|
http://www.vhu.cz/pribeh-bohuslava-horaka-manzela-popravene-milady-horakove/
Což takhle dnešní den si jít
připomenout 119 let od narození dr. Bohuslava Horáka?
Jeho jméno se skrývalo vždy tak trochu ve
stínu jeho manželky Milady. Byl přitom rovněž přesvědčeným demokratem a vězněm
nacismu, silnějším charakterem než pověstný špenátový Pepek Námořník (cartoon
character). Ještě méně je známo, že se po svém nedobrovolném útěku do zahraničí
aktivně zapojil do protikomunistického odboje.
Bohuslav
Horák se narodil 22. února 1899 v Černilově u Hradce Králové, kde byl jeho otec
řídícím učitelem. Do školy docházel v Bělči nad Orlicí, studoval střední
hospodářskou školu v Chrudimi a v Praze Vysokou školu zemědělského a lesního
hospodářství, kde získal v roce 1923 titul inženýra zemědělství. Na ČVUT získal
ještě roku 1928 doktorát technických věd.
V
době první republiky působil jako redaktor v zemědělském vysílání Čs. rozhlasu.
Dokázal výborně popularizovat zemědělské otázky, například formou rozhovorů
„strejčka Rákose a souseda Brázdy“. Později se stal programovým ředitelem čs.
Radiojournalu. V době nacistické okupace byl on i jeho manželka Milada
uvězněni. Bohuslava Horáka zatklo 2. srpna 1940 v Horním Bradle u Nasavrk
gestapo a nacistický lidový soud jej odsoudil pro pokus velezrady na pět let
káznice. Prošel řadou věznic a na konci války skončil ve Straubingu, kde jej
zastihlo osvobození americkou armádou. Po válce pracoval na Ministerstvu
informací, ale hned v únoru 1948 byl propuštěn.
Dne
27. září 1949 Bohuslav Horák unikl za dramatických okolností zatčení Státní
bezpečností. Jeho ženu, poslankyni Miladu Horákovou, ale vzala Státní
bezpečnost do vazby. V proslulém vykonstruovaném soudním procesu byla pak
nezákonně odsouzena k trestu smrti a 27. června 1950 popravena. Bohuslav Horák
se zprvu skrýval u přátel. Nezbývala mu ale jiná možnost, než odejít do
zahraničí, protože jinak by riskoval nejen své uvěznění, ale jistě i své
zneužití v soudním procesu proti své ženě. Hranici do Bavorska přešel
přestrojen za dřevorubce.
Ve
většině již tak stručných publikovaných životopisů se k jeho dalším životním osudům
uvádí, že Bohuslav Horák po pobytu v Německu v roce 1951 (nebo 1954) přesídlil
do USA. Méně se ví, že v Německu se aktivně zapojil do protikomunistického
zahraničního odboje v rámci zpravodajské skupiny generála Františka Moravce.
Bohuslav Horák se stal politickým instruktorem této skupiny, která získávala
informace z Československa, a to zejména vysíláním kurýrů. Horák užíval krycí
jméno „dr. Hillar“.
Úsek
Bohuslava Horáka pořizoval rozhovory s uprchlíky, vyhodnocoval československý
tisk, vedl kartotéky poznatků a spolupracoval se zahraničními rozhlasovými
stanicemi BBC, Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Kromě toho měl být „dr. Hillar“
i instruktorem při školení budoucích kurýrů ve zpravodajské škole skupiny OKTA
II.
Dceru
Janu (nar. 1934) se v té době snažil ilegálně dostat do zahraničí. Dokonce pro
ni na podzim 1951 poslal převaděče Františka Kroce, vybaveného falešnými
dokumenty. Hranici měli přejít do Západního Berlína. Státní bezpečnost ale
tohoto muže odhalila a zatkla. Kroc byl pak odsouzen na doživotí.
Bohuslav
Horák, kterému jeho přátelé říkali výhradně „Milan“, pak emigroval do USA, kde
působil v exilovém hnutí, včetně Rady svobodného Československa, Čs. národní
rady americké a Společnosti pro vědy a umění. Psal i do krajanského a exilového
tisku a vytrvale připomínal památku své zavražděné ženy Milady.
Dcera
Jana žila po smrti své matky v souladu s jejím přáním v rodině své tety Věry
Králové–Tůmové, mladší sestry paní Milady. O otcově pokusu přivést ji za ním se
dozvěděla až po mnoha letech. Otec dceru na dálku podporoval prostřednictvím
vzdálené příbuzné z USA. Jana Horáková mohla poprvé vyjet na návštěvu za otcem
až v roce 1966. Neviděla jej tedy sedmnáct let. A přestěhovat se za ním jí bylo
legálně umožněno po dvou letech žádostí, až v době pražského jara.
Bohuslav
Horák zemřel 13. října 1976 ve Washingtonu DC.
Prokop Tomek
https://www.youtube.com/watch?v=T4XzvQzJb2A
https://www.lidovky.cz/moje-matka-milada-horakova-dca-/zpravy-domov.aspx?c=A070525_135035_ln_rozhovory_fho
HUGO VAVREČKA
( ☼ 22.2.1880 OSTRAVA
۞ 9.8.1952
BRNO)
Novinář, spisovatel,
národohospodář, ba i báječný diplomat. Vystudoval vysokou školu technického
pokroku v Brně. Po absolvování vojenské služby vlasti soustátí
Rakousko–Uhersko působil krátce na české technice v Brně a v roce
1906 se stal redaktorem LN.
V letech 1912–1913 pracoval jako válečný zpravodaj na Balkáně. Po válce
vstoupil do diplomatických služeb, odkud v roce 1932 odešel pracovat pro
Baťův koncern. Na podzim roku 1938 se do služeb státu vrátil, od září do
prosince 1938 byl ministrem několika vlád, poté se uchýlil do Zlína. Po únoru
1948 byl komunisty odsouzen na tři roky lapáku, ze zdravotních důvodů však
trest nenastoupil a krátce na to zemřel na narozeniny Audrey Tautou, i Whitney
Houston.
Hugo Vavrečka
byl osobností mnoha talentů: inženýr, námořní důstojník, novinář, spisovatel,
diplomat, průmyslový manažer… Jeho úspěšná kariéra, kterou ukončila až
komunistická represe a deprese, byla déle než jedno desetiletí spjata
s redakcí Lidových novin.
O dětství Huga Vavrečky toho příliš nevíme.
Narodil se 22. února 1880 ve Slezské Ostravě Čeňku Vavrečkovi, subalternímu
úředníkovi na šachtě hraběte Salma, a Marii rozené Janíkové. Přestože rodina
byla česká, vystudoval na německé vyšší reálce v Moravské Ostravě –
maturoval v roce 1899. Poté byl krátce zaměstnán u ředitelství dolů
Ostravské báňské akciové společnosti a následně se zapsal na německé (nikoli
české, jak se někdy mylně uvádí) Vysoké školy technické v Brně, kde se
zabýval technickým strojírenstvím a elektrotechnikou. Ještě před absolutoriem
nastoupil v říjnu 1904 vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník u
rakouskouherského válečného námořnictva v Pule. „Pro tuto službu rozhodl
jsem se jednak též proto, že služba u námořnictva byla poměrně nejlacinější,“
napsal ve svých nedokončených pamětech. „Jistou roli hrála také ta okolnost, že
u námořnictva nebylo třeba rukovat na cvičení záložníků, takže vystěhování ze
země bylo jednodušší.“ Po skončení vojny, v jejímž rámci absolvoval kurz
lodního strojírenství, chtěl totiž odjet do Ameriky. Nakonec vše ale dopadlo
jinak.
Po návratu do Brna na podzim 1905 získal
místo asistenta na české technice u profesora elektrotechniky Josefa Sumce. Od
následujícího roku vyučoval také v abiturientském kurzu vyšší průmyslové
školy v Brně. Již v době studií a po nich podnikl několik studijních
a poznávacích stáží do Německa, Itálie, Švýcarska, evropské části Ruska a na
Balkán a vážně uvažoval o tom, že si zařídí vlastní technickou kancelář. Brzy
ale pochopil, že na něco takového nemá dost zkušeností ani chechtáků. Přestože
dostal výhodnou nabídku na místo ve vývojovém oddělení firmy Siemens
v Berlíně, dal přednost jinačímu směřování své kariéry. V roce 1906
se stal členem brněnské redakce Lidových
novin, s níž již předtím spolupracoval. Přestože jeho doménou byla
ekonomická rubrika, v Lidovkách
publikoval i fejetóny, sloupky, povídky, humoresky, a dokonce na pokračování i
delší literární útvary rychlého nasazení na zřetel a do paměti.
Hugo Vavrečka vstoupil do redakce Lidových novin v době klíčové pro
jejich další osud. Pod taktovkou sebevědomého Arnošta Heinricha, Vavrečkova
vrstevníka, se začal ospalý odpoledník měnit v dynamické a ambiciózní
periodikum. Na konci roku 1905 prosadil Heinrich ranní vydání novin, a
především vytrvale usiloval o zlepšení obsahu listu. V redakci angažoval
mnoho mladých novinářů a literátů, z nichž později vyrostly hvězdy svých
oborů. Talentovaný Vavrečka do tohoto okruhu velmi dobře zapadl a brzy zde
zažil svůj velký literární úspěch. Na přelomu roku 1907 a 1908 publikoval na
stránkách Lidovek v sedmi
pokračováních parodii na detektivky Lelíček
ve službách Sherlocka Holmese. Arnošt Heinrich po letech vzpomínal na ohlas
díla: „Ze zamýšlené parodie na detektivky vyrostla autoru pod rukou jedna
z nejjedovatějších satir na monarchii a lidé se váleli smíchy, když četli,
jak se Lelíček učí dělat monarchu na výstavě obrazů – chování a poznámky France
Josefa byly tu zpersonifikovány před očima cenzorovýma…“ Satira výrazně zvýšila
náklad novin, později vyšla několikrát knižně a v roce 1932 byla Karlem
Lamačem zfilmována s Vlastou Burianem, Martinem Fričem a Lídou Baarovou.
Zatímco Lelíček hlavně díky filmu zůstává
v obecném českém povědomí, Vavrečkova pozoruhodná utopie s prvky
sci-fi Ženský kabinet, která také
vycházela na pokračování v Lidovkách,
je dnes již neprávem zapomenuta. Odehrává se v roce 2008 ve Spojených
zemích českoslovanských. Ty ve 30. letech 20. století „proklamoval profesor
Masaryk, tehdy už věkem schýlený stařec, a dal jim první rámcové zákony“. Tehdy
Češi díky úžasné plodnosti dosáhli počtu 60 miliónů a vytlačili Němce do Bavor,
odkud se jich valná část vystěhovala do jihozápadní Afriky hledat svůj pověstný
ordnung a komfort. Ještě horší osud stihl Maďary, kteří se „následkem nemírného
požívání papriky“ přestali zcela rozmnožovat a vyhynuli. Vídeň se stala úplně
českým městem, kde „mimo filologů z povolání uměli německy jen dva
úředníci v ministerstvu zahraničních věcí.“ Hlavní zápletka se točí kolem
toho, že ženy získaly ve Spojených zemích českoslovanských kolem přelomu 20. a
21. století volební právo a tím převahu v parlamentu a vytvořily čistě
ženskou vládu. Do čela země si ovšem zvolí umělotinu místo racia, umělou
impotentní maškarádu – slovo robot ještě nebylo vynalezeno, takže autor používá
pojem automat –, který ve finále exploduje, protože ženská vláda prosadí
prohibici a on funguje v praxi jaksi jako šilhoun na líh. Vavrečkova
utopie, která mistrně pracuje s dobovými politickými a technickými tématy,
dodnes neztratila na vtipnosti a udivuje svou jasnozřivostí (vývoj dopravy
ovšem Vavrečka trochu neodhadl, v roce 2008 měly šupajdit z Prahy do
Vídně výpravy elektrických vlaků pětisetkilometrovou rychlostí… předhonilo ho
Japonsko v každém ohledu).
