MARKÉTA KRATOCHVÍLOVÁ, FOTOGRAFKA
Markéta Kratochvílová má jako jediná žena a
jediný Čech licenci na fotografování slavné Tour de France z motocyklu,
který uhání v pelotonu. Jako malá začínala námluvy s gymnastickou
sestavou, v deseti letech přesedlala na tenis. Slibnou sportovní kariéru
ukončila v jednadvaceti letech vážná autonehoda. Martin Severa se sešel
s Markétou až do třetice všeho pokusného. Kvůli povodním roku 2013.
Markéta totiž bydlí hned u Vltavy vedle ZOO. Rozhovor Martin Severa promptně
doplnil na závodě horských kol Praha – Karlštejn se startem na chuchelském
závodišti. Tento podnik je součástí závodů Kolo pro život a mæstro Martin
Severa je už téměř třináctým rokem dává. Tam se také poznal s Markétou.
Občas ho i vyblejskne… Ale Armstrong se jí prý zaručeně fotí líp…
KDY JSTE SI UVĚDOMILA, ŽE BUDETE PROFESIONÁLNÍ FOTOGRAFKOU?
Strašně pozdě. Asi až v momentě, kdy
jsem se rozhodla, že focení je to jediné, co budu vykonávat s chutí. A to
bylo v době, kdy jsem bydlela se svým prvním mužem v Londýně. Musím
se přiznat, že jsem se tam v tom životě trochu plácala. Jednu sobotu jsme
se vzali v Kanadě, druhou sobotu v Praze v kostele a
v neděli jsme se odstěhovali na dva roky do Londýna. Já jsem tam měla jedny
staré přátele, jinak jsem neznala vůbec nikoho. Takže to bylo pro mě takové…
musela jsem začít číst noviny a zjistit, jak to tam funguje – například jak se
platí elektrika. Tam bylo šest způsobů a u nás jenom jeden. Já tam odcházela
tak trochu s růžovými brejlemi bezelstné lišky a myslela jsem si – tak, já
teď budu ta vdaná paní, možná už nebudu fotit… Vůbec jsem se tam ten rok tak
nějak plácala.
S MANŽELEM…
Se svým mužem, ano. Při vší úctě k němu
to byl nejhorší rok v mém životě. Sehnat práci v Londýně je děsně
těžká záležitost, pokud nikoho neznáte, a tak jsem se rozhodla, že budu jenom
fotit. Možná proto, že to bylo to nejsnadnější. Já jsem vystudovala design, ale
na design potřebujete tým lidí a návaznost na výrobu. To člověk nemůže dělat
sám, pokud nechce dělat solitéry, což nikdy nebyla poloha, která by mě bavila.
Tak jsem si řekla, že budu fotit všechno, co jsem do té doby nefotila, abych se
něco naučila. Někde z novin jsem vyčetla, že nějaký trust historických
kostelů hledá fotografa, tak jsem se přihlásila, oni si mě na nějakých dvou
stavbách v Londýně proklepli a pak jsem trajdala po Anglii a fotila
kostely.
(LISTUJE SVOU KNIHOU
FOTOGRAFIÍ)
To je moje panoramatické období, tady.
MĚLA JSTE TĚCH OBDOBÍ VÍC?
Ne, to panoramatické se váže k Paolo
Pellicarimu, fotografovi, který mě velmi ovlivnil. Tak to je foceno
panoramatickým fotoaparátem Noblex, který je na film, akorát místo jednoho
políčka dělá dvě. Ten záběr je přes dvě kinofilmová políčka, takže na normální
film se vleze sedmnáct záběrů místo šestatřiceti.
VY JSTE SE SEZNÁMILA S VAŠÍM PRVNÍM MANŽELEM TADY
V PRAZE?
Můj muž byl Kanaďan čínského původu, měl
čínské rodiče, kteří se přestěhovali do Edmontonu dva roky předtím, než se
narodil. Studoval nějakou vysokou školu v Torontu a druhou vysokou školu,
nějaký MBA, v Holandsku, a pak přijel do Prahy. Shodou okolností jsme měli
pronajatý byt v Praze a měli stejného pana nájemce. Já bydlela
v prvním patře a on ve čtvrtém. Do Londýna jsem odešla s ním.
