ANDREA SESTINI HLAVÁČKOVÁ
10. SRPNA 1986 V PLZNI
Vyhlášená puntičkářka hraje profesionálně od roku 2004 čtrnáctou
sezónu. Nejvíc se proslavila na olympiádě v Londýně 2012, kde s Lucií
Hradeckou vybojovaly ve čtyřhře stříbro. Z deblu pocházejí i její další
velké úspěchy: tři vyhrané grandslamy či titul na Turnaji mistryň. Dvakrát byla
členkou týmu při vítězství ve Fed Cupu. Jejím otcem je vrchní sládek plzeňského
pivovaru Jan Hlaváček.
ČÍM MNE FABRIZIO OKOUZLIL
Strašně jsme si rozuměli od prvního
rozhovoru. Názorově i vnitřní energií. Rozesměje mě, neztratím se s ním ve
světě, dokáže se o mě postarat. Ale okouzlil mě hlavně svým humorem.
PROČ MÁM VE JMÉNĚ SESTINI
Nechtěla jsem se zbavovat jména Hlaváčková,
vybudovala jsem si s ním kariéru. Ale chci respektovat manžela a dát
najevo, že k sobě patříme. Takže jsem to vyřešila takhle napůl. Myslím, že
to bylo i hezké gesto vůči Fabrimu – že do toho jdu se vším všudy.
KDO JE NERVÓZNĚJŠÍ, KDYŽ HRAJU
Myslím, že Fabri. Hlavně dřív to hodně
prožíval. Ale teď pracuje pro WTA, takže se musí trošičku klidnit, nemůže tolik
dávat najevo, že fandí proti jiné tenistce.
JAK DLOUHO JEŠTĚ CHCI HRÁT
Už v minulé sezóně jsem si říkala, že se
blíží konec. Přišly chvíle, kdy už mě to tolik nemotivovalo. Ale když se
naskytla šance hrát s Latishou Chan (světová
jednička ve čtyřhře), dostala jsem motivaci. Je těžké končit. Ale už mi
není dvacet, budu chtít rodinu a zažít (začít) jiné věci než tenisový kolotoč.
Dítě bych chtěla, hned jak skončím. Možná i dvě.
NEJVĚTŠÍ MOMENT MOJÍ KARIÉRY
Vzpomínám hlavně na největší zápasy, takže na
vrchol dávám výhru v semifinále na olympiádě v Londýně. Ten pocit,
kdy jsme si s Lucií Hradeckou uvědomily, že máme medaili, se nedá zaměnit
s ničím jiným. Výhry na grandslamu tomu byly blízko, ale tohle bylo
nejemotivnější.
KDE MÁM MEDAILI Z LONDÝNA
Nosila jsem ji u sebe, ale nepřinášelo mi to
štěstí, tak jsem ji dala do sejfu k rodičům, kde je dodnes. Před rokem
jsem ji potřebovala na nějaké natáčení, to jsem ji viděla po dlouhé době. Řekla
jsem si, že ji vyndám po konci kariéry.
KDY MĚ TREFILA SPOLUHRÁČKA
Lucka Hradecká dvakrát při podání, co si tak
pamatuju. Ale jinak si spíš vzpomínám, jak já trefovala ostatní. Lucku xkrát do
zad. A parťáka na smíšenou čtyřhru do ucha. Hned v první hře prvního
zápasu. Rovnou bylo jasné, kdo to bude schytávat.
NAKOLIK UMÍM ITALSKY
Na začátku vztahu jsem si brala italské
lekce, lehce, to jsem měla lehce velkou motivaci. Klasika. Ale pak mě to
přešlo, trávíme v Itálii hrozně málo času a ani Fabri tam neplánuje žít
nebo pracovat. Zůstaly mi základy, umím si objednat jídlo nebo se zorientovat
ve městě. Ale třeba u filmu netuším, co říkají.
FABRIZIO SESTINI
MANAŽER, MANŽEL ANDREY SESTINI HLAVÁČKOVÉ
5. SRPNA 1981 V BRUSELU
Dlouholetou partnerku Andreu Hlaváčkovou si vzal loni
v červenci. Narodil se belgické matce a italskému otci. Žil v Mexiku,
Venezuele či Španělsku, je však Italem a bydliště má v Americe. Hrál
tenis, na žebříčku se nejvýš vyšplhal na 1 322. pozici v úsilí lvím.
Vystudoval komunikaci a marketing, což využíval téměř deset let při práci pro
mužskou tenisovou asociaci ATP. Od srpna 2016 se podílí na řízení turnajů ženského
okruhu WTA.
JAKÁ JE MEZINÁRODNÍ SVATBA
Měli jsme hosty ze všech možných zemí. Čechy,
Italy, Belgičany, Venezuelany, Němce, Španěly, Angličany… Obřad byl
v češtině a angličtině, slib jsme skládali i v rodné řeči toho
druhého Lva. Svatba se točila kolem našich cestovatelských zážitků a krásných
chvil, které jsme za posledních deset let zažili.
PROČ JSME SE BRALI V ČESKU
Nejdřív jsme přemýšleli o Kostarice, pak
Řecku a nakonec nám došlo, že nejlepší to bude doma, aby s námi mohli být
příbuzní a nejbližší přátelé. Díky rodičům Andy jsme svatbu mohli uspořádat
v krásném areálu golfového klubu v Dýšiné u Plzně.
