ANTONÍN REJCHA
☼ 26.2.1770 DŮM „U
VORLŮ“ PRAHA ۞ 28.5.1836
PARIS NAD SEINOU TOLIK PŘEKVAPIVOU A VOLNOST ROVNOST BRATRSTVÍ PRO
RYBITVÍ NESTEJNOU
Anton Špelec ostrostřelec v hudebních
exkurzích do zemí zaslíbených s posilňující atmosférou ke skotačení
vnitřních svalů a andělských choutek i přes současný holomráz na holou, stejně
jako Zemědělec Michail Sergejevič Gorbačov druhého března už ve věku 87 let by
mohl s ruskou zmrzlinou, popřípadě s holí „mrazilkou“ klidně zabodovat
jako v lední revue na bruslích Mrazík pro předělávku pohádky 21. století,
když zdárně vyjednával o ukončení Studené války ve vile s ohřevem na tuhá
paliva nebo s kupou diplomatických úsměvů po boku manželek v čele s Ronaldem
Reaganem na Islandu během října 1986 (tam na uvolněném Severu). Karlíček
Vorlíček se narodil až 3. června 1930, tedy 94 let a una settimana (týden) po utuhnutí krvinek v žilách
a v útrobách šedé kůry kurvy mozkové důstojného hráče na nástroje,
Antonína Špelce umělce, který se narodil stejný den jako japonský machr na
důstojnou groove až za hrob, za grove: Gota Yashiki, toho času 56 letý Samurajčík.
1. června roku 1836 vzdala Paris poslední rozlučku Sbohem členu Akademie
krásných umění, profesoru konzervatoře, rytíři řádu Čestné legie Antonínu
Rejchovi. Loučila se s pompézní poctou s neotřelým umělcem a explodujícím
bavičem, který ovlivnil vývoj nejednoho skladatele; mezi jeho dychtivé žáky
patřili Hector Berlioz, Adolph Charles Adam, Friedrich Flotow, Charles Gounod,
Ferenc Liszt, César Franck. Podle Rejchových teoretických pojednání se
vyučovala kompozice na předních evropských hudebních školách. Na zasněném
Père–Lachaise přijala Antonína Rejchu francouzská země jako jednoho ze svých
nejlepších synů, jeho díla jí byla ke cti a k užitku. Ale Francie nebyla
jeho matkou kojnou a chůvou pokojskou – nad kolébkou mu broukala ukolébavky
česká nadílka významů jinotajů.
Jeho životní příběh začal 26. zasněženého
února léta Páně 1770 v Praze na Starém Městě, v domě „U Vorlů“, lepší
než u volů ze zápletek i záplat co naplat breptů darmo mluvit slabomyslných
nekultivovaných nezdarů, a je to příběh hodnotných rozměrů. Údaje o událostech
a svědectví o tom, jak zhodnotil dar nadání, hovoří o člověku, jehož cílem bylo
poznávat, objevovat a sloužit hudbě, Master Ace „Music Man“ (Duval Clear ze 4. prosince 1966 stejný den
jako Gérard Philipe nebo Sergej Bubka) mu může jedině souhlasně vyseknout
Brooklynský funky zájem na svěží posilnění hudebních labyrintů à la preventivně
před neduhy skotačivým Rájem. To poznamenalo i jeho odvážný nástup, i co
následovalo.
