Myšlenky na tebe obléhaly pevnost mého svědomí už několik dní. Věděl jsem, že nemám jinou možnost než to obležení prorazit. Moje svědomí hladovělo. Potřeboval jsem najít odvahu, abych ti dokázal říct to, co doopravdy cítím. Mezi svými čtyřmi stěnami jsem nenacházel už delší dobu ani její mladší nerozvážné sestry. Nezbývalo mi nic jiného než jít ven a hledat. Mezi lidmi je jí neskutečně mnoho. Stačí se pozorně dívat. Nenasytně bral jsem si všude kde to jen šlo. Bral jsem ji dětem, které aniž si vědomy její přítomnosti hrály si na plácku svoje hry. Také dospělí nemusí vždy vědět jací jsou hrdinové, ale to zní skoro jako pohádka pro děti. Šel jsem dál. Okrádal jsem milence v parcích, turisty, i chodce v ulicích. Nepohrdl jsem sebemenším drobkem. I místa, kterými jsem procházel mi dala ze soucitu trochu té směsi lehkovážného nevědomí dětí a naivity dětských snů dospělých. Stále jsem však cítil, že ještě nemám dost. Došel jsem až na letiště. Obíral jsem cestující, kteří mizeli v útrobách obrovitých dopravních strojů. Sem tam se mi poštěstilo vzít si pořádné sousto od letušek. Dokonce jsem získal i velký kus od dvou pilotů, které jsem potkal u vchodu do letištní haly. Oni vcházeli, já odcházel. Nezbývalo mi už mnoho času. Mé svědomí krvácelo v rozhodující bitvě. Na zpáteční cestě jsem potkal plno lidí, kteří mi pohledem dodávali další a další kousky potravy pro hladové obránce pevnosti. Už se nebrání. Útočí. Opustili pevnost a bijí se s nepřítelem na otevřeném prostoru pod hradbami. Nemají jinou možnost. Blízkost smrti v nich probudila hlad po životě. Najednou jsem věděl, že víc ji snad už nemohu mít. Přidal jsem do kroku. S radostným výrazem v tváři jsem utíkal a hnal zmatené šiky zrádných myšlenek před sebou. Uprchly, a já pojednou osaměl. Uši mi ohluchly náhlým tichým klidem. Oči osleply prázdnotou bitevního pole. V tom prázdnu jsem přestal cítit veškerou posbíranou odvahu. Vrátila se zpátky na plácek k dětem, k milencům do parků, k cestujícím i k pilotům na jejich cesty. Na rohu ulice kde bydlíš mi došlo, že všechna ta cizí odvaha je pryč. Tak blízko cíle a zároveň tak bezbranný a slabý. Skoro jsem se zastavil. Míjí mě starší shrbený člověk. Bez výrazu v tváři opírá svůj krok o starou dřevěnou hůl. Ještě chvíli ho pozoruji než zmizí v řečišti pozdního večera všedního dne. Vteřina absolutního spojení. Pár opravdových kroků směrem k blízké přítomnosti. Bez cizí pomoci. Beze slov. Mačkám tvůj zvonek a ztrácím poslední pochybnosti.
|