J

To nejlepší auto

„Život je prostě změna,“  prohlásil jednoho jarního úterý můj dlouholetý kamarád, když jsem se divil jeho oznámení o koupi nového auta. Telefonoval mi a byl jím doslova nadšen. Z jeho vyprávění jsem sice nepochopil o jakou značku se jedná a i barvu svého nového zázraku se mu dařilo důkladně tajit. Prý to bude překvapení.

Ze začátku naléhal abych co nejdříve přijel a pochválil mu velmi výhodnou koupi. V tomto okamžiku jsem pojal jisté podezření. Ten, kdo Honzu zná tak jako já, ví, že neodolá nabídce, ve které cítí ekonomickou výhodu. Přitom snad to slovo ani neumí pořádně přečíst. Pro tento jeho nedostatek už v životě mockrát naletěl. Po nějakém čase přemlouvání a výhrůžek jsme se domluvili, že o víkendu dorazí ke mě a já náležitě ocením nové přibližovadlo.

vvv

V sobotu odpoledne nadešel čas, kdy měl Honza přijet představit ten klenot handlování s ojetými vozy. Hodina, na kterou byl stanoven jeho příjezd však dávno minula. Minula  i další hodina. Posléze i třetí. Mezitím jsem se oddával práci na zahradě. Den byl k tomu jako stvořený. Slunce, v rámci možností, hřálo a obloha byla jako vymetená. Natolik jsem se zabral do sázení sádrových trpaslíků, že jsem si všiml přicházející bouřky až při třetím zahřmění. Přišlo mi trochu divné, že nikde není ani mráček, ale sluch mně neklamal. Hřmění sílilo.

Teď už znělo přibližně jako dělostřelecký výcvik a stále nabývalo na intenzitě. Pozvolna jsem začínal tušit, o co kráčí. Zvedl jsem oči. Zhruba dvacet metrů je vzdálena křižovatka na hlavní silnici, na které teď panovaly chaos a panika. Postávající hlouček lidí se vytratil do opravdu všech směrů. Někdo skákal vlevo nebo vpravo, jiní prchali dopředu či nazad. Jako originální se ukázali dva jedinci, z nichž první bleskurychle přesídlil do koruny stromu, kde se přetahoval o shnilou větev s velice neústupným kocourem, který tam byl bezpochyby dřív. Druhý zvolil jako úkryt dvoumetrovou hloubku výkopu na plynovod. Rachot stále nabíral na intenzitě.

Zdálo se mi, že se zprava valí po zemi cáry šedomodré mlhy. Vypadalo ale nepravděpodobné, že v nedaleké  hospodě větrají v tuto denní dobu. Okresní hygienik přikázal aby otevírali okna jedině mezi půlnocí a třetí hodinou ranní a to jen za velice dobrých rozptylových podmínek. Neuposlechnutí bylo tvrdě pokutováno. Před rokem musel dokonce majitel pohostinství uhradit stržené vybavení jednoho meteorologického vozidla měřícího znečištění vzduchu, které projíždělo kolem putyky právě když byla otevřená okna.

Opar sílil. V ten moment ke  mě dorazil i netušený zápach. Něco nepopsatelného se šířilo ovzduším. Připomnělo mi to nedávnou situaci. Jeden soused se potřeboval zbavit haldy dokonale uzrálého hnoje. Nenapadlo ho ale nic lepšího, než biohmotu polít kanystrem nafty a zapálit. Věci se pak měly takto: děsná rána, létající kusy vypotřebované slámy, vysoké plameny, zelenožlutý dým, nehorázný puch. Byl velice podobný tomu, co lezlo vzduchem i teď.

Na křižovatce rapidně klesla viditelnost a oblak se velice rychle přibližoval. Kouřová clona se z lomozem zarazila před mými vrátky. Zvukový doprovod, který by si nezadal ani s deseti pracujícími sbíječkami se poněkud zmírňoval až ustal docela. Kouřová clona se rozpouštěla. V jejím nitru se rýsovaly obrysy čehosi hranatého. Uvnitř seděl člověk a myslím, že se usmíval. Jestli to ovšem nebyla smrtelná křeč.