KDE JSME SE POTKALI
Na hráčské party na Australian Open 2010, po
které jsme šli ještě na hezkou večeři v Melbourne. (Andrea: Vzal mě na rande na surf k moři, tam přeskočily
všechny jiskry. Letěla jsem domů s tím, že jsme spolu a že nás čeká
bláznivá jízda. A to se stalo.)
JAK JSEM JI POŽÁDAL O RUKU
Při Wimbledonu 2014 jsem vzal Andy na své
oblíbené místo do parku Wandsworth. U vody při západu slunce jsem poklekl a
zeptal se, jestli si mě vezme. Když řekla ano, byl jsem nejšťastnější chlápek
na planetě snů a skutečností.
KDO VYHRÁVÁ NAŠE ZÁPASY
Vždycky je to dost těsné, oba jsme soutěživí.
Takže je tam obvykle dost emocí, ale taky srandy. (Andrea: Bývá to ostré. Jestli se někde umíme zaručeně pohádat,
tak na kurtu. Nirvána děkuje Cobainu, smells like teen spirits trefa souboj
titánů. Většinou mě porazí, ale už jsem taky vyhrála.)
KDY NEŘEŠÍME TENIS
Bavíme se o něm skoro denně. Máme i dost dalších
společných zájmů, ale tenis milujeme a navíc mu vděčíme za to, že nás dal
dohromady. Rádi taky trávíme čas s rodinou, dáme si dobré jídlo, chodíme
do přírody nebo provozujeme vodní sporty. (Andrea:
Já jsem spíš v sekci toho jídla a Fabri těch sportů. Takže to často končí
tak, že já jím nějaký sendvič a sleduju ho, jak jezdí na surfu.)
KDE JSME DOMA
V Praze (jinde než na Kampě) a
v Tampě, když zrovna nejsme v letadle nebo hotelu. Tak trochu je
naším domovem celý svět, protože máme spoustu dobrých přátel všude možně.
KDO Z NÁS JE VĚTŠÍ PUNTIČKÁŘ
(Andrea:
Nechci po nikom, aby se přibližoval mým nárokům. Jsem trochu jinde.) Taky
se snažím mít ve věcech pořádek. Ne tak moc jako Andy, ale hledáme nějaký
kompromis.
JAK UMÍM ČESKY
Pracuju na tom. (Andrea: Z češtiny zná hlavně vole a taky vytvořil novou
nadávku krávole. Nevím, kde to slyšel, ode mě ne.)
ŠTĚPÁN RAK, KYTAROVÝ VIRTUOS, CO ZAŽENE VIRY CHŘIPEK JAK ŠÍPKOVÝ
ČAJ I MELODICKÝ ČAJOVÝ ŠÍPEK DO KOUTA…
Štěpán Rak přijel do Prahy v květnu roku 1945 v tanku rudé chudé
armády ještě jako nenarozené bohaté ne rohaté dítě. Narodil se osmého srpna na
mezinárodní den ženského orgasmu, jeho maminka, ukrajinská příslušnice rudé
armády, byla však za rok odvelena jako ta nepohodlná pro Stalina. Po pěti
letech se pro malého Štěpku vrátila, jenže on už měl své adoptivní rodiče
Josefa a Marii Rakovy. Kytarový Bůh ŠR: Já si nemyslím, že život je jen náhoda. Jsem přesvědčen, že ta náhoda
má něco jako svou nadnáhodu, která se stará o to, aby ty náhody, který se nám
zdají jako náhody, byly někam směrovaný. A že s námi existuje nějakej
plán. Ať už je to plán Boží nebo plán přírodní, ten plán má s námi cosi
rafinovaného za lubem. A on nás tam nějakým způsobem dokope. Můžeme dělat
všecko proti a nebo všechno pro, stejně nakonec věřím tomu, že to dopadne tak,
jak to dopadnout má.
Neuvěřitelný životní příběh Štěpána Raka jsem
slyšel z jeho úst už poněkolikáté, ale vždy mne překvapí jeho síla.
Člověka s takovým příběhem si obvykle představujeme jako někoho
výjimečného, nedostupného… Pan Rak jezdí po vlastech českých vlakovou soupravou,
když nemůže vzít telefon, volá zpátky, nevyžaduje taxi k dopravě do studia
a vždycky si na vás vyhradí čas, i když má diář zaplněný nepřetržitě na rok
dopředu. Jaký kontrast s některými důležitými a neustále zaneprázdněnými
osobnostmi… Točili jsme tóčo u Raků doma v obýváku a venku na zahrádce mi
pak pan profesor se svým synkem Matějem hrál na kytaru.
Pan Martin Severa (10. února 1956, brzy
vypuknou jeho oslavy) začíná důležitou rozpravu:
PANE RAKU, VÁŠ ŽIVOT ZAČAL
PRAVDĚPODOBNĚ V TANKU RUDÉ ARMÁDY…
Tak ten prenatální, ten má s tankama
určitě mnoho společného, protože jsem byl počat někdy během Dukelských operací.
To si asi už nikdo neumí představit, co to muselo být za situaci a jaká to byla
asi napjatá atmosféra. Definitivně jsem se dozvěděl, mám na to dokonce i rodný
a křestní list, že jsem se své mamince Vasilině Slivkové narodil v Praze
osmého srpna devatenáct set čtyřicet pět. Což přesně odpovídá tomu možnému
početí, tedy někdy kolem 19. listopadu tisíc devět set čtyřicet čtyři.
