SPISOVATEL V NOVINÁCH – KÁJA ČAPEK
☼ 9.1.1890 MALÉ SVATOŇOVICE ۞
25.12.1938 PRAHA NE TAK MALÁ…
JAK TY SVA
Český spisovatel, dramatik, překladatel a novinář nastoupil do
redakce Lidových novin spolu
s bratrem Josefem v dubnu 1921 a působil zde až do své předčasné
smrti v prosinci 1938. Byl prvním předsedou československého PEN klubu.
Sedmkrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Jeho dílo bylo přeloženo
a publikováno v podstatě po celém světě.
Karel Čapek svou tvorbou výrazně ovlivnil meziválečné Lidové
noviny. A tolerantní a intelektuální prostředí redakce Lidových novin mělo zase
výrazný vliv na tvorbu předního českého spisovatele své éry. Velkou část svých
literárních ukázek Čapek ostatně i ostentativně publikoval nejprve na stránkách
Lidovek, a teprve pak knižně.
Určitě nesnižujeme Karla Čapka, pokud ho
cejchujeme nejen na spisovatele, ale i na novináře. On sám se o takové označení
ucházel celým svým profi životem, sám sebe označoval za člověka, „který
s jistým vědomím píše pro noviny“. Psát pro noviny znamenalo pro něj
„odpovědný úkol“, a opravdu pro ně psal celý život. S výjimkou krátkého
času, kdy dělal vychovatele v rodině hraběte Lažanského, pracoval po
zbytek svého kratinkého života jako redaktor (i když s volným pracovním
režimem). Krátký čas strávil v Národních
listech, ale když mu posléze nebylo po chuti přijmout jejich
nacionalistickou nákazu, od jara roku 1921 až do smrti pracoval jako redaktor
v Lidových novinách. V nich
publikoval nejen většinu svých fejetonů, sloupků a povídek, ale na pokračování
i svá románová díla. Aspoň ty nejlepší z jeho fejetonů byly pak posmrtně
vydávány v nejrůznějších výborech, jako kupříkladu Měl jsem psa a kočku, Kalendář, O lidech, Bajky a povídky, Věci kolem
nás.
Kromě působení v Lidovkách přispíval občas Karel Čapek i do řady jiných časopisů a
své rozsáhlejší práce esejistického charakteru otiskoval většinou v Přítomnosti, týdeníku, který vydával
jeden z jeho nejbližších přátel a kolegů, Ferdinand Peroutka. Ve
spojitosti s Čapkovým dílem se obvykle uvádějí desítky titulů, avšak o
jednom díle se autoři běžně nezmiňují – totiž o samotných Lidových novinách. Aniž bych chtěl umenšovat zásluhy jejich
šéfredaktora Arnošta Heinricha anebo později K. Z. Klímy, aspoň stejnou zásluhu
o podobu našeho nejlepšího deníku meziválečného období měl Karel Čapek, jistě i
tím, jak k práci v Lidovkách
(třeba jen svou přítomností v redakci) přitahoval významné autory, jakými
byli jeho bráška Josef, fair player Ferdinand Peroutka, Eduard Bass, Karel
Poláček, Bedřich Golombek a další.
Musím se aspoň maličko zmínit o úrovni
tehdejšího tisku. Byla ve své většině mizerná. Převládaly bulvární tituly jako Polední list, A–Zet či Večerní České slovo, doplněné
komunistickými, nacionalistickými, antisemitskými nebo i fašizujícími plátky.
Vzdělaní jedinci mezi novináři byli výjimkou. Řečeno s Čapkem: „Prostě
novináři, podobně jako herci a politikové, se rekrutují z osob
nejrůznějšího povolání, které se jaksi dostanou na scestí.“ Myšlenková i
jazyková úroveň tisku tomuto stavu odpovídala.
Lidové
noviny
se vynořovaly z takovéhoto pokleslého sousedství jako ojedinělý list, který
se zaměřoval na seriózní publicistiku – a na vzdělané čtenáře. Snažily se
získávat příspěvky od předních českých spisovatelů, dokonce si dovolily až provokativně
otiskovat na první stránce listu báseň, na pokračování také publikovaly novinky
české prózy. Konečně Lidové noviny
jako své spolupracovníky či přímo redaktory získávaly odborníky nejen
z oboru hospodářství, obchodu, zahraniční politiky, historie, ale i
z technických věd. Postupně se tak z ještě nedávno lokálního
brněnského periodika měnily v nejlepší český deník. Svou úrovní se mohly
srovnávat s nejlepšími evropskými deníky své doby.
Karel Čapek byl svým vzděláním filozof a po
celý život se k této profesi hlásil a také rád upozorňoval na filozofující
obsah svých děl, ať už šlo třeba o společensko–politickou satiru Továrna na Absolutno nebo o trojici
románů Hordubal, Povětroň, Obyčejný život,
kterou sám označil na noetickou trilogii (a tím zmátl současnou kritiku, která
se snažila toto filozofické poslání v jeho díle hledat). Naštěstí Čapek
byl daleko víc spisovatelem než filozofem, napsal vynikající prózy se
strhujícími příběhy; filozofickou interpretaci, kterou sám nabízí, čtenář při
čtení sotva odhalí.
Čapkovo literární mistrovství se nejvíce
projevilo v drobných prózách, které nepochybně vznikaly pro potřebu Lidovek (ty vedly i pravidelnou a
čtenářsky velmi oblíbenou rubriku Ze soudní síně). Soudní síň jistě podnítila
jeho nejčtivější a přitom pozoruhodné prózy (obojí dovedou spojit jen opravdu
mistrní tvůrci): Povídky z první
kapsy a následující Povídky
z druhé kapsy. V těchto v podstatě drobných a pro noviny
psaných detektivních či kriminálních příbězích se spojily Čapkův geniální cit
pro hovorový jazyk, vypravěčské umění, smysl pro legraci i pro horor.
V české, ale i ve světové próze nalezneme jen málo tak mistrně napsaných
krátkých próz.
Čapek se vším svým konáním stal jedním
z nejvýznamnějších představitelů té části meziválečné generace, která až
osudově spojila první republiku s demokracií i s jejím výborným
lektorem T. G. Masarykem. Jeho odpůrci ho často nazývali hradním spisovatelem,
zvláště když pak po částech otiskoval své Hovory
s T. G. M., v nichž se do služby Masarykovi postavil jako
tlumočník jeho osudu, jeho zážitků, jeho názorů i životní filozofie. Hovory se pro celé další generace
čtenářů staly hlavním pramenem znalostí o Masarykových myšlenkách a názorech.
Čapek, jakkoli se s Masarykem setkával
častěji (Masaryk se dokonce stal aspoň občasným hostem pravidelných pátečních
sezení, které spisovatel svolával a na něž zvával přední české umělce i
politiky), si k prvnímu našemu prezidentovi vždy uchoval až žákovskou
úctu. Je také zřejmé, že Masaryk ho často považoval za jakéhosi svého
neoficiálního mluvčího, který díky své oblibě mezi čtenáři může jeho názory a
postoje předávat srozumitelnější či čtivější formou, nežli to dokázal on sám.
V Lidovkách
dobře věděli, koho v obou bratrech Čapcích, a především v tom mladším
mají. Přitom Karel se nikdy nechoval jako privilegovaný autor – docházel
pravidelně do redakce (ta pro něj nepochybně představovala výjimečnou
příležitost k setkání s kolegy), a bylo-li nutně zapotřebí, rychle
napsal redakční poznámku anebo entrefilet.
Zatímco dnes většina autorů posílá své
příspěvky do Lidovek mailem,
v oněch dřevních dobách je autoři přinášeli do redakce buď psané na
stroji, anebo, jak povětšinou činil Karel Čapek, v rukopisné podobě.
