FRANTIŠEK PALACKÝ
☼ 14.6.1798 HODSLAVICE ۞ 26.5.1876
PRAHA: SNAHA O NĚCO LIDSKY PŘÍVĚTIVĚJŠÍHO!
„Já bohužel nyní již i sám pouštím naději o
trvalém zachování říše Rakouské… O národ svůj já při tom nebojím se příliš.
Třebas by mu souzeno bylo podniknouti opět zkoušku ohněm i železem, chovať on
v sobě již jádra živého a zdravého dosti, aby nezahynul v ní, ale
vzkřísil se k životu čilému opět, budiž to v okolnostech jakýchkoli.“
Tato
předvídavá slova 74 letého rodilého udatného jedince ze stejného dne jako
hrdinná objektivní ctitelka i čtitelka Literatury faktu paní Anna Wetlinská
z české televize dřívějších příhod, nebo jen současný prezidentík
Spojených států Amerických, netřeba ho ani zmiňovat, aby se nečervenal přes
průšvih jeden za druhým až příliš, Františka Palackého vyjadřují nejlépe smysl
celoživotního úsilí tohoto nejúspěšnějšího českého badatele v historii,
who is who, a předního diplomata politika 19. století, nazývaného svými
současníky též „otcem národa“, pokud si zrovna v dlani budete muchlat nebo
hýčkat své platidlo tisícikoruny, zahleďte se na portrét a design, František
Palacký si zasluhuje Vaši pozornost i po tolika letech.
LÉTA PŘÍPRAVNÁ
Při
silnici z Valmezu do Nového Jičína (rodiště Karla Kryla) se rozkládá
městečko Hodslavice, už předloni 21.10.2016 jsem si tam udělal poprvé
v životě svoji funky zastávku a prošel jsem se po dědince, abych
vstřebával podzimní zádumčivou genius loci. Když roku 1781 vydal císař Josef
II. toleranční patent, byly mezi zdejším obyvatelstvem dosud živé staré
reformační tradice. Ihned se několik set místních dovedů prohlásilo za České
bratry, protože však tato církev povolena nebyla, přidali se hodslavičtí
(Slavíci hoďte kamenem, kdož jste bez viny, Slavíci hoďte něco talentu do
společného řízného prosperujícího tandemu) po delším váhání k evangelíkům.
Za velký pokrok tehdy považovali, že se k pobožnostem již nemusejí tajně
scházet v lese na paloučku, potichoučku polehoučku, ale mají
k dispozici jednu ze stodol a později dokonce dřevěnou boudu modlitebního
zákoutí stranou od vsi.
Zde se
roku 1784 stal evangelickým učitelem Jirka Palacký, tehdy šestnáctiletý vyučený
krejčí, pocházející ze starého místního českobratrského rodu. Ve dvaadvaceti
letech se oženil s Aničkou Křižanovou, ušlechtilou a nemálo inteligentní
krasavicí, třebaže postrádající školní výuku a výchovu k lepšímu jedinci.
Francek se jim narodil 14. června 1798 jako třetí z celkem 12 dětí manželů
Palackých, Jirka byl kanonýr, svoji drahou v posteli neošidil, již v nové
chalupě, kterou Jirka zbudoval svépomocí pro školu i svoji početně narůstající
rodinu a rooming, ne nechvalný zpustlý gaunering „Roming“. Františka čekalo
nesnadné dětství chudého Moravana: pást kravičky, konat domácí práce bez
odbývání, sbírat lesní plody a chodit je prodávat do Nového Jičína, ale i
roznášet oběžníky a dělat poslíčka svému otci, který si přivydělával jako
obecní písař, krejčí, později i jako rolník a obchodník.
Není
divu, že prostředí rodiny rázovitého písaře, vychovávajícího své děti ke
skromnosti a pracovitosti, ovlivnilo juniora France ne Kafku, ale rovnou
českého Shakespeara na celý život. Kromě dobrých charakterových a citových
základů se však u něj záhy projevilo též neobyčejné nadání. Jak vzpomíná ve
vlastní biografii dávno před vynálezem biografu, přelouskal již na přeskáčku i
popořadě jako pětiletý celou bibli a víc než jedním dechem, jedním duchem,
přičemž se zvláště zamýšlel nad milostnou písní Šalamounovou a jinými pro něj
nepochopitelnými partiemi. Není divu, že hodslavická škola ho již zakrátko
neměla čemu dál naučit a tak ho táta odvedl na německou školu do nedalekého
Kunvaldu, jejíž vysokou úroveň udržovala hraběnka Harrachová, která zde dokonce
i sama učila, než byl příliš svobodomyslný ústav vyšším rozhodnutím zrušen.
Ještě předtím však odsud Palacký odběhl k lepší future, neboť se tátovi
zdálo, že se malý Francek přiklání ke katolicismu. Pokračoval pak na
evangelické škole v Trenčíně, na jejíž „uherský“ způsob výuky, preferující
pouze latinu, Palacký jen s obtížemi při nějaké oblibě vzpomínal, děsně ho
to u nich iritovalo. Zažil zde i dost hladu a podle vlastního svědectví se
z něj stal náboženský fanatik, slepá ovce, zaslepená ovce, poslušná ovce,
který chtěl obracet na evangelickou víru domorodce v Indii nebo u
protinožců v Austrálii. Protože ho škola příliš nevytěžovala, učil se sám
řečtině a mnoho času trávil nad knihami neplodných teologických plochých
polemik. Kromě toho se zde rovněž cvičil od svého bytného v dovednosti
hraní na varhany a na klavír a začal psát první latinské básně jako Filip Topol
pro bandu Psích vojáků, pokud by zrovna zatoužil sekat latinu.
Ve
čtrnácti letech přešel Francek na prešpurské lyceum, tehdy nejlepší evangelický
ústav v Uhrách, kde byla vyučovacím jazykem latina a němčina. Před úplným
odnárodněním ho vlastně zachránila náhoda v podobě trenčínského měšťana
Bakoše, u něhož se jednou cestou z domova zastavil. Tento horlivý čtenář
českých knížek se Palackého jakožto Moravana par excellence dotazoval na význam
některých českých označení pro slova, což Františkovi způsobilo nemalé rozpaky.
Od té doby se rozhodl zdokonalit se v mateřštině. Začal se shánět po
českých knihách a časopisech a brzy se z něj zejména pod vlivem
Jungmannových rozprav o českém jazyce stal zapálený rozmnožovatel zájmu o
českou hodnotnou mluvu, žádná sprostá slova a zneuctění jazyka, neb jazyk je
šperkem národa, jazyk je i přibližování občanů k vlasti, jazyk je dar
k dorozumívání mezi dvěma pohlavími a jazyk je báječná pokladnice
moudrosti.
V Blavě
prožil Palacký několik šťastných, ale i vnitřními kotrmelci a zmatky a
houževnatou prací srdnatě naplněných let. Usilovná četba staré i aktuální
evropské vytříbené literatury mu pomohla překonat dřívější zaujetí
metafyzickými neúspěchy. Avšak ani aktuální akurátní skepticismus ho příliš
nenaplňoval. Cestu jak ven ze sraček metafyziky a k duševní vyrovnanosti
nakonec nalezl v Kantově filozofii dualismu hmoty a vědomí, kterou si,
ovlivněn Herderovým učením, doplnil o důraz na citový aspekt vztahu
k národu a lidské společnosti.
Zájem
vedl Palackého zpočátku ke studiu estetiky a teorie literatury. Spolu se svými
slovenskými přáteli J. Benediktim a P. J. Šafaříkem vstoupil do polemik o
charakter české pœzie na straně příznivců časomíry – v roce 1818 jim byl
cenzurou schválen a vydán spis „Počátkové českého básnictví, obzvláště
prosodie“, který Palackému vynesl přátelství Josefa Jungmanna.