Postava zuřivě mydlila doprostřed ohromného kola před sebou. Po chvilce se z útrob podivné velké věci vydral přiškrcený skřek, připomínající vraždu kočky. Následovalo děsuplné zaskřípění prastarého kovu. Pak o silnici zařinčelo něco těžkého a železného. Osoba, sedící vevnitř na ztrouchnivělé sedačce vylezla ven. Na zádech jí visely cáry neurčité látky a molitanu. Teď teprve se potvrdilo, čeho jsem se obával. Byl to Honza. A jeho skvělé auto.

„Nazdárek. Já vim, na první pohled nic moc, ale jinak nemá skoro vadu.“ Ukazoval ke svému stroji. A obíral se. Každý kousek sedadla pečlivě vrátil na své místo. Pak ho přes prsty praštilo péro, které vystřelilo z opěradla. Zatlačil ho zpět, ale vylezlo druhou stranou a zazvonilo o podlahu. Sehnul se a ze země sebral přední dveře. Nasadil je zpět. Evidentně byly dost těžké.

„Po pravdě, ani na první poslech, natož počuch.“

„Za ty prachy,“ pronesl pohrdavě.

„Kolik ti dali?“

„Jseš vůl...“

vvv

Pár okamžiků jsem sbíral odvahu jít se podívat z blízka. Nakonec zvítězil pocit, že to co uvidím nemůže být o moc horší než to, co jsem viděl dosud. Byl to strašný omyl.

V silných rozpacích jsem obcházel ten pohyblivý šrot. Tvar té věci nejspíš vytvořil tentýž člověk, který se podepsal pod návrh karoserie Presidenta. Mimoto jsem právě pochopil, proč mi Honza nechtěl v telefonu sdělit barvu svého auta. Bylo jich alespoň deset. Na různých místech prýskaly přehršle barev a odkrývali pod sebou další a další laky. V drtivé většině ovšem převládala všudypřítomná rez.

„Já se ani nedivím, že tomu nedali číslo,“ uklouzlo mi, když jsem prohlížel záď Honzova vehiklu.

„Co? Sakra! Když jsem vyjížděl, tak tam ještě bylo.“

„Netvrď mi, že to má technickou. Tomu neuvěřím.“

„Mmmno, má, no. Stálo mě to majlant.“ Tvářil se velice dotčeně. Nevím, jestli to bylo kvůli vysokému úplatku, nebo to způsobil můj dotaz.

„Radši se koukni na motor. Jestli vůbec víš, kde maj auta motor.“ Následně se svému vtipu zasmál. To jsem mu chtěl vrátit.

„U aut se hledá docela lehko ale na smetišti může ležet kdekoliv.“ Evidentně jsem ho naštval. Přes ušmudlaný igelit, napnutý v místech patřících zadnímu oknu jsem viděl jak Honza, stojící vepředu, poklekl před svou chloubou. Chtěl jsem poznamenat, že modlení ten vrak nevylepší, ale pak jsem si to rozmyslel.

Místo toho jsem ze strany nakouknul dovnitř. Na zprohýbaném zadním sedadle rostly tři výstavní žampióny. Vedle nich se válel tachometr působící dojmem, že byl kdysi odcizen z parní lokomotivy. Na podlahu pod ním dopadaly sluneční paprsky ohromnou dírou v plátěné střeše a osvětlovaly několik slepičích per a dva exkrementy. O trochu menší dírou v podlaze bylo vidět na silnici. Na ní se tvořila stále větší louže mazlavé tekutiny, vytékající nejspíš z převodovky. Dál už jsem interiér nezkoumal a sledoval Honzovo počínání ve předu.

