FRANCESCO TAMAGNO

☼    28.12.1850   TORINO          ۞      31.8.1905  VARESE

Ještě dlouho po skončení premiéry Othella, když všichni účinkující už opouštěli divadlo, čekaly na náměstí před La Scalou tisíce lidí, aby znovu pozdravily milovaného mæstra Verdiho a interpreta titulní role tenoristu Francesca Tamagno. S jásotem je doprovázely k hotelu Milano, kde Giuseppe Verdi dal pro přátele připravit malé pohoštění. Nadšení nebralo konce, skladatel se několikrát ukázal na balkóně, poděkovat za přízeň vyšel i Tamagno. Ale to nestačilo, bylo jasné, že lidé chtějí opět slyšet Tamagnův vokál jako ohlušující decibel. „Esultate! L´orgoglio musulmano sepolto e´ in mar, nostra e del ciel e´ gloria! Dopo l´armi lo vinse l´uragano,“ zazněla do noci Othellova vstupní fráze. Nevadilo, že tu není divadelní akustika, že umělec zpívá do plenéru. Jeho jasný hlas se nesl do daleka, vítězně se rozléhal zimní nocí. Bylo mrazivého 5. února 1887 a šestatřicetiletý Tamagno stál na vrcholu své pěvecké kariéry. Jeho jméno zůstane už natrvalo spjato s Othellem, jehož byl prvním a možná ideálním představitelem.

Cesta k vrcholu však nebyla sranda. Francesco Tamagno se narodil třetí den před koncem roku 1850 v Torino. Jeho otec měl na jednom předměstí hospodu zvanou U kentaura, ale rodině se nevedlo nijak valně. Těsně po polovině století dolehly na piemontský kraj zlé časy. Malý stát tehdy vedl král Viktor Emanuel II. (pozdější první panovník sjednocené Itálie); vyhlásil válku Rakousku a země se stala centrem italských vlastenců a dějištěm válečných utrpení. K četným hospodářským škodám se vzápětí přidaly epidemie, které nemilosrdně postihovaly především děti. Vůbec žádná sranda. Ani rodina Carla Tamagno těchto tragédií nezůstala ušetřena; z patnácti dětí jich deset zemřelo. Naživu zůstala jediná dcera a čtyři synové – Guiseppe, Giovanni, Domenico a Francesco. Ti poslední dva převzali otcův oblíbený zvyk – zpívat hostům. Na přání zanotovali operní árii nebo populární melodii a nezřídka to U kentaura vypadalo jako na nějaké pěvecké soutěži. Nakonec tatík rozhodl, že se oba chlapci musí zpěvu věnovat pečlivěji, a poslal je na faru. Tady bratři dostali od místního varhaníka a regenschoriho první pěveckou a hudební průpravu a stali se z nich kostelní zpěváčci. Brzy jim však nestačilo stát na kůru a hlaholit čistě jen duchovní skladby, a tak se přihlásili do amatérské společnosti milovníků zpěvu a z ušetřeného spropitného si platili hodiny hlasové výchovy. Francesco toužil po studiu na turínské konzervatoři, ale na to finanční možnosti rodičů ani v nejmenším nedosahovaly.

Obsluhoval tedy dál v rodinné knajpě a pilně navštěvoval „bidýlko“ turínského Teatro Regio a zanedlouho znal všechna provozovaná díla i zdejší umělce. Jeden z nich mu pomohl k tomu, aby se dostal na jeviště jako sborista. A pak, v roce 1870, došlo k situaci, která se tak často opakuje v životopisech slavných pěvců. Náhle onemocněl tenorista zpívající v Donizettiho opeře Poliuto maličkou roličku a ředitel divadla Carlo Pedrotti nabídl Tamagnovi, aby zaskočil. „Trochu jsem se prohřešil na Donizettim, protože jsem si upravil jeden tón v závěru fráze tak, aby to bylo vysoké –h–. Zazpíval jsem ho zplna svých mladých plic a stal se zázrak. Publikum zahučelo a strhl se doslova uragán potlesku,“ vzpomínal později pěvec. Ředitel ho přesvědčil, že je nutno začít se studiem zpěvu vážně. Na čas mladému zpěvákovi zkomplikovala nastoupenou dráhu vojna, ale na oplátku ho obdařila přátelstvím s právníkem Carlem Nassim, který Francescovi pomohl doplnit si všeobecné vzdělání.

Pro nemajetného adepta zpěvu existovala v té době prakticky jediná cesta k dráze operního umělce – najít si mecenáše a uzavřít s ním smlouvu, podle které by mu zámožný pracháč po určitou dobu hradil studia a pomohl mu k debutu v divadle. Za to se mu začínající zpěvák ve smlouvě zavázal splácet později tuto půjčku buď konkrétně vyčíslenými částkami, nebo přesně stanoveným procentem svých honorářů. Byla to běžná praxe a Tamagno takovou smlouvu uzavřel v roce 1873 s Antoniem Rosanim; měl zajištěnou nevelkou podporu po dobu studia a zavázal se platit po čtyři roky od svého vstupu na scénu. K tomu došlo už po několika měsících od podepsání smlouvy v Teatro Bellini v Palermu. Obecenstvu se líbil, ale odborníkům vadil nedostatek hlasové techniky a neohrabaný jevištní výstup. S technikou si poradil rychle, takže v Teatro Comunale ve Ferraře ještě v téže sezóně a v Teatro Sociale v Rovigu sklidil skutečný úspěch.

Finanční částky postupně kynuly – ke spokojenosti barda a především pana Rosaniho. V roce 1875 projevilo o mladého zpěváka zájem jedno z předních divadel Itálie, Teatro Venice v Benátkách, a rok na to přišla i první nabídka z ciziny, z Barcelony. Tam tehdy oslňoval obecenstvo Ital Enrico Tamberlick, sice už šestapadesátiletý, ale uchvacující silou svého hlasu a vášnivostí plnokrevného projevu. Prorazit tady nebylo snadné, stejně jako v milánské La Scale, kde publiku vládli první Verdiho Radames Luigi Bolis a španělský lyrický tenorista Julián Gayarre. Bylo obtížné se prosadit v době, kdy díky značné konkurenci i nejprostší divák opernímu zpěvu skutečně rozuměl a býval spontánním, leckdy i nemilosrdným kritikem. Roku 1877 vstoupil Tamagno poprvé na prkna La Scaly jako Vasco da Gama v Meyerbeerově opeře Afričanka. V tisku nezanechalo představení zvláštní ohlas, ale publiku se mladý tenor líbil a zdejší impresáriové bratři Cortiové správně vytušili, že mají před sebou výjimečný hlas.

Velký zvrat v pěvcově další umělecké dráze znamenalo slavnostní uvedení Verdiho Dona Carlose v La Scale ke stému výročí této scény roku 1878. Ve vynikajícím obsazení se nejenže neztratil, ale výkony jeho kolegů ho vyprovokovaly ke skvělému podání titulní role. Jeden z kritiků dokonce napsal, že Tamagno dneška je úplně jiný než Tamagno před rokem. Začal být pokládán za nejlepšího tenoristu Itálie, stále častěji přicházela pozvání do zahraničí i do zámoří.

Už jako renomovaný pěvec byl Tamagno vzrušen zprávou, která se Itálií rozletěla – Giuseppe Verdi píše novou operu. Cosi se proslýchalo už několik let, ale teprve teď nabyla zvěst přesnějších obrysů. Verdi připravuje dílo inspirované Shakespearovou tragédií Othello. V mæstrově vile Sant´ Agata se scházeli Verdiho libretista (jinak ovšem rovněž hudební skladatel) Arrigo Boito a nakladatel Giulio Ricordi. A kolem Verdiho domu se brzy začali potulovat novináři a další zvědavci, aby zjistili nějaké podrobnosti. To nadšení pochopíme, když se podíváme na data premiér Verdiho oper – poslední, čtyřiadvacátou, byla Aida roku 1871 v Káhiře. Pak se velký mæstro ve svých padesáti osmi letech odmlčel, ale nyní se přece jen zdálo, že ne navždy. Tamagno napsal Verdimu dopis, ve kterém vyslovuje radost nad tím, že skladatel opět píše operu, a současně mu nabízí své služby pro nově vznikající dílo. Verdi mu odpověděl: „Pane Tamagno! Je známo, že Boito připravil libreto Othella, na jehož zhudebnění jsem získal právo já. Ale neslíbil jsem nikomu, že ho zhudebním, a už vůbec jsem neudal jakkoliv přesný termín. Může se nakonec stát, že nové libreto bude sdílet osud mnohých jiných, která mám uzamčena ve svém stolku a která nehodlám zhudebnit ani teď, ani kdykoliv jindy. Věřte, že vše je tak, jak Vám píši. S úctou Giuseppe Verdi.“

Opravdu uplynulo ještě několik let, než skladatel započal s prací, a další léta, než byla opera hotová. Mezitím Tamagnovo umění dozrálo k preciznímu vrcholu a o to více pěvce lákalo vytvořit postavu žárlivého Maura. V lednu 1886 napsal Verdimu znovu: „Vzácný pane, obdiv a vděčnost, kterou k Vám chovám, mne osmělila k tomu, abych Vám opět napsal a vyjádřil Vám tak, jaké zadostiučinění by pro mne bylo, kdybych si mohl dovolit pomyslet na čest, které by se mi dostalo tím, že byste mne vybral pro svého zamýšleného Othella. Věřím, že bych postavu dovedl ztvárnit tak, jak ona sama vyžaduje a jak jste ji napsal. Dovolil bych si Vás navštívit osobně, ale jsem momentálně nemocen a zakrátko musím odjet do Madridu, kde začíná sezóna. Ze Španělska se pak vrátím do Janova a tam Vám mohu již být k dispozici…“ Odpověď Giuseppa Verdiho byla, pokud jde o operu vyhýbavá, ale ve vztahu k Tamagnovi daleko srdečnější a obsahovala pozvání k setkání v Janově. To už byl mæstro rozhodnut titulní roli svěřit právě Francescovi. Poté, když mu pěvec v Janově part přezpíval, nebylo pochyb – prvním Othellem se stane pan Tamagno. Pro postavu Jaga zvolil Verdi francouzského barytonistu Viktora Maurela, první Desdemonou se stala Romilda Pantaleoni.

Zpěváci dostali své party k dispozici na podzim 1886, měli tedy zhruba čtvrt roku na to, aby se s nimi seznámili, a v lednu 1887 začaly první zkoušky. Byl na nich pochopitelně sám skladatel, ale i libretista Boito, operu měl redigovat Franco Faccio. Zkoušelo se s velkým zaujetím, přítomnost Verdiho všechny pobízela k maximálnímu vypětí. Skladatel byl vcelku spokojen, interpreti vyhovovali jeho nemalým požadavkům. Jen Tamagnovi stále herecky nešla závěrečná scéna sebevraždy; čtyřiasedmdesátiletý Verdi mu svou představu předvedl i s pádem ze tří schodů od Desdemonina lůžka na jevišti La Scaly s takovou vehemencí, že všichni přítomní strnuli. Domnívali se, že mæstra ranila mrtvice.