Samozřejmě to byla úžasná životní zkušenost, to je k nezaplacení. A protože
jsem fotila cyklistiku už předtím a pak i během pobytu v Londýně, tak byla
výhoda, že se mi odtud cestovalo snadněji než z Prahy. To bylo fajn.
TO UŽ JSTE MĚLA ZA SEBOU PRVNÍ TOUR DE FRANCE S VAŠÍM
OTCEM.
Dávno před tím. V té době jsem jich už
měla za sebou víc. My jsme žili v Londýně nějak dva tisíce nula až jedna a
já už fotila nějakých pět Tour. To už jsem pracovala pro agenturu Cor Vos. Pro
ni bylo finančně výhodnější, když jsem na Tour cestovala z Londýna než
z Prahy. Vlakem do Paříže nebo do Belgie to bylo levnější.
(MARKÉTA V TERÉNU NAD
MAPOU NA ZÁVODĚ HORSKÝCH KOL)
Dnes se budeme snažit dojet do Roblína a na
druhou občerstvovačku, protože mám pocit, že dneska je zásadní informace, kde
je občerstvovací stanice. Tam jsme nikde neprojeli lesem, tak se potřebujeme
vrátit, abychom se tam mezi nimi nemotali, protože oni potom strašně nadávají,
když tam jede ta čtyřkolka, a posílají nás různě do prdele a tak vůbec. Prostě
nechci, aby mě někdo posílal do prdele.
DO LONDÝNA JSTE SE PRACOVNĚ VRÁTILA LONI A FOTOGRAFOVALA JSTE
OLYMPIÁDU 2012. JE TO VELKÝ ROZDÍL, FOTIT JINÉ SPORTY?
Já jsem tam jela s Herbertem Slavíkem a
Jiřím Kolišem. Byl to zážitek a zkušenost. Nejen pro fotografa, ale i pro
obyčejného diváka. Viděla jsem sporty, které jsem do té doby ještě neviděla.
Třeba koně.
KTERÝ SPORT VÁS NEJVÍC ZAUJAL?
Cokoli s koňmi, to je příjemné osvěžení…
a třeba šerm je úžasný. Když bojují dva chlapi proti sobě, jako to bylo
odpradávna. Řeckořímský zápas je taky hezký. A atletika, samozřejmě. Myslím, že
olympiádě sluší ty prastaré klasické sporty typu kdo nejdál, kdo nejvýš, kdo
zvedne nejvíc. I já jako fotograf cyklistiky jsem měla pocit, že třeba BMX
(Bicycle motocross) na olympiádu nepatří. Připadá mi to jako taková nadstavba.
Anebo ženský fotbal. Byla jsem fotit ve Wembley finále a byla jsem ztracená.
(LISTUJE KNIHOU FOTOGRAFIÍ)
Tohle je asi jedna z mých nejznámějších
fotek Lance Armstronga z roku dva tisíce tři. To bylo sto let od první
Tour de France a startovalo se pod Eiffelovkou. To byla situace, která se
neopakuje. Já jsem šla po tomhle jediném záběru a doufala, že ho udělám právě
takhle. Trénovala jsem to na stovce závodníků před Armstrongem s foťákem
někde strčeným pod plot. A když vyjel on, tak to vyšlo.
JAKÁ BYLA VAŠE PRVNÍ TOUR DE FRANCE?
Já jsem tam byla v devadesátém druhém se
svým tatínkem, který tady vydával dva časopisy, tak si zařídil akreditaci.
V té době to bylo mnohem jednodušší než dnes. Já jsem zrovna skončila
s tenisem a trochu jsem nevěděla, co mám dělat, takže mi to přišlo vhod.
To, že se tam budu vracet, jsem si uvědomila až po pěti letech. Následující
rok, v devadesátém třetím, jsem tam nebyla, ale od té doby pak už pokaždé.
KOLIK TOUR TEDY MÁTE ZA SEBOU? DVACET JEDNA?