Ležel na zádech a v ruce držel solidní dubovou větev. Čert ví kde jí sebral. Naprosto mě ignoroval a s vervou bušil zespodu do míst, kde se měl vyskytovat motor. Údery nabíraly na intenzitě. Při jednom obzvlášť vydařeném šťouchu se rozlétly kousíčky prorezlého plechu po okolí a konec klacku trčel vysoko nad kapotu. S nepříjemným skřípáním zase zmizel. Poslední náraz uvolnil kapotu a ta nadskočila. Se značným zadostiučiněním se Honza vysoukal na nohy a nadzvedl ji. Pak uskočil dva metry dozadu. Stejně rychle byl zase zpět a dupal kolem sebe jako pominutý, v ruce dál držel hůl. Když přestal, pod nohama se mu objevil gigantický, osminohý flek.

„To by mě zajímalo, kolik jich tam ještě je,“ mumlal si Honza a rukou likvidoval famózní pavučiny. Pak za děsuplného vrzání úplně nadzvedl kapotu a podepřel ji dubovým bidlem.

Došel jsem se k němu a s krajní opatrností nakoukl přes blatník, připraven bránit se další krvežíznivé tarantuly.

Jako první se mi naskytl uchvacující pohled na obrovský karburátor ucpaný snopem slámy.

„To aby tam nešel studenej vzduch,“ pravil Honza. Všiml si na co třeštím oči. Pomalu jsem si přestával myslet, že mě ještě něco překvapí. Jestli mi doteď připadal ten samohyb jako nejhorší, jaký jem kdy viděl, průzkum motoru to ještě potvrdil. Některé kabely ke svíčkám nesly stopy po útoku jakýchsi hlodavců. Rozdělovač svojí velikostí připomínal vzducholoď, nádoba na chladící kapalinu umírala žízní. Samotný blok motoru působil dojmem, že na něm lze ještě najít vyraženou svastiku.

Další šok na sebe nenechal dlouho čekat. Honza, operující s hadrem v ruce na blatníku usilovným pucováním odkryl další dvě netušené barvy laku a jakoby mimochodem prohodil návrh, že se pojedeme projet. Zalitoval jsem, že nejsem pojištěný. Přestože se mi chtělo ještě nějaký čas zůstat na živu, neměl jsem to srdce odmítnout tak dobrodružnou nabídku. Doma jsem zavřel plyn, utěsnil okna na zimu a dal kočce žrádlo na tři měsíce. Pak jsem se s krajní opatrností vsoukal na přední sedadlo, vyrobené pravděpodobně ze staré, vhodně vytvarované žíněnky. Byla velice tvrdá. Chtěl jsem zabouchnout dveře, ale scházela mi síla. Odhadem bych je typoval na čistý metrák. Za vydatné pomoci jsem se rozmáchl a zarazil dveře na své místo. Odrazili se od zkříženého rámu a povalili Honzu, stojícího venku. Následoval druhý, mnohem razantnější a úspěšnější pokus. Těžká masa kovu opět narazila. Vehikl se zakymácel a na druhé straně auta odpadl zadní, neméně těžký blatník. Honza ho sebral a hodil mi ho přes plot, s tím, že si ho pak vyzvedne. Jestli ne, tak ho dám do sběru a mám na půl roku na cigarety.

vvv

O něco později se z vnitřku motoru ozval neuvěřitelný rachot. Honza vítězoslavně nadskočil a přeřvával hluk: „To je dobrý znamení. Včera jsem startoval dvě hodiny.“ Už jsem se nedivil ničemu. Potom zařadil zpátečku a šaltpáka mu zůstala v ruce. Chvilku ji nezúčastněně pozoroval a pak ji narval zpět. Potom se zlehka dotkl plynového pedálu, který končil zrezivělým kusem železa.