Nadešel den premiéry, 5. únor 1887. Již od poledne se stovky návštěvníků houfovaly před divadlem u vchodů na galérii a čekaly na sedmou hodinu večerní, kdy se divadlo otevíralo. Pak následoval úprk a bitva o nejlepší místa k stání. Divadlo o kapacitě asi 3 500 míst bylo přeplněno, napětí houstlo s každou třeskutě roztržitou minutou. Pro Verdiho mluvilo těch čtyřicet pět let, ve kterých uváděl svá díla na scénu a vesměs vítězně, ale na druhé straně všichni věděli, že znovu předstupuje před operní publikum po šestnácti letech odmlky. Mæstro byl však klidný a povzbuzoval znervóznělé hlavní představitele. Franco Faccio zaujal místo za dirigentským pultem a publikum zaplavila lavina Verdiho hudby v úvodním obrazu bouře. Prokomponovanost sborového zpěvu s doprovodem orchestru znemožnila obecenstvu aplaudovat, ale to si vše vynahradilo po vstupní Othellově frázi. Jde jen stěží popisovat, co se odehrávalo potom, co Tamagno dozpíval své „Esultate…“ Vypukla nová bouře, tentokrát v hledišti, lidé vstávali, dupali, tleskali, hučeli, dožadovali se opakování. Jako by Othellova úvodní slova v Tamagnově podání vyjádřila celou půl století trvající slavnou tradici Verdiho hudby a italské opery vůbec. Představení pokračovalo v nadšené atmosféře, ovace publika sklízel i Maurel jako Jago, a především Giuseppe Verdi. Když se malá postava velkého mæstra objevila na jevišti, obecenstvo jednohlasně provolávalo své „Viva Verdi!“

Kritiky, které vyšly hned druhý den po premiéře, chválily z interpretů především Tamagna. I ti nejnáročnější kritikové se shodovali v tom, že Tamagno byl tentokrát perfektní i po stránce herecké, a srovnávali ho i se slavnými činoherními představiteli Maura. Všechna italská divadla měla zájem uvést Othella a s Tamagnem v hlavní roli. Přednost dostalo římské Teatro Constanzi, následovaly Benátky a pak už pokračovalo turné po ostatních italských městech; Tamagnova Othella obdivoval rodný Turín, Janov, Bologna, Florencie, Parma, Neapol, Palermo. Toužila po něm i cizina, nejdříve ho získalo Španělsko – Valencie a Madrid, potom Londýn, Paříž a zámoří. Othello se stal základním kamenem Tamagnova tehdejšího repertoáru, i když zpíval i jiné role – Edgara v Donizettiho Lucii z Lammermooru, Arnolda v Rossiniho opeře Vilém Tell, z Verdiho postav ztělesnil Manrika v Trubadúrovi, Dona Carlose, Radama v Aidě, Ernaniho, Ricarda v Maškarním plesu, Gabriela Adorna v opeře Simon Boccanegra, ale vystupoval i v Meyerbeerových dílech, například v Hugenotech a Prorokovi, a značné úspěchy slavil v titulní úloze opery Andrea Chénier od Umberta Giordana. Některé árie jsou zaznamenány na gramofonových deskách, obvykle vážících tunu a rozjíždějících se po ose drážek na 78 otáček. Pěvec je nazpíval v letech 1903–1905.

Od roku 1898 se datuje postupný pěvcův odchod ze scény. Nikdo nechápal proč, všem se zdál stále na vrcholu fyzických sil a hlasovou únavu na něm také nepozorovali. „Opouštím umění, poněvadž si nedovedu představit, že by umění jednou opustilo mne,“ komentoval to lakonicky Tamagno. Důvod však přece jen existoval; ozvala se srdeční choroba, musel se šetřit. Zpíval méně, víc odpočíval, po náročné umělecké kariéře teď trávil volné dny se svou dcerou ve vile ve Varese. Koupil ji už v roce 1885, ale řadu let jim sloužila jen jako přechodné bydliště, byli stále na cestách. Dcera Margherita ho všude doprovázela, měli totiž jen jeden druhého. Láskyplnou péči, kterou ji zahrnoval, otci později splácela starostlivostí o jeho pohodlí při cestách, bývala s ním před představením v šatně, dohlížela na jeho životosprávu. Pečovala o otce, i když se mezitím vdala a přivedla na svět tři děti.

Tamagno velice silně prožíval smrt Giuseppa Verdiho 27. ledna 1901. Pod taktovkou Artura Toscaniniho uspořádali nejlepší a nejslavnější operní pěvci koncert na rozloučenou s milovaným mæstrem. Konal se prvního února na jevišti milánské La Scaly a zazněly v něm nejkrásnější úryvky z Verdiho oper. Bylo to jedno z posledních Tamagnových vystoupení. To úplně poslední bylo o tři roky později. Na počátku roku 1905 se pěvcův zdravotní stav výrazně zhoršil a 31. srpna Francesco Tamagno zamhouřil svá očka ve své vile ve Varese.

Nebylo mu tou dobou ještě ani pětapadesát let a uzavřel vlastně plejádu tenorů devatenáctého století. Opera však žila dál. V roce, kdy Francesco Tamagno dodýchal, začíná na operním nebi zářit hvězda tenoristy, který už plně patří do první poloviny století dvacátého, Enrica Caruso. I Gavin Friday na albu vydaném v Dublinu o devadesát let později, nazvaném jednoduše Shag Tobacco, nezapomněl vzdát hold Enricovi Caruso hned ve druhé natřískané skladbě: Caruso.

CARUSO

Ne, dnes nejsem sám sebou

Jsem Salomé... jsem adekvátně také tak ROMANTICKÝ

Jsem Apollo... jsem bezpochyby kus pro výjev GIGANTICKÝ

Hej! Stronzo,

stojím blízko tebe v supermarketu

Yeah! Jsi tolik se svými kouzly nápadná. Ovšem já na tebe nedbám.

Salomé, Apollo, v systému Technicolour

Kráčím po Měsíci, abych se dotknul hvězd

Legendou zaživa

Ach matko! Má růže! Od raného věku

jsem byl využíván a zneužíván, už nikdy nechci mít tyhle špatné vzpomínky

Vrať mě zpátky do roku 1972, můj miláčku

Oh! ignorance byla blahem,

záplava spermatu, k radosti mého prvního polibku s ní, s natolik neodolatelnou bytelnou kostí opentlenou čistým účinkem šarmu

Já nejsem já... já nejsem já... já nejsem já... nejsem já

Non Solo Lo!

Ó můj Pane, jsem tak znuděn, prozraď, co asi dávají v TV?

Opravdu potřebuješ všechny ty pitomé Pop Stars?

Když tu není dostatek zásahů mne samotného!

Oh tati, můj drahý, Loulin pes...

Jsem uměním v tvé společnosti

Nejsem nudný člověk na marihuaně, s kšiltem čepičky nasazeným dozadu

Ve frontě je těsno, jako v botě s vysokou podrážkou

Oh! Udusaná zem,

Jsem Fred Astaire, zodpovídám za své omyly a čiperné činy

Já nejsem já... já nejsem já... já nejsem já... nejsem já

Ne, já nejsem já... pro dnešní den

Oh Velebnosti, neveď nás do FRUSTRACE

Salomé, Apollo, v systému Technicolor

Kráčím po Měsíci, abych se dotknul hvězd

Hej Stronzo... ještě jednou!

Já nejsem já... já nejsem já... já nejsem já... nejsem já

Non Solo Lo!

Máš vyhazov... padej si křičet jinam...

Leonardo! Marlon Brando! Machiavelli!

A Bertoltovo břicho!

Milionář s kudrnatými vlasy, jsem tvé hořící impérium (Mylady Hořáková s geniální hlavičkou)

Greta Garbo! Andy Warhol! A jeho namazaný rohlík!

Nero hraje na své housle, Seezer na akordeon

Sedím ve vaně, pozoruju špinavou vodu

Vířící do odpadu... a na mém stereu...

...je Caruso

Vysvětlivky:

Technicolor –  system z roku 1935, co umožnil točit barevné filmy (v roce 1950 byl nahrazen jiným systémem). Technicolor je postaven na třech nebo více barvách.

Greta Garbo – světová herečka

Machiavelli – Nicollo Machiavelli, autor známého politického díla „Vladař“

Marlon Brando – americký herec

Leonardo – Da Vinci, známá firma jako sochař, malíř, vynálezce, smyslný dívčí rošťák, řekli bychom nikterak neochuzený plnokrevný svůdník

Andy Warhol – americky malíř

Nero – římský císař

Seezer – hudebník od Gavina Fridaye

https://www.youtube.com/watch?v=Ho_JMSEK0AA

BENJAMINO GIGLI

☼      20.3.1890     RECANATI                       ۞     30.11.1957      ROMA

Ve svých čtyřiadvaceti letech se přihlásil do mezinárodní pěvecké soutěže v Parmě. Vyhrál první cenu a zahájil tak svou příkladnou uměleckou kariéru. Předseda soutěžní poroty tehdy napsal do protokolu: „Konečně jsme našli kýženého Tenora.“ A velké Té třikrát červeně dojemně podtrhl.

Ano, Benjamino Gigli se právem řadí k výjimečným zjevům operního světa, o nichž se také mluví jako o zpěvácích s velkým Z. K těm vyvoleným patřil ve své době Jean de Reszke, Jussi Björling a samo sebou Caruso. Když se toho posledního jednou v Berlíně dotazoval redaktor tamějších Hudebních listů, co potřebuje operní zpěvák, aby se stal velkým umělcem, Mistr odpověděl: „Mohutný hrudník, velká ústa, devadesát procent paměti, deset procent takzvané inteligence, vůli tvrdě dřít a cosi duchaplného v srdci.“

Gigliho úspěch pramenil z nadání, píle a onoho „čehosi nezbytného v srdci“, o čemž se přesvědčili i jeho posluchači v recanatském kostele, kde hlas teprve sedmiletého Benjamina vzbuzoval nadšení. Nikoli však tak velké, aby ctihodní měšťané otevřeli šrajtofle a poskytli mu finanční injekci. Ostatně zpívat na kůru směl jenom proto, že jeho táta si tu přivydělával jako kostelník.

Gigli starší (švec) i mladší živořili na špagetách, a jak vzpomíná Benjaminův kamarád od dětství a jeho pozdější oficiální klavírista Luigi Ricci, „ten kluk to v životě neměl lehké“. Aby si při pozdějších studiích přišel alespoň na nějaké příjmy, hrával v orchestrech na saxofon, dával hodiny a pracoval v apotéce. Stravu dostával z klášterního semináře, milosrdný kuchtík mu nechával zbytky jídel u zadních vrátek.

V dalších letech se mu v Římě dařilo lépe, poněvadž díky přímluvě získal místo sluhy a později obsluhy telefonní centrály. To vše se dělo ve „svatém městě“, kde nadaný chlapec, když v roce 1911 zvítězil v pěvecké soutěži, získal podporu a právo studovat na slavné škole Accademia di Santa Cecilia. Stal se žákem Antonia Cotogniho a Enrica Rosetiho. V Římě mu také poprvé vyplatili honorář za zpívání.

Gigli otevřel hrdlo zlatu na večírku v roce 1913, který uspořádala matka Luigiho Ricciho a poskytla mu několik lir k dobru. Pak přišla ta slavná událost v Parmě, o níž byla na začátku řeč a která mu umožnila, aby téhož roku, 14. října, debutoval v městském divadle v Rovigu v úloze Enza v Ponchielliho opeře Gioconda.

Na jevišti se choval tak precizně, že ho legendární dirigent Tullio Serafin pozval k pohostinskému vystoupení do Janova a do Palerma. Uplynulo jen několik měsíců a sklízel ovace jako Faust v opeře Mefistofeles Arriga Boita v Neapoli s Pietrem Mascagnim u dirigentského pultu. Zanedlouho znala Gigliho celá Itálie.

V posledním roce první světové války již vystupoval před římským publikem Teatra Constanzi v premiéře Mascagniho opery Lodoletta. Byl prý plný elánu a poprvé pocítil, jak chutná sláva a jak příjemný je jistý přísun peněz. Oženil se s Constanzí Cérroniovou, s níž se seznámil na studiích na Accademii di Santa Cecilia v Římě.

Gigli zpíval vojákům v kasárnách i raněným v lazaretech, hudba prostřednictvím velikána hojí rány na duši jako balzám. Večer co večer však vystupoval v opeře, vždy v tom městě, kde navštívil posádku či vojenský lazaret.

Po úspěchu v římském Teatro Constanzi přišla první pozvání do Madridu a Barcelony. Obě španělské metropole v té době patřily k významným svatostánkům operního půlnočního života.

Sláva rodáka z Recanati začala zaplavovat Evropu. Zpíval už ve všech městech Itálie, nikoli však v „pevnosti“ – v milánské La Scale. Teprve v květnu, na sklonku světové války, přijel poprvé do této Mekky opery. Nesčíslněkrát prošel náměstí před budovou. Nevnímal tramvaje, které se s hlomozem zastavovaly a rozjížděly – a jak vzpomíná, slyšel jen svůj hlas znějící divadlem, silnější než orchestr.

