|
JAROSLAV KOLÁŘÍK ( ☼ 16.9.1895
PRAHA ۞ 26.2.1961 PRAHA)
Národohospodář, novinář a publicista, lexikograf a překladatel.
V letech 1923 až 1952 redaktor, 1931–1941 a 1945–1946 zástupce
šéfredaktora Lidových novin, od roku 1952 do své smrti redaktor Literárních
novin. Autor monografie o Karlu Englišovi Peníze a politika (1937) a
nedokončeného Příručního slovníku politického a hospodářského (1937–1941
a 1946–1948).
Významnou oporou pražské
redakce Lidových novin byl všestranný novinář, národohospodář, překladatel a
lexikograf Jarda Kolářík. Pracoval v ní téměř třicet let a prožil zde
intelektuálně plodnou éru meziválečného Československa, temnou dobu německé
okupace, kontroverzní mezidobí takzvané třetí republiky i soumrak svobodné
žurnalistiky po únoru 1948. Svou každodenní pečlivou redakční prací výrazně
přispěl k vysoké novinářské kultuře tohoto listu, kde zůstával pevným
bodem uprostřed změn.
Jarouš Kolářík se narodil ve stejný den jako David Copperfield podle
kalendáře 16. září 1895 v Praze na Smícháči v rodině policejního
úředníka. V předvečer první světové války, v červnu 1914, zdárně
odmaturoval na malostranském gymnáziu; v letech 1914–1918 vystudoval práva
na pražské české univerzitě a v lednu 1919 byl promován doktorem práv.
Paralelně studoval orientalistiku na pražské filozofické fakultě, studia však
nedokončil.
Během válečných let se angažoval ve studentském vysokoškolském hnutí,
zejména ve Spolku českých právníků Všehrd, a v závěrečném období světové
války spolupracoval s domácí protirakouskou rezistencí. V lednu 1918
se podílel na založení Mladé generace České státoprávní demokracie, jež se na
jaře 1919 transformovala v Československou národní demokracii.
V srpnu 1920 se oženil s o půl roku starší Apolenou Sionovou; jejich
manželství zůstalo bezdětným.
Již od dob svých právnických studií se Kolářík zajímal o
národohospodářskou problematiku a v prvních letech po promoci získal
různorodou praxi v hospodářských strukturách mladinkého Československa:
nejprve pracoval jako obchodně politický, posléze daňový referent
v Československé vývozní a dovozní komisi, v letech 1919–1920 působil
v Kontrolním úřadu pro mezinárodní obchod, 1920–1921 v Úřadu pro
mezinárodní ochod, 1921–1922 ve Svazu uhelných dolů a 1922–1923
v Ústředním svazu československých průmyslníků.
Pronikavá znalost dobových ekonomických problémů a jejich politických
souvislostí i stylistický a přímo literární talent ho záhy přivedly
k žurnalistické obživě. V letech 1920–1923 spolupracoval jako
externista s deníkem Tribuna a s Lidovými novinami,
v srpnu 1923 se stal řádným redaktorem Lidových novin a posléze
vedoucím jejich národohospodářské rubriky. Na stránkách tohoto listu pak plně
rozvinul svou schopnost popularizace exaktních ekonomických jevů, zákonitostí a
trendů, přičemž dokázal plasticky představovat jejich domácí i zahraniční
nositele a zastánce v teoretických, finančních, průmyslnických i
politických kruzích. Svým čtenářům ovšem instruktivně vysvětloval též aktuální
daňové zákony a předpisy, a to i ve zvláštní publikaci Nové přímé daně
v Československu, vydané roku 1927.
