|
POKREVNÍ POKRÝVAČ POKROKU V POKERU NA STŘÍBRNÉM PLÁTNĚ A VE
VZPOMÍNKÁCH nenucený, šarmantní a ještě dobře vychovaný = nestárnoucí kořen
naopak od „nestydů“ = kultivovaný kavalír každým coulem…
CARY GRANT
☼ 18.1.1904 HORFIELD, BRISTOL & MASSIVE ATTACK PISTOL,
UK ۞ 29.11.1986 DAVENPORT, IOWA, USA
„Cary Grant uměl být zkrátka za všech
okolností debonaire,“ uzavřela své hodnocení plné chvály jedna z bezpočtu
jeho filmových „přítelkyň“. Ve slůvku „debonaire“ byste mohli zavětřit podobné
charakterové vlastnosti jako u kocoura Garfielda zkříženého s jedním
definovaným street art protagonistou Banksy, narozeným po sedmdesáti letech opět
v Bristolu… nabitým jedním nápadem za druhým jako jsou kolty u pasu… dobře
vychovaný, zdvořilý, šarmantní, galantní, nenucený, vtipný a bezstarostný
galaktický smooth operátor – dokonalý gentleman v dívčích snech nejen na
MDŽ, ale s nekončící zárukou… potmě i na světle a právě takovým ještě před
panem Banksy skutečně býval Cary Grant na filmovém plátně i v civilu.
„Milý, ale nikdy ne podbízivý, zábavný, ale nikdy ne hloupý, okouzlující, ale
nikdy ne povrchní“, jak ho líčil novinář James Cameron Wilson. Mnohem později,
v době své neotřesitelné glory, don´t worry, kdy už si Cary Grant mohl
dovolit hovořit za sebe, v jednom rozhovoru přiznal: „Cary Granta jsem
začal vytvářet od chvíle, kdy mi změnili jméno. Přál jsem si být kombinací
Jacka Buchanana, muzikálové hvězdy oněch let, a spisovatele, intelektuála Noela
Cowarda….“ Role to nebyla snadná, ale propracoval ji do nejjemnějších detailů a
publikum si ji zcela spojilo s mužem, který měl v křestním listě
uvedeno černé na bílém Archibald Alexander Leach.
Narodil se na počátku století,
v anglickém pohlavním i zábavním aktivním letovisku Bristol, avšak tehdy
jen v nepříliš vyhlášené aglomeraci díky své pověstné káznici a márnici. Přišel
na svět v rodině, která rozhodně neměla na růžích ustláno. Jeho otec
žehlil kalhoty v krejčovském závodě a jen stěží mohl uživit syna a
nemocnou manželku, která většinu svého života strávila po psychiatrických
zařízeních, jakým se u nás ponejlépe věnuje kapacita v oboru = MUDr.
Radkin Honzák, CSc. (Beran z 30.3.1939, 78 inspirujících let). Zoufalství,
které bylo u Leachových zřejmě častým hostem, přimělo třináctiletého týpka
Archibalda, který po dědečkovi zdědil kreativní hereckou krev, aby zdrhl
z domova a připojil se ke skupince kočkujících a zároveň kočujících
umělců. Ovládl tu nejrůznější disciplíny. Byl akrobatem, iluzionistou,
žonglérem, klaunem, tanečníkem i zpěvákem pouťových písní, podobnost čistě
náhodná s 3D u Vaší brejle nebo s Banksy u Massive Attack Wild Bunch
družiny nenamáhavé pružiny. Byl vychován přísnými kopanci do prdele, pády na
zem a košilatými texty kupletů i bez Sex Pistols. Dítě ulice určitě důvěrně
poznalo, co je to opravdová nouze a stav lidské bídy, proto nepřekvapí, že se
později v Hollywoodu proslavil jako mimořádně vyvedený šetřílek.
S kočovnou artistickou společností
vystupoval po celé Anglii, poznal Evropu a ve svých šestnácti letech dorazil až
ke břehům bájné a nepoddajné Ameriky. Rozhodl se jako Ferdinand Peroutka (není
FP jako FP; na rozdíl od Ferdinanda Porscheho) bez řidičského oprávnění zůstat
v New Yorku a zkusit prorazit zeď do světa zábavy na vlastní pěst. Když
v noci uléhal na kutě, měl určitě chlapeckou hlavu plnou frajerských
plánů, ale ve dne se protloukal, jak se dalo. Předváděl chůzi na chůdách,
prodával nejrůznější pouťové cetky, dělal médium a objevil se i ve vaudevillu,
ale nedařilo se mu rozjet tuctovější rock´n ´roll lépe než netuctovému
Elvisovi. Zpátky do Anglie si po třech letech přivezl pár dolarů a pořádné
rozčarování nad vlastním neúspěchem. Zkusil to tedy znova, tentokrát na londýnských
jevištích s drobnými roličkami. A právě díky jedné z nich ho objevil
Arthur Hammerstein, který mu nabídl příležitost v divácky úspěšném
muzikálu ZLATÉ ŠTĚSTÍ. Byl uveden i na Broadwayi a přinesl mladému černovlasému
„opovážlivci“ Archie Leachovi i další nabídky. V inscenaci BOOM, BOOM se
newyorskému divadelnímu publiku představil po boku tehdy ještě neznámé a
začínající Jeanetty MacDonaldové – pozdější představitelky Frimlovy Rose Mary –
a společně jim byla nabídnuta zkouška před kamerou. Ona obstála jako hruštička
naložená v alkoholu máslovka k nakousnutí jako po másle,
s hlavičkou bez odrazujícího máslíčka a získala vzápětí smlouvu, Archie
byl kategoricky vypískán, prý s odůvodněním, že má příliš „čitelné“
končetiny a nehezký silný krk.
Přijal tedy stálé angažmá v divadle
v St. Louis, kde hrál, zpíval, skotačil a nezapomínal zvedat náladu
bujarosti v operetách a muzikálech. V roce 1932 se rozjel hledat své
štěstí přímo do Hollywoodu a tentokrát byl bez výhrad a kritických připomínek
přijat společností Paramount, která naléhavě sháněla obdobný typ, jakým byl
rošťák Gary Cooper. Paramount, který byl v důsledku hospodářské krize a
s ní souvisejícím poklesem návštěvnosti biografů a peep show kabaretů
nejvíce zasáhnut a stál na samém pomezí bankrotu, si kladl jedinou podmínku –
změnu jména. O příjmení Grant rozhodl producent B. P. Schulberg, křestní jméno
Cary si Archie zvolil podle role ve svém posledním broadwayském představení,
kde ve hře NIKKY ztvárnil jakéhosi Caryho Lockwooda.
Vzápětí se pseudonym Cary Grant objevil
v úvodních titulcích muzikálu TO JE NOC (1932), jako filmový manžel tehdy
známé Thelmy Todd. Bylo by přehnané tvrdit, že oslnil, ale rozhodně se ctí
obstál. Jeden z kritiků zhodnotil Granta jako herce „s příjemnou přesvědčivostí“.
Diváci tehdy s nadšením přijímali roztančené a zpívající filmy, neboť éra
zvuku se stále ještě počítala na měsíce. Cary Grant měl právě pro tento žánr
mimořádné předpoklady včetně elegantního zvěčnění chůze, následkem čehož byl
nejednou srovnáván s Fredem Astairem. Přesto se ale nikdy nestal pravým
hercem filmových muzikálů.