Zanedlouho se mu jeho velká tužba měla vyplnit. V létě obdržel telegram od Artura Toscaniniho s pozváním k hostování v úloze Fausta. Premiéra Mefistofela se v La Scale konala 26. prosince 1918: „Pro mě měl tento svátek velkolepé a nečekané důsledky,“ píše Gigli ve svých vzpomínkách. „Toscanini upoutal k divadlu pozornost celého hudebního světa – a ke mně v první řadě ředitele Metropolitní opery v New Yorku Giulia Gatti–Casazzy.“

KORUNNÍ PRINC

Následoval dlouhý řetěz jeho dnes již legendárních vystoupení na jevištích celého světa. (V Praze zpíval poprvé koncertně až na podzim 1929.) Přední opery jeho repertoáru byly Mefistofeles, Bohéme, Gioconda, André Chénier, Tosca, Lucrezia Borgia a Manon Lescaut. Ještě před triumfálním úspěchem v Miláně uzavřel kontrakt s Teatro Colón v Buenos Aires na pět měsíců roku 1919 a již příští léto začalo jeho druhé jihoamerické turné.

Sezóna v jižních zemích se s příchodem podzimu chýlila ke konci, když přišlo pozvání k hostování v Metropolitní opeře. Gigli rád změnil plán, sbalil kufry a „večerem 26. listopadu roku 1920 začala má muka této grandiózní zkušenosti“ – čím jiným, než jeho nejslavnější rolí, Faustem.

Z dvou a půl měsíců angažmá, které s ředitelstvím uhádal, trval Gigliho první newyorský pobyt celých dvanáct let. Zpíval minimálně ve 28 rolích.

Nebylo nijak snadné vystupovat v New Yorku v době, kdy tamější jeviště ovládal borec nakonec světový tenorista Enrico Caruso, který neměl nejmenší chuť dělit se o slávu s „nějakým začátečníkem“. Jenže Gigli nebyl jen úctyhodný zpěvák, frajer, konkurent, ale i dobrý a úsměvný diplomat.

Novinářům, pro něž uspořádal tiskovku již před zahájením první newyorské sezóny, prohlásil: „Největší tenorista všech dob je Caruso, to je učitel všech pěvců!“ Ráno umělcova slova opakoval tisk americké metropole.

Rivalita po tak galantní řeči ustoupila do pozadí, a když Caruso natáhl brka, byl Gigli všemi odborníky označován za jeho následovníka a největšího tenoristu, s nímž Metropolitní opera uzavřela smlouvu. Z ní bylo taky zřejmé, že Gigli je nejlépe placeným zpěvákem světa. Smlouva bez velkých změn platila i v jeho druhém newyorském období, což je míněno v letech 1938–1939.

Není bez zajímavosti, že umělec pozval do New Yorku ženu a syna Enza až v době, kdy ředitel Metropolitní opery podepsal definitivní znění smlouvy. Nechtěl místo Carusa: „Chci být Giglim,“ nechal se bez rozpaků slyšet před novináři. A jeho rodině a obdivovatelkám se tuze zamlouvalo, že jím byl a vždycky zůstal.

NEJITALŠTĚJŠÍ ITAL

Pro ně to znamenalo, že zůstal především Italem. Nepatřil k těm umělcům z Apeninského poloostrova, kteří žili jen v hotelích a nechtěli se hlásit ke svým krajanům ve Spojených státech. Emigranti z Itálie v nekonečném počtu mohli potkávat své eso nejčastěji v newyorské restauraci ITALIA, stejně jako v nejchudší čtvrti Little Italy (Malá dobrá Itálie). Gigli dobře věděl, že tehdejší metropole Spojených států potřebovala v době prudké konjunktury každou zdravou silnou ruku k dílu, především však levnou pracovní sílu v podobě přistěhovalců z Evropy. Američané je pozvali, avšak okatě jimi pohrdali a vyhnali ceny příbytků a služeb do závratných cifer. Často se setkával s Italy, kteří budovali americké železnice, průmysl a budovy, při charitativních příležitostech. Například italské nemocnici v New Yorku věnoval výtěžek z jednoho vystoupení – padesát tisíc dolarů.

V průběhu pobytu hostoval téměř ve všech stáncích kultury Spojených států, Jižní Ameriky i Evropy. A každé léto se vracel plný dojmů s rodinou do milované Itálie. Stalo se již tradicí, že na palubě lodi v newyorském přístavu zpíval těsně před odjezdem proslulou neapolskou píseň O sole mio.

„Doma,“ prohlašoval, „se cítím tam, kde jsem poprvé vykouknul na svět,“ to jest v malém ospalém městečku Recanati, v jehož těsné blízkosti si dal v roce 1928 postavit palácovou Villu Montarice. Ve své autobiografii se Gigli vyznává: „V Recanati jsem se narodil jen s hlasem. Jinak jsem neměl nic.“

Na náměstí v rodné obci zpíval každé léto se svými slavnými kolegy, jako byla Lucia Albanese, Toti dal Monta a Maria Canigli. Peníze z „přátelských koncertů“ věnovali Červenému kříži, nemocnicím, starobincům a kapele, kterou Mistr ve svém rodišti založil.

UMĚLECKÁ DOKONALOST

Luigi Ricci, jenž Gigliho doprovázel na klavír v padesáti evropských městech a Jižní Americe, si před lety v curyšském Das beste aus Reader´s Digest zavzpomínal: „Když jsem s Benjaminem cestoval křížem krážem po našem kontinentě, naučil jsem se obdivovat jeho svědomitost.

Zkoušeli jsme usilovně a neúprosně. Každý večer v divadle začínali jako první, sám se nalíčil, velmi pozorně vybíral kostýmy, které mu šili jeho vlastní krejčí. Klimatizaci a všemu, co by mohlo uškodit jeho hlasu, se vyhýbal, jak to jen šlo. Za to, že na všechna světová jeviště vystupoval jistě, suverénně, děkoval svému úsilí dosáhnout naprosté profesionality.

V San Franciscu dostal v průběhu vystoupení depeši se zprávou o smrti matky. Osobní sekretář mu pravdu zamlčel a mezi dvěma dějstvími jen Mistrovi zašeptal: „Vaše mami těžce ochuravěla.“ Gigli však porozuměl: zpíval árii za árií s tak dojemným smutkem, jak se mu to nikdy dřív ani potom už nepovedlo.“

Vystupoval jedenačtyřicet let a jeho obrovský repertoár obsahoval šedesát operních úloh. Gigli sám Riccimu přiznával: „Mým životem je jeviště.“

Patřil k těm několika málo pěvcům, kteří snesli zátěž povolání, jež patřilo a patří k nejdrsnějším ze všech. Gigli, ohromující svět uměleckým mistrovstvím, si zasloužil úctu a ředitelé nejslavnějších oper mu ji prokazovali. Přesto proslul prostotou, skromností a smyslem pro legrácky. Jestliže ho posluchači po koncertě poprosili, aby jim na ulici zazpíval, stalo se tak, a když ho jednou v Římě doslova vytáhli na balkón veřejné budovy na Piazza Colonna (Colonna di Marco Aurelio), zpíval jim až do bílého rána.

Barytonista Carlo Tagliabue si vzpomíná na úsměvný příběh při provedení Verdiho Síly osudu v San Franciscu. Zpívali duet – Gigli dramaticky umíral na nosítkách, Tagliabue stál zdravý jako řípa vedle něho. „Po skončení následoval bouřlivý aplaus obecenstva. „Zesnulý“ se bez váhání vztyčil z nosítek a začal se uklánět. Nejméně pět minut se kácel na nosítka jako mrtvý a zase vstával, přitom se smál na celé kolo a bavil se s obecenstvem.“

Nejkrásnější chvíli v životě zažil po skončení druhé světové války. Tehdy zpíval v římské opeře a hostoval v Teatro Regio v Parmě. Vystupoval v Traviatě v roli Alfreda, a to zcela mimořádně něžně – na jevišti totiž poprvé stála vedle něho v té době ještě neznámá sopranistka – dcera Rina. Gigli měl důvod k radosti i po vystoupení. Vždyť Rina dokázala, že je hodna svého otce – velkého barda mezi největšími. Příští rok v listopadu (1946) se s ní znovu objevil, tentokrát v Covent Garden v Bohémě. Rina představovala Mimi.

TÍHA OSUDU

Přestože si vyčerpávající práce i jeho pokročilý enormně čilý věk již žádaly svou daň, patřil k nejpopulárnějším a nejžádanějším umělcům světa až do roku 1956, kdy odešel na odpočinek.

Začínal trpět nemocemi, což byl nepochybně hlavní důvod, proč se už věnoval především koncertům, i když současně, avšak sporadicky, vystupoval v operních divadlech, zejména v Miláně, Neapoli a Římě.

Vzdor svému nemocnému srdci však nikdy neodřekl připravené představení. Čtyři roky před svým úhynem zpíval v Teatro San Carlo v Neapoli s tehdy již slavnou Rinou. Dozpíval až do konce, ačkoli cítil, že se blíží neodvratně šílený srdeční kolaps.

Po tomto představení se opona zavřela nezvykle kvapně. Za ní totiž stála nosítka, nikoli však jako v Síle osudu. A v Římě již tým lékařů chystal vše potřebné k vážné operaci.

V posledním listopadovém týdnu sedmapadesátého roku přišla chřipka a vzápětí těžký zápal plic, kterému Gigli třicátého listopadového mžení v bolestech podlehl.

Uzavřela se životní kapitola slavného Tenora, jehož měkký, sladký, magický hlas slavil úspěchy i na stříbrném plátně i na gramodeskách.

„Perfektnost, jakou nabízel jeho styl,“ konstatují Richard Capell a Desdemond Shawe–Taylorová v The New Grove Dictionary of Music and Musicians, „se vyskytne sotva jednou za celou generaci! Na jedné straně byl totiž přirozený, vitální a spontánní, avšak na druhé straně sklouzával k prohřeškům proti dobrému vkusu – například k přílišné sentimentalitě nebo k přerušení zpěvní linky zaškytnutím ve snaze zesílit emotivní dojem.“

Vyskytla se slova kritická i z pera nejobávanějšího kulturního redaktora časopisu Sunday Times Ernesta Newmana, jemuž se příčilo, že Gigli několikrát, vesměs však v žertu, vyzval obecenstvo k aplausu „jako pitoreskní žebrák prosící o almužnu“.

Avšak desítky jiných kritiků a stovky muzikologů nejednou napsaly a dodnes zdůrazňují, že Gigli nemusel prosit o almužnu, že vskutku měl zlato v hrdle, že jeho dílo byla svrchovaná profesionalita a čistota hlasu zcela neobvyklá i mezi nejznámějšími pěvci 20. století.

Gigli se nikdy netajil tím, že potlesk, sláva, obdiv a vysoké honoráře ho těšily, zároveň však připomínal, že nelze stavět jenom na nich. S jeho vyznáním souhlasí i pamětníci, živí svědkové okouzlení jeho zpěvem tak, že zapomněli jedna dvě na každodenní maléry.

21.3.2014, teď jsou to již zdlouhavé čtyři roky, co si jeho tvorbu v překladech připomenuli v Plzni Klobouk Dolů v rámci Irish uctívání legend:

LIDOVÉ NOVINY sobota 31. srpna 2013:

Zemřel básník drsného kraje

Dublin prožívá hluboký a nelíčený smutek. Odešel mu na věčnost totiž sám slovutný Seamus Heaney, Ir, jehož básně a krátké pojednání rád četl Bill Clinton i irský prezident Michael D. Higgins, nečekaně to vzdal na vysoký věk v dublinské nemocnici Blackrock. S osobností laureáta Nobelovy ceny odchází i kus irské zemitosti, kulturních výhonků, které dosáhnou až do dob temných ság a mýtů, dle Marie Frajtové.

