|
PROFÍK ELVIS
ELFÍK AARON PRESLEY
☼ 8.1.1935 TUPELO, MISSISSIPPI, USA ۞
16.8.1977 MEMPHIS, TENNESSEE, USA
Jestliže má rokenrol,
ona živná černozem a nevyčerpatelná studnice současné populární hudby nějaké
interpretační synonymum, pak se jím stal právě geniální ranhojič
s nebalamutícím arsenálem po ruce i po vokále i po receptuře všech prima
nápadů: lepší než pan Tau i Don bez kýchotu dohromady, jeden odvážný
s kuráží pro dámy tabu poráží, Elvis (jako Elf nositel půvabných
neotřelých vědomostí) Presley. Zpěvák, skladatel a kytarista, který dokázal
dokonale rozbořit do té doby existující interpretačně–hudební ideál udávaný salónním
swingem a přeslazenými kávovými upraženými melodiemi; Presley dokázal jako
první nejsugestivněji skloubit bělošskou hudbu country s prvky černé
muziky „rhythm & blues“ v nový žánr, který dee jay Alan Freed
pojmenoval jako rokenrol.
Elvis Presley pocházel
z typické rodiny amerického jihu (byl do dvojčat počat, ale jeho
bratrská spermie Jessee Garon bohužel jako baron číslo dvě nepřežila samotný
porod), proto se do prvního kontaktu s hudbou dostal v hluboko
předškolním věku. Ještě než byl počat, tak na prvního apríla 1934 slavil první
pětiletku v Brně Milan Kundera, ještě se snesitelnou lehkostí bytí za teprve
84 letého TGM. Toho dne o kus dál od Brna Vernon Elvis Presley, který se
narodil jako beranidlo 10. apríla 1916, nemusel na prvního jarního apríla
dlouze přesvědčovat o údržbě Gladys Love Presley (také narozenou na 25. apríla
1912), že bude k užitku vlítnout do úletů a laškování jak thunder, když
oblaží tundru na čundru on, jako když strojvůdce na zkušenou promaže zachovalou
lokomotivu, zavítal tedy ke své mašince jeden strojvedoucí a Elvis a bráška
byli zdárně 5 let po Milanovi Kunderovi zasazeni do děje v bříšku. Zpíval
s rodiči na nejrůznějších venkovských slavnostech a v kostelním
sboru, ve škole už zpěv převládl nad všemi dalšími zájmy a zálibami. „Hrával
jsem na kytárku prostě jen podle gramce a rádia, a tak jsem se postupně
zdokonaloval v akordech. Naprosto sám, jenom podle sluchu a intuice. Měl
jsem rád opravdové jižanské blues z delty Mississippi, především Big Billa
Broonzyho a Big Boye Crudupa, i když mě táta s mamkou často plísnili, co
že to poslouchám za ohavné věci. To jsme už bydleli v Memphisu, kde běloši
tuhle muziku nenazvali jinak než hříšná. Ale mně to bylo jedno – bylo v ní
něco, co mě jiskrně magicky přitahovalo, pulsoval v ní život, jaký jsem
v tehdy převládající populární hudbě neslyšel,“ řekl o tom
s mnohaletým odstupem.
Ve třinácti letech se
Presley přestěhoval s rodiči do Memphisu, na škole L. C. Humes High zpíval
často v různých žákovských programech, na místních bezva tancovačkách,
odvázaný i v gospel sboru v kostele. Po ukončení školní docházky (můj
táta měl pouze 4 roky, takže 1953) začal pracovat jako řidič náklaďáku hovaďák
za volantem hovaďáků u firmy Electric Crown Company za pětatřicet babek týdně,
po večerech hrál na kytaru a zpíval s místními skupinami. V polovině
třiapadesátého roku se rozhodl, že v místním gramofonovém studiu Sama
Phillipse luxusně spontánně natočí zvukový dárek mamince – skladbu My Happiness. Snímek ho tehdy vyšel na
čtyři dolary, ale podstatné bylo, že jeho interpretace upoutala majitele firmy,
u které své první snímky natočili interpreti jako Johny Cash, Carl Perkins nebo
Jerry Lee Lewis. Zhruba o rok později, v červenci 1954, pozval majitel
firmy pana Presleye do studia, aby s jeho muzikanty natočil „něco na
zkoušku“.