Devadesát dva první a mínus jedna… takže
jedenadvacet. Samozřejmě ne všechny v plném znění. Většinou jezdím tak na
osm, deset etap.
KDYŽ NĚCO DĚLÁTE JAKO SVOJI CELOŽIVOTNÍ PROFESI, TAK PO URČITÉM
ČASE NASTANE MOMENT, KDY SI ŘEKNETE, ANO, UŽ JSEM IN. UŽ JE TO ONO. KDY TO
NASTALO?
Já jsem kdysi v prvním rozhovoru řekla,
že nechci strávit život na silnici. Seděla jsem tam někde šest hodin, zmokala
na motorce a chvílemi si připadala nepatřičně. Říkala jsem si, jestli je to
vůbec práce pro mě nebo sport pro mne. Můj vztah k cyklistice se začal
obracet poté, kdy mi to začalo dávat něco zpětně. Kdy jsem se v tom sportu
tak nějak usadila a začala si ho vážit, začala si vážit sama sebe, že to fotím.
Možná, že tohle byl ten zlom. Ale k tomu jsem se musela profotit. Poznala
jsem přátele na celý život… a pak už si člověk řekne – tak to je to, co já
dělám! Tak se to budu snažit dělat dobře. Ale předcházela tomu spousta
nejistot, protože tady to nikdo tak jako já nefotil. Spousta kluků fotí třeba
fotbal, ale cyklistiku nikdo. A přitom je to taky takový klučičí sport. Jezdíte
na motorce v kopcích, bojíte se a člověk si říká – kurník, mám já se tady
těch osm etap z jednadvaceti bát, že někde spadneme, že se mi něco stane?
Prostě si teď uvědomuju, že to, co jsem dělala v pětadvaceti, nelze dělat
ve čtyřiceti. Anebo lze, ale jinak.
CO ZNAMENÁ JINAK? STOUPNETE SI JINAK, VIDÍTE JINAK?
Jinak znamená, že vyhodnocujete situace
daleko rychleji a lépe, než kdykoli předtím. Do toho se člověk musí fakt
profotit. Přijedete na místo a máte jakous takous představu, jaké maximum
z toho chcete dostat. Samozřejmě to musíte mít už v hlavě. Vím, jaké
to místo je, chci, aby tam bylo vidět tohle, tohle a tohle, jak to udělat, aby
to bylo na jedné fotce. Je to i o tom naučit se i trochu přemýšlet.
JE TO TAK, ŽE V ZAČÁTCÍCH JSTE SI ŘÍKALA „NĚCO TADY
VYFOTÍM, UVIDÍM…“, A TEĎ UŽ SI ŘÍKÁTE „VÍM, CO TADY CHCI FOTIT“?
Přesně, jak to říkáte. Když vidíte poprvé
Tour, tak fotíte všechno okolo, a pak zjistíte, že to už jste vyfotil, že je to
pořád jedno a to samé a že je k tomu potřeba něco přidat. Že obsah je
jedna stránka fotky a forma druhá. Já dopředu vím, co chci fotit, jenom se to
snažím do tý fotky dostat. Primární je vědět, co od toho chcete. Jestli drama
nebo poezii, nebo jestli chcete, aby byla vidět Malajsie, když se jede okolo
Malajsie…
A CO CHCETE NA TOUR? TO, ŽE JE TO KRÁSNÝ ZÁVOD, NEBO VLASTIVĚDNÝ
POŘAD, NEBO NESMÍRNÉ UTRPENÍ ZÁVODNÍKŮ, TOUHA PO VÍTĚZSTVÍ…?
Všechno, co jste řekl. To všechno je náplní
mé práce. To všechno se na té Tour odehrává a vy jako agenturní fotograf to
musíte fotit. To znamená, že se z Tour vrátíte s pohlednicemi krajin
a zámků, vrátíte se s potem, krví a slzami. Ale také s něčím, co jsem
do té doby nevyfotila.
A JE JEŠTĚ NĚCO TAKOVÉHO?
Letos jsem něco zkoušela na Mont Ventoux. Je
těžké vyfotit něco mimořádného, co nikdo nemá, protože i z té motorky to
fotí deset lidí. Musíte na to jít úplně jinak. Třeba na ten kopec přijet o dvě
hodiny dřív, což jsem udělala.