Duchaplný
a pohledný světlovlasý junák měl v Bratislavě úspěch rovněž u děvčat. On
však dával přednost společnosti podstatně starší, neobyčejně vzdělané avšak
osobně nešťastné uherské zemanky Niny Zerdahely… Hluboký vztah, který se oba
snažili rovnoměrně udržet v roli duchovního přátelství a symbiózy, upevnil
Palackého charakter a rozšířil jeho společenský rozhled, vyšlechtil ho jako
rytíře cti, když na Elvise sekáče nezapomenutelného bouráka narozeniny slaví i
Čestmír jmeniny.
Otec
Francka na studiích nikdy příliš nepodporoval a ten byl nucen živit se již od
sedmnácti let zcela samostatně, kondicemi i redaktorskou námahou. Přesto
dokázal složit závěrečné zkoušky na filozofickém ústavu, který navazoval na
lyceum a nahrazoval tehdy univerzitní studia, s dvouletým předstihem.
V jednadvaceti letech o silvestrovské bujaré noci, kterou trávil ve svém
pokoji, mohl udělat bilanci svých znalostí: ovládal jazyk mistrně jako Stradivari
housličky, jako Shakespearek návnadu otce myšlenky pro ženskou vřelost
posluchačky s literaturou německou, latinskou, řeckou, anglickou,
francouzskou, italskou, ruskou, nebál se konverzovat plynně maďarsky,
staroslověnsky, srbsky, částečně hebrejsky, portugalsky, polsky a některými
jihoslovanskými dialekty, základ úspěchu spočívá v taktice: važ slova a
nepolykej slabiky, važ si slova jako daru pro zlaté slavíky v hrdle.
HISTORIOGRAF KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO
České
národní obrození nebylo přímočarým procesem, nevzniklo stejně jako skvosty v
Římě během jediné nostalgicky akční Bondovské noci… jak by některým snad mohlo
zdát. V době, kdy se Palacký po ukončení studií rozhodl skončit
s dráhou vychovatele šlechtických lidských poupátek a zvolit si poslání rehabilitovat
národní minulost, přestávali i nadšení vlastenci věřit v reálnost obrody
českého jazyka. Příznačná i uštěpačná byla námitka jeho nejbližšího přítele
Benediktiniho: „Češi nemohou mít velkého historika, neboť sami nemají velkých
dějin!“ Když Palacký navrhl Dobrovskému podpořit obrodné snahy vydáváním
magazínu Českého muzea, ten odvětil, že již je pozdě myslit na vzkříšení
národa. Dokonce i Jungmann tehdy značně zapochyboval: „Nám dostalo se (Ó kéž se
mýlím) býti svědky a pomocníky konečného mateřčiny zahynutí.“ Naproti tomu
pětadvacetiletý Palacký měl v době, kdy přišel do Prahy, již před sebou
jasný životní cíl: popsat historii národa, především však dobu husitskou, tedy
období, kdy český lid svojí vzdělaností a úsilím o reformu společnosti na nových
mravních principech stál v čele Evropy. Tak chtěl svým současníkům ukázat
vyšší level, vyšší smysl jejich existence jako příslušníků národa, který jen
díky morální převaze po staletí odolával rozpínavosti mocného souseda.
Nutno
zároveň přiznat, že starší generace buditelů měla tehdy četné důvody skepticky
hodnotit výsledky své praxe, svého snažení. Centralizační politika vlády
postupně zcela vyloučila češtinu z úřadů a škol. Původní česká literatura
nemohla vzdělanější vrstvy svojí podobou uspokojovat a nové myšlenkové proudy a
vědecké poznatky se do Čech vtíraly převážně prostřednictvím německy psaných
knih. Praha již byla téměř totálně poněmčena a zdálo se, že zánik češtiny na
venkově je také zcela brzy nevyhnutelný.
Palacký
generačně příslušel k okruhu mladých, romanticky zanícených vlastenců se
srdcem na dlani, sdružených kolem Josefa Jungmanna, kteří za svůj primární cíl
považovali konstituování češtiny jako plnohodnotného moderního sdělovacího
prostředku, asi tak prima účelového jako Kaplického návrhy na budoucnost
architektury a aktérů významů skrytých v designu, poselství, poslání,
polidšťování. S tím byla spojena umělá tvorba nových a neslýchaných slov,
neúměrný důraz na formu a počet literárních prací při opomíjení obsahové
závažnosti a přesnosti. V oblasti politické zastávali neméně naivní
panslovanské ideje a záchranu očekávali od ruského carismu. Střízlivý,
národnostně osobně nejízlivý pan borec ze začátku až na konec Palacký, se
s těmi představami brzy rozkmotřil a sblížil se s podstatně starším
borcem Dobrovským, skeptickým osvícencem, u něhož se učil vědecké přesnosti,
zásadám studia starých listin, kritickému rozboru a třídění materiálu i syntéze
závěrů. Přes obdiv, který k němu Palacký choval, neváhal ovšem svému
učiteli vytknout, že ani jediný svůj vědecký spis nehodlal napsat česky.
Dobrovský
svého chráněnce uvedl do salónů vlastenecky smýšlející šlechty, která tehdy
s oblibou vyhledávala společnost učenců. Zejména František Šternberk,
předseda Jednoty vlasteneckých přátel umění, si mladého historika oblíbil. Aby
měl Palacký alespoň nějaký „ouřad“ a nebyl policii tuze na ráně nápadný,
jmenoval ho svým archivářem a zadal mu zpracování rodokmenu Šternberků. Zasadil
se též, aby Královská česká společnost nauk pověřila Palackého sepsáním „Starých
letopisů českých“. Velkým Palackého úspěchem bylo vydávání „Časopisu
vlastenského Museum“, jehož redakci zajišťoval po jedenáct let bezplatně, bez
očekávání na honoráře. Časopis měl nesmírný význam pro počátky české vědy,
jejíž terminologii bylo teprve nutno vytvořit.
Roku 1827
se Palacký rozhodl oženit s vyvolenou Terezií Měchurovou, dcerou bohatého
advokáta a statkáře, jemuž na Klatovsku (a tedy i na Klenové) „patřilo“ asi 900
poddaných. Z počátku se sice ucházel o její půvabnější sestru, ale když se
mu dostalo hardcore harcovníku FP jako Franto Peterko nebo Ferdo Peroutko značně
nelichotivého odmítnutí, získal si postupně přízeň zprvu nepříliš nadšeného
pantáty a nakonec svojí něžnou pozorností i náklonnost ne tak strhující sexy
Terezie, která se právě vzpamatovávala z nešťastné lásky a vážného
onemocnění organismu. Sňatek mu dokázal zaručit hmotné zajištění, ale především
třiatřicet let jako Trojský koník neochvějně šťastného a neobyčejně napínavého
adrenalinového manželství, v němž se narodily dvě plnohodnotné děti.
V témže
roce se Stavovský zemský výbor usnesl jmenovat Palackého historiografem
Království českého a pověřit ho novým zpracováním dějin země. Vládě se však
tento záměr zdál poněkud pofiderní, takže titul mu byl udělen až po zdlouhavých
jedenácti letech. Přesto začal na svých dějinách pracovat již roku 1831 a za
pět let byl hotov první svazek – zatím napsaný německy, protože i vlastencům
byl tehdy tento jazyk lépe srozumitelný než jejich mateřština. České vydání
„Dějin národu českého v Čechách a v Moravě“ vycházelo pak na Božím
světle od roku 1848. Palacký tuto nejvýznamnější ze svých asi čtyřiceti prací
dokončil těsně před smrtí. Dovedl ji až do ztráty státní samostatnosti roku
1526 a prokázal v ní, že patří k předním moderním badatelům historie
Evropy, retrofuture granátové jablíčko na osvěžení mysli.