Hudebníci právě
odpočívali po předchozím natáčení a mladíka s kytarou si skoro ani
nevšímali… „Presley zvedl kytaru, začal s ní poskakovat jako černoušek nad
čokoládou a zpívat popěvek, který už před časem uvedl o třicet let starší
afroamerický interpret Big Boy Crudup. Jmenoval se ten popěvek That´s All Right, Mama. Kytarista Scotty
Moore a kontrabasista Bill Black se z legrace připojili, když viděli, jak
to toho bezejmenného klučinu vyloženě baví. Z otevřených dveří režie
vyběhl Sam Phillips a volal: „Proboha, co to tady vyvádíte?“ – „My vlastně ani
sami dost dobře nevíme,“ odpověděli po pravdě muzikanti. – „Tak to honem
zjistěte a hned to nahrajeme. Zní to senzačně!“ vykřikl po strhující generálce
Phillips.
Dva muzikanti a Presley
s kytarou na krku se dali do práce, a když Scotty Moore s Billem Blackem
poslouchali započatý snímek, bylo na nich znát notné rozpaky. „Panebože, až
tohle lidi uslyší, vyženou nás z města,“ nechal se slyšet Moore.
A nebyl daleko od
pravdy. Do té doby nebylo v kraji zvykem, aby bílý interpret zpíval tak
exaltovaně a vypjatě, jako tomu bylo u afroamerických rhytm and bluesových es
v rukávě, zpěváků v obalovaných melodiích. Deska se sice nedostala do
americké Top 20, ale zapsala nového snílka s vokálem do povědomí
posluchačů… Jeho vrstevníky ohromila svou nakažlivou spontaneitou a
nevázaností, generaci rodičů a ochránce veřejného pořádku přiváděla
k šílenství. Strážci „bílé morálky“ amerického Jihu nemohli Presleyovi
přijít na jméno – odpor budil nejen jeho nespoutaný pěvecký projev, ale rovněž
jeho vystupování na pódiu, kdy předváděnou muzikou žilo doslova celé jeho tělo,
každičký centimetr ve tváři, každičký hormon ve scénáři (při Presleyovo
televizním vystoupení v programu Eda Sullivana zabírali kameramani na
pokyn režiséra pouze horní polovinu zpěvákovy vizáže, aby národ neutrpěl prý
erotickým vlněním v bocích).
Přes důležité angažmá
v country programu Louisiana Hayride se Presley dostal ke svému prvnímu
koncertnímu turné po jižních státech USA – to už pod vedením „plukovníka“ Toma
Parkera, který se stal zpěvákovým doživotním manažerem a udělal dobře. Ještě
v pětapadesátém roce nahrával Elvis pro firmu Sun (mimo jiné Baby Let´s Play House a Mystery Train) a vystupoval na výročním
setkání diskžokejů hudby country and western v Nashville – jako
nejvýraznější nový talent roku. Tam si zpěváka, který se na hony lišil od
všeho, co přehlídka nabízela, všiml „důležitý pracovník lovec talentů“: Steve
Sholes, jehož rolí bylo vyhledávat nové hlasy pro mamutí koncern mezi
gramofonovými firmami RCA Victor. Nabídl Samu Phillipsovi v té době
závratnou sumičku pětatřiceti tisíc dolarů za odkoupení Presleyova nahrávacího
kontraktu. Za rok už Phillips věděl, jakou udělal volovinu, když na tohle
přistoupil…
10. února 1956 uvedla
firma RCA na trh novou Presleyovu nahrávku Heartbreak
Hotel a pro interpreta to znamenalo doslova raketový start k metám
nejvyšším (deska se prodala v astronomickém nákladu sedmi miliónů
exemplářů). Zpěvákův zajíkavý, nezvykle a přitažlivě zabarvený hlas, dráždivý a
nezaměnitelný styl projevu si okamžitě našel cestu do rozhlasových a
televizních programů (vedle show Eda Sullivana jmenujme alespoň pořady Jackie
Gleason Show, Steve Allen Show a Milton Berle Show) a v tomtéž roce
podepsal Presley sedmiletý kontakt s hollywoodským filmovým producentem
Hallem Wallisem na jeden celovečerní film ročně.