V roce 1781 nařídil Josef II. povinné
školní vzdělání a rodičům, kteří by se rozhodli děti do školy ne a ne posílat,
hrozil kárný postih. Přesto nebyly výjimky ani v Praze a patřila
k nim i Rejchova máti. Chlapce trápilo a ponižovalo, že ještě
v jedenácti nedovedl psáti, čísti, počítati, že s notami si netyká,
že na žádný orgán jako orchestrální orkán šikovněji nehraje. Přitahovala ho
laškovná hudba, zajímaly neoblbující knihy. Jeho jedinou nadějí byl dědeček
Václav Rejcha – otce ztratil, když mu byl sotva rok – ale dědeček bydlel
v dalekých Klatovech u Černé věže, tam s tou parádní Lékárnou na
stejném náměstí. Hlad po učení dohnal Antonína k dobrodružnému činu: u
městské brány si počíhal na dostavník, vrhl se na stupátko rozjetého tělesa a
skutečně se na kolečkách do Klatov přemístil. Ani dědeček však nespěchal se
splněním vnukova přání, zato se Antonín dověděl významnou novinu: nejmladší syn
Václava Rejchy, Josef, působil jako kapelník zámeckého orchestru ve
Wallensteinu. Přání vzdělávat se bylo silnější než obava z neznámého
světa, takže znovu putoval, tentokrát až na německo–francouzské hranice. Vyšel
na podzim, neuměl německy, nevěděl, kudy se pustit na to správné GPS pochodu za
notou nejhladivější moje dvě uši, po několik týdnů mu přidělávala starosti jen
nepohodlná varianta útrap chlad, hlad, strach, málem snad i krach. Poněvadž byl
zdravý jako rybička, dravý jako Piraña se srandovním označením „Pygocentrus
nattereri“ z čeledi „tetrovitých i retro future movitých“, vůle a svižná
krev ho hnala vpřed jako rychlý šíp Jestřába a jednoho dne zaklepal na vrata
svého strýce. Josef Rejcha přijal nečekaného prosebníka s překvapením,
radostí i pochopením: také on v dětství dychtil po školních naukách a hudbě, a
že se stal vynikajícím violoncellistou, uznávaným Music Manem, za to vděčil o
dvanáct let staršímu bratru Šimonovi, Antonínovu otci. Těšilo ho, že může
kultivovaně svojí příbuzenské krvi splatit dobrodiní. Antonín se dočkal
záchranné ruky, bylo mu pouhopouhých dvanáct let, tak akorát pro komiksové
Rychlé šípy. Konečně dohnal, o čem se mu předtím v jeho věku pouze jen
zdálo, a současně se zdokonaloval v němčině, aby se ve Švábsku i se
znalostí švabachu dorozuměl hladce, franštině, aby obstál u francouzské tety
Lucy. Strýc ho zasvěcoval do hry na flétnu, housle a klavír, teta do pravidel
kultivovaných mravů ve společnosti. Rejchovi byli bezdětní, bezperspektivní,
takže je nasnadě, že v synovci spatřovali něco jako svého syna, sympatie
ráno, v poledne, i před Večerníčkem fantazie debonairů vypouštěná naplno
především provokující hudbou do ušních bubínků. Nastal čas proměňování
zanedbaného klučiny v plnohodnotného dospělého: sympaťáka a vzor pro další
debonairy, další lidičky.
V roce 1785 došlo v rodině
k významné události. Josef Rejcha byl jmenován koncertním mistrem a
ředitelem orchestru v Bonnu. Maxmilián František, nejmladší syn Marie
Terezie, nastoupil na uprázdněný stolec kurfiřtů; jakožto vyznavač osvícenství
a umění založil ve svém sídelním městě univerzitu, knihovnu, divadlo obohatil o
operu a přál si mít proslulou dvorní kapelu. Josef Rejcha měl jeho důvěru.
Vybíral nejschopnější hráče a přijal i dva patnáctileté uchazeče o dvorní
přízeň: Ludwiga van Beethovena a Antonína Rejchu. Beethoven byl už ve třinácti
způsobilým cembalistou divadelního orchestru, ve čtrnácti varhaníkem dvorní
kapely, působil jako klavírní virtuos, Antonína neznal nikdo, jen strýc. A ten
věděl, že vychoval skvělého flétnistu i houslistu. Takové rozhodnutí znamenalo
pro Antonína první ocenění a navíc volný vstup do říše hudby, do Ráje na
pozdvižení nálady, do Ráje na opakovaný poslech. Nečekaně se mu otevřela cesta
k novým poznatkům. Při zkouškách se podrobně seznamoval s díly
klasiků, Mistrů s velkým důvtipem, z orchestru sledoval proměnu
partitury v živou hudbu, to ho podněcovalo, aby se zabýval strukturami
skladeb.