Meritorní pozornost věnoval po léta osobnosti a koncepcím čelného
československého novohospodáře a politika profesora Karla Engliše, opakovaně
ministra financí a poté dlouholetého guvernéra Národní banky, jenž měl svou
orientací i osobními vazbami k Lidovým novinám blízko a jehož
přístupy tento list podporoval a prezentoval. Englišovu životní cestu, názory a
postoje posléze souhrnně vyložil v rozsáhlé monografii Peníze a
politika. Karel Engliš – bojovník o stabilizaci z roku 1937, kde prokázal
jak smysl pro biografický literární žánr, tak schopnost zachytit spolu
s osudy a zápasy svého protagonisty i nástin vývoje československé
finanční politiky v meziválečném období. Národohospodářské teorii a praxi
se ve 30. letech věnoval i pedagogicky jako její lektor na Přírodovědecké
fakultě Univerzity Karlovy a jako mimořádný profesor pražské Svobodné školy
politických nauk, vzdělávající především adepty žurnalistiky.
Koláříkova novinářská a osvětová činnost se však zdaleka neomezovala
pouze na národohospodářskou oblast. Jeho široké know–how, povědomí o
nejrůznějších variantách vědních oborů a znalost hned několika cizích jazyků se
šťastně projevily i v jeho článcích z oblasti soudobé mezinárodní
politiky a v pravidelných literárních referátech, zaměřených zvláště na
naučnou literaturu a její autory. Vedle Lidových novin pravidelně
přispíval i do Peroutkovy Přítomnosti a do časopisu Věda a život,
který v letech 1943–1948 spoluredigoval.
Vedle vlastní práce píšícího redaktora se v Lidovkách, kde
v letech 1930 až 1941 a 1945–1946 vykonával funkci zástupce šéfredaktora,
uplatnil jako mimořádně precizní editor, ovlivňující konečnou skladbu
konkrétního čísla novin a stylisticko–jazykovou úroveň celého jeho obsahu. A
také založil a po léta soustavně budoval redakční archiv s bohatým
dokumentárním thesaurem. Na tuto jeho záslužnou, ale na rozdíl od
autorizovaných či šifrovaných článků v novinách jmenovitě nezaznamenanou
činnost vzpomenul po letech ve svých memoárech Jarouš Pilz, někdejší ředitel
nakladatelství František Borový, patřící k tiskovému koncernu Lidových
novin:
„Byl vzorem moderního, všestranně vzdělaného novináře na vědecké úrovni
vysokoškolského profesora. Ve zprávách prosazoval dodržování správné češtiny,
korigoval příspěvky nejen pravopisně, ale i věcně. Ve své kanceláři měl
v regálech a knihovnách naučné slovníky, české i cizí lexikony, almanachy,
příručky, sbírky zákonů a nařízení, parlamentní zpravodaje, věstníky a co já
vím dalšího. Regály byly zaplněny od stropu až dolů v systému, který
jedině on ovládal. Na velkém pracovním stole ležely spisy, čerstvá čísla
odborných periodik, zprávy a informace z celé planety, bylo toho všeho na
metr vysoko ze všech stran, jen uprostřed stolu zůstal malý obdélníček 40 x 60
cm. Žádná uklízečka nesměla tento binec porušit. Kolářík ze zdánlivého
nepořádku lejster dovedl v případě potřeby vydolovat v krátkosti
hledaný materiál. Kdo nebyl informován, Koláříka při vstupu do pokoje
nespatřil; byl při psaní schován mezi papírovou džunglí.“
Neprávem zapomenuta je dnes Koláříkova bohatá a kvalitní produkce
lexikografická z národohospodářské oblasti i z oboru novodobých
světových i domácích (českých, československých) politických dějin. Ve 30.
letech a na počátku let čtyřicátých patřil ke stálým spolupracovníkům Ottova
slovníku naučného nové doby (a Dodatků Ottova slovníku naučného) a
přispíval i do některých dalších dobových všeobecných i specializovaných
encyklopedií. Ve druhé polovině 30. let se rozhodl vydávat po sešitech (stejně
jako Dodatky Ottova slovníku) vlastní Příručný slovník politický a
hospodářský, který měl široké kulturní veřejnosti poskytnout ve formě
encyklopedických hesel zevrubné informace o české (československé) a světové
politické a ekonomické realitě přítomnosti i nedávné historie. V tomto
díle se optimálně spojilo autorovo široké vzdělání a sečtělost, novinářské
zkušenosti, smysl pro přesnou faktografii, v novinářských článcích jen
zčásti uplatnitelnou, a schopnost hutné a přitom jasné a přehledné
lexikografické formulace.