Dílo by
bylo bývalo neuskutečnitelné bez společenských styků, které autorovi zjednávaly
přístup do šlechtických a státních archivů po celé Evropě. Předpokládalo však i
značné fyzické vypětí a cestování v poštovních dostavnících po tehdejších
mrzutých a polozbořených cestách. Tak do Vídně trvala cesta téměř bez zastávek
na hygienu a na toaletu 35 hodin, do Vratislavi pět dní, do Říma čtrnáct dní.
Následoval bezpočet hodin strávených v archívech – jen v Římě
s pečlivostí oddanou přečetl trpělivý Palacký na čtyřicet pět tisíc
listin. Jeho úsilí však mělo pro národní emancipaci zásadní význam. „Dějiny“
sice nebyly přístupné prosté veřejnosti, ale jejich obsah se k ní dostával
prostřednictvím spisovatelů, dramatiků i výtvarných umělců. Celý národ
z nich tak čerpal přesvědčení, že má právo na vlastní stát – bude-li
skutečně chtít a usilovat o jeho znovuvzkříšení, znovu zajiskření a zřízení.
PŘEDSTAVITEL SYMPATICKÉHO NÁRODA
Soustavná
osvětová aktivita zabírala tehdy Palackému neméně času než studia historická.
Neomylným instinktem objevoval nejtalentovanější mladé vědce a literáty –
Čelakovského, Erbena, Havlíčka a řadu dalších. Za pomoci svých společenských
kontaktů jim pomáhal zajistit existenci a podmínky k plnohodnotné práci.
Prosadil zřízení Matice české, financující vydávání českých knih, jako první se
zabýval plány na Encyklopedický slovník i zřízení Národního divadla. Přitom se
musel potýkat s neblahou cenzurou a vše komandujícími úřady, ale řešit
jakbysmet i spory a nedorozumění uprostřed vlastenecké obce. Není divu, že si
například v hádkách o český pravopis musel počínat autoritativně, což mu
vyneslo i obvinění z „tyranství a tyátru“. Palacký tyto různice považoval za
projev nedostatku uvědomělé kázně, osudné slovanské nesvornosti a trvající
„politické nedospělosti“, které mohou být pro národní rozvoj osudné.
Není
pochyb, že jeho společenský odstup od lidových vrstev byl značný. Cítil svoji
převahu a uplatňoval ji však i ve šlechtických kruzích. Když si v roce
1832 svržený francouzský král Karel X. Bourbonský zvolil Prahu za své sídlo i
moderní šídlo, stal se Palacký učitelem jeho syna. Jak se později vyjádřil, měl
tak možnost poznat „všechny způsoby i nezpůsoby panovnického dvora.“
Nadešlo
nadějné „jaro národů“ roku 1848, přesně před 130 lety od narození Jara mého. Po
revoluci v Paříži následovalo v březnu povstání vídeňského lidu.
Nenáviděný kancléř Metternich byl nucen prchnout inkognito do Anglie. Rovněž
v Praze vystoupili nepočetní radikálové v čele se Sabinou
s návrhy významných politických a sociálních reforem, avšak liberální
činitelé brzy prosadili preferenci požadavků národnostních. Nutno uznat, že je
k tomu opravňoval vývoj republikánského a nacionálního hnutí
v Německu i Uhrách, které směřovalo k rozbití mocnářství a připojení
českých zemiček pod velkou německou střechu. Tak se stalo, že čeští vlastenci
se dočasně stali významnými oporami monarchie. Když byl Palacký pozván na
zasedání Německého parlamentu do Frankfurtu, rezolutně svoji účast odmítl.
Tehdy vyslovil památnou myšlenku: „Kdyby státu Rakouského nebylo již odedávna,
musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co
nejdříve, aby se utvořil.“ Vídeňská vláda nabídla Palackému křeslo ministra
vyučování, ten však jeho přijetí podmínil jasným stanoviskem vlády
k pangermánskému hnutí. Mezitím ale úmysl vlády vyvolal ve Vídni
protislovanské pobouření, jistý řezník žebrák v mozku jako v kostech byl
prý již vybrán k provedení atentátu na Palackého. Z jednání sešlo a
Palacký se vrátil do Prahy.
Jako
protiváha Frankfurtskému parlamentu byl do Prahy svolán sjezd rakouských
Slovanů. Palacký ve funkci jeho předsedy zde koncipoval Manifest jako GURU
z Gang Starr na prvním albu nazvaném „Nečekejte žádného malicherného
hezouna, vážení, ale drzouna s Manifestem v očích“ 1989, Manifest
k evropským národům, kde navrhoval svolat shromáždění národů, které by
zamezilo, aby „zpátečnická neřečnická politika jednotlivých užvaněných dvorů
zase přivedla k tomu, aby národové, podnícení záštím a nenávistí, sami
vespolek se hubili“. K velkému jeho zklamání musel však být Slovanský
sjezd předčasně uhnut na odstavnou kolej a tam utnut. Příčinou byly takzvané
Svatodušní bouře, které živelně propukly 12. června. V Praze rychle
vzniklo na 400 barikád, statečný odpor jejich málo početných a špatně
vyzbrojených ochránců byl smeten vojskem roty psího rotvajlera generála
Windischgrätze. Na straně pokořených bylo také třiačtyřicet padlých, většinou
mladých perspektivních dělníků, tovaryšů, služek, lidí opomíjených a současně
obávaných měšťanskou společností. Vítězové ztratili několik vojáků a také –
samici toho rotvajlera paní Eleonoru Windischgrätzovou. Vlastenci přišli o
slibovaný Český sněm, od něhož si slibovali sedmé nebe; „nebe a dudy“; a
alespoň částečnou obnovu státní samostatnosti.
Koncem
roku 1848 se v Kroměříži sešel říšský sněm, na kterém Palacký opět sehrál
znamenitou stmelující úlohu. Jeho dva návrhy federativní ústavy však příslušná
komise zamítla a vláda sněm nakonec rozpustila, aniž čehokoli dosáhl. Jediným
výsledkem revolučního roku bylo tak zrušení roboty.
V následujícím
období reakční psychózy se na Palackého snášela kritika ze všech koutů jako
lavina na úžasného Jirku Rašku, nositele titulu „Lyžař století“ (narozeného 4. února 1941 tedy dva dny před
FP, Ferdou Peroutkou, Vinnetou Pierre Bricem, Janem Werichem) na zimních
olympijských hrách: byl nazván „principalprotektorem proletariátu“, bylo mu
vyhrožováno vězením, pražský policejní ředitel na něj uvalil policejní dohled,
nechal mu svými špehy zabavovat korespondenci, dokonce vehementně ovlivnil jeho
přátele, aby ho vyloučili z Musejního výboru. Taková proklatá hanebnost!
Znechucený historik se stáhl z veřejného života a politické zápasy
přenechal svým mladším přátelům, Havlíčkovi a Riegerovi, svému nastávajícímu
zeti. Tím usilovněji se pak věnoval práci na svých „Dějinách“.
