DRAK
Osmé největší souhvězdí se nalézá poblíž Malé
medvědice (Malého vozu). Je viditelné po celý rok. Jasná hvězda Alfa Draconis
neboli Thuban plnila před 5000 lety úlohu Polárky pro starověké Egypťany.
Sumerové
ho považovali za hada jménem Tiamat, se kterým musel bůh Marduk svádět litý
boj, aby nastolil světový řád. Křesťanská legenda ztotožňuje souhvězdí
s drakem, který se kdysi usadil v blízkosti kteréhosi města
v Libyi. Aby si jej obyvatelé usmířili, obětovali mu nejdříve různá
zvířata a později i lidi. Tak došlo až na královskou dceru. Naštěstí jel kolem
statečný rytíř Jiří, který draka s pomocí boží přelstil. Drak natolik
zkrotl, že si jej princezna mohla odvést na hedvábném pásu. Jiří (později
svatořečený a umučený roku 303 po Kristu za svou víru) žádal za odměnu, aby
obyvatelé města přijali křesťanskou víru.
Podle
Řeků střežil drak nebo spíše had Ládón se stem hlav zlatá jablka v zahradě
čtyř víl Hesperidek. Jablka byla nejen zlatá, ale ten kdo je snědl navíc získal
nesmrtelnost. Hrdina Herkules (Hérakles) jablka lstí vydundal. Přinesl mu je
obr Atlas, který držel na svých zádech oblohu. Ten draka uspal a jablka sebral.
Herkules mu mezitím nebeskou klenbu podržel. Atlantovi se ale volný pohyb
natolik zalíbil, že se nechtěl vrátit zpět na své místo a chtěl ponechat břímě
pěkně na Herkulových plecích. Nakonec jej ale hrdina přelstil. Nakukal mu, že
by si chtěl alespoň něčím podložit hlavu, že jej nebeská klenba tlačí. Atlas mu
to sežral i s navijákem, oblohu podržel, Herkules sebral jablka a tradá,
hned byl pryč. Tím vlastně draka nepřímo přemohl, proto má drak hlavu u
Herkulových nohou.
Podle
jiné pověsti se v hvězdného draka proměnil Zeus, když nadbíhal dvěma
nymfám, které Héra proměnila v souhvězdí medvědic (velké a menší).
FRANÇOIS
RENÉ DE CHATEAUBRIAND
☼ 4.9.1768
SAINT–MALO ۞ 4.7.1848
PARIS
François–Augusté–René de Chateaubriand prý
přicházel na svět za bouřlivého zářijového jekotu moře, a když ho pohřbívali do
hrobky ve skále, bouřilo vlnobití zrovna tak nepokojně. Ty sveřepé venkovní
zvuky rozběsněného přírodního živlu tvoří krásný rám jeho celoživotní pouti a charakteristický
prvek jeho romantické poezie. Byl desátým výplodem snahy erotického sblížení
rodičů, kteří se k sobě pramálo hodili: máti byla veselá kopa, zbožná dáma
a skládala verše jako vejce do nůše, kdežto tatík byl nejdřív bukanýr, pirát,
pak obchodník (asi stejný zájem jako nechvalný babiš) a konečně zasmušilý
rentiér, který získal zpátky rodové nečapí hnízdo Combourg, jehož pochmurnost a
osamocenost uprostřed lesů jen podporovala chlapcovu melancholii, smutek a
snivost. Přispěly k tomu jistě i matčin nezájem o něj i láska starší
sestry Lucile, která v něm probouzela vnímavost srdce a prožívala
s ním společně citová dramata. Ta zřejmě zažehovala jeho obraznost a
budila sny pro jeho duši, plnila jeho duši rozmarnými sny a rozmarnými
představami, které byly vzdáleny skutečnosti: nehostinné skutečnosti. Všední
skutečnost ho také nezajímala, a tak se opájel přírodními krásami, které mu
ovšem nepřinášely potěšení, ale smutek nad pomíjivostí a marností světa.
Nevěděl, co si má počít se životem. Obdivoval se Rousseauovi a chtěl
poslechnout jeho výzvy a vrátit se do lůna přírody. A to byl také jeden
z důvodů, a zdá se, že to byl hlavní důvod, proč odjel do Ameriky. Chtěl
okusit čistou a nepokaženou přírodu a zvlášť ho zajímali Indiáni jako
prapůvodní obyvatelé na kontinentu, které nezhuntovala v charakteru
civilizace. Krása a neporušenost přírody na něj skutečně velmi emotivně dýchla,
stejně jako pocit svobody. Indiány byl však rozčarován: byli stejně nemilosrdní
a násilničtí jako Francouzi za revoluce, proti níž brojil. Začal tu sepisovat
epopej Načezové, kterou jako celek vydal až v roce 1826.
Když se tajně vplížil roku 1800 do Paříže po
několikaletém bědném vyhnanství v Londýně, kde se živil jako učitel lekcí
francouzštiny, neměl za sebou vlastně žádnou velkou literární práci.
V Londýně sice vyšlo jeho Pojednání o revolucích, ale v něm se snažil
prostřednictvím historických analogií ukázat, čeho by se revoluce měly
vystříhat. Svými názory, které francouzskou revoluci ve všem všudy
neodsuzovaly, vzbudil prý zoufalství a šok celé rodiny (11 osob), především
matky a Lucile, což ho přímo vrhlo do náruče katolické církve. Ačkoliv později
o své konverzi ke katolicismu napsal, že to „přesvědčení vzešlo od srdce“.