Ve slovníku najdeme hesla soudobých politických stran a hnutí
československých i zahraničních, mezinárodních konferencí, mírových smluv a
aliancí, různých domácích i mezinárodních hospodářských institucí a organizací,
obecných pojmů z ekonomické, právní a politické teorie a samozřejmě
biogramy snad všech významnějších československých a světových politiků,
národohospodářů, průmyslových a obchodních podnikatelů a manažerů, novinářů a
publicistů. Pro ilustraci šíře záběru biografického hesláře uveďme, že vedle
rozsáhlých biografických hesel T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, V. I. Lenina i
Adolfa Hitlera a středně dlouhých biogramů všech prvorepublikových ministrů zde
(v části publikované bezprostředně před válkou) nalezneme i kratší heslo
Klementa Gottwalda, Heinricha Himmlera nebo Genricha Jagody.
Skutečnost, že šlo o dílo jediného autora, se pozitivně projevila
v jednotném zpracování hesel, v jejich jazykovém a kompozičním
ztvárnění i v rozsahových proporcích mezi nimi. Obdiv zasluhuje i tempo,
s nímž jeden autor, plně zaměstnaný redakčními povinnostmi i další
literární a překladatelskou kreativní a inovující tvorbou, svůj slovník dával
dohromady a vydával. Lze jen litovat, že Kolářík k tomuto dílu přistoupil až na sklonku
meziválečné éry, a tak do jeho edice neblaze zasáhl vývoj vnitropolitických i
mezinárodních poměrů. Slovník vycházel v letech 1937–1941 (sešit 1–39),
potom byl vzhledem k eskalaci represí i kvůli nedostatku papíru zastaven.
Po válce autor obnovil jeho vydávání, v letech 1946–1948 vyšlo dalších
deset sešitů (číslo 40–49), avšak po únoru 1948 bylo vydávání díla opět
zatrhnuto. Slovník ustrnul v poslední čtvrtině písmena „S“ (celkem obsáhl
1552 stran) a stejně jako Ottův slovník naučný nové doby zůstal navždy
torzem.
Vzhledem k převratné době, v níž vycházel, a svému zaměření
na aktuální současnost tak postupně parciálně, v jednotlivých částech
abecedy, postihl reálie i aktéry první a druhé republiky, Protektorátu Čechy a
Morava a poválečného Československa, a to věcně a bez v pozdějších
encyklopediích tak příznačných úliteb jednotlivým režimům. Pokud by se jej
bývalo podařilo dodělat, musel by být doplněn řadou dodatků. Přesto jeho
početná „uzavřená“ hesla mohou dobře složit i dnes, mnohá z nich nadto
zajímavě reflektují atmosféru doby, v níž vznikala, a dokumentují tehdejší
publikační limity z hlediska cenzurní praxe a autocenzurních ohledů.
V každém případě patří Koláříkův slovník, dnes už známý většinou jen
odborníkům, k význačným edičním počinům na líše novodobé československé
encyklopedistiky.
Do literatury se Kolářík zapsal i jako překladatel, především
z angličtiny, ale též z francouzštiny a němčiny. V souladu se
svým osobním založením zprostředkoval českému čtenáři několik pozoruhodných děl
naučného písemnictví, například politicko–cestopisné knihy Jamese Gunthera Evropa,
jaká je (1936) a Asie, jaká je (1947) nebo dvojdílný populárně
vědecký spis Frederica Williama Westawaye Objevy bez konce. 3000 let
zkoumání přírody a světa (1937–1938), ale rovněž tři memoárové knihy
britského diplomata a přítele Československa Bruceho Lockharta (1935–1937),
válečné paměti Winstona Churchilla (1947–1948) a dva ve své době prozaické
bestsellery: román Johna Hiltona Sbohem, pane profesore (1935) a novelu
Henryho Williamsona Nesmrtelný losos (1936). V letech 1946–1948 též
redigoval v nakladatelství František Borový ediční řadu Století přerodu.