V roce 1932 natočil ještě dalších sedm
filmů, ale jen jeden z nich stojí skutečně za povšimnutí. Je jím
PLAVOVLASÁ VENUŠE, sentimentální příběh barové zpěvačky, kterou hrála Marlene
Dietrich, a té už Hollywood tenkrát ležel u nohou. Pro Cary Granta tu sice byla
jen role mužné, romantické „stafáže“ jedné z hvězd Paramountu, ale podíl
na úspěchu mu nikdo nemohl upřít. Jeho výkon v postavě tichého,
neprůbojného obdivovatele svůdné plavovlásky byl ukázněný a přesvědčivý hřebec,
herec mustang. Věděl, že víc než svým hereckým výkonem může zapůsobit zjevem a
vycítil také přesně, kam až může, aby i na něj padly odlesky slávy Marlene
Dietrich.
Za strůjkyni hvězdné popularity Cary Granta
se však právem považuje hollywoodský vamp oněch dob – Mæ West. Dnes už její
jméno upadlo v šedivé zapomnění a označení vamp by při pohledu na její
fotografie mohlo v mnohých playboys budit leda tak salvy smíchu, ale ti
dříve narození si možná ještě vzpomenou, jaký rozruch a mravní pohoršení dovedl
vyvolat její nástup na filmové plátno z kraje třicátých let. Zralá,
zkušená, extravagantní a snad i trochu domýšlivá majitelka tisíce a jednoho
půvabu hvězdička blýskavých kabaretů a muzikálových scén ani před kamerou
nemaskovala své nápadné ženské zbraně, hurá na ně a svým provokativními,
dvojsmyslnými výroky i bez prima kartuše, které vkládala do dialogů, doslova
šokovala prudérnější publikum i vedení Hollywoodu. A právě tato jadrná
špásitelka Mæ West, která zachránila Paramount před zánikem, si zvolila
začínajícího Caryho Granta jako partnera do plnohodnotného přírodovědeckého
snímku ONA MU UBLÍŽILA (režie Larry Sherman, 1933). Mravnostní ligy a
náboženské spolky sice vehementně protestovaly své fuj, ale o to víc chtěl každý
na vlastní oči shlédnout „tu nestoudnici“ i mladého zajíčka, kterého ve filmu
tak vyzývavě nabádá, „aby se na ni přišel někdy podívat“. Ještě se nezklidnila
hladina nevole volky nevolky bez Mikiho Volka i jeho akcentu do ucha, když tu
byl další společný film s názvem ještě pikantnějším – JÁ NEJSEM ANDĚL
(režie William Ruggles, 1933), který Caryho Granta definitivně vynesl na
oběžnou dráhu všeobecného zájmu i veselí.
Devětadvacetiletý Cary Grant se ocitl – mírou
své oblíbenosti u dam – v těsném sousedství „hochů z naší ulice
v mokré čtvrti“, jak Clarka Gabla, Gary Coopera, Jamese Stewarta a
Spencera Tracyho výstižně označil německý filmový historik Enno Patalas (tomu
je už 88 let, narozen v polovičce října 1929). Co se týče Grantova typu,
byl stejně jako u jeho kolegů modelován a utvářen vkusem diváků a ten vždycky
byl a bude, alespoň do značné míry, pod diktátem své doby. Autor knihy Filmové
hvězdy, kde má Cary Grant místo právě v kapitole nazvané Hoši z naší
ulice, jej zajímavě a přesvědčivě zdůvodňuje: „Stejně, jako se obnovovalo
sebevědomí Ameriky, narušené vleklou hospodářskou krizí, začala klesat
přitažlivost všemožných gaunerů. Divák se s nimi mohl ztotožnit jen
podmíněně. Věděl sice, že by měl být jako Cagney tak trošku drzý buran, ale
současně cítil, že takový nikdy nebude… Když se Roosevelt stal v roce 1933
prezidentem a vyhlásil opatření pro překonání krize, objevily se na plátně
hvězdy, které svým zevnějškem působily jako důvěrní známí a vypadaly, mluvily a
pohybovaly se jako milí kamarádi z nechvalně proslulého prostředí,
z naší ulice. Měly i podobná jména: Clar, Cary, Gary, James, Spencer.
Zrcadlily v sobě obnovené sebevědomí amerického občana. Divák si řekl:
když to dokáže chlapec, který se mi tak překvapivě podobá, zvládnu to i já.
Tito noví hrdinové už nebyli šibaly typu Douglase Fairbankse nebo Toma Mixe.
Dozrávali svými omyly a porážkami, které ovšem nebyly natolik vážné, aby
způsobily jejich zdrcující ztroskotání. Podmínkou úspěchu (v polovině 30. let)
už nebyl bezohledný egoismus, stačila jen určitá dávka sebevědomí, zdravý
lidský rozum a trocha štěstí.“
Vraťme se však ke Grantově tvůrčímu osudu.
Publiku ho objevila Mæ West pět let po premiéře Vest Pocket Revue v pražské
jazzové a přívětivě drzé aréně. Renomovaný režisér George Cukor mohl však
právem konstatovat, že Cary Grant ve filmech ONA MU UBLÍŽILA a JÁ NEJSEM ANDĚL
„působil jako mladík hezké vizáže, ale bez zvláštní identity.“ Zanedlouho si
zahrál okouzlujícího šizuňka vykuka po boku neméně okouzlující Katharine
Hepburn ve filmu SYLVIA SCARLETT (režie George Cukor, 1936) a tentýž tvůrce
mohl s uspokojením vyslovit: „Rozkvetl“. Cítil, jak se plně uplatňuje jeho
talent. Snímek sice nebyl kasovním trhákem, ale zrodilo se cenné partnerství,
které neprávem zůstává ve stínu oslavovaného spojení Hepburnová – Spencer
Tracy.
První role vytvořená pro firmu Columbia,
s níž podepsal v polovině třicátých let smlouvu stejně jako
s RKO, byla v půvabné bláznivé komedii NAHÁ PRAVDA (režie Leo
McCarey, 1937), patřící mezi první svého druhu. Nejste-li příliš zaujati tímto
žánrem a hlavně specificky podávaným humorem americké odnože crazy komedií
(jako se dneska vyznamenává osazenstvo v Bílém domě), pak vás není třeba
nijak ubezpečovat, že tu Cary Grant doslova vystřihl životní roli. Ve filmovém
manželském sporu s Irene Dunne, jemuž významně sekundoval pes se jménem
Mr. Smith (stejně jako jedno z alb nazvané od interpreta rapu v roce
1995, LL Cool J stájový pinč rovněž jmenující se v civilu Mr. Smith), byl
prostě debonaire lepší kapánek horšího těšitele dámského pohlaví LL Cool Je,
jako poturčenec horší Turka, toho třídního učitele z 32 ZŠ J. M. Sverdlova
ze Sokolovské 54 v Plzni na Lochotíně, co mi zabavil můj první
pornočasopis jako „Řeku Zorbovi“ v roce 1987, černobíle vytisknutý plátek
pro mládež v řecké lokalitě poblíž pelíšku Afrodité. Přijmete-li však
pravidla hry, platná v této žánrové oblasti, pak se ještě dnes budete
bavit nejen na účet NAHÉ PRAVDY, ale právě tak i na účet nejslavnější komedie
z této série – na LEOPARDÍ ŽENĚ (režie Howard Hawks, 1938, tehdy přišla do
jiného stavu a za rok nám v Čechách povila jedna báječně zábavná maminka
pana MUDr. Radkina Honzáka CSc. a stihla to den před žertovným Aprílem).