(NAD KNIHOU)
Kopce jsou asi to nejhezčí z cyklistiky.
Ať už je to do kopce nebo z kopce, ty hory dělají fotku a ukazují, jak je
cyklistika těžká, kde se jezdí, a vůbec jak to je. Tohle je Oscar Freire, taky
vyhrál mistrovství světa. No, když je možnost fotit nějak trošku jinak, tak
toho musím využít. Tohle jsem fotila někde z mostu… Tuhle fotku mám velmi
ráda. To je mistrovství světa ve Veroně. Taky nebylo úplně jednoduché najít ten
záběr. Věděla jsem, že by to mohlo fungovat – že je na druhé straně zámek,
chlapi tam spravovali nějaký jako objekt, vlezla jsem do tý místnosti naproti,
prvně jsem udělala fotku z jednoho okna, pak jsem doprostřed místnosti
postavila štafle a fotila to skrz ty dvě okna.
DOSTANETE SE NA TOUR DO STYKU S JEZDCI? SPŘÁTELÍTE SE
S NĚKÝM? POCHYTÍTE NĚCO Z TOHO ORGANISMU, KTERÝ SE JMENUJE PELOTON?
Velice málo, protože tam mám spoustu povinností.
Já mám svoje, oni svoje. Byly to přidané hodnoty, ale na to my fotografové
nemáme času nazbyt. Samozřejmě známe závodníky z týmů, pro které fotíme,
což byl letos třeba Rabobank nebo Vacansoleil, takže ty vidíme ve dvou dnech
volna na hotelích. Ale znám se s klukama z Česka – Roman Kreuziger,
Janči Svorada, Pavel Padrnos –, ale neznám to všechno zevnitř. Nakonec oni taky
nemají čas ani energii rozdávat slova navíc.
ALE NĚJAKÝ POCIT Z URČITÝCH SITUACÍ MÁTE? DEJME TOMU ROMAN
KREUZIGER. TEN MĚL LETOS NA TO, ABY CONTADORA PORAZIL. NEŘÍKÁ SI ON „KRUCI, TEĎ
BYCH MOHL VYHRÁT“? OPRAVDU NEREMCÁ?
Já si myslím, že sahal na bednu. Určitě
klidný nezůstal… nevím.
DAL TO NAJEVO?
Já jsem s ním nemluvila, ale myslím, že
po dojezdu byl zklamaný. Teď už třeba méně, protože být čtvrtý na Tour, to je
přece úžasný výsledek! Na kopci jsem potkala jeho fandy a maminku a sestru, tak
to člověk někdy dostane z druhé strany…
TAKŽE MĚL NUTKÁNÍ VYRAZIT DOPŘEDU?
Tak to víte, když si šaháte na bednu, když
máte pocit, že vám to v pár kopcích jede lépe než tomu Contadorovi a že
nemůžete jinak…
SKORO KAŽDÉ SPORTOVNÍ ODVĚTVÍ MÁ NĚJAKÉ PŘED A PO. SKOK DALEKÝ
MÁ DOBU PŘED BEAMONEM A PO NĚM. TENIS DOBU PŘED TIEBREAKEM A PO… MÁ TOUR DE
FRANCE DOBU PŘED ARMSTRONGEM A PO NĚM?
Ten mezník je asi Armstrong. Ale pro mne jako
pro fotografa se vizuálně až tolik nemění. To se mění víc uvnitř pelotonu a
v tom, jaký je ten sport zevnitř, než jak vypadá na venek. Ty předěly jsou
dány spíš technologií. Každopádně ten závod bude vždycky větší než ti lidé,
kteří ho vyhrávali.
(NAD KNIHOU)
Tady je fotka z Tour de France
v roce devatenáct set devadesát pět. Den předtím zemřel Casartelli, takže
tahle etapa byla taková deseti nebo jedenáctihodinová promenáda. Motorola jela
poslední kilometr společně až do cíle. Peloton je nechal a Armstrong tu etapu
vyhrál. Nebo… vyhrál… přijel první do cíle. Od té doby se povinně nosí helmy.