KDY JSTE SI ZAČAL UVĚDOMOVAT,
ŽE „ŽIVOT JE JEN NÁHODA“ NENÍ FRÁZE?
S tím, abych tomu věřil, s tím jsem
měl problém vždycky. Já si to totiž nemyslím. Vlastně už od dob, kdy jsem začal
vnímat tenhle svět. Já jsem přesvědčen o tom, že život je sice z veliký
části náhoda, jako vlastně cokoliv dalšího na světě, ale že ta náhoda má něco
jako svého ředitele, nějakou svou nadnáhodu, který nebo která se stará o to,
aby ty náhody, který se nám zdají jako náhody, byly někam směrovaný. A že asi,
a to si myslím velice pevně, existuje s námi nějakej ten plán. Ať už je to
plán Boží nebo plán přírodní, ten plán má s námi něco za lubem. A on nás
tam nějakým způsobem dokope. Ať už chceme nebo nechceme. Můžeme dělat všecko
proti a nebo všechno pro, stejně nakonec věřím tomu, že to dopadne tak, jak to
dopadnout má.
MYSLÍTE SI, ŽE POKUD JE NAPLNĚN
ÚDĚL, TAK ČLOVĚK ODEJDE?
Mě vždycky fascinoval třeba Mozartův osud.
Nebo Karel Hynek Mácha. A vůbec všichni, Schubert, všichni tihleti, kteří
umřeli strašně moc mladý, ale to dílo, který zanechali, je fascinující a člověk
nikdy neví, jestli by v tom pokračovali, kdyby žili dál. I když podle mne
žádné „kdyby“ není. To je moje životní krédo, který mě naučil kdysi dávno Mirek
Kokoška, vynikající marimbafonista. Kdyby neexistuje. Je to pláč nad rozlitým mlíkem
a ten skutečně moc neřeší. Co je yesterday, je yesterday, co je tomorrow, je
tomorrow, o tom nic moc nevíme, co je today nás zajímat může, ale z toho
nejvíc to, co je tady a teď. Protože tady a teď vytváříme to, co bude jednou
naše yesterday.
ALE TO YESTERDAY MUSÍME TAKÉ
BRÁT V ÚVAHU, PROTOŽE NEJSME-LI POUČENI Z HISTORIE, PAK JSME
ODSOUZENI K TOMU, ABY SE OPAKOVALA.
Ona se nikdy nemůže opakovat.
ALE MUSÍME SE PŘECE POUČIT
Z KOMUNISMU, ABY ZNOVU NEPŘIŠLA OBDOBA PADESÁTÝCH LET.
No, tak to je samozřejmě moudrá rada. Horší
je, že taky velice často zapomínáme, a to je ten hlavní problém. Naučit se
nezapomínat. Naučit se, nikoli neustále připomínat, jak to bylo špatný a pozor
na to a bububu a tohle všechno, ale nezapomínat.
Na
zahradě s kamennou kytarou… chytlavou zahradou, chytlavější nenáročnou
kytarou…
TO JE TA KYTARA Z KAMENE?
JAKÝ JE JEJÍ PŘÍBĚH?
Ten začal asi před dvě stě padesáti milióny
let a je velmi prostinký a jednoduchý. Hrál jsem na festivalu rekordů
v Pelhřimově na kytaru ze sirek, kterou nějakej pan Korda (rekorda) udělal
pro svoji dcerušku, která jinak nechtěla hrát, ale spíš to byla švanda atrakce.
Po koncertě za mnou přišel mladý sympatický muž, představil se jako Jan Řeřicha
a řekl mně: „Pane Rak, já přemýšlím o tom, že bych vám udělal kytaru
z kamene.“ Na takové návrhy já říkám vtipy jako: Jo, tak to je fajn, tak
to bychom mohli pokřtít někde v kamenolomu, oblázky by mohly bejt jako
vstupenky a Roman Skamene by to mohl kupříkladu moderovat. On se ale nezasmál,
on to myslel úplně vážně a říkal – ne, já nechci dělat kytaru jako atrakci, já
vám chci udělat hudební nástroj, na který budete hrát.
VRAŤME SE JEŠTĚ K VAŠEMU
PŘÍBĚHU. VY JSTE DOSTAL KRÁTCE PO NAROZENÍ ZÁŠKRT A LEŽEL JSTE
V NEMOCNICI.
Dozvěděl jsem se dokonce, že
v Thomayerově, kde mně zachránili živůtek, můj úplně mrňavý živůtek.
TO VÁM BYL ROK?
Nevím, kolik mi bylo, ale spočívá v tom
pravděpodobná celá ta příhoda, proč mě tady moje maminka Vasilina nechala a
odešla na Zakarpatskou Rus. Já jsem byl v jejím náručí a v její péči
od osmého sprna čtyřicet pět až do šestnáctého března čtyřicet šest, kdy musela
nutně odjet. Byl v tom částečně vojenský rozkaz, což se samozřejmě muselo
plnit, tam nebylo co řešit, ale byla v tom i zoufalá nouze její rodiny,
která byla na Zakarpatský Rusi v naprosto katastrofální situaci a ona měla
nějakej proviant i peníze. Všecko, co byla schopna unést, tak tam vzala, aby
jim pomohla přežít. A mě dala do opatrování své spolubojovnici, která porodila
syna krátce před ní, takže také lvíčka nepřeslicového nePresleye Elvíčka.