Grantův krátkozraký a samozřejmě i roztržitý antropolog, který se nechá
vytrhnout od vědecké práce naprosto ztřeštěnou majitelkou leoparda, byl
strhující studií nucené proměny zoufale nepraktického divocha. Excelovala tu i
Katharine Hepburnová v roli dívky působící dojmem tornáda a zanechávající
za sebou obdobnou spoušť jako po „Show must go on“ ilustrovaná dívenka postrach
spořádané domácnosti Betty Boop. Ti, kteří LEOPARDÍ ŽENU neviděli, by se ji
měli pokusit „stáhnout z vesmíru nebo z útrob internetové noci a moci
a pomoci“. I po krásných 80 letech vám vykouzlí po dobu 90 minut veselí ve
tváři.
Pod vedením Howarda Hawkse, další výrazné
osobnosti, která přizvala Caryho Granta ke spolupráci, vytvořil postavičku
letce v dramatickém příběhu poštovních pilotů v Jižní Americe (kde
létával více než o dekádu dřív Antoine de Saint–Exupéry) – JEN ANDĚLÉ MAJÍ
KŘÍDLA (1939), aby dokázal, jak široký a tvárný může být jeho pohotový herecký
rejstřík. Dařilo se mu ve většině svých postav vtisknout znamení své osobnosti
a hlavně jim dát lidský rozměr. Komedie JEHO DĚVČE PÁTEK (1940) s Rosalind
Russellovou opět v Hawksově režii, byla volnou variací NAHÉ PRAVDY, kde se
snad víc než kdykoli předtím projevil další rys Grantových postav –
rezervovanost a odstup od dění kolem. Začal stále víc naplňovat typ osamělého
držitele lidského srdce, který nikdy nedokázal uvěřit v trvalou lidskou
lásku.
Alfred Hitchcock využil právě tohoto momentu
Grantova hereckého typu a obsadil ho ve svém kriminálním dramatu PODEZŘENÍ
(1941), v němž Grant nejednou balancuje zcela vědomě na hraně černé
komedie. O pět let později mu nabídl roli v POVĚSTNÉM CHLAPÍKOVI (1946),
kde hrál frajírka ochotného obětovat i milovanou ženu (Ingrid Bergmanová).
S Alfredem Hitchcockem se setkal při práci ještě dvakrát. Při realizaci
komedie CHYŤTE ZLODĚJE (1955) s Grace Kelly a špionážním snímku NA SEVER
SEVEROZÁPADNÍ LINKOU (1959). Scéna, kdy je v obilném poli pronásledován
æroplánem, patří do „katalogu“ nejslavnějších filmových sekvencí.
Vraťme se však ještě do čtyřicátých let, kdy
točil doslova o závod. K nejznámějším Grantovým filmům té doby patřila
sentimentální SERENÁDA ZA ÚSMĚV (1941) a satira na soudní korupci MĚSTO SI O
TOM POVÍDÁ (1942), režírované Georgem Stevensem, který ovšem největší hereckou
příležitost poskytl Carymu Grantovi již v roce 1938, kdy podle motivů Jœa
Rudyarda Kiplinga vytvořil slavný dobrodružný snímek GUNGA DIN. K často
připomínaným rolím patří jeho Cole Porter v životopisném snímku NOC A DEN
(režie Michael Curtis, 1946), nazvaném podle nejznámější písně tohoto
skladatele. Je třeba upozornit i na situační veselohru BYL JSEM VÁLEČNOU
NEVĚSTOU (1949) opět v režii Howarda Hawkse, který Granta obsadil i
v OMLAZOVACÍM PROSTŘEDKU, kde hrál s někdejší partnerkou Freda
Astaira – Ginger Rogersovou i Marilyn Monrœ. OMLAZOVACÍ PROSTŘEDEK je
z řady jiskřivých veseloher mimo další i proto – jak uvedla kritika – „že
Cary Grant přistupoval k omlazení s radostí, jež byla patrná i
z filmového plátna.“
To už jsme ale vstoupili do padesátých let,
kdy mu přibylo stříbrných vlasů. Jeho popularitě však neublížily ani šediny ani
zvolněné pracovní tempíčko, dokonce ani naprostý propadák s názvem ŽENA
SNŮ (1953). V tisku se sice objevily úvahy o „vyřízené veličině, která již
ve svých devětačtyřiceti letech ztratila dech“, ale tyto prognózy byly vskutku
předčasné. Po dvouleté pauze, kdy odmítl i účast v Cukorově nové verzi
slavného filmu ZRODILA SE HVĚZDA, připomínaném dodnes díky strhujícímu výkonu
Judy Garland, se na plátno znovu vrátil. Přijal nabídku Alfreda Hitchcocka a
jeho lupič v CHYŤTE ZLODĚJE už sice byl ve výslužbě, ale udělal čest
Carymu Grantovi i pobertům v důchodu, neřádům na svobodě úřadujícího stáří
v kostech. A že neztratil dech ani samčí výkonnost, o tom svědčila jeho
účast v historickém obraze o tažení napoleonských vojsk PÝCHA A VÁŠEŇ
(režie Stanley Kramer, 1957), kde hrál po boku Sophie Loren, či milostný román
s Ingrid Bergmanovou INDISKRÉTNÍ (1959), kdy si jako první hollywoodský
herec vymínil ve smlouvě procenta z hrubého příjmu v distribuci.
I v šedesátých letech stále figuroval na
listině nejúspěšnějších, kde se začala objevovat jména herců i podstatně
mladších. O to víc je třeba ocenit skutečnost, že se v roce 1966 rozhodl
s konečnou platností opustit filmové ateliéry. Přesto nadále chodily na
jeho adresu nabídky lákavé i svými finančními odměnami. Odmítal je zdvořile,
ale naprosto kategoricky. Možná i proto zůstal jeho hvězdný mýtus bez jakékoli
újmy.
Zajímavé je, že tento hollywoodský velikán, který
za 34 let natočil víc než sedm desítek klasických rolí, v nichž
s obdivuhodnou lehkostí střídal party komediální s dramatickými, byl
jen dvakrát nominován na Oscara. Poprvé za SERENÁDU ZA ÚSMĚV, podruhé za film
NIC NEŽ OSAMĚLÉ SRDCE (1944). Pokaždé mu unikl, aniž by se to dotklo jeho další
kariéry. Bez ohledu na umělecký výsledek se mu před kamerou vždycky dařilo
zůstat elegantní a neodolatelný. Jako romantický mlaďoch dejme tomu akčnější
než Jirka Bartoška ve svých 17, lámal srdce všem dívkám s vysokým IQ pod
dlouhými vlasy, a když hrál hulvátka, odpouštěly mu vlídné ženy i chlapíci
s lišáckou taktikou pod čepicí. S Cary Grantem bylo vždycky nač se
dívat, což potvrdila i Americká akademie, když mu konečně v šestašedesáti
– tedy v době, kdy už netočil – udělila Oscara „za jedinečné mistrovství
jeho filmového herectví“. Tím se uzavřela herecká cesta popisovaného
zábavnějšího seladona, než byl svého času Miroslav Šimek, ten má navíc den před
MDŽ narozeniny jako čínský Bůh srandy ze všech útrap den před MDŽ.
Cary Grant se nadále věnoval obchodu, ale
neztratil se tak docela. Objevoval se v řadě televizních pořadů,
situačních sitcomů, z nichž nejznámější nesl název Rozhovor s C.G. V
„živých“ rozhovorech s publikem potvrdil nejen svoji mimořádnou úroveň
věčně mladého humoristy, ale i originální smysl pro nonsens. Není proto divu,
že si jedna mladá ňafyna svým dotazem vlastně povzdechla, když se zeptala:
„Pane Grante, proč už nejsou muži takoví nebojsové jako vy?“ Jiný divák si
dovolil svou glosou šlehnout do děje nepřímo za všeobecného potlesku publika,
když Carymu Grantovi před televizními kamerami zašveholil umírněnou tóninou
jako Dobrý voják Švejk: „Riskuji, že mě budou přítomné dámy nenávidět, ale
musím přiznat, že jsem byl šťasten, když jste přestal hrát. Vrátila se mi moje
stará domů. Vzal jsem ji dnes s sebou proto, aby viděla, jak jste zestárl.