Já tu cyklistiku mám ráda, tak ji ukazuju z té hezčí stránky. Konkrétně
Armstrong. Ten měl pro mě ohromný lidský přesah. To, že se přiznal
k dopingu, a to, že mu sebrali tituly… doufám, že to nesebralo naději těm
lidem, kteří mu věřili. Protože on se dostal z rakoviny, a to je velká
motivace pro ostatní. To je ten jeho přesah. Já jsem ho vždycky měla ráda a mám
ho ráda stále, pro mě se ve vztahu k němu nic nezměnilo. Já vím, že oba
dva známe pana profesora Pafka, za ním chodili na smrt nemocní pacienti a
říkali: Prosím, operujte, já budu bojovat jako Armstrong. A to říkal i pan
profesor, že Armstrong spoustě lidí změnil život. Kdyby jich zachránil jen pět,
tak to stálo za to. Kdo z nás může říct, že udělal něco takového? …A tady
je krev, pot a slzy. To je nějaký závod v Malajsii. Tenhle tady byl pak
diskvalifikován, protože vjel do cíle nějak našikmo. Ale nikomu se nic nestalo.
Oni oba dva druhý den zase nastoupili… Tohle je Cadel Evans. Když se fotí
sjezdy v těch dlouhých údolích, máte dvě možnosti. Buď si najdete místo,
které má nějaký prostor za sebou, a fotíte jednoho po druhém, anebo si najdete
jednu zatáčku a snažíte se tam vyfotit celý peloton.
VY FOTOGRAFUJETE I ZÁVODY HORSKÝCH KOL. JE TO TĚŽŠÍ NEŽ
FOTOGRAFOVAT SILNIČNÍ CYKLISTIKU? JE TĚŽŠÍ FOTOGRAFOVAT AMATÉRY V POHYBU A
S VÝDRŽÍ?
Možná je to těžší, protože tam fotíte
čtyřistapadesátého závodníka z tisícičlenného pelotonu. A toho člověka
vůbec neznáte. Tak to je potom těžší udělat dobrou fotku, protože když tu samou
uděláte s Armstrongem, tak tam ten obsah máte. Musí tam ale být obsažen
duch těch závodníků, aby bylo vidět, že je to amatérské jezdění na kole, že je to
hezké, ale jinak.
JAK SE UŽIVÍ FOTOGRAF CYKLISTIKY?
Mě neživí jenom cyklistika. Ano, umožnila mi
poznat spoustu lidí a zemí a spoustu životních zážitků. Já jsem s ní
procestovala celý svět. Lidé si myslí, že když umím vyfotit Armstronga, že umím
vyfotit i je. Mě baví fotit lidi a neuráží mě komerční fotografování, ale i to
lze dělat na maximální možné úrovni. A to mně umožnila právě cyklistika. A pak
už je vlastně jedno, jestli fotíte cyklistiku nebo něco jiného. Takže když jsem
přijela do Londýna na olympiádu, tak jsem trošičku asi věděla, co bych měla
fotit, i když musím říct, že tam jsem skládala maturitu. Víte, cyklistika je
takhle vodorovně a skok do vody je takhle shora dolů. Oni skočili třikrát do
vody a já jsem tam neměla vůbec nic.
(NAD KNIHOU)
Tak tohle je fotka, která obletěla svět. To
je Twin Towers, v té době nejvyšší budovy na světě. To bylo v roce
dva tisíce tři. Cyklisti jedou pod nima, a to nejde dohromady vyfotit. No, a
tam jednou za deset let zapršelo a já vyfotila ten odraz v kaluži, a ještě
k tomu na film, vypráskala jsem tam celý. A pak jsem vybrala záběr, kde
přechází nějaký člověk, tak je to tam všechno. A to trošičku navíc je, že byl
akorát čínský Nový rok… Tady jsem se nudila někde Okolo Lucemburska, to jsem už
nevěděla, co mám dělat. Seděla jsem tam šest hodin na silnici, kolem jezdili
lidi, které jsem vůbec neznala a už jsem z toho byla úplně paf. To mě
samozřejmě nebaví, sedět šest hodin na silnici.