Vlastně to byla taková kojná. Ale tam muselo být něco, a to se už těžko,
přetěžko dozvím, s touhletou zákeřnou nemocí a mým pobytem
v nemocnici. To asi nebyla vůbec žádná legrace. V Thomayerově
nemocnici se pak skutečně našly doklady o tom, že jsem tam tehdy ležel. No a
ona tedy odešla na Podkarpatskou Rus, byla ovšem přepadena a okradena úplně o
všecko. Než se vůbec dokodrcala tam někam do toho Šandrova u Chustu, tak to si
ani neumím představit, jak dlouho to trvalo. Potom ale Stalin zavřel hranice na
západ a bylo to. Takže moje maminka se pro mě už nedostala. A tady odsud byly
zase zavřeny hranice na východ, takže jsem byl dán tady do opatrování a později
k adopci.
VAŠI RODIČE SI PRO VÁS PŘIJELI
DO ÚSTAVU…
Ano, přijeli si pro mě Josef a Marie Rakovi,
což je taky zvláštní, krásný jména. Bylo to někam na Zbraslav a přivezli mě,
jak říkala jedna pamětnice, přivezli mě někdy kolem poledne sedmnáctého května
tisíc devět set čtyřicet šest, jsou to narozeniny jedné Etny… Eithne Ní Bhraonáin… známější světu jako
Enya z Irska, tedy ještě 15 let trvalo do chvíle Enya vedle génia
přišla na svět buňka, co nekuňká jen tak ledabyle Harmonia… A tady u těch
vrátek, tam, jak jsme teď stáli, když jste přicházeli, tak tam se ta pamětnice
viděla s mojí maminkou a tátou, a oni říkali – tak jsme si právě přivezli
Štěpánka.
A V TOMTO DOMĚ ŽIJETE
POŘÁD.
Ano, já v tomto domě žiju od svého
druhýho narození, čili narození, kdy se mě ujali manželé Rakovi, úžasný lidi,
fantastický. Víte, vždycky říkám, a říkám to strašně rád, že každýmu děcku na
tomhletom světě, ale nejenom děcku, každýmu tvorovi bych přál, aby jeho
adoptivní rodiče byli tak úžasní jako moje. Víte, mnohdy ani vlastní rodiče
nebejvaj tak skvělí, jako byli moji adoptivní.
Když jsem zahrál akord, tak jsem najednou
pochopil, že ty struny kytary rozezněly duši toho kamene. A že se můžeme
propadnout do času a potykat si s trilobity, které ten kámen ještě
pamatuje.
VAŠE BIOLOGICKÁ MAMINKA SI ALE
PRO VÁS PO ČASE PŘIJELA! JEDNOHO DNE ZAKLEPALA NA DVEŘE VAŠEHO DOMU.
Ona se nějakým způsobem dopátrala, kde
bydlím. To bylo už po osmačtyřicátým roce, mně bylo nějakých čtyři pět let.
Zkrátka se nějak dozvěděla, kde jsem, a pak tady dokázala klečet, tady před tou
brankou, a prosit, aby mě vrátili, ale ono už to nebylo možný. Tak nějak se mi
vybavuje, že když jsem tady chodíval na tu zahrádku, tak tam posedávala nebo
postávala nebo poklekávala nějaká zvláštní dáma (= moje vlastní vlastivědná
máma). Něco takovýho ve mně zůstalo. Nedávno umřela moje velice drahá známá ve
svých čtyřiadevadesáti letech. Anička Vinklerová. Vinklerovi k nám
v těch dobách chodili a Anička mi tohle tak nějak jako by připomněla. Naši
se bavili o tom, jak docílit toho, abych tady mohl zůstat. Ještě říkala, když
jsem s ní mluvil akorát chvíli před její smrtí, „víš Štěpánku, oni vaši
nechtěli, abys byl moc k poznání, tak ti holt dávali do ruky vlaječku a
oblíkali tě jako holku“. Ona ty moje fotografie měla, já jsem je někam
zašantročil, ale asi bych je našel, to byly fotografie malýho caparta,
čtyřletýho, pětiletýho, kterej byl oblečenej do holčičích šatů a měl
v ruce českou vlaječku. Tohleto mě docela dojalo, a když jsem tu fotku
viděl, tak jsem se rozbrečel, beran by se rozbečel…
KDY JSTE SE VLASTNĚ O SVÉM
PŮVODU DOZVĚDĚL?
To jsem se dozvídal velice kostrbatě. Začalo
to tak v první, druhý třídě. To si pamatuju, když jsem se snažil zapojit
se do klukovský party, tak na mě kluci pokřikovali – Rusáku, přivezli tě na
tanku, ty si s námi nehraj!
A JAK TO VĚDĚLI?
No, to je to! Tady se říkalo Na Pankráci.
Tyhlety domečky byly postaveny pro odpadlíky, pro podnikatele a živnostníky,
zkrátka pro ty špatný. A teď si sem nějaký Rakovi vemou Rusáka!
ALE JAK VĚDĚLI, ŽE SI BRALI
RUSÁKA, VŽDYŤ VAŠI RODIČE ADOPTOVALI DÍTĚ.