Dodejme snad, že na rozdíl od babiše, že žádný z překvapivých činů, a jeho
život je jimi přímo napěchován a vyšperkován, není neupřímný, vnějškový,
vynucený nebo neopravdový. Sráželo se v něm zřejmě příliš mnoho
protikladných vlastností, ale základní krédo, které uměl vyznávat dost dlouho –
vždycky být a zůstávat sám sebou, nikdy neopustil. A je samozřejmé, že
v tak pohnutých dobách, jaké ve svém životě prožíval, musel často bojovat
s nepochopením, odsudkem, nepřízní mocných, když už ponecháme stranou trní
a hloží, s nímž se nadále všichni potýkáme.
Jaký tedy Chateaubriand vlastně byl, jak
vypadal, co cítil, jak myslel a jak jednal? I když velmi často milující oko
ženy patří spíš k brýlím (a plevelům býlím „kobylím“ mámení) než ke
správné optice, myslím, že postřehy paní de Beaumont odpovídají skutečnosti. Viděla
ho jako „Bretonce malé postavy, trochu nesouměrného muže s vysokými
rameny, s velikou hlavou, sedící na krátkém, zapadlém krku, s hlavou
sice velmi krásnou, ale zřejmě se hodící pro jiné tělo, se způsoby poněkud
strojenými a s milým úsměvem“; toto konkrétní vidění
a vyjádření prozrazuje pozorovací schopnost – jako by se dívala na svého
milence objektivně a s jistým odstupem, chtěla vidět celý les a v něm
ten zajímavý strom. Ale paní de Beaumont byla ženská také duchaplná, a tak o
něm napsala, že „žádný muž nedal lépe pociťovat dojem těla, stýkajícího se
s duchem, a slasti jejich spojení“. Vztah Chateaubriandův k ženě a
funky fenkám nebyl zřejmě nikdy pouze tělesný, žena pro něj vždycky byla
především idolem, MÚZOU, snadnou inspirací, duchovním osvícením. Radostí i
lektvarem, jako humor léčí aprílek, jako bylinka svědčí a prý lék. A i když byl
po celý svůj život obklopen ctitelkami a milenkami, byl Chateaubriand svým
způsobem každé z nich věrný, později to dokázal i Ludwig van Beethoven se
sedmi nesmrtelnými milenkami. Nikdy žádnou neodkopl do propasti trudného
zapomnění, ale každé vybudoval pomník s epitafem, ať už skutečný nebo
metaforický. Dokonce se svou ženou, byť často opouštěnou, kterou mu koneckonců
vnucovala jako turecký med na cumel jeho sestra Lucile kvůli penězům (ironií
osudu se stalo, že tyto peníze nikdy nedostala, protože je rodina odvezla do
emigrace), prožil přes padesát let, to je víc, než celý život a sága Rakima
věčného spouštěče zábavy do plouvoucího rýmu na veletoku vášně.
Jak cítil a myslel? Je známo, že strohý
klasicismus a racionalismus 18. století vyvolal prudkou reakci: rozum ustoupil
a přenechal své místo citu. Rozum je šiška za stromem, kdežto neomezené srdce a
velká osobnost je mnohem zářivější výkvět civilizace postavené na knowledge,
know the ledge, juice. Objektivní svět samozřejmě nezmizel, ale stal se
především divadelní kulisou k životu subjektivního vnitřního já. Vnímaví
lidé, a básníci k nim nesporně patří v první řadě, prožívali každou
změnu v přírodě, krásnou i hrozivou, jako proměny své duše a svého
duchovního vztahu ke světu. Zdálo by se, že v tomto zahloubání do sebe
tito lidé ani nevnímají, co se děje kolem nich v civilizaci. Jenže
francouzská revoluce byla jako výbuch kreténské sopky, která nutila každého
lepšího člověka k činu. Chateaubriand jako royalista a monarchista odešel
do emigrace, bojoval „v armádě bílých princů“, byl raněn, prožil nekonečno
hladu a bídy, a za Napoleonovy vlády se vrátil. A od té doby vystupoval ve dvou
rozdílných rolích nebo podobách. Na jedné straně jako rozervaný básník, oddaný
stoupenec a vlastně spoluzakladatel romantismu, na druhé politik a diplomat.
Srážel se v něm básnický génius s touhou po společenském postavení a
uznání. A je s podivem (jak o tom referuje A. Maurois ve své monografii o
Chateaubriandovi), že i na poli diplomatickém projevil tolik schopností
organizačních, tolik systematičnosti a pracovitosti, elánu a mládí jako
Osvobozené divadlo: Ať se mládí vydovádí. To, že často ztroskotal, že se mu
stavba politické kariéry, umně vybudovaná a přesně zacílená, přesto zřítila
jako ortel šikmější věže než je věž v Pise na hlavu, za to mohla jeho
temperamentní povaha a uctívání pravdy. Proto se ani za Napoleona nestal
ozdobou jeho císařského dvora, ačkoliv sám Napoleon o to velmi stál. Když dal
popravit vévodu z Enghienu a ukázal tak celému světu, že je na straně
královrahounů, napsal mu Chateaubriand dopis, v němž se vzdal své
diplomatické mise. Přesto ho Napoleon o několik let později prosadil do
Francouzské akademie – této pocty si sice básník velmi vážil, ale zároveň při
prvním proslovu na této půdě odsoudil svého předchůdce M. J. Chéniera pro jeho
protikrálovský postoj. Není tedy divu, že si Napoleon na Chateaubrianda
stěžoval Metternichovi: „Chateaubriand se staví do opozice jedině proto, že ho
nechci zaměstnat… Člověk musí umět buď sám vést, nebo se podřídit rozkazům.