Dva nejmladší členové souboru si brzy na sebe
bezvadně zvykli; obdivovali tytéž skladatele, virtuosy, pěvce, donekonečna
debatovali o tom, co hráli, slyšeli, četli. Když v Bonnu zahájila činnost
univerzita, byla to pro Antonína neodolatelná příležitost. Přihlásil se na
přednášky matematiky, filozofie, literatury a přítel Ludwig – až na matematiku
– se k němu připojil. Byli nerozlučná dvojka, říkali jim Orestes a
Pylades. Zvídavost Antonína podněcovala k činnosti, chtěl vyčmuchat,
v čem se tají umění mistrů. Strýc měl doma spoustu partitur a na nich se
mladík zdokonaloval: studoval s důkladností precizního kouzelníka
jednotlivé party, vedení hlasů, jak se vzájemně propojují, co který nástroj
vyjadřuje, objevoval stavbu honosného díla, jeho myšlenku, jeho poslání pro
příští generace zvědavců = jeho budoucnost. Otevíral se mu pohled na způsob
tvorby, zatoužil psát hudbu.
Ve dne chodil na zkoušky, na přednášky, večer
hrál a v noci se vydával do pracovny. Jeho tajemství strýc objevil, a když
se mu Antonín svěřil, že chce komponovat, narazil na odmítavý postoj. Josef
Rejcha v něm viděl budoucího virtuosa, snad kapelníka: „Aby člověk mohl
tvořit, musí v něm být božská jiskra!“ – a tu synovci upíral jako Upír
Václav Krejčí by upíral jehlu a nit na záplaty na kalhotech pro miloše ostudu
zemana. Strýc byl dobrý skladatel, tím víc jeho názor Antonína zraňoval. Ale
nevzdal to, nebyl tintítko nebo vůl popleta. Když mu bylo sedmnáct, přednesl
kurfiřtský orchestr na dvorním koncertě jeho první symfonii. Jméno Antonín
Rejcha se jako rejha poprvé rozzářilo na ledě od brusle. Josef Rejcha však
pokládal úspěch za úsměvnou náhodu. Zájem o mladého umělce rostl, jeho sólové
flétnové variace byly na koncertech stále žádanější, vynikal i jako skladatel.
Psal italské scény a získával obdiv publika i předních interpretů. A přišel
den, který Antonína za vytrvalost odměnil. Josef Rejcha prohlásil, že sám bude
jeho italské scény dirigovat.
Do života umělců zasahovaly dějiny.
Francouzská revoluce a poprava veličenstev děsila panovnické dvory; revoluční
vojska ve jménu volnosti–rovnosti–bratrství – liberté–egalité–fraternité –
překročila hranice Francie a vítězně se šířila jako lavina, pud sebezáchovy
vyháněl vládce přepychových sídel do exilu. Nepřátelé se blížili k Bonnu a
Josef Rejcha vyzval synovce, aby se zachránil pro svou hudbu.
Po dvanácti letech Antonín začínal další
kapitolu života. Bylo mu čtyřiadvacet a jako nové působiště si vybral Hamburg.
Hudba patřila k okázalým zálibám nejen námořníků, rovněž představitelů
bohatého hansovního města, významným muzikantům dovedli s oblibou věnovat
přízeň. Mladý muž vybraného charisma (vystupování na jedničku
s hvězdičkou) a zevnějšku, který mluvil stejně dobře francouzsky jako
německy, k tomu významný virtuos a skladatel kurfiřta bonnského, se záhy
stal vítaným hostem urozené společnosti. Když uvažoval, jak dál, rozhodl se pro
nezávislost. Chtěl pokračovat ve studiu skladby, matematiky, fyziky,
astronomie, filozofie, chtěl komponovat, jako elegantní kuchařka Magdalena
Dobromila Rettigová (31.1.1785) ovoce
zavařuje pro nezapomenutelný kompot. Došel k závěru, že na živobytí si
bude vydělávat výukou hry na klavír a kompozice. O žáky zanedlouho neměl nouzi.
