|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Poslední student opustil ztichlou posluchárnu, přesto jsem nepřestával vnímat ironické pohledy očí studentek v upjatých vyšisovaných džínsách a přiléhavých svetřících s provokujícím výstřihem, hlasitý šepot těch dospělých oduševnělých dětí a jejich poněkud cynický výraz, stočený v koutcích úst. V hlavě mi hučelo pianisimo trapnosti a neopouštěl mě pocit marnosti z právě uplynulých minut, kdy jsem se pokoušel všechny ty intelektuály v rozpuku života motivovat k poznávání tajů mechaniky. Přesto, že jsem používal vlastní tělo a přirovnával vlastní rozbolavělé klouby a jejich funkci k mechanickým částem strojů, posluchači jen nevěřícně zírali na můj způsob výuky a nevnímali, co se jim snažím sdělit. Před jejich zraky jim propiska jejich představivosti vykreslila jakéhosi podivína, na první pohled odlišného od ostatních přednášejících. Hlasitě se smáli a jen já chápal, že vlastně nevědí, čemu. Prostě dennodenní klasika. Jejich hurónský smích odezvy mi jen potvrdil, že nechápou pointu, kterou se jim snažím populární formou hravosti sdělit. Chvíli satisfakce mi poskytlo snad jen vědomí, že nikdo z nich na mé přednášce dnes neusnul a většina těch těkajících očí byla v nepřetržitém kontaktu s mou gestikulací.
Hrábl jsem po hromádce bílých listů své dnešní přípravy formátu A4 a utopil ji v ošoupané kožené aktovce bez ucha. Ve chvatu jsem zapínal kostěné knoflíky manšestrového saka a spěchal ven z budovy dejvické posluchárny. Směřoval jsem jako vždy na kulaťák a vyhlížel tramvaj. Objevila se v zatáčce jako dětská hračka na klíček během chvilky. Usedl jsem do plastikové skořápky náhodou volné sedačky a očima nezúčastněně sledoval cestou do Modřan každodenní film odehrávající se za výkladní skříní skleněné tabule okna, o které jsem jen lehce opíral své unavené zkrabatělé čelo.
"Jiráskův most..." Ozvalo se monotónním hlasem z amplionu.
Pavlovův reflex bezchybně zafungoval a já zaslintal chutí na jedno točené, které jsem si vždy dopřával U Bubeníčků. Bez zaváhání jsem střelhbitě vystoupil z tramvaje naproti Mánesu a o překot spěchal těch pár metrů do svého oblíbeného lokálu. Nakonec, teprve budou 4 hodiny odpoledne, nemusím tak spěchat, doma na mě čeká jen ten přestárlý pes.
"Á, to je nám návštěva, vítejte pane profesore!" Obsluhující děvče jen hbitě obrátilo upatlaný ubrus u mého obvyklého stolu a s úsměvem podotklo: "Bude to jako vždy první, druhé a třetí? Do tenkého skla?"
Jen jsem nezúčastněně přikývl a sledoval, jak se během chvilky perlí zlatistý mok v orosené vysoké buclatici s nápisem Gambrinus přede mnou, mlhovina rosy po skleněné stěně stéká ladnými pokřivenými stružkami, chladí mě v žádostivé dlani a představa hořkosti bílé tuhé pěny mi pojednou začala slastně svírat útroby. Tajně jsem si dovolil typovat barvu tušených miniaturních kalhotek pod kratinkou sukní mladičké servírky. Jako laňka roznášela u ostatních stolků s ladností víly zdejší specialitu, gulášovou polévku v chlebu a já zcela propadl poklidu zdejšího útulně voňavého tepla. V tu ránu byl pryč pocit z celého toho upachtěného dne a ty tam byly vyzývavé pohledy mých studentů. Se zručností mistra jsem do sebe během 20 minut obrátil všechny tři chlácholivě chladivé poháry pivního antidepresiva a s citelnou úlevou pokynul usměvavé dlouhonohé krásce v černé sukénce s laškovnou krajkovou zástěrkou a bílým bločkem v groteskní kapsičce, že bych rád zaplatil, a to pokud možno českou měnou.
Odcházel jsem od Bubeníků ani ne po půl hodince s těmi nejbujnějšími představami a záhadným náznakem úsměvu ve tváři. V zápětí již stojím na ošuntělé refíži a jako vždy čekám na známou tramvaj, kterou jsem před chvílí přijel, abych pokračoval v přerušené cestě domů. Tedy na tramvaj číslo 17. Se slastným pocitem zadostiučinění, kdy jsem perlivým mokem z měděné kádě zázraků spláchl pach dnešního dne čekám 5 minut, 10, 15.. Po dvaceti minutách již začínám nejistět, rozhlížím se a nechápu, že tu přešlapuji tak osaměle. S počínajícím tušením nepředvídané nepříjemnosti vytahuji z náprsní kapsy brýle a teprve nyní registruji narychlo přilepenou neumělou cedulku s textem: "Tato zastávka se dnešního dne od 16 hodin ruší na dobu 24 hodin z důvodu..." Dál jsem nedočetl, neboť antidepresivum získané z chmelových šištic v mé bublající krvi přestalo působit, má jindy mírná tvář počala brunátnět, najednou jsem nemohl popadnout dech a já, ten největší kliďas pod sluncem, sama personifikovaná dobrota ve flanelových kalhotách, jsem zcela neuvěřitelně a proti jakékoliv logice praštil aktovkou bez ucha do špíny dlažebních kostek a s pocitem spiknuvšího se Světa odcházel směrem ke Karláku. Lomcoval mnou pocit bezmoci a hořká chuť točeného se změnila v pachuť pelyňku. Kolemjdoucí blonďatá slečna mě nechala zcela chladným a pouze se za mnou ohlédla, poněvadž zřejmě nemohla uvěřit svým uším, když zaslechla mé šťavnaté hlasité klení: "Do prdele.." |
|
|