Chateaubriand není to, ani ono, a proto není radno ho použít.“ V tom se
vzácně shodl s králem Ludvíkem XVIII., který poté, co usedl po Napoleonově
pádu na francouzský trůn, prohlásil: „Přísně se chraňte připustit ke svým věcem
někdy básníka; všechno vám prohraje.“ A když už se zdálo, že ho král prostě
nemůže opomenout (Chateaubriand s ním po návratu Napoleona z Elby
odešel znovu do zahraničí), básník napsal Monarchii a diplomatická dráha mu
byla na několik let opět zapovězena. Nakonec se přece jen stal vyslancem
v Berlíně, v roce 1821 dostal dokonce řád Čestné legie a posléze byl
i vyslancem v Londýně. Když srovnal dva své pobyty v tomto městě –
poprvé tu byl jako bědný psanec a po třiceti letech jako francouzský diplomat –
pokládal svůj vjezd do Londýna v roce 1822 (sto let před narozením manželů
Zátopkových i Franty Peterky Krakonoše) za jeden z největších triumfů
svého života. Jeho politické úsilí pak definitivně skončilo útěkem Karla X. do
Prahy po červencové revoluci v roce 1830. Tady také Chateaubriand svého
bývalého krále navštívil a ve svých Pamětech ze záhrobí (jako celek vyšly až po
jeho smrti) svou cestu vylíčil. Praha mu zřejmě připadala nevlídná a chladná,
nejvíc se mu zalíbil Belveder, ale zároveň mu bylo líto jeho krásné renesanční
architektury, které tu prý musí být zima. I když politická práce patřila
k Chateaubriandovu životu a zabrala mu nespočet času, energie a úsilí,
byla vlastně debaklem. Za hlavní důvod tohoto ztroskotání pokládá Maurois jeho
nedostatek skromnosti a trpělivosti, ale příčina byla zřejmě i v jeho
neuváženosti, neboť „žádal pocty a osoboval si právo pohrdat lidmi, kteří je
udělovali,“ neboť „zlořečil svým kolegům a odmítal skutečnosti.“ A je také
pravda, že „v politice prostřednost namnoze vítězí nad géniem, jelikož
prostřednost se podrobuje událostem, kdežto génius hodlá události vytvářet.“
Můžete si klidně být jisti, že „tento debakl“ svědčí ve prospěch básníka
Chateaubrianda, který si nejvíce vážil věrnosti, svobody a cti. Chtěl být
vždycky a za všech okolností sám sebou. Vzácně tu tak umělec osvědčil svůj
charakter.
Nás zajímá především Chateaubriand – básník.
Jistě jím byl, i když veršů napsal málo. Jeho prózy bychom mohli nazvat
básnickými cestopisy jeho srdce a duše, labyrint nepokaženého světa a ráj
neokoralého srdce. Z nich nejznámější u nás je Atala s podtitulem
Láska dvou divochů v pustině a René, které v Jungmannově překladu a
vydání sehrály významnou roli v naší obrozenecké literatuře, neboť byly
dokladem faktu, že čeština je schopna vyjádřit i jemné lyrické odstíny citových
extází. Atalu vydal Chateaubriand roku 1801 na naléhání přátel separé, nikoli
spolu s Duchem křesťanství, jehož byla součástí. Inspiraci objevil u
amerických indiánů, ale jak se ukazuje, láska „divochů“ se nikterak neliší od
lásky takzvaně civilizovaných lidí. Jen prostředí je ještě exotické a dodává
celému příběhu na sytějších povznášejících barvách. Atala byla indiánka,
vychovaná v křesťanské víře, a jak se později ukázalo, zaslíbená bohu jako
panna. Šakta, kterého se ujal Španěl Lopez, odešel zpátky k indiánům a
jako zajatec má být zabit. Atala ho zachrání. Zamiluje se do něj, ale aby neporušila
své zaslíbení, odejde ze světa prostřednictvím sebevražedné taktiky. Tento
milostný příběh se může zdát banální a může se odehrát kdekoli. Chateaubriand
tu ovšem svých zkušeností z americké Louisiany využil ve dvou věcech –
v líčení neporušené nevadnoucí přírody (i když se zdá, že stejně
neporušenou a čistou přírodu měl i ve své rodné Bretani) a krásného obrazu
křesťanské misie uprostřed divokých indiánských kmenů. Zároveň tu mohl využít
motivu sebevraždy z nešťastné, tragické nenaplněné lásky. Mnohem hlouběji
se ovšem dostal básník jako nahrávka Deep Cut japonských šťastlivců MELON
v Reném. Tady se karty obrátily – z vypravěče Šakty se stává
posluchač, jemuž René vypráví svůj životní příběh (je v něm zřejmě mnoho
citových prožitků Chateaubriandových). Ne náhodou se hrdina tohoto příběhu
jmenuje jako autor – a je tu i jeho opravdový smutek a zoufalství nad rozporem
snu a šedivější skutečnosti. Autor to dokáže vyjádřit natolik sugestivně, až
člověka mrazí v zádech, a je nade vší pochybnost, že Chateaubriand všechno
sám musel zakoušet, když se toulal se sestřičkou Lucilou combourskými lesy.