Redaktor i sazeč tedy museli být ve čtení rukopisu zběhlí. Čapek to však zjevně
bral v úvahu, ten jeho byl čitelný, s nemnoha rovněž čitelnými vpisky
nebo úpravami.
Čapek psával nejčastěji nedělní anebo vůbec
sváteční sloupky, bylo na něm, aby se dotkl významných událostí, zvláště pokud
se týkaly kultury. Tak třeba několikrát s velkým uznáním psal o hostování
moskevského divadla v Praze, byl tím, kdo napsal sloupek jednou o nějakém
malovaném hrníčku, podruhé o návštěvě Romaina Rollanda v Praze či o
zvláštní osobitosti Chaplinova filmového výrazu. Se stejným zaujetím psal i o
chování majitelů psů či koček, sběratelů tepichů, pěstitelů kaktusů,
intelektuálů či davového člověka. Různorodost Čapkových témat se zdá bezměrná a
vedle jeho mimořádného talentu a přirozené zvídavosti, či dokonce zvědavosti a
umění vrhnout se na nejvšednější událost či předmět nečekaný a originální
pohled ho k neuvěřitelné pestrosti námětů měla i hltavá potřeba novin.
Ve 30. letech, kdy společenský život
ovlivnila hluboká ekonomická krize a posléze vítězství nepokrytě totalitní a
nacionalisticky agresivní ideologie v sousedním Německu, se do Čapkova
psaní stále více prodírala politika. Napsal geniální satiru na davové myšlení i
jemu příslušnou ideologii a propagandu: Válka
s Mloky. Posléze ještě vytvořil poněkud naivní obraz diktátora
v dramatu Bílá nemoc. (Řekl
bych, že Čapek, samou svou podstatou humanista, nebyl s to vcítit se do
lidské zrůdy typu Adolfa Hitlera či Hermanna Gœringa). Nicméně několik jeho
článků z doby po vítězství nacistů v sousedním Německu patří
k nejzávažnějším činům naší protinacistické publicistiky: „…rozum a demokracie pocházejí
z jednoho pytle. To není náhoda, že se každé zrušení demokracie obrací tak
radikálně proti základní pozici rozumu, to jest proti svobodě myšlení. Není
náhoda, že je-li demokracie povalena, děje se tak mocnostmi protirozumovými, ať
je to třídní chilialismus, mystika rasy, imperialistický voluntarism nebo co
ještě jiného…“
Psaní pro noviny bylo pro Čapka posláním. Sám
o tom napsal: „Člověk, který po léta s jistým vědomím píše pro noviny,
zvykne si myslit na lidi, pro které píše; shledává, že jeho odpovědný úkol je
spíše jako péci chléb pro všechny než míchat kulturní cocktaily pro nějaký
kavárenský stolokruh (…) Pravím, že je špatným novinářem a špatným spisovatelem
novin, kdo uzavírá sebe sama v jakoukoliv uzoučkou duchovní specializaci.
Být v novinách a psát pro noviny, to znamená mít především vztah ke všemu,
co jest; nalézt živý, přímý, demokratický zájem o celou skutečnost bez
intelektuálního fouňovství, jež štítivě krčí nosem nad zájmy a pohnutkami těch
druhých, kteří kopou merunu, pěstí kanáry, nadávají na vládu a počasí nebo se
zachmuřují nad sloupci národního hospodáře (…) Považuji za nesmírně důležité
pro národ, jak se dělají noviny (…) Tož pravda: člověk, který píše do novin,
pro novinový papír, upíraje oči na lidi, pro něž píše, nemá pocit, že plní
jakýsi velejemný úkol, hodný ručního papíru a omezené tiráže, připadá si spíš
jako dělník, ale ujišťuji vás, že to naprosto není ponižující pocit.“
Bez Čapka by nebyly předválečné Lidovky Lidovkami, ale bez nich by
nejspíš Čapek nebyl tím Čapkem, kterého obdivujeme a dodnes s rozkoší
čítáme.
/Ivan
Klíma 14.9.1931/, spisovatel a dramatik, jehož život a tvorbu ovlivnilo
věznění v Terezíně za nacistické okupace. Po studiu na Filozofické fakultě
UK působil jako časopisecký a nakladatelský redaktor. Debutoval v roce 1960
sbírkou povídek Bezvadný den, o dva
roky později vydal knihu o Karlu Čapkovi. V roce 1969 působil jako
hostující profesor na Michiganské univerzitě, po návratu mohl publikovat jen v samizdatu.
Autor dvoudílných pamětí Moje šílené
století (2009, 2010).
4) MARIINO
MĚSTO
Stavba právě začíná
Jako první na pozemku vyrostla kaple. Byla to dlouhá, prostá místnost,
vyrobená z hrubých prken, v níž bylo místo k sezení pro sto
účastníků bohoslužby. Vedle oltáře stála socha Panny Marie, která řeholníkům
pomohla tyto pozemky získat. Se stavbou kaple pomáhalo řeholníkům mnoho
místních rolníků a v neděli pak přišli, aby s nimi slavili mši
svatou. Slavnostního posvěcení se Niepokalanów dočkal 7. prosince 1927.
Po dokončení kaple stloukli řeholníci i dřevěnou chatrč pokrytou kartonem
a dehtovým papírem. První bratři, kteří se sem nastěhovali v prosinci,
v ní spali na slamnících položených na zemi a jako jídelní stůl jim musela
posloužit prkna položená na kufrech. Když si jeden z nových řeholníků na
tyto provizorní asketické podmínky stěžoval, ukázal mu páter Maxmilián slamník
položený vzadu za kamny. „Tady spím já,“ vysvětlil zahanbenému postulantovi.
Nově příchozím, kteří byli strohostí zdejšího života vyděšeni, zase
říkal: „Pokud sem nezapadnete a budete mít dojem, že tenhle život pro vás není,
stačí říct. Můžete kdykoliv odejít.“ Většina nakonec zůstala.
Prostý život
Ačkoliv byl takový život nanejvýš náročný a práce nanejvýš nepolevující,
mladí řeholníci se radovali, že se mohou osobně podílet na novém a úspěšném
podniku. Koncem roku 1929 komunitu doplňovalo na padesát noviců. Otec Maxmilián
místo pojmenoval Niepokalanów, „Město Neposkvrněné Matky“.
Každý den přicházeli noví a noví muži a stavba tak stále pokračovala.
Během horkých letních měsíců šplhali mladí a silní bratři po podpěrách, na
nichž měly vyrůst nové ložnice, řezali a stloukali. Nejdůležitějším úkolem bylo
postavit dům, kde budou umístěny tiskařské lisy. Z dálky vypadali tito
řeholníci ve svých černých hábitech jako hemžící se mravenci. Nejprve byly vyznačeny
ulice a zakrátko je už po obou stranách lemovaly patrové budovy dřevěných
dormitářů.
Přes neustálý růst však město svým obyvatelům neskýtalo žádné pohodlí ani
luxus. Někteří bratři vařili v obrovských hrncích jídlo, jiní zase prali
hory prádla v kouřících se kádích. Otec Maxmilián trval na tom, že těžce
pracující řeholníci musí mít dostatek dobré a výživné stravy. Říkával jim:
„Auto, do kterého se netankuje, brzy zastaví.“
Na stavbu nového města přicházely četné a nemalé finanční dary. Maxmilián
je používal k nákupu nejlepšího a nejmodernějšího vybavení pro výrobu
svého časopisu. Zakrátko tu hlučely obrovské tiskařské stroje a chrlily dnem i
nocí stohy tiskovin. Náklad Rytíře
Neposkvrněné dosáhl 150 tisíc výtisků.