Ale k mému naprostému zoufalství vypadáte i dnes lépe než já.“
Cary Grant byl za svého života celkem
čtyřikrát v chomoutu a každá paní Grantová byla mladší předcházející,
Afrodité lepší svůdkyně Řekyně. Přestože rozvodová stání neměla vždycky ten
hladký průběh nervů, vycházel z nich v očích veřejnosti bez připomínek.
Slůvko „debonaire“ se nezatřáslo ani v okamžiku, kdy na veřejnost pronikly
některé „zaručené zvěsti“ z Grantova soukromí. Diváci milovali životní
roli, kterou si zvolil a odmítali zpočátku uvěřit i tomu, že zemřel (jeho
kremace se konala za Gorbačovovy éry ouřadování v prostorách Kremlu).
K obrazu Caryho Granta, který tak dokonale naplnil, patřila zřejmě i
koketerie s nehynoucí fintou na nesmrtelnost. O to víc můžeme litovat, že
jsme ho na plátnech našich kin za pětikorunu vstupného, zvláště
v poválečném chmurném a nevalném vývoji této republiky, vídali jen
sporadicky ve větších městech.
2) VE
ŠKOLE A V SEMINÁŘI
Mimořádná pochůzka
Po návratu z každoroční pouti začal Rajmund opět pracovat
v rodinném obchodě. Čas od času ho matka posílala na všelijaké pochůzky.
Jednoho dne potřebovala obklad pro ženu při komplikovaném porodu. Poslala
proto Rajmunda, kterému tehdy bylo necelých dvanáct let, k lékárníkovi se
slovy: „Popros doktora Kotowského o nějaké fœnum
græcum, on už bude vědět. Tady máš peníze.“ Vtiskla mu do dlaně několik
mincí.
Od chvíle, kdy se mu zjevila Panna Maria, plnil Rajmund všechny příkazy
pohotově. Vyrazil proto z domu kolem nedalekého hřbitova a běžel dál do
města. Když bez dechu vpadl do lékárny, sundal si zdvořile čepici a požádal
lékárníka: „Prosím vás, pane, mohu dostat nějaké to fœnum græcum? Moje matka Mariana Kolbeová ho co nejdřív potřebuje.“
Dokonalá výslovnost medicínského termínu lékárníka udivila. Zeptal se:
„Kde ses naučil latinsky, chlapče?“
„Učil jsem se u důstojného pána Jakowského, pane,“ odvětil Rajmund. „Moje
maminka taky zná latinské názvy. Pracuje jako porodní asistentka, víte?“
„Jistě, jistě,“ zabručel lékárník. „Nenapadlo tě někdy, že by ses stal
lékařem?“ zeptal se chlapce, když v hmoždíři drtil přísady do obkladu.
„To ne, pane!“ vykřikl Rajmund a rozzářil se: „Já chci být knězem!“
Udiven touto odpovědí podal lékárník Rajmundovi obálku s práškem a
řekl: „Utíkej s tím za svou matkou.“
Pomoc z lékárny
Událost však lékárníkovi nešla z hlavy. Dobře věděl, že Kolbeovi by
nikdy nemohli poslat na studia všechny tři chlapce, navíc studium
v semináři trvá dlouhé roky a jen málokdo si může dovolit je celé
zaplatit. Rajmund se ale zdál bystrý a upřímný. „Kdyby dostal třebas jen malou
šanci,“ poškrábal se lékárník na bradě, „mohl by z něho být dobrý kněz.“
Doktor Kotowski se rozhodl, že v té věci něco podnikne.
Jednou v neděli se proto zastavil doma u Kolbeových a našel zde
Marianu samotnou. Po obvyklých pozdravech a pozvání, aby se posadil na jednu
z tvrdých lavic, jí řekl: „Paní Kolbeová, váš prostřední syn Rajmund je
velice bystrý chlapec.“ Mariana se rozzářila pýchou. Lékárník přátelsky
pokračoval: „Slyšel jsem, že by se chtěl stát knězem.“
Mariana přikývla. „Je to tak. Naneštěstí pro něj je to ale jenom sen.“
V rozpacích zmačkala svou zástěru. „Pane doktore, na to, abychom mu
zaplatili tak dlouhé a drahé vzdělání, nemáme. A navíc je Rajmund pozadu
s učením. Nechala jsem ho doma, aby mi pomohl v obchodě.“
„Ale drahá paní Kolbeová,“ usmál se lékárník, „nemějte obavy. Podívejte
se, něco vám navrhnu. Co kdybych Rajmunda doučoval latinu, aby dohonil to, co
zameškal? A mohu ho učit i matematiku, jestli bude třeba.“
Mariana zvedla ruce na protest. „Ale...“ zajíkla se, „víte přece, že vám
nemůžeme zaplatit.“
„Ne, ne. Vy mi nerozumíte. Nabízím vám, že budu vašeho synka zadarmo
vzdělávat. Zaslouží si to. Je to bystrý a pilný hoch.“
Mariana stočila zrak na stěnu, kde býval dlouhé roky zavěšený prut. Na
lékárníkových slovech něco bylo. Z jejího neposlušného kluka se najednou
stal vzorný, tichý a vážný chlapec. Přikývla. „Ano, Rajmund by si vedl dobře.
Potřebuje jen trochu pomoci.“
„Právě takovou pomoc vám nabízím,“ usmál se znovu lékárník a zvedl se
k odchodu.
Od té chvíle spěchal Rajmund každého dne po práci k doktoru
Kotowskému. Ukázalo se, že jako student je skutečně zanícený a snaživý, takže
koncem roku už v učení dohonil svého staršího bratra. Potom se však stalo
něco, čeho by se Rajmund s Františkem nenadáli ani ve snu.
Báječná nabídka
Během postní doby na jaře roku 1907 přišla do Pabianic skupina
minoritních řeholníků z té části Polska, která patřila pod Rakousko, a
vedli zde misie. Během posledního večera oznámil páter Jakowski, že tito
řeholníci otevírají ve Lvově školu a seminář. „Budou zde vést chlapce a mladé
muže ke kněžství, aby později mohli sloužit jako misionáři. Školné, ubytování i
strava jsou poskytovány bezplatně!“
Rajmund mohl jen stěží uvěřit vlastním uším. Všechno bude zadarmo! Tak se
tedy přeci jen může stát knězem! Po skončení bohoslužby spěchali Rajmund i jeho
starší bratr František do sakristie. Vysvětlili tam svou situaci a požádali
řeholní brášky, aby je do nové školy přijali bez výhrad.
Rajmund se dozvěděl, že bude muset podstoupit zkoušku, aby se ukázalo, že
je na studium připraven. Protože mu ale laskavý lékárník s latinou i
matematikou pomáhal, zvládl Rajmund zkoušku bez potíží. Pak přišly na řadu
modlitby a posléze dopisy a žádosti, jež bylo třeba vyplnit.
Do školy
Nakonec byli oba chlapci přijati ke studiu a v srpnu roku 1907
Rajmund a František nastoupili na vlak do Lvova. Aby mohli bez nesnází
překročit hranice, opatřil jim otec oděvy podle rakouské módy a poradil jim,
aby nemluvili polsky. Mariana hleděla na odjíždějící vlak a šátkem si utírala uplakané
oči. Teď už jí doma zůstal jen ten nejmladší syn, Josef. Pocítila ve svém
životě náhlé prázdno a malinká chaloupka se jí najednou zdála příliš osamělá.
