NIKOLAJ KONSTANTINOVIČ RŒRICH
Николай Константинович Рéрих
☼ 9.10.1874 PETĚRBURG
۞ 13.12.1947
NAGAR, INDIE
Ruský mystik, malíř, scénograf, když to na
něj přišlo, tak požírač ruské zmrzliny v oplatce, filozof, archeolog,
teozof, spisovatel a cestovatel, nevím, proč mi tolik připomíná z Vídně
Ernsta Fuchse, asi tedy uvolněností a nespoutaností… Na přelomu 19. a 20.
století se vyskytují, i když řídce, chlapíci mužíci, které označujeme výrazem
polyhistor. To je tedy muž, který ovládl všechny vědy jako mouchy (odchylky od
skutečnosti, chyby, zkrátka mouchy) přizabít jednou ranou, jednou radou, a
vyzná se ve veškerých uměních. V oné době jsou věda i umění už natolik
rozvinuté, že nelze být polyhistorem v onom plném významu: ve smyslu
renesančním. Jako jím byl Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarroti a jiní. Je
možné být ovšem polyhistorem s jistým vymezením a zaměřením. S cílem
nikoliv poznat a objevit a racionálně zdůvodnit celý svět, neboť takový a
nemenší úkol ležel před těmi, kdo se vynořili z mystiky a metafyziky
středověku a museli ohmatat v pravém a plném smyslu tohoto slova svět
„en–gross“ i v jednotlivostech, protože ležel kolem nich nepoznaný,
zahalený příkrovem sofistiky a kasuistiky. Symbol, nikoli realita. Na přelomu
19. a 20. století zní úkol pro polyhistora jinak: dobrat se svého, vymezeného a
vyhrazeného, životním úkolem stanoveného pojetí světa prostředky všech věd a
umění, které možno zvládnout levou zadní v jediném lidském životě; oněch
disciplín, jež skýtají klíč ne už k novému poznání, ale k obnovenému
pojetí, oprášit skvosty od prachu a připomenout, co se nastřádalo na planetě
během let v zapomnění.
Tento úkol se stává životním posláním ruského
malíře Nikolaje Konstantinoviče Rœricha, neříkejte mu řeřicha, také uznával klid,
rozvahu a glanc jako hlavní zbraň před srážkami s blby už před
nástupem Wericha. Tento rodák z 9. října 1874 ze Sankt–Petěrburgu, pochází
z kultivované rodinky, ba až jemnocitné, jak se to často stává
v ubohém a zanedbaném prostředí carského Ruska. Tam, kde stranou bědnoty,
bosáků a jurodivých, kteří se v agónii křeči tance svatého Víta svíjejí na
úpatí chrámových schodišť, vyhnanců, katoržniků, nevolníků a dělníků žijících o
chlebě a vodě, četnické a kozácké nahajky a špiclů pravěké KGB ochranky,
odděleny od něho umně kovanými a mnohdy zlacenými litinovými mřížemi se hrají
Musorgského Obrázky z výstavy; kde se hovoří a píše především francouzsky. Kde
letní sezóna se tráví na bulvárech Paříže, kde lid, chce-li o někom říci, že je
sardanapálsky, nechutně bláznivě a neuvěřitelně bohatý, praví, že je bohatý
„jako ruský baron“. V rodině ne tak nechutně bohaté, ale přece jen dobře
zabezpečené, dostatečně izolované od bídy tehdejšího Ruska, v kruzích,
které tak nezapomenutelně popíše Tolstoj ve své Anně Karenině se narodí správci
carské Ermitáže synek Nikolaj. Je od počátku života obklopen múzickým
prostředím. Na stěnách výborné obrazy, někdy (na tehdejší technické podmínky)
až pobuřujícím způsobem moderní. Bibeloty, pokud najdou vůbec smilování
v přísném zraku a umu Konstantina Rœricha a jeho ženy Jeleny, pocházejí
z porcelánek v Sevrès, ze Staré Role u Karlových Varů, z ruských
porcelánek, které dodávají své zboží do salónů a ložnic Jeho Samoděržavného
Veličenstva a jeho pomazané choti (mazané a ještě namazané tou vodkou) a
nejvyšší šlechty. Rœrichova matka sama „provozuje hudbu“, jak se tehdy říká.