*

Dílo nejslavnějšího irského představitele básní ze současné domácnosti je nedílně spjato s nehostinným irským venkovem a jeho pestrou historií. Vrcholem jeho čtyřiasedmdesátiletého tvůrčího života bylo získání Nobelovy ceny za literaturu v roce 1995. Čeští a slovenští OBJEVITELÉ mohou jeho básně znát z výboru z jeho celoživotního díla Přezimování pod širým nebem, který přeložil a zarámoval do rýmu Zdeněk Hron. Možnost setkat se s irskou legendou osobně měli před jedenácti lety. Do Prahy si to tehdy štrádoval na pozvání Univerzity Karlovy, vedl seminář pro studenty a přednášel své origoš verše.

Mimochodem – Heaney byl v 70. a 80. letech důvěrným pojmem, jedním z nejvýznamnějších propagátorů poezie ze střední a zaostalé východní Evropy v zahraničí. Překládal z polštiny, jako když oprsklý s bičem prská a s Guinnessáckou porcí vždy v míře mrská, a blízký vztah měl i k československé kultuře, zejména k básním Vladimíra Holana, dílu Franze Kafky.

Za svůj život zbojníka s funny face a dobrotivým vyzněním vydal dvanáct básnických sbírek, získal řadu literárních ocenění v těžké váze – kromě Nobelovy ceny také cenu T. S. Eliota anebo Whitbreadovu – tu v roce 1999 za čtivé a současné převyprávění staroanglického eposu Beowulf, nazíraného nezaujatě sousedovým pohledem.

Americký básník Robert Lowell o Heaneym bez rozpaků prohlásil, že je „nejvýznamnějším irským básníkem od dob Williama Butlera Yeatse (dalšího držitele Nobelovy ceny a irského občanství, který má sochu v samotném středu historického Dublinu). Loni získal Heaney vyznamenání za celoživotní dílo. Od mrtvice, která ho postihla v roce 2006, ale veřejně neexceloval a stagnoval.

VENKOVSKÉ KOŘENY

Heaney přišel na svět 13. dubna 1939 na farmě Mossbawn v hrabství Derry v Severním Irsku a k tomu měli sychravé klima, než se podařilo utišit křik novorozeněte. Byl nejstarším z devíti dětí. Oba rodiče pocházeli z chudičkých poměrů, otec zemědělec, matka dobrá pradlena a nebo občas přadlena. V dospívání ho zasáhla tragická smrt jeho čtyřletého brášky Christophera. Ve dvanácti letech získal stipendium na římskokatolické škole sv. Columba, vysokoškolská studia ukončil včas a řádně na Queen´s University v Belfastu. Promoval roku 1961 s červeným diplomem a zajímal se o beat generation pár let poté. Od roku 1966 na univerzitě působil jako profesor angličtiny, ve stejné době začal sám psát a stýkal se s básníky soustředěnými kolem univerzity, například Derekem Mahonem a Michaelem Longleyem.

Zásadní pro něj bylo setkání a pozdější přátelství s ředitelem školy, spisovatelem Michaelem McLavertym, který Heaneyho seznámil s dílem básníka Patricka Kavanagha a uvedl ho mezi dublinské literáty. Debutoval v roce 1964, ale upozornil na sebe až o dva roky později následující sbírkou střepin Death of a Naturalist (Smrt přírodovědce). V srpnu 1965 se oženil s Mary Delvinovou, taktéž učitelkou a spisovatelkou (v roce 1994 vydala sbírku tradičních irských mýtů a legend a to se čte jedním dechem). Narodili se jim dva synové – Michael a Christopher a perou se spolu o prvenství, kdo dokáže lepší literaturu lépe podat v přednesu, ani jeden z nich nepanikařil, ani jeden z nich nezklamal očekávání.

Z LETIŠTĚ K PREZIDENTCE NA IRSKOU KÁVU

Počátkem 70. let se už jako úspěšný podnikavec s písmenky v myšlenkách a naopak přestěhoval do Dublinu. Odtud často vyjížděl přednášet na zahraniční univerzity, působil mimo jiné na Kalifornské univerzitě v Berkeley, na Harvardu či na Oxfordu.

Vždycky mu záleželo na tom, aby byl vnímán jako irský, nikoli britský básník. Když se v roce 1981 zakládala irská umělecká společnost Aosdana, patřil mezi její první členy. Heaneyho autorská čtení byla mimořádně populární, jeho příznivcům, kteří nadšeně skupovali lupeny na veřejná vystoupení, se dokonce přezdívalo Heaneyboppers a nebylo se čemu divit, proč tolik obdivují živou poezii!

Když v roce 1995 obdržel uznání ve formě Nobelovy ceny za literaturu, byl zrovna na opalovačce s manželkou v Řecku a zprávu se jim nedařilo jaksi včas doručit. Novináři i jeho synové přivítali básníka až o dva dny později na letišti v Dublinu se zbytky z opalovacího krému. Tam už čekala vládní limuzína a jelo se hnedka na slavnostní přípitek s tehdejší prezidentkou Mary Robinsonovou. Jeho jméno se tak připojilo k velkým irským tvůrcům, jako byli W. B. Yeats (znám ho jako sochu fešnou), G. B. Shaw (bratr Jirka a znamením taktéž Lev) nebo Samuel Beckett (za každého období je to bestseller).

V roce 2004 bylo v Belfastu slavnostně otevřeno Centrum Seamuse Heaneyho pro poezii. Jeho poslední sbírka Human Chain (Lidský řetěz) vyšla před třemi lety a má nejvíce autobiografických vychytávek najednou.

Když v roce 2002 hostoval v Praze, v interview, které milostivě poskytl MF Dnes, odpověděl na dotaz, k čemu je člověku dobrá poezie: „Nemyslím si, že záleží na tom, kolik básní dotyčný zvědavec vlastně přelouská. Pokud ho hluboce zasáhnou dvě nebo tři básničky a on se jich skutečně zmocní, vystačí mu bohatě na celý život. Takové básničky pak slouží jako zábradlí v hlavě a mohou fungovat po značnou délku duševního života vyrovnaného jedince. Pokud se člověk nepohybuje ve světě literatury profesionálně, často ho ovlivní pouze jedna nebo dvě básně, což je docela dost. Kdyby opravdu každého jedince zasáhla jedna skvělá báseň, vznikla by úžasná kultura pro povšimnutí.“

8) V TÁBOŘE SMRTI, 28. KVĚTNA – 14. SRPNA 1941

Vlak do Osvětimi

Lokomotiva pomalu supěla nedotčenou nezhuntovanou krajinou a táhla za sebou vagóny přeplněné lidským strange cargo, podivně pustošeným nákladem. Mnozí Poláci dobře věděli, že tyto vlaky směřují výhradně do Osvětimi, do nejobávanějšího ze všech koncentračních táborů. Mezi lidmi se šeptem vyprávělo o hrůzách, které se tam odehrávaly.

V červeném dobytčím vagóně byl společně se stovkou dalších nešťastných duší umačkáván také páter Kolbe. Od chvíle, kdy odjeli z varšavského vězení Pawiak, kde byli drženi od svého únorového zatčení až do května, nedostali vězňové nic k jídlu ani k pití. Uvnitř vagónů leželi na hnijící slámě a jako záchod měli k dispozici jediný kbelík. Strach z jeho použití způsoboval některým vážné zdravotní komplikace. Celý prostor temného vozu naplňoval strašlivý nesnesitelný zápach, mnozí z odsouzenců naříkali a jiní byli strnulí hrůzou.

Pro povzbuzení svých parťáků začal páter Kolbe zpívat lépe než Karel Gott kantilénu. Zakrátko se přidali i další a z nákladního vagónu se ozývaly náboženské a občas i lidové písně. Otec Kolbe přecházel od jednoho vězně k druhému, modlil se s nimi, dodával jim naději a těšil je.

Nakonec vlak se škubnutím zastavil. Zamčené dveře vagónu byly otevřeny a jeho vystrašení rezidenti dostali příkaz, aby seskočili dolů na koleje. Dozorci s obušky je poháněli dál a na paty jim doráželi vzteklí policejní psi.

Nakonec byla žalostná řada vězňů nahnána do neslavně proslulého tábora a prošla branou pod obloukem, z něhož vystupovala slova Arbeit macht frei, „Práce osvobozuje“. Všichni odsouzenci se v duchu obávali, že se na svobodu už nikdy nedostanou; většina z nich měla pravdu.

Z otce Kolbeho se stává číslo 16670

V řadě spolu s ostatními čekal i páter Kolbe trpělivě na přidělení táborového čísla: připadlo na něj 16670. Od této chvíle byli vězni označováni jedině číslem a ztratili svou tvář i jméno.

Dostali také táborový oděv, modrobíle pruhované bavlněné kalhoty a košili ve stejných barvách. Museli se okamžitě převléct a obdrželi též plechový talíř a lžičku, které měli nosit na opasku. Bez svého černého minoritského hábitu byl páter Kolbe k nerozeznání od kteréhokoliv jiného vězně koncentračního tábora Osvětim–Auschwitz.

Skutečnost, že je zde zakladatel Niepokalanowa, se nicméně po celém táboře rychle roznesla. Někteří ho znali jako šéfredaktora Rytíře Neposkvrněné a oblíbeného Malého deníku. „Co tady dělá člověk jako je on?“ divili se vězni.

Za dorážení rozzuřených psů a před namířenými hlavněmi byli odsouzenci nahnáni do ubikací v jedné z několikapatrových budov, vystavěných z cihel. V dobách, kdy tato část Polska spadala pod Rakousko, sloužily budovy jako kasárna.

Tábor obklopovaly dva třímetrové ploty lemované ostnatým drátem, mezi nimiž se nacházel tři metry široký pás, země nikoho. Ploty byly navíc pod elektrickým proudem, což mělo vězně odradit od pokusů na útěk. Mnozí z nich se však na plot vrhali a volili tak raději okamžitou smrt než mučení. Z každé strany plotu lemoval široký pás štěrku a každý, kdo na něj vkročil, byl bez pardonu zastřelen. Nedaleká zeď byla potřísněna krví vězňů, kteří zde byli často i za sebemenší provinění popraveni.

Pochodující odsouzence zastavili dozorci před blokem 18, v němž se tehdy už tlačilo šest set vězňů – na další dva měsíce se tato budova měla stát domovem i pro pátera Kolbeho. Většinu dozorců tvořili zatvrzelí kriminálníci, poslaní do Osvětimi pro své zločiny. Čím krutější bylo jejich chování vůči ostatním vězňům, tím lépe se jim dařilo je ovládat. Od otevření tábora v roce 1940 zde už zemřelo několik tisíc lidí.

Za pátera Kolbeho se nabízejí ostatní řeholníci

Do Osvětimi se páter Kolbe nedostal ihned po svém únorovém zatčení. Gestapo ho nejprve odvezlo do Varšavy, kde byl zavřen v obávaném lapáku Pawiak. Zde ho později brutálně zbil jeden dozorce, který měl všechny kněze ve zvláštní nenávisti. V důsledku nakládačky od buzerující mlátičky a následného oslabení se u pátera Kolbeho objevil zápal plic, byl proto poslán do vězeňské nemocnice, která však spíš než jako místo léčení sloužila jako popraviště, připomínala horor za bílého světla. Nemocným byla totiž podávána jen polovina obvyklého přídělu nějakého blafu (jídlo nebo pokrm à la McDonalds se tomu zdaleka nedalo říkat; ani se to nedalo žvýkat).

Když se dvacet niepokalanowských řeholníků dozvědělo o nemoci svého milovaného duchovního otce, nabídli se jako rukojmí výměnou za jeho osvobození. Tento krok rozlítil představitele Gestapa natolik, že nařídili přesunout pátera Kolbeho do Osvětimi.

S příjezdem do nechvalně známého tábora smrti skončily pro pátera Kolbeho veškeré úlevy. Ačkoliv byl nemocen, vysílen a měl pouze jednu jakžtakž zdravou plíci, musel vykonávat stejně namáhavou práci jako ostatní.

Táborový život

Každý den odcházel společně se stovkami vězňů pracovat na pole v okolí tábora. S motykami a hráběmi, které si museli nosit s sebou, se všichni od brzkého rána do setmění skláněli nad brázdami. Žalostně malé příděly žvanců by sotva dokázaly nasytit dítě, ne však dospělé a těžce pracující muže. Vězňové dostávali ráno jen hrnek cikorky a po práci trochu řídké polévky a půl bochníku chleba.

