoucímu od šíleně pomateného hlášení českého zrádce v USA)
StB zorganizovala vypískání Berana v katedrále a arcibiskupa internovali,
nejdříve dva roky v Arcibiskupském paláci, později na různých hrůzných
místech. Neustále ho sledovali, neznal ani místo svého pohybu, nesměl číst ani
komunistický tlač jako tlačenku od nechutného řezníka slov. StB jemu a jedné
řeholnici podle některých svědectví přimíchávala do jídla afrodiziaka, aby se
daly vyrobit kompromitující záběry. Pokus skončil fiaskem, protože estébáka
přistihli.
DOMOV ANEBO ŘÍM
Internace skončila, když papež Pavel VI. v únoru 1963 Berana
jmenoval kardinálem. Beran stanul před volbou, že buď odjede do Říma, pak se
ale nebude moci vrátit, nebo zůstane v exilu, odstrčen doma na vedlejší
koleji. Nakonec se rozhodl odejít, aby mohl být v čele arcidiecéze
nahrazen kolaborující kapitulní vikář Stehlík biskupem Františkem Tomáškem.
Beranovi zbývaly čtyři roky života. Na II. vatikánském koncilu přednesl
projev o svobodě svědomí. Tam pronesl slavnou větu: „I v mé vlasti
katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem
vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v patnáctém století upálení
kněze Jana Husa.“ Navštěvoval krajany a byl slyšet ve vysílání Vatikánského
rozhlasu. Založil středisko Velehrad, vydávající literaturu pro československé
katolíky. Ještě v lednu 1969 hovořil o smrti Jana Palacha, jehož čin
neschválil, ale řekl, že se sklání před jeho hrdinstvím a ideálem.
Dne 17. května kardinál Beran umíral a papež Pavel VI. ho jel
navštívit, dorazil ale několik okamžiků po jeho smrti. Jako privilegium byl
Josef Beran pohřben v kryptě pod chrámem svatého Petra vedle hrobek papežů
mnoha staletí. Kdyby tam jeho ostatky zůstaly, byl by to symbol údělu Čechů, co
museli volit exil. Když se vracejí, je to zase symbol, že boj s ním komunisté
prohráli.
https://dotyk.denik.cz/publicistika/tajemstvi-jiriho-voskovce-11-mesicu-vyhnancem-na-ellis-islandu-20160811.html
|