Pevné postavení redaktora Lidových novin umožnilo Vavrečkovi
vstoupit do manželského svazku: v říjnu 1910 si vzal Josefu Kolbingerovou.
V únoru 1913 se jim narodila dcera Božena – budoucí maminka Václava a
Ivana Havla – a v červenci 1915 syn Ivan. Rodinného života si ale Vavrečka
příliš neužil. V roce 1912 byl redakcí vyslán do Bulharska a Srbska jako
zpravodaj v balkánských válkách a v březnu 1915 byl odveden do
světové války. Nejprve sloužil u ženijního velitelství v Celovci
(Klagenfurtu), kde se zabýval stavbou lanových drah, poté u terstské flotily,
kde řídil pobřežní lodní dopravu a spravoval přístavní skladiště. V roce
1917 založil z českých důstojníků tajný „Českoslovanský námořní výbor“ a
navázal styky s představiteli české rezistence: v létě 1918
vypracoval pro Národní výbor v Praze memorandum o tom, jaké požadavky je
nutno uplatňovat, aby připravovaný český stát získal volný přístup k moři.
Po zhroucení rakouské správy řídili čeští důstojníci Terst až do příchodu
italské armády.
Vzhledem k tomu, že po skončení války
byl Vavrečka jedním z nejvýznamnějších českých odborníků na problematiku
moří, byl na počátku roku 1919 povolán jako expert na mírovou konferenci ve
Versailles. Zde pracoval v komisi pro přístavy, vodní cesty a železnice a
v komisi ekonomické a uhelné. Po skončení svého působení na konferenci
odjel na krátkou studijní stáž do Ameriky a pak se vrátil do redakce Lidových novin. Zároveň pracoval jako
šéf tiskového oddělení Ústředního svazu československých průmyslníků. Již na
počátku roku 1920 došlo v jeho kariéře k další změně: vstoupil do
vznikající československé zahraniční služby. K práci diplomata měl ty
nejlepší předpoklady: zkušenosti z mezinárodní politiky a hospodářství,
osobní charisma a skvělou jazykovou výbavu (v životopise pro svého nového
zaměstnavatele uváděl, že mluví německy, polsky, anglicky, francouzsky, italsky
a chorvatsky). V březnu 1920 schválila vláda jeho jmenování „zplnomocněným
komisařem pro československé svobodné přístavní oblasti v Německu a
generálním konzulem I. třídy v Hamburgu“. Vavrečkovým úkolem bylo
reprezentovat na úrovni československé zájmy v Hamburku a Štětíně, kde
republika na základě článků 363 a 364 Versailleské mírové smlouvy – mimochodem
dodnes platných – získala na 99 let právo na vybudování bezcelní zóny pro
dopravu svého zboží. Vavrečka, jemuž německá vláda udělila exequatur 25. května
1920, odjížděl do města, které poznal již za svých studií, kdy zde absolvoval
stáž k problematice meteorologických přístrojů na Deutsche Seewarte.
Vavrečka se na místě generálního konzula
v Hamburgu osvědčil, takže v roce 1922 byl jmenován vyslancem
v Maďarsku, tedy zemi, kterou Československo až do 30. let považovalo za
svého úhlavního nepřítele. „V tomto prostředí pracovat a docílit jakéhosi
zlepšení vzájemných vztahů – každý den tu byla nějaká srážka na hranicích,
špionážní aféra, urážky, nájezdy, útoky v novinách atd. – nebylo věru
snadné,“ píše Vavrečka ve svých vzpomínkách. Přes Vavrečkovo osobní nasazení
nakonec k odstranění animozit nedošlo, zejména proto, že Maďaři se nebyli
ochotni smířit s trianonskými hranicemi a v Československu agrárníci
prosadili ochranu trhu se zemědělskými produkty.
V květnu 1926 byl Vavrečka jmenován na
další obtížný post: do Vídně. Atmosféra zde byla pro československého diplomata
o poznání přijatelnější než v Budapešti, pěsti na oko, podstatného
zlepšení vztahů ale Vavrečka nedosáhl. Zejména vlivem hospodářské krize se
Rakousko stále více připoutávalo k Německu. „Poznal jsem, že moje koncepce
a plány o uskutečnění vyšší politickohospodářské kooperace Československa, Rakouska
a Maďarska jsou předčasné,“ uzavírá fiasko Vavrečka v pamětech.
V roce 1932 proto odešel z diplomatických služeb a obrátil tok své
kariéry jiným směrem: stal se manažerem v podniku, který umí dodnes zůstat
symbolem expanze a technologické avantgardnosti československého meziválečného
průmyslu.
S Tomášem Baťou se Hugo Vavrečka
seznámil již v roce 1906, a to za kuriózních okolností, které popsal ve
svých vzpomínkách. „Seděl jsem u oběda ve Slavii, když ke mně přisedl bez
dlouhých orací s nějakým snad dovolte
cizí člověk. Podíval se na mne zkoumavě a řekl: Vy jste pan Vavrečka? Pouze jsem polkl sousto a přikývl. Já su Baťa. Ze Zlína. Polkl jsem
další sousto. O Baťovi jsem tehdy ještě mnoho nevěděl. A tak jsem řekl obvyklé
starorakouské: To mne těší. –,
Co jsem chtěl řect. Ano! Tak, prosím
vás, co je to kosinus fí? Sousto mně patrně uvázlo v krku, neboť
jsem se rozkuckal smíchy.“ Baťa ho pak až do večera nepustil a chtěl se za
odpoledne naučit elektrotechniku. Podle Vavrečky byl ten nejbystřejší a
nejučenlivější žák, jakého kdy poznal. Baťa často žádal Vavrečku o různé rady
(nejčastěji v kavárně a jaksi mezi řečí, aby za ně nemusel platit) a oba
muži se brzy spřátelili.
Namísto ředitele Baťova koncernu pro
zahraniční styky nastoupil Hugo Vavrečka 1. července 1932. O dvanáct dní
později Tomáš Baťa tragicky zahynul při pádu svého letounu. Pro Huga Vavrečku
se tak rázem změnily pracovní podmínky: s Tomášovým nevlastním bráchou
Janem Antonínem, který firmu převzal do svých otěží, nikdy tak přátelské vztahy
nenavázal.
V roce 1938 se Vavrečka vrátil nakrátko
do státních služeb. Nejprve se stal generálním komisařem československé
expozice na Světové výstavě v New Yorku a 16. září zasedl v Hodžově
vládě jako ministr propagandy. Tento post zastával po demisi vlády 22. září i
v obou úřednických kabinetech generála Syrového. Na nějakou aktivitu,
která by mohla čelit henleinovské a nacistické propagandě, však již bylo
v polovině září 1938 pozdě, a tak ministr Vavrečka musel asistovat
obsazení českého pohraničí. Mnichovskou dohodu hodnotil realisticky: „Kdybychom
byli šli do boje sami bez veškeré pomoci, byl by náš osud zpečetěn. Příští
dějepisec nadepsal by knihu o našem osudu ne již slovy: Konec samostatnosti
české, nýbrž Konec československého národa.“
Na počátku prosince 1938 po jmenování
Beranovy vlády se Vavrečka vrátil do Zlína. Baťův podnik se za okupace pod
vedením Huga Vavrečky a Dominika Čipery stal jedním z center rezistence.
Ještě před obsazením českých zemí vyslal Vavrečka všechny židovské manažery do zahraničních
filiálek, čímž jim zachránil život. Za války podporoval finančně český i
slovenský odboj i rodiny perzekvovaných. Tyto aktivity přirozeně musely být
vykoupeny styky s Němci dosazenými do vedení firmy. Právě tyto kontakty po
válce použila komunisty ovládaná „podniková rada“ již znárodněného podniku jako
záminku pro obvinění z kolaborace. Místo toho, aby se Vavrečka stal
lázeňským komisařem Karlových Varů, jak na přelomu roku 1945 a 1946 navrhoval
ministr vnitřního obchodu Ivan Pietor, byl postaven před mimořádný lidový soud.
Ten jej však v roce 1947 osvobodil.
Po únoru 1948 komunisté retribuční soudnictví
obnovili – tentokrát již jako nástroj perzekuce svých odpůrců. Při obnoveném
řízení byl Vavrečka odsouzen na tři roky. Zároveň byl obviněn spolu s dalšími
šedesáti lidmi včetně svého zetě Václava M. Havla v kauze „Nigrin a spol.“
Podle vyšetřovatelů se měl dopustit „trestného činu tím způsobem, že
prostřednictvím svého zetě ing. Václava Havla seznámil se s profesorem
Karlem Nigrinem, o kterém věděl, že se zabývá ilegálním přepravováním osob za
hranice. Rovněž sám chtěl, aby ho Nigrin za hranice ilegálně převedl, což mu
tento přislíbil, ale vzhledem k onemocnění ing. Vavrečky nemohl profesor
Nigrin jeho návrh akceptovat.“ Vavrečku zachránila jeho nemoc a solidarita
lékařů. Trest tři roky ze zdravotních důvodů nenastoupil a v druhé kauze
nebyl nakonec ani obžalován (jeho zetě státní soud osvobodil, profesor Nigrin
ovšem dostal doživotí). Vavrečkovo podlomené zdraví neuneslo zprávu, že jeho
rodina má být v rámci takzvané Akce B vystěhována nadobro z Prahy. Na
letním rodinném sídle Havlov u Tišnova dostal srdeční záchvat, na jehož
následky zemřel 9. srpna 1952 v brněnské nemocnici. Aleš Brichta se
narodil až za sedm let.
Hugo Vavrečka významně ovlivnil oba své
vnuky. Václava Havla seznámil s dílem filozofa Josefa Šafaříka, které
dokonce přeložil do němčiny. Ivan M. Havel na něj vzpomínal v roce 2011
v rozhovoru pro MF Dnes:
„Intelektuálně nás hodně ovlivňoval dědeček Hugo Vavrečka, který byl všestranně
nadaný, neuvěřitelně vzdělaný, dokonce měl i patenty v nukleární fyzice.
Učil nás a hlavně mně kreslil nejrůznější stroje. Mohlo mi být tak sedm let,
když mi vysvětlil, jak funguje parní stroj. To jsem miloval – touhu po poznání
jsem asi zdědil po něm.“
Napsal Petr Zídek:
(8.6.1971), historik a novinář, od roku 2001
redaktor sobotní přílohy Lidových novin Orientace.
Zabývá se zejména českými dějinami 20. století, zahraničními vztahy,
dekolonizací a Afrikou. Knižně vydal například životopis prokurátorky Ludmily
Brožové–Polednové Příběh herečky
(2010), životopisy manželek našich premiérů Po
boku (2012) nebo soubor historických reportáží Češi v srdci temnoty (2013).
VOJTĚCH „BERTY“ ŽENATÝ
( ☼ 22.2.1889 BRNO ۞ 17.12.1981
RHINEBECK, USA )
Studoval brněnskou techniku, po
první světové válce odjel do Spojených států, kde deset let pracoval
v propagačních odděleních velkých firem. Zároveň psal pro Lidové noviny a další česká periodika
články o americkém životě, na toto téma vydal i několik knih. Na konci roku
1938 odjel do USA definitivně, po válce opět spolupracoval se Svobodnými
novinami, a to až do roku 1948. V dalších desetiletích přispíval do
krajanského tisku.
K nejpozoruhodnějším
externím spolupracovníkům prvorepublikových a poválečných Lidových (Svobodných)
novin patřil technik, publicista a spisovatel Vojtěch (Berty) Ženatý. Strojní
inženýr se značným rozhledem a výrazně technicistním viděním světa přibližoval
čtenářům Lidovek, ale i dalších českých novin a časopisů převážně reálie
dynamicky se rozvíjející americké společnosti.
Vojtěch Ženatý se narodil 22. února 1889 v Brně
v rodině obchodního jednatele Emila Ženatého a jeho manželky Marie, rozené
Sýkorové. Ženatí, kteří byli evangelického vyznání, bydleli v centru města
na Nádražním náměstí (tehdejším Bahnhofplatz), později se přestěhovali na
blízkou ulici Bašty. Vojtěch měl ještě staršího bratra Emila, jenž se stal
rovněž strojním inženýrem, a mladšího bratra Adolfa. V rodině se
pravděpodobně mluvilo česky i německy. Ženatí svého druhorozeného syna
v některých úředních dokumentech uváděli německým ekvivalentem jeho
českého jména Adalbert, doma mu pak s velkou jistotou říkali „Berty“.