Vždyť to zanechalo jasné stopy na jeho citovém životě, schopnosti vnímání i
adekvátního vyjádření. Reného vědomí životní marnosti však neochromuje, proto
odjíždí, když jeho sestra utíká před svou krvesmilnou láskou k bratrovi do
kláštera, kde brzy umírá. Jak bychom tu nepoznali motivy, které tak důvěrně
známe z Byrona, Lermontova a Máchy?
Je třeba na tomto místě zdůraznit, jakou
důležitost přikládali naši předkové knihám a literatuře. Mimo jiné o tom svědčí
i Chateaubriandův výrok den předtím, než Atala vyšla: „Zítra se rozhodne můj
osud.“ Zda se Chateaubriand vznášel v sedmém nebi, to nevíme, ale že Atala
měla triumfální úspěch, je fakt, od něhož se odvíjí celosvětová sláva tohoto
básníka, který se stal později také schopným polemikem. Jízlivost spojoval
s přesností myšlenky a duchaplnou formou.
Jeho dokonalá forma, jeho styl vzbuzovaly
vždycky obdiv. Sainte–Beuve, který ho znal osobně a velmi dobře (dokonce se
účastnil předčítání jeho Pamětí ze záhrobí), popsal jeho salón i atmosféru
těchto seancí. O jeho stylu napsal, že „vše pohltil myšlenkou a rozkoší snu“,
že „smutek líčený a zpívaný tímto způsobem se stává svou vlastní útěchou,
balzámem na zpackané nervy… René se nakonec potěší – stane se básníkem… místo
vášně si zvolil jako kabát odolný proti zimě obyčejnou poezii.“ Sainte–Beuve
dokonce z jeho dokonalého stylu vyvodil, že se Chateaubriand ani nemůže a
nedá překládat, protože „u něho krása, ba i krása myšlenková, souvisí příliš s
formou; je jakoby připoutána řetězem k vrcholku slov, ke skvělému chocholu
slabik.“ A Šalda o něm napsal, že to byl „bohatýr krásné věty“ a že dokonce
„aranžoval svůj život ex post v určitý typ, protože právě toho typu bylo mu
třeba jako vhodného média, aby se mohla co nejsilněji projevit jeho síla
obrazotvorná, určitý druh jeho rytmiky a melodiky slovesné a větné.“
I když v češtině zazněly ty dvě milostné
novely (Atala a René) nejsilněji, nelze se nezmínit o jeho epopeji Načezové,
v níž najdeme mnoho spojnic s Homérem a biblí, nelze opomenout jeho
Mučedníky, kde chce oslavit křesťanství v jeho zápasu s pohanstvím,
tedy antikou, v době Dioklecianově. Aby poznal Řecko a Palestinu, kde se
měly odehrávat jednotlivé epizody, vydal se v roce 1806 na cestu do Atén a
Sparty a odtud pak do Jaffy a Jeruzaléma. Nepobyl tu dlouho, neboť spěchal za
svou láskou, Natalií de Noailles, do Španělska (přes Tunis, Carthago, Granadu).
Přesto vytěžil z této cesty dvě knihy, Cestu z Paříže do Jeruzaléma,
1881, a Příhody posledního z Abencerážů, které napsal hned po návratu
v roce 1807, ale vydal je až roku 1826. Mučedníci (1809) nesklidili u
kritiky zvláštní ohlas. Velkého uznání nedošel ani základní milostný příběh
Eudora a věštkyně Vellédy, která z lásky zradila své životní poslání a
zvolila sebevraždu, ani láska Eudora a Kymodoké, která skončila velmi drasticky
v římském amfiteátru, kde byli předhozeni dravým šelmám jako předkrm.
Kritikové Chateaubriandovi vytýkali, že křesťanství, jak je líčí, nemá převahu
nad antikou, a že dramatické spory pekla a nebe jsou inspirovány převážně
Miltonem, který ovšem do těchto zápasů vložil celou vášnivost vlastního
prožitku a postoje. Je zřejmé, že sama látka, námět byly Chateaubriandovi
v podstatě vzdálené a cizí, a že sebelepší zpracování nenahradí vnitřní
zaujetí. Velmi trefně Mučedníky ze své čtenářské zkušenosti charakterizoval
Maurois, když napsal, že při jejich četbě si „mimoděk vzpomeneme na nějaký
ohromný historický obraz, který byl malován na zakázku, ale který, pocházeje od
geniálního malíře, přesto obsahuje tu a tam krásná místa.“ U Chateaubrianda
vůbec často narážíme na to, že tam, kde musel sebrat a zpracovat spousty
historických materiálů, pozbývá své spontánnosti a obraznosti. Příliš mnoho
studia studí a zprostředkovaných faktů mu nedovolí, aby vyjádřil své vlastní
prožitky. Neboť jeho síla a nejvlastnější génius spočívá v tom, jak
hluboce se dokázal ponořit do propastí svého já a vynést je na povrch. A
protože nejhlouběji je hoře, zoufalství, smutek, pocit osamění a marností, je
právě v této sféře ve svém pravém živlu. „Cítím se ve své kůži jenom
tenkrát, když jsem nešťasten.“ Konečně stejný postřeh zapsala i Natalie:
„Základ trpkého smutku dodával jeho hovoru přirozené melancholie, která nebyla
bez jistého kouzla.“
Kritikové, literární historikové, nářky od
čtenářky, přátelé i nepřátelé Chateaubriandovi vytýkali, že je příliš velký
individualista, zahleděný jenom do sebe. Přitom se zdálo, že není většího dona
Juana, že střídá milenky, že je vždycky ochoten hýčkat a nechat se hýčkat, i
když právě milenky mu měly za zlé, že literární dílo je pro něj s husím
brkem namáčeným do inkoustu přece jen přednější afrodiziakum než láska. Jak to
tak už chodí ve světě, není tomu tak docela, když největší umělecké dílo hodlal
vykřesat ze svého života. A že odtud jako ze studně čerpal živoucí vodu, čirou
a pramenitou, a přeléval ji do všeho, co napsal. Jeho smutek, pocit osamocení,
ale i vzpoury, sounáležitosti s přírodou, vesmírem a jeho řádem nebyly
chabou pózou jak u dětinských rapperů dvacátého prvního století… ale byly
součástí toho základního rozporu, který tvořil jeho složitou osobnost – rozporu
mezi titánským pocitem stvořitele, jedinečné individuality a pocitem nepatrného
ferdy mravence, který může vystoupit jedině na vrchol svého mraveniště a
obzírat věčnost a vesmír ze svého kutlochu, což ho naplňuje beznadějí.