Neflákat se,
omladino, kolotoč popularity se roztočil na snesitelně lehké kulantní koule.
S Presleyovou závratnou kariérou a nesmírnou popularitou by se nemohl
měřit ani jakýkoliv James Bond 007 nebo zeměměřič Vlasta Třešňák se sakurou
zjara, vítězstvími v nejrůznějších anketách nejen ve Spojených státech,
ale i v Evropě, s jeho suverénním vystupováním na koncertním pódiu
ostře kontrastovala jeho uzavřená až bojácná povaha a nesmělé chování mimo
jeviště. Neměl rád večírky, oslavy, necítil se dobře jako Milan Kundera ve
velké společnosti (Já, truchlivý 33% Bůžek jako Beran nosím růžek). Snad proto
se hned od počátku své umělecké dráhy obklopil několik přáteli z dob
dospívání, s nimiž trávil většinu volného času – byl velkým filmovým
fanouškem a sledování příběhů hrdinů stříbrného plátna bylo vedle muziky jeho
nejmilejším koníčkem.
V osmapadesátém
roce před 60 lety rukoval Presley na vojnu, kterou si odsloužil v jedné
z amerických posádek v západním Německu (tady se seznámil
s mladičkou dcerou jednoho z důstojníků Priscillou Beaulieu, kterou
si o deset let později vzal za manželku). I při absenci na hudební scéně se
jenom v roce 1958 prodalo ve Spojených státech deset miliónů gramodesek
s jeho nahrávkami… Je paradoxní, že navzdory enormní popularitě
v Evropě, na starém kontinentu nikdy koncertně nevystoupil. „Jako by se
bál toho, že má o něm evropské publikum zkreslenou představu, kterou by svým
živým vystoupením nemohl naplnit,“ prohlásil po Presleyově předčasné smrti
jeden ze členů jeho osobní stráže Sonny West. „Neměl rád kroky do neznáma a
prakticky každý koncert byl pro něj traumatem, zkouškou ohněm… Byl před
vystoupením tak vyklepaný, jako by na pódiu nikdy nestál. Ve své podstatě se
bál lidí a měl paniku z davu. Po prvních tónech písně, když zjistil, že ho
hlas stále solidně poslouchá, a že na něho nedá publikum dopustit, získal
takovou sebedůvěru, že byl na jevišti opravdový král. Tenhle pocit mu ovšem
vydržel jenom několik minut po posledním přídavku…“
V šedesátém roce
se Presley vrátil z vojny a na hudební kolbiště – daleko více se však
začal orientovat na film a na práci v nahrávacím studiu. Vůbec, zdálo se,
že mu intimita studia, kde byl obklopen pouze svými hudebníky a hrstkou přátel
vyhovovala ze všeho nejvíc. První čtyři celovečerní filmy (Love Me Tender, Loving You,
Jailhouse Rock a King Creole) jsou nepochybně nejhodnotnějším výsledkem jeho práce
před filmovou kamerou, všechny ostatní už těžily výhradně z jeho
neuvěřitelné popularity, atraktivních exteriérů (přírodních i dívčích) a
s přibývajícími tituly se výrazně zhoršovala i kvalita hudebního
materiálu, který v těchto snímcích zazníval.