Zpívá, doprovázejíc se sama na klavír, ale také se „věnuje malířství“. A její
akvarely, pokud se v pozůstalosti Rœrichově dochovaly, prozrazují nejen
více talentu pohromadě, ale i více profesionalismu, hlouběji zvládnuté a hlavně
niterněji pochopené procesy výtvarného vidění a výtvarné výpovědi, než tomu bývá
obvyklé u jejich souputnic z takzvaných „lepších kruhů“. Není tu ona
vynucená líbivá podbízivost, zívání nudou, křečovitá vyhrocenost. Barva i tvar
drsně drhnou o skutečnost. Patrně v křehké osobě Jeleny Fjodorovny vzala
za své pozoruhodná osobnost, neboť i její deník, který Rœrich s pietou
chránil a chránit přikázal, to není klepaření a sentimentální vzdychání dámy,
která z nicnedělání neví, co sama se sebou. A po vzoru čechovovských
heroin, jejichž čas bez vzpomínek na návykovou látku heroin nadchází, vzdychá a
„hledá smysl života“. Na dnes už zažloutlých stránkách si můžeme zdárně
přelouskat žensky oblým písmem azbuky načrtnuté bystré portréty známých a
hostí. Náznaky črt, zárodky esejů.
Jestliže Rœrichův otec sloužil výtvarnému
umění pasivní, i když velmi oddanou, tak přece jen trochu úřednickou manýrou,
jeho matka byla už v mládí malířově prvkem tvůrčím, ale zároveň zdrojem
mnoha nadání, mnohého neklidu, stálého hledání. V té ženské není pasivita:
chybí jí pouze trochu energie, aby učinila poslední krůček a prorazila
společenské obklíčení, všechna ta téměř rituální setkání a tlachání. Večeře a
slavnostní snídaně, dostihy a vernisáže, koncerty a premiéry baletů. Vše
krásné, co proměněno v samoúčel stává se poutem (koulí na noze, kamenem na
krku, nedýchatelnem na nose) neboli železnou košilí zvyku, která dusí
spontánnost a cílevědomost. V denících Jeleny Fjodorovny nenajdeme však
povzdech a postesknutí. Patrně se dovedla smířit s tím, že svou
nadprůměrnost zachová jako vlastní osobní záležitost.
Zdá se, že ona byla zdrojem neklidu, který se
přenesl na jejího syna, že u kolébky Rœrichova polyhistorství stojí Jelena
Fjodorovna jako pokorná a dobrotivá, leč neústupná sudička.
ROZCHOD
Rœrich je výjimečný. V každém ohledu.
Lehce zvládá nástrahy školství, které je jako vždy každému nadanému mladému
člověku příliš těsné, příliš svazující a zavazující, neboť jako se plavba
eskadry neřídí rychlostí nejlepšího, ale nejpomalejšího a nejhoršího plavidla,
ani školství není přizpůsobeno výchově nadprůměrných. Génius vychovatelům
překáží nalevo, napravo, uprostřed. Je příliš originální úkaz. Což je
považováno za odchylku. Je nadmíru svobodomyslný. To se pokládá za
neukázněnost. A bývá vynalézavý jako mezi Sněženkami Viki Cabadaj. Podle úsudku
většiny vychovatelů se zde klade rovnítko s pojmem namyšlenost. Nadaný žák
je jaksi nežádoucí element základnější školy. Servilní omílači i vysílení vysílači věčných omylů i
stokrát kádrovaných a ověřených, úředně povolených pravd k smrti milují
těžkopádné a duchovně nemotorné šprty, kteří nazpaměť, protože vlastní fantazie
jim netřeba, biflují poučky. Přes tuto nutnou (smutnou) stoku průměrnosti
Nikolaj Rœrich přeskočí prostě tím, že má velkolepou paměť, že si nemíní
přidělávat potíže tam, kde to shledává zbytečným. Otec do něho investoval
racionalismus. Možná, jak uvidíme, až příliš mnoho racionalismu. A tak Nikolaj
Rœrich, jehož intelekt je brilantní, paměť velkolepá, studuje bez obtíží, sbírá
jednu zlatou medaili za skvělý prospěch ke druhé. Prorokují mu náramnou
budoucnost. Možná, že to dotáhne i na tajného čmuchala dvorního radu! Tak
omezená je představivost Rœrichových vychovatelů. V šestnácti letech je
konec s mukami. Zkouškou dospělosti, kterou složil na jedničku
s hvězdičkou, se rozchází se školními škamnami. Kam dál?