Veliký úspěch
Čím více se toho lidé o Městě Neposkvrněné dozvídali, tím rychleji se
rozrůstalo. Čím více rukou bylo k dispozici, aby obsluhovaly složité
stroje, balily jednotlivá vydání časopisu a rozesílaly je, tím více výtisků
mohlo vznikat. Poštovních zásilek přicházelo tak veliké množství – asi 750
tisíc kusů týdně –, že jen k jejich otevírání a vyřizování muselo být
určeno osm mužů.
Na pozemcích byla vybudována odbočka železniční tratě do Varšavy. Po
straně stála nákladní auta a čekala, až budou naložena balíky
s jednotlivými vydáními časopisu. Ty se pak rozvážely po celém Polsku.
Otec Maxmilián hovořil plynně polsky, německy, italsky a latinsky. Rozhodl se,
že bude Rytíře vydávat i
v dalších jazycích. Na zeď své kanceláře si pověsil mapu Evropy a kdykoliv
se časopis rozšířil do nové země, označil ji v mapě špendlíkem. Maria své
nové město zasypávala požehnáním.
Na návštěvu ke svým synům–minoritům přijela několikrát vlakem
z Krakova i Maxmiliánova matka. Protože nebylo možné, aby nějaká žena
bydlela přímo v klášteře, pobývala vždy v nedalekém domě, který
patřil jejich přátelům. Maxmilián ji tam vždy vyzvedl a doprovodil ji do
kláštera. Když Mariana viděla, jak se město, které její syn vybudoval na
bývalých záhonech s mrkví, rozrůstá, srdce jí přetékalo pýchou. Maxmilián
ale takový pocit nikdy nezažil. Zdálo se, že je mu pýcha úplně cizí a veškerou
slávu přisuzoval Panně Marii nebo svým spolupracovníkům. Každý – od knížat přes
kněze až po rolníky – si tohoto vlídného a usměvavého řeholníka oblíbil.
Nový záchvat tuberkulózy
Velké množství práce a odpovědnosti nakonec ale křehkého kněze udolalo a
znovu se přihlásila o dominantní převahu nad vírou tuberkulóza. Provinciál
minoritů páter Kornel poslal Maxmiliána zpět do sanatoria v Zakopaném, kde
řeholník pobyl celkem sedm měsíců. Odpovědnost za časopis byla mezitím svěřena
jeho mladšímu bratrovi, páteru Alfonsovi.
Maxmilián dostal nařízeno, aby během svého léčení nemyslel na práci, ale
raději nenuceně odpočíval a zotavoval se a tak své uzdravení uspíšil. Když ho
jeho bratr prosil v dopise o radu, odpověděl mu Maxmilián: „Nemám se ničím
takovým zabývat. Popros o pomoc Neposkvrněnou. Ona ti dá všechno, co bude
třeba.“
Po sedmi měsících odpočinku se směl vrátit do Niepokalanowa. Lékaři mu
však přikázali, aby celý další rok nijak nepracoval. Měl pouze odpočívat,
vydatně se stravovat a dlouho spát. Dokonce mu předepsali každodenní zdřímnutí
v lehátku.
Největší klášter na světě
Jak velký šok by Maxmiliánovým lékařům způsobilo, kdyby viděli, kolik
práce nemocný řeholník každého dne zastal! Nebylo možné zastavit ani jeho, ani
růst Mariina města. Dennodenně přicházeli k jeho branám noví a noví muži
s prosbou o přijetí do řádu. V roce 1937 se Niepokalanów stal
největším klášterem na světě. Žilo a pracovalo v něm na sedm stovek mužů a
náklad Rytíře dosáhl 750 tisíc kusů.
Tiskly se tu však i jiné časopisy a materiály. Některé pro děti, jiné pro
mládež; existovala dokonce sekce zabývající se sportem. Město se tak rozrostlo,
že řeholníci začali vydávat týdeník nazvaný Echo
z Niepokalanowa jen pro vlastní potřebu.
Vzduch v celém Mariině městě byl prosycen štiplavým pachem
tiskařského inkoustu a vrčením mašin, které běžely dnem i nocí. Hlavní oporou
v životě Maxmiliána a ostatních bratří však nebyla starost o chod
tiskařského impéria, ale něco zcela jiného. Tři hodiny denně trávili na
modlitbách. V rozlehlé kapli, která nyní zabírala celý jeden blok, aby se
do ní všichni řeholníci vešli, se konala rozjímání a duchovní cvičení a každý
den se zde celebrovala mše svatá. Nic nedělali pro vlastní slávu, ale podle
slov, která Maxmilián připomínal každý den: „Všechno pro Marii.“
Budovy v Niepokalanowě byly jednoduché a vyrobené ze dřeva. Každý
zde měl zaměstnání, které odpovídalo jeho zájmům a nadání. Někteří bratři tak
pracovali jako tesaři, jiní jako instalatéři, elektrikáři, mechanici, a
samozřejmě jako autoři článků a tiskaři. S kněžími i s bratry se
zacházelo stejně, všichni jedli z plechových talířů a pili
z plechových hrnků.
Pro každého se práce najde
Přes prostotu zdejšího života se niepokalanowští řeholníci radovali
z toho, že mohou spojit práci s modlitbou. Jeden z nich se
zeptal otce Maxmiliána: „Co máme dělat, abychom v naší práci stále
dosahovali pokroku?“
Kněz, kterému mezitím už začaly řídnout vlasy, odpověděl: „Nezáleží vůbec
na tom, jak se snažíme navenek. To, jestli jsou naše noviny a časopisy úspěšné,
či ne, vůbec není podstatné. I kdybychom byli rozptýleni jako listy ve větru,
ale v našem srdci by se stále upevňovala myšlenka na to, abychom milovali
Boha a jeho Matku a jim sloužili, pak, mé drahé děti, můžeme říct, že jsme
učinili velký pokrok.“
Na bránu kláštera klepali další klepači a další a další mladí muži, takže
bylo třeba postavit nové dřevěné dormitáře, jeden pro novice a druhý pro
postulanty. V roce 1929 založil páter Kolbe v Niepokalanowě malý
misijní seminář, kde se mladí muži měli připravovat na působení v misiích.
Několik nejsilnějších řeholníků bylo určeno, aby chránili celý areál,
sestávající z dřevěných budov, před požárem. Hasiči se oblékali do
dlouhých černých hábitů, nosili helmy a sekery, a když se ozvaly sirény a
rozezněly zvony, křičeli: „Pozor! Přijíždějí rytíři Neposkvrněné!“
Milující otec
Tuberkulóza stála Maxmiliána i část plic. Jedna z nich dokonce úplně
přestala fungovat, přesto Maxmilián pracoval více i bez plíce než kdokoliv
další. Jeho dveře byly stále otevřené pro studenty i spolubratry, kteří se
přicházeli svěřovat se svými problémy, a spát chodil jako poslední. Nikdy se
nesnažil získat kvůli svému zdravotnímu stavu zvláštní podmínky a třeskutá
varšavská zima jeho zdraví jenom zhoršovala. Často byl tak slabý, že dokázal
chodit jen o holi.
Přestože o vlastní zdraví vůbec nepečoval, záleželo mu na tom, aby
všichni ostatní měli dostatek vydatné a dobré stravy. V areálu kláštera
stála i nemocnice a otec Maxmilián do ní v době rekreace přicházel, aby
utěšoval její pacienty.
Víc než na co jiného dbal na to, aby jeho spolubratři byli šťastni.