Uvědomoval si tak vzdálenost skutečnosti a své touhy, která byla schopna
vydávat se mnohem dál, než to dokázali normální smrtelníci ve své únavné
prostřednosti. Tato vzdálenost mu ovšem přinášela utrpení, ale zároveň rozkoš.
Jeho milenky tvrdily, že nedokázal milovat nikoho jiného než sebe, i zde se
podobá babišovi: vychcaný prevít babiš se narodil jak panna ne orleánská
druhého září, tento prastarý politik čtvrtého září… Jestliže tomu tak doopravdy
bylo, pak je možno si položit otázku, zda svými neustálými návraty k duchu
křesťanství nechtěl překlenout tento nedostatek, který jako deficit pociťoval
jako základní vadu a tragédii? I když se zdá dost pravděpodobné, že nedokázal
přemoci ani svůj agnosticismus a stát se křesťanem z hloubi věřícím
naučeným dogmatům.
Víme, proč Chateaubriandovi říkali jeho
přátelé Kouzelník. Působil jistě kouzlem výmluvnosti, zejména pak kouzelnou
osobitou vlohou vyjadřovat proměny lidských nálad a duševních stavů. Ale proč
mu jeho vlastní žena říkala kocour, to se můžeme jen dohadovat
v afrodiziaku snů, ne realit.
FRANÇOIS
RABELAIS
☼ 4.2.1494
CHINON, LA DEVINIÈRE ۞ 9.4.1553
PARIS
„Pod tímto kamenem leží nejznamenitější ze
všech šprýmařů. Jaký to byl muž! Našim potomkům bude chybět; neboť všichni, kdo
žili v jeho době, dobře vědí, jaký byl tento šprýmař; všichni ho znali a
všichni ho měli rádi více než koho jiného. Budou se snad domnívat, že to byl šašek,
kejklíř, který za pár žertů chce získat něco na zoubek. Ne, nebyl to šašek ani
tuctový kejklíř. Ale neobyčejně bystře a pronikavě se vysmíval lidskému
pokolení i s jeho nerozumnými tužbami a lehkověrnými nadějemi. Nestaral se
o svůj osud, vedl šťastný život, měl vždycky příznivý vítr v plachtách.
Avšak když zanechal žertů a zlíbilo se mu hovořit vážně a hráti vážné role,
nebyli bychom našli učenějšího muže… S jakou výmluvností dovedl povznésti
všechno, co se mu zlíbilo říci, k obdivu všech těch, jež jeho kousavé
žerty a obvyklé fóry sváděly k domněnce, že na tomto šprýmaři není vlásku
učenosti! Věděl všechno, co Řecko i Řím ze sebe vydaly na světlo.“
*
Náhrobní nápis složil pro Françoise Rabelaise
jeho kámoš, lékař Pierre Boulanger. A přesto nevíme, kde leží Françoisovy
ostatky. Podle všeho umíral obklopen přáteli a dobíral si je pro jejich
skleslou náladu. Ještě v sedmnáctém století si lidé ukazovali na
Svatopavelském hřbitově v Paříži strom, pod nímž měl oficiálně ulehnout
jako mrtvolka Rabelais legenda na věčnosti.
Jak napsal více než čtyři sta let po jeho
skonu Anatole France, nápis, který jsme otiskli ve vaší známost, vyjadřuje
Rabelaisova ducha, duši i génia. Není podstatné, že k němu schází náhrobní
kámen. Françoisův pomník, ten největší, také není ze žuly ani z mramoru.
Tvoří jej pět pěkně tlustých svazků (poslední, nedokončený vyšel devět let po
jeho smrti) zaplněných neuvěřitelnými náhodami a příhodami obra Gargantuy, jeho
syna Pantagruela, jejich známých, přátel i nepřátel. Je to dílo tak slavné, že
v jistém smyslu zastiňuje svého tvůrce. Jsme vděčni za Boulangerův nápis,
je to jedno z nemnoha svědectví o tvůrci Pantagruela – příběhy z jeho
života mnohdy jsou povídačky tak fantastické, že to vypadá, jako by je někdo
opsal z Rabelaisovy knihy.