No, tohleto věděli, protože znali moje jméno,
věděli, jak jsem se jmenoval, věděli, že jsem byl Sťopka, tedy Štěpán nebo
Stepan Zákolanský, později Slivka. Takže se toho velmi dobře dopátrali. Myslím,
že to zase až tak velkej problém nebyl. Zvlášť poté, co sem ta Vasilina začala
chodit.
POVYPRÁVĚJTE TEN PŘÍBĚH O
SETKÁNÍ S VAŠÍM BRATREM. TO BYLO V KYJEVĚ A PŘENÁŠELA TO DOKONCE
TAMNÍ TELEVIZE.
To nebyla jenom tamní televize, to byla
celoruská televize a já nevím jaký všechny další televize. Já jsem měl mít
normálně koncert v Kyjevě. Takže dobrý, rád do Kyjeva přijedu, samozřejmě.
Je to země, která je mně blízká naturelem, ta Ukrajina, hlavně tedy
Podkarpatská Rus, nicméně celá Ukrajina je nádherná, tak jsem tam přijel
s tím, že tam budu normálně hrát. Tak jsem měl koncert a teď tam kolem
lítaly kamery, na což jsem zvyklej, když jsem někde v zahraničí, tam ty
média zájem obvykle projevujou, ale tady byl takovej podezřele velkej. No a
před koncertem říkala paní režisérka: Pane Rak, mohl byste na závěr zahrát
nějakou ukrajinskou lidovou? Já jsem říkal, no, samozřejmě, dělávám to vždycky
v zemi, kde hraju, dám přídavek, aby to konvenovalo s místním prostředím.
A když jsem dohrál, tak začali chodit gratulanti, ovace vestoje, všecko… a teď
ty televize takhle přijížděly a poslední gratulant byl prošedivělý pán
s jednou růžičkou. A jak se ke mně blížil, tak jsem cítil něco naprosto
silného, strašně mocného, ale nevěděl jsem, co. A on ke mně takhle přišel,
takhle mě chramstnul těma velkejma prackama, on je větší než já, tu kytičku
takhle pořád držel a říkal – Sťopka, ja tvoj brat Voloďa. Tak to jsme řvali jak
doroty, zkrátka normálně jsme to probrečeli. A do toho paní režisérka říká:
„Právě vidíte první setkání dvou bratrů, které rozdělila druhá světová válka.
Nalézáte se v pořadu Ždi meňja a
v této chvíli nás sleduje přibližně čtyřicet pět miliónů lidí.“ No, takhle
to na mě připravili. Ale ještě je jedna zajímavá věc. Dávno předtím se můj
starší syn Jan Matěj za mým bratrem vypravil. Jel tam s Helenkou
Dubničovou (zas ten duben) a
s jejími přáteli, ona věděla, kde by asi Voloďa mohl žít. A opravdu ho
našli, pro Matěje to byl neskutečnej zážitek, dodneška o tom mluví, jenže potom
se to nějak zpřetrhalo, oni se přestěhovali, měli úplně jiný telefony a
ztratili se. Já jsem zkoušel všechno možný, abych se dopátral, ale nepodařilo
se mi to. Ani přes Červený kříž. Až pořad Ždi
meňja to dokázal, takže jim za to chci moc poděkovat. No a s bratrem
jsme se sešli ještě jednou, a to loni, když jsme s Alfredem Strejčkem a
panem profesorem etnologem Mušinkou, vynikající člověk, který to všechno
spunktoval, udělali takový turné po kraji mých předků. Byli jsme tedy na
Zakarpatský Rusi v Oleksandrivce, to je rodná ves mý mámy, tam nás
přivítali chlebem a solí a byla tam i moje dvaadevadesátiletá teta. Bylo to
něco naprosto úžasného. My jsme tam dělali Komenského v češtině. Také
v Užhorodě, Mukačevu, v Chustu a v dalších místech. Vznikl o tom
koneckonců film, točila to Slovenská televize z Košic, ten film běžel
myslím loni, půlhodinovej film, nádherně udělanej. A pan profesor Mušinka se
rozhodl napsat knihu o mý mámě a o mně, ta by snad měla letos vyjít.
VY JSTE VYSTOUPIL I NA KONZERVATOŘI
PETRA ILJIČE ČAJKOVSKÉHO A VELMI JSTE TAM ZAPŮSOBIL. ČÍM?
No, to bylo v době toho nešťastného
Kursku. Já jsem v tý době dokončil celovečerní projekt, kdy jsem se vrátil
do svých dětských let. To byla doba, kdy jsem byl fascinovanej Vernem a především
Kapitánem Nemo a 200 000 mil pod mořem. A já jsem tu skladbu věnoval těm
nešťastnejm ruskejm námořníkům a premiéra byla právě na Čajkovského
konzervatoři. Bylo to přijato naprosto obrovským způsobem. To se nedá vůbec
vypovědět, jaká tam byla atmosféra. Byla tam celá ruská hudební generalita a
byl to zážitek, který byl umocněný tou hroznou událostí. To jsem samozřejmě
nehrál na kamennou kytaru, to bylo na kytaru klasickou. Nicméně věřím, že i na
kamennou kytaru by některý místa z toho mohly znít dosti přesvědčivě a
dosti magicky.
V KOLIKA ZEMÍCH JSTE
VYSTUPOVAL?
Dopočítal jsem se čísla sedmdesát dva. Já
nevím, jestli je to moc, nebo málo.
UMĚL BYSTE JE VYJMENOVAT?