Jednomu nově příchozímu žadateli o vstup řekl: „Musíš být po tak dlouhé cestě
vyčerpaný a hladový, chlapče. Budeš-li milovat neposkvrněnou Matku a
zůstaneš-li vždy nablízku jejímu srdci, budeš tu šťastný.“ Řeholníci, kteří
otce Maxmiliána v Niepokalanowě zažili jako mladíci, na něj
v pozdějších letech vzpomínali s nepředstíranou úctou. Jeden
z nich řekl: „Myslím, že žádná matka nemilovala nikdy své děti tak něžně,
jak páter Maxmilián miloval nás.“
Maxmilián a studenti z Japonska
Veškerý úspěch v Polsku však člověka, jako byl otec Maxmilián,
nemohl nikdy plně uspokojit. Chtěl své Rytířstvo Neposkvrněné i časopis
rozšířit nejlépe do celého světa, jako Marx a Engels svůj netaktní poněmčený
komunismus. Kde ale začít? Jednoho dne v roce 1927 cestoval vlakem
z Varšavy do Krakova, když do jeho vagónu přistoupilo několik japonských
studentů a přisedli si do kupé k otci Maxmiliánovi.
Pohlédli přitom na kněze oděného v černém hábitu i na jeho brýle
s drátěnými obroučkami a mysleli si: „Co je tenhle člověk zač, že nosí
takové dlouhé černé šaty?“ Otec Maxmilián zase přemýšlel, zda tito mladí lidé
přijeli do Polska na studentský výměnný pobyt, pro neznalost jazyka se však
neměli jak domluvit. Pak ovšem pátera Maxmiliána něco napadlo a pronesl několik
slůvek italsky. Ukázalo se, že je to jediný západní jazyk, který mají společný.
Kněz a studenti si tak mohli popovídat a stará parní lokomotiva je mezitím
vlekla dál a dál nekonečnou polskou krajinou.
Když mašinka zastavila v Krakově, vytáhl páter Maxmilián
z kapsy několik zázračných medailek a studentům je rozdal. Oni mu na
oplátku do dlaní vtiskli malé amulety v podobě slonů (s bezvadnou pamětí nehrozící
ztrátou prožitků).
Po návratu si kněz tyto upomínky vystavil ve své cele a čas od času mu na
ně padl zrak. Vždy si pak na tu událost a celé setkání s japonskými
studenty ve vlaku vzpomněl. „Ubozí chlapci,“ pomyslel si přitom, „nevědí vůbec
nic o Ježíši. Kdybych se tak směl vydat na druhý konec zeměkoule a hlásat tam
lidem o našem Pánu a o tom, co udělal pro celé lidstvo.“
Přesun na východ
Jednoho dne sebral páter Maxmilián veškerou svou odvahu a zaklepal na
dveře provinciála. „Dále,“ ozval se zevnitř přísný hlas. Otec Maxmilián
vstoupil a přemítal, jak má svou zvláštní žádost vyslovit. Po chvíli tiché
modlitby k Panně Marii začal: „Otče Korneli Czupryku, přišel jsem vás
požádat, abyste mi dovolil odcestovat do Japonska. Chci tam založit nové Město
Neposkvrněné a vydávat časopis.“
„V Japonsku!“ vykřikl provinciál. „Vždyť neumíte japonsky ani slovo. Jak
chcete vydávat časopis v jazyce, o kterém nic nevíte? Je velmi náročné si
ho osvojit a pro jeho zápis se místo písmen používají znaky.“
„Neposkvrněná Matka se už o to postará,“ prohlásil Maxmilián
s důvěrou. „O takové problémy se já nezajímám.“
„A kde na tak odvážný podnik seženete peníze? Copak nám snad někdo
odkázal majetek, o kterém bych nevěděl?“
„Ne, otče,“ odpověděl pokorně Maxmilián, „nemám ani zlotý.“ To byla
pochopitelně pravda, že Maxík u sebe nenosil ani floka. Vydavatel největší
polské katolické tiskoviny složil slib chudoby a nepatřil mu ani ten
záplatovaný plášť, který mu splýval z ramen.
„A znáte aspoň někoho v Japonsku, kdo by vám pomohl? Kde budete
bydlet?“ zeptal se provinciál starostlivě.
„Otče, nemám sebemenší tušení. Prosím vás jen o dovolení. Vím, že Matka
Boží se už postará o detaily.“ Otec Maxmilián trpělivě stál a čekal na odpověď.
Dovolení se uděluje
Otec Czupryk dobře věděl, jak nesmírně svízelné úkoly už tento energický
pašák (nebo pěšák na šachovnici) splnil. Se svou vírou a s Boží pomocí by
snad mohl v Japonsku uskutečnit další záměr, další smělý zázrak. Přesto
odpověděl: „Mám svázané ruce. Doporučil bych vám ale, abyste se vydal do Říma a
vyžádal si dovolení od generálního ministra řádu. Ten by vám dokonce mohl dát
nějaké peníze a vyslat vás.“
V roce 1930 tak páter Maxmilián opustil Město Neposkvrněné a vydal
se vlakem do Itálie. V Římě generálnímu ministrovi vysvětlil, čeho chce
v Japonsku dosáhnout. K jeho nesmírnému překvapení mu představený
tento záměr schválil.
Otce Maxmiliána měli na této dobrodružné cestě doprovázet čtyři další
řeholníci, mezi nimi i mistr sazeč, bratr Jan Dagis. Aby se dostali do
Japonska, museli nejprve dojet vlakem do Marseille a potom na parník směřující
do Orientu. Koupili si nejlevnější jízdenky a na sedmitýdenní štreku vyrazili
z Polska akorát na narozeniny nejpopulárnějšího bubeníka Japonska
současnosti = Gota Yashiki = už tenkrát 26. února 1930.
Loď zamířila k Egyptu a poté proplula Suezským průplavem do Rudého
moře. Pak pokračovala Indickým oceánem a přes Jihočínské a Východočínské moře
do Šanghaje. Někteří bratři dostali mořskou nemoc a přáli si, aby se na takovou
cestu nikdy nevydali. Nakonec, plni nedočkavosti pustit se do své nové služby,
všichni doputovali do Nagasaki.
5) V JAPONSKU
Návštěva u biskupa
První zastávkou poté, co bratři 24. apríla přijeli, byla v Nagasaki
návštěva u místního biskupa. Ve městě se čtvrtmilionem stálých obyvatel a
přibývajících snad astronomickou měrou žilo dostatečné množství katolíků, aby
tato funkce mohla být obsazena. Biskup Januarius Hayasaka byl rodilý Japonec,
mluvil ale několika jazyky. Otec Kolbe mu vysvětlil, že on i jeho spolubratři
urazili tak dlouhou cestu proto, aby zde mohli vydávat katolický časopis.
Zaskočený biskup se usmál a zeptal: „Ale drahý otče, umí se některý
z vás aspoň obstojně vyjadřovat místním jazykem? A víte vůbec něco o nás,
Japoncích? Kromě toho,“ pohlédl na jejich opotřebované hábity, „jak chcete
takový podnik financovat?“ Biskup dobře věděl, že františkáni skládají slib
chudoby. Bylo zjevné, že tito řeholníci přispěchali do Japonska
s prázdnýma rukama.
Otec Maxmilián projevil svou obvyklou víru: „Vaše milosti, počítám s tím,
že zde vybudujeme město a v něm budeme náš časopis psát a vydávat.“
„Město! Otče, nečekáte snad, že by naše diecéze takový plán finančně
podporovala?“
„Ale ne, Vaše milosti,“ vysvětlil Maxmilián a posunul si na nose brýle,
které mu sklouzly, když se ukláněl před zmateným prelátem. „Naše neposkvrněná
Matka nám poskytne všechno, co budeme potřebovat. Vás žádáme jen o dovolení.“
Projev tak silné víry biskupa Hayasaku ohromil. Pozvedl drobnou ruku a
řekl: „Nejprve si musíte najít místo, kde byste mohli bydlet. Mimochodem, otče
Maxmiliáne, vy máte doktorát z filozofie, že? V našem diecézním
semináři se nám právě uvolnilo jedno místo pro profesora filozofie. Neujal
byste se toho úkolu?“
„Ale s radostí, Vaše milosti,“ zvolal Maxmilián. „Bude to pro mě
čest!“ Tak budou mít bratři alespoň nějaký stálý příjem… Pak se všichni znovu
uklonili a požádali biskupa, aby mohli odejít.