Vůbec, začátkem
šedesátých let se Presleyův slovník výrazně proměňoval. Údajně na to měla
rozhodující vliv smrt Presleyovy matky, která zpěváka zasáhla na nejcitlivějším
místě. Elvisova fixace na matku, s níž si dokonale rozuměl a kterou
zahrnoval jako synek správňák nezměrnou láskou a obětavostí, vysvětluje
v jeho pozdějším životě mnohé. Někteří z hudebních publicistů a
Presleyovo životopisců se dokonce domnívají, že matčina smrt způsobila ve
zpěvákově psychice nezahojitelný šrám a otřes, ze kterého se Elvis už nikdy
nedokázal vzpamatovat…
Z někdejšího
„křiklouna“ a nespoutaného rockera se stal úplně jiný zpěvák; rokenrolová čísla
vystřídaly v jeho repertoáru melodické balady a písně ve standardním
zábalu mainstreamu a odklon od klasického rokenrolového modelu byl patrný i
tomu, kdo se o dění ve světě populární hudby nijak zvlášť nezajímal. Časem
přestal Presley úplně veřejně vystupovat, koncentroval se na filmování a
nahrávací studio navštěvoval pouze tehdy, když potřeboval nazpívat písničky pro
svůj nový film. Když se v sedmašedesátém roce oženil, výrazně omezil i
svou práci pro Hollywood, zhruba po roce se mu narodila dcera Lisa Marie…
Teprve po jeho smrti
se v seriózních pramenech objevily zprávy, jak v té době zpěvák žil.
Jakoby ztratil veškerou sebedůvěru a víru ve své umělecké schopnosti. Začal se
chovat jako podivín; obával se o svůj život, navštěvoval kursy sebeobrany a
karate, trpěl nějakými těmi depkami. Jeden den zahrnoval zaměstnance své vily
Graceland pohádkovými dary (na potkání rozdával klíčky od luxusních limuzín),
aby druhý den stejně tak na potkání uděloval padáka svým nejbližším kolegům. Přestával
si rozumět se členy své tělesné stráže, stále častější byly prudké hádky o
nicotnosti, s manželkou i s nejbližšími spolupracovníky… Někdy
v té době začal také užívat sedativa a nejrůznější medikamenty, které mu
předepisoval jeho osobní lékař; bral je, když nemohl spát, bral je, když byl
příliš ospalý, bral je proti nechutenství a také pro povzbuzení chuti
k jídlu… Zkrátka, byť pod lékařským dohledem, dokonale si huntoval a
nešetřil to hlavní na pořadu dne: zdraví ducha v rokenrolovém těle.
Jediné, co ho v té době zajímalo, byla dcera Lisa Marie – jí věnoval
každou volnou chvíli, četl jí pohádky na dobrou noc i ke snídani. A když
usnula, pronajímal si sám pro sebe luxusní memphisská kina, aby zde sám a
v naprosté anonymitě sálu, dlouho po veřejné produkci, vychutnával na
velkém plátně novinky americké kinematografie.
V době, kdy se
užuž zdálo, že někdejší rokenrolový král a bezesporu největší sólová hvězda
populární hudby poválečného období navěky zmizel v hudebním zákulisí a
bude nadále žít už pouze jako legenda v myslích miliónů svých příznivců na
celém světě, ohlásil svůj návrat na koncertní pódium.
Byl srpen roku 1969 a
jako místo Presleyovo „znovuzrození“ byl zvolen supermoderní Hotel
International v Las Vegas. Světoznámé město heren a zábavy bylo dlouhé
týdny dopředu polepeno plakáty s nápisem ELVIS PRESLEY – LIVE, nad
průčelím hotelu zářil do noci obrovitý neónový poutač se zpěvákovým jménem; ale
skeptici do posledního okamžiku nevěřili, že k sérii koncertů dojde.