Tahle otázka je předem zodpovězena.
Petrohradská Akademie výtvarných umění mu zeširoka otevírá vrátka. Ne proto, že
otec je notorickým Kontantinem Rœrichem. Že zasedá v nejrůznějších
komisích, kde posuzuje, který obraz je hoden, aby na něho spočinulo Oko
Nejvyšší, Zrak Gosudarův, a který naopak stojí za starou belu. Ale proto, že
mladý Nikolaj Konstantinovič se stačil obklopit slávou jemného krajináře.
Portrétisty, který v šestnácti letech – ve věku mladém a ve většině
případů nezralém – dokáže zachytit už nejen podobu, ale i psychologickou
podstatu svého modelu.
Akademie, ten vytoužený přístav, je zde. Ale
co může dát Rœrichovi? Techniku, kterou zatím zvládl bystrým pohledem, vrozeným
citem, pod amatérským vedením Jeleny Fjodorovny. Zajisté: techniku.
Petrohradská Akademie se zahleděla do mnichovské Akademie, do někdejšího
výtvarného dítěte Wittelsbachů, bavorských králů. Do její preciznosti a
precióznosti. Do jejího bombastického pojetí historizující romantiky. Do
romantického historismu, který nám, synům a dcerám Planety Země v 21.
století, zní ve většině případů stejně nadneseně jako opery Wagnerovy.
Přísahají tu na rozměrná plátna, na nichž kazí překrásné skici právě
k těmto plátnům. (Kdo budeš pobývat v Moskvě v Treťjakovské
galerii, podívej se řádně na náčrty Ivanovovy k obrazu Kristus se zjevuje
davům a potom na hotový obraz. A hle: jaká nechutná, neživotná můžeme směle
vyslovit, bezbožná mazanice může vzniknout z barvitých, dynamických,
svérázně pojatých skic detailů jen proto, že umělci se zachce ještě více
rozměru; ještě více bombastu; ještě více akademismu, který si pomýlil
s dokonalostí.)
Nikolaj Konstantinovič Rœrich velmi bystře
vycítí: zde je hmota zbavena své zvláštní a nezaměnitelné tíže. Zde se živý
člověk proměňuje v model a z přirozeného lidského gesta se dělá
nadnesená patetická gestikulace; estetické pojetí je rozmělňováno hodnotami
druhotnými a odvozenými. Možná, že by to nedokázal vyjádřit přesně slovy. Ale
co záleží na slovech, jsou-li vždy a všude první na řadě činy? Co komu pomohla
sebeučenější teorie? Sebekrásnější slib, jestliže nedokázal a nesvedl vzít za
dílo a dovést je zdárně ke konci endorfinem, spasíba, end or fin.
Rœrich si klade základní praktickou otázku:
kam se z akademického pojetí malby vytratila hmota? Obsah a základ
výtvarného projevu, kořen všemocného kouzla? A vzápětí si sám odpovídá: zůstala
opodál stranou vytlačena až nesmyslnou virtuozitou (neboť i ve virtuozitě může
být mnoho nesmyslného a nadbytečného) kresby, která už netvoří, nevyjadřuje
osobitý pohled. Dokonce ani není schopna konstatovat. Pouze kopíruje strnulé,
předem dané, předem bezživotné pózy modelů. Nikde nenajdeme tak málo erotiky jako
v tunách obnaženého masa, které vzešlo z akademických dílen, ať stály
kdekoli na světě. Nikde nenajdeme tolik řečí, jako v akademických
veleplátnech. Tak s tímhle Rœrich nechce nic mít. První úkol, který si
stanoví, je najít znovu životadárný obsah malby. Netuší, že je to celoživotní A
Tribe Called Quest, úděl údů zvaný hledání.