Vzbudil pozornost neotřelým způsobem výuky adeptů skladby, nepoučoval, ale
doporučoval, radil a než by něčím zprotivil, to raději povzbuzením pohladil,
srozumitelně zasvěcoval do základů harmonie a skladebných postupů, výklady
dokládal názornými příklady ze života. Měl výborné a rychlé výsledky. Výuka
dala hodně i jemu; když vysvětloval, upřesňoval si své názory, prohluboval
poznatky, eliminoval případné přešlapy. Začal si všechno zaznamenávat, vznikal
mu materiál pro učebnice, ale dal přednost komponování a objevování nových
výrazových možností: hledal jak využít nejrůznějších zvukových přísad,
kombinací, metafor, jak uplatnit nová rytmická a harmonická řešení. Z jeho
pera vycházely symfonie, koncerty, dvojkoncerty, komorní skladby pro neobvyklé
sestavy nástrojů i dua a kvarteta pro flétnu – jeho mistrovský nástroj. Zaujalo
ho hudební drama a napsal operu Poustevník na ostrově Formosa a pak další
Obaldi aneb Francouzi v Egyptě. Dokazoval v nich, že zpěvohra může
být hudebně objevná, místo děje charakterizoval orientálními melodiemi a
nástroji, bavil lidský sluch.
Opera Obaldi k Rejchovi přivedla P. J.
Garrata, ředitele francouzského operního souboru, hostujícího tou dobou
v Hamburgu. Napoleon právě slavil v Egyptě triumfy a podtitul díla
byl tématem dne. Skladatel sice upozornil, že se děj týká křižáckých válek,
Garrat měl však přesto zájem o uvedení opery ve svém divadle. Jeden přítel
Rejchovi vřele doporučil, aby Obaldiho nabídl přímo v Paříži. Pět let
strávil v Hamburgu, dosáhl během této netuctové pětiletky prvních
pedagogických úspěchů, mnoho objevného v tvorbě génia. Ve jménu hudby se
loučil a vyžadovalo si to i jeho zdraví – škodily mu mlhy, vlhko, pach kanálů a
krys ne těch úřednických.
Koncem roku 1799 odjel Antonín Rejcha do
Paříže, ale pokračování v pouti Evropou nesplnilo jeho naději. Nepřála mu
doba: Suvorov porazil Francouze v Itálii a hrozil vpádem, Napoleon se
spěšně vrátil z Egypta, aby zabezpečil hranice i svou moc, svrhl
Direktorium a stal se prvním konzulem republiky. Město bylo napěchované
neklidem, o „egyptskou“ operu nebyl zájem. Přesto Paříž skladatele Rejchu
neodmítla, koncertní obecenstvo s nadšením přijalo jeho symfonie a italské
scény. Úspěch a ovzduší nabité událostmi jej inspirovaly k práci na třetí
opeře, která se jmenovala Uragan. Poměry se horšily, divadla přestala hrát a
noví přátelé Rejchu přemluvili, aby s nimi odjel na venkov a vyčkal
příznivějších časů. Byl zajatcem poznávání, činnosti, zahálku nestrpěl dlouho,
hledal z ní únik. Od mládí obdivoval Haydna a toužil se jednou stát jeho
žákem. Když v roce 1801 uzavřela Francie s Rakouskem mír a cesta
k Mistrovi byla volná, odjel do Vídně. Ani začátek v císařské
metropoli na Dunaji však nebyl šťastný. Haydn si připadal starý, neučil,
prohlédl si však Rejchovy partitury a nabídl mu přátelství, stal se jeho rádcem
v umění a společenském dění.
Pro vídeňský pobyt si Rejcha stanovil stejný
program jako pro Hamburg: zdokonalovat se v kompozici a vědách, psát,
příjmy si zajišťovat výukou. Jeho přístup k výchově umělců mu také
v rakouské hudební metropoli získal početné žactvo i věhlas. Začal
publikovat: vydal sbírku příkladů pro nastávající skladatele; do pojednání
Filozoficko–praktické poznámky k praktickým příkladům vtělil úvahy o
vlastnostech hudby, jejím vlivu na zušlechtění, na duševní rozvoj jedince i
národa, na sociální a politický život.