Ženatý si na tuto přezdívku zvykl a v dospělosti ji užíval jako své
křestní jméno.
Po absolvování českého reálného gymnázia, kde
podle zachovalých archiválií maturoval už v sedmnácti letech, studoval tři
roky na brněnské německé technice. Akademický rok 1909/1910 neabsolvoval, neboť
sloužil jako jednoroční dobrovolník v armádě. Po návratu do studentského
prostředí přestoupil na českou techniku a angažoval se v akademickém
spolku Zora, kde byl členem výboru. V době vypuknutí první světové války
ještě neměl studia ukončena. 19. července 1913 složil druhou státní zkoušku,
která byla definována jako teoretická. K praktické zkoušce se ale
nepřihlásil.
Poté, co narukoval do rakouskouherské armády,
byl v roce 1915 v hodnosti poručíka zajat na východní frontě. Po
vypuknutí únorové revoluce zřejmě vstoupil do československých legií. Své
prožitky přetavil krátce po návratu do vlasti do popularizující publikace Historie a osudy československého vojska na
Rusi (1920). Knížka o necelých padesáti stranách je napsaná
v publicistickém slohu, její autor v ní zaznamenal vůdčí ideje,
organizaci a boje našich legií od Volhy až po Vladivostok. Ještě před vydáním
této brožury, ve dnech prvního až desátého července 1919, vykonal na brněnské
technice praktickou část druhé státní zkoušky a stal se inženýrem.
Krátce po ukončení studií odplul Ženatý,
podobně jako tisíce dalších Čechů a Slováků, lodí do Spojených států
amerických. V červnu 1921 se v New Yorku oženil s o šest let
mladší přítelkyní Františkou, která ho pravděpodobně do Ameriky doprovázela. Ve
20. letech se jim ve městě Rochester, které leží jižně od jezera Ontario,
narodily děti Herbert a Emilie. V letech 1919–1928 pracoval zejména pro
firmu Rochester Gas and Electric. Podle sdělení publicisty Jiřího Táborského
z roku 1969 byl zaměstnán i u podnikatele a vynálezce George Eastmana,
zakladatele firmy Kodak. Je přitom pravděpodobné, že pro něj pracoval ve sféře
tisku a propagace.
Ženatý se zřejmě cítil stejně jistý
v oblastech strojního inženýrství, které vystudoval, i publicistiky, kde
se rovněž snažil uplatnit svůj talent. Podle jeho pozdější profesní dráhy je
evidentní, že nejbližší mu byla práce v propagačních odděleních velkých
průmyslových podniků společně s externím psaním pro noviny a časopisy.
Patrně využil svých osobních kontaktů v redakci Lidových novin a od roku 1920 začal pro tento list psát své první
reportážní črty.
Počátkem 20. let zveřejňoval rozsáhlé
reportáže ze života americké společnosti i ve společensko-umělecké revui Salon, ve druhé polovině této dekády
můžeme jeho příspěvky najít také v mimořádně oblíbeném společenském
magazínu Pestrý týden. Zejména pro
atraktivnost i způsob pojetí témat, o nichž psal, si v prostředí české
žurnalistiky postupně vydobyl renomé uznávaného publicisty.
Výsledkem
jeho pravidelného dopisování pro Lidové noviny a v menší míře i pro uvedené
časopisy se stal impozantní opus V zemi
pruhů a hvězd, který ve dvou dílech o téměř jedenácti stech stranách vydal
v letech 1927 a 1930 v pražském nakladatelství Františka Borového.
V této práci neotřelou formou zachytil své postřehy ze státní organizace,
úřadů, průmyslu, zemědělství, univerzit, středních škol a rodinného prostředí
Spojených států amerických, včetně nejrůznějších trampot imigrantů, kteří se
snažili přizpůsobit jejím zákonům a osobité mentalitě. Kniha, jejíž obálku
vytvořil Josef Čapek, se stala okamžitě bestsellerem a její autor respektovaným
znalcem společenských a hospodářských reálií Ameriky.
Ve druhé polovině 20. let si Ženatého všiml
československý self–mademan Tomáš Baťa, jenž v té době oslňoval
Československo i Evropu raketovým hospodářským vzestupem postaveným na masové
sériové výrobě kvalitních, pohodlných, trvanlivých a současně levných bot, jež
byly určeny středním a nižším středním vrstvám obyvatelstva. Po Ženatém
požadoval výrobní náměty, pravděpodobně i obchodní zastupování.
V roce 1928 mu Baťa nabídl
šéfredaktorské místo ve firemních novinách Sdělení.
V těchto souvislostech je třeba vysvětlit, že v očích mnoha lidí
tehdy Zlín naplňoval představu amerického města. Zachovala se například
vzpomínka na veselé zvolání mladého dělníka, jenž v Otrokovicích
nastupoval na místní lokálku do Zlína: „Sbohem, Evropo, jedeme do Ameriky!“
Pocity, které v lidech probouzela tamní zánovní architektura, dynamický
mezinárodní obchod a velice ostré pracovní tempo, posilovaly i kulturní vlivy,
jež byly šířeny z centra Baťova koncernu. Ve Sdělení byly ve 20. letech soustavně zveřejňovány portréty
úspěšných amerických mužů. Tyto tendence ještě zesílily, když byl do čela listu
jmenovaný Ženatý.
Velké naděje, které do něj byly vkládány, ale
nenaplnil. Josef Vaňhara, publicista a redaktor baťovského tisku z 30.
let, později glosoval jeho žurnalistické působení těmito slovy: „Jakmile týž
tón, jímž psal americké fejetony, nasadil na cokoliv domácího, jeho styl se
stal rozbředlým, ztratil břink.“ Svědectvím působení světáckého žurnalisty a
technika ve Zlíně jsou nejen texty ve Sdělení,
ale i dochovaná experimentální vila z roku 1927, která byla navržena podle
americké předlohy. Koncern tehdy pro své vedoucí pracovníky postavil několik
rodinných domků americké provenience, náročnější bydlení se ale nestalo typem
pro hromadnou výstavbu.
Ženatý spolu se svou manželkou Františkou
vydal i knihu Americké domečky: se 112
vyobrazeními a plány (1931). Jeho přesvědčení o možnostech stavět ve velkém
množství malé americké domky v Československu dosvědčuje i zachovalá
korespondence s redaktorem Lidových
novin Ivanem Herbenem. Ženatý měl spolu se svou ženou v březnu 1929
vystoupit v prestižním Společenském klubu v Praze. Oba svou účast ale
odvolali, neboť neměli důvěru v erudici publika, které se mělo při této
příležitosti sejít. Nadšený propagátor amerických domků pak o měsíc později
přednášel v dalším renomovaném společenském klubu Přítomnost
v zaplněném sále Hotelu de Saxe.
Čechoameričan Ženatý, jenž získal ve 20.
letech americké státní občanství, přitom primárně nesledoval vlastní ekonomický
profit. Ivanu Herbenovi například napsal: „Chci ukázat, že to, co dělá Amerika,
můžeme udělat také my, chci hledat lidi dobré vůle, kteří by chtěli hlásat
dobré věci tak, aby se náš lid dostal výš. Je třeba, aby malý náš člověk se
vyšvihnul na slušné levné bydlení.“
Berty Ženatý byl neochvějně přesvědčen o
technickém pokroku a ekonomických parametrech jako o nejdůležitějších
prostředcích zvýšení kulturní úrovně lidstva. V těchto souvislostech občas
šířil velmi extrémní názory. Ve svých veřejných vystoupeních v americké
křesťanské organizaci mladých mužů YMCA a v některých sloupcích v Lidových novinách například brojil proti
pohádkám, které podle jeho mínění vytvářejí u dětí falešné představy o životě.
Jeho úvahy vyvolaly u veřejnosti prudce odmítavé reakce, část českých umělců a
novinářů navíc už delší dobu dráždil vychvalováním všeho amerického.
Jeho teze o škodlivosti pohádek a mytologie
například ironicky glosoval Jaroslav Seifert:
„Berty Ženatý, tento proslulý opěvovatel
amerických sprch a amerického kloset papíru, rozpoutal v jedné ze svých
pověstných kurziv v Lidových
novinách výmluvnost a zahorlil si proti fantaziím pohádek, které jsou dnes
dětem předkládány. Báje o vílách, Krakonoších, králích, královnách, o dracích a
saních matou prý reální vztah dítěte ke skutečnosti. Je téměř zbytečné
vykládati, že fantazie, která vytvořila svět pohádek, je téhož rodu jako ona,
která pomáhala lidstvu vynalézati technické zázraky. Nejprve vymyslel si člověk
Ikara a potom teprve æro, jež létá denně z Londýna do Paříže. A bylo by
jistě mnohem více příkladů, kterými bychom mohli panu Ženatému posloužiti.“
Vzniklé polemiky se ve stejném duchu účastnili další spisovatelé a novináři.
Ženatý se na přelomu 20. a 30. let projevoval
jako velmi výkonný publicista. Své prožitky z carského a revolučního Ruska
z doby první světové války ztvárnil v další knize s názvem Když se valí revoluce (1930).
V obsáhlé a faktograficky cenné práci, která je napsána formou
beletrizujících reportáží, s humorem a ironií zachytil život na ruském
venkově společně s prostředím zajateckých táborů do únorové revoluce.
V listopadu 1930 odjel spolu
s manželkou opět do USA, kde absolvoval semestrové studium (spíše kurz)
žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě. Současně nabídl výhradní externí
dopisování Lidovým novinám, kterým
navrhl, že bude psát tři články týdně. Šéfredaktor Heinrich souhlasil, přičemž
mu stanovil měsíční gáži ve výši tří tisíc korun. Ženatý však požadoval, aby mu
byla tato částka vyplácena v dolarech. Argumentoval přitom tím, že i u
Bati byl placen v této měně. Spořivý Heinrich na tento požadavek
nepřistoupil.
Poté, co se vrátil z Ameriky, pracoval
ve Sdružených československých železárnách v Praze, kde redigoval i
profesní časopis s názvem Ocel. Současně
působil i jako redaktor magazínu firmy Koh–i–noor, již vlastnil známý
průmyslník a mecenáš umění Jindřich Waldes. Jako muž pera se v této době
pokoušel i o literární tvorbu pro děti. Pochopitelně se nejednalo o pohádky,
ale o dobrodružnou literaturu určenou zejména dospívající mládeži. Děj knihy Piráti a bukanýři (1934), kterou
ilustroval Zdeněk Burian, umístil do období španělské kolonizace amerického
kontinentu v 16. století. Inspiraci pro tuto práci získal ve 20. letech
v USA, kde při návštěvě dětského letního tábora pozoroval bojovou hru
s uvedeným námětem.
Po Mnichovu přijal Waldesovu nabídku pracovat
pro jeho firmu ve Spojených státech v Long Island City. Spolu
s manželkou se ve vánočních dnech roku 1938 už potřetí vydali do USA, aby
se už nikdy nevrátili. Po osvobození Československa obnovil své psaní pro Lidové noviny, které vycházely se
změněným přídomkem Svobodné. Ženatého
lifestylové sloupky z prostředí poválečné Ameriky se nacházely
v ostrém kontrastu s levicovým zaměřením listu, po nástupu komunistů
k moci byla tato spolupráce pochopitelně ukončena.
Ženatý vegetil po válce v Omaze ve státě
Nebraska, kde přispíval do krajanského časopisu Hospodář. Vlastním nákladem také vydal knihu vzpomínek na své
působení v rakousko–uherské armádě. Titul Pro císaře pána a jeho rodinu (1950) je opět vytvořený formou
beletrizujících reportáží, nechybí v nich humor i určitá nostalgie.
V roce 1969 vycházel jeho román Piráti
a bukanýři na pokračování v československém časopise Věda a technika mládeži,
v periodiku, jehož titul vystihuje výrazný směr jeho životního snažení.
