|
JOSEF
GOČÁR
☼ 13.3.1880 SEMTÍN ۞
10.9.1945 JIČIN, NENÍ TO RAMMSTEIN PO JI–ČÍNSKU…
Dvacátá léta, ona šťastná poválečná éra naplněná vírou v lepší svět
bez vyvrhelů mšic z komunistických lží a lžíček JZD na šrot putinovek
rutinních a optimismem, pramenícím z technického a společenského pokroku,
zrodila v architektuře směr zvaný funkcionalismus.
Na jeho vznik měly nepochybně vliv očistné snahy moderny, náhlý odpor
k dříve tak rozbujelému ornamentu v architektuře, víra
v techniku a bezvýhradná podpora nových stavebních materiálů a postupů.
Levicoví architekti – a moderní architekti byli téměř všichni zaměřeni
pokrokově – mají v té době před očima především sociální stránku
architektonické tvorby. Jistě, navrhují i exkluzivní vily, především se však
zaměřují na obytné bloky s levnými, standardním příslušenstvím vybavenými
byty. Přednost dostává ZELEŇ A SLUNCE, ČISTOTA a PRAVÝ ÚHEL namísto oblouku.
VZDUCH
A SVĚTLO
Je to čas téměř neomezených možností a báječných technických vynálezů. Místnostmi
se linou tóny gramce (pes naslouchající zběžně stereo hlasu svého pána,
ochočená snůška hitovek v třpytivém rytmu v obýváku), rozmáhá se módní
poslech rozhlasu, běžně se začíná využívat telefon, vyrábějí se čím dál tím
rychlejší vozítka a æroplány se mění postupně v nedosažitelné letouny.
Cestu do světa si razí film, zatím ještě němý, propagace a reklama se neobejde
bez kvalitní neotřelé fotografie, jištěné zejména vtipným rčením. Rozmáhají se
masové sporty, nočními lokály laškuje jazz, nestydové se holí čepelkami a
kontrolují čas na praktických náramkových hodinkách.
A architektura? „Nová architektura musí do důsledků odpovídat zásadám
ekonomie“, říká takzvaný Program časopisu Stavba, ročník 1924–1925. „Nové
požadavky musejí být hledány i uskutečňovány vědecky: matematicky, empiricky,
statisticky a sociologicky“. A ještě: „Nová architektura musí být hygienická:
všechny pokroky lékařské vědy diktují dispozici, výstavbu i zásady urbanismu –
maximum světla, vzduchu, snadné uchování čistoty…“ A do třetice: „Nové
konstrukce nesmí předurčovat žádný estetický záměr.“ Ano, teoretici
funkcionalismu totiž předpokládali, že dobře řešená budova působí svou
účelností sama o sobě esteticky. Pokud se týká formy, byl respektován jediný
zřetel: aby vnější plášť stavby jasně tlumočil její vnitřní uspořádání.
Byl to jasný, přehledný a logický svět. Svět, který ještě nic netušil o
černém pátku na newyorské burze 24.10.1929, o hospodářské krizi, o bestialitě
hanebného moru fašismu. Tehdy svítilo slunko jasně a vysoce také na jednu
osvícenou bytost z nejvýznamnějších českých architektů té doby, Josefa
Gočára.
Narodil se 13. března 1880 v Semtíně. Jeho otec, původem Slovák, byl
nájemcem pivovaru v Josefově rodišti, později se stal majitelem pivovaru v
(prvních pivních) Lázních zvaných Bohdaneč. Josef Gočár studoval na
pardubické nižší reálce, poté absolvoval vyšší průmyslovou školu v Praze.
Tam maturoval v roce 1902 a další tři léta navštěvoval speciálku
věhlasného architekta, profesora Jana Kotěry na pražské Uměleckoprůmyslové
škole. V dalších třech letech byl šéfem Kotěrova ateliéru, než se
v roce 1908 definitivně osamostatnil. Od těch let se datují jeho první
návrhy a realizace, ale o nich bude ještě řeč. Teď si jen připomeňme, že Josef
Gočár byl v roce 1924 jmenován řádným profesorem Akademie výtvarných
umění, v letech 1928–1931 působil jako její rektor – a že do svého
penzionování v roce 1939 vychoval ve své mistrovské škole řadu
vynikajících architektů, z nichž jmenujme aspoň tři: Adolfa Beneše,
Jaroslava Fragnera a Josefa Gruse.
MISTROVSKÁ
ŠKOLA ARCHITEKTURY
Profesor Gočár patřil k výborným, i když málomluvným kantorům.