Jaroslav Kolářík patřil k nemnoha redaktorům, kteří v Lidových
novinách působili kontinuálně od počátku 20. let až do jejich zániku
v roce 1952. V redakčním zákulisí představoval jakéhosi strážného
Patricka Swayzeho listu (stran dirty dancing i ducha, Patrick se zrovna narodil
18. srpen toho roku 1952), jenž uprostřed dějinných zvratů, započatých rokem
1938, působil uklidňujícím, posilujícím a harmonizujícím dojmem opravdového
kamaráda lidu. „V těžkých dobách radíval jsem se s Koláříkem,“ vzpomíná
ředitel Pilz na ovzduší protektorátní redakce, „byl zárukou objektivity, měl
dobré zprávy a nedal se svést k panikářství. Neztrácel nikdy naději
v lepší časy a vždy mne uklidňoval: Borový a Lidovky mají svého genia
loci, který nedopustí jejich zkázu…“
Koláříkova predikce se však vyplnila, pouze pokud šlo o dobu německé
okupace a druhé světové války. Dožil se poválečné renesance Lidovek, byť
pod názvem Svobodné noviny, ale také jejich poúnorového živoření pod
žezlem Jana Drdy a definitivního konce v roce 1952, jakož i předchozí
likvidace Borového.
Po zastavení Lidových novin přešel do redakce Literárních
novin, týdeníku Svazu československých spisovatelů, považovaného za
nástupnický list Lidovek. I zde nalezl uplatnění: k literatuře a
kulturní publicistice měl vždy blízko a pod značkou K zasvěceně
recenzoval především naučnou literaturu. Redakci složené vesměs
z podstatně mladších literátů poskytoval své editorské zkušenosti,
znalosti i styky se starší vědeckou i uměleckou generací. Pro mnohé své
spolupracovníky nadto zosobňoval tradici legendárních Lidových novin a
lepší časy české žurnalistiky.
V Literárkách pracoval až do konce svého života, který
přišel nečekaně 26. února 1961. Kolegové se s ním rozloučili upřímným
nekrologem, výstižně charakterizujícím Koláříkův novinářský přínos i osobnostní
originalitu: „Byl neúprosným strážcem obsahové věcnosti i jazykové přesnosti
rukopisů, všeznajícím informátorem, rádcem a pomocníkem, vyzbrojen k tomu
neobyčejnou vzdělaností, znalostí mnoha jazyků a čtyřicetiletou novinářskou
praxí. …Odborná či encyklopedická pomůcka se v jeho ruce ocitala jen
tehdy, musil-li usvědčovat nevěřící Tomáše (a slepičky slevičky nejapně
slepičkové až výprodejové). Byl sám živou encyklopedií – a v té
nechyběly ani stránky humoru, od osobitého 'onikání' až po svéráznou
popudlivost všude tam, kde se něčí názor rozcházel s názorem Pravidel
českého pravopisu. Říkalo se mu 'strýčínek'.“
JOSEF
TOMEŠ (18.1.1954, Praha), historik, vědecký
pracovník Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Zabývá se novodobými českými
politickými a kulturními dějinami a biografickou encyklopedistikou. Autor
monografie Viktor Dyk a T. G. Masaryk. Dvojí reflexe češství (2009),
vedoucí vědoucí autorského kolektivu třídílného Českého biografického
slovníku XX. století (1999), Encyklopedie českých dějin (2008) a
biografického souboru Tváře našich parlamentů (2012); editor memoárových
publikací k častému a nezapomenutelnému vnímání pojmů a dat.
|