No to bych neuměl, opravdu ne, aspoň určitě
ne teď v tuhletu chviličku. Ale fakt je, že některý mi utkvěly
v paměti silněji, některý méně, na některý radši zapomínám.
ALE NA TO, ŽE JSTE HRÁL
KANIBALŮM »ŠKODA LÁSKY«, SI URČITĚ VZPOMENETE!
Já se obávám, že jsem zřejmě jedinej
kytarista na světě, kterej hrál skutečným kanibalům, kteří svůj kanibalismus
pořád provozují. Na tom ostrůvku jsou čtyři klany, který se mydlej už čtyřicet
tisíc let, co tam žijou. Ten můj průvodce mi říkal, že se mydlej hlavně ti
šéfové. Tak si říkám, nebylo by to lepší i pro celý svět, že by se takhle
mlátili šéfové a nezatahovali do toho normální lidi? No, tak oni se nějak
pobijou a pak něco z těla toho zabitého zbaští jako paštiku kančí, protože
mu tím prokazujou od úst úctu a čest, že bojoval statečně. No, a teď si
představte, že nejúžasnější okamžik byl, když náčelník Vagaunga (půl slova
vyzní jako vagabund) tam nechal cosi přinést v nějaký nádobě. Nejprve si
to dal do úst on, vyplivnul to zpátky a takhle to kolovalo až ke mně. Když jsem
viděl ty jejich pramálo bílé tesáky, když jsem viděl, jak to celé v tý
nádobě působí pro oko, pro okolí, tak už jsem se loučil skutečně a smutečně se
vším… a to jsou ty okamžiky, ty strhující okamžiky, ty fascinující okamžiky teď
a tady. Střelná modlitbička. Já jsem tak jako poprosil, víte, oni ti andělé
jsou a fakt nás poslouchají. Oni se hrozně nuděj, oni nám chtějí pomáhat a my
to nechceme… no, já jsem poprosil – pomozte mi, co mám dělat? A nevím, jak se
to stalo, ale když ta nádoba ke mně takhle přišla, tak jsem řek „Sorry, I am
vegetarian“. Samozřejmě, nikdo mně nemohl rozumět, zřejmě jsem řek nějaký
zaklínadlo nebo nevím co, a náčelník pokynul, aby dali jídlo dál. Tohle mně asi
zachránilo život. A potom nadešel okamžik, kdy jsem dohrál, a náčelník mi přes
tlumočníka řekl, jestli bych zahrál něco z toho mýho ostrova. No a mě napadlo
Škoda lásky, co jiného. Tak jsem začal Škoda lásky na kytaru, náčelník Vagaunga
vzal didgeridoo a začal přes ni hustit vytrvale do bytostně mezinárodního celku
Škoda lásky „doung, doung, ding, dong“, načež tanečníci začali tančit břišní
tance a nad tím vším svítil Jižní kříž. Něco podobného těžko kdo prožil nebo
přežil.
NO A PAK JSTE SE DOSTAL TAKÉ DO
FINSKA.
Do Finska jsem se dostal v roce
devatenáct set sedmdesát pět. To bylo tak, že Vladimír Mikulka, náš vynikající
kytarista, první vítěz soutěže v Paříži, to byla velikánská kytarová
soutěž jednoho francouzského rádia, potom opustil tuto republiku, ne příliš
dovoleně, a začal jezdit po světě. A všude hrál moje skladby, za což mu děkuju.
Přijel do Finska a tam je zahrál taky. Načež pan ředitel Juhani Laurila řekl,
tak tohohle chlapa my tady chceme, protože budeme zakládat kytarový oddělení.
No, a začalo martýrium. Štěpán Rak byl v tý době spoluhráčem Jaroslava
Hutky, psal mu i melodie, třeba na písničky Cizinci anebo Litvínov, takže to
nebyla nejlepší vizitka. No, trvalo to velice dlouho. Pragokoncert těm Finům
pořád nabízel někoho jinýho, až se tak naštvali… tehdy byla akorát podepsaná
taková ta smlouva o kulturní výměně… že řekli, že tu smlouvu snad zrušej, když
mě tam nepošlou. Tak se to tedy přes velikánský štrapáce podařilo a já jsem tam
vyjel. To bylo v roce, jak už jsem řekl, sedmdesát pět, pobyl jsem tam
nakonec pět roků a narodili se nám tam oba kluci. Jan Matěj – kytarista,
skladatel a písničkář, a Štěpán, který je paleontolog a vydal se po stopách
Barrandových. Byl to přenádhernej čas prožitý v nádherný zemi.
JACÍ BYLI VAŠI STUDENTI?
Jeden příběh za všechny. Přišel mi tam žák,
nějakej Jurkki Proki, kterej na první hodině jen tak seděl a mlčel a já jsem si
říkal, tak co mám s tebou dělat? Snažil jsem se s ním komunikovat,
ono to moc nešlo, tak jsem různě hrál. Zahrál jsem mu i takovou vypalovačku,
která vždycky zabere, a ono nic. Zkrátím to. Postupně se začal učit na kytaru,
učil se výborně, začal se učit stavět kytary, což se taky naučil výborně, začal
se učit stavět lodě, udělal úžasnou plachetnici, na který jsem pěkně nastyd,
ale když jsme potom po těch pěti letech odjížděli, tak se nepřišel rozloučit.