(NA CYKLOSTEZCE U VLTAVY)
KDO VÁS PŘIVEDL KE GYMNASTICE?
Maminka, protože její kamarádka měla
gymnastický oddíl, takže jsem ve čtyřech letech začala koketovat
s gymnastikou a dělala jsem ji do desíti let čtyřikrát týdně. To je pro mě
teď nepředstavitelné. Já mám malého Tima, a když občas jdeme tady na koníka
nebo do Sokola, tak se mi někdy ani nechce. A maminka se mnou tehdy poctivě
chodila všechny dny v týdnu kromě čtvrtka. A nikdo se mě neptal, jestli
chci. Prostě to tak bylo.
MYSLÍTE SI, ŽE TO MĚLO CENU?
Myslím, že sport je pro život dobrý. Je fajn,
když člověk něco dělá, něčemu se věnuje a neběhá okolo popelnic. Já jsem pak
v deseti začala hrát tenis, protože mě z gymnastiky bolela záda. Asi
jsem na ni byla moc vysoká a rodiče usoudili, že to není ideální sport pro mne.
Gymnastika je rasovina. Tatínkův kamarád měl dceru a ta hrála tenis, tak jsem
v Hodoníně začala hrát tenis.
TO BYLO SPRÁVNÉ ROZHODNUTÍ, NE? V TENISU JSTE TO DOTÁHLA
DOCELA DALEKO.
To se o mě staral víc tatínek. Začala jsem
vyhrávat okresní přebory, pak i Jihomoravské kraje, a pak už to bylo
z Hodonína všude daleko, takže tatínek se se mnou přestěhoval do Zlína,
tehdejšího Gottwaldova, kde bylo nějaké to tréninkové středisko mládeže. Tam
jsme spolu bydleli tři roky sami, až pak se za náma přestěhovala maminka. Ale
ještě k té gymnastice – jak jste se ptal, proč jsem přestala. My jsme byly
družstvo čtyři holky a byly jsme, myslím, třetí v republice. A vrcholové
středisko bylo v Praze a v Brně a rodiče mě nechtěli v deseti
letech poslat do Brna, takže usoudili, že bude lepší skončit. Ale s tím
tenisem, to jsem to pak koulela ještě dlouho.
JAKÝ BYL VÁŠ NEJVĚTŠÍ ÚSPĚCH?
Já jsem byla na žebříčku nějaká pátá až osmá
v republice, nikdy jsem nebyla první nebo druhá, abych mohla cestovat.
V té době mohli cestovat jenom první dva. My jsme jezdili jenom na nějaké
malé turnaje. Já jsem sice byla schopná ty lidi někdy porazit, ale ne tak,
abych nasbírala body a dostala se na žebříčku popularity a zdatnosti vejš. Když
byla revoluce, bylo mně osmnáct, otevřely se hranice, tak jsem hrála nějaké tři
roky ligu ve Vídni a nějaké turnaje po Evropě. Ale pak hned přišla těžká
autonehoda a já jsem po vyléčení už nemohla sakumprásk pořádně se vložit do
úderných tréninků. Už to bylo třeba na dvě hodiny denně, ten tenis dobrého
hraní, ale ne na čtyři nebo na pět. Takže jsem v jedenadvaceti skončila.
TO VLASTNĚ SKONČIL VÁŠ PRVNÍ SVĚT.
Ano, to byl svět s tenisovýma raketama
pod paží.
JAKÉ TO BYLO POTOM, KDYŽ JSTE ZJISTILA, ŽE NEMŮŽETE VÉST STEJNÝ
ŽIVOT JAKO PŘED TÍM?
Měsíc jsem ležela na kanapi, ruce nohy vzhůru
a nevěděla jsem, co budu dělat. Ta autonehoda se mi stala v osmnácti a já
jsem se pak z toho vzpamatovávala rok. Sice jsem pak ještě byla schopna
hrát tenis, ale protože jsem měla nějaké dvě nebo tři fraktury na hlavě a
posunutou kostrč a ty změny na kostrči vyvolávaly změny na páteři, tak jsem
trénovala tak, že jsem házela medicinbalem levou rukou, a to bylo všechno.