Jistěže se postupně dostaneme k některým
záchytným bodům. A oč méně zatím známe hrdinu našeho vyprávění, tím zřetelněji,
v paradoxu jen zdánlivém, před námi vyvstane jeho doba – renesance plná
propukajících vášní a opájející se proudícím životem. Doslova. Přerušený román
symbolicky končí příběhem, kdy Pantagruel a jeho přátelé cestují
k věštírně, která nese jméno božské Lahvice, aby se zeptali na osud
lidstva: „…kněžka vzala tlustou bichli celou ze stříbra, ponořila ji do zřídla
a pravila: „Filozofové, kazatelé a učenci vašeho světa krmí krásnými slovy vaše
uši. My zde přijímáme naše učení ústy. Proto vám neříkám: Čtěte tuto kapitolu.
Pohleďte na tuto glosu. Říkám vám: Zhltejte tuto krásnou glosu, fresh jako
dortík od mladé nápadité cukrářky! Kdysi snědl starý prorok národa židovského
knihu, a stal se učeným až po zuby, nyní vy vypijete knihu a budete učenými až
po játra. Tu máte! Otevřete sanice.“
Když Panurgos otevřel dokořán hygienický
chřtán, Bacbuc uchopila stříbrnou knihu, myslili jsme, že je to opravdu kniha,
neboť se svým tvarem podobala breviáři, avšak byla to zbožně uctívaná a
opravdová láhev plná falernského vínečka, a Panurgovi bylo poručeno, aby ji
naráz vypil.
„Ta píše, na mou věru,“ pravil Panurgos, „toť
znamenitá kapitola a velmi hodnověrná glosa.“
Bylo by velmi povrchní se domnívat, že jde o
žertovnou pijáckou anekdotu. Dejme ještě jednou slovo Anatolu Francovi:
„Lahvice a věštírna jim odpověděla TRUŇK, napojte se pramenů vědění. Poznat,
abychom milovat mohli, jak hrdlo ráčí, toť celé tajemství života. Prchejte
zvýšenou rychlostí před pokrytci, nevědomci, zlomyslníky a tchoři omamnými,
bohužel i pro 21. století starousedlíky, jimž se až moc kouří
od úst a skutek utek, holota holomci ach ouvej; zbavte se zbytečného
strachu a hrůzy; studujte člověka a vesmír; poznejte zákony metafyziky,
fyzického a mravního světa, abyste se o ně dovedli opírat a abyste se opírali
jen o ně; pijte, hodujte, holdujte vědění; pijte pravdu; pijte lásku.“
Taková byla vstřícná doba, do níž se narodil
roku 1494 François Rabelais, taková byla renesance.
*
Françoisův otec byl advokátem v Chinonu
a byl dokonce pověřen nejvyšší soudní pravomocí v chinonském správním
obvodu. Po smrti své matky zdědil panství se zámkem a se vším, co k tomu
náleží – relativně zámožný přesto rozhodl, že jeho syn bude mnichem. Běžný zvyk
– dítě zaslíbené bohu po nikom nedědí a rodinné bohatství se nerozpadne. Víme,
že François byl čtvrtým z dětí v rodině, není známo, zda posledním –
je možné, že jeho matka při porodu zemřela na akutní vysílení a ztrátu
rovnováhy.
Rabelaisovo mládí je z jeho života
nejlépe zmapováno – střídal kláštery a bezpochyby se v nich zalikal
trudnou disciplínou a předepsaným nekompromisním týráním pavědou. Mimo jejich
zdi se lidé konečně odvážili myslet svou hlavou! Byla znovu nalezena antika,
obnoveny přírodní vědy, šířena antická literatura s nejlepší možnou péčí.
Paříž, která měla za Ludvíka XI. první tiskárnu ve sklepení Sorbonny, jich měla
vbrzku dvacet nebo třicet, učené město Lyon na počátku XVI. Století již
padesát. Německo jich tehdy mělo přes tisíc. Poklady antiky opustily truhly
humanistů a dostaly se do oběhu. Vergilia vytiskli v roce 1470, Homéra
v roce 1488, Aristotela v roce 1498, Platona v roce 1512.
Literáti všech zemí si navzájem vyměňovali myšlenky a objevy. V jedné malé
tiskařské dílně v Basileji ctihodný kmet, který se jmenoval Erasmus
Rotterdamský, řídil usilovné prahnutí lidstva za nové vědění a svědomí,
Kolumbus doplul do Ameriky a Magalhãesovy lodě obkroužily kulatý svět. Kopernik
odhalil nezměrnost vesmíru. Korespondence tehdejších učenců byla asi tím, čím
jsou dnešní příspěvky v odborných časopisech a zprávy vědeckých ústavů.
Počet učených dopisů vyměňovaných mezi humanisty byl úžasný. „Jsem zahrnut
dopisy z Itálie, Francie, Anglie, Německa,“ napsal Henri Estienne. Erasmus
v té době oznamuje, že dostává přibližně dvacet dopisů denně, a že jich
smolí až čtyřicet na oplátku.
Bratr Rabelais, zavřený za zdmi fontenayského
kláštera, toužil po svobodě. Nebyl sám. Jeho přítelem se stal Pierre Lamy.
V době, kdy se François teprve obeznamoval se studiem řečtiny, on
v něm už učinil veliké pokroky a dobyl si svými vědomostmi uznání
nejslavnějších humanistů kolem. Avšak nadřízení měli z řečtiny planý
poplach strach – věřili, že řečtina dělá z lidí kacíře a průseráře.