Na Rejchovu vnímavou a vytříbenou mysl ve
Vídni silně působila staletá hudební tradice. Ponořil se do zkoumání starých
kompozičních forem, především fugy a ověřoval si její uplatnění v soudobé
dobré tvorbě. V roce 1805 vyšlo jeho Třicet šest fug pro pianoforte
komponovaných novým způsobem a současně spisek O novém fugovém systému… Odvážností,
melodikou a osobitostí postupů vyvolal mimořádný ohlas. Rejchovi však nikdy
nezáleželo na chvále ani na urážkách majestátu, ze zásady nekomponoval pro
zisk, pro chamtivost, pro jalovou povrchnost, ale jen a pouze pro radost
z tvůrčí práce. Brzy se svými díly zařadil mezi přední hudební osobnosti,
mocní ho vyznamenávají přízní. Choť Františka I. mu sama vybrala libreto a na
její přání napsal operu Argène, královna Granady. S úspěchem byla
provedena v císařovnině dvorním divadle. Hrát Rejchu pak patřilo
k dobrému tónu – František Josef Maxmilián kníže z Lobkovic (7. prosince 1772 jako sochař Bernini nebo 8.
prosince 1772 jako Sinéad O´Connor až 15.12.1816) uspořádal ve svém paláci
koncertní premiéru opery Uragan.
Napoleon si zpevňoval svůj čerstvě nabytý
trůn triumfy na bitevním poli. Na podzim 1805 vtáhl do Vídně a začátkem
prosince si dodal lesku Slavkovem. Své zemi však nedobýval jen mocenskou převahu,
v jeho osobním doprovodu byli i vědci a umělci. Francouzští hudebníci měli
za úkol navázat osobní styky s rakouskými kolegy. Antonínu Rejchovi
připadla významná role, mezi Francouzi bylo několik jeho přátel a ve Vídni jich
měl slušnou řadu, znovu se sblížil s dospělým „magikem hudebních přísad v
koření“ Beethovenem, stýkal se s Haydnem, Salierim, Albrechtsbergem a
dalšími kulantními skladateli. Ovládal němčinu hladce jako francouzštinu, pro
obě strany byl nepostradatelný, stal se prostředníkem mezi dvěma kulturami.
Bylo to náročné na čas, ale přesto nepolevil ani v tvůrčí práci. Napsal
Vědecký smyčcový kvartet s pantomimou, melodrama a koncert pro skleněnou
harmoniku. Stvořil Lenoru, velký hudební obraz s recitativy, áriemi, sbory
a baletními výstupy.
„Kdybych byl hrabětem Esterházym, dal bych ji
provést, jak se zaslouží,“ prohlásil s obdivem Beethoven. Velkolepé dílo
se zcela vymykalo době asi jako Falco ve svém plodném období ve Vídni za
železnou oponou. Poprvé Rejchovi záleželo na tom, aby svou skladbu vyslechl
v koncertní síni. Slova Bürgerovy balady však narazila na zásah cenzury.
Nebyl zvyklý ustupovat od záměru, pro premiéru Lenory si vybral Lipsko.
Čtvrt století uplynulo od dnů, kdy opustil
domov. Cesta za Lenorou vedla přes Prahu. Zmocnily se ho dětské vzpomínky,
zatoužil po setkání s matkou. Žila, byla potřetí vdaná, jak by
v cizinci mohla tušit syna? Dal se jí poznat a prožil nejkrásnější chvíle
smíru a mateřské lásky.
Do Lipska se dostal, čtyři měsíce však
trvalo, než město mohl opustit. Napoleon dobýval Sasko, zvítězil u Jeny,
bojovali i muzikanti, na nastudování náročného hudebního díla nebylo ani
pomyšlení. Byl rád, když se znovu ocitl ve Vídni, u své práce a mezi známými.
Stále častěji mu přicházely dopisy z Francie a v nich pozvání, aby
tam znovu zkusil štěstí.
V říjnu 1808 přijel do Paříže podruhé.