Podle očekávání se Rajmund projevil jako vynikající žák. Rychle si
osvojil němčinu, která byla téměř výlučným jazykem místa, kde škola sídlila.
Později se mu to bude hodit. Vynikal také v počtech a v přírodních
naukách, což by rodiče od svého zbožňovaného syna ani v nejmenším
nečekali. V posledním ročníku nakreslil plán vesmírné lodi a projevoval
zájem i o vojenskou strategii, navrhl například opevnění pro město Lvov.
Uvažoval dokonce o tom, že by vstoupil do armády. Největší úsilí však přesto
věnoval studiu náboženství.
Závažné rozhodnutí
Rajmundovi bylo pouhých šestnáct let, když musel učinit zásadní
rozhodnutí. Pokud chtěl dál studovat v semináři a být vysvěcen na kněze,
musel se navždy vzdát manželství a rodiny. Musel zároveň složit slib, že ihned
vstoupí do řádu minoritů jako novic. Rajmund měl pocit, že by musel obětovat
příliš mnoho.
Rozhodl se, že si o tom pohovoří se svým starším bratrem Františkem,
který se už rozhodl vstoupit do řádu a stát se knězem. Rajmund mu řekl:
„Františku, tenhle život pro mě opravdu není. Mám rád matematiku a přírodní
vědy. Byl bych užitečnější jako vynálezce, nebo třeba v armádě.“
„Pokud o vstupu do řádu přemýšlíš takhle,“ odpověděl mu František, „pak
to musíme jít hned oznámit otci představenému. Skrývat před ním něco takového
by nebylo košer.“ Rajmundovo rozhodnutí Františka velmi bolelo.
Návštěva v pravou chvíli
Oba hoši kráčeli chodbou ke kanceláři představeného, když je najednou
zastavil jeden z bratrů: „Chlapci, přišla za vámi vaše matka. Čeká na vás
v hovorně.“ Když to uslyšeli, seběhli rychle schody, aby matku pozdravili.
Mariana je objala a zvolala: „Rajmunde, Františku! Ukažte se, jak
vypadáte. Jak jste vyrostli!“
Držela rozpačité mladíky nataženými pažemi, obdivovala jejich černé
sutany a krátce střižené vlasy. Pak se s nimi posadila, aby se mohla
podělit o žhavou novinku: „Moji drazí chlapci, váš bratr Josef se rozhodl, že
stejně jako vy vstoupí k minoritům. Není to úžasné? Dovedete si
představit, jakou mám radost, že mohu dát všechny své syny, aby sloužili Pánu?
Jen co Josef dosáhne patřičného věku, připojí se k vám.“
Rajmund překvapeně pohlédl na Františka a tomu se na tváři objevil
vítězný úsměv. Teď už nebylo možné, aby Rajmund odešel – Josef by byl velice
zklamaný. Navíc by tím Rajmund zarmoutil svou matku.
Paní Kolbeová činí rozhodnutí
Další Marianina věta je však znovu zaskočila. „Když teď všechny naše děti
brzo vyletí z hnízda,“ vyprávěla vzrušeně, „rozhodli jsme se s vaším
otcem splnit si své dávné sny. Tatínek už odjel do Krakova a bude žít poblíž
tamního františkánského kláštera. Já mám v plánu odstěhovat se
s Josefem sem do Lvova a žít blízko kláštera benediktinek. Josef pojede se
mnou a bude chodit ke svatému Kazimírovi, je to moc pěkná škola
s internátem, a jen kousek odsud.“
Bůh vstoupil do srdce všech pěti Kolbeových a přitáhl je ke své službě.
Toho roku malá chaloupka i obchod osiřely. Několik málo věcí, které Kolbeovým
patřily, bylo rozdáno chudým. Julius a Mariana už je nebudou potřebovat.
Noviciát
Dne 4. září 1910 byl Rajmund přijat jako novic minoritského řádu. Za své
řeholní jméno si zvolil „Maxmilián Maria“. (Maxmilián bylo jméno jednoho raně
křesťanského mučedníka a také rakouského císaře.) Od této chvíle bude Rajmund
znám jen jako „bratr Maxmilián“. Byl oděn do černého hábitu s kápí a kolem
beder mu byla uvázána šňůra se třemi uzly, představujícími sliby chudoby,
čistoty a poslušnosti. To vše byl ale jen první krok na dlouhé cestě vedoucí až
k věčným řeholním slibům a kněžskému svěcení. Zbýval mu ostatně ještě celý
poslední rok malého semináře.
Tuto cestu tedy zahájil vstupem do noviciátu. Byl šťastný, že patří ke
slavnému řádu založenému svatým Františkem, a dělal vše proto, aby žil podobně
jako tento světec. Vytrvale se modlil a postil.
Objevují se pochybnosti
Maxmiliánův vznešený cíl s sebou nicméně přinesl i obavy
z toho, že jej není hoden. Cítil nutkání stále více pracovat, více se
modlit. Měl dojem, že všechno, co vykonal, bylo špatně a nedostačovalo
vznešenosti jeho povolání. Pod tlakem takových pochybností nakonec onemocněl.
Ve snaze Maxmiliánovi pomoci mu jeho spolubydlící Bronisław Stryczny
navrhl: „Kdykoliv na tebe přijdou pochybnosti, svěř se mi. Už jen to, že se o
pokušení dělíš s někým druhým, zahání satana na útěk.“ Oba mladí studenti
složili společný slib. „Budeme se jeden za druhého každý den až do konce života
modlit,“ rozhodl Maxmilián. „A když jeden zemře dřív, bude ten druhý pokračovat
až do té doby, než se setkáme v nebi.“
Stěhování do Krakova
V roce 1912 byl Maxmilián poslán na další studia do Krakova; předtím
ještě složil své první řeholní sliby. Krakov ležel asi dvě stě kilometrů od
jeho dřívějšího domova v Pabianicích a byl třetím největším polským
městem. Podobně jako Lvov to bylo starobylé univerzitní město, proslulé
kulturou a vzdělaností. Nad jeho siluetou se vypínaly bohatě zdobené věže
katedrály. Krakov byl považován za nejkrásnější město Polska a dříve byl i jeho
hlavním městem.
Mladý a rozvážný řeholník zde bojoval se zásadními životními otázkami jak
při studiu filozofie, tak v teologii.
Na rozlehlém náměstí stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie, nejznámější
kostel v zemi. Má dvě různě vysoké věže a na vyšší z nich je umístěna
zlatá koruna k poctě Panny Marie Královny, patronky Polska.
Maxmilián do nádherných krakovských kostelů jistě nesčetněkrát zavítal,
obdivoval je a modlil se v nich. Pod starobylou katedrálou je pohřben
svatý Stanislav, který byl roku 1253 jako první Polák svatořečen. Stejně jsou
v této budově plné věžiček a oken z barevného skla uloženi četní
králové, kteří Polsku dříve vládli.
V tomto městě kostelů, kudy kráčely dějiny, ovšem Maxmilián dlouho
nesetrval. Jeho bystrá mysl a láska ke studiu upoutaly pozornost fakulty i
představeného a Maxmilián byl vybrán, aby v kněžských studiích pokračoval
v Římě. Pro mladíka ze vzdáleného polského venkova to byla veliká čest!