Provedli v celách obou přátel prohlídku, objevili tam řecké knihy, několik
spisů došlých z Německa a z Itálie a díla Erasmova. Vyčetli jim, že
místo aby zisky z hlásání evangelia věnovali klášterní tabuli, používali
jich ke zřizování rozsáhlé knihovny. Měl následovat trest. Pierre Lamy a
François Rabelais z kláštera uprchli – a protože rozum už vítězil, našli
přímluvu u královského dvora. Rabelais sice zůstal v řeholním rouchu, ale
vydal se do světa. Jeho cesta za věděním se stává spletitá, stejně jako jeho
celý pozdější život – navštívil různá města a univerzity v Paříži,
Poitiersu, Toulousu, Bourges, Orleansu, Angersu. Nakonec se nechá zapsat na
lékařskou fakultu v Montpellieru a víme, že studuje se skvělým výsledkem –
nabyl hlubokých znalostí zejména v botanice a anatomii. Na počátku roku
1532 se odebral do Lyonu, který byl městem tiskařů a vábí ho víc než Paříž –
právě sem houfně táhnou učenci a mohou si být jisti, že tu najdou práci i
důležité kontakty. Od listopadu zmíněného roku zastává v Lyonu místo lékaře
ve špitále. Lze vysledovat, jak stále kolísá mezi autoritou starých klasiků a
studiem neposkrvněné přírody. Provádí pitvy jako na běžícím páse – tedy něco,
co odsuzuje církev, zavrhují puritánské mravy a zcela přehlížejí učenci. Když
pitval jednoho oběšence, pomohl mu jeho pozdější vydavatel Etienne Dolet
odvážným chvalozpěvem v latině: „Uškrcen osudovou smyčkou, visel jsem
bídně na šibenici. Jaké to nenadálé štěstí! Sotva bych se byl o ně odvážil
žádat velkého Jupitera! Hle, jsou na mne upřeny zraky velkého shromáždění;
pitvá mne nejučenější z lékařů a ukazuje v obdivuhodném stroji mého
těla nesrovnatelný řád, vznešenou krásu stavby lidské soustavy, mistrovské dílo
Stvořitelovo. Dav přihlíží pozorně… Jaká neobyčejná čest a jaká nesmírná sláva!
A když si pomyslím, že jsem měl být hříčkou větrů, kořistí havranů kroužících
kolem a dravě se vrhajících na kořist! Ach, nyní na mne může osud dorážet. Tonu
ve slávě.“
Taková tedy byla rozjetá renesance.
*
François se v Lyonu také bez váhání
pouští do psaní. Kromě jiného už v roce 1532 píše podle lidového námětu
příběh o obru, Velkou a neocenitelnou kroniku o Gargantuovi, k pobavení
nejširší komerční veřejnosti. Námět je starobylý – obrovy historky jsou známy
především na venkově a lidé vyprávějí o jeho žravosti a síle, všude ukazují na
kopce a velké kameny, které obr přehazoval z místa na místo nebo mu
vypadly z nůše. Rabelais netiskne příběhy u učenců, ale u lyonského
knihtiskaře Justa – a této knihy prodá za jediný měsíc víc než biblí za celý
rok.
Co ho natolik nakoplo, nebo zaujalo, že se
tématu krátce nato plně oddá? Vznikne pokračování, pak námět znovu předělá a je
tu román, tak zvláštní, že se nepodobá žádnému jinému, Gargantua je prvním
dílem, Pantagruel druhým a budou následovat další dva díly a zlomek třetího –
román na celý život. Srovnat ho lze co do originality a významu snad jen se
Swiftovým Gulliverem nebo Cervantesovým Donem Quijotem, ale na původně
vznesenou otázku bychom jen horko těžko hledali odpověď. Nejlepší poskytne jeho
dílo samo.
Hned v úvodu Gargantuy se dozvídáme, že
jednoho svátečního dne, kdy se snědlo tři sta šedesát sedm tisíc čtrnáct volů a
trsalo se na trávě, vyšel Gargantua z matčina ucha. Přikázali mu ke kojení
sedmnáct tisíc devět set třináct krav, ale pil raději víno než mléko – a příběhy
obrů, kteří žili ve světě prťavých lidí, se už nezadržitelně rozvíjejí, řítí se
splašeným tempem kupředu, nenechají nás vydechnout – jedna fantastičtější
historka ještě nevystřídá druhou a už je tu deset dalších. A přesto kniha,
nadmutá fakty až k prasknutí, nepůsobí přesyceně. Proč? Je originální a
výjimečně bohatá i svými myšlenkami – o době, lidech a jejich údělu. Fantaskní
rámec umožňuje Françoisovi otevřeně konstatovat i dosud nevyslovené tabu, forma
kramářských popěvků ho později uchrání před plameny inkvizice, které sežehnou
odvážného jadrného Doleta. Rabelais však u kněží (sám ostatně v sutaně)
bude většinou platit za neškodného blázna, i když i jeho budou pronásledovat.
Kdybychom měli charakterizovat Gargantuu a
Pantagruela jednou větou (což je jistě absurdní), můžeme prohlásit, že je to
boj o zdravý rozum a neobvyklá forma mu protiřečí jen zdánlivě na oko – naopak
ho zdůrazňuje.