„Ještě minutku, otče,“ zdržel biskup Maxmiliána. „Jak se tu budou živit
vaši spolubratři?“
„Budou mi pomáhat s výrobou časopisu. Počítám, že první číslo vydáme
do měsíce.“
„V tom případě vás prosím,“ uzavřel drobný japonský biskup, „ať se naučí
náš jazyk.“
Řeholník poděkoval biskupovi Hayasakovi za laskavé přijetí, naposledy se
uklonil a odešel.
Bydlení
Z cesty zůstaly páteru Maxmiliánovi ještě nějaké peníze a za ně si
s bratry pronajali malou chatrč stojící nedaleko semináře. V zimě
dovnitř děravou střechou vnikal sníh a bratři museli každého rána rozbíjet led
v umyvadlech. Cesta do semináře, kam páter Maxmilián chodil vyučovat,
vedla do prudkého kopce a bratři přemýšleli, jak dlouho dokáže jeho chatrné
zdraví takovým obtížím vzdorovat. Přišly však i jiné starosti. Před odjezdem do
Japonska svěřil otec Maxmilián odpovědnost za veškerou vydavatelskou činnost
svému bratru, páteru Alfonsovi. O několik měsíců později Alfons zemřel na
prasklé slepé střevo a byl pochován na hřbitově v Niepokalanowě.
Otec Maxmilián se smutnou zprávu dozvěděl z telegramu od
niepokalanowských řeholníků; napsala mu také jeho matka. Ta nyní žila
v Krakově u sester feliciánek. Aby ji Maxmilián ušetřil trápení, odjel
z Polska, aniž se s ní rozloučil. Až když v pořádku dorazil do
Nagasaki, poslal jí lístek, na němž stálo: „Odpusťte mi, maminko, že jsem se u
Vás před odjezdem nezastavil. Měl jsem však mnoho starostí se záležitostmi
Matky Boží. Už se nám zde podařilo vydat první číslo časopisu
v japonštině.“ Marianu ohromilo, že její syn dokáže publikovat v tak
obtížném jazyce.
Rytíř se stává Japoncem
Svým očím nemohl uvěřit ani biskup, když spatřil první vydání komplet
v japonské mutaci. S časopisem v ruce se Maxmiliána zeptal:
„Otče Kolbe, jak jste tohle dokázal?“
„Víte, Vaše milosti,“ vysvětlil kněz s úsměvem, „nebe nám poslalo
někoho na pomoc. Žije tu jeden metodistický duchovní, Francis Yamaki, a ten se
v semináři naučil italsky. Píšu tedy své články v italštině a pan
Yamaki je pak překládá do své mateřštiny. Jiný japonský gentleman, profesor
vaší univerzity, zase překládá články, které dostáváme v němčině.“
„To je úžasné!“ pokýval hlavou biskup. „Když se vám tedy podařilo najít
způsob, jak časopis vydávat, máte i způsob, jak ho rozšířit mezi lidi?
V Nagasaki není dost katolíků, aby mohli udržet při životě další
katolickou tiskovinu.“
Otec Kolbe si v zamyšlení pohladil dlouhé černé vousy a pak řekl:
„Jistý nápad bych měl, ale jedině kdyby s ním Vaše milost souhlasila. Snad
by bylo možné přiložit toto první číslo k vašemu diecéznímu oběžníku. A
pokud některé čtenáře zaujme, budou si ho moci předplatit.“
Biskup souhlasil a řeholníci tak překonali největší nesnáze. Ruční sazba
podivných japonských znaků do tiskařského lisu byla pochopitelně velmi náročná
sama o sobě, pátera Kolbeho a jeho spolubratry však nedokázala odradit žádná
překážka. Jednoduše se znovu a znovu s problémem mořili, až konečně našli
řešení.
Znovu na cestách
Během prvního léta v Japonsku se páter Kolbe musel vrátit zpět do
Polska, aby se zúčastnil setkání provinční kapituly ve Lvově. Tentokrát
cestoval vlakem a po Transsibiřské magistrále projel přes Čínu a Rusko.
Po návratu pak Japonsko neopustil až do roku 1932, kdy se vydal do Indie
se záměrem založit i zde Mariino město. Tento plán se však nezdařil, a tak se
Maxmilián vrátil do Nagasaki a své úsilí v Japonsku zdvojnásobil.
Mariina zahrada
Zdejší klášter přijímal stále větší počet objednávek předplatného a také
stále více povolání. Po přečtení nového časopisu, nazvaného v japonštině Seibo no Kishi, požádalo množství
japonských katolíků o přijetí do Rytířstva Neposkvrněné. Někteří z nich
pak přišli, aby naplnili své povolání jako minorité.
Malá skupinka polských řeholníků se rozrostla a patřilo do ní i několik
Japonců. Otec Maxmilián cítil, že je načase postavit nové město. Za jeho sídlo
si zvolil místo vysoko v kopcích nad Nagasaki. Tento vrch hrál
v dějinách japonských katolíků významnou roli.
V roce 1593 totiž přišli do Japonska jako misionáři františkánští
řeholníci Petr Křtitel a jeho druhové. Podařilo se jim obrátit ke křesťanství
tolik lidí, že si na ně začali stěžovat buddhističtí duchovní. Roku 1597 bylo
proto na příkaz císaře celkem pětadvacet křesťanů, kněží i jejich konvertitů,
ukřižováno – dnes jsou uctíváni jako „japonští mučedníci“. Místo, odkud při své
smrti shlíželi na město, je známé jako „Vrch mučedníků“ – právě zde se páter
Kolbe rozhodl zbudovat své druhé Město Neposkvrněné.
Výběr tohoto místa byl snad veden i nadpřirozeným řízením. V roce
1945, na konci druhé světové války, shodila americká letadla na Nagasaki
atomovou bombu, která celé město zničila. Zahrada Neposkvrněné, kterou
vybudoval páter Kolbe, ovšem vyvázla bez následků.
Otec Maxmilián miloval květiny, řeholníci byli ale na takový luxus příliš
chudí. Jednoho dne, když se usadili v novém klášteře, se ho zeptal bratr
Jan: „Co kdybychom tu začali pěstovat nějaké květiny?“ Otec Kolbe ale potřásl
hlavou: „Ne, Jendo, mými květinami mají být jen duše.“ Celý klášter tehdy
tvořila jediná dřevěná budova.
S postupným rozrůstáním kláštera o další a další stavby bratři
nicméně v terasovitém a kamenitém terénu zasadili několik třešní a pár
záhonků květin. Pohled na ně byl tak krásný, že se rozhodli klášter pojmenovat
„Zahrada Neposkvrněné“. Časem zde vznikl velký kostel a u něj i seminář, kde se
vzdělávali noví kněží, ponejvíce Japonci.
Řeholníci a mniši
Svou dobu předběhl páter Kolbe po všech stránkách. Měl široký rozhled a
miloval lidi všech ras a národností. Využíval nadání metodistického duchovního
a dokázal se věnovat i delegaci buddhistických mnichů, kteří se o jeho dílo
zajímali.
Jednoho odpoledne totiž přišla na návštěvu do nedávno zbudované Zahrady
Neposkvrněné skupina žlutě oděných buddhistů. Otec Kolbe je uvítal po
orientálním způsobu, pohostil je čajem a společně usedli se zkříženýma nohama
na podlahu. Ze setkání buddhistů s řeholníky byla pořízena fotografie
ukazující rozesmáté a přátelské výrazy na tvářích všech přítomných.
Příkazy se mění
Stavba nových budov i vydávání časopisu se nadále vyvíjely velmi dobře,
do kláštera navíc přicházeli noví postulanti a páter Kolbe byl šťastný, že se
do Japonska rozhodl vydat. Množství práce, kterou zde zastával, však způsobilo
návrat jeho staré nemoci. Byl tak vetchý, že ho při celebrování mše museli
podpírat dva bratři.