Na nádraží on nepřišel. Tak jsem říkal, no, je mi to líto, ale co mohu od
chladného Fina čekat. Vrátili jsme se domů a po čase mně přišla obsílka
k celnímu řízení. Nepřeju nikomu pocit, když vám v osmdesátým roce
přišla obsílka, dostavte se neprodleně k celnímu řízení. Celej vystrašenej
jsem tam přišel, teď tam takovej Hlustivisihák říká: no, víte o tom něco?
Nějaká zásilka z Finska. Já říkám: já nevím, tady mi přišla depeše. Tak se
na to podívejte, co to je. Já jsem říkal, nevím, je to z Finska. Nicméně
byla to kytara. Malá kytara. Ne nějaká maketa, ale nádherná kytara. Poloviční.
A v tý kytaře byl nápis a k tomu dopis: „Jsem Starofin a nesnesu,
abys viděl slzu v mejch očích. Tak jsem tobě a hlavně tvejm synům vyrobil
tuhle kytaru jako památku na ty nejkrásnější chvíle, který jsem prožil
s tvou hudbou, Jurkki.“ To jsou Finové.
A MÁTE TU KYTARU?
Má ji Matěj.
*
To je Antonín Dvořák a jeho nádherný valčík A
dur na kytaru, která je vlastně z jeho doby. Je to kytara z roku
osmnáct set třicet a je naprosto autentická. Nebýt pana Václava Svobody, který
ji dal dohromady téměř z trosky, tak by nebyla. Matěj dnes na tu kytaru
hraje, hraje na to hudbu právě z týhletý doby, ať je to Bedřich Smetana
nebo Dvořák. Zajímavý je na to slyšet třeba i Bugattistep.
VY JSTE PRVNÍ ČESKÝ KYTARISTA,
KTERÝ HRÁL V ČÍNĚ. POVĚZTE MI ČÍNSKÝ PŘÍBĚH.
Z Číny mám taky nádhernej příběh. Když
jsem tam hrál v divadle, velkým divadle, tak mně na ambasádě říkali, víte,
pane Rak, tady musíte hrát jenom rychlý skladby a nesmíte dělat pauzu. Protože
když budete hrát skladby pomalý, tak oni se začnou bavit, začnou telefonovat
nebo si vybalej jídlo a budou jíst anebo odejdou, když uděláte pauzu. Jenomže
já jsem tam měl hrát takovou velkou zahraniční premiéru svýho celovečerního
projektu Chvála čaje. A tam je mnoho velmi pomalých a velmi tklivých čajů. Ale
říkal jsem si, já to zkusím. Začal jsem hrát a představte si, že ti Číňani
celou tu hodinu a půl ani nedutali. Byl to obrovskej úspěch a na ambasádě na to
koukali a říkali, to snad není pravda. Jenže taková je síla hudby. Víte, když
děláme pořady s Fredem Strejčkem, tak on často říkává východní moudrost,
že hudba je lepší než slova, protože je přesnější. A já k tomu dodávám,
hudba nepotřebuje klikatý a hrbolatý překlady do cizích jazyků. Ta mluví přímo
od srdce k srdci, od duše k duši. I ta Davidova loutna, která léčila
a uzdravovala, byla to, co nazýváme muzikoterapií. Ale ona je to kytaroterapie,
protože kytara je magie. A tón kytary, který brnknete, a on se rozezní a dozní,
nenávratně dozní, tak jako náš život, který dojde k vrcholu a pak odchází,
je pro mě symbolikou života.
MIROSLAV VITOUŠ, GENIÁLNÍ
KONTRABASISTA, MI ŘÍKAL – JÁ BYCH ZRUŠIL TAKTY. ROZBIL BYCH JE NA PADRŤ, PROTOŽE
JSOU SVAZUJÍCÍ… MÁTE PODOBNÝ POCIT?
My jsme se s Mirkem o tomhletom bavili,
když jsem ho navštívil u Pavla Seidla, mimo jiné mého vynikajícího absolventa
z Akademie múzických umění a dnes jednoho z nejlepších kytaristů
světa. Mirek o tomhletom zrovna mluvil, měl před nějakou velikou premiérou a
naprosto jsme si v tom notovali. Říkali jsme si, taktový čáry, to jsou
vlastně věci, který nám někdo vnucuje. Tady je zkrátka čas, který nemá žádnou
taktovou čáru. To my jsme si udělali vteřiny, nebo jak už to nazveme, ta
věčnost, ta moudrost, ta takty nemá. A my se chceme trefovat do nějakých mezer.
A trefujeme se mnohdy špatně.
JE NĚCO, CO NA KYTARU NELZE
ZAHRÁT?
Jsou věci, který nejdou zahrát na žádnej
instrument. A to špatný skladby. Pan profesor Urban říkával, že jsou věci
dělitelný a nedělitelný. Mezi nedělitelný patří třeba pravda, buď to pravda je,
nebo to pravda není. Říkal: Víš, to je to samý jako s ženskou. Nemůže být
přece částečně těhotná. Částečně pravda, to je stejná blbost. Jsou zkrátka věci
nedělitelný a tam on řadil i hudbu. Hudba buď je, a pak je jedno, jestli je to
dechovka nebo písnička či symfonie, anebo to zkrátka hudba není. Víte, on mi
pan profesor jednou říkal, že se v nějakým stavu iks ypsilon sešel
s Luciferem. Říkal, že to je nepředstavitelně nádherná bytost, nevtělená,
že je to jenom představa. A to, co předkládá, je nepředstavitelně nádherný.