Bylo mu osmatřicet a s sebou si přivezl tvůrčí žeň minulých osmi let – víc
než padesát skladeb. Také koncerty na klavír, Requiem, Nový žalm, Hudbu na
oslavu velkých mužů a velkých událostí, určenou pro provedení pod širým nebem
za doprovodu výstřelů z děl. V Paříži měl stoupence mezi
rozhodujícími činiteli hudebního umění: Cherubiniho, Baillota, Erarda, Louise
Adama. Na Cherubiniho popud zazněla na koncertu konzervatoře Symfonie F dur a
její úspěch znovu u veřejnosti vzkřísil jméno Antonína Rejchy. Houslový virtuos
Baillot prosadil v divadle Feydeau uvedení opery Cagliostro a Rejcha
napsal další, Natalie, neboli ruská rodina, protože hudební drama útočilo na
jeho představivost a nabízelo rozmanité skladatelské úkoly. Hledal náměty a
stvořil i dvě komické opery.
V roce 1814 poprvé předstoupil před
hudební svět s teoretickými díly: Pojednání o melodii vzbudilo velký
obdiv. Kromě jiného v něm doporučoval, aby se ve všech zemích začaly
vydávat lidové písně, protože v nich je zvěčněna povaha a hudebnost
národa. S nemenším zájmem se setkal spis O hudbě, jakožto umění ryze
citovém, na jehož stránkách se zabýval i názorem antického filozofa Philidora –
„skladba je nejtěžší ze všech věd“ – a došel k závěru, že skladatel má při
své práci možnost takového množství kombinací, kolik jich udává matematika. Své
vývody doložil tabulkou s počtem tónů a jejich obměn. Uvažoval i o
obměnách melodických, rytmických, harmonických, taktových. Zdůrazňoval však, že
bez citu je umění bezobsažným ba i zbytečným řemeslem… tedy jen kýčem, nikoliv
klíčem pro blaho duše.
Neúnavně komponoval a jeho hudba se stala
nářezem, trvalou ozdobou koncertů. Překvapoval a uchvacoval osobitými
symfoniemi, koncerty pro různé nástroje, mimořádný úspěch měla dechová
kvinteta. Koncem roku 1817 (před 200 lety) schválil Ludvík XVIII. jmenování
Antonína Rejchy profesorem pařížské konzervatoře. Léta precizního úsilí o pevné
zakotvení ve světě hudby se uzavřela. Zajištěné postavení pociťoval jako
záruku, jako oprávnění, aby si konečně založil rodinu. 15. října 1818 se oženil
s Virginií Esnaultovou; měl vlastní domov, manželku a dvě rozkošné dcery –
Antoinettu Virginii a Matyldu Sofii. Skladatel, pedagog a teoretik však
s nemenším zaujetím pokračoval v naplňování svého poslání. Vydal
Učebnici hudební kompozice neboli úplné pojednání o praktické harmonii, hodlal
usnadnit nástup a práci začínajících skladatelů. Upozorňoval, aby se poučovali
i v kompozičních školách minulosti, aby obohacovali svá díla národními
melodiemi a tím jim dodávali potřebného koloritu, dokonce se zabýval zavedením
čtvrttónů. Rejchovy přednášky na konzervatoři navštěvovali i jeho kolegové
z profesorského sboru. V roce 1822 se na jevišti pařížské Opery
konala premiéra Rejchovy lyrické hudební tragédie Sapfó, konečně si jeden Čech
vzpomenul na pohnutky velké básnířky u Mysu Doucato na jižním cípečku ostrova
Lefkády v Jónském moři. Jeho tvůrčí schopnost jej vedla dál a dál, byla
bohatá, úrodná, kyprá, psal díla orchestrální, komorní i instruktivní.
Zkomponoval velkolepé Te Deum. Nový spis teoretický Pojednání o vysoké hudební
kompozici zařadily do přednášek významné hudební školy různých zemí.
Francie ho k sobě připoutala natrvalo.
V roce 1829 – v devětapadesáti letech – požádal o státní občanství.