Ani v noci však páter Kolbe nestagnoval a neodpočíval na lůžku. Jeho lůžko bylo umístěno v patře, poblíž dveří. Přecházel od jedné pryčny ke druhé a nabízel spoluvězňům: „Jsem katolický kněz. Mohu Vám s něčím dál posloužit?“ Mnoho odsouzených bylo pronásledováno myšlenkami na hrozbu blízké smrti a páter Kolbe se nabízel, že je vyzpovídá.

V táboře byly veškeré modlitby přísně zakázány, páter Kolbe však toto riziko podstupoval. Než se pustil do hubeného přídělu jídla, přežehnal se znamením kříže. V noci klečel na podlaze vedle svého lůžka a modlil se za ostatní. Když byl bit, nikdy nenaříkal, ale tiše se modlil za svého trýznitele.

Páter Kolbe je zbit jako psisko

Vlivem nedostatečných přídělů jídla byl páter Kolbe stále hubenější a slabší. Jednoho dne, když už sotva stál na nohou, byl přinucen tlačit těžké kolečko plné štěrku, který se používal ke stavbě nového krematoria. O tom, co se tehdy v táboře přihodilo, později vypověděl Kolbeho spoluvězeň Henryk Sienkiewicz, který pobyt v Osvětimi přežil. „Viděl jsem, že otec Kolbe napíná všechny své síly, ale nedokáže s těžkým nákladem pohnout. Zastavil jsem a nabídl mu, že ho odvezu místo něj. Dozorce si ale povšiml, že spolu hovoříme. Nejprve nás oba zmrskal bičem a pak nařídil, abych se posadil do kolečka a náklad otci Kolbemu ještě zatížil. Aniž by si slovem postěžoval, našel v sobě ten drobný kněz nadlidskou sílu a dotlačil kolečko až k rozestavěnému krematoriu.“

Místo žádosti o pomoc či o projev soucitu pak páter Kolbe svému spoluvězni řekl: „Henryku, neklesej na mysli. Všechno, čím trpíme, je pro neposkvrněnou Pannu. I teď a tady se musíme modlit za ty, kdo se na nás dopouštějí bezpráví.“

O nějaký čas později byl Henryk přidělen k práci v továrně ležící mimo tábor a měl tak možnost vpašovat do tábora náboženské medailky a dokonce hostie ke slavení mše. Ta v táboře nebyla povolena, páter Kolbe ji ale přesto jedné noci tajně celebroval a podal tělo Páně vděčným katolickým spoluvězňům.

V nemocnici

S blížícím se parným létem byl páter Kolbe přidělen k jedné z nejtěžších prací: měl řezat rákos rostoucí na březích nedaleké řeky. Dohled nad tímto úkolem byl svěřen Krottovi, nejkrutější bestii z táborových dozorců. Když zjistil, že Kolbe je kněz, nařídil mu vykonávat nejtěžší práci a pak ho zbil za to, že ji dělá relativně pomalu. Einstein by z toho nervově plakal své E = MC².

O něco později zbil tento surovec pátera Kolbeho do bezvědomí. Když se kněz probudil, zjistil, že leží v táborové nemocnici. Zdejší lékař Rudolf Diem, Carpe diem, sám Polák a vězeň, byl stavem minoritského řeholníka otřesen. Otec Kolbe se třásl v horečce a na hrudi cítil ukrutnou bolest. Lékař zjistil, že kněz prodělává zápal plic. Poznal v něm také člověka, který při několika předchozích návštěvách přenechal své místo v řadě lidem s vážnější nemocí.

Doktor Diem byl luterán a po předcích částečně Němec, jeho víra však byla zvěrstvy koncentračního tábora značně otřesena. Když jednou seděl vedle postele pátera Kolbeho, zeptal se ho: „Po vší bídě, kterou tu prožíváte, a při pohledu na všechno to trýznění a smrt, ještě pořád věříte v Boha?“

„Ano, věřím,“ odvětil mu nemocný kněz. „Vkládám veškerou svou víru v Pána a v jeho neposkvrněnou Matku. Všechno mé utrpení se nějakým způsobem promění v dobro.“ Když později probíhal proces svatořečení mučedníka pátera Kolbeho, vydal o něm Diem toto svědectví: „S jistotou mohu prohlásit, že během čtyř let, která jsem strávil v Osvětimi, jsem se nikdy nesetkal s tak vytříbeným příkladem lásky k Bohu a k bližnímu.“

Osudný den

Po svém propuštění z nemocnice byl páter Kolbe umístěn na blok 14A. Osudného dne, 31. července 1941, bylo několik set vězňů z tohoto bloku nahnáno do polí, aby sklízeli úrodu. Všude kolem byli rozestaveni dozorci se zbraněmi, připravení zastřelit každého, kdo by se pokusil utéct. Vedle dozorců stáli zuřiví psi, aby pronásledovali každého pošetilce, který by se o útěk pokusil; v letním vedru těžce funěli a z tesáků jim kapaly sliny. Který magor by se za těchto okolností vůbec odvážil uprchnout na svobodu? K velkému překvapení všech to však právě v tento den jeden zoufalý vězeň risknul. Proklouzl nepozorovaně hromadou sena a nikdo si toho nevšiml až do večerního počítání.

Vždy ráno a večer se museli vězňové seřadit na shromaždišti kvůli kontrole. Každý, kdo zaslechl své číslo, musel nahlas odpovědět „zde“ a udělat krok dopředu.

Jeden vězeň je postrádán

Všichni obyvatelé bloku 14A pracovali toho dne v polích. Mezi dozorci najednou zavládlo vzrušení: jeden nedisciplinovaný vězeň ve skupině nebyl k nalezení. Ačkoliv bylo jeho číslo přečteno několikrát, nikdo se neozval. Všem odsouzencům začalo strachem tlouci srdce na poplach – věděli, co bude následovat. Za každého uprchlého vězně bude muset svým životem zaplatit několik dalších ze stejného bloku. Krutý velitel tábora nařídil, aby do doby, než se uprchlík najde, bylo deset vězňů umístěno do kobky smrti. Nevinní lidé měli být jako rukojmí v tom vůbec nejhorším scénáři uvězněni v cele a zemřít hladem a žízní. Tento trest ještě nikdo nepřežil.

Příštího dne za úsvitu se vězni znovu seřadili na prostranství. Dobře věděli, co přijde; stejně to bylo i při předchozích útěcích. Uprchnout z tábora bylo téměř nemožné, našli se ale zoufalci, kteří se o to neváhali pokusit. Vysoké zdi, hlídkové věže a ploty pod elektrickým proudem nezastavily ani tohoto odhodlaného vězně – a dosud se nenašel. Dozorci probíhali táborem a prohledávali všechny bloky, zatímco kolem tábora běhali slídící psi.

Hodina za hodinou míjela a vyčerpaní, hladoví vězni pořád stáli v pozoru, čekali a s obavami přemýšleli, koho si velitel Fritzsch vybere. Den utíkal, prošlo poledne a slunce pálilo stále ohavněji na lidskou pokožku. Vězni však pořád stáli bez hnutí, bez jídla a vody.

Koho vyberou?

Každý z mužů se třásl strachem a ptal se sám sebe: „Vybere mě?“ Velitel nakonec přikázal, aby se všichni vězni vrátili do svých bloků – kromě šesti set odsouzenců z bloku 14A. Odpolední horko bylo už na mozek nesnesitelné a muži jeden za druhým odpadávali k zemi. Těžký kalibr. Dozorci každého z nich tloukli a kopali, dokud se nevzchopil nebo dokud ho neodtáhli pryč.

Velitel prošel několikrát tam a zpět kolem řad třesoucích se, na kost vyhublých obyvatel bloku 14A, až se jeho naleštěné boty zastavily přímo před nimi. Jejich propadlé, zšedlé a strachem poznamenané tváře, trčící z jednotvárných vězeňských pruhovaných šatů, mu připadaly všechny stejné.

„Uprchlík se nenašel,“ vyštěkl a srazil paty k sobě. „Všichni za to zaplatíte! Deset mužů z vašeho bloku, které osobně vyberu, bude za trest uvězněno v bloku 11 bez jídla a vody, dokud se uprchlík nenajde nebo dokud nezemřou.“

Staň se vůle tvá

Otec Kolbe zakolísal a nechybělo mnoho, aby upadl. V hlavě začal cítit zrychlený tep své krve a na rozpraskaných rtech bolestivé pohyby oteklého jazyka. Jen stěží dokázal zaostřit zrak a žaludek se mu svíral palčivým hladem. Přesto se vytrvale modlil. „Staň se vůle tvá,“ křičel v duchu. „Jestliže prohraju svůj život, budu konečně s tebou, má milovaná neposkvrněná Matko. Jsem připraven přijmout rudou korunu, kterou jsi mi už tak dávno přislíbila.“

„Tenhle!“ vykřikl velitel a ukázal na vězně v první řadě. „Vystup dopředu a nahlas své číslo!“

„A támhleten jakbysmet.“ Dva muži už byli vybráni. Stáli vedle sebe a věděli, že jejich osud je zpečetěn. Z bunkru hladu se živý ještě nikdy nikdo nevrátil. Když bylo nařízeno vystoupit dopředu i čtvrtému muži, ozval se z místa jen několik řad před páterem Kolbem zoufalý hlas.

„Mě ne, pane veliteli, mě prosím NE!“, vzlykal muž se silným venkovským akcentem. Byl to Francisczek Gajowniczek, uvězněný za napomáhání polskému odboji.

Chladný výraz velitelovy tváře se nepohnul, ani když Gajowniczek pokračoval: „Prosím, mám ženu a dvě děcka. Už je nikdy neuvidím.“

Největší láska

Najednou z řady vystoupil už na pohled zesláblý muž a vydal se směrem k veliteli. Vojáci pozvedli zbraně a připravili se na střelbu.

Oním mužem s velkým srdcem byl páter Kolbe. Vzápětí se v němčině pokojně obrátil na dozorce: „Rád bych o něco požádal.“

Nikdy předtím se nikdo neodvážil promluvit přímo na sadistického velitele. „Co chceš?“ zavrčel Němec.

„Chtěl bych si vyměnit místo s tímto člověkem,“ odpověděl páter Kolbe a ukázal na vzlykajícího Gajowniczka. Potom kněz, který vypadal mnohem starší než na svých čtyřicet sedm let, dodal: „Nemám rodinu a jsem už starý a nemocný. On dokáže vykonat (zastat) víc práce než já.“

Zmatený velitel se ho zeptal: „Co jsi zač?“

Otec Kolbe bez váhání odpověděl: „Jsem katolický kněz.“

Velitel Fritzsch se chvíli mlčky díval na podivného vězně, který chtěl zemřít místo někoho jiného.

„Povoluje se,“ zabručel nakonec.

Otec Kolbe obětoval svůj život místo jiného člověka, kterého sotva znal. A  Francisczek Gajowniczek, vězeň číslo 5659, neměl ani příležitost svému zachránci zaživa ještě poděkovat. To, co nemohl říct, však jasně vyjádřily jeho oči.

Cela smrti

Deset odsouzenců, jejichž srdce strachem tloukla jako o závod, se muselo seřadit a vydat na pochod ke kobce smrti, umístěné v bloku 11. Páter Kolbe po cestě podpíral spoluvězně, který byl stěží schopen jít. Před roztřesenými oběťmi se najednou objevila hrůzostrašná patrová budova.

Když prošli jejími dveřmi, byli chodbou nahnáni ke schodišti a po něm dolů k podzemním celám, které se používaly k mučení a vyhladovění vězňů. Jako ve snách se odsouzenci za neustálých ran a kopanců od vojáků vlekli spoře osvětlenou chodbou.

Před vstupem do cely smrti jim dozorce nařídil, aby se svlékli. Pak nahé muže zatlačil do tmavé, hrůzné místnosti. Jejich špinavé a propocené oděvy zůstaly na hromadě přede dveřmi. Za bezmocnými oběťmi nacistické brutality se pak s temným zaduněním zavřely těžké dřevěné dveře. Živý už z nich nikdo nevyjde.