Nicméně vstupenky na týdenní Presleyovo angažmá v Hotelu International
zmizely půl hodinky po zahájení předprodeje…
Orchestr hraje
předehru, přidává se afroamerický vokální soubor Sweet Inspirations a na pódium
přichází Elvis Presley jako bourák v blyštivém kostýmu. Ovace neberou
konce, diváci vstávají a tleskají. Zpěvák, zprvu trochu nesvůj a viditelně
zaskočený všemi těmi ovacemi, děkuje nesmělou úklonou a po dlouhých pěti letech
bere do ruky mikrofon, aby zpíval živě. Hlas se mu však ani trochu nezachvěje a
všechno jako by tu bylo znovu. Onen hladivý samet, rokenrolový důraz a napětí,
dokonalá intonace… Píseň střídá píseň, na řadu se dostávají Presleyova klasická
čísla i jeho nejnovější repertoár. Zpěvák je očividně při chuti a rozdává se do
posledního kousku, do posledního dechu. Fanynky berou za vděk hedvábnými šátky,
které si zpěvák co chvíli sundavá z krku (aby je okamžitě nahradil
dalšími, které co nevidět znovu putují do publika), stahují mu
z natažených rukou těžké prsteny (také těch je na klavíru pořádná zásoba a
nejsou to žádné vetešnické cetky), ale je tu především Presleyův pověstný zpěv,
který léty absence na hudební scéně neztratil nic ze své podmanivosti a magické
síly = z nesmrtelného glancu navždy nesmrtelného pana člověka.
Že to Presley se svým
návratem na hudební výsluní myslel naprosto vážně, dokazují také jeho nové
gramofonové nahrávky – snímky jako In The
Ghetto, Suspicious Minds, My Boy, My Little Friend, I Can´t Help Falling In Love With You, I´m Leavin´…
V lednu
třiasedmdesátého roku uspořádal Presley velkolepý koncert přenášený spojovou
družicí prakticky do celého světa – program Aloha
from Hawaii Via Satellite viděla v přímém přenosu zhruba miliarda
televizních diváků, další milióny Presleyovo příznivců si opatřili záznam
alespoň na gramodesce.
Během svého života
stihl Elfík Elvík Preslík natočit neuvěřitelných devětaosmdesát dlouhohrajících
desek, jedenašedesát singlů (osmatřicet z nich se dostalo do americké Top
10), vytvořil hlavní role ve třiatřiceti celovečerních filmech a vystoupil
zhruba v pěti stovkách televizních programů. Jeho nahrávky se staly
zdaleka nejprodávanějšími v dějinách moderní populární hudby (nikoliv
veteše a neoslovující hudební vaty, která se zdá být ve zvyku natáčena
v dnešních poměrech, ach jo) a není bez zajímavosti, že Presley byl vůbec
prvním interpretem, jehož nahrávka překročila magickou hranici jednoho miliónu
výlisků. S více než padesáti Zlatými deskami na svém kontě drží absolutní
a prakticky nepřekonatelný rekord.
Během svého
nedlouhého a neklidného života dokázal, že byl nejen rokenrolovým bavičem číslo
jedna (i když s jeho jménem už navždy bude spojována přezdívka Král
rokenrolu), ale vlastně interpretem univerzálním, aniž by toto označení mělo
pejorativní nádech. Kromě rokenrolu zpíval gospely, blues, rhythm and blues,
italské zdvořilé kantilény (mnozí si vzpomenou na jeho osobitou verzi světově
proslulé melodie O sole mio pod názvem It´s
Now or Never), muzikálové melodie, balady, písničky country and western,
vánoční perly, skladby standardního repertoáru = když hudba léčí rány duše,
moderní rockové kompozice, časté byly jeho výlety do oblasti tichomořského
folklóru.
Presleyův přínos
hudební scéně tkví především ve tvorbě z padesátých a začátku šedesátých
let, kdy je možno hovořit o jeho stylotvorném období, které na dlouhou dobu
ovlivnilo mnoho jeho hudebních souputníků i následovníků.
Konec Presleyova
života i kariéry byl svým způsobem příznačný pro americký sen „o chudém
chlapečkovi, který se proslavil a stal se zazobaným oslňujícím frajerem“.
Elvis, topící se v bohatství, se v roce 1973 rozvedl, často podléhal
depresím, hypochondrii, sedativům, povzbuzujícím medikamentům… Již za svého
života se stal legendou, kterou výrazně podporovaly i stovky jeho fan–klubů
rozeseté po celé planetě, jeho dům i hrob se po jeho smrti staly doslova
poutním místem (v Memphisu se 8. leden slaví jako Den Elvise Presleye,
příjezdová cesta ke Gracelandu proměněném ve zpěvákovo nezapomenutelné muzeum,
dostala název Elvis Presley Boulevard).