Přináležel do hvězdné trojice architektů–pedagogů, jejichž tvorba byla
veřejností bedlivě sledována. Z trojlístku Josef Gočár–Pavel Janák–Otakar
Novotný se právě Gočár dovedl první oprostit od nánosu obloučkového
dekorativismu a vykročit novým směrem, k funkcionalismu. Na Akademii
docházelo začátkem dvacátých let k pozoruhodnému jevu; tak jako Frank
Lloyd Wright ovlivňoval svého slavného učitele Louise H. Sullivana, nebo jako
Pavel Janák dovedl konstruktivně působit na Jana Kotěru, působili mladí
architekti, kteří valným dílem přešli na Akademii z techniky, na Josefa
Gočára. A ten? Vzápětí vstřebal veškeré nové myšlenky, ať šlo o
funkcionalismus, konstruktivismus nebo purismus, pružně se přizpůsobil čerstvým
impulsům – neztratil však svoji osobitost. Ostatně – některé jeho starší práce
či nerealizované návrhy v nejednom směru o léta předběhly svou dobu a
předjaly moderní trendy dvacátých let.
Gočár měl neomylný instinkt pro pokrok, kvalitu a úroveň architektonické
tvorby. Také proto byl přístupný názorům svých žáků a nejednou, tak jako
v případě zemědělského ústavu v Praze na Vinohradech, dovedl na
základě vnějších podnětů přepracovat celý návrh. Při přijímání obzvláště
nadaných žáků se profesor Gočár nerozpakoval využít i předpisu studijního řádu,
který v mimořádných případech dovoloval přijmout uchazeče bez normálně
předepsaných škol. Tak například výborných výsledků už ve školním ateliéru
dosahoval F. M. Černý, který neabsolvoval ani průmyslovou školu, ani techniku,
byl však přijat bez jakýchkoliv obtíží. Právě takové svobodomyslnosti, vysoké
umělecké úrovně a tvůrčího ovzduší si Gočárovi žáci vážili nejvíc.
„Svoboda uměleckého přesvědčení se jevila i ve svobodě pracovní,“
vzpomíná jeden z nich, Ladislav Žák. „Gočár nikdy nikoho nenutil,
aby seděl v pravidelných pracovních hodinách u školního rýsovacího stolu.
Naprosto se nezajímal o to, kdy a kde kdo svou práci udělá. Zajímal ho jen a
jen výsledek práce… »Nápad, nápad je to hlavní!« říkával a myslel tím základní
vtipnou tvůrčí ideu architektonického díla. Jinak mnoho řečí při korekturách
nevedl. Kouře svůj mohutný doutník, v bezvadně vyžehleném bělostném
plášti, nejraději mlčky prohlížel předložené práce posluchačů. Byla-li věc
dobrá, říkal: »To se mi líbí« nebo »To je hezké«. Větších pochval neužíval.
Nelíbila-li se mu práce, mlčel, někdy se i tiše zachmuřil. Jen málokdy, byla-li
věc nějak obzvláště nepoužitelná, řekl: »To se mi nelíbí.« A jedinkrát jsem jej
slyšel, jak komusi z posluchačů řekl s tváří nešťastnou: »To se mi
nelíbí, to se mi strašně nelíbí!«“
KRÁLOVÉHRADECKÁ
NAVŠTÍVENKA
Ač architekt Josef Gočár rozesel své vizitky v podobě moderně a
účelně řešených budov na více místech Čech včetně Prahy, nejvýrazněji se
podepsal na Hradci Králové. Bohatá a pestrá minulost města ve východočeské
rovině zanechala stopy na jeho půdorysu i architektuře. Město, založené
počátkem 13. století, bylo i s hradem po smrti Václava II. věnováno
královně Elišce. Svoji čest a slávu prožíval tento tradiční rival Kutné Hory až
do dob třicetileté války. Poté jeho sláva upadala. „Mocného měšťana gotické a
renesanční doby vystřídá v 17. století jezuita a biskup a tuto společnost
doplní ve století osmnáctém voják, byrokrat a profesor,“ píše roku 1930 dr.
Zdeněk Wirth.
Za tvůrce moderního Hradce, zbaveného krunýře cihlových hradeb z dob
panování Josefa II., bývá pokládán dlouholetý starosta dr. František Ulrich.