O jeho stavu se nakonec dozvěděl provinční ministr řádu. V roce 1933
se páter Kolbe musel vrátit do Polska na pravidelnou provinční kapitulu, která
se toho roku konala v Krakově. Během setkání byl páter Kornel Czupryk
zvolen představeným japonského kláštera, takže mohl od pátera Kolbeho převzít
část starostí a poskytnout mu tím víc prostoru k jeho apoštolátu, zejména
ke psaní časopisu. Když Maxmiliánovi nemoc nedovolovala vstát z lůžka,
psal a redigoval měsíčník vleže.
Provinční kapitula
Dlouhá cesta zpět do Polska v přecpaném a natřásajícím se vlaku
couráku chatrnému zdraví pátera Kolbeho nijak nepřidala. Na nádraží na něj už
čekal otec Kornel a odvezl jej do Niepokalanowa. Unaveného cestovatele
zvěstovatele nemohlo nic povzbudit víc než pohled na sochu Panny Marie
umístěnou při vstupu do kláštera.
Otec Kolbe byl pryč celkem tři roky. Potkával teď samé neznámé tváře a
prohlížel si nově vzniklé budovy. Dozvěděl se také, že náklad Rytíře opět vzrostl. Pohled na to, co
všechno se pro Neposkvrněnou podařilo uskutečnit, jej naplnil útěchou.
Nebylo mu ale dopřáno, aby se z cesty pořádně zotavil, a už musel
pokračovat na setkání všech představených v Krakově. Jedním
z hlavních bodů, o kterých měli jednat, se stala také činnost pátera
Kolbeho v Japonsku. Někteří představení považovali vydávání japonsky
psaného časopisu za nesmysl. Provinční ministr navrhl, aby hlasovali o tom, zda
celé toto dílo úplně neopustit.
Otec Kolbe seděl a tiše naslouchal argumentům, které rozcupávaly celé
jeho namáhavé působení. Pak sklonil hlavu a modlil se ke své patronce, Panně
Marii Neposkvrněné. Copak mu vždy v minulosti nepomohla? Nepřijde mu na
pomoc i tentokrát? Pokorný kněz byl nicméně překvapen přijmout každé
rozhodnutí. Ať už se věci vyvíjely špatně, nebo dobře, páter Kolbe je vždy
přijímal jako vůli Boží. Jeho tvář za všech okolností zářila radostí a klidem.
Shromáždění představených nakonec svým hlasem pátera Kolbeho vyslalo
zpátky do Japonska, ovšem s tou podmínkou, že páter Kornel Czupryk
převezme všechny administrativní starosti jako představený kláštera
v Nagasaki. Závěrečným hlasováním bylo pak dílo otce Kolbeho
v Japonsku schváleno. Mohl se vrátit do Nagasaki a dokonce pokračovat
v rozvíjení své vydavatelské činnosti i v budování Zahrady
Neposkvrněné.
Stahují se válečná mračna
V psaní pokračoval páter Kolbe další tři roky a vedle toho se
věnoval i výuce nových bratrů. V Mariině Zahradě se vše vyvíjelo bez
obtíží. V roce 1936 zde žilo čtyřicet tři řeholníků, z toho dva kněží
a osmnáct bratrů z Polska. Zbytek tvořili čtyři japonští bratři, jeden
seminarista a osmnáct studentů malého semináře (instituce srovnatelné se
střední školou).
Za branami tohoto místa radosti však už věci nevypadaly tak free a happy
v japonském znění s titulky pro polské diváky. Roku 1936 podniklo
Japonsko invazi do Číny a obsadilo část jejího území, pro celou Evropu se zase
stalo hrozbou Hitlerovo nacistické Německo. Nad velkou částí světa se začaly
stahovat válečné mraky a v této situaci dostali páter Maxmilián a páter
Kornel příkaz, aby se vrátili do Polska k další provinční kapitule.
Otec Kolbe odjížděl z Japonska a přemýšlel, jestli se sem ještě
někdy vrátí. Panna Maria ho ujistila, že je pro něj v nebi vyhrazeno
zvláštní místo. Už jako chlapec Maxmilián věděl, že jednou obdrží mučednickou
korunu, neměl však sebemenší představu, kdy a kde se to stane.
Svým spolubratřím však říkával: „Rád bych trpěl a zemřel jako rytíř,
dokonce bych chtěl prolít svou krev, jen kdyby to uspíšilo příchod dne, kdy
celý svět přijme Marii jako Neposkvrněnou Matku Boží.“
6)
NÁVRAT DO NIEPOKALANOWA
Kvardiánem
Krátce poté, co se páter Kolbe vrátil do Města Neposkvrněné, byl zvolen
kvardiánem kláštera. V této obrovské komunitě tehdy žilo třináct kněží a
dvě stě devadesát pět bratří, dále padesát šest seminaristů a sto sedmdesát pět
studentů. Časopis dosáhl nákladu šest set tisíc výtisků. Jako zakladatel
kláštera i časopisu byl všeobecně uznáván páter Kolbe, který ovšem sám slávu
nevyhledával a vyhýbal se jakýmkoliv zmínkám o tom, co dokázal. Místo toho
prohlašoval, že veškeré zásluhy za tento úspěch náleží jedině přímluvám Matky
Boží.
Po skončení provinční kapituly se řádový ministr nechal slyšet, že by
páter Kolbe neměl už podnikat další cestu do Orientu. Bratři
v Niepokalanowě byli touto zprávou přirozeně nadšeni a těšili se na něj
jako na svého guru. Ještě dnes žije v niepokalanowském klášteře
čtyřiačtyřicet řeholníků, které tento svatý muž osobně vyučoval a cvičil
v křesťanských ctnostech. Při pouhé vzpomínce na jeho dobrotu se
rozpláčou.
Po návratu do vlasti se páter Kolbe rozhodl, že rozšíří Rytířstvo
Neposkvrněné do dalších koutů Evropy. Navštívil proto v této věci několik
sousedních zemí a začal vydávat italskou verzi Rytíře. Zahájil také výrobu dalších časopisů v polštině: jeden
pro děti a další se sportovní přílohou. Jeho „Město“ se mezitím rozrostlo
natolik, že v něm vycházel i časopis určený jen pro vnitřní potřebu
komunity.
Deník a rozhlasová stanice
Polští biskupové snili dlouhé roky o tom, že zdejší katolíci budou mít
k dispozici vlastní deník. Jejich sen se splnil v roce 1936, když
spatřil světlo světa Malý deník.
Vycházel v různých vydáních pro jednotlivé diecéze a přinášel novinky o
činnosti ve farnostech, zprávy z kněžských konferencí i informace o
politice.
To však nebylo všechno. Otec Kolbe chtěl využít každého způsobu
komunikace, které moderní svět nabízí – založil proto rozhlasovou stanici, a
dokonce poslal některé řeholníky na kurzy létání, zatímco na klášterních
pozemcích vznikalo malé letiště.
Ani při starostech o všechny tyto novoty však páter Kolbe nežil ve
vzduchoprázdnu. Dobře věděl, že situace v Německu je den ode dne
hrozivější. S hrozbami, které přicházely od Němců a Italů na západě i od
komunistické říše zla = Ruska na východě, bylo Polsko doslova obklíčeno
nepřáteli.
Po celém světě vysedávali lidé u rozhlasových přijímačů a poslouchali
zprávy o nejnovějším vývoji situace. Každá změna politického postoje mohla
ovlivnit životy miliónů lidí. Otec Kolbe zahájil vysílání rozhlasu ze
speciálního studia v Niepokalanowě. Argumentoval přitom: „Proč bychom
neměli použít tohoto úžasného prostředku, abychom hlásali Boží slovo a
oznamovali jeho vůli celému lidstvu?“
Katolíci nyní mohli na svých přijímačích poslouchat mše i projevy. Na
druhé straně německých hranic to však odposlouchávali slídící nacisté,
pohlaváři trapného úlisného ďábla.