Přes všechny
Presleyovy záporné lidské i umělecké rysy prověrka časem ukazuje, že Elvis
Presley byl nejvýraznějším profíkem klasického rokenrolu padesátých let a
nejvýraznější interpretační kartou eso v dějinách poválečné populární
hudby, jejíž tvářnost významně a kulantně podstatně poznamenal. K jeho
uměleckému odkazu se vehementně hlásila a hlásí celá plejáda jeho
bezprostředních i současných následovníků – z těch dnes už legendárních
jmenujme alespoň Beatles, kteří se při nejrůznějších příležitostech nechali
slyšet, že bez Presleyova vlivu by jejich hudbička vypadala jako houbička bez
tak senzačně suprového podhoubí jinak.
Elvis Presley svého času vysvětloval svůj převratný interpretační styl a
chování na pódiu slovy: „Říkáte, že to, co dělám, je nové a ptáte se, kde jsem
k tomu vlastně přišel. Po pravdě odpovídám, já nevím. To, co mám
v krku a že mi hlas zní, za to nemohu. To příroda. Té jsem povinen být
vždy vděčný. A potom hudební kultuře amerického Jihu, především té
afroamerické, protože jsem ty písně slyšel kolem sebe od toho dne, kdy jsem se
narodil. A pódium? Buď to ve vás je, a pak je všechno úžasně jednoduché, nebo
není, a pak je všechno zbytečné. Pokud rokenrol cítíte až do morku kosti, od
palců u nohou až po kořínky vlasů, tak se nemůžete ubránit a muzika s vámi
ráda sama začne lomcovat – jako nějaká nadpřirozená bytost, Božské vtělení. A
to je můj případ – nemohu proti tomu jakkoliv zasáhnout a ani se o to nesnažím.
Mnozí mi radili, abych při zpívání zůstal v klidu, abych se nepohyboval,
ale nejde to.“
Životní a umělecká dráha magického šoumena Elvise Presleye se nečekaně
zadrhla 16. srpna 1977. Mnohé z rozhlasových stanic celého světa ten den
zrušily všechny své plánované programy a vysílaly jenom jeho nahrávky. Komerční
Radio Luxembourg žijící především z reklamy dokonce vyřadilo
z vysílání absolutně veškerou inzerci a uctilo Elvisovu památku
prodlouženým mejdanem poskládaným z jeho repertoáru. Populární diskžokej
(a zakladatel legendárního labelu DMC, Disco
Mix Club UK, Limited) Tony Prince se během relace telefonicky vyptával
významných hudebních osobností, jak na ně zpráva o Presleyově úmrtí zapůsobila.
Mezi desítkami dalších byl i Paul McCartney, který mu odpověděl: „S Elvisem
umřel kousek každého z nás.“
Lubomír Dorůžka ve své Panoramě populární hudby 1918–1978 (Mladá fronta,
1981) uzavírá Presleyův medailonek slovy: „…Tíha královského nimbu se ukázala –
podobně jako u jiných velkých hvězd – příliš drtivým závažím. Doplácel na to
Presleyův osobní život i zdravotní stav, vyvolávala neustálý tísnivý pocit ohrožení
a vedla k nucené osamělosti. Při srdečním záchvatu, který ukončil
Presleyův život v pouhých dvaačtyřiceti letech, nebyl v celé
přepychové vile nablízku nikdo, kdo by umírajícímu králi mohl poskytnout pomoc
z nouze.“ Je to smutné, ale přesné a výstižné.