Navzdory obavám
Každý jiný by byl nadšený z představy, že bude žít jen kousek od
Vatikánu a Svatého otce, nedaleko místa, kde bylo v prvních staletích
umučeno tolik křesťanů pro svou víru. V roce 1912 byl ovšem Řím známý také
jako město hříchu a Maxmilián, kterého stále trápily pochybnosti a skrupule,
měl strach, že v tomto doupěti neklidu přijde o svou čistotu. Bál se, že
uprostřed tolika světských radovánek snadno podlehne pokušení. Byl však
poslušným členem františkánské rodiny, a podrobil se proto vůli představeného.
Když dostal příkaz odejít do Říma, poslechl.
Rozlehlé a komplikované hlavní město Itálie se rozkládalo na sedmi
pahorcích, Vatikán byl jen malý nezávislý stát v jeho středu. Platily zde
vlastní zákony a tradice a stát hlídala švýcarská garda. Podle italského zákona
nesměl papež vystrčit nos zpoza jeho zdí a byl tedy skutečným vězněm
Vatikánského městského státu.
Řím
V říjnu roku 1912 tedy Maxmilián odjel z Polska, aby studoval
na římské mezinárodní koleji Seraficum. Maxmiliánovi profesoři byli často zaskočeni
jeho otázkami týkajícími se vědy či náboženství. Mladý řeholník zároveň
studoval filozofii na papežské univerzitě Gregoriana, vedené jezuity. Jeho mysl
však pohánělo i něco jiného než jen snaha získat co nejlepší prospěch ve
studiu.
Během svého pobytu ve Věčném městě Maxmilián cítil stále silnější nutkání
ctít Pannu Marii. Už dříve ji spatřil ve vidění, teď ale vnímal její přítomnost
ve všem, co konal. Toužil stát se jejím ochráncem, oddaným tak, jako bývali
středověcí rytíři dámě svého srdce. Slíbil si, že jeho život bude stejně čistý
a neposkvrněný, jako byl její.
Oblíbený student
Usměvavého a přemýšlivého mladíka si brzy všichni ostatní studenti
oblíbili. Nadmíru dobře mu šla matematika, a doučoval proto ty, kdo v ní
pokulhávali. Kdykoliv na některého spolužáka dosedly chmury, Maxmilián ho
utěšoval: „Všechno se brzy srovná.“ Jako dezert po jídle měl velmi rád ovoce,
avšak pokaždé, když se podávalo, daroval svou porci nějakému příteli.
Velmi si také oblíbil šachy a mistrně tuto hru ovládal: matematické
nadání a záliba ve vojenských strategiích z něj rychle udělaly přeborníka
celé koleje.
Během čtyř krvavých let první světové války, kdy na evropských bojištích
umíraly milióny mladých mužů, studoval Maxmilián v Římě v bezpečí.
Přesto ho zde pronásledovalo vědomí, že jinde jsou ostřelována města,
v zablácených zákopech umírají vojáci a hladoví civilisté ze svých domovů
jsou vyháněni.
Juliova smrt
Maxmilián se neměl jak dozvědět, že i jeho otec opustil klášter a zapojil
se do válečného dění: Julius Kolbe bojoval jako důstojník polské armády. Byl
ale zajat ruskými vojáky, kteří v jeho kapse objevili ruský pas. Marně se
jim snažil vysvětlit, že ta část Polska, ze které pochází, patří nadále pod
ruskou nadvládu. Vojáci ho vůbec neposlouchali, odsoudili ho jako vyzvědače a
oběsili.
Také Maxmiliánův starší bratr František odešel z řádu, aby se přidal
k polskému osvobozeneckému hnutí. Byl zraněn ve službě jako důstojník
zpravodajské služby. Po uzavření příměří roku 1918 se rozhodl, že se
k řeholnímu životu už nevrátí; později se oženil a narodilo se mu dítě.
Zemřel roku 1945 v německém koncentračním táboře.
Maxmiliánovo kněžské svěcení
Šest měsíců před koncem první světové války se Maxmilián dočkal
vytouženého kněžského svěcení. Jednoho krásného dne, 28. dubna 1918, ležela na
mramorové podlaze baziliky svatého Ondřeje della Valle řada kandidátů
připravených přijmout svěcení. Maxmiliána vysvětil kardinál Pompilj a mladý muž
během obřadu slíbil, že svůj život zasvětí službě Bohu jako kněz. Následujícího
dne slavil svou první mši svatou v bazilice svatého Ondřeje delle Fratte.
Při pohledu na nevinnost a lásku vyzařující z Maxmiliánovy tváře ve
chvíli, kdy poprvé pozvedal hostii, vyznávali jeho přátelé, že je skutečně
duchovním člověkem. Jeden z nich dokonce zvolal: „Tohle je opravdový mladý
světec!“
Ještě před těmito velkými životními událostmi však bratr Maxmilián složil
jiný slib: ctít Pannu Marii a sloužit jí po celý zbytek svého života. O tom,
jak to bude praktikovat, měl už jasnou představu.
Založení Rytířstva
Jednoho říjnového večera předcházejícího roku svolal Maxmilián šest svých
nejbližších přátel z františkánské koleje a předložil jim plán na založení
sdružení, nazvaného Rytířstvo Neposkvrněné. Na útržku papíru měl už také tužkou
sepsané regule. Sedm členů sdružení se mělo zasvětit, že budou svým příkladem a
modlitbou získávat duše pro Pannu Marii. Na znamení svého závazku u sebe budou
nosit zázračnou medailku.
V Římě získal Maxmilián roku 1915 doktorát z filozofie, ale
zůstal zde až do roku 1919, kdy dosáhl také doktorátu z teologie. Měl teď
více času na to, aby se věnoval vznikajícímu sdružení. Sepsal jeho stanovy i
pravidla a předložil je generálnímu ministrovi minoritů ke schválení. O
požehnání pro Rytířstvo Neposkvrněné potom požádal také papeže Benedikta XV. a
obdržel ho.
Nové cíle
První část stanov se zmiňuje o účelu sdružení: klade si za cíl usilovat o
obrácení každé duše žijící v hříchu, herezi či schismatu, zejména
svobodných zednářů (kteří v té době zuřivě vystupovali proti všemu
katolickému). Chce také u všech věřících podporovat růst ke svatosti pod
ochranou Panny Marie.
Na hrstku horlivých mladíků, kteří právě vyšli ze semináře, se tyto cíle
zdály značně přemrštěné. Čas však ukáže, že mnohé z toho se skutečně
podařilo. Rytířstvo Neposkvrněné se rozšířilo jako nákaza chřipky po celém
světě a bezbolestně (snad i úsměvně, úlevně a slastně) se k němu hlásí
dnes na tři milióny členů.
Později, už po návratu do Krakova, si Maxmilián sepsal své životní cíle.
Uvedl mezi nimi i tento: „Přeji si být světcem, a to velkým světcem.“ Jeho
učitelé i mnozí přátelé tušili, že svého cíle dosáhne. Takřka cítili, jak se
z něj rozlévá svatost podobná balzámu z jiného světa, než je ten náš
primitivně mrzce banální a ekonomicky nerozvážný.
3) VYSLYŠENÉ
MODLITBY
Maxmilián se vrací domů
Páter Maxmilián Kolbe, OFMConv, doktor filozofie a teologie, byl konečně
na cestě zpět domů. Těšil se, jak využije dlouhé roky studia. Jeho vlak se
pomalu natřásal na cestě mezi italskými neschůdnými kopci a mladý kněz si
uvolnil těsný nový kolárek. Pak se jeho prsty rozeběhly po korálcích velikého
růžence zavěšeného u pasu. Pohlédl z okna a přemýšlel nad tím, co ho
všechno čeká v budoucnu.
Pošlou ho do nějaké vzdálené země, kde bude moci předávat evangelium pohanům?