Pro myšlení Bertyho Ženatého, jenž od 60. let
žil v osadě Amityville (rap jí zná celosvětově v podání Lovebug
Starskiho, který zemřel 8. února 2018) na Long Islandu pár desítek kilometrů za
New Yorkem, bylo typické hledání rychlých řešení závažných společenských
problémů, což kritizovali i někteří exiloví publicisté. Českou literaturu a
publicistiku ale obohatil o detailní zobrazení předrevolučních ruských a
zejména amerických reálií, v nichž nalézal vzor státního zřízení. Zemřel
na Ladovy narozeniny 17. prosince 1981 v Rhinebecku ve státě New York,
Neff Yirk.
Napsal Miroslav Jeřábek: (1971), historik,
zabývá se českými a středoevropskými kulturními a politickými dějinami ve 20.
století. Přednáší na Masarykově univerzitě a na Univerzitě obrany v Brně.
Vydal knihu Za silnou střední Evropu:
středoevropské hnutí mezi Budapeští, Vídní a Brnem v letech 1925–1939
(2008).
VARHAN
ORCHESTROVIČ BAUER, 21.1.1969
HUDEBNÍ
PILOT ÆROSALJUT I SALUT…
Dan Bauer
vstoupil do širšího povědomí ve chvíli, kdy se jeho jméno objevilo
v titulcích movie Miloše Formana (zítra už oslaví zdatných nefilmovaných
86 let své čiperné či perné pozemské zábavy) GOYOVY PŘÍZRAKY. Složil
k němu hudbu, kterou nahrál s Londýnským symfonickým orchestrem
v Abbey Road. Znamenalo to konec starého světa. Od té doby bylo konců a
začátků několik.
Jak to bylo s tím Martinem Severou?
Domluva nebyla jednoduchá, protože Varhan má kvůli, anebo spíš díky své práci
převrácený režim. Chodí spát ráno v sedm a probouzí se kolem třetí.
Nakonec se nám podařilo domluvit se na rozumné hodině a sešli jsme se u něj
v soukromí a v pohodě. V malé místnosti o třech klávesových
nástrojích a temného světla pracoval ještě Danův orchestrátor. O týden později
jsme ještě natáčeli u varhan Varhana a jeho Fantazie v evangelickém chrámu
u svatého Salvátora na Starém Městě pražském. A ještě jedna drobnost
(zdobnost): mladě vyhlížející Varhan se nedávno stal ve svých čtyřiačtyřiceti
letech dědou, pohádkovým dědulou. Někteří mí přátelé říkají – až se stanu
dědkem, tak to bude pro mne konec světa…
TEN VÁŠ ODĚV MI EVOKUJE HNED PERSKÝ ÚBOR, NEINSPIROVALO VÁS TAKÉ
PERSKÉ JMÉNO WAHRAM? TO BYL ALCHYMISTA NA DVOŘE CÍSAŘE RUDOLFA II. A VY JSTE
PŘECE VYSTUDOVANÝ PAN CHEMIK.
Ano, je to perské jméno, ano. Já jsem
skutečně vystudoval chemii, nakonec můj otec je chemik, takže ta souvislost je
celkem hezká. Vlastně se celoživotně zabývám i takovou jakoby alchymií, což je
práce na sobě sama, mám takový analyticko–syntetický přístup. Prostě něco
zanalyzuju a pak zkouším udělat něco podobnýho. Ne že bych to doslovně
zkopíroval, ale chci pochopit tu vnitřní stavbu. To se týká zejména hudby, ale
obecně i vlastností lidí a třeba i práce s nimi. Chce to i pochopit tu
vnitřní stavbu, kompozici důležitých vrstev na sobě. To se týká zejména hudby,
ale obecně i prospěšně u vlastností lidí a třeba i práce s nimi. Chce to i
pochopit znamení zvěrokruhu. Někteří lidí vehementně ubezpečují okolí, že to
nemá vliv, ale podle mě má. Na to, jak se lidi chovaj nebo jaký mají mezi sebou
vztahy. Krásně je to popsaný například ve starejch tarotovejch kartách, zejména
v tý velký arkánii, která má dvaadvacet karet, který odpovídají
dvaadvaceti hebrejskejm písmenům a ty hebrejský písmena jsou přesně na poloviční
cestě mezi západní atomizací, což je rozdělení na jednotlivý písmena, a
hieroglyfem, kde jeden obrázek znamená jeden pojem. To je asijský postup. Je to
zároveň písmeno a zároveň obrázek, kterej vyjadřuje něco vyššího.
CO JE TEDY HUDBA? ALCHYMIE, CHEMIE NEBO MATEMATIKA? ALGORITMY
PŘEVLEČENÉ ZA CHYTŘE CHYTLAVÉ RYTMY?
Já bych řek, že matematický modely se tam
najít dají, pochopitelně, protože to vytváří člověk a protože v tom je
určitá logika. Třeba Johann Sebastian Bach, když psal svoje fugy, který jsou
velice striktní, tak mezi jednou a druhou částí hudby je takovej šev, na kterým
se mohl rozhodnout, jestli tam dá durovou anebo mollovou tercii. Tím pádem je
ten následující blok hudby buď tady, anebo tady. A tam je právě ten moment toho
LIDSTVÍ, toho nematematickýho rozhodování, kterej tu matematickou popsatelnost
dává jakoby na druhý místo. Ten duchovní přesah je tím pádem větší, přestože
kontrapunkt je velice striktní věc. Tyhlety duchovní vlivy jsou opravdu strašně
důležitý a jsou tomu nadřazený. To nejdůležitější, co za tou notou vězí, je
pocit, emoce. Když píšu filmovou muziku, tak vždycky z nějakého pocitu
vycházím. Z něčeho, co v tom filmu proudí zakódováno. Něco zesílím,
nebo přihodím k dobru další nosnou myšlenku, která tam mrká třeba
latentně, ale není až tak silně patrná. Snažím se ji zesílit nebo potlačit.
Třeba když někdo pláče. Nebo když je bitva a najednou se to uprostřed ní
zastaví, tak se pomocí hudby čas zrychlí nebo zpomalí. Prostě emoce jsou to
hlavní. A potom – filmová hudba dělá ještě to, čemu já říkám svědomí filmového
koláče pro chuť. Takový podvědomí. Já jedu s tím filmem jako celkem a
nechám vystupovat témata a určitý motivy, který se nějakým způsobem během
celého toho filmu vyvíjej. To je takový symfonický myšlení. A tam vznikají i
různý kontrapozice a vztahy mezi tématy. Nejlépe mezi třemi, čtyřmi, který se
různě variujou. Takže kdybych si vytrhl jakoukoli část hudby, tak vím, že do
toho filmu patří. Že to má jednu ideu, což je hrozně důležitý proto, aby ten
celej příběh držel pohromadě. V tom vidím odraz se symfonickou muzikou,
která se na konci devatenáctého století dostala tak daleko, že už to byla
programní hudba. Už se mohlo říct ano, tak tohle je skladba Moře, Debussy. A ta
programní hudba se dostala tak daleko ne proto, že popisovala, ale snažila se
evokovat určitou náladu. A když pak přišel film, tak to skladatelé takhle
zkusili a zjistili, že to krásně funguje. Že plynoucí obraz s plynoucí
hudbou mají nějaký vztah. Že to působí úplně jinak a nově na posluchače i diváka
dohromady.
KDYŽ KOMPONUJETE HUDBU, JE TO ZPŮSOB, JAK KOMUNIKUJETE SÁM SE
SEBOU? NEBO SI PÍŠETE DENÍČEK, MEDITUJETE?
Já chodím improvizovat do kostela na Varhany.
Nejdřív se tam uspokojím tím zvukem, tou sílou a tím, co všechno mám pod
palcem. To je pěkný. Ale pak se třeba dostanu úplně mimo sebe a začnu
přemýšlet. Začnu hrát a přitom hledat nějaký souvislosti, na něco začnu myslet
a vlastně ani není tak podstatný, jaká hudba z toho leze ven. Důležitý je,
co se odehrává ve mně, v mojí makovici Mága, jaké mám vlastní pocity. To
si zapamatuju a na základě toho pak napíšu nějakou skladbu. Dostanu se jakoby
mimo prostor a čas, někam, kde mohu být sám sebou, kde si osahám konkrétně
všechno, co už i třeba znám, anebo se pouštím do něčeho kosmicky i komicky
(humor léčí) nepoznaného. To je vlastně ten kontakt nebo ta meditace, o který
jste mluvil, která mě potom strašně povznáší k tomu, že pak mohu uznat:
Dobře, teď jsem si tady ulítnul, ale když chci provést zrovna tohle, tak to
udělám tak a tak a vím to naprosto jistě. O to přesvědčivěji vím, že to, co
dělám teď, je to nejdůležitější.
(v kostele svatého Salvátora u
varhan…)
Já se tady nechávám často zavřít. Jsem tady
třeba přes noc a hraju jenom, co mě napadne, a na základě toho si pak napíšu
dva tři takty. Z nich potom napíšu nějakou skladbu pro symfonický orchestr
nebo pro sbor nebo pro něco takovýho. Zajímavý je tady ten zvuk, Unda Maris,
počkejte, já si to tady takhle všecko sundám. Je tady zvonkohra, to je zajímavá
barva, nebo tady ta Unda Maris je hezká barva, to jsou takový jenom podkladový
akordy, a když se dají třeba s tremolandem, když se udělá třeba tohle… to
je hezká barva, hezkej je tady třeba i hoboj…
TYTO ROZHOVORY MAJÍ NÁZEV „PO KONCI SVĚTA“. JEJICH MOTIVEM JE
„JAK SE MI ZMĚNIL ŽIVOT PO KONCI SVĚTA NĚKOHO, KDO Z NĚJ UŽ ODEŠEL“.
NENARODIL SE VARHAN ORCHESTROVIČ „PO KONCI SVĚTA“ DANA BAUERA?
No, třeba teď je pro mě ten největší konec
světa práce tady na tom švýcarském němém filmu z roku devatenáct set
dvacet osm, Zánik domu Usherů. To je pro mě skladatelský přerod. Musel jsem
zastavit, zavřít se tady jako ve vězení, nechodit ven a psát a psát. Vykašlat
se na všechno, úplně na všechno. Všechno šlo pryč, i rodina, já jsem se
soustředil jenom na tuhle práci, protože to byl nejzásadnější skladatelský
moment v mým životě. Mohu říct, že teď, po tý zkušenosti, se už neobávám,
že bych něco nedokázal. Opravdu jsem si hrábl na dno, fyzicky, psychicky,
emocionálně. Musel jsem to v sobě najít a musel jsem najít ještě nějakej
přesah do minulosti. Musel jsem v podstatě najít sám sebe. Být přísnej a
zároveň krutě emocionální. Zhubnul jsem na padesát dvě kila. Když to skončilo a
vrátil jsem se ze Švýcarska, tak jsem měsíc jenom chrápal. Musel jsem si
vyčistit hlavu. Jenom jsem pospával. To byla tak intenzivní zkušenost!
(VARHAN KOMENTUJE DĚJ FILMU
»ZÁNIK DOMU USHERŮ« NA PLÁTNĚ, K TOMU HRAJE HUDBA PANA VARHANA)
Teď on za ní doběhne a od momentu, kdy si
klekne, tak je motiv lásky. Teď už se dotýkají navzájem… a teď už je zase
fascinován obrazem. To bylo to místo, ve kterém je to pizzicato, kdy ona už to
nemohla strpět, chudinka, tak utekla, to je to pizzicato, a on k ní
přiběhne a tady ji čapne za ruku a tady už je ta láska, ten hlavní motiv celého
filmu. To je tak strašně moc silnej film, opravdu tak strašně moc, že by se
z toho ten člověk pic. Ale já jsem to ustál, nenechal jsem se tím
převálcovat, ale hodně mě to prosáklo, musím říct, že to byla zkušenost hrozně
intenzivní. Scéna, kdy si Roderick Usher maluje svoji manželku, tu svoji
životní partnerku… totiž on tím, že ji maluje, tak z ní odebírá život, ona
se jakoby převtělí do toho obrazu a zemře. Jenomže… tady vidíte, že to je film,
ve kterým jsou titulky, takže během těch titulků vidíte, jak se soustředí na
to, jak ji maluje…
(VARHAN POPISUJE NOTOVÉ ZÁPISY,
KTERÝMI MÁ OBLEPENOU CELOU STĚNU)
Takže teď jsme se nacházeli vlastně tady u
písmene K, jak se to pěkně vyvíjelo. Tady ten první titulek, potom jak on se
rozzlobí, to je tady ta horna, a tady už ji maluje, maluje, maluje a teď to
přijde k písmenu L, kdy dojde k té halucinaci, k tomu, jak ona
se ztrácí ze svého těla, jak tam jsou ty trikový záběry, to je vlastně
dvojexpozice, jak se tam tak chudák motá.