Kromě couvání vykonávalo auto i jakýsi kymácivý pohyb, zapřičinělý dokonalou křivostí jednoho, nebo klidně i všech kol a to včetně rezervy. Když jsme vyjeli z naší ulice na prostor, kde se dalo obrátit, zatočil Honza volantem, ale stále jsme jeli stejným směrem. Najednou stál duchapřítomně na brzdě. Provinile se na mě podíval a jakýmsi chvatem povytáhl námořní kolo před sebou. Pod kapotou to divně zaskřípalo.

„Trochu začíná zlobit řízení. Ale neboj se, mám to v merku.“ Začal jsem se bát.

„Neznáš nějaký modlitby?“ Asi je neznal. Dokončil otáčecí manévr, velice opatrně zakvaltoval jedničku, dupl na plyn a... nic. Motor sice řval, seč mu síly stačili, ale nepohnuli jsme se ani o milimetr. Čím víc stoupaly otáčky tím víc se Honza tvářil, že chce auto rozjet silou vůle. Zpozoroval jsem, že se mu to snad i daří. Jeden centimetr, o deset vteřin později další a ještě jeden. Podíval jsem se na Honzu a začal se obávat o jeho zdraví. V obličeji se mu usídlil výraz, jaký jsem u sebe pozoroval při velice neodbytné zácpě. Pak jsme se konečně rozjeli. Ručička tachometru se třepotala u cifry čtyřicet a vůbec se nechtěla šplhat výš. Po čtvrt hodině řevu jsme se doplazili nad mírný kopec. Pod ním jsme se už šinuli celých šedesát a všude smrděl benzín. Jelikož jsme zvláštní shodou okolností jeli proti větru, mohl jsem nerušeně dýchat a věnovat se pozorováním krajiny kolem. Interiér vozu mi připadal dost strašný na to, aby se mi o něm i zdálo.

Třikrát mě praštilo do kolena víko od přihrádky přede mnou a tak odkrylo celý sortiment tlejícího listí a mechu. Napadal tam dírou ve ventilaci. Setrvačná síla, nabytá jízdou z kopce pomalu docházela. Když nás předjel peloton trénujících cyklistů, snažil jsem se tvářit, že v tom vozidle nejsem. Možná by mě nepřekvapilo, kdyby se před nás vedralo dítko na tříkolce. To bych asi vystoupil a šel domu, aniž by Honza zastavil. Pod kopcem jsme zastavili úplně. Motor, dá-li se tomu tak říkat, řval jako brtník, probuzený ze zimního spánku a doufal jsem, že se nebude chovat stejně. Že se ze svého úkrytu nevyřítí a nezabije cokoliv, co mu stojí v cestě.

Honza si hbitě rozvázal tkaničku a položil těžkou holínku na plynový pedál. Motor se rozběsnil ještě víc. Vzduch značně ztěžkl vůní zkažených nohou. Potom vyběhl ven, nacvičeným chvatem vysvobodil svůj univerzální klacek z míst předního nárazníku a pozpátku si odkrokoval na protější okraj silnice. Tam se na pár vteřin zastavil. Bidlo pomalu a rozvážně napřímil před sebe. Rozběhl se, co mu síly stačily směrem k zadku vehiklu. Cestou vydával válečný řev šíleného apače. Následoval nečekaný náraz. Vozidlo se rozhoupalo, klacek se zlomil vejpůl, Honza také. V hlubokém předklonu odvrávoral do škarpy. Tam sebou plácnul a pokoušel se chytit vyražený dech.

Mezitím záhadně klesly otáčky drážděného motoru a neuvěřitelné se stalo skutečností. Monstrum se dalo do pohybu. Naštěstí si toho Honza všiml a značně nejistým krokem se vypotácel na silnici. Auto nabíralo rychlost. Honza, držící se za břicho také. Já zpanikařil. Blížila se mírná zatáčka a za ní silnice stoupala do krátkého, nicméně dosti strmého kopce.