A kolik duší dokáže získat pro Neposkvrněnou, kterou tolik miluje? Hned po
příjezdu do Krakova však horlivý novokněz obdržel od svého představeného zcela
jiný úkol. Polsko za války utrpělo obrovské škody, nedozírné ztráty na životech
a na všem ostatním v životním prostředí, celá města byla srovnána se zemí.
Krajem se potulovaly rodiny bez domova i nezaměstnaní váleční vysloužilci,
všichni totálně vyhladovělí a zbavení veškeré naděje na prosperitu. Vlivem
inflace bylo i to málo zboží a potravin, které šlo sehnat, příliš drahé a
nedostupné pro každého.
K dovršení všeho se Evropou šířila smrtící nákaza španělské chřipky
a vyžádala si už tolik obětí co válka. Smrtelnou chorobou bylo zasaženo i mnoho
řeholníků z krakovského kláštera.
Po návratu bylo páteru Maxmiliánovi určeno, aby vyučoval v semináři.
Svůj sen o tom, že se stane misionářem, tedy musel odložit. Místo něj přednášel
v semináři mladým mužům o církevních dějinách a náboženství.
Tuberkulóza
Několikrát během Maxmiliánova pobytu v Itálii se stalo, že
vykašlával krev. Jednou během prázdnin se dokonce úplně zhroutil. Lékaři u něj
diagnostikovali tuberkulózu.
Kvůli všeobecnému nedostatku uhlí, který v Polsku panoval, bylo
v klášterních budovách ještě větší vlhko a chladno než obvykle. Maxmiliánova
nemoc se zhoršovala, občas se horečkou celý třásl. Celková slabost způsobila,
že chodil i hovořil velmi pomalu a své povinnosti vykonával jen nejnižším
možným tempem.
Nemoc se den ode dne zhoršovala a mladého pacienta v kůži kněze
vysilovala. Tuberkulóza natolik potrápila jeho plíce, že mohl mluvit jen šeptem
a studenti si stěžovali, že nemají šanci ho uslyšet.
Představený pochopil, že bez patřičné léčby by páter Maxmilián mohl i
zemřít: počátkem dvacátých let 20. století neexistovaly ještě na tuberkulózu
žádné léky. Pacienti byli proto posíláni do suchých horských oblastí, kde
museli klidně ležet v posteli, často umístěné venku v plenéru na
čerstvém vzdoušku.
V Zakopaném
Maxmilián byl poslán do sanatoria v Zakopaném, horském letovisku na polské
straně sněhem pokrytých Tater Vysokých. Město Zakopane bylo vzdáleno několik
hodin cesty od Krakova a skýtalo čerstvý vzduch i nádherné výhledy. Naopak
Krakov byl silně zaneřáděn zplodinami z uhlí, jímž se topilo, a kouřem
četných fabrik.
Pro pátera Maxmiliána bylo přirozeně velmi obtížné ležet a nedělat vůbec
nic. Veškerý čas, po který nemusel ležet na lůžku, strávil tak, že pomáhal
ostatním pacientům. Jakmile se trochu zotavil, uspořádal výuku náboženství pro
nemocné studenty, celebroval mše a povzbuzoval ty, kdo ztratili naději.
V nemocnici bylo mnoho nevěřících, mezi nimi i komunisté. Několik
z nich se páteru Maxmiliánovi podařilo obrátit. Jednoho židovského
studenta dokonce na smrtelné posteli pokřtil. Když pak chlapcova matka přišla,
aby si vyzvedla jeho tělo a odvezla domů k pohřbu, rozčílila se, protože
jako katolík nemohl být její syn pohřben na stejném hřbitově, kde leželi jeho
předkové.
Občas také páter Maxmilián navštěvoval další blízká sanatoria. Při
příchodu vždy pozdravil pacienty i zdravotní sestry slovy: „Kéž vám Panna Maria
přijde na pomoc.“ Na jeho návštěvy se každý těšil. Maxmilián nelenil a své nové
přátele, pacienty i sestry, pozval do Rytířstva Neposkvrněné. Sestra Felicitas,
která byla v té době v nemocnici pacientkou, o tomto horlivém knězi
dosvědčila: „Když pro nás sloužil mši, vypadal, jako by byl v přímém
spojení s Bohem. Jen pohled na něj, jak stojí u oltáře, vás přesvědčil o
jeho svatosti.“
Nový nápad
Po dvouletém léčení se Maxmilián uzdravil natolik, že se mohl jako posilněný
katolík vrátit do krakovského kláštera. Měsíc po návratu, stále ještě pln
nastřádaného elánu, dostal nápad. Rozhlas a filmy se staly důležitou součástí
života mnoha živáčků. Budoucnost se nacházela v komunikaci, a protože i
katolíkům bylo třeba nabídnout způsob, jak mohou čerpat informace o tom, co je
zajímá, rozhodl se začít vydávat periodikum, černé na bílém. Později by se
třeba mohl pustit i do natáčení náboženských filmů.
Maxmilián plánoval, že by časopis mohli psát i vydávat sami řeholní bratři.
Vymyslel pro něj dokonce jméno: Rytíř
Neposkvrněné. Považoval se za potulného rytíře, který se narodil proto, aby
miloval Pannu Marii a sloužil jí, seč mu jeho síly stačí.
Spolubratři se jeho nápadu nejprve vysmáli. „Bratře Maxmiliáne,“ dobírali
si ho, „a co tvůj slib chudoby? Kde chceš na takovou věc sehnat peníze? To
čekáš, že se ti snesou z nebe? A vůbec, nemáme tiskařský lis potřebný
k vydávání časopisu.“
Představený se ho ale zastal: „Bratři, bratři! Dělat si dobrý den ze
svého spolubratra se na křesťany ani trochu nesluší. Vždyť má jen upřímnou
snahu o šíření Božího slova.“ Pak se obrátil k zahanbenému Maxmiliánovi,
který se jejich uštěpačným poznámkám nijak nebránil: „Bratře Maxmiliáne, obavám
se, že nemáme dost peněz, abychom se mohli pustit do takového podniku. Budeš
muset sehnat potřebné prostředky sám. Přinejmenším se ale za tvůj záměr můžeme
modlit.“
Takový příslib byl pro udatného Mariina rytíře dostatečný. Maxmilián si
vzpomněl, jak svatý František poslal své první spolubratry, aby prosili o
jídlo. Spolkl proto svou pýchu, vydal se do ulic Krakova a prosil kněze i
řeholní sestry o dary. Když jim vysvětlil, že chce peníze použít ke cti Panny
Marie, mnozí z nich do jeho dlaně ochotně vtiskli jeden či dva zloté.
Koncem týdne měl Maxmilián dostatek peněz, aby mohl vydat první číslo.
První vydání Rytíře
Trpělivě, sloupek po sloupku, sestavoval Maxmilián celý časopis. Protože
v klášteře nebyl k dispozici tiskařský lis, musel každé vydání odnést
do nedaleké tiskárny. Účty za materiál, papír a tisk brzy vyrostly do značných
výšin a představený začal mít starosti, že se klášter dostane do dluhů.
„Kdybychom měli vlastní lis, mohli bychom ušetřit,“ navrhl Maxmilián.
Jeho nápad se ovšem nesetkal s kladnou odezvou, tiskařské lisy totiž byly
enormně drahé a nedostupné. Jednoho dne však klášter navštívil řeholník ze
Spojených států. Když se dozvěděl o nedávno vzniklém časopisu a také o jeho
finančních nedostatcích, daroval bratru Maxmiliánovi sto dolarů. „Není to
mnoho,“ přisvědčil, „ale můžete to použít jako zálohu.“
Maxmilián pořizuje tiskařský lis
Krátce nato se Maxmilián dozvěděl, že milosrdné sestry si hodlají
zakoupit nový, větší tiskařský lis a hledají někoho, kdo by koupil ten starý.