Novátorský kněz se dočetl také o nejnovějším sdělovacím prostředku,
televizi, a těšil se, že ji také využije. Zároveň ale věděl, že bude muset
počkat, až budou televizní přijímače široce dostupné a lidé si je budou moci
pořídit. Taková doba však přišla až dlouho po jeho smrti. Měl též v plánu
vyrábět filmy s náboženskými náměty a načrtl už plány na moderní filmové
studio.
Sláva i pokora
V celém Polsku se nenašel jediný katolík, který by o tomto úchvatném
knězi neslyšel. Jeho jméno bylo po celé zemi známé zejména prostřednictvím
jedenácti časopisů a novin, které vydával, díky rozhlasovým pořadům i ve
spojení s Městem Neposkvrněné. V Niepokalanowě žilo sedm set
sedmdesát dva kněží, řeholních bratří a studentů – to z něj činilo
největší františkánský klášter na světě.
Všichni jeho obyvatelé měli pátera Kolbeho rádi a on dokázal všem
přinášet radost a klídek. Pokud se mezi dvěma bratry objevil nějaký nepříjemný
konflikt hrubšího zrna, požádal je, aby si oba klekli a modlili se, dokud
nebudou připraveni poprosit toho druhého o odpuštění.
Z lásky ke svému duchovnímu otci nabídli řeholníci otci Kolbemu, že
mu pořídí kožich, aby se mohl lépe chránit před krutou polskou zimou. On o tom
ale odmítl byť jen uvažovat a zeptal se: „Mají snad kožichy všichni ostatní
řeholníci?“ Když zavrtěli nesouhlasně hlavou, řekl: „Pak ho nemusím mít ani
já.“
Páter Kolbe proti nacistickému zlu
Každý v Polsku otce Kolbeho respektoval, nacisté na druhé straně
hranic byli ale jiného názoru. Sledovali totiž jeho rozhlasové vysílání a
pročítali i noviny, které vydával. Jindy tak mírný kněz v nich často ostře
kritizoval dění v německé Třetí říši. Stavěl se proti tamnímu
pronásledování Židů a zakládání koncentračních táborů, kde byli političtí vězni
týráni hladem a mučeni brutalitou. Psal také, že se Německo zbavuje
neproduktivních lidí: mentálně zaostalé děti, staří a nemocní lidé i Romové dostávali
smrtící injekce. Podobně jako k nacistickým zvěrstvům byl páter Kolbe
kritický také k sousedním komunistům.
Zároveň se snažil připravit své spolubratry na to, co je čeká. Při jedné
konferenci jim řekl: „Blíží se hrůzostrašný zápas. Tady v Polsku je třeba
očekávat jen to nejhorší. Nemusíme se ale bát, jen když svou vůli statečně
podřídíme vůli Neposkvrněné Matky. Tělesné utrpení pro nás bude prostředkem
vlastního posvěcení. Měli bychom dokonce děkovat svým trýznitelům. Vlídné
slůvko určené zatvrzelému srdci je může i obrátit vzhůru nohama. Zkrátka a
dobře: nás není možné zlikvidovat ani náhodou!“
Krutost a pomsta k povaze pátera Kolbeho nikdy nepatřily, ani jemu
však svědomí nedovolovalo mlčet tváří v tvář odporným zločinům, které se děly
v nacistickém Německu.
Válka
Dne 1. září 1939 překročila německá vojska hranice s Polskem –
začala druhá světová válka.
Krátce poté probudil jednoho rána řeholníky rachot děl, jejich lůžka se
otřásla. Jeden z bratrů vběhl do cely pátera Kolbeho a volal: „Otče, probuďte
se! Němci bombardují Varšavu!“ Od hlavního města byl klášter vzdálen jen asi
čtyřicet kilometrů.
Kněz vyskočil z postele, navlékl na sebe hábit a běžel uklidnit
vyplašené studenty a bratry. Nad jejich hlavami v tu chvíli přeletěl
letoun a na Niepokalanów dopadla bomba.
Otec Kolbe okamžitě vyběhl a začal těšit vystrašené spolubratry.
„Upokojte se, bratři,“ zklidňoval je, „nemusíte se bát. Naše blahoslavená Matka
nás ochrání!“ A měl pravdu: byla zničena jen jedna budova a ani jediný řeholník
nebyl zraněn. Později však měly přijít i horší zážitky. Válka dostihla také
Niepokalanów.
V průběhu posledního srpnového týdne roku 1939 se u polských hranic
shromáždily milióny Hitlerových vojáků; v předchozích měsících už obsadili
Rakousko a Československo. V noci na 1. září překročila obrovská německá
armáda hranice s Polskem. Mnohem menší a hůř vyzbrojené polské vojsko se
puškami i letadly snažilo postupující Němce zadržet. O necelý měsíc později, po
velkých ztrátách na životech a takřka bez munice, se Poláci museli vzdát.
Proroctví
Tímto okamžikem se v životě pátera Kolbeho všechno změnilo. Bylo
zastaveno vydávání všech jeho novin a časopisů a odložena stavba veliké a
moderní baziliky. (Dokončit ji se podařilo až v roce 1956.)
Když si páter Kolbe uvědomil, co by se s Niepokalanowem mohlo stát,
poslal nejmladší studenty i řeholníky domů. Před odchodem je varoval, aby
nepili alkohol, nekouřili a zachovali si čistotu. Dodal: „Někteří z vás se
sem už nikdy nevrátíte. Ani já sám tuto válku nepřežiju.“ V Niepokalanowě
zůstalo po těchto událostech jen třicet osm řeholníků.
Brzy po obsazení Polska začali nacisté zatýkat intelektuály a vůdčí
osobnosti v zemi. Mezi prvními oběťmi byli také kněží: po dlouhá staletí
vzhlíželi Poláci ke kněžstvu jako k politickým i duchovním vůdcům a jejich
bleskovou likvidací si nacisté chtěli podrobit celý národ. V důsledku toho
zahynulo v nacistických koncentračních táborech celkem 2 647 polských
kněží.
Zatčení pátera Kolbeho
Dne 19. září 1939 zastavilo u bran Niepokalanowa komando německých
vojáků. Zamířili přímo do kanceláře pátera Kolbeho a jejich těžká bagančata na
prosté dřevěné podlaze temně a zlověstně duněla. Dveřmi, které zůstávaly stále
otevřené, vešli rovnou dovnitř a jejich velitel se na kněze obořil: „Achtung!
Jste Maxmilián Kolbe, vydavatel Mladého
deníku?“
„Ano, to jsem,“ odpověděl Maxmilián a pokorně vstal od stolu. Ani
náznakem se nepokoušel odporovat – vzpomněl si, jak se při zatčení choval
Ježíš.
„Jste to vy, kdo psal články proti našemu Führerovi?“
„Může být.“
„Odveďte toho zrádce,“ vyštěkl velitel. „Jsou tu ještě nějací další
kněží?“
„Ano,“ odpověděl páter Kolbe a dodal: „Ti ale nic neprovedli. Za
úvodníky, o kterých jste mluvil, jsem odpovědný jen já sám.“
„Přiveďte sem i ostatní kněze,“ nařídil velitel. Několik vojáků se vydalo
duchovní zatknout. Velitel pak nařídil dvěma vojákům, aby prohledali pracovní
stůl pátera Kolbeho, zda v něm nenajdou nějaké důkazy. V krátké době
vojáci rozházeli po podlaze papíry a vysypali všechny zásuvky, takže se do všech
věcí rozlil červený i černý inkoust. Celá místnost byla vzhůru nohama. Otec
Kolbe ale stál a pokorně mlčel.