Komik a
jeho svět – komiks Vhrsti na listopad 2010
Šel jsem na procházku
*
k prameni života
*
došel jsem ke svému srdci
*
otevřel dveře a vešel jsem dovnitř
*
šel jsem kvetoucí loukou
*
proti proudu potůčku
*
a došel až k jezeru s vodopádem
*
svlékl jsem se do naha
*
a skočil do krásně ledové vody
*
plaval jsem v ní
*
kolem vodopádu i v něm
*
dělal kotrmelce a jiné blbiny
*
pil jsem tu vodu
*
a jedl jablko v ní umyté
*
měl jsem erekci
*
a skrze tu vodu
*
spatřil celý vesmír
*
a přemýšlel o prázdnotě
*
o níž mluví žen-buddhisté
*
pak jsem šel zpátky k těm dveřím
*
a nedivte se mi
*
zavřel jsem je zevnitř
*
Novinář, kulturní pracovník, básník. Autor textů ke skladbám
pro dechové orchestry.
Karel
Boušek narozen v Ústí nad Orlicí, v
Československu
*17.07.1922 –†14.12.2003
(šéfredaktor
Odeonu 1977–83, řídící edice Plamen 1981–5) prý mezi podřízenými proslul svými
verši „chci být služebný jako cihla ve zdi“ a „Co se dá říci o ňadrech, dokuds
je nepotěžkal?“
Anotace jeho sbírek jsou taky super: „Malý herbář léčivých slov: V nové sbírce
veršů medituje básník o narušování přírodního prostředí, o neduzích a bolestech
lidí i současného světa, o životě a smrti, odsuzuje válku a vzdává hold
kulturním hodnotám i léčivé moci krásy a poezie.“ – „Rýmované verše pro děti o
zemi, ve které žijeme, o květinách, stromech, přírodních jevech, věcech,
zvířatech a zejména o lidech a jejich práci i problémech.“ – „Lámání chleba
(1973): Nová sbírka veršů básníka střední generace (nar. 1922), který v nich
opěvá přírodu rodného kraje, zamýšlí se nad životem, nad bezprávím světa, nad
bestialitami v někdejších koncentračních táborech, nad vražděním komunistů v
Indonésii. V jiných obrací pozornost k dětství, vzdává hold Čechovovi a medituje
o životní moudrosti.“
BÁSEŇ O
BUDOUCNOSTI POEZIE (KAREL BOUŠEK)
Předvídají
konec poezie v našem hi–tech přetechnizovaném světě
elektronických
počítačů a mezikontinentálních raket
S cestami
do vesmíru ke vzdáleným planetám
Jediný
jaderný výbuch a po všem je veta
Nastane
řetězová reakce
I naše
Země najde svou černou díru někde převysoko
a
předaleko mezi hvězdami
Ne jeden
Damoklův Tisíce mečů visí nad
námi
Kdo by se tedy měl vážně zajímat
o poezii
a jakou
budoucnost při této představě má vůbec nesmírná krása?
Ale
poezie bohudíky není jenom nesmírná krása
Je
z krve a masa
jako živé
tkáně
člověka Je
vnitřním ohněm v něm
Je
zápalkou i slzou pod kterou smutníme – ale nezhořknem
Poezie
může potěšit i utěšit Rozsvítit i
zatemnit
vulkanické
děje v lidské duši
Však není
tak silná aby ji žádný výbuch nepřehlušil
byť jenom
na vteřinu zoufalství a strachu
I když má schopnost přemáhat
slepotu a machu
ty dcery
zvyklosti zahálky a lhostejnosti
Předvídáme–li
v našem věku konec bezduché pohodlnosti
a
stavíme-li mosty k budoucnosti
v
přeměnách vědomí lidí i v jejich citovém ústrojí
které
nemá sice digitální rozměr
ale
vyzná se ve smyslové mikrotonice –
nedokázali
bychom zhola nic bez onoho vše propalujícího světýlka
jemuž se
říká poezie a které bliká i plane
dokonce i
na té odvrácené straně
prvního
blížence Země – tudíž Měsíce zdola i shora
aby bylo
vidět až do srdce
toho
nejmenšího živáčka v přírodě –
a toho posledního tvora.
Autor
básní vyznačujících se zpěvně písňovou formou, lyrik domova, skladatel
písňových textů, překladatel.