Pařížský prefekt ve svém doporučení s úctou hodnotil Rejchovy tvůrčí
úspěchy, pedagogické a teoretické zásluhy i osobní vlastnosti: „Ušlechtilý
člověk, skladatel, umělec, jehož díla jsou Francii ke cti…“ A Francie se mu
panečku štědře odměňovala. V roce 1831 byl vyznamenán řádem Čestné legie,
23. května 1835 byl zvolen členem Akademie krásných umění. Stal se jedním
z šesti nejvyšších představitelů hudebního dění.
28. května 1836 – v souboji
s chorobou – bohužel prohrává svůj esprit. Těžký a vleklý zápal plic ho
odvelel (odvolal) jako Náčelníka svobodomyslné chuti k hudbě a
k oslavě života navždy do Věčných lovišť.
VERONIKA ŠVIHOVCOVÁ: O MÝDLOVÉ BUBLINCE
Jednou se čaroděj rozhodl, že si oholí vousy.
Mydlil se a holil a pořád strašně přemýšlel. Najednou dostal tu správnou,
skladatelskou náladu a začal foukat na papír takovou spoustu not, že se ani
všechny do notové osnovy nemohly vejít!
„Čaroději Motáku, přestaň kouzlit pohádku! Už
je nás tu moc, přidej nám linky na pomoc!“ volaly noty. Ale kdepak přerušit
skladatele v jeho uměleckém rozjímání! Foukal chvilku do pravé dlaně, pak
zase do levé, přitom se holil a motal tříčtvrteční (čtvrteční ve čtvrtek)
rytmus s dvoudobým, z pravé ruky mu skákaly do osnovy noty čtvrťové,
z levé půlové, a jak tak přes sebe klopýtaly a závodily, která si zabere
lepší místo, jedna nota znenadání upadla!
„Au, au, ouvej…“ naříkala půlová notička a
zjistila, že jí chybí nožička! „Jéminkotéé!“ spustila o to víc. „Jak mohu bez
nožičky běžet za ostatními notami? …ůůůů… Jak jen budu hrát?“
Čaroděj to uslyšel, přestal na chvíli kouzlit
a pustil vodu z kohoutku. „Copak je ti, notičko?“ zeptal se a polil si
obličej proudem vody.
„Ulomila se mi nožička!!“ bědovala nota a
volala „ááách“ přes celé čtyři doby, aby ji čaroděj pořádně slyšel.
„Neplakej. Budeš jako mýdlová bublinka,“
chlácholil ji Noták, smývající si z tváře poslední zbytky holící pěny.
„Mýdlová bublinka?“ podivila se nota a
přestala plakat.
„A dám ti jméno – Nota celá,“ pokračoval
rychle čaroděj. Jenže notě to bylo pořád nějak divné.
„Celá nota bez nožičky?“
„Celá, protože zpíváš celé čtyři doby, kdežto
půlové jen dvě.“
„A čtvrťové jenom jednu dobu – raz,“
pomyslela si Nota celá, zazářilo jí očičko a pyšně se nafoukla, že je vlastně
nejdelší notou ze všech.
Čaroděj se utřel do ručníku a vzal do ruky
ořezanou tužku. Přimaloval k notové osnově pět pomocných linek nahoru a
pět dolů, aby se mu tam všechny vykouzlené noty pěkně vešly. Na začátek notové
osnovy posadil houslový klíč a hned za ním vymyslel rytmus čtyřčtvrteční,
protože Nota celá trvala dohromady čtyři čtvrťové doby. A jako vždy zvědavě
přihlížející Taktovka poradila zapisovat nový rytmus buď dvěma čtyřkami pod
sebou, nebo také prvním písmenem z celé noty – C.
Teď se už čaroděj mohl radovat ze své vzdušné,
krásně hladké tváře. Sedl si do křesla, zlehka oddychoval a Nota celá se jako
mýdlová bublinka vznesla. Přistála na poslední, nejvyšší pomocné lince a
šťastně se usmívala. Noták si spočítal, že je to celá nota – cé 4, a aby jí
samotné nebylo smutno, vyčaroval hned takových vysokých i nízkých mýdlových
bublin víc.
|