Jasně že bych mohl říct, že ten obraz mě do
něčeho jakože nutí, ale není to pravda. Každej z nás má ty emoce trošku
jinak a já jsem se je snažil strašně personifikovat, zintenzivnit. Dát jim to
největší emocionální zabarvení, který je možný, protože ten film takovej je.
(SLEDUJE FILM A KOMENTUJE SVOU
HUDBU… A PAK I NOTOVÝ PART)
A bije na dveře ten kamarád, kterej se tam
nemůže dobouchat, a zvoní… a oni si v klidu pokračujou. On ji přemlouvá,
aby ten tlak vydržela. To je její nemocný bijící srdce. Ten velkej buben, jak
tady bouchne, tak to je, jak se dobývá ten kamarád do dveří, a neslyší ho. Tady
potom máme ten pocit… vidíte ho, jak graduje, jak on ji přemlouvá, aby to ještě
vydržela. Mezitím se pořád dobývá ten kamarád a nemůže se… Zvoní na zvon…
kamarád přijde a vůbec neví, co se děje, přichází k nim a teď ho objeví…
Vidíte, jak se snaží upoutat jeho pozornost, říká cože? …špatně slyší ten
kamarád, cože?! Rozzlobí se. Ona je jako živá! Ukazuje ten obraz, kde ona je
jako živá, a netuší, že ona je ve skutečnosti mrtvá.
(PAPÍRY S NOTAMI NA STĚNĚ)
Tady od toho místa je tam tlukot srdce, jak
ona vždycky padá, čili se střídá moment, kdy on zaujatě pracuje a ona mu tam
padá a on si toho vlastně vůbec nevšímá. Pak je tady ten vrchol toho celého,
kdy ona spadne a hudba dál pokračuje, přijde kamarád, kouká, kouká, on se na
něj rozzlobí a teď ustoupěj, je záběr na ten obraz a on mu říká: „Ona je živá!
Já jsem to namaloval tak dobře, že ona je živá!“ Jenomže jak odstoupěj od toho
obrazu, tak ji mají za sebou, a ona je vlastně mrtvá.
(V PRACOVNĚ)
KDYŽ JSTE SKLÁDAL HUDBU KE GOYOVÝM PŘÍZRAKŮM, ZNAMENALO TO, ŽE
JSTE STUDOVAL ŽIVOTOPIS MALÍŘE, PROHLÍŽEL JEHO OBRAZY, POZNAL ŠPANĚLSKÉ
PROSTŘEDÍ?
Ano, já jsem to takhle udělal. Vlastně když
se na začátku stala ta příhoda… byl jsem s Liborem Peškem na víně a pak
jsem ho chtěl svézt domů. Jenže mi došel benzín. Takže místo toho jel taxíkem a
já jsem se strašně styděl a říkal jsem si, co mám dělat? Ale on mi druhej den
ráno zavolal a říkal: Já už vím, jak vám pomohu. Nemáte nějakou muziku, která
by se hodila? Forman točí teď o Goyovi. – Já jsem říkal: No, nemám. A Libor
Pešek: Já tam jedu asi za sedm dní, dokážete něco dát dohromady? Já jsem říkal
– jasně, samozřejmě. Tak jsem šel do knihovny, tam jsem si o Goyovi přečet,
vytiskl jsem si jeho životopis, prostudoval jsem si, co tak asi dělal, koukal
jsem se na internetu na všecky obrázky, který byly k dispozici. Tak jsem
si udělal obraz o tom, jakej ten člověk byl. Dostal jsem z toho nějakej
pocit, zjistil jsem si, co bylo pro něj důležitý, a od boku jsem vystřelil
několik témat. Půjčil jsem si peníze na kostel, požádal jsem hudebníky, který jsem
zaplatil, aby se mnou nahráli demáček. Moje sestra to nazpívala a ten demáč, to
CD, jsem takhle vzal a dal Liborovi Peškovi a ten ho odvezl Formanovi a tomu to
pustil snad dokonce v taxíku. Jemu se to líbilo, tak to dal rovnou do
filmu. Ten film pak procházel zkracováním z dvou a půl hodin na hodinu a
půl a během toho stříhání jsem zase dělal development hudby, takže jsem psal
nový témata. Z toho se pak vybíralo a vybíralo, až se vybralo a řeklo se –
tyhle kousky tam budou. Ty jsme pak nahráli v Londýně v Abbey Road
s London Symphonic Orchestra.
NEŘÍKEJTE MI, ŽE NA POČÁTKU TAKOVÉHO ÚSPĚCHU BYLA SKLENKA VÍNA…
Portského. Já mám strašně rád portský víno a
zrovna v tom filmu se o tom víně mluví. Tam je taková večeře, kam přijde
ten Lorenzo k donu Tomasovi, pijou tam víno a ten říká „to je tak strašně
dobrý víno, jak je to možný“, a on říká, „no, to je víno, který se převáží na
lodi, aby se furt hýbalo, a to má tu specifickou chuť, že se ty sudy vozí na
lodi tam a sem a praží na ně sluníčko, a to víno má pak tupetu chuť.“
TÍM JSTE SI URČITĚ NĚCO VYDĚLAL, ALE SYMFONICKÝ ORCHESTR TOLIK
ASI NEVYNÁŠÍ. DĚLÁTE NĚJAKÉ ÚLITBY BOHŮM – TŘEBA KOMERČNÍ SKLADBIČKU
K REKLAMĚ, ABYSTE SI POTOM MOHL DOVOLIT DĚLAT SYMFONII?
V podstatě jo, ale než jsem udělal toho
Goyu, tak jsem žil ve velice skromnejch materiálních podmínkách. Cokoliv, co
jsem měl možnost vydělat, tak jsem investoval, abych si mohl zahrát svoji
hudbu. V podstatě tak činím dodnes. Musím nějaké úlitby dělat, samozřejmě,
mám velkou rozvětvenou rodinu, tím pádem musím dělat věci pro obživu, což jsou
třeba reklamy, věci, který nejsou umělecky až tak zajímavý. Pravda ovšem je, že
když se k tomu dobře postavíte, tak i taková takzvaně úlitba bohům může
dopadnout jako velice skvělej projekt. Přesvědčil jsem se o tom třeba i včera,
když jsem byl na Muchovi v Obecním domě na výstavě. On dělal plakáty (ne
plagiáty) na úplně banální věci, třeba na nápoje nebo na cokoliv, ale furt to
mělo punc toho, že to bylo mistrovské umělecké dílo, které sice bylo použito
nějak jinak, ale pořád tam byla ta pečeť těch jeho barev, těch jeho skvělejch
výrazů, těch jeho speciálních ornamentů. Prostě si udržel svůj svébytnej svět,
kterej mohl pustit i do míst, kam by se to nikdy nedostalo. Což je dobře,
protože k tomu přičichnou lidi, který by do galerie nešli, ale na plakát
se podívají a řeknou – to je hezký.
JE NĚJAKÝ HUDEBNÍ STYL, KTERÉMU SE VYHÝBÁTE? KTERÝ NEMÁTE RÁD?
Já velice často dělám úplně rozdílný hudební
styly. Dělám symfonickou muziku nebo starou muziku, gregoriánskej chorál, středověkou
muziku, i jazzovou, ale taky heavy metal třeba. Jednou jsem dokonce dělal do
nějaký punkový muziky. Nebo film – byl o skinheadech a o Romech a já jsem dělal
obojí, takovou tu skinheadskou a zároveň cikánskou muziku. Filmová hudba mě
hrozně baví, protože člověk musí přičichnout ke všemu možnýmu, a to je hrozně
inspirativní.
NĚCO Z TOHO ALE MUSÍTE MÍT NEJRADĚJI. V ČEM JE VAŠE
SILNÁ STRÁNKA?
Silnou stránku mám v symfonickým
orchestru, to mi jde nejlíp, ty velký orchestry, ta hutná orchestrace, to
skutečně je moje silná stránka. Pak mě taky hodně baví jazz a jazzrock. A někdy
třeba i takovej experimentálnější artovej bigbeat, to mě taky baví.
AJN KESL BUNTES ORCHESTRÁTOR: Já pro pana Bauera
hlavně přepisuju jeho věci, které udělal na Nuendu na Steinbergu, takže mu je
všechny vezmu a zkvantizuju a udělám je do takové podoby, aby se to dalo hrát
přímo z partu. Dělám pro něj vlastně partituru. Je to podobné jako nota,
má to podobnou vlastnost, jediný rozdíl spočívá v tom, že to nevypadá takhle
graficky. Aranže jsou vlastně kus nějaké určité hudby, kterou rozpracujete do
různých nástrojů. Orchestrace je pouze vzetí toho celku, který má hrát ten a
ten hráč. Je to úplně něco jiného než aranž.
(V PRACOVNĚ, STÁLE ZA
PŘÍTOMNOSTI ORCHESTRÁTORA)
JSTE HRDÝ, ŽE JSTE ČECH?
Určitě, protože na to, jaká jsme malá země,
je mezi světovou elitou strašně moc českých lékařů, umělců, odborníků, vědců
nebo hudebních skladatelů. Máme stejně významný skladatele jako třeba Itálie,
Amerika nebo Rusko. Já jsem se snažil udělat takovou poctu – svoji vlastní
verzi české hymny, do který jsem zakomponoval ty nejčeštější nápěvy. To znamená
od Smetany Mou vlast, potom
samozřejmě od Dvořáka Novosvětskou a
další, Dumky třeba, nebo kousek
cellového koncertu. Nebo od Janáčka Sinfoniettu
třeba.
NA SLOVANSKÉ TANCE
JSTE ZAPOMNĚL?
Ty se k tý melodii ani tolik nehodily.
Já jsem hledal ještě větší vznešenost. Snažil jsem se, aby to bylo
majestátnější. Tak jsem si řek, Gustav Mahler se narodil v Česku, tak je
to Čech. A tu orchestraci jsem udělal tak, aby to bylo opravdu pompézní. Aby to
bylo jako osmá symfonie od Mahlera, Symfonie tisíců. Říkal jsem si, že národy,
který mají honosnou hymnu, pak líp vítězej. Cítěj se silněji. Dělal jsem to
v době českýho předsednictví Evropské unie. Říkal jsem si, ano, Češi jsou
ti, kdo vymysleli Evropskou unii, král Jiří z Poděbrad to vymyslel. Takže
když jsme teď jako předsedové Unie, tak potřebujeme novou hymnu v novém
provedení. Ten nápěv samozřejmě zůstal, toho jsem se nedotkl, tam šlo o tu instrumentaci,
aby to bylo větší a pompéznější. No a pak, když jsem to nahrával, tuhle muziku,
tak jel kolem Topolánek a tenhle nápad mi ukradl – to, že je potřeba nahrát
novou hymnu. Nahrál ji znova a tak dále… to je jinej příběh.
V TEXTU JSTE ZMĚNIL NEBO NAVRHL ZMĚNIT JEDNO SLOVÍČKO – ŽE
BYCHOM SE MĚLI PŘESTAT PTÁT, KDE TEN DOMOV JE, A HYMNA BY MĚLA ZAČÍNAT ZDE DOMOV MŮJ.