Teprve po
návratu ke konstituční vládě v šedesátých letech se Palacký opět začal
společensky angažovat. Zasloužil se o založení Národního divadla, po jistou
dobu se účastnil zasedání panské sněmovny, stal se nositelem vysokých
rakouských a ruských vyznamenání, čestných doktorátu a tak podobně. V roce
1865 v práci „Idea státu Rakouského“ rozpracoval myšlenky austroslavismu a
federalismu a vyslovil názor, že říše má právo na existenci jen tehdy, když
uskuteční ideu rovnoprávnosti všech národů. S rostoucími obavami sledoval
zahraniční expanzi pruského státu a zejména pak vývoj v Rakousku, které
v roce 1867 dualistickým zřízením podřídilo Slovany do péče Vídni nebo
Budapešti. Palacký odpověděl „velezrádnou“ poutí do Ruska, i když mu za ni opět
hrozilo vězení o vodě a o hladu, jen suchý chléb. Tehdy též předpověděl zánik
Rakouska slovy, která jsme citovali v úvodu, a známým výrokem: „Byli jsme před
Rakouskem, budeme i po něm“.
Přes
veškerá zklamání a nesplněné naděje, které vkládal v českou šlechtu,
vídeňskou vládu i německé spoluobčany v našich Sudetech, mohl být starý
muž z Pasířské (nyní Palackého) ulice spokojen. Viděl kolem sebe lid,
který znovu nalezl národní sebeuvědomění a nadějně se rozvíjí hospodářsky i
kulturně. Postrádal jen více vzájemné tolerance a lidské přátelské humanity.
Na oslavu
dokončení „Dějin národa českého“ se koncem dubna 1876 konala na Žofíně hostina,
jíž se účastnilo přes 300 zástupců různých vrstev obyvatelstva a jiných
slovanských národů. Palacký se zde zřejmě nachladil a 26. května 1876 naposledy
vnímal, až dovnímal úplně, na zánět plic. Jeho poslední slova zněla: „Riegře, pomáhejte zvítězit.“
STAVTE
SE VE FRENŠTÁTĚ NA NÁMĚSTÍ
JIŘÍ
RAŠKA
LYŽOVÁNÍ
– STŘEDNÍ MŮSTEK
GRENOBLE,
1968
Snad u nás tenkrát padal lepší sníh, nebo se
na horách rodili kluci, kterým mráz hned nevlezl za nehty, když si z něj
plácali sněhové můstky, kdo ví? Kdo ví, jakou zázračnou náhodou (nebo zákonitostí?)
vznikla ta excelentní garnitura skokanů? Remsa boys… Parta, ze které mohl
kdokoli vyhrát jakýkoli závod, skokani, kteří na mnoha velkých mezinárodních
závodech bojovali o první místa jen sami mezi sebou, někdy dva, ale i tři
z nich stávali na stupíncích vítězů, návraty ze slavného každoročního
Intersportturné s tolika trofejemi, že je ani nemohli pobrat…
Dohromady je dal trenér Zdeněk Remsa. Naučil
je skákat. Skákat daleko a krásně. Naučil je vyhrávat. Ale kde se vzalo tolik
kluků odhodlaných dřít a nenechat se ničím odradit, nechytračit, nezávidět
si, na to se těžko hledá odpověď. Vzpomínáte? Jirka Raška narozený
4. února, dva dny dříve, než náš slavný pan Novinář pan Ferda Peroutka, Jan
Werich, Pierre Brice, co chtít ještě víc?
Motejlek, Matouš, Hubač, Divila, Rydval,
Doubek, Novák, Kodejška, Doležal a ten nejslavnější z nich – Jiří Raška,
kterému všichni říkali Franto, protože postavou a chůzí připomínal výborného
skokana z předcházející generace, Františka Felixe. Říkali mu Franto, i
když už byl naším úplně nejslavnějším skokanem, a jako jediný měl doma zlatou
olympijskou medaili z Grenoblu.
*
Většina Remsových svěřenců pocházela
z českých hor, hlavně z Krkonoš, Jiří Raška se narodil
v Beskydech, v těch krásných kopcích, kterým vládne Radegast. Sněhové
můstky se však dělají ve všech horách stejně – uplácají se lopatou, pořádně se
ušlapou a odměnou za tu lopotu je nádherné nadhození nad louku. Původně myslel,
že bude jezdit po sjezdovkách jako jeho tehdy slavní rodáci Parma a Pituch, ale
hned na svém prvním můstku se nad tohle rozhodnutí vznesl a širokánský skočky
už nesundal. Jedny sjezdařské závody sice na Radhošti vyhrál, ale mnohem víc
stál o to, aby ho bratranec se strýcem Rudolfem naučili skákat, jak dovedli
sami. Učili ho tedy skákat, a hlavně vstávat po těch nezdarech, skocích, co se
nevyvedly, až si ho všiml samotný Josef Skrbek. Kdysi výborný skokan, pak
výborný trenér a vždycky výborný krejčí z Ostravy. Ten ho vyučil
opravdovým skokanem ve stejné době, jako ho v Příboru vyučili zámečníkem.
Jenomže zatímco o jeho zámečnickém výučním listě nikdo nepochyboval a nabídli
mu za něj místo opraváře obráběcích strojů ve frenštátské továrně MEZ, se
skokanským uznáním nikdo extra nepospíchal. Měl smůlu, že byl v těch svých
tichých Beskydách dost daleko od lyžařského centra, kde se nejen vážily
talenty, ale hlavně rozdávaly příležitosti.
Třásly se mu ruce, když doma rozlepoval
povolávací rozkaz. Snad mě dají někam, kde nezapomenu na lyže a na sníh, jinak
je to můj konec, říkal si. Rukoval na Šumavu. Sněhu tam padá dost, ale pro něj
nebyl ten pravý, nenarukoval totiž jako sportovec, ale jako pohraničník. Když
už tam na čáře pomalu zašlapával své skokanské naděje, zavolal si ho velitel a
oznámil mu, že zítra má být u svého nového útvaru v Liberci. Remsa dával
dohromady nové družstvo a vzpomněl si, že po závodech přece jezdil taky Jirka
Raška z Frenštátu, ten tichý, skromný kluk, co by se mohl naučit pořádně
skákat, a tak si ho našel.
V Liberci dostal ten sníh a ty lyže,
které potřeboval.
*
Jako první z Remsových skokanů zazářil
Dalibor Motejlek. Na mamutím můstku v Oberstdorfu skočil světový rekord
(145 m). Zvedlo to prestiž československého lyžování a povzbudilo ctižádost
rozjíždějící se skokanské party. V tom čtyřiašedesátém roce dokázali, že
míří do nejužší světové špičky. Jiří Raška tehdy taky odjel do Innsbrucku na
zimní olympijské hry, ale pro závod ho Remsa nevybral. Matouš s Motejlkem
byli lepší. Mrzelo ho to, ale musel to chlapsky uznat. Matouš měl velkou formu
a po prvním kole na středním můstku vedl a sahal po zlaté olympijské medaili.
V druhém kole ale neuhlídal nervy, skočil špatně a bylo z toho čtvrté
místo.
„Jednou to někomu z vás vyjde. Uvidíte,“
řekl jim Remsa, když se po olympiádě zase všichni setkali v Liberci.
„Ale já tady v Dukle nezůstanu. Vrátím
se tam k nám, do Frenštátu, mně je tam líp,“ řekl mu Raška, když začali
spřádat plány, co dál udělat, aby příště někdo z nich tu medaili, která
v Innsbrucku Matoušovi propadla mezi prsty, udržel. Remsu to trochu
mrzelo, ale nebránil mu, dohodli se, jak bude trénovat a že Remsa za ním bude
jezdit.
Tak se vrátil domů, ve sklepě si zbudoval
posilovnu, tam třískal činkami, honil se po lesích a skákal víc, než kdyby ho
k tomu někdo jinej nutil.