Řeholníci putují do Amtitzu
Jakmile byli přivedeni i ostatní kněží a řeholní bratři, nahnali je
vojáci do přistavených nákladních aut a odvezli do vězení ve Varšavě. Bylo to
místo proslulé mučením a krutými výslechy. Bratři zde naštěstí nezůstali
dlouho. V nákladních autech byli převezeni do Lansdorfu a po cestě se
zastavili v Čenstochové. Když místní obyvatelé viděli vězně v černých
řeholních hábitech, začali jim házet chléb a sladkosti – bratři totiž vůbec
nedostali najíst ani napít. V dálce mohli vidět věže Jasné Hory, kláštera
s věhlasným obrazem Černé Madony. Pohled na ně posílil jejich odvahu a
vlil jim novou naději.
Když dorazili do cíle, byli připojeni k dalším šesti stům vězňů a
vlakem odvezeni do Amtitzu, internačního tábora na německé straně hranic (dnes
Gębice v Polsku). Cesta tam trvala několik dní. Řeholníci byli namačkáni
v dobytčím vagónu bez jídla a pití. Jeden z nich byl vážně nemocný a
prosil o vodu. Jakmile vlak na chvíli zastavil v jakési stanici, vyhlédl
páter Kolbe maličkým okénkem a uviděl studnu. Začal hned volat: „Vodu! Vodu!
Dejte nám prosím vodu.“ Jeden voják naplnil vodou ze studny svou polní láhev a
zvedl ji k oknu, aby ji podal trpícím vězňům. Surový dozorce hlídající
vlak mu ale nádobu vyrazil z ruky a chladná voda se rozlila po nástupišti.
„Neobtěžuj se,“ zavrčel, „tyhle polské svině si stejně jedou jenom pro smrt.“
Tábor
V táboře Amtitz bylo už v té době internováno deset tisíc
vězňů. Bydleli ve stanech po dvou stovkách mužů a celý tábor byl oplocen
ostnatým drátem. Otec Kolbe se stal inspirací pro všechny z nich, dokonce
i pro své dozorce. Nikdy o nikom z německých věznitelů neřekl nevlídného
slova, přestože od nich vyhladovělí vězňové dostávali jen tak malé příděly
jídla, aby nezemřeli hlady.
Na 12. října připadaly jmeniny otce Kolbeho (podle svatého Maxmiliána,
jehož jméno přijal jako řeholní) a ostatní řeholníci z tábora se
shromáždili před jeho stanem. Nemohli mu dát nic než svou lásku. Byl to naopak
páter Kolbe, kdo obdaroval je. Rozdělil svůj malý příděl jídla na maličké
kousky a podělil všechny, aby mohli oslavit jeho svátek. V krátké promluvě
pak řekl: „Když je od nás každé utrpení daleko, jsme odhodláni podniknout ledacos.
Když nás tedy nyní skutečně dostihlo, přijměme ho a ochotně nesme pro
Neposkvrněnou.“
S listopadem vtrhla do tábora skutečná zima. Kterési noci se jeden
z bratrů probudil, protože mu táhlo na nepřikryté nohy, a viděl, jak mu je
páter Kolbe zakrývá vlastním kabátem. Ještě po mnoha letech ten muž při
vzpomínce na projev světcovy dobroty plakal.
Kromě zimy trpěli všichni vězni tábora Amtitz také hladem. Otec Kolbe
každému, kdo byl slabší než on, přenechával část svého hubeného přídělu.
Navzdory mrazu a podvýživě se mu jako zázrakem nic nestalo.
V dalším táboře
V polovině listopadu byli minoritští řeholníci znovu naloženi do
vlaku a převezeni zpět do Polska, do jiného tábora. V něm byly podmínky o
poznání lepší. Šlo totiž o bývalou internátní školu v Schildbergu (dnes
Ostrzeszów), kterou před válkou vedli salesiáni.
Německý důstojník pověřený velením nad táborem byl protestant.
Vystupování řeholníků na něj zapůsobilo a dovolil proto jednomu či dvěma
z nich, aby se vydali do města s vozíkem a vyprosili si jídlo od
místních obyvatel. Jeden pekař věnoval bratrům minoritům chléb a další pečivo.
Propuštění
Slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie byla pro pátera Kolbeho
vždycky významným dnem, a dokud žil v klášteře, dával si vždy na jejích
oslavách záležet.
V roce 1939 byl ale tento svátek naprosto jedinečný: právě ten den
(8. prosinec) byli totiž řeholníci propuštěni a mohli se vrátit domů. Někteří
z nich navrhli, že když je teď páter Kolbe volný, měl by utéct do Ameriky
nebo se skrýt v nějakém klášteře. Do zahraničí uprchl už kníže Lubecki i
jiní známí katolíci a to jim zachránilo život.
Otec Kolbe ale trval na tom, že se ihned vrátí do Niepokalanowa, kde byl
pořád ještě představeným. Vysvětlil to: „Moje nejdražší děti, jsem vám vděčný,
že se o mě takto staráte, ale tyto rady nemohu přijmout. Bůh se mnou má jiné
plány.“
Na cestě zpět do Teresina se řeholníci zastavili ve Varšavě a byli
otřeseni, jak těžce bylo město poničeno německým ostřelováním. K uklízení
sutin byli nasazeni Židé, kteří museli na oděvu nosit Davidovu hvězdu. Na
každém rohu stáli nadutí němečtí buřtipáni vojáci, připravení odkrouhnout
každého, kdo by se choval podezřele.
Doma v Niepokalanowě
Když páter Kolbe dorazil k branám niepokalanowského kláštera,
povšiml si s lítostí, že socha Panny Marie leží na zemi rozbitá na kusy.
Okna dormitáře byla vymlácená a dokumenty, dříve roztříděné v kartotéce,
se v hromadách zákeřně povalovaly po podlaze kanceláří. Navenek však otec
Kolbe nedal najevo žádnou frustraci.
Když zjistil, že několik bratrů, kteří v klášteře setrvali,
neudělalo nic pro nápravu škod, zavelel jim a oni se pustili do práce. Nejprve
byla vyčištěna kaple, pak došlo na opravu budov a rozbitých oken. Začaly se
celebrovat každodenní mše a také bylo ustanoveno, že se řeholníci budou po
skupinkách v šesti střídat před svatostánkem, aby se modlili za všechny,
kdo trpí pod německou okupací, a za návrat míru ve světě.
Přestavba kláštera
Krátce po skončení německých náletů se do Niepokalanowa začali trousit i
další řeholníci. Jejich počet brzy dosáhl tří set a páter Kolbe musel rychle
začít přemýšlet, jak takové množství ve válečných podmínkách a nedostatku
uživit.
Nedlouho poté se Němci rozhodli, že z Města Neposkvrněné vybudují
tábor pro přesídlence. Dopravili sem na tři tisíce obyvatel Poznaně, mezi nimi
patnáct set Židů. A obdivuhodný páter Kolbe měl opět výborný nápad: mnozí
řeholníci ovládali stavařské práce i jiná řemesla, takže se rozhodl vybudovat
v klášteře dílny. Bratři, kteří se vyznali v mechanice, opravovali
vozidla a zemědělské stroje, dokonce i auta a také tři tiskařské lisy, které se
Němci neobtěžovali odvézt.
Ti, kterým šla práce tesařská a zednická, byli posláni opravovat poničené
okolní domy, protože následkem bombardování mnoha podniků a továren došlo
v oblasti k velkým škodám. Z vydělaných peněz pak páter Kolbe
dokázal nakrmit tisíce obyvatel Niepokalanowa. Zdálo se, že život ve Městě
Neposkvrněné se vrátil zpět do vyjetých kolejí.
|