V Nikolaji Konstantinoviči Rœrichovi je
jakási vrozená pořádkumilovnost a spořádanost. Neodejde z Akademie,
přiraziv za sebou dveře. Složí předepsané zkoušky. A jak jinak než na zlatou
medaili? A pak teprve vykročí po svých, aby se navždy rozešel s těmi, kdo
ho právě vyznamenali.
HLEDÁNÍ
Záměr je v umění jedno a jeho naplnění
druhé. I když vzájemný vztah, a je to jednota dialektická, jako ostatně všechno
na tomto světě, nikdo nevylučuje. V ruské malbě Rœrichem začíná vědomé
hledání ruského obsahu. Zde možno namítnout: což tu nebyli a nejsou Repin,
Surikov, Šiškin, celá velkolepá galerie peredvižniků? Kdo může být ještě
ruštější, než právě oni? Nepachtili se napříč celou širou Rusí, aby si
dopodrobna ověřili každý detail životní, aby vsákli do sebe nezaměnitelné
ovzduší povolžských trhů, čajoven, pravoslavných zvonic i muslimských mešit?
Není snad v takových obrazech jako Vladimirka veškerý stesk téměř
nekonečné širokosti ruské planiny? Není tu zachycen onen jemně červený odstín,
kterým ve středním Rusku prokvétají vprostřed léta trávy? Co je tedy ještě
ruštějšího nad tyto velké Rusy?
Podstata. Tak zní Rœrichova odpověď, třebaže
není zformulována v žádné eseji, článku, ani pamfletu. A protože je nervem
jeho malby, jeho neurčitou a neurčitelnou tkání myšlenkovou, je to odpověď tím
pádnější. Překlene rozdíl programového a vytvořeného. Dá přednost formulaci
malířské před proklamací publicistickou či kulturně politickou. Jenže než dospěje
k této odpovědi, musí Rœrich projít složitou cestu hledání a zrání.
Vlastně, abychom byli přesní, nemluvme tu o následnosti, nýbrž o souslednosti.
Rœrich velmi bystře pochopil, že malířství, které proniklo na Rus v dobách
reforem Petra I. Velikého, toť výtvarná řeč Rusku bytostně cizí. Ruská podstata
tkví ve vizionářství ikonografů. V jejich posvátné a povznášející
strnulosti, která tak, a opět v tom nehledejte ani ten nejmenší protimluv,
dynamicky potvrzuje věčnou platnost daných hodnot, prověřených a posvěcených ve
zkouškách staletí. Vše, co přichází z Itálie a Německa, Francie a
Holandska je nepříjemně rafinované, trapně žánrovité. Obličej ruského kupce,
namalovaný s holandskou precizností se stává karikaturou ne objektu, ale
tvořícího subjektu, který se přetvařuje, pitvoří. Síla peredžviniků, a to
Rœrich chápe, je v tom, že ruské skutečnosti dali adekvátní ruský výraz.
Ale nepostoupili, a dokonce ani nemohli přes hranici jevovou. Odtud ony
Repinovy cesty na Volhu. Odtud Levitanovo samotářství při práci nad
Vladimírkou. Jevová stránka je zachycena. Rœrich chce poruštění ruského
výtvarného umění v jeho kořenu. V jeho vazbách příčinných. Tuší
nesmírnost úkolu, který před ním stojí a hlavně ví, že mu může dostát pouze
jako kavalír malíř. Že každá barevná skvrna, každá kresebná čára, že samo
pojetí, sama nutkavost malířské práce, musí být přetavena jinými zkušenostmi.
Studuje archeologii. A co víc, sám podniká
vykopávky přibližně v oné lokalitě, kde dnešní věda předpokládá slovanskou
pravlast. V prostoru mezi Dněprem a Pripjatí. Píše studie, které jsou na
svou dobu vynikající. Tam, kde vědci v padesátých letech obnovili
Rœrichovy vykopávky, museli smeknout v němém úžasu a hluboké úctě ke
kolegovi, který hledal více než minulost: Rœrich pracoval nejen metodami
jemnějšími než archeologové na rozhraní století, ale pracoval „se zálohou“.