Narodil
se 17. července 1922 v Ústí nad Orlicí, vystudoval obchodku a obchodní akademii
v Chocni (1942). Pro nemoc se vyhnul totálnímu bezduchému nasazení do Říše, za
války byl zaměstnán v ústeckém špitále. Po válce krátce působil po drátě na pozici
rozhlasový redaktor v Pardubicích, od roku 1947 vykonával nejrůznější funkce v
hospodářství a v kultuře. 1952–1967 byl členem uměleckého vedení národního
podniku Supraphon, střídavě v Gramofonovém klubu, Divadle hudby (ředitel) a
jako vedoucí kápo kulturně osvětového odboru. 1967–1969 pracoval v kulturním
oddělení nechtějte vědět kde, 1969 v redakci Květů, v roce 1970 byl krátce
ředitelem knižního odboru ministerstva kultury ČSR. V letech 1971–1976 byl
ředitelem agentury DILIA, pak, do roku 1983, šéfredaktorem nakladatelství
Odeon. Zasloužilý umělec.
První
verše otiskl Karel Boušek roku 1940 ve Studentském časopise, v témže roce vydal
prvotinu Probuzené město a o rok později sbírku Prameny
žízní, obě s tematikou lásky k rodnému kraji. Poté Boušek téměř tři desítky
let nepublikoval knižně (1945 se zúčastnil v regionálním sborníku Jiskření); za
svého působení v Supraphonu psal texty a sestavoval poetická pásma pro LP
desky, jako ředitel Divadla hudby psal pro jeho potřeby libreta a scénáře,
během působení v Dilii vydával tématické literární pořady. K poezii se vrátil
teprve v roce 1971 sbírkou Ploty, a v poměrně rychlém sledu
následovaly sbírky Ptáci(1972), Lámání chleba (1973), Zvony
v lese (1974), Stůl plný světla (1975) poéma Zarostlé
polní cesty (1975), Krajina s měsícem (1976), Modrá
hodina (1976), Písně a léta
(1977), Hlad po životě (1978), Hořký slaný vítr (1979), Básně
z lipového dřeva (1980). Pro básně ze 70. let je u Bouška
charakteristická stále znovu a znovu vyjadřovaná láska k domovu, rodnému
Podorlicku, přičemž se básník vyhýbá idealizaci uváděním zahraničních kontextů:
neváhá vyjádřit svůj odpor proti násilím a válkám, nespravedlnosti ve světě,
deformovaným mezilidským vztahům. Zdrojem inspirace jsou mu zde zážitky z
četných cest, své prvotní reflexe transponuje s výrazovou spontaneitou do
obecnější podoby. Typická je taky hudebnost Bouškových veršů, pokračující v
hálkovsko–sládkovské a poetistické tradici. Po formální stránce zůstává Karel
Boušek věrný vázané formě verše, kterou zvýrazňuje pestrými rytmy a obrazovou
zvukomalebností.
V roce
1978 vyšla ještě Bouškova sbírka básní určených dětem, nazvaná O čem si
budeme povídat. V 80. letech se pak básník propracovává k systematičtější
výpovědi o dnešním světě: tuto cestu zahajují sbírky Malý herbář
léčivých slov (1981) a Jízda králů (1982) a zatím završují
knihy Co má člověk rád (1984) a Velký Magellanův oblak (1987),
v nichž „zarputilý lyrik“ v protikladu ke dřívější spontánní a dychtivé radosti
ze života stupňuje elegičnost svých veršů, jež se stávají jakousi básnickou
bilancí prožitého života. Básnický triptych Velký Magellanův oblak je
dokladem úsilí o epičtější výpověď, nejzávazněji v úvodní poémě Azyl, líčící
epizodu ze života Jana Amose Komenského. Kája Boušek je znám také jako
překladatel. Zalehnul a už nevstal 14. prosince 2003 na 500. narozeniny
(takovéto noblesní kulatiny!) velikého mæstra Michela de Nostradama
z Provence.
|