9) DOKONÁNO JEST

Hlad a žízeň

Otec Kolbe se rozhlédl po temné cele. Ze zamřížovaného okna u stropu přicházely záblesky světla. Nebylo zde žádné vybavení, pouze v jednom koutě stál dřevěný kbelík na vykonávání potřeby.

S postupující nocí začal dotyčné odsouzence trýznit hlad a žízeň. Někteří z nich se rozplakali, jiní se začali modlit. I přes dveře bylo slyšet nářek a sténání mučených. Z cely hladu na druhé straně zdi se ozýval tlumený pláč.

Jeden den se podobal druhému. Vězňové nedostávali žádné jídlo. Někteří muži začali pít vlastní moč, jiní olizovali vlhkost ze zatuchlých stěn.

V průběhu čtvrtého dne zemřela první z deseti obětí; jinak se toho ovšem o posledních dnech pátera Kolbeho ví jen málo. Předkládáme zde proto zprávu, kterou zanechal Brunon Borgowiec – vězeň, jehož úkolem bylo vstoupit každého dne do cely a vynést mrtvé.

Borgowiec vzpomíná: „Vždy, když jsem sestoupil k cele pátera Kolbeho a jeho druhů, přivítaly mě vroucí modlitby nebo písně k Panně Marii. Otec Maxmilián vždy předříkával a ostatní se k modlitbě připojovali.

Šestého dne byl ale už i páter Kolbe příliš zesláblý a nedokázal zpívat. Ostatní leželi bez hnutí na betonové podlaze, avšak tento kněz stále ještě přecházel od jednoho trpícího ke druhému a šeptem se s nimi modlil. Výraz jeho tváře byl stále vyrovnaný a rozzářený. Vězni umírali rychle, každý den jsem musel někoho vynést.“

Dne 14. srpna, dva týdny poté, co byli muži uvězněni jako rukojmí v bunkru hladu, v cele číslo 3, zůstali naživu jen čtyři. Velitel Fritzsch ovšem už potřeboval celu uvolnit pro další skupinku odsouzenců, proto vyslal táborového lékaře, aby umírajícím vpravil do těla injekci s kyselinou karbolovou – fenolem – a jejich smrt tak rychleji přivolal.

Tak umírá světec

Při pozdějším šetření lékař Hans Bock popsal, jak onoho dne se smrtícími injekcemi v rukou sestoupil do temné cely. V tlumeném světle rozpoznal, že na podlaze leží v bezvědomí tři muži. Jednomu po druhém postupně omotal paži gumovou hadicí a vpíchl připravenou dávku. V několika vteřinách byli všichni kaput.

Otec Kolbe byl ovšem stále při vědomí a seděl opřený o zeď. Nebojácně pohlédl do tváře svého vrahouna. Usmál se na něj vlídně, jako by mu uděloval požehnání a odpuštění. Pak nastavil svou na kost vyhublou paži, aby mu mohla být vpravena injekce. Dnes obdrží přislíbenou mučednickou korunu! Dočkal se.

Tělo pátera Kolbeho bylo vyneseno ven a 15. srpna, o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, vhozeno do rozpálené pece osvětimského krematoria.

V jednom rozhovoru ještě v dobách míru se páter Kolbe svěřil svým spolubratřím: „Doufám, že po smrti ze mě nic nezůstane a vítr rozfouká prach z mých ostatků do celého světa.“ Přání se mu splnilo. Vysoký komín krematoria rozptýlil jeho popel po polské krajině.

Dozorce, který byl svědkem toho, jak mírumilovný kněz bez jediného slova stížnosti snášel dva strašlivé týdny hladu a žízně, později řekl: „Ten kněz byl skutečným člověkem. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se mu podobal.“

Otec Kolbe nebyl jediným knězem, který v Osvětimi položil život. Byl jednou z miliónů nevinných obětí, které nacisté poslali do plynu a pak v pecích spálili na prach. Vesničané z okolí pozorovali, jak se z vysokých komínů táborových krematorií valí dnem i nocí mračna těžkého černého dýmu. Nakonec z těchto obětí – a mezi nimi i ze čtyř miliónů Židů, kteří sem byli posláni na smrt – nezbylo víc než hrst popela.

O nacistických hrůzách se dozvídá celý svět

Dne 27. ledna 1945 obsadili osvětimský koncentrační tábor Rusové, kteří postupně vytlačovali Němce z východu. O strašlivých zločinech, které se za ostnatými dráty tábora děly, se tak konečně mohl doslechnout celý svět. Hrstka vyzáblých vězňů, kteří zdejší pobyt přežili, začala do světa šířit také zprávu o obdivuhodném knězi, který nabídl svůj život, aby zachránil jiného člověka. Už předtím však o této události vyprávěli svým spoluvězňům ti, kteří se stali očitými svědky nesmírně obětavého činu pátera Kolbeho a později byli převezeni do jiných táborů. Otec Kolbe tak začal být považován za světce už před koncem války.

Přežít roky věznění a hladu se podařilo také Franciszku Gajowniczkovi. Ještě před osvobozením tábora ruskou armádou ho spolu s dalšími vězni odvezli do jiného koncentračního tábora poblíž Berlína. Zde, v Sachsenhausenu, byli všichni na pokraji smrti hladem 3. května 1945 osvobozeni americkými jednotkami. Těla těch, kteří nepřežili, ležela na hromadách rozesetých po celém táboře – nacističtí dozorci totiž ze strachu před americkou odvetou utekli nebo si šáhli na život (zastřelili se jak ten potentát hitler). Z Gajowniczkowy skupiny, která původně čítala na pět set mužů, jich zůstalo naživu jen třiadvacet, všichni byli ale tak slabí, že nemohli vstát ani mluvit.

Smutné shledání

Po kapitulaci Německa se Gajowniczkovi podařilo dostat zpět do Polska a nakonec se v listopadu 1945 vrátil do Varšavy, totálně znetvořené, zohyzděné, ležící v ruinách. Po celé dlouhé roky ho držela naživu myšlenka na shledání s rodinou. Nyní, téměř po sedmi letech, se vydal hledat manželku a své syny. Nakonec ženu objevil u jejích rodičů v městečku Rawa Mazowiecka – jejich byt byl jedním z mála těch, které zde po bombardování zůstaly stát. „Kde jsou naši chlapci?“ zněla Gajowniczkova první věta poté, co v slzách políbil a objal svou ženu. Jí nezbylo, než mu vyklopit bolestivou pravdu.

„Jsou mrtví, Františku,“ rozvzlykala se a padla mu do náruče. Když se vzchopila a mohla znovu mluvit, vyprávěla: „Náš dům vybombardovali Rusové. Oba chlapce jsme našli v sutinách mrtvé.“ Gajowniczek se sesunul na židli a zachvácen náhlým žalem se rozplakal. „Proč právě moji chlapci?“ naříkal. „Proč museli oni odejít a já jsem tu zůstal? Teď už nemám pro co žít.“

Pak si ale vzpomněl na slova, která jemu i dalším spoluvězňům bloku 14A připomínal páter Kolbe: „Přijměte vůli Boží.“ Co jiného ostatně Gajowniczkovi zbývalo?

Truchlící otec si pak brzy našel nový smysl života: rozhodl se šířit příběh o Maxmiliánově statečném skutku lásky. O svatém knězi z Osvětimi se měly dozvědět tisíce lidí. Na jeho neuvěřitelný čin se nikdy nezapomene, naopak se stane inspirací pro celé lidstvo.

Svědectví o skutku lásky

Po skončení války se celé Polsko pustilo do obnovy měst a továren zničených nejprve německým a později ruským bombardováním. Obnovena byla i polská vláda, nyní ovšem už pod dohledem komunistů. Gajowniczek se brzy stal známým jako ten, jehož život zachránila nesmírná oběť pátera Kolbeho. Vyprávění o ní se doneslo k mnoha lidem a ti se Gajowniczka stále dokola vyptávali, jak se to odehrálo. Popisovat mučení a hlad, kterými prošel v koncentračním táboře, pro něj zrovna nebylo snadné.

Když se ho ale někdo zeptal, co cítí k člověku, který za něj obětoval svůj život, vždy ochotně odpovídal: „Ve chvíli, kdy k tomu došlo, jsem si jen stěží uvědomoval, co se vlastně děje. Byli jsme tak unavení, stáli jsme celé dlouhé hodiny v pozoru a o hladu, ústa nám od žízně docela vyschla. Stáli jsme pod palčivým sluncem celý den. Strašlivá smrt pátera Kolbeho mě zarmoutila, ale přesto mi jen pomalu docházelo, že jsem byl ušetřen. Rozhodl jsem se však, že po zbytek svého života budu tomuto svatému knězi splácet svůj dluh. A pak jsem si najednou uvědomil, jak nesmírná to byla od pátera Kolbeho oběť. Já, odsouzenec na smrt, mohu žít, poněvadž někdo dobrovolně nabídl svůj život namísto mého. Častokrát jsem ležel na lůžku uvnitř našeho přeplněného bloku a ptal se sám sebe: »Byl to všechno jen sen, nebo se to skutečně stalo?«“

Když se Gajowniczek později dozvěděl, že všichni vězni z bunkru hladu zemřeli, pomyslel si: „Za svůj život vděčím světci. Jsem předurčen k tomu, abych všechno přežil a celému světu vyprávěl o tom, jak se páter Kolbe kvůli mně obětoval.“

Pověst se šíří dál

Zakrátko znala příběh celá Varšava – všichni věděli, že Gajowniczek je člověk, pro kterého zemřel svatý kněz. Byl zvolen do vedení města Brzeg a pracoval na zdejší radnici; roku 1965 odešel do důchodu, o dva roky později zemřela jeho žena.

Tak se Gajowniczek znovu ocitl sám, avšak ne na dlouho. Začal cestovat a naplno se věnoval šíření poselství o hrdinské smrti svého spoluvězně. Modlil se k Maxmiliánu Kolbemu, aby si na jeho přímluvu vyprosil dlouhý život. Chtěl každému vyprávět o ctnostném životě a hrdinských činech pátera Kolbeho a přemýšlel, jak jeho památku uchovat navěky.

Pak se najednou kdesi rozhodlo, že rodný dům Maxmiliána Kolbeho má být zbořen, a Franciszek Gajowniczek se postavil do čela protestní akce na jeho záchranu. Věřící z farnosti, kde byl páter Kolbe pokřtěn, vytvořili z této skromné chaloupky muzeum. Gajowniczek do něj věnoval svou sbírku fotografií pátera Kolbeho i jeho dopisy, které dlouhé roky shromažďoval. Později navrhl, aby se na počest Maxmiliána Kolbeho začala razit pamětní medaile. Prodávala se v přepočtu za necelých tři sta korun a takto získané peníze byly použity k financování procesu jeho blahořečení. Během něj vydali o tomto knězi svá svědectví všichni, kdo ho znali před jeho uvězněním či během pobytu v koncentračním táboře.

Gajowniczkovo svědectví

Jedním z nejdůležitějších svědectví bylo to, které vydal právě Franciszek Gajowniczek. Ten před vyšetřující komisí vypověděl: „Poprvé jsem s páterem Kolbem hovořil v polovině června 1941. Pracovali jsme společně na čištění odpadní stoky a dali jsme se do hovoru. Zeptal jsem se ho: »Odkud jsi? Co jsi dělal předtím, než tě přivezli sem?« Nebylo možné poznat, že ten člověk ve vězeňské uniformě je kněz. Vycítil jsem ale, že se něčím odlišuje: vyzařoval z něj pokoj a klid. Proti našim trýznitelům nikdy nepronesl křivého slova a vyzýval nás, abychom se na ně modlili.

Zatímco jsme lopatami házeli páchnoucí náklad do vozíku, přiblížil se k nám dozorce, který měl na pátera Kolbeho spadeno, protože podle něj nepracoval dostatečně svižně. V té době byl kněz v táboře už nějakou dobu a zbyla z něj jen kost a kůže: dostávali jsme pouze jednou denně talíř řídké polévky a krajíc chleba a on se o tento nuzný příděl většinou ještě podělil s nejslabšími spoluvězni na našem bloku. Žasl jsem nad tím, jak vůbec může tak namáhavou dřinu zvládat. V noci často vykašlával krev – věděl jsem tedy, že enormně churaví.