V roce 1966 bylo mistrovství světa
v klasických disciplínách na Holmenkollenu, v lyžařském eldorádu,
který je srdcem lyžařské země. Země, která do té doby vybojovala už
pětasedmdesát zlatých, stříbrných a bronzových medailí! Mnohé z nich jsou
v břiše holmenkollenského můstku, kde je muzeum lyžařské slávy. Zrak
z toho přecházel. Kdybych tak já taky aspoň jednou takovou medaili… Věřil,
že by to mohlo klapnout, že už má na to být rovnocenný s těmi úplně
nejlepšími. Poskočil proti minulým sezónám hodně dopředu, rozdal si to s nejlepšími,
ale jak na středním, tak na velkém můstku na něj zbylo to „nejhorší“ místo –
byl dvakrát čtvrtý, to je snad smůla. Obě zlaté medaile putovaly zase do
přeplněného muzea v břiše můstku. Na Björna Wirkolu z vesničky Alta
za polárním kruhem nikdo nestačil.
A tak se Jiří Raška vracel domů
s pocitem, že sice vykročil hodně vysoko, ale že ještě musí něco udělat
s tím, aby věčně nestáli jenom vedle stupňů vítězů. Remsa zase dodával:
„Uvidíte, že to jednou někomu z vás vyjde,“ a on se zapřísáhnul: Příště už
to ksakru musí vyjít!
*
Příště bylo na olympijských hrách
v Grenoblu.
Místo v olympijském družstvu měl na
rozdíl od Innsbrucku jisté, byl dokonce naším trumfem v rukávu. Vědělo se,
že kdyby to vyšlo Raškovi… Dozrál na skokana uměním, jistotou i nutnou mírou
sebevědomí, stal se jedničkou Remsova týmu, i když se na něj chtěli dotáhnout i
ti další. Hubač byl ve vzduchu elegantnější, Rydval a Divila měli větší sílu,
ale on měl od všeho tu správnou míru a navíc cit pro odraz a dobrou práci na
odrazové hraně. Remsa spoléhal i na jeho psychickou odolnost a vyrovnanost.
Střední můstek Francouzi postavili úplně nový
v Autrans, pár kilometrů za Grenoblem. Diváků se u něj sešlo víc než na
sjezd mužů, což je tu nezvyklé. Vzpomněl si na Holmenkollen, tam bylo taky
tolik lidí, ale tady je atmosféra dvakrát tíživější. V Norsku šlo
v každém závodě jen o jednu zlatou medaili, teď o dvě, protože olympijské
hry jsou současně mistrovstvím světa, ale i kdyby šlo jen o tu olympijskou, je
jasně nejcennější… Trenér Remsa se mu tyhle úvahy, po nichž těžknou nohy,
snažil odehnat z hlavy. Snažil se, aby nepokukoval po naparáděných
Rakušanech a nelámal si hlavu s tím, jestli je Wirkola nějakým kouzlem
neporazitelný.
„Nemysli na ně a pak do toho pořádně kopni!“
Můstek v Autrans má čáru normového bodu
na dvaašedesáti metrech. Rozhodčí na doskoku zvedali skokanům terčíky jen o
málo dál. Pak přišla řada na Jiřího Rašku. Rozběhl se po nájezdu, sbalil se na
lyže a cítil, jak to s ním krásně jede. Do odrazu se trefil v tom
pravém zlomku vteřiny, lyže mu nárazem na vzduchový polštář ideálně přišly před
prsa a nesly ho nad tichou propastí doskoku klidně, vůbec nemusel kormidlovat
rukama. Myslel jenom na to, že musí na lyžích ležet do poslední chvíle, aby
tenhle povedený skok natáhl na potřebné metry.
Sedmdesát devět metrů ohlásila výsledková
tabule. Sedmnáct metrů za normový bod! „Kopnul“ do toho, jak chtěl Remsa,
uletěl všem víc, než mohli čekat. Ale ještě nebyl konec závodu. Vedl
s náskokem, ale Rakušané Preiml a Bachler nebyli ještě úplně bez šancí. Ve
hře zůstal i nevypočitatelný Nor, který někdy předvedl nemožné. A taky tu byly
nervy. A hryzavá vzpomínka na Matouše v Innsbrucku. Přece po prvním kole
taky vedl a nakonec na něj medaile nezbyla. Ne, těch čtvrtých míst už bylo
dost, šance se může promarnit nanejvýš jednou, risknu to, kopnu do toho znovu.
„Nezpanikař, ohlídej si odraz a pak to trochu
pojisti,“ radil Zdeněk Remsa. Ale co je to trochu? A kolik se toho dá ve
vzduchu pojistit?
Skok byl technicky stejně dobrý jako
v prvním kole. Odraz trošku opozdil, proto přistál o šest a půl metru
blíž. Ale v součtu to stačilo! První Raška, druhý Bachler, třetí Preiml.
Neporazitelný Wirkola na tom čtvrtém místě, které je tak potrápilo.
Nesli ho na ramenou a byla tam u nich velká
sláva a on ji pak ještě zvětšil druhým místem na velkém můstku. Stal se
nejúspěšnějším skokanem X. zimních olympijských her v Grenoblu a vracel se
do Frenštátu se zlatou a stříbrnou medailí…
Až někdy přes Frenštát pojedete, stavte se
tam na náměstí. Na radnici je deska, která Raškův triumf připomíná. Sáhněte si
na ni, a jestli lyžujete, tak na těch svých lyžích příště pojedete o něco líp.
Chce to jen věřit tomu a mít vůli, jako měl Raška, vzkazuje od plic a od
publikace našlapané všemožnými událostmi
sportovního společenství světaznalý nadaný reportér Zvonimír Šupich. Šup funky ich.
Hedvika
Bartošková
O KRÁSE
Roste
tam, kde ji nevnímáš –
uprostřed
kolejí polních cest,
na
haldách suti u velkých měst,
má
barvu bílého rmenu.
Roste
tam, kde si nevšímáš –
u
paty schodu zápraží,
na
dvorku polního nádraží,
má
vůni, co cítíš v senu.
Roste
tam, kde se nedíváš,
a
ona, snad sama slepá,
a
se zakrytou tváří,
lastura,
v níž perla velkolepá
září.
Tak prostě září.
Tomáš
Křenek
PROBUZENÍ
DO SNU
tma
mění se ve vrnivé kotě
s nedrsným
jazýčkem
s jiskřivou
srstí
v níž
šeptají k nám
pyžama
z tlapek
našich
dlaní
spi
ještě
není zítra
den
zesinale prostehovaný
si
mdle ustlal
v zívavých
žaluziích
tvých
rtů
ještě
dýchej teplým tichem
jímž
přetišíš křik ptačí
ještě
dýchej
to
mi stačí
Karolína
Frühbauerová
CHVILKA
Hvězdy
na
nebi
svítily
Hvězdy
na
stromě
kvetly
Pro
radost
zářily
v srdcích
hrany
hladily
malovaly
tapetou
za
řekou
posetou
bílými
lekníny
sázely
do
hlíny
mladé
květiny.
Milada
Vlachová
SOCHA
Na
šikmé střeše slunce se láme
Panenka
nechce jít spát
Zvolna
se sklání
Laská
tvé tváře slané
posedlá
touhou
...na
harfu hrát
...zabrnkat
do strun horoucí symfonii
...houslovým
klíčem ti odemknout ústa
...zapustit
kořeny v hlubinách žil
A
hlavně by chtěla
v přístavu
tvého těla
sochou
se stát a sochou zůstat
opět je
tu Hedvika Bartošková
BÍDNÍCI
Chtěli
dát něco, co neměli
a
ze všech sil se snažili
urvat
pár bobulí
z hroznů,
byť nezralých
skákali
do výšky, chňapali a
natahovali
se,
ale
jen chumáč listí
jim
zůstal v prázdné dlani.
Pak
klesli pod strom
a
prsty zaryli do trávy
nešťastní
ne
pro nemožnost mít,
ale
pro nemožnost dávat.