No, mělo by to tak být. Pořád se ptáme, kde
ten domov máme. Tak se neptejme a přiznejme si konečně, že ho máme tady. Ten
malinkej posun by tam měl bejt. Každej chce přece někam patřit, logicky,
všichni bychom měli chtít někam patřit. A to teď v Evropě začíná být
problém. Když se někdo přistěhuje do nějaké země a někde bydlí, tak má pocit,
že už je jakoby součástí toho národa. Ale není. To je problém s muslimskou
enklávou ve Francii, v Anglii se saúdskoarabskou, ve Španělsku
s marockou. V tom vidím problém Evropy. Ta je tak benevolentní, že se
nakonec s tou svou politickou korektností sama zničí. A to vidím jako
zásadní chybu. Protože za co se tady bojovalo? Po staletí proti Turkům, třeba.
Aby se Evropa zachovala. A teď někdo řekne, že Italové nesmějí mít ve škole
kříž. Jak si někdo může dovolit vnucovat někomu nějakej svůj názor? Když tam
chtějí mít kříž, tak ať ho tam mají, proboha! To je jejich svatý právo přece. A
ne že jim Evropská unie nařídí, že teď tam v těch školách nesmí bejt tady
tohleto a nesmí tam bejt támhleto. Kdyby řekli – dobře, tohle je katolická
škola, tak si to tam dejte, a když by byla arabská, tak si tam dejte, co
chcete. Každej má přece nějaký kořeny a měl by vědět, kam patří. To je trošku
problém, že lidí je moc a nevěděj, kam patřej. Vidím, že to je ten
nejzásadnější problém, že lidi jsou odstrčený od svý minulosti. A je to tím, že
nás svazujou ekonomický věci víc, než bychom chtěli.
JE TO TEN ZÁKLADNÍ POCIT ČLOVĚKA? VĚDĚT KAM PATŘÍM?
Ano, musíme jít proti času a hledat své
kořeny, až narazíme na ten hlavní. Ale taky je určitě pravda, že se člověk musí
cejtit užitečnej, dělat něco smysluplnýho. Já třeba vnímám hudbu jako takovej
rozvětvenej strom. Na jedný větvi je dejme tomu Bach a po tý větvi pokračuje
zase někdo jinej, třeba z nějakejch jeho částí pokračuje Händel a na něj
navazuje Mozart. V těch církevních skladbách rozhodně. Když si vezmete
Mozartovo Requiem a Händela, tak ten způsob
práce je kontrapunktický, expozice třeba a podobný věci. Strašně to spolu
souvisí. Jeden navazuje na druhýho. A já to vnímám tak, že se musím snažit bejt
jedna taková větev, aby na mě taky mohl někdo navazovat. A musím se připojit na
nějaký ty silný větve a vzít si z nich to nejlepší, co mohu, a pokračovat,
jinak bych nemohl tou samostatnou větví být. A musí to být tak dobrý, aby
někomu stálo za to pokračovat po tom, co budu dělat já. Takhle to vidím. Tak
vidím užitečnost a zároveň kontinuitu k těm kořenům. K tomu
pražák...prazákladu hudby až dodneška.
FRANCISCO
JOSÉ DE GOYA Y LUCIENTES
☼ 30.3.1746
FUENTETODOS ۞ 16.4.1828
BORDEAUX
Hubený mnich v plandavé kutně šel zcela
najisto mimoděk. Konečně, v Madridu tušil každý, kde bydlí Goya. Když ho
vpustili dovnitř, ptal se po panu dvorním malíři. Pracuje na zakázce? Nechť ho
k němu ráčí dovésti! Goyovi se roztřásly konečky prstů, když mu mnich
podával bez jediného slova zapečetěný list. Tušil, co v něm vězí za
komplot y kunčoft, už jednou takový dostal. A pak stačil jediný pohled na těch
několik řádků, aby z jeho osmahlé tváře naráz vyprchala veškerá barevnost.
Ano, inkvizice ho předvolává do El Santa Oficia.
Církevní palác mohutných zdí stále ještě
vzbuzoval bezmeznou hrůzu a utrpení z ní. Kdokoli do něj vešel, živý
nepochroumaný odtud neodešel. Výslechy, mučení a proces, v němž byl
obžalovaný tahán na pranýř a předem očerněn jako rouhač, kacíř, velmož jen ne
církve svaté a ďáblův advokát i loutka uspěchaná, končily zpravidla tím jedním:
smrtí upálením. Neboť tak praví Písmo zlacené: „Nezůstal-li by kdo ve mně,
vyvržen bude ven jako ratolest, a uschňeť, a budou sebrány a na oheň uvrženy a
shoříť řiť v žáru plamenů, úú.“
Statisíce takových hranic plálo pod
španělským nebem v minulých stoletích; a Goya dobře ví, že hoří dosud jako
atto di fede, autodafé, i když už předchůdce Karla IV. obrousil všechny možné
hrany zlé moci inkvizice. Dožívá sice své poslední vyměřené dny, ale o to je
podezřívavější a zlostnější bručounek. Stále si před ní nemůže být NIKDO jist.
Stačí pouhé udání, nařčení z kacířství – o ostatní se postarají tito
fanatičtí orgány jako Tito.
Goya tuší, co je proti němu popudilo. Jsou to
určitě jeho Los Caprichos – Rozmary,
o nichž se v Diario de Madrid nedávno psalo, že v nich chtěl señor
Goya pranýřovat neřesti a zvrácenosti španělské morálky. Jestli inkvizice
dešifrovala jeho jinotaje a symboly dobra v pohnuté době, bude s ním
amen. Vždyť ve svých leptech zesměšnil nejen nejmocnější figury a figuríny na
scéně Španělska, ale nevyhýbal se ani církvi. Vybavil se mu list s číslem
dvacet tři. Zobrazil na něm poběhlici, slušnou to hlavinku IQ bedna, i když
prdel má vytrénovanou jako běhna… jíž tajemník Svatého tribunálu předčítá krutý
rozsudek, kterému naslouchá masa tupých a chlípně zvědavých BSE, tedy beef how low can you go? neumím hodit do
španělské verze surrealistickým způsobem. V komentáři, který list
provází, Goya napsal: „Takto se chovat ke statečné ženštině, která horlivě a
prospěšně sloužila celému světu za kus bochníku chleba, je zlé, velmi
neřádské.“ Stačí, zeptají-li se ho, co tím chtěl vyjádřit a proč to udělal?
Goya prožil tenkrát těžkou trudnou noc.
V ní si uvědomil, jak mnoho má na svědomí. Nejen Caprichos, také lásku
provoněnou májovými noci ke Cayetaně, krásné vévodkyni z Alby, její akt,
který namaloval přes nejpřísnější zarach zobrazovat nahotinku v nejlepším
zabarvení jako na obrazovkách v nejedné domácnosti Milenka Vostřáková
mistrovská kulantní zpravodajka mezi pořady dne, výsměšný a znevažující obraz
královské rodiny, jeho přátelství s podezřelými existencemi…
Z čeho se bude muset ještě zodpovídat?
Nebo vrhnou všechno na misku jeho hříchů a drobnějších vroubků? Pak by ho
hranice neminula jako Mistra Jana Husa v Kostnici 6.7. o páté
k večeru léta páně 1415.
PRAMEN PRO VŠECHNY
Jak proběhl proces výslechů v paláci
Santa Oficia, se nikdy nikdo nedomákl. Nakonec Goyu přece jen pustili na
svobodu k létání nad zažitými poměry. Vypráví se, že zasáhl do děje sám
král, který měl Goyu upřímně v oblibě a vzal prý Caprichos na sebe.
Prohlásil, že „on sám objednal u Goyi jeho Caprichos“, a vyžádal si též všechny
desky a rytiny z nich vytištěné.
Goya byl zachráněn z nejhoršího a
s ním i jeho umění. Však toho měl ještě tolik co vykonat!
Goya, celým jménem Francisco José de Goya y
Lucientes, se narodil koncem března 1746 v drobounké a obyčejné aragonské
vísce (výspě vesnického kumštu) poblíž Zaragozy. Otec, jenž se původně živil
nejen jako pozlacovač pamětních mincí pro případ církevních hodnostářů
v paměti, se zde pokoušel uživit raději sedlačením v souladu
s přírodními vědami a silami. Vesnička má půvabný název Fuentetodos, což v překladu vyznělo
Pramen pro všechny. Stala se
pramenitou nadějí i pro perlivé Goyovo umění.
Drsný tamní kraj, kde roste kamení, kde se
hrubý selský chléb s kozím sýrem zapíjí poctivým vínem, mohli obývat jen
frajeři stejně drsní a vzdorovití. Tito kámoši do deště nezbohatli na
zámořských drancujících výpravách bez poznání a proto ani nepoznali útlak
mocných grandů. Nenaučili se pochlebovat s hubou nakřivo, nedali se koupit
a tedy ani netoužili sami sebe znemožnit.
Už tam prý začal Goya kreslit jako Bůh.
Nejprve uhlíkem vyhrabaným z ohniště na bílých zdech výstavních příbytků
(byla to předzvěst upřímných graffiti na omítkách), později u svého učitele
Martíneze v Zaragoze, kam se otec pokorně odebral zkusit nanovo štěstí do
své pozlacovačské dílny. A právě tam namaloval mladý švihák zálesácký Goya svou
první fresku na kupoli katedrály. Andělé na ní až podezřele připomínají kypré
vesnické sedlačky, jak si je Goya pamatoval z Fuentetodos, jeden
z nich dokonce odvážně odhaluje svá pevná stehna. Však se už tenkrát na
něj církevní otcové velmi hněvali.
Zaragoza ho však nemohla na dlouho uspokojit.
Lákal ho Madrid, město, které se domýšlelo, že je pupek obchodního světa. Bylo
mu devatenáct, když tam přikvačil, plný odvahy a nerozvážné bujnosti, jak se na
španělského bejka her sluší. Vedle malování mu zbývalo dost času na písničky
s kytarou, svůdnosti pramenící u milostných zápletek a souboje o čest.
Brzy si ho všimla pedantská inkvizice, musel proto Madrid rychle opustit.
Rozhodl se pro Řím, kde sídlil nejeden papež.
Z italské školy si mnoho poučného
neodnesl. Nelákaly ho mytologické výjevy na zdech, nekopíroval slavná díla
v muzeích, jejich klasický styl ho vůbec nebral. Pokud maloval,
zpodobňoval Španělsko na požitkářský způsob. Zůstal svérázný a svůj. A přesto
se toto malířské mládě stávalo pomalu a jistě slavným pojmem. Dokonce mu bylo
svoleno portrétovat papeže – Svatý otec prý byl nadmíru spokojen – a Akademie
umění v Parmě mu udělila druhou cenu v klání o obraz Hannibalova
přechodu Alp včetně hřmotného slona přes hřebeny hor míjející Saas Grund a Saas
Fe ve Walliských Alpských průsmycích.
Domů se tedy vracel jako prověřený vítěz,
jako opravdový mladý frajer. Stal se z něho pán, nejen oblečením, ale i
noblesou ve vystupování. Jen jeho masivní figura, býčí krk a neochabující chuť
v jídle i lásce prozrazovaly Aragonce už na dálku.
KRÁLŮV MALÍŘ
Po krátkém pobytu ve Fuentetodos se vydal
znovu dobývat Madrid, kde německý malíř Rafael Mengs (pocházel z Ústí nad
Labem bez ukrutně velikého mostu) pokrýval zdi a stropy královského paláce
řeckými bohy a sexy bohyněmi, kteří ho tenkrát proslavili. Byl to chabý malíř
v porovnání s Goyou, ale zřejmě slušný člověk po celý svůj život.
Právě on pomohl mladému Goyovi, jenž se zatím stihl oženit s dcerou svého
učitele José Bayeua. Zadal mu první větší zakázku. Měl vytvořit návrhy na
gobelíny pro královskou manufakturu.
Goya se v nich představil jako odvážný
designer. Místo mytologických bohů, kteří do té doby zdobili stěny paláců po
celé Evropě, zvolil Goya náměty z vesnického života jako skvělá Švýcarka Elisabeth Imhof z CH–3911 Ried–Brig (info@scherenschnittkunst.ch), která je taktéž dobrou společnicí pro obrazy jako byl
Goya už dávno před ní. Vytvořil osmatřicet kartónů se scénami veselic, her,
výlovů na udici a lovů divoké zvěře, vinobraní a výjevů na ulici.