Samozřejmě to nevydalo za čtyři hodiny tenisu pravou rukou. Tak jsem ležela ve
Zlíně na zádech a maminka jednou přišla domů a říká: „Koupila jsem ti za
dvanáct set padesát korun letní kurz na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, tak
tady to máš a běž.“ Já jsem věděla, že by mě nějaká výtvarná škola bavila, ale
nikdy jsem si nemyslela, že bych to mohla dělat, protože jsem neměla tu bílou
šálu. Na ten umělecký svět jsem si zkrátka připadala příliš normální, byl pro
mě příliš vzdálený. Měla jsem jiný způsob života. Takové pocity trvají do té
doby, než do té školy začnete chodit, a pak se s tím člověk nějak srovná.
A zjistí, že na to tu bílou šálu ani nepotřebuje. Já jsem byla o tři roky
starší než mí spolužáci, měla jsem auto, které jsem si koupila za peníze
vyhrané v tenise, takže jsem byla ta, která odvážela spolužáky do hospody
a z hospody a někdy i kantory.
(NAD KNIHOU)
Tohle je taky jedna z nadčasových fotek.
To bylo takové to dopingové období Tour de France. Tak jsem se zastavila u toho
kříže u silnice. Taková větší boží muka. Kdyby se nemluvilo o tom, že Tour je
mrtvá a že je furt samý doping, závodníci si nestěžovali, že mají pořád na
hotelu večer policii, tak bych se u toho kříže nezastavila, protože by mi to
nepřišlo jako dost nosné. Zaostřený kříž a kolem něj šmouhy pelotonu.
A TEN CHLAPEČEK, CO POD NÍM SEDÍ VE ŽLUTÉM TRIČKU…
Já jsem o něm samozřejmě věděla, ale potom
musíte doufat, že se trefíte do mezery mezi cyklisty, aby byl vidět. Je to
foceno pomalým časem. Já jsem tam vyfotila takových deset záběrů, jak ten
peloton projížděl. Na devíti nebyl vidět.
DÁ SE ŘÍCT, ŽE VÁS V NĚČEM TA AUTONEHODA OBOHATILA?
No určitě, jednoznačně. Když se dívám na
mezníky v mém životě, tak to určitě byla ta autonehoda. Když se probudíte
v nemocnici a nad váma stojí pět doktorů a tři sestřičky a teď zjišťujete,
co se stalo, a zjistíte, že stačilo tak málo a vůbec bych tady nebyla, tak se
vám to v hlavě poskládá jinak. To vám ten život změní okamžitě. Já mám
pocit, že k lepšímu.
ZLEPŠILA TA UDÁLOST KVALITU ŽIVOTA?
Ano. Do té doby jsem věřila všemu, co se
psalo v novinách, neznala jsem nic jiného než tenis. Uvědomila jsem si, co
má cenu a co ne. Že třeba nemá cenu dělat něco špatně. Když do pekla, tak na
pěkném koni. Ta nehoda taky souvisí s tím, že jsem začala o tři roky
později chodit do školy. Přijali mě na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ale
myslím, že to bylo jenom na základě toho, že jsem tam dělala předtím ten letní
kurz. Když se mě tehdy na UMPRUM na talentovkách zeptali, co je ten barák
naproti, tak jsem nevěděla, že je to Rudolfinum! Ostuda strašná, ale tak to
bylo. Já jsem prostě hrála tenis, já jsem nejezdila na tábory, já jsem neviděla
jediný hrad, jediný zámek, prostě jsem ten život měla jiný.
(NAD KNIHOU)
To je fotka z roku dva tisíce čtyři, to
je zvláštní… my jsme na ten kopec s Tour vyjeli pak ještě dvakrát, ale už
jsem to tam nikdy nenašla. To je nádherný kopec, který se na Tour nejezdí moc
často. Col de la Bonette. Oni objedou tady tu špičku z druhé strany dolů.
No, musíte si stoupnout na tu cestu a fotit je s nějakým pozadím, anebo se
to snažit dát všechno do jedné fotky. Ale taky přesně nevíte, jak to dopadne…
záleží i na objektivu.