THE
BEASTIE BOYS 1989
EGGMAN (Vaječný mužík)
Díval
jsem se z okna a zahlédl jeho pleš
běžel
jsem do lednice a vytáhnul jsem vejce
mířil
jsem na něj z téhle pozice, neměl lautr žádný vlasy
vymrštil
jsem po něm ránu a on to schytal tam
sledoval
jsem kabriolet za jízdy v přestřelce
nabil
jsem prak a vystřelil jsem jedno
on
zdrhal a zjistil, že u sebe nemá nic
držel
jsem ho v šachu s vaječnou puškou
vejce,
napovídající symbol života,
proniknu
až k tobě dovnitř a zkrotím ti privátní ženskou
vytasil
jsem pušku, on si myslel, že to je vtip
stiskl
jsem na jeho tváři spoušť, byl v ní žloutek
sáhnul
jsem mu do kapsy, sebral jsem mu všecky peníze
zmizel
jsem a nechal jsem ho tam s vaječným knírem
slabých
a povadlých povah je k mání na trhu za krejcar tucet
a
když říkám tucet, víš, jak to myslím, hošánku
Pan
Vajíčko humpty dumpty bylo korpulentní vejce
hrálo
si u zdi a potom si zlomilo nohu
vyhodil
jsem ho z vokna, tři minuty jsem ho vařil
strefuje
rastamana, lamentoval: „sražená krev!"
co
bylo dřív, slepice nebo vejce?
obalil
jsem slepici na vejcích, pak jsem snědl stehno
jedu
vlakem mezi auty
když
vystupuju ze stanice, ty dostaneš to svoje
přestřelka
vajec ochromila Los Angeles
oni
to zrovna pálili na mého malého bratránka Ese
někdy
vařené na tvrdo, někdy nahniličko pukavec
pochází
ze slepice, né z králíčka náhražka
lidi
se smějou, to není vtip
jmenuju
se Yauch a házím žloutek
teď
mě zavřeli do cely, ale mně to nevadí
aspoň
jsem potom obalamutil spoutané lidi tady
Všichni
jsme oblečeni v černém, motali jsme se vzadu
začali
jsme útočit, vejce udělala prásk na Hazyho zádech
strýčku
Same, já se ztotožním s programem US army
zelená
barva armády, vejce se šunkou, Yosemite Sam (animovaná postavička obdobná
našemu Večerníčku)
nastává
Halloween, máš o mně zjištěno, že zůstanu uvázanej
mířím
to na popletu K-Papa
udělala
jsi děsnou chybu, že soudíš člověka podle jeho rasy
kráčíš
životem s vejcem na tváři
probudila
ses k ránu s děsně podezřelým pocitem
podívala
ses a zjistila jsi, že ti ukapává vejce odněkud ze stropu
rodiny,
punkeři nebo obchodníka
budu
pronásledovat kohokoliv s vajíčkem v ruce
né
jako praskání, které předpokládáš v báchorce
ale
praskání na tvém čele, tady máš ručník, utři si tu nádheru na sobě
YEAR
AND A DAY (Rok a den)
M.C.
pro to, čím jsem a co dělám
A.
je značka pro Adama a texty opravdové
tak
jak se modlím a doufám a moje poselství je jako tichá pošta vysláno
a
žiju ve snech, které se mi zdály
protože
jsem součást tria, nezastavitelné trojky
já
a Adam a D. jsme zrození M.C.
a
moje tělo a duše a rozum jsou čisté
né
pošpiněné nebo rozředěné nebo postižené od nepostradatelných farmaceutik
prostě
texty ode mě pro vás recitované
byl
jsem dokonce zatčenej a propuštěnej na kauci, ale dal jsem jim facku a byl jsem
obviněnej
přicházím
do ringu jako když s pompou přecházím jeviště
světla
jsou rozmístěná nízko a noc se stala plnoletou
beru
si mikrofon do ruky jako důkaz, že jsem profík
říkám
svoje vědomosti lidem a provedení je speciální
že
jsem bard, ale ne ten naprosto nejvyšší
já
jsem sám pro sebe král a tohle je můj hrad
sídlím
v říši přítomnosti, ale pamatuju si je z minulosti
koukám
se letmými pohledy před sebe a nemyslím, že už naposledy
a
vy na to můžete vsadit svůj krk
Sjíždím
nadzemní dráhu, když lyžuju
hulím
a hubnu
dávám
lyže na střechu skoro každej víkend
nemohu
zastavit ohromení emocí, když se roztáčejí současně
nemohu
zastavit hladký průběh projížďky, když je to silná jízda
rozbilo
se mi vázání, lev s křídly
zvěstuju
jeho slovo ve zpěvu B-Boye
já
jsem k sobě zajedno, když otáčím směr
dávám
přednost snům před realitou
dávám
přednost jen svému vlastnímu životu, nepotřebuji svádět ženu od jiného muže
nepotřebuji
vůbec bláznivej životní styl se stresy a s potyčkami
ale
je dobré vyzkoušet si bejt král na jeden den
nebo
na týden nebo na rok nebo na rok v jednom dni
ať
se stane prostě téměř cokoliv
Rybařím
se svým člunem a chytám pstruhy
míchám
pivo Bass Ale se značkou Guinness Stout
chci
vylovit udičku uvnitř své mysli
a
pozoruji svět skrze okenní tabuli
každej
den má mnoho barev, protože sklo je barevné
všechno
se změnilo, ale tohle zůstává stejné
tak
jednou se zase vztyčilo zrcadlo a já se vidím jasně jako den
a
půjdu až na hranice svého konečného osudu
cítím
se tak jako by mě někdo pokoušel
ten,
kdo dohlédne až na konec od počátku času
mám
před sebou celou věčnost, co je, co bylo a co vždycky bude
zkoumám
prorocké pasáže na stránkách
...on
je známý pod přezdívkou Disco Dave
HIGH
PLAINS DRIFTER (Tulák vysokých plání)
Nemůžou
mě lokalizovat, nikdy mě nenajdou
nikdy
se nedozví, že jsem tulák vysokých plání
zajel
jsem si k řece, abych si odpočinul
vytáhnul
jsem kleště a vyndal jsem kulku z mojí skříňky
strach
a odpor cestou necestou, poslouchám svou 8. skladbu
šáhnul
jsem za sedadlo a vytáhnul jsem Kool z balíčku
dlouhá
vzdálenost od mojí holky a já mluvím na její mozkové buňky
ona
řekla, že jí to mrzelo a já jsem jí řek: byla jsi peklo
kontroluju
si zpětné zrcátko, kontroluju display – zlatej zub
kontroluju
tachometr a vydal jsem se na cestu
protože
jsem tulák vysokých plání, nejlepší, jakého tu můžete mít
svázanej
zloděj je na krámu, pirát na kazetě
mlátím
Travise Bickle, když cítím, že je na mě vyvíjeno násilí
nepřibližuj
se ke mně, nebo tě rozdrtím
dělám
120 škrábanců na schránky na dopisy
radarovej
detektor by mi měl prozradit, kde je policie
trávím
další noc v motelu 6
platím
5 dolarů extra za porno film
míchám
černou a hnědou v mojí štamprli brandy
jsem
zlodějíček z K-Martu kleptoman
příjem
peněz nelze zvýšit, tak jsem si musel vydělat z džobu
našel
jsem pěkné místo k návštěvě, ale lepší na okradení
nechal
jsem auto postávat venku s pořád běžícím motorem
je
čas si pospíšit do obchodu 7-Eleven
vešel
jsem dovnitř, abych si vyzvedl peníze
popadnul
jsem, co tam u něj bylo, musel jsem vzít všecko, co měl
Chytrák
v lahůdkách mě zkoušel natáhnout na ceně
tak
jsem po něm mrštil roládu se sáčkem ledu
jemná
jako želé, studená jako limonáda
vzal
jsem roha a domníval jsem se, že tím to hasne
cítím
se jako Steve McQueen, bejvalá filmová hvězda
koukám
se do zpětného zrcátka, vidím policejní vůz
litr
balantínky s puzzle na víčku
nemohl
jsem si pomoci, ale všimni si, že mě chytli do „radarové pasti"
sprostá
Mary, bláznivej Larry, na útěku od nekalého Harry
schovávám
naráz peníze, ale svou pušku držím u sebe
vidím
modrou a červenou blikat hluboko v noci
přichystal
jsem si alibi a zajel jsem ke kraji vozovky
policajt
zaťukal na moje okno a řekl: hochu, copak hoří, že tak spěcháš?