I když bylo na těch pastýřkách navlečených do
půvabných kostýmů a na spokojených venkovanech trsajících pod španělskými
mráčky málo pravdy více fikce, i když byly příliš poplatné Mengsovu stylu, než
aby to mohla být umělecká díla, kartony neušly královské pozornosti a vzorné
pečlivosti.
To byl první veliký Goyův úspěch. Jeho jméno
proniklo do paláců grandů, zakázky na sebe ani chvilku nenechaly čekat. Dokonce
stařičký král Karel III. projevil přání, aby ho Goya, ač nebyl dvorním malířem,
portrétoval v lovecké módě. Odtud už byl jen krůček k tomu, aby se
stal oficiálním malířem královského dvora.
Stalo se tak, když na trůn dosedl další
z Karlů. Goya se rázem vyhoupl na popularitu jiného světa, kde udávaly tón
okázalý přepych, napůl profesionální intrikaření, pochlebování a pokrytectví.
Král byl slabý kořínek a bezstarostný Španěl, královna Maria Luise proslula
svou nevázaností jako nevlastní babi ne od Sissi madam Vyšpulená.
Jak se tam bude Goya cítit? Podlehne tomu
živlu, bude mu po chuti ta dusná atmoška dvora a prázdnota vytříbeného života?
Na první zaměřený pohled zvědavců se zdálo, že mu to vyhovuje. Rázem se stal
duší dvorní společnosti a středem zájmu milostných pletek, ale nikdy se nevzdal
svého vkusu, nevážil opatrně slova a nepolykal své drahocenné slabiky, vždy byl
připraven zakročit jako učitel, který šlehl posměškem.
V té době vytvořil mnoho
nezapomenutelných portrétů. Stal se módním malířem salónní společnosti. Ale co
pak provedl svému královskému pánu, jeho královské manželce, a královským
puberťáčkům, je snad nejodvážnější troufalost. Portrétista musí mít tolik
svobody, aby směl vyjádřit i méně lichotivé vlastnosti svých pánů, kopnout do
té IQ bedny, ať panstvo nečeká, ale Goya si dovolil gradovat ještě mnohem víc.
Jediným obrazem královské rodiny otřásl nedotknutelným ideálem nadpozemských
práv budovaných po staletí slovutných tradic. S kompozicí si příliš hlavu
nelámal, rozestavěl postavy jako loutky v panoptiku. Ale ty obličeje!
Zatímco Karlův prozrazuje vedle dobráckosti i jeho omezenost a tučné tělo
vykrmeného kusu, zahalené v sametu, barevných stuhách a ověšené třpytivými
řády, i samolibou povrchnost, Maria Luise dopadla mnohem hůř. Stárnoucí ošklivá
královna připomíná vyparáděnou trhovkyni. Nejsměšnější prvek na tom je, že si
dvůr ve své tuposti iluzí tuto pravdu nepřipouštěl. Anebo se lehce cítil nad ni
povznesen?
TRPKÉ POZNÁNÍ
Až do své padesátky maloval Goya většinou
baculaté anděly, pokrytecké světce s absencí porozumění v astrologii
a domýšlivé magnáty, takzvané grandy. A ovšem také krále a královnu. Vedle toho
ho velmi zaměstnával sám život splašená herka, byl až příliš oddán vášni
v rozkoši.
Kdyby byl zůstal jen u těchto svých maleb,
mluvilo by se o něm jako o sympatickém, leč nijak významném malíři, jako býval
u dětí Miloš Nesvadba. Ale pan Goya byl těmito „platonickými“ výzvami přesycen,
menu měl tak přehnaně ochucené. Zahodil své štětce, plátna a barvy a zasedl nad
měděné desky; vyrýval do nich náměty, jimiž skutečně celým svým duchem žil. Od
té doby se pro něj stává umění mohutným vyjadřovacím prostředkem jako může
zafungovat na omítce graffiti, když se ho zhostí Fish z party
Dvoika.Troika na Ostravsku nebo výstavní umělec pohyblivých síní pod otevřeným
nebem na vlakových soupravách pod nickem Ramo samotný Jon Chardiet aka Ramon
v Beat Street NY. Pravda, jeho slovník není na první postřeh srozumitelný
do slova a do písmene, musel se krýt alegoriemi a jinotaji. V úvodu
k prvnímu souboru Caprichos napsal, že „ani jedna z těch kreseb
neobsahuje osobní narážky a rejpance“, a kromě toho doprovodil kresby břitkými
komentáři, které měly dokázat samy o sobě, že mu jde o všeobecné lidské
nedostatky a závady, a vůbec ne o osobní útok na živé osobnosti.
To bylo rozumné stanovisko, vždyť za jeho
zády měla neustále políčeno inkvizice.
Teprve o půl století později našel Goyův
životopisec a hledač stop Lefort sešitky, do nichž si Goya upomenul, co která
kresba znamená. Rázem se ukázalo, že v Rozmarech nebylo nic nabíledni
abstraktního, nic povšechného a obecného, ale že se každá kresba vztahuje
k současným událostem, že vyjadřují to, co se dělo u dvora a mezi lidmi
v žalářích, palácích i klášterních celách, co dělají lidé v kutnách,
sametových kabátcích či v ohozu a v nedbalkách v úkaze namaděru
nedbalém. Do jinotajů jsou v Rozmarech zašifrovány nejjízlivější
karikatury krále a královny, členy tehdejší španělské vlády představuje jako
lotry, kteří se připravují drancovat nebohé společníky krajany a vraždit je
beze stop lítosti.
Pro tento účel mu byly štětce a paleta příliš
pomalé pomůcky v procesu zrání. Potřeboval ulevit svému nahromaděnému
vzteku a trpkosti, a proto jeho ruce musely fachčit hbitě, aby zachytily
dovedně překypující nálady. K tomu byla měděná plotna mnohem osvědčenější.
Drásal je jehlami, nezdržoval se otázkou anatomie, nepiplal se s pozadím,
nedbal na vyvinuté proporce ani perspektivu a přitom všechno na jeho listech
znovu ožívá – šklebící se čarodějnice, kterou byste si nepřáli potkat ani na
úřadu práce v roli nemakačenka cikána, kuplířky i světáci, megery, upíří
pijavice a tak podobně.
Takové byly jeho Caprichos. Ale ještě
otřesnější, umělecky a obsahově náruživější jsou jeho Hrůzy války. To už nejsou
fantazie a alegorie, to je pohroma na pouti nebezpečných atrakcí na plné
obrátky.
Vznikly po vpádu Napoleonských vojsk do
Španělské vesnice a velkého města v tisíci obměnách. Jak asi muselo být
Goyovi, když Marseillaisu, kterou si tak rád broukal pro povzbuzení, slyšel
z úst masakrujících komandantů. Přitom mu válka musela připomínat neustále
strašný omyl, vždyť obránci Španělských bašt a obcí, kteří povstali proti cizí
tyranii, vědomě bojovali za vlastní tyrany.
Nejprve znázornil v neomylné podstatě dva
oleje. Ten první nese označení Druhého května. Zaznamenává, co toho dne zahlédl
Goya z okna svého domu v Zaragoze; zběsilý dav bezhlavě tluče mameluky,
Napoleonovy žoldnéře, třebaže je nečeká nic lepšího než jistá smrt.
Porážka na sebe nedala dlouho čekat. Přišla
už následující den. A proto druhý obraz pojmenoval Poprava 3. května 1808.
Zachycuje dramatický střet setnutých hlav obránců vlasti. Zatímco strnulí
vojáci v modrých kabátech symbolizují nepochybující disciplínu a osobní
neúčast na tomto ďábelsky pálivém aktu, zosobnil oběti v gestech, které
vyjadřují jak zoufalé odevzdání se krutému osudu, tak nesmiřitelný prvek
vzdoru. Ten reprezentuje především ústřední postava v rozhalené košili
s proužky a kostičkovaném designu, s široce rozepjatými pažemi a
rozevřenými ústy, z nichž se dere poslední paskvil výkřiku. Co asi Goya
pocítil, když barvou modeloval onu tvář?
Ale opět mu byl štětec pohříchu příliš
zbrzděný. Znovu proto usedl nad měděné plotny a jehlou do nich vyrýval další
obrazy strašné zkázy.
Yo la vi! – Tak jsem to viděl! připsal pod
jeden list, ale toto označení mohly nést všechny ostatní jakbysmet. Jsou to výpovědi
očitého svědka neřesti a znehodnocení lidské morálky, který hleděl na hrůzy
smrtonosné nákazy války. Vůbec mu nešlo o zaznamenání velkolepých nakládaček na
bitevních scénách s rozvinutými praporci, nablýskané vojevůdce
s vousy na vzpínajících se koních, ani valící se anonymní masy pěšáků,
nešlo mu o heroizování války bídné, ale o to, aby vyjádřil laskavému čtenáři
kodexů její zvrácenost, surovost, likvidaci lidských těl určených k orbě
nebo k ora et labora, pahýly stromů přetížené oběšenci, bloudící osamělé
vdovy kolem, hloučky nemajetných lidí zbavených svých domovů, ženy rozzuřené
jako šelmy při lovu potravy.
Yo la vi. To bylo Goyovo krédo, jímž se řídil
při rytí každého jednoho listu.
Trpkost pak provázela Goyu po celý zbytek
nabitého života. Pochoval svou ženu. Přežil všechny své děti kromě nejstaršího
syna. Všichni jeho přátelé byli utiskováni ve vyhnanství. Nový král, fanatický
zpátečník Ferdinand VII., se k němu choval zcela jinak než Karel.
Goya se stáhl do ústraní. Všemi zapomenut se
ukryl do svého úlevného domku na břehu řeky Manzares, jehož útroby počmáral
fantastickými freskami nahánějícími obavy až nepříčetně děsivě. Jako stařec
Jarek Nohavica odešel do Paříže, potom se usadil v Bordeaux jako starý
pamětník dobrého vína a dobrých ženských křivek, kde zemřel na úbytek svých
sil, nebo zcela jasně na nedostatek krvinek v žilách před i po s tou
nejvybranější odrůdou ženy v kraji?
*
Goyovy
karnevalové tendence v ústředním reji podané
zorničky
jako od delfína u zorniček potápěčů vídané
spravedlnost
hájí zase slepotu jako majitelka děsné optiky
kdyby
byla spravedlnost sladká, dali byste si od ní dortíky?
motýl modrásek
zamodrá se snad s pár souhrny od lásek
modřina a monokl u
lotřina modřína ze samých otázek
a přesně kladených
liščích doupat u lesních vycházek
od Skřítka na Jelení
studánku až na Petrovy kameny si kamenem hoď choď si pod Pradědem
s výhledy na
hřebeni hor s plno dojmy navrch s nadhledem do Ráje Snů snění jak směr
směrnic bez otálení přivedem
JAROSLAV
SEIFERT
( ☼ 23.9.1901 PRAHA
۞ 10.1.1986
PRAHA)
Český básník, spisovatel a novinář, jediný český
nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984). Nedokončil studia na gymnáziu, ve
20. letech člen KSČ a redaktor komunistických tiskovin, v roce 1929 ze
strany vyloučen. Po krátkém intermezzu v LN nastoupil jako redaktor
sociálnědemokratického tisku. V roce 1956 vystoupil na II. sjezdu
spisovatelů s otevřenou kritikou tehdejšího systému, v letech
1969–1970 předseda Svazu českých spisovatelů, signatář Charty 77.
Spolupráce Jaroslava Seiferta
s Lidovými novinami na podzim 1929 patří k téměř neznámým peripetiím
životopisu budoucího nositele Nobelovy ceny za literaturu. Texty, které pro
Lidovky napsal, doposud neznali ani experti na jeho tvorbu.