Nikoho k ničemu nenutí, jde příkladem, jde jako vzor. A když už se tedy
chtěl za tím jeho libým hlasem vydat, tam mu vstoupil do cesty nějaký anděl a
řekl: Prr, dál ne. – A proč? Já tam chci! – Protože nic z toho, co ti tady
ten Lucifer předkládá, není pravda. – Ale vždyť je to tak nádherný a pravdivý!
– Ne, ono je to pravdě pouze podobný. A to je od pravdy nejvzdálenější. A to je
zároveň velký tajemství. Jenže tajemství je skutečný. A nedělitelný. Ale musí
to být opravdový tajemství. Opravdovej příběh.
VÁŠ PŘÍBĚH OVŠEM ČÁSTEČNĚ
TAJEMSTVÍM JE, PROTOŽE DOPÁTRAT SE VŠECH SKUTEČNOSTÍ UŽ SE ASI NIKOMU NEPODAŘÍ.
A OPRAVDOVÝ PŘÍBĚH JE JEN TEN, KTERÝ MÁ TAJEMSTVÍ.
Ano, i pro mne. A já navíc věřím, že na světě
nejsme jen jednou. Věřím v to, čemu se říká reinkarnace, znovuzrození. Je
nádherná pohádka, Modrý pták, ruskoamerická, dávná. Je tam okamžik, kdy bůh
Saturn připravuje děti na to, až se naroděj do tohohle světa. Víte, já si
myslím, že když se máme na svět vrátit, tak víme úplně všechno. Všechno, co
jsme zpackali, všechno, co potřebujeme nutně napravit. Jenomže v momentě,
kdy se narodíme, tak na to postupně zapomínáme. Ty malinký dětičky si to třeba
ještě pamatujou, ale my už tak ne a pak začneme hrozně žehrat na osud. Jenže my
jsme si ho sami vybrali, protože jsme řekli: „Já už nechci opakovat ty samý chyby,
já už nechci, aby to zase skončilo jako předtím…“ Jednou jsem hledal ve snu
mého zemřelého přítele. Zašel jsem až do Hádovy říše a teď jsem tam viděl stůl
a na tom stole byl nějaký pergamen a já jsem si najednou začal říkat, proboha,
jak já se odtud dostanu, jakou najdu cestu? Vždyť jsem v říši mrtvých! A
pak jsem rozbalil ten pergamen a na něm bylo napsáno – Cesta je v každém
z nás, jen ji najít.
POHÁDKY AMERICKÝCH INDIÁNŮ (…SEPSALA
BÁJEČNÁ BYTOST MARGARET COMPTON 1852–1903)
VYPRAVĚČ SÁM
IAGOO,
indiánský vypravěč, je malý stařík s tváří ebenovou jako skořápka
vlašského ořechu a tělem jako pokroucená větev. Oči má dvakrát tak velké jako
jiní lidé, takže když kolem něj prolétne pták, vidí na něm dvakrát tolik pírek
druhého února (2/2 jako první únorový
pátek 2018) a jasně vidí i všechna jemná zabarvení vespod. Uši mu narostly
dvakrát takové jako jiným lidem, proto co jiným připadá jen jako lehoučký
šelest, zní jeho sluchu jako burácející hrom od Beastie Boys. Nohy má tak
pružné a paže tak silné, že dokáže běhat rychleji a dál než ostatní a uzvedne
dvakrát tolik.
Nikdo mu nevěří, a přesto všichni dychtí
naslouchat jeho slovům. Mluví o věcech, které se nepodobají ničemu, co kdy kdo
viděl, ale ty příběhy se dobře poslouchají a IAGOO tvrdí, že jsou pravdivé
celé. Když řeky a jezera zamrznou tak, že indián nemůže chytat ryby, a vítr
navane takové závěje sněhu, že nemůže lovit, jde do vigvamu, schoulí se u ohně
a touží, aby se objevil vypravěč. Když mu kolem vigvamu tančí Hromoběs nebo
Hromobestie a vrhá do vchodu sněhové vločky, tvrdé a paličaté jako tvrdší
hrubší písek, tu se ho nejspíš IAGOO chystá navštívit.
Často na mnoho lun zmizí a vrací se
s novými a neuvěřitelnými příběhy. Už potkal medvědy s ohnivýma očima
a ocelovými tlapami, moskyty, z jejichž křídel by se daly ušít plachty na
jeho kánoi, i hady s hřívami, jaké mají koně.
Jednou našel leknín s tak širokými
listy, že z něj ušil svojí ženě sukni. Jindy zase spatřil keř tak
velikánský, že mu trvalo půl dne, než jej obešel.
Když jednoho letního večera posedával u
vchodu do svého domu, bez míření vystřelil šíp. Ten zabil labuť a dvacet párů
kachen, které pluly po řece, pak pokračoval dál a na břehu smrtelně zranil dva
Mony, odrazil se zpátky, škrtl o vodní hladinu a usmrtil obrovskou rybu.
Pamatuje doby, kdy ten nejstarší dub byl
ještě žaludem. Tvrdí, že bude živ ještě dlouho poté, co bílý muž zmizí ze
zemského povrchu.
Toto jsou příběhy sepsané pro malé bledé
tváře. Vyprávějí o vílách, obrech, skřítcích, čarodějnicích a čarodějích naší
země, Ameriky.
|