máš
poštovní schránku na nárazníku a holou přední obruč
vystupuj
z vozu, vlasatče, vypálili jsme ti rybník
přečtěte
mi moje práva, vzali mi otisky prstů a zapsali si mě
jsem
jako v delíriu, řídím v návalu velikého vzteku
tam,
kde si odložím klobouk, mám domov a moje minulost je trošku potemnělá
na
každého se jednou usměje štěstí a na mě je to před soudem
já
jsem tulák vysokých plání a nikdy nepospíchám
přečtěte
mi moje práva, jako bych je neznal
hodili
mě do lochu s ožralou přezdívaným Otis
s
jeho odpoledním stínem (fousy po ranním oholení), smrděl 3 dny starým pivem
můj
parťák se ke mně otočil a ptal se: za co tady sedíš?
já
povídám: jsem okouzlující a energický, rozbíjím auta z půjčovny
padělané
doklady procházejí při placení půjčovného
přišel
jsem před soudce, on mě poslal do Brooklyn House of D.
říkal
mi chovej se slušně, synku, nebo zahodíme klíč
Harry
Houdini sundal želízka, kopnul jsem policistu do holeně
sebral
jsem peněženku soudního sluhy a šel jsem rovnou na O.T.B. (diskrétní sázení)
měl
jsem dobrej pocit, lehce nabyl lehce pozbyl
vsadil
jsem si na jednoho koně, abych vyhrál a tvojí matce se ukázal
a
samozřejmě že ta kobyla se osvědčila
donesl
jsem tiket k oknu a vyzvednul jsem si výhru
vloupal
jsem se do svého nového auta s drátěným háčkem
udělal
jsem zkrat při startování, rozjel kola a Zuzka má sestřih na ofinu
ADOLF
BORN A WOODY ALLEN
Oproti všem pesimistům, kteří prohlašují, že
nejsou lidi, já tvrdím opak: lidi jsou. Stačí nastoupit do tramvaje
v určitou hodinu a máte dokonce dojem, že lidí je příliš moc. Sám jsem to
zažil ve dnech Spartakiády v Praze. Nejen v tramvaji, ale i
v autobuse nebo v metru – kamkoli jsem sáhl: dorostenka.
Nedá se nic dělat: lidi jsou. A je nutno
s nimi počítat. Žijou, chodí po ulicích, kupují si boty, naslouchají
hudbě, bruslí, vysvětlují svoje přestupky nebo za ně zacálují tučné sumy,
pojídají brynzové halušky, hlasují pro něco nebo naopak něco znetvořují,
prostě: jsou. A každý z nich si vytváří okruhy. Okruh svých přátel, zájmů,
vkusu nebo nevkusu, každý z nich si vytváří svůj svět. Má svoje hudebníky,
své herce, své malíře, své doktorky. To všechno si vybírá buď hlavou nebo
srdcem. To, co si vybral hlavou, dovede vysvětlit, případně omluvit nebo
odvolat. To, co si vybral srdcem, vysvětlit nezvládá, omluvit ani odvolat
nechce. A taky nemůže.
Tyto jeho lásky se mění. To, co miloval ve
svých patnácti letech, později opouští. A třeba se k tomu ještě později
ještě jednou vrátí. A tak v nás rostou staré lásky, které nerezavějí, a
mizí z nás lásky zrezivělé.
V poslední době – a řekli bychom
v době dost pozdní – jsem se zamiloval. Klid – myslím literárně. Objevil
jsem pro sebe autora, který vyhovuje mému rozumu a potěší moje srdce. Jmenuje
se Woody Allen. Žije v New Yorku a 1. prosince 1985 oslavil své jubileum,
kdy mu bylo pade. Natočil jedenáct autorských filmů, většinou jako autor
scénáře, režisér a herec, hrály se jeho tři hry na Broadwayi a napsal tři
sbírky povídek. To neříkám proto, abych vás poučoval, to říkám proto, abych vám
dokázal, že jsem si nezvolil nějakého tupce. Mám ho prostě v oblibě – i
když je mi něčím též protivný. Ano, je mi protivný jako každý, kdo je mladší a
výrazně nadanější než já sám.
A nejen – bohužel – jednomu Horňasovi je u
nás takto protivný: kompetentní distributoři socialistických kulturních statků
se Woodyho Allena, majitele sedmi Oscarů (plus šestnácti nominací), zdá se, u
nás přímo štítí. Navzdory třem sbírkám povídek a třem hrám na Broadwayi jeho
jméno nepochopitelně absentuje ve Slovníku spisovatelů USA (1979) a ne
z jedenácti, nýbrž dnes už z pětadvaceti snímků s Woody Allenem
tu byl za posledních dvacet let promítán tuším jediný (Na černé listině; do korektur tohoto rukopisu to stihla ještě Purpurová růže z Káhiry a Hana a její sestry). Zřejmě je u kohosi
(abych použil populárního termínu alibistických mluvků) tento pilný humorista
stále ještě shledáván nepochopeným, lehkým. Lze žít, a s malostí blbů
nesoupeřit.
Což se ve značné míře týká i Adolfa Borna.
Americký autor, jehož výbor vyšel nyní
v českém a překvapivě v málo nepřesném překladu, má povídku, která se
jmenuje Zamyšlení nad parapsychickými
jevy. Začíná již dvěma krásnými větami. Cituji: „Nemůže být pochyb o tom,
že neviditelný svět existuje. Problém je, jak daleko to je ze středu města a do
kdy tam mají otevřeno.“ Konec citátu.
Přečetl jsem už tisíc vět, které se týkaly
nebo chtěly týkat umění, ale právě tyto dvě věty, které se umění týkat
nechtějí, mi o něm napověděly mnohem víc. Ano, pane Allene, neviditelný svět
existuje a jsem rád, že o tom nepochybujeme. To, co najdeme na obraze, co si
přečteme v knize, to, co zaslechneme v hudbě, neexistovalo před tím,
než obraz byl namalován, kniha dopsaná, skladba zkomponovaná. Nevěděli jsme o
tom, neznali jsme to, neviděli to a neslyšeli. Pak přišel někdo a udělal to i
pro nás viditelným, jsoucím, slyšitelným a poznatelným.
Tady se podstatně liší poznávání umělecké od
vědeckého. Krásně to vyslovil Jan Werich: kdyby Newton nebyl zasažen padajícím
jablkem a nevyvodil z toho zákon gravitace, ten zákon by tu stejně byl a
jablka by dál padala k zemi, která byla, je a bude přitažlivá. Ale kdyby
Shakespeare nenapsal Hamleta, Hamlet by tu nebyl. Vědec objevuje dávno jsoucí a
uzavírá to do pravidel a zákonů. Umělec bere nejsoucí a dostává to jeho tvar.