První vydání Rytíře Neposkvrněné na
něm bylo dokončeno 12. ledna 1922 a bylo určeno početnému čtenářstvu Rytířstva.
List byl způsobem, jak spojit dohromady všechny členy sdružení, kteří byli
různého věku a pocházeli z odlišných prostředí. Ti si časopis rychle
oblíbili. S růstem sdružení narůstal i náklad časopisu: každý měsíc
vycházelo pět tisíc výtisků. Řeholníci však přišli o své ticho a klid a
stěžovali si na rozruch i na řinčení lisu.
Práce s psaním, redakčními úpravami a distribucí Rytíře Neposkvrněné si brzy vybrala svou
daň: jednoho rána se Maxmilián probudil a zjistil, že prostěradlo je prosáklé
krví, kterou ve spánku vykašlal.
Klášter v Grodně
Představený se rozhodl, že choulostivého bratra přeloží do malého
kláštera v Grodně. Město leželo ve východním Polsku, v oblasti
s mnohem zdravějším klimatem, než jaké panovalo v Krakově.
Maxmiliánovy snahy se zde začaly úspěšně rozvíjet. Ve zdejším klášteře se
setkal s bratrem Albertem, který před vstupem do minoritského řádu působil
jako tiskař a o věcech spojených s vydáváním věděl všechno. Navíc měl
zkušenosti s ruční sazbou a ovládal různé druhy tiskařských lisů. Otec
Maxmilián zakoupil starý a zrezivělý lis, který navíc fungoval jen na ruční
pohon. Představený mu přidělil několik řeholníků, aby s výrobou časopisu
pomáhali, a poskytl jim k práci tři místnosti – jednu pro psaní, další pro
tisk a třetí, kde mohli hotové vydání každý měsíc balit a rozesílat poštou.
Rytíř vychází
Na vytištění každé stránky z celkem pěti tisíců výtisků bylo třeba
sedmkrát otočit kolem tiskařského lisu. Jeden bratr vždy pracoval u pedálu a
další dva otáčeli ztuhlým kolem. Všem rychle naskákaly puchejře a dlaně od
těžké námahy zkrvavěly, než bys řekla ŠVEC. Nakonec však Rytíř Neposkvrněné začal přece jen na svůj provoz vydělávat.
Maxmiliánův styl psaní dokázal upoutat kněze i laiky.
Do Grodna byl přeložen také Maxmiliánův mladší rodný bratr: přijal jméno
Alfons a dostal za úkol pomáhat s výrobou časopisu. Ukázalo se, že je
rozený spisovatel, a co víc: uměl zacházet s fotoaparátem jako Alžběta
velmistryně Vesmírů.
Jednoho dne se bratr Alfons procházel klášterem a fotil řeholníky při
práci. Zachytil je také, jak obsluhují lis, balí jednotlivé výtisky a skládají
je, aby mohly být rozeslány po celém Polsku. Snímky vyšly výborně a Maxmilián
se rozhodl je otisknout. Do každého výtisku pak přidal inzerát: „Staň se
Mariiným rytířem!“ Ani ve snu by ho ale nenapadlo, co tím podnítí za senzaci.
Inzerát totiž četly stovky mladých ochotných mužů a všichni také viděli
ony fotografie. Řada dospívajících katolíků uvažovala o řeholním povolání, ale
většinou je odradila myšlenka na množství modliteb a postů. Když ale
v časopise uviděli fotografie upracovaných a šťastných řeholníků
z Grodna, jak se věnují něčemu tak modernímu a užitečnému, vydali se
klášter navštívit a zjistit, jak to v něm chodí. Mnoho se jich rozhodlo
zde zůstat a do odvážného podniku se přidat. Požádali o přijetí do řádu a
maličký klášter v Grodně brzy praskal ve švech. S novými postulanty,
kteří začali pracovat na směny, mohl lis tisknout stále větší počet vydání.
Klid a ticho?
Jednoho rána nahlédl do rušné a neuspořádané kanceláře pátera Maxmiliána
bělovlasý řeholník. Maxmilián na něj pohlédl přes drátěné obroučky svých brýlí.
Ze sousední místnosti se ozývalo obvyklé řinčení a sténání stařičkého lisu,
z něhož každou chvíli vyjela vytištěná stránka.
„Bratře Maxmiliáne,“ postěžoval si letitý pečlivý řeholník, „čtyřiadvacet
hodin denně musím poslouchat ten neustálý hluk. Copak se ten lis nedá nějak
ztišit? A co víc, po celém klášteře hlučí ti vaši mladíci. Když jsem do tohoto
řádu vstupoval, hledal jsem tu klid a ticho.“
Zaneprázdněný redaktor obrátil k tazateli svou vlídnou tvář a
odpověděl: „Nemohu s tím rámusem nic zlepšit, je to už dost starý lis. Ale
představte si, kdybychom tak měli nové vybavení, kdyby nám Bůh nadělil lepší,
modernější stroj, co všechno bychom mohli pro naši blahoslavenou Matku Boží
dokázat!“
„Doufám,“ poznamenal starý řeholník, „že ho Bůh zašle někam naprosto
jinam a s ním i celej tenhle nekončící rozruch.“
Otec Maxmilián si uvědomil, že klášter začíná být přeplněn. Potřebovali
víc než jen nový tiskařský lis – potřebovali nové sídlo.
Radost a zábava
Život v klášteře nespočíval jen v kreativní práci – nechyběla
při něm ani zábavička. V čase oddechu páter Maxmilián mladé postulanty
často vzpružil fórkem, jako když Zuzanu Bubílkovou dovedl rozparádit Miroslav
Šimek od podlahy. „Říkal jsem vám ten o roztržitém profesorovi?“ zeptal se a
v očích mu zajiskřilo. Starší řeholníci si povzdechli, protože všechny
jeho vtipy už slyšeli. Postulanti ale na Maxmiliána začali naléhat, aby
vyprávěl, a těšili se, že se zasmějí. Otec Maxmilián tedy začal vyprávět a
uličnicky přitom nakláněl hlavu na stranu.
„Starý profesor si četl,“ říkal jim, „když tu mu jeho sluha přinesl
k obědu rybu. Po několika dalších otočených stránkách dostal profesor
konečně hlad. Zaklapl knihu a rybu použil jako záložku. Pak si zavolal
služebníka a zeptal se ho: Kde mám kurňa
oběd?
Sluha mu odpověděl: Obávám se,
pane, že si právě čte po vás vaši knihu.“
Všichni se nahlas zasmáli a páter Maxmilián se posadil, aby si ten
okamžik vychutnal.
Vydávání časopisu bylo jen jednou z Maxmiliánových povinností.
Požádali ho, aby sloužil mše v malé venkovské škole ve vesnici Łosośna,
několik kilometrů vzdálené, kam docházel dvakrát týdně. Vždy, když se ve své černé
sutaně blížil, vítaly ho děti radostným skákáním, protože si ho velmi oblíbily.
Otec Maxmilián toho využil a pozval je, aby se staly mladými členy jeho
Rytířstva. Jeden agnostický učitel, který na škole působil, o něm vyznal:
„Kdyby byli všichni křesťané jako páter Maxmilián, i já bych v Boha
uvěřil.“
Vlídný kněz měl schopnost pohnout i nejtvrdším srdcem a proměnit povahu i
největších a nejpokleslejších hříšníků.
|
