Štěstí

         Přišel leden a nad Prahou se v odpoledních hodinách snesly první velké sněhové vločky, které postupně ve večerních hodinách přecházely v silné sněžení. Až sněhový poryv městské střechy přikryl úplně.

„Bene jsem z toho večera pěkně nervózní,“ oznámil Jan Hoffman svému asistenčnímu psovi a došel si pro černé sako, které mělo ležet přehozené přes židli, ale nebylo tam. Ohnul se, zdali mu neleží na zemi. Leželo. Nahmatal ho prsty, zvedl ho a oblékl se.

       Pes zavrtěl ocasem a mokrým čumákem se dotkl jeho dlaně, jakoby chtěl říci, ty to zvládneš. Hoffman se k němu sklonil a pohladil ho po hlavě.

 „Slyšel jsem, že dneska začalo chumelit. Z toho nemám moc velkou radost.“ Přešel do chodby a pes za ním. „Hele, Bene! Dneska se mnou jít bohužel nemůžeš. To se nehodí, víš?!“ Pes mu dal přední packy do klína a zakňučel. „Co se dá dělat,“ dodal ještě Hoffman.

Věděl, že na levé straně mu leží černé zimní kožené boty, které měl nyní důkladně vyčištěné od hotelové služby. Obul se a vzal si z věšáků teplý tmavohnědý kabát a rukavice. Vzal za kliku a ve dveřích řekl: „Neboj, Bene! Až se vrátím, tak půjdeme spolu ven, jo!“ A usmál se na něho.

      Dole na ulici to bzučelo auty a lidmi. U vchodu uslyšel hovořit portýra s jedním hostem. Přišel k němu a poprosil ho, zdali mu nemůže chytit taxíka, až kolem pojede. Muž se nejprve neochotně zatvářil, kdo ho ruší z rozhovoru, ale když se zadíval na Hoffmana, zjistil, kdo před ním stojí. „Samozřejmě pane.“ Stále hustě sněžilo a v dáli byla slyšet hudba z baru.

      Jan Hoffman mezitím čekal s hlavou mírně zdviženou a cítil, jak mu v rychlém sledu padají do tváře studené vločky a v mžiku mizí. Vzpomněl si, že jako desetiletý chlapec měl houslový koncert. Byl velmi nervózní z vystoupení, jelikož jeho číslo bylo v druhé polovině večera. Proto ho jeho učitel pan Douša vzal ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Před kostelem jenom občas přešel člověk či přejelo auto. Jinak byl božský klid.

„Když se pořádně zaposloucháš. Uslyšíš, jak padá sníh.“

„No, jo. Máte pravdu.“ Usmál se chlapec, rozevřel ruce, zaklonil hlavu a zatočil se dokola „Je to takové jemné šumění.“

     Jak byl ponořen do svých myšlenek, neslyšel, že ho někdo volá. Až za moment ucítil na sobě něčí paži. Uvědomil si, že je to portýr a informuje ho, že přijel taxík. Ale než stačil udělat krok, najednou z hotelu vyběhla žena a rovnou do auta. Ještě stačila jim oznámit: „Promiňte, pospíchám.“ A ufrnkla pryč.

„No, to snad není možný! Ta drzost!“ řekl naštvaně Hoffman. „Taky pospíchám!“

„Zavolám vám nového. Prosím o moment strpení.“

       Mladík nervózně přešlapoval na chodníku, ale během chvilky již seděl v přivolaném taxíku. Řidiče poprosil, aby jel rychle, že pospíchá. On ho ujistil, že se nemusí obávat. Koně pod kapotou zaržály a uháněly cvalem ulicemi starého města k Akademii múzických umění na Malostranském náměstí, kde se tento večer vyhlašují ceny v klasické hudbě Classic Prague Awards. Cesta se zpočátku zdála bezproblémová. Průjezdná od sněžných pluhů, semafory na křižovatkách svítily jen zeleně, zřídka blikla červená. Ale, co čert nechtěl, dva kilometry před cílem, se vytvořila dlouhá kolona aut. Vždy se popojelo o několik metrů a opět se stálo. Hoffmana polil studený pot, dostal strach, že takhle přijde pozdě. No, to bude ostuda, pomyslel si. Proto řidič vystoupil z auta a šel se podívat, co se ve předu děje. Uviděl dvě čelně nabouraná auta. Jedno auto nedalo určitě přednost druhému, které vyjíždělo z postranní ulice, přemýšlel. Od policie zjistil, že uvolnění cesty ještě nějakou dobu potrvá.

     Inu, co teď? Čekat tady, to nepřipadá v úvahu, nebo si vzít tramvaj a dojet tam? Ale sám to nezvládnu, jenom s pomocí další osoby, povzdechl si zkroušeně mladík. Naštěstí řidič taxíku byl ochotný ho doprovodit. Zaparkoval s autem na chodníku a dal vědět policii, že za okamžik přijde. Když dorazili do Akademie, tam si pořadatele převzali Hoffmana a uvedli ho do velkého sálu Martinů, kde večer již běžel v plném proudu. Sotva usedl na místo, uslyšel porotu složenou z pěti význačných hudebních umělců vyhlašovat své jméno. „Talentem roku v nominační kategorii se stává Jan Hoffman.“ Mladík sebou trhl, jelikož ho výsledek mile překvapil, a byl rád, že to stihnul. Převzal od poroty ocenění. Cena se ukrývala uvnitř v modré krabičce, kterou následně otevřel, a prsty zjistil, že je to křišťálová soška s nějakou notovou rytinou. Nedokázal ji přečíst, jelikož nebyla v Braillově písmu. Ale za okamžik dostal odpověď. Takže je to část s Janáčkovy partitury Glagolské mše, říkal si. 

„Jak již mnozí víte,“ pokračoval jeden s členů poroty. „Pan Hoffman před dvěma lety měl vážnou autonehodu, při které utrpěl silný otřes mozku a následně oslepl. Nebylo to pro něho vůbec snadné, jelikož se musel adaptovat na novou situaci a postupně přicházet na to, jak věci dělat jinak. Učil se s nimi poprat a dělal vše, aby je překonal. Nyní již koncertuje v největších sálech v Evropě, ale i ve světě.“ Sál propukl hřmotný potlesk a Jan Hoffman si uvědomil, že to vše, co se tady v sále děje, je jeho zásluha. Usmál se, ale přitom cítil, jak se v jeho očích objevily slzy.  Byly to slzy štěstí.