Mluvil jsem zatím o různých lidech a málo jen
o Adolfu Bornovi. A přece mluvím pořád o něm. Na těch dvou citovaných větách
Woody Allena se mi líbí ještě jedno: ptá se, jak daleko je neviditelný svět od
středu města, a předpokládá tedy, že je dosažitelný. Klade ho někam mezi
drogérie, čistírny a bijásky. Ptá se, do kdy mají otevřeno, a to je výraz
jediné obavy, že by to nemusel stíhat. Odtud pak vede přímá cesta k jeho
další metafyzické otázce, zda je možné po smrti jít se ještě vysprchovat.
A právě toto všechno souvisí s dílem
Adolfa Borna, který počítá s neviditelným světem, tedy neviditelný pro
nás, a který nás do něj zve. Ze středu města to není dálka, a do kdy je tam
otevřeno, je napsáno na plakátech – pokud jde o výstavu. Pokud jde o jeho
celkové dílo, je blízko kterémukoli středu středu kteréhokoli města a
neexistuje tu zavíračka. Můžeme tu prodlívat bez obav, že zazní zvonec nebo
gong, že začnou zhasínat světla a dávat obráceně židle na stoly. Můžeme tady
pobývat happy a žasnout, pokud jsme ještě úžasu schopni.
S fantazií Williama Shakespeara,
Hieronyma Bosche a Frederica Felliniho vytváří Adolf Born pro nás tento svůj
svět a zabydluje ho svými bytostmi, oživuje svými ději. Nemůžeme pochybovat o
jsoucnosti jeho končin a jeho tvorečků, i když nám je náš svět nenabízí. Je
tedy realistou, pokud věříme na toto dělení, ale je realistou, který nás
utěšuje: Ano, je možné se jít po smrti ještě vysprchovat.
Mluvil jsem tedy o realismu a abstrakci a
mohl jsem tak probudit dvojí podezření: za prvé, že chci teoretizovat, a za
druhé, že kladu realitu nad abstrakci. Upřímně řečeno: nevěřím
v abstraktní malování. Jakápak abstrakce. To, co je namalováno, je reálné
a ten nejabstraktnější obraz se stává velice reálným ve chvíli, kdy skoba
povolí a on nám padá na hlavu.
Adolfa Borna tedy nazývám realistou – i když
by se mohl vyskytnout puntičkář, který by prohlásil, že není možné, aby
z cylindru pánova vyrůstal strom a ve výstřihu dámy byl ukryt (v
předčasném ranním stádiu snad Usáma bin Ládin) muž s kulometem. Takových
zdánlivých nemožností by tu našel stovky, ale já bych se ho dotázal: A jak
víte, že to není možné? A odkud a jak právě Adolf Born ví, že to možné je?
Kdyby to jen věděl, bylo by to málo. On to umí. A to je víc, to je podstatné.
Když – třeba jen na chvíli – připustíme známý
biblický výklad stvoření světa, můžeme si představit okamžik, kdy tvůrce uvedl
na svět svého Adama, a můžeme slyšet přímo kritické hlasy, které tvůrce
podezírají, že takováhle bytost neexistuje. Neexistovala. Neexistovala
v té skutečnosti, která před tím byla. V tom je právě síla tvůrčího
aktu, že existující skutečnost rozšiřuje, nabaluje, obohacuje a prohlubuje.
Jako bych slyšel kritiky oné doby, kteří říkali: tak tohle, Mistře, se vám nepovedlo.
To neříkají kritici (v žádné době), toto melou spíše ti narušení jedinci,
úředníci a podučitelé. Kritika je tvorbou (pokud je to skutečná kritika),
nikoli nějakým mustrováním a glajchšaltováním. Je zmnožením hodnot, nikoli
jejich popíráním a likvidací.
Neříkali bychom to, kdybychom pochybovali o
vašem talentu vůbec. Ale podívejte se sám, jak krásně se vám vydařil tygr,
žirafa, rak a ptakopysk. I ta kráva – barevně i tvarově zajímavá, ale tahle
růžová, bledá, fádní bytost, na které už na první pohled něco přebývá… ne, tudy
cesta nevede. A mezi sebou si šeptali, že Mistr už stárne a senilní. A když pak
vytvořil Evu, byla tu stejná skepse, i když tady – na rozdíl od Adama – sice
leccos zas chybělo, ale jiné přebývalo – aspoň na první pohled. Leč nevěřme
prvním pohledům. Narazí na povrch a u něj zůstanou. Nestačí podívat se, je
nutno dívat se. A já tvrdím neustále, nestačí dívat se, je nutno to vidět. Tím
se stáváme vlastně spoluautory, jdeme hotovým dílem jako procesem, jako dějem,
jako děním. Tak si vždycky znovu připadám před obrazy Adolfa Borna. Nejsem tu
divákem, jsem čtenářem nebo posluchačem. Není to umění plochy, ale prostoru i
času. Mohu se k nim vracet a vracet se k nim prostě dokonce musím.
Pokud jsem tady porovnával onoho tvůrce
prvotního s tvůrcem tohoto díla, byla to jen metafora a upřímně doufám, že
věřím spíš v Adolfa Borna než v toho prvého. Jednak tu Adolf skutečně
stojí, kdežto toho druhého mohu jen tušit, a pak: ten první má, věříme-li
výtvarníkům, delší vous, ale Adolf Born má hezčí knír. A pak – má humor. A tím
se stal autorem mé hlavy i mého srdce. Hlasuji pro něj hlasy svého rozumu i
svého citu a vracím se tím opět k Woody Allenovi, který popisuje případ,
kdy jistý muž zmizel s hlasitým mlasknutím ve chvíli, kdy se koupal, a objevil
se náhle v houslové sekci Vídeňské filharmonie, kde zůstal sedmadvacet
let. Pak opět zmizel při JUPITERSKÉ SYMFONII Mozartově a objevil se
v posteli vedle vnadné milenky pro (bez účasti) Winstona Churchilla.
Čtu to a mám pocit, že cosi takového mi vypravuje
Adolf Born. A tak se mi rozšiřuje okruh mých milovaných autorů, kteří opět
rozšiřují akční rádius mých smyslů, mého citu, mé fantazie. Vracím se
k Woodymu Allenovi i Jamesu Thurberovi, vracím se k Bornovým listům a
říkám: jestli kdysi myslitelé jistého okruhu vedli spory o tom, zda tento svět
je nejlepším ze všech možných světů, řekl bych jim: Je. Ale nikoli takový, jaký
je, ale takový, jak jej stále znovu utváří laskavá a láskyplná fantazie tvůrců,
je krásný tím, o co je jimi rozšiřován a prohlubován, tím, co nám oni nabídnou
a co přinášejí.
A tady opět se liší poznání i tvoření
umělecké od vědeckého. Tvoření umělecké není ani ochotno ani schopno vytvořit
něco, co by náš svět mohlo vážně ohrozit. Tady bych nebyl až takový optimista.
Připouštím, Richard Wagner či Friedrich Nietzsche byli zneužiti těmi, co šli
ničit svět s jejich jmény ve štítě. Ale co takový Hans Johst či Gottfried
Benn, co německá expresionistická dramatika zhruba prvé třetiny 20. století,
velebící nadčlověčenství a násilí? A co nacionálně–šovinistické umění všech
věků, dob a národů (všechny národy na zeměkouli, náš nevyjímaje, mohly by se na
tomto truchlivém poli pochlubit nějakým tím monumentíkem, nemyslíte)? – Zdá se
ovšem, že problém je mnohem zapeklitější – spíše na knihu než na obyčejnou
glosu. A proto vstupme do těchto obrazů snů jako do ráje, ze kterého nemůžeme
být prostě vyhnání.
(leden
1986, Miroslav Horníček)
|