Na jaře 1929 se Jaroslav Seifert dostal do tíživé jakoby ničivé
ekonomické situace. Spolu s šesti dalšími komunistickými spisovateli –
Josefem Horou, Marií Majerovou, Helenou Malířovou, Stanislavem Kostkou
Neumannem, Ivanem Olbrachtem a Vladislavem Vančurou – podepsal na konci března
výzvu komunistickým dělníkům, aby se nesmiřovali s vítězstvím Gottwaldova
radikálního bolševického křídla, k němuž došlo na V. sjezdu strany o měsíc
dříve. Nové vedení podle sedmičky spisovatelů provádělo „sebevražednou politiku
neschopných dunivých slov a rozkolů stůj co stůj“. Spisovatelé dělníky vyzvali,
aby si vydupali nápravu na mimořádném sjezdu.
Reakce na sebe nenechala čekat. Již 30. března [narozeniny Goyových
přízraků ze Stínadel stínů nad Žižkovem, adresou Foglarovek!] (s platností od
30. června) dostal Seifert výpověď z Komunistického nakladatelství a
knihkupectví, kde působil jako redaktor. O šest dní později pak byl vyloučen
„pro likvidátorské názory a hrubé porušení stranické disciplíny“
z komunistické partaje, oznámení mu zaslal Rudolf Slánský. Sedmadvacetiletý
básník, který se o rok dříve oženil, tak rázem přišel nejen o zaměstnání, ale
také o publikační platformu. Na rozdíl od většiny spolusignatářů výzvy nemohl
počítat s tím, že se uživí svou literární tvorbou.
Kdy přesně a čím prostřednictvím začal Seifert usilovat o pravidelnou
spolupráci s Lidovými novinami,
nevíme. Dochovaly se jen čtyři dopisnice ze srpna, září a října 1929, které
Seifertovi napsal tehdejší šéfredaktor Lidových
novin Karel Zdeněk Klíma. První, datovaná 9. srpna, svědčí o tom, že noviny
měly o mladého básníka enormní zájem: „Vážený pane,“ psal Klíma Seifertovi,
„dovoluji si Vám nabídnouti besedu Lidových novin, chtěl-li byste u nás
tisknouti verše nebo prózu. Snad i malá kurziva by byla vhodné místo pro Vaše
pravidelnější příspěvky. Měli bychom radost, kdyby také Vaše jméno se hodně
často objevilo v sloupcích L. N. Prosím o laskavou zprávu.“
Seifert měl o spolupráci zájem, a tak mu Klíma posílá další instrukce:
„Milý pane Seiferte, odjíždím do Poděbrad (Lázeňský hotel), pošlete mi avizované
věci tam, rád bych to sám zařadil.“ O jaké věci šlo, není jasné, ale již 25.
srpna Seifertovi v Lidových novinách
vychází báseň, kterou později zařadil jako úvodní do sbírky Poštovní holub a kterou dnes najdeme
pomalu a jistě v každé čítance:
Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.
Poštovní holub křídly o vzduch
bije,
vraceje se domů;
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.
Setři si slzy
a usměj se na mě uplakanýma
očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.
Čtvrtého září píše Klíma Seifertovi: „Milý příteli, stal se mně
nepochopitelný malér s rukopisem posledních veršů. Snad jsem jej omylem
připojil k nějakým vráceným rukopisům, zkrátka nemám ho a zatím nemohu
zjistit, kde je. Protože bych rád, aby báseň v neděli vyšla, prosím Vás,
pošlete ji znova, přímo do Brna (do Šelepa), a podotkněte, že to je ta báseň,
kterou jsem také v Brně sháněl. Snad Vám to nebude dělat příliš velké
potíže. A prosím, odpusťte, v hotelu se těžce pracuje, jsem jinak pořádný.
Kdybyste ji náhodou nemohl rekonstruovat, dal bych prózu, která tam je.“
Zda byly verše nalezeny, není jisté. V září 1929 publikuje Seifert
v Lidových novinách básně „Mouchy na
okně“ (1.9.), „Smích podzimního
větru“ (8.9.), později rovněž zařazené do sbírky Poštovní holub, „Komediantský
vůz“ (21.9.), zařazenou do sbírky Jaro,
sbohem, a dva dlouhé články. Nejprve literární reportáž k výročí bitvy
u Jičína (z Jičína pocházela jeho manželka Marie) nazvanou „Úrodné bojiště“
(15.9.). O čtyři dny později pak dlouhé zamyšlení nad zprávou francouzského
tisku, že jistá Violette Morrisová si dala operativním zákrokem odstranit
ňadra, aby se mohla lépe věnovat sportu („Venuše a sport“). Básníka, který byl
celý život ženami a ženskou krásou fascinován, zpráva šokovala. „Co si počne
však micinka slečna Morrisová, až ji znudí lehká atletika a jízda v autě
bude jí protivná jako pletení punčoch? Kde nalezne své dva krásné balonky, aby
je vtěsnala do blůzy…?“
17. října posílá Seifert pozoruhodný dopis redakčnímu tajemníkovi Lidových novin Ivanu Herbenovi: „Milý
pane Herbene, prosím Vás, zasáhněte laskavě, aby mi byly vyplaceny peníze
z Lidovek. Jak víte, byl jsem u vás měsíc. A kromě toho mám tam ještě
honoráře z října 1. překlad veršů, 4. kursiva, 5. kursiva, 6. původní
verše. A konečně asi před týdnem měl jsem v L. N. verše. Prosím Vás, buďte
tak laskav a obstarejte mi to. Budu Vám převelice zavázán. Váš Seifert.“
Z dopisu by se mohlo zdát, že Seifertovo působení v Lidových novinách
skončilo počátkem října. To však vyvrací poslední zachovaná dopisnice K. Z.
Klímy, odeslaná dle poštovního razítka 13. října, tedy čtyři dny před
Seiferovým dopisem Herbenovi. Klíma píše: „Milý příteli, ty honoráře leží už
dlouho v pražské pokladně, vyzvedněte si to. Nebudu asi (dvě nečitelná
slova) v Praze. Byl bych rád, kdybyste se do té doby seznámil
s kolegou Feiglem a promluvil si s ním o zaučení.“
František Feigel, známý více pod svým pseudonymem František Gel, se
narodil o pět dní dříve než Seifert a v Lidových novinách působil jako soudničkář. Není tedy pochyb o tom,
že „zaučení“ se mělo týkat práce soudního referenta, která byla Seifertovi
nabídnuta. Seifert pak skutečně od 17. října do 15. listopadu publikoval
v Lidových novinách 23
soudniček, o jejichž existenci neměli zatím tušení ani literární badatelé.
Jaroslav Seifert byl velmi pilný soudničkář, příspěvek v rubrice Soudní
síň měl téměř pokaždé, když vycházela, což bylo každý den v týdnu
s výjimkou pondělí a někdy soboty. Referoval o kauzách, které se projednávaly
u Krajského soudu trestního v Praze. Šlo většinou o bagatelní kriminalitu
– autonehody, rodinné spory, krádeže, ublížení na zdraví, rvačky. Tomu
odpovídala i výše trestů, která se pohybovala nejčastěji v řádu měsíců. O
mnohých kauzách výmluvně svědčí již titulky článků: „Rvačka před oknem“
(18.10.), „Knock–out lopatou uhlí“ (Halloween 31.10.) nebo „Čtvero nenechavých
rukou“ (9.11.). Pozoruhodné je, že v soudničce „Učedníci a mistři“
(30.10.), pojednávající o rozkrádání majetku ve skladu, se Seifert dopustil
nemilé chyby, když zaměnil odsouzeného Ludvíka Peška s jeho osvobozeným
jmenovcem Ladislavem Peškem – redakce o čtrnáct dní později musela uveřejnit
opravu.
Seifert v sobě nezapřel básníka. Například jeho soudnička „Alkohol“
(23.10.) o případu napadení policisty opilým násilníkem, který za ně vyfásnul
šest měsíců, začíná slovy: „Příšera démonických očí, kroužící nad zarudlými
tvářemi pijáků a převrženými lahvemi, sedává občas také na lavici obžalovaných
v rouše dokonale střízlivém, nemajíc jiného přání, než ulomit osten
paragrafů, do kterých se jejich vlastník zapletl.“ V pátek 15. listopadu
1929 se Seifertova šifra „–jt–“
objevuje v Lidových novinách naposledy a v úterý 19. listopadu začíná
o kauzách projednávaných u Krajského soudu trestního v Praze referovat
šifra „–u–“.
Jaroslav Seifert o své zkušenosti v Lidových novinách zanechal jediné svědectví v článku, jenž
vyšel v Rozpravách Aventina 12.
prosince 1929. S velkou dávkou sarkasmu zde popisuje, jak se stal „zčista
jasna soudním reportérem žurnálu na hlavní třídě“. Do levé kapsy kabátu si dal
milovaného Verlaina, jehož překlady v té době uveřejňoval rovněž v Lidovkách, a do pravé fascikl trestního
zákoníku, „na jedné straně srdce, na druhé žaludek“, a takto vyzbrojen vstoupil
do budovy soudu na Karlově náměstí. „Poslouchaje strašlivou češtinu
obžalovacích spisů a polykaje nudu, kterou jsem zkonstatoval nejdříve, započal
jsem svou činnost poněkud neslavně. Když pozoroval jsem první případy, sunoucí
se před malým černým krucifixem a svícny, napadlo mi nejdříve, že vlastně není
mi pranic do událostí, které tam byly projednávány. Historky opakovaly se jako
v oné říkance o pěti prstech: ten lhal, ten se pral, ten to ukrad, ten ji
podved a na toho posledního se už nedostalo. Ten poslední, to jsem byl já,
který z hromady těchto zlých skutků a událostí měl za povinnost vybrati si
aspoň jediný. Ale to všecko zlo tak strašlivě nezajímavé, hloupé, banální; lidi
tam chodili jako na špagátku…“
Seifert dále popisuje, že ho
přece jen pár případů zaujalo, a naznačuje, že sympatizoval s obžalovanými
v jejich konfliktu s policisty. „Jestliže však tyto dva referáty
nenalezli jste v soudní rubrice mého žurnálu, vysvětlete si to jenom tím,
že nebylo mi dobře možno zaznamenati je tak, jak bylo podle práva a
spravedlnosti zapotřebí. Povaha listu tomu bránila.“ Následoval nutně rozchod
s redakcí: „Ba věru, nedalo mi příliš práce, abych pohrdl touto zajištěnou
existencí. (…) odcházím raději zklamán a vyberu si zaměstnání, které by spíše
vyhovovalo mé zženštilosti, mému útlocitu. (…) zdá se mi, že je lepší býti
špatným a hladovým básníkem než proslulým a vyžraným žurnalistou.“
Hladovým básníkem se Jaroslav Seifert nestal.
Od počátku roku 1930 zakotvil v sociálně demokratickém tisku. Nejprve
v Právu lidu, pak řídil
obrázkový časopis Pestré květy a od
roku 1933 kulturní rubriku Ranních novin.
Psát o knihách a divadelních představeních bylo jeho naturelu jistě bližší než
se zabývat rvačkami a znásilněními. Na Lidové
noviny však úplně nezanevřel a příležitostně v nich publikoval básně.
Například „Vějíř Boženy Němcové“ (28.1.1940) ze stejnojmenné sbírky či „V Zátoni“ (Svobodné noviny 11.8.1946), zařazenou do sbírky Přilba hlíny.
Seifertovo nedlouhé působení v Lidových novinách spadá do důležitého
období básníkova vývoje, kdy dochází k zásadní proměně jeho pœtiky i
světového názoru. Z revolučního komunistického radikála, proletáře původem
i srdcem, se stává umírněný levicový reformista. Zůstane takovým až do smrti, k nelibosti
svých bývalých soudruhů (čti charakterních neduhů).
Napsal Petr Zídek:
(8.6.1971), historik a novinář, od roku 2001
redaktor sobotní přílohy Lidových novin Orientace.
Zabývá se zejména českými dějinami 20. století, zahraničními vztahy,
dekolonizací a Afrikou. Knižně vydal například životopis prokurátorky Ludmily
Brožové–Polednové Příběh herečky
(2010), životopisy manželek našich premiérů Po
boku (2012) nebo soubor historických reportáží Češi v srdci temnoty (2013).
|