Některé archeologické objekty, o kterých věděl, nebo o nichž musel
předpokládat, že existují, nechal nedotčené pro budoucí generace, které přijdou
s novějšími a vychytanějšími postupy. Vybavena lepší technikou a
šetrnějšími prostředky.
Píše vtipné, bystré eseje o výtvarném umění.
Literatuře. Hudbě. Vše, co se kolem něj odehrává, se ho týká. Živě a
bezprostředně. Přitom nepatří ani k mentorům, ani ke stejně v umění
nepříjemným tvůrcům nepřijatelných programů, kteří nevidí než to, co si
naplánovali vedle vlastní umělecké práce. Pohánění tu ctižádostí, jindy
chladným kalkulem wichcánka, nikdy však skutečnou uměleckou představou, kterou
by dovedli přenést na plátno, do básně či přediva symfonie, opery nebo románu.
Jestliže Rœrich malíř je eruptivní, spontánní, sám zhoubný a současně
blahodárný požár nervů, pak po boku mu stojí alter ego, druhé já umělcovo.
Hluboký filozof antické vážnosti i přednesu. Literát v tom nejlepším slova
smyslu. Muž, který z hmoty země a památek v ní ukrytých i specifické
tíže slov dokázal vybudovat smysl. Který sáhne rovnou k malířství, které
už je malířstvím specificky ruským, alespoň v nejlepších Rœrichových
dílech.
STÍN SLÁVY
Vzpomeňte si na vymetající lán v červnu,
nad nímž přežene vítr oblaka. Snad váš vnitřní zrak postřehne ve vzpomínce stín
bílého, bachratého mraku, který se mihne. Zmizí. Tak kolem Nikolaje
Konstantinoviče Rœricha přejde sláva. Uznávají ho. Je na počátku dvacátého
století jedním z mála ruských malířů, kteří proniknou i za hranice. Roku
1906 hostí Praha Rœrichovu výstavu. A Praha, to není na počátku 20. století
odlehlá provincie, jak se nám snaží namluvit spisovatelé a kritici, kteří ještě
ve druhé polovině dvacátého století neztratili punc a patinu provinciálů, a
kteří by jimi byli všude, buďsi to Paris nebo Amsterdam, Brusel nebo Londýn,
Petěrburg, Moskva nebo New York či „urbis æterna“, „Věčné město“, Řím. Praha
počátku dvacátého století, toť umělecký kvas a chvat, rum a šum a ruch. Píše tu
Sova a Toman, Stanislav Kostka Neumann a mladý Ivan Olbracht, Gellner. Maluje
Preisler, Kubišta, mladý Filla. A všemu neotřelému, pokrokovému razí cestu dva
významní estetikové: F. X. Šalda a Zdeněk Nejedlý. Pro Prahu je Rœrichova
výstava slibným překvapením. Svěžím závanem. „Jeho staroruské architektury,
jakoby zvětralé nebo k pádu podryté, a jinde jakoby hořící
v barbarsky malebné zbroji, potažené patinou věků, jsou viděny a cítěny
ryze malířským smyslem a stavěny ryze malířskou logikou: jsou to ne
topografické dokumenty, ne historické ilustrace, ale obrazy, varianty na daná
thémata a přebásňující svoje sujety.“ Tolik se zmiňuje o Rœrichově pražské
vernisáži F. X. Šalda. A zároveň potvrzuje: v Rœrichově díle zůstává i
druhá esence plná dekorativnosti, teatralismu, akademické nadnesenosti. „Nelze
se beztrestně procházet pod palmami,“ napsal jeden francouzský malíř.
Beztrestně neprošel ani Nikolaj Konstantinovič Rœrich petrohradskou Akademií
výtvarných umění. Vzdor veškeré snaze ho poznamenala na věky.
Rœrich umírá sedmdesátiletý. Ze slovníků se
jeho jméno vytratilo. Těžko se však vytratí ze světového výtvarného povědomí. A
to je více než se může dostat wichcánkům s leskem medailí a řádů první všední
kategorie, peace.
|