Vrhnul jsem se na volant a pověsil se na něj. Kýžený efekt se však nedostavoval. Příkop za zatáčkou se nebezpečně přiblížil. Pokusil jsem se proto napodobit Honzův trik s nefunkčním řízením. Jediné škubnutí za obrovské kolo vydlabané z gumy a volant, jeho hřídel i část převodového ústrojí vešla na návštěvu dovnitř. Poslední možnost jak si zachránit tělo pohromadě, bylo použít ruční brzdu. Na chvilku jsem zaváhal, nemám-li jí hledat jinde než na obvyklém místě. Naštěstí jsem mezi sedadly nahmatal položený řetěz. Jeden jeho konec mizel kdesi pod podlahou. Neměl jsem co ztratit. Vší silou jsem za něj trhnul. Ozvala se rána, nelidský skřek a na silnici zůstala celá zadní náprava. Nicméně, auto se zastavilo. Přední kola stála na samém okraji metrové škarpy. Z pod kapoty a ze zbytku výfukového potrubí se valil hustý smrad. Vysoukal jsem se z vozu, čelo zalité studeným potem. Na zadním sedadle jsem si všiml zlomeného žampiónu.

vvv

Honza stál s nepřítomným výrazem v bledé tváři. Pak si sednul na asfalt. Pozoroval nízko letící vlaštovku, jak krouží nad polem u silnice. Pozoroval, jak následně prolétla dva metry kolem jeho šrotu a ten se s nebývalým lomozem sesunul do škarpy. Tam z něj opadali všechny části karoserie.

Nezmohl se na slovo. Bylo mi Honzy trochu líto. Seděl bez hnutí na silnici ještě asi minutu. Pak vyskočil, jako kdyby ho uštkla vosa. Jeho sinavost se rázem vytratila. Vrátil se pro zbytky klacku válející se na cestě a rozeběhl se mým směrem. Ve tváři se mu usídlil výraz psychopata a oběma půlkama bývalého nástroje se mocně oháněl. Radši jsem se klidil z dráhy jeho blížícím se úderům. Profičel kolem mě a skočil na střechu svého auta v příkopě. Mydlil do jeho torza a na široké okolí řval dost oplzlá slova, mezi kterými vévodilo jméno bývalého majitele toho zázraku. Potom se propadl dovnitř. Oproti očekávání řev a rány zesílili. Nemohl jsem se na to koukat.

Ke vší dnešní smůle kolem právě projížděla policejní hlídka. Míjeli nás v ten moment, kdy se Honza vyhrabával z hromady teď už stoprocentního šrotu. Zastavili a dvoumetrový policista se nás zeptal, jaký příbuzenský vztah máme k té haldě rzi v příkopě. Honza se na něj dlouze podíval s ledovým klidem pronesl, že to je jeho nové auto. Policista nevěděl, má-li se smát, nebo urazit. Zvolil druhou možnost. Napařil Honzovi dvě pokuty, které cifrou připomínali moje telefonní číslo. Jednu za znečišťování životního prostředí založením skládky a druhou za pohrdání úřední osobou. Potom se oba policisté šli  zblízka podívat na zde přítomný krásný vůz. Pod hromadou plechů to zabublalo a ten pokutující dostal přesný zásah proudem mazlavé tekutiny.

Na nic jsme nečekali a prchali polem, co nejdál to šlo. Pohyb nám značně ztěžovala hluboká oranice a zajíci, které jsme nekompromisně předbíhali.

vvv

Na opačném konci pole se táhla frekventovaná výpadovka z Prahy. Doběhli jsme k ní zrovna v místě, kde stál nádherný, ohromný, černý džíp. Jeho majitel právě vyměnil píchnuté kolo a skládal si nářadí

Honza v něm poznal toho dobrodince, který mu prodal onen vehikl. Potom si všiml, že stále svírá dva dubové klacky.

„Tak přece bude nový auto...“ zašeptal a opět předvedl šíleného apače.

vvvvvvvvvvv

Hawky