(NA CYKLOSTEZCE)
Když jsem skončila s aktivním tenisem,
měla jsem možnost trénovat ho v Německu a na tu dobu si vydělat relativně
solidní plat. Ale vnitřně jsem cítila, že mám na víc, nebo že to není ono, že
tak ten život asi strávit nechci. V tu chvíli si to tak nedefinujete, ale
když se na to díváte s odstupem, tak já jsem moc nevěděla, co budu dělat.
Ale věděla jsem, co dělat nebudu.
VĚŘÍTE NA NÁHODY? NĚKOHO POTKÁTE A OD TOHO SE PAK ODVINOU DALŠÍ
VZTAHY, UPLATNĚNÍ, MOŽNOSTI… ŘEKNETE SI, JO, TO BYLA NÁHODA! JENŽE TO ASI
NÁHODA NENÍ, PROTOŽE KDYBYSTE NIC NEUMĚLA O NĚCO SE NESNAŽILA, NEBYLA BYSTE „NA
SPRÁVNÉM MÍSTĚ VE SPRÁVNOU DOBU“.
Nevěřím na náhody. Samozřejmě platí to
okřídlené, že náhody přejí připraveným. Takže když pro to uděláte vše a skočí
vám do cesty nějaká ta náhoda, tak jste ji schopen nějak uchopit. To, co náhodě
předchází, je vlastně tvrdá příprava. Taky jsem se občas setkala s názorem
mých kolegů nebo cyklistů – no, já kdybych seděl na té motorce jako ta
Navrátilová, tak to vyfotím stejně. Možná ano, ale sednout si na tu motorku,
tomu předchází deset let houževnaté práce na nervy.
(NAD KNIHOU)
To je klasický obrázek z Paris–Roubaix.
Ten závod má dvě podoby. Buď se hodně práší, anebo hodně prší. Ta prašná
varianta je trochu bezpečnější. Teď mě napadlo, jak jsem minulý týden fotila to
Kolo pro život v Chuchli, tak si spousta lidí stěžovala, že se na tom
klusáckém oválu hodně práší. Jenže tam se v tom prachu jelo pár stovek
metrů, kdežto na Paris–Roubaix se jede v prachu několik kilometrů.
(NA CYKLOSTEZCE)
Člověk stárne a nemůže si dovolit dělat
hloupé věci. Nejde dělat totéž v pětadvaceti a ve čtyřiceti, jak jsem už
říkala. Jenom na silnici bych dnes už asi nevyžila. Já mám z cyklistiky
tak tři čtyři kamarády. Ano, znám spoustu lidí, ale takových, kterým mohu
zavolat kdykoli, je jen pár. Jinak, samozřejmě, mě obohacuje, když fotím
cokoli. Naučím se u toho spoustu věcí. Mám ráda zadavatele, kteří se mě snaží
k něčemu vyprovokovat, kteří k tomu mají co říct. Snažím se pracovat
s lidmi, se kterými se domluvím. Neumím pracovat pro každého, ani nechci.
Vím to o sobě. Když třeba fotím portrét, strávíme spolu tři hodiny. A já nechci
trávit tři hodiny s někým, s kým nechci.
(NAD KNIHOU)
Tady je taky jeden z těch dojezdů. Hodně
lidí má rádo tento typ fotek. Tohle fotit je velmi jednoduché. Když stojíte
proti nim na čáře s dlouhým objektivem, tak v podstatě nemůžete
vyfotit nic jiného. Můžete to zbabrat nebo ostřit někam, kam nemáte, ale žádný
jiný záběr tam udělat nejde… Já mám ráda tuhle fotku. Fanda převlečený za
klauna a kolem peloton. Z nějakého důvodu mám pocit, že o tom ten sport
je. Že je to divadlo, taková jiná forma zábavy: tohle je jen sport a ne život.
Je to poslední etapa na Tour de France, kdy už se moc nezávodí. Jelo se odněkud
do Paříže. Myslím, že takový ten sport je. Není to ten pravý život. Je to jen
jeho součást.
|