Ten zbavil východočeské centrum maloměstského ducha provincionalismu, velkoryse
zreguloval řeku, zavedl kanalizaci a osvětlení, vybudoval mosty a nábřeží,
vykouzlil aleje a městské sady – a za pomoci nejlepších osobností české
architektury, především Jana Kotěry, změnil tvář města. Už v roce 1909 se
ke Kotěrovi přidružuje mladý Josef Gočár. Zatím je pověřován drobnými úkoly,
zhostí se jich však s přehledem a získává si postupně důvěru dr. Ulricha;
navrhuje sestup od Lutherova ústavu na Kozí plácek – a především vtiskuje novou
tvářnost prostoru před královéhradeckým kostelem Panny Marie, kde buduje
monumentální schodiště. Teprve za celé jedno desetiletí, po peripetiích první
světové války, jejíž jednu kapitolu prožívá jako technický důstojník
v Tyrolsku, se dostává k opravdu významným úkolům. Projektuje
množství budov, řeší jejich urbanistickou situaci, dotváří vnitřní prostory
města, přepracovává zkrášlující plán z roku 1911.
Za sebou nechává originálně řešenou stavbu státní koželužské školy
s vilou ředitele (1923–1924), státní gymnázium se samostatnou tělocvičnou
(1923–1926), Anglobanku (1923), soustavu nových obecných škol
v symetrickém uspořádání s přilehlou opatrovnou (1926–1928), sbor československé
církve s kostelem, kolonádou, věží a domem správce (1926), impozantní
ředitelství státních drah (1927–1932) a zbrusu nové Ulrichovo náměstí,
uspořádané v základních výškách, hmotách a rytmu vertikálního a
horizontálního členění (1925–1926).
Proti starším, dekorativněji pojatým hradeckým pracím Kotěrovým uplatní
Gočár přísnou dobovou formu, monumentální prostotu výrazu, umocněnou barevnými
omítkami a režným cihlovím fasád, přičemž se nevyhýbá ani spolupráci
s výtvarníky, ovšem jen s těmi nejlepšími (Jan Štursa, Otto
Gutfreund).
Hradec Králové se tak stal – vedle Prahy, Brna a Zlína – jedním ze čtyř
nejvýznamnějších center funkcionalistické architektury v ČSR. A dodejme,
že Československo bylo jednou z mála evropských zemí, kde se
funkcionalismus tak rychle rozšířil a zdomácněl – a svými špičkovými výsledky
si záhy vydobyl vážnost a respekt ve světovém měřítku. Josef Gočár se zařadil
po bok průkopníků funkcionalismu Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse (Veletržní palác
v Praze), Josefa Havlíčka a Karla Honzíka (Všeobecní penzijní ústav
v Praze), stejně jako teoretika Jana E. Kouly.
Zabrouzdejme teď ale časem vzad (salto přesýpacích hodin neposlušným
zrnkem písku) a mrkněme se na jedno rané, avšak velmi zajímavé Gočárovo období
– na epochu kubismu.
FORMA
VZNIKÁ Z CHTĚNÍ
Český kubismus, rozvíjený v letech 1910–1918, stejně jako následný
rondokubismus neboli obloučkovýý dekorativismus můžeme v širším slova
smyslu zařadit k evropské expresionistické architektuře. Je však třeba
připomenout, že formy českého kubismu v architektuře neměly ve své doby ve
světě obdoby – a teprve později byly následovány německým a americkým
expresionismem. Vyznačovaly se zálibou v kosoúhlém ztvárnění, přičemž
jednotlivé hmoty vypadají jako by byly seříznuté špachtlí. Jde tedy o vysloveně
plastické, sochařské pojetí, jež má přímou návaznost na kubistickou malbu, ale
rovněž na teorii vídeňského historika umění Aloise Riegela: „Architektonická
forma nevzniká z materiálu, nýbrž z uměleckého chtění, člověku
vlastního.“
Podobné myšlenky se objevují i v teoretických statích českých
kubistů. Tak například Vlastislav Hofman říká, že „lomenost je svéprávná a její
libovolnost je vedena vzrušením daným náhlou představou.“ Pavel Janák pak
dodává, že šikmé tvary vyvolávají „pocity dramatické, směrově hnuté,
zaostřené.“ Josef Gočár teoretické úvahy neprodleně realizuje v praxi.
V letech 1911–1912 vytváří jednak lázeňský komplex v Bohdanči u
Pardubic, který je v podstatě pravoúhlý, avšak jeho kolonáda je již
typicky kubistická. Její pilíře mají klínový průřez, okna a dveře se vyznačují
zešikmenými parapety a jejich promyšlená úprava příčkami navozuje iluzi
krystalických forem. Kubistický je rovněž zdobný štít, ukončující budovu směrem
k obloze. Patrně nejznámější je ale Gočárův obytný kubistický dům U černé
matky boží v Praze, Celetné ulici, pocházející rovněž z let
1911–1912. I on dokazuje, jak se architektura českého kubismu (včetně
Chocholova obytného domu v Praze–Podolí a dalších staveb) ve výsledku
podobá kubistickým obrazům; jak přejímá jejich schopnost pozorovat objekty jakoby
z několika stanovišť, aby byla lépe vystižená jejich trojrozměrná povaha.