Onoho dne tento dozorce páteru Kolbemu opět nařídil, aby pracoval usilovněji, s výsledkem ale přesto nebyl spokojen a tak udeřil drobného kněze do tváře. Pak přikázal svému psovi, aby po něm vystartoval. Německý ovčák se na Maxmiliána vrhl a pokousal mu ruce i nohy. Otec Kolbe to všechno trpělivě a s pokorou přijal, a pak se prostě vrátil do stoky a pokračoval v práci. Když jsme se večer vrátili na náš blok, ptal jsem se ho: »Otče, jak můžete takový trest vůbec snést? Jste intelektuál, profesor. Vy byste přece neměl takovou těžkou práci vůbec vykonávat.«

On mi odpověděl: »Všechnu svou důvěru vkládám v Pannu Marii. Pokud chceš i ty přežít, musíš se vytrvale modlit. Pak vydržíš až do konce.«“

Otec Kolbe měl zjevně pravdu, Gajowniczek patřil k hrstce lidí, kteří koncentrační tábor skutečně přežili.

Jeho svědectví pokračuje: „Veškeré formy náboženské útěchy nám byly zakazovány, a když nás dozorci načapali při modlitbě, zbili nás. Jednoho kněze, který se pokusil celebrovat mši svatou, dokonce zastřelili. Navzdory velkému nebezpečí ale páter Kolbe vedl mezi vězni modlitební skupinky, v noci navštěvoval u lůžka jiné kněze a řeholníky a zpovídal je, často klečel vedle své pryčny a modlil se za nás. Každý z těchto skutků se přitom trestal smrtí.

Dokonce v táboře pořádal konference. Vybavuji si, jak při jedné z nich hovořil o Panně Marii. Z jeho tváře bylo cítit, že nejvyšší měrou miluje každého, kdo jeho promluvě naslouchá. Bez ohledu na to, jakou nepříjemnou práci zrovna musel vykonávat – na stavbě krematoria, při řezání rákosu nebo při vyvážení splašků –, tento svatý kněz prohlašoval: »Na ničem z toho nezáleží. Toužím jedině po tom, aby se naplnila vůle Boží.«“

Proces blahořečení pátera Kolbeho byl zahájen během rušných poválečných let. Ještě předtím však zemřeli poslední dva členové jeho rodiny. František Kolbe, Maxmiliánův starší bratr, opustil minoritský řád a oženil se. Během druhé světové války se zapojil do činnosti odbojového hnutí a v roce 1943, dva roky po obětavé smrti svého bratra, byl uvězněn. Také jeho poslali Němci nejprve do Osvětimi; 23. ledna 1945 zemřel v koncentračním táboře Mittelbau.

Podivné vidění

Z celé rodiny tak zůstala naživu jen Mariana, její manžel i všichni synové byli mrtví. Onoho osudného dne v srpnu 1941, když její syn Maxmilián umíral v bunkru hladu, měla vidění. Kráčela tehdy krakovskými ulicemi, když najednou pomyslela na Maxmiliána. Napsal jí z Osvětimi dopis, takže věděla, kde se nachází. Psal jí tehdy: „Drahá matko, nestrachujte se o mé zdraví. Bůh je všudypřítomný a bdí nad námi s nejvyšší láskou.“ Ve vidění jej spatřila, jak leží nahý v temné betonové kobce. Vykřikla a v mdlobách se sesunula na chodník. O jeho smrti se dozvěděla až o několik let později. Mariana zemřela na svatého Patricka 17. března 1946 před 72 lety v krakovském klášteře, kde strávila řadu let.

Právě během posledních dní jejího života dali minoritští řeholníci dohromady veškerou dokumentaci potřebnou pro beatifikační proces jejího syna. Snad ji na poslední cestě provázelo vědomí, že její syn se jednou stane svatým Maxmiliánem.

10) SVĚTEC PRO CELÉ POLSKO

Proces je zahájen

Proces, kterým církev zkoumá, zda někdo může být prohlášen za svatého, je v případě kandidátovy mučednické smrti často automatický, v jiných případech jsou vyžadovány dva zázraky na jeho přímluvu. O mučednické smrti, kterou Maxmilián Kolbe dobrovolně podstoupil, věděl celý svět. Papež Pavel VI. ho však chtěl během procesu představit jako vyznavače, nositele hrdinských ctností. To nebylo těžké prokázat, ovšem obtížnější bylo sehnat potřebné zázraky.

Beatifikační proces pátera Maxmiliána Kolbeho byl zahájen roku 1946. Svatému oficiu, které se těmito záležitostmi zabývá, může jeho dokončení trvat klidně až třicet let, jak tomu bylo v případě svaté Terezie z Lisieux, ale také několik stovek let, jako u Jana Dunse Scota.

Pohnutý příběh Maxmiliána Kolbeho se rychle šířil Polskem a pak i po celé Evropě, až se o něm dozvěděl celý svět a byl jím dojat. Od smrti pátera Kolbeho v Osvětimi do slavnostního obřadu na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu, kde byl 10. října 1982 (přesně jeden měsíc před úmrtím nejvyššího lháře z Kremlu Leonida Iljiče Brežněva původem z Jekatěrinoslavské gubernie) prohlášen za svatého, uběhlo pouhých jednačtyřicet let, jako kolik let skýtá součet 1900 až 1941 do jeho smrti, symbolických 41 let, které prožil naplno od chvíle, kdy mu bylo jen 6 a půl roku.

Nebylo pochyb o tom, že Maxmiliánův život se vyznačoval svatostí a neobyčejnými ctnostmi. Mimořádný čin, jímž nabídl svůj život, aby zachránil jiného člověka, byl považován za hrdinský. Chyběly pouze nezbytné dva zdokumentované zázraky.

K události téměř se rovnající zázraku, která však do beatifikačního procesu zahrnuta nebyla, došlo v roce 1945. Když totiž páter Kolbe vybíral místo pro založení svého města v Japonsku, rozhodl se pro pozemky na svahu hory tyčící se vysoko nad Nagasaki – hora tvořila štít mezi Zahradou Neposkvrněné a dole se rozkládajícím městem. Mnozí lidé se takovému rozhodnutí posmívali a tvrdili, že místo je příliš vzdálené od ruchu velkoměsta. „Kdo by se chtěl do takové výšky plahočit?“

Když pak 9. srpna 1945 shodily Spojené státy na Nagasaki atomovou bombu, bylo celé město srovnáno se zemí. Mrtví a zranění se počítali na stovky tisíc a mnoho dalších zemřelo později na následky popálení a radiace. V Zahradě Neposkvrněné však nebyla zničená jediná budova, ani jeden řeholník či student nebyl zraněn. Panna Maria musela dát páteru Kolbemu nahlédnout do budoucnosti, aby vybral místo, které bude dobře ochráněno.

Bratr Zenon, který v klášteře žil od jeho založení v roce 1930, seběhl po dopadu bomby dolů na hrůzné dějiště zkázy a smrti. On i další minoritští řeholníci pak utěšovali přeživší a pečovali o popálené a raněné. Otec Kolbe by mohl být při pohledu z oblohy pyšný na své spolubratry i na to, jak výborné místo pro klášter zvolil – ovšem tento mistr pokory nikdy neměl ve zvyku být pyšný a nikdy si také nepřipisoval zásluhy za to, co vykonal pro blaho lidstva.

Dva zázraky

Od roku 1945 docházelo u četných lidí, kteří se s prosbou o pomoc v modlitbě obraceli k Maxmiliánu Kolbemu, k nejrůznějším uzdravením a dalším zázrakům. Pro beatifikační proces řeholníka byly dva z nich uznány i oficiálně.

První z nich se týkal Luciana Raniera, Itala, který následkem těžké artritidy ochrnul. Lékaři mu dokonce museli amputovat nohu, rána se však zanítila a rozvinula se v ní sněť, takže se Luciano ocitl na pokraji smrti.

Jeho příbuzní udělali poslední pokus o jeho záchranu a položili mu pod polštář fotografii pátera Kolbeho. Ranierova manželka i jeho syn se pak dlouhé hodiny modlili u jeho postele a vzývali svatého řeholníka z Osvětimi, aby zasáhl. Ještě té noci usnul nemocný jako nemluvně a ráno druhého dne se probudil naprosto zdráv.

Druhý zázrak se přihodil jedné švadleně na Sardinii. Angela Testoni trpěla už mnoho let tuberkulózou a její plíce i vnitřnosti byly touto smrtelnou chorobou téměř stráveny, takže její rodina se už vzdávala naděje na záchranu. Tu však zpovědník Angele poradil, aby se o pomoc modlila k páteru Kolbemu. Jednoho dne ráno požehnal kněz obrázek Maxmiliána Kolbeho a položil ho Angele na břicho – ještě téhož dne veškerá její bolest zmizela a ona mohla začít jíst. Na tom, že se jednalo o zázračné uzdravení, se shodli hned tři lékaři.

Oba zázračně uzdravení žili poté ještě dlouhá léta běžným životem bez zdravotních problémů. Katolická církev přijala jejich uzdravení jako skutečné zázraky vykonané na přímluvu Maxmiliána Kolbeho. Proces zkoumající jeho svatost trval celkem pětadvacet let.

Blahořečení

Uzavření procesu nyní už nic nestálo v cestě. Papež Pavel VI. proto 17. října 1971 prohlásil Maxmiliána blahoslaveným a řekl: „Jeho jméno zůstane mezi největšími všech dob. Kristovo přikázání, abychom jeden druhého milovali, naplnil až k smrti. Blahoslavený Maxmilián Kolbe evangelium nejen hlásal, ale také žil.“

O více než deset let později dospěl proces blahoslaveného Maxmiliána přes poslední překážky až ke kanonizaci, což znamenalo, že jeho jméno se nyní mohlo stát součástí mešního kánonu.

Ještě před tímto jedinečným dnem se však stalo něco pozoruhodného: novým papežem se stal Jan Pavel II., původem Polák, který sám prožil hrůzy nacistické okupace. Na kněžství se musel připravovat tajně, aby se vyhnul kriminálu. Právě on mohl lépe než kterýkoliv jeho předchůdce v papežském úřadě rozumět tomu, čím si jeho krajan prošel.

Pocta od papeže

Dne 7. června 1979 navštívil papež Jan Pavel II. Osvětim, aby se zde poklonil svému umučenému krajanovi Maxmiliánu Kolbemu; nebyla to ovšem jeho první návštěva. Byl na tomto místě už mnohokrát jako biskup a později kardinál Karol Wojtyła. Tato poslední návštěva však byla uskutečněna s jediným cílem, a sice vzdát čest hrdinnému knězi, který obětoval svůj život.

Svatý otec přiletěl vrtulníkem a přistál přímo u brány nechvalně proslulého místa hrůzy. V té době už zde bylo muzeum, všechno však vypadalo stejně jako v dobách války. Stály tu stejné cihlové budovy obklopené ploty z ostnatých drátů. V uličkách mezi nimi ležel stejný prach, po kterém kráčel Maxmilián, až na to, že teď ho přikrýval červený koberec rozprostřený pro Jeho svatost.

Po přistání a vystoupení z vrtulníku Jan Pavel II. poklekl a políbil posvěcenou půdu, na níž trpělo a umíralo tolik lidí. K této slavnostní příležitosti se zde shromáždil zástup několika tisíc přihlížejících. Svatý otec pak ocitoval verš z Janova evangelia: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí vlastní život.“ (Jan 15,13).

Ceremoniálu se zúčastnili i někteří bývalí vězni, kteří pobyt v táboře smrti přežili, mezi nimi zejména Franciszek Gajowniczek. On i jeho bývalí kámoši na sobě během ceremoniálu měli pruhované vězeňské uniformy.