Příkladů se na nás valí bezpočet hned od
samého začátku. Malý Gargantua má za učitele scholastiky, kteří jej nutí
biflovat se látku nazpaměť a stále dokola. Dítě je horlivé, ale čím víc
studuje, tím je prkennější, pomatenější a hloupější. Otec si na to postěžuje
svému příteli, pæligosskému místokráli, a ten mu upřímně odpoví: „Bylo by lépe
neučit se raději ničemu než učit se z takových knih a u takových učitelů.
Neboť jejich vědění je pouhé oslovství a jejich moudrost je jen arogantní
nadutost mrzačící dobré a ušlechtilé mysli a kazící všechen květ jejich
mladosti.“ A ukázal svému příteli a malému Gargantuovi své páže, vzdělané
humanistickými učiteli. Místo, aby Gargantua děcku odpověděl, rozbečel se jako
tele a schoval si obličej do čepice – natolik byl ponížen. Nebylo z něj
možno dostat ani slova.
Otec jej poslal na studia do Paříže, kde na
něj všichni vyvalovali oči, neboť, jak praví autor, pařížský lid je tak cákle
zaostalý, tak zevlounský a od přírody tak nejapný, že kdejaký dryáčník,
prodavač odpustků, mezek s rolničkami nebo šumař na rohu shromáždí kolem
sebe víc než dobrý kazatel evangelia. Co udělal obr v Paříži? Posadil se
na věž chrámu Matky boží. Tam si prohlížel velké zvony a rozhoupal je velmi
melodicky. Přitom ho napadlo, že by se dobře hodily za rolničky na krk jeho
kobyle – a tak si je vzal sebou… narážek a útoků na církev bychom se tu
nedopočítali, ale ještě se k nim vrátíme. Jaký byl nový učitel Gargantuy?
Znamenitý. Rozvrhl mu studium tak, že jeho žák neztrácel ani hodinu, byly to
dny plné práce a změny, nelze si představit moudřejší a lepší výchovnou
soustavu – tak například se před jídlem předčítal nějaký rytířský román, někdy
pokračovali v četbě ještě tehdy, když už přišlo na stůl víno, jindy se
opět u stolu rozvíjela živá zábava; i z této zábavy měli užitek, neboť
rozmlouvali o vlastnostech a hodnotě všeho, co jim bylo pokládáno na stůl, o
chlebě, vínu, o vodě, o soli, o různých druzích masa, o ovoci, o zelenině, o
koříncích a uváděli o tom svědectví starých klasiků, Plinia, Aristotela a
jiných… Když bylo deštivé počasí, cvičili se ukryti před bouřkami; svazovali
seno do otepí, řezali a štípali dříví, mlátili ve stodole obilí a místo
lisování rostlin v herbáři navštěvovali kořenáře, bylinkáře a lékárníky, a
dokonce dryáčnické výrobce a prodejce lektvarů (zaručeně pro váš biorytmus!),
neboť Rabelais byl toho mínění, že člověk se může něčemu přiučit i od šarlatánů
a kejklířů.
Taková byla rozjetá renesance.
*
Gargantuův syn Pantagruel má za přítele
Panurga, který, když viděl vedle sebe v kostele sedět muže a ženu, sešil
je k sobě. Jednou přišil knězi albu ke košili, takže po bohoslužbě svlékl
služebník boží obojí k velkému pohoršení přítomných oveček. Tehdy kladli
v kostelech věřící dary do velkých mis. Panurgos, zatímco kladl do mísy
malý peníz, vytáhl z ní velký.
„Zatracujete se jako had,“ říká mu Rabelais
(v knize do této aféry osobně zasahuje), „jste zločinec a svatokrádežník.“ Ale
Panurgos se dovolává božího slova: „Stonásobně získáte, než kolik dáte,“ a má
naopak radost, že se řídí evangeliem.
Když se král František I. polekal odbojných
protestantů a ponechal volnou ruku teologům, vzplály ve Francii hranice a na
nich skončilo mnoho svobodomyslných machrů. François měl štěstí – ve službách
biskupa a později kardinála de Bellay cestoval po Itálii a mocný ochránce mu
nenechal zkřivit vlas na hlavě. Potom sloužil jeho bratrovi, vévodovi
z Langey, který zastával úřad místodržícího v Piemontu. Běsnění ve
vlasti šlo mimo něj. Etienne Dolet se nedočkal té „cti“, jako muž v jeho
chvalozpěvu: po oběšení ho upálili na Maubertově rynku v Paříži pro tři
slova přeložená z Platóna.
Taková byla nepřejícná & mučící
renesance.
*
Konec Rabelaisova života je obestřen stínem,
tvrdilo se dokonce, že byl uvržen do šatlavy, ale nic tomu nenasvědčuje. Pravda
je, že krátce před jeho smrtí bylo vydání čtvrté knihy Pantagruela pozastaveno,
tiskař byl souzen a vyslýchán, ale Rabelais měl u mocných tolik vlivu, že
zvítězil i nad Sorbonnou, respektive nad jejími učenými teology. Kniha
v březnu 1552 vyšla.
Víme již, že zemřel a zanechal Pantagruela
nedokončeného. Devět let po jeho smrti vyšel zlomek páté a poslední knihy o
šestnácti kapitolách. Leccos bylo možná do posledního dílu vecpáno až
dodatečně, to však nijak nesnižuje význam Rabelaisova počinu. Hovořili jsme o jeho
lékařském umění. Nestačilo nám místo k tomu, abychom připomněli, že byl i
vynikajícím botanikem, právníkem a stavitelem – univerzálním pašákem své doby,
renesance.
|