Pohledy zepředu, z boku i šikmo shora se zákonitě překrývají – a výsledkem
je tříšť malých, ostře ohraničených kosoúhlých ploch a plošek.
Škoda, že první světová válka definitivně utrhla svérázný květ české
kubistické architektury – a architekti se už nikdy (až na krátkou a pomíjivou
etapu rondokubismu) k této tvorbě nevrátili. Jak již bylo řečeno, Evropu
ovládly myšlenky funkcionalismu, ale také konstruktivismu a purismu.
Konstruktivismus, který vznikl na území zpátečnického Ruska v letech
1919–1921, se stal na evropském kontinentě známým ode dnů Mezinárodního
kongresu umění v Düsseldorfu, konaném roku 1922. El Lisickij, jeden ze
zakladatelů nového hnutí, tam podal zprávu o jeho zrození. Avantgardní myšlenka
konstruktivismu se nejprve rozšířila v Holandsku (odkud nejednou čerpal
tvůrčí podněty právě Josef Gočár), později v Německu a v celé Evropě.
Z Francie jí v té době šla vstříc idea purismu, která rovněž už svým
názvem stručně a jasně vyjadřovala své požadavky – čistotu, přehlednost,
účelnost. Tyto dva velké podněty daly najednou jasný směr všem hledajícím,
kteří – tak jako Gočár – vycházeli z tradic předválečné moderny, aniž
věděli, jak své úsilí nazvat a definovat.
LETENSKÁ
REPUBLIKA
Mnohé z avantgardních myšlenek se rodily v poměrně malém území
při letenském náměstí v Praze 7. Tady pulsoval natolik svérázný a
samostatný život, že se často v žertu hovořilo o „letenské republice“. Zde
v okolních ulicích Letné a Bubenče bydlel nejen Josef Gočár, ale i Josef
Chochol, Bedřich Feuerstein, Josef Havlíček, Ladislav Žák, dále malíř Vojtěch
Tittelbach, sochařka Marta Jirásková a filmový režisér Gustav Machatý. Do
pověstné kavárny Belvedere na rohu Korunovační a Čechovy, jež měla vystrčeny
kavárenské stolky na chodník po pařížském způsobu, občas zavítal i spisovatel
Eduard Bass a denními vychutnávači vysedávači tu samozřejmě bývali studenti
nedaleké Akademie.
Nedivme se, že Josef Gočár tak rád a často spolupracoval s výtvarnými
umělci. O dvou – Štursovi a Gutfreundovi – jsme již nadhodili závan progrese,
ale týkalo se to i mnoha dalších jmen. Zpočátku kariéry se několikrát sešel na
tvůrčí platformě se Stanislavem Suchardou, koncem prvního desetiletí 20.
století měl už na kontě dvě významné spolupráce s Bohumilem Kafkou,
později se nad návrhy pomníkových děl skláněl s Josefem Mařatkou, Karlem
Dvořákem, Otakarem Španielem. Avšak nepodepsal se jen na exteriérových dílech.
Ke spolupráci na kubistickém interiéru expozice Svazu českého díla na výstavě
německého Werkbundu v Kolíně nad Rýnem roku 1914 přizval malíře Františka
Kyselu, stejný umělec se s ním o sedm let později spolupodílel na
interiéru banky československých legií na pražském Poříčí (Josef Gočár byl
autorem projektu celé budovy). Věhlasný architekt vytvořil celou řadu bytových
návrhů a interiérových řešení; tak navrhl nábytek pro Emila Fillu či Jana
Štursu, stolní soupravu pro Vincence Beneše, ale také třeba vnitřní zařízení
pražské kavárny Hladovka. Jeho široké tvůrčí rozpětí charakterizuje na jedné
straně například realizovaná skříň na korunovační klenoty v chrámu svatého
Víta, na druhé třeba řada čerpacích stanic firmy Fanto, rozesetých po celé
republice.
Jen jeden jediný sen se mu nesplnil. Dlouhá léta usiloval o výstavbu nové
budovy státní (národní) galerie v Praze. Během svého života předložil
kvanta projektů, jež jednou situovaly galerii na Petrské nábřeží, jindy na
Letenskou pláň, avšak nikdy neuspěl a tento fakt bral jako hlubokou a hořkou
životní prohru.
Zemřel po devětsilech devátého září, tedy 4 měsíce a jeden jediný den
(10. září 1945) od osvobození Prahy Rudou armádou, jako inspirující a nerušivý
devětsil národní architektury, která nepostrádá ani sto i více let po záměrech
autorů grády.
|