Jan Pavel II. v cele smrti

Papež potom pomalým a slavnostním krokem přišel k bloku, v němž byl blahoslavený Maxmilián i jeho devět druhů umořeno hladem. Zavedli ho po schodech dolů, až k podzemním kobkám. Svatý otec vešel do cely č. 3, poklekl a sepjal ruce k modlitbě. Vzpomínka na agónii, kterou zde prožívaly oběti nacistické krutosti, mu vehnala do očí slzy a ty stékaly dolů po jeho tváři. Z řady vystoupil Franciszek Gajowniczek a otřel papežovy zarudlé oči kapesníkem. Pak mu ukázal svou paži se stále dobře viditelným číslem 5659, které na ní bylo vytetované.

Novinářům doprovázejícím Svatého otce Gajowniczek popsal, co se v této cele událo, a také to, jak mu oběť pátera Kolbeho zachránila život.

V jednom z pozdějších rozhovorů pro tisk Gajowniczek řekl: „Otec Kolbe byl světec – nejen proto, že jako světec zemřel, ale i proto, že tak i žil. Během těch týdnů, které s námi strávil na bloku 14A, byl páter Kolbe naše jediná naděje. Kdykoliv jsme se cítili skleslí, on se usmál a pravil: »Tahle válka brzy skončí a vy se vrátíte domů.«

Nikdy jsem neviděl, že by pátera Kolbeho zachvátil smutek nebo že by ztratil odvahu. Byl odhodlán říci svým jemným hlasem každému člověku v táboře: »Jsem katolický kněz.« Každému, kdo v táboře smrti potřeboval útěchu – ať už to byl křesťan, nebo žid – nabízel, že se s ním bude modlit.“

Franciszek Gajowniczek dosáhl toho, že co si předsevzal: v roce 1981 už nic nebránilo tomu, aby katolická církev prohlásila Maxmiliána za svatého.

Svatý Maxmilián Maria Kolbe

Kanonizace se uskutečnila 10. října 1982, dva dny před světcovými jmeninami. Na Svatopetrském náměstí se k této nádherné a dojemné bohoslužbě shromáždilo dvě stě tisíc poutníků, mnozí z nich přijeli až z nejvzdálenějších koutů Polska a někteří i v barevných národních krojích.

Nedaleko oltáře, který byl postaven před mohutnou vatikánskou bazilikou, seděl i Franciszek Gajowniczek. Když Jan Pavel II. pronesl slova svatořečení, mluvil také o Gajowniczkově záchraně před smrtí. Když papež zmínil jeho jméno, zvlhly Gajowniczkovi oči a nemohl zadržet slzy. Plakal, když si vzpomněl na onen strašlivý den před 41 lety a necelými 2 měsíci a Maxmiliánovu tragickou smrt. Vděčnost za dar života, který mu svatý řeholník věnoval, zaplnila jeho srdce až po okraj.

Mimořádná ctnost

Vatikánský sbor poté zapěl radostný chvalozpěv a nad hlavami přítomných prolétlo několik hrdliček. Pro biskupy a kardinály z Polska byl vyhrazen zvláštní prostor. Jakou hrdost asi museli cítit, když papež hovořil o hrdinských ctnostech jejich krajana!

Svatý otec před obrovským zástupem řekl: „Je na místě zdůraznit mimořádné ctnosti tohoto svatého kněze, Maxmiliána Kolbeho. Jeho smrt, jež se podobá Kristově smrti na kříži, je jasným důkazem, že láska je i v tomto století přítomná. Není snad taková smrt mimořádně výmluvným svědectvím pro naši dobu? A proto z moci svého apoštolského úřadu prohlašuji, že od této chvíle má být Maxmilián Maria Kolbe uctíván po celém světě jako světec a mučedník.“

V odpověď na tato slova statisícový zástup, shromážděný uprostřed jasného říjnového dne, radostně zajásal. Papež pak dokument s potvrzením o kanonizaci položil před zarámovanou fotografii nového světce. Ten na ní byl zobrazen ne ve vězeňském oděvu, ale jako minoritský řeholník.

Věhlas nového světce se šíří světem

Ani po Maxmiliánově svatořečení se nepřestaly dít další zázraky a novému světci byly připsány tucty dalších. Jeho osobě byly zasvěcovány nové kostely a kaple (jedna z nich se nachází v meditační zahradě v Plzni Doudlevcích) a vznikaly o něm poutavé knihy. I ve Spojených státech se nachází několik objektů, jež nesou jeho jméno.

V průběhu minulého století přišly do Ameriky tisíce polských imigrantů a velká část z nich našla zaměstnání v uhelných dolech. Tuto práci totiž vykonávali také v rodném Polsku, které je předním producentem uhlí v Evropě.

Jedním takovým hornickým městečkem je i Footedale v Pensylvánii, vzdálené asi osmdesát kilometrů od Pittsburghu. Tamní polští katolíci vesměs navštěvují kostel svatého Tomáše, jehož farářem je páter Sebastian Pajdzik. Ten působil během druhé světové války v polském podzemním hnutí, byl však zatčen a poslán do pracovního tábora. Během svého věznění se rozhodl, že se stane knězem, a po propuštění vstoupil do semináře a byl vysvěcen. Ani jako kněz však nepřestal vystupovat proti veškerému zlu v politické oblasti.

Během let, kdy v Polsku vládl tuhý komunistický režim, Wojciech Witold Jaruzelski se přitom narodil stejný den jako Jeho Svátost Dalajláma, ano, šestého července (1923, Dalajláma, nositel Nobelovy ceny za mír roku 1989, se narodil mladší o 13 let roku 1935 s občanským jménem Tändzin Gjamccho v oblasti Tagccher a z mladého věku 21 let si ཏཱ་ལའི་བླ་མ་ pamatuje tatínek Petra Síse, Vladimír Sís, autor „Balady pro banditu“), bylo zakázáno stavět nové kostely. Otec Pajdzik ovšem nedbal na možné nebezpečí a uspořádal sbírku na stavbu kostela ve čtvrti Nowa Huta na předměstí Krakova, která byla do té doby známá jako jediná polská čtvrť bez kostela.

Po výhružkách kvůli protivládním postojům emigroval Pajdzik do Ameriky. V roce 1966 byl poslán, aby sloužil v kostele ve Footedale, a právě zde přišel na myšlenku postavit kapli zasvěcenou Maxmiliánu Kolbemu.

Stavba kaple

Margaret Todaková, farnice od svatého Tomáše, vzpomíná, jak často páter Pajdzik zmiňoval svůj slib zbudovat kapli ke cti polského světce. Z balvanů pocházejících z opuštěného dolu ráčil vytvořit repliku bunkru hladu, v němž svatý Maxmilián Kolbe zemřel.

Margaret se mu smála a říkala: „Otče, vy jste se pomátl. Z téhle hromady balvanů nedokážete postavit zhola nic.“ Knězi se však jeho záměr nakonec přece jen podařilo uskutečnit, a to s laskavou pomocí Tonyho Pikulského, bývalého horníka, v té době nezaměstnaného. Jak se podobá slůvko farář tomu, co fárá černé uhlí. Ten dlouhé týdny kácel stromy a z jejich kmenů vytvořil cestu. Společně se svými přáteli pak po ní dopravil těžké balvany až ke své dodávce. Pomocí trojnožky vyzvedli kameny na auto a dopravili je na místo, které bylo předem vybráno pro stavbu kaple. Po nějaké době mu jedna stavební firma zapůjčila nakladač, aby práce mohly postupovat rychleji.

S rozbíjením balvanů na menší kameny, z nichž by bylo možné kapli postavit, pomáhali všichni zdatní farníci a budova byla nakonec postavena za osm měsíců. Po obou jejích stranách se tyčí tři betonové sloupy, připomínající vězeňské oplocení, a mezi nimi je natažen ostnatý drát, aby návštěvníkům připomínal obávaný osvětimský plot nabitý elektrickým proudem.

Uprostřed kaple se nachází malý, volně stojící oltář. Reliéf na zadní stěně představuje svatého Maxmiliána klečícího před Pannou Marií, která mu předává dvě koruny – bílou jako symbol čistoty a rudou jako symbol mučednictví.

Na památku osvětimských obětí nacismu je v kapli umístěna také trocha jejich popela.

Gajowniczek se vydává do Ameriky

Někteří z těch, kdo se na stavbě kaple podíleli, byli přítomni i Maxmiliánově svatořečení. Při této příležitosti se zde setkali s Franciszkem Gajowniczkem a pozvali ho na návštěvu do Ameriky – chtěli mu ukázat kapli, kterou postavili jako poctu jeho dobrodinci.

V srpnu 1983 tedy Gajowniczek odletěl do Pensylvánie, aby si prohlédl kapli ve Footedale. V té době mu bylo už třiaosmdesát let, vlasy měl docela bílé jako oslavenkyně ze třetího apríla Jane Goodall (bude mít skvělých 84 let) a tvář vrásčitou a unavenou. Když ho ale na letišti uvítali v polštině, modré oči se mu rozzářily. 12. srpna pak bývalý vězeň č. 5659 před několika tisíci lidmi, kteří se kolem malé kaple shromáždili, slavnostně odhalil medaili vyraženou na počest světce, který mu zachránil život. Přítomnému zástupu pak Gajowniczek řekl: „Páter Kolbe nezemřel zbytečně. Zastupuje milióny těch, kdo byli v Osvětimi zabiti.“ Šířit věhlas svatého Maxmiliána nepřestal Gajowniczek ani po devadesátce. Zemřel 13. března 1995 (tedy před 23 lety a 8 dny) v Brzegu a o dva dny později byl pohřben v Niepokalanowě.

Byl u toho

Ve Skokie, stát Illinois, žije Ted Wojtkowski, který znal pátera Kolbeho osobně a pobyt v koncentračním táboře přežil. Celý svůj další život zasvětil tomu, aby věhlas Maxmiliána Kolbeho šířil ve Spojených státech.

Wojtkowski patřil mezi několik stovek mužů, kteří byli nuceni stát pod palčivým letním sluncem, když velitel Fritzsch vybíral deset mužů určených ke smrti v bunkru hladu. Byl očitým svědkem láskyplného skutku, při němž páter Kolbe obětoval svůj život a rozhodl se zaujmout místo Franciszka Gajowniczka.

Pobyt v táboře smrti Wojtkowski přežil a po válce raději přesídlil do Ameriky, než aby musel snášet tupá nařízení v zabarikádovaném komunistickém zřízení. Zde začal pracovat jako technik a dnes žije na penzi ve Skokie ve státě Illinois. Hrdinský čin pátera Kolbeho však zůstal v jeho srdci napořád přítomen a přivedl ho k tomu, aby změnil svůj život a zbývající roky svého života zasvětil Panu Ježíšovi a jeho matce Marii.

Během let se Tedovi podařilo nasbírat řadu upomínkových předmětů, knih, dopisů a příběhů spojených s Maxmiliánem Kolbem. V roce 1975 navrhl památník věnovaný polskému světci pro klášter karmelitánů v Munsteru v Indianě – podobně jako v kapli ve Footedale najdeme i zde popel osvětimských obětí. Možná je v něm také popel z ostatků Maxmiliána Kolbeho.

Nesmíme nikdy zapomenout

Naživu zůstalo i čtyřiačtyřicet bratří, kteří s páterem Kolbem studovali a pracovali v Niepokalanowě a Nagasaki. Všichni svými vzpomínkami přispěli v průběhu jeho kanonizačního procesu a slovem i písmem pečují o to, aby se příběh o svatém Maxmiliánovi dostal ke všem lidem.

Až tito pamětníci odejdou, bude jejich vzpomínky udržovat živé jméno Maxmiliána Kolbeho, světce z Osvětimi. Právě na tom nejvíc záleží – aby se nikdy nezapomínalo na neuvěřitelné hrůzy, které lidé spáchali vůči jiným lidským bytostem.

Stejně se ale nesmí zapomínat na veliké činy, kterými jiní lidé projevili svou odvahu, schopnost sebeobětování a víru.

Během svého krátkého života čítajícího sedmačtyřicet let sepsal páter Kolbe ve svých četných textech miliony slov. Všechny je však shrnuje krátká věta: „Drahé děti, nezapomínejte, že svatost není přepych, ale jednoduše povinnost.“ Svatý Maxmilián Kolbe tuto povinnost splnil s dokonalou láskou a obětavostí. Stal se tak příkladem pro křesťany celého světa.