BÍDNÍCI (LES MISERABLES 1998)
Slavný román Victora Huga Bídníci se stal již mnohokrát objektem zájmu filmařů. V hlavní úloze bývalého galejníka Jeana Valjeana se už objevily takové osobnosti, jako Jean Gabin, Lino Ventura, Gérard Depardieu či Jean-Paul Belmondo. Jedno z posledních zfilmování pořídil v roce 1998, v americké produkci, Bille August s Liamem Neesonem v hlavní roli.
Problémem, jemuž museli přirozeně všichni, kdo Hugův román uchopili, čelit, je rozsah knižní předlohy, která čítá několik set stránek. Několik adaptátorů ve snaze zachovat maximum z dějové linky vytvořilo filmy několikadílné. August se vydal jinou cestou: okleštit děj rozvětveného románu tak, aby se vešel do pouhých sto šedesáti minut.
Krácení zasáhlo zejména druhou linii příběhu, tedy tu, kdy už je Valjeanova schovanka Cosetta dospělá. Mnohem podrobněji se film věnuje době, kdy dělá Valjean starostu malého města, kdy se seznámí s Cosettinou matkou Fantinou, a kdy posléze prozradí svou totožnost a společně s Cosettou prchá. Druhá část, kdy sledujeme Valjeanův život v Paříži, pozvolné propuknutí lásky mezi Cosettou a revolucionářem Mariem, a průběh povstání republikánů, kdy Valjean zachrání Mariovi život, je viděna velmi ve zkratce a zjednodušeně. Významné je pro druhou část vypuštění bývalých Cosettiných pěstounů, manželů Thénardierových, a jejich dcery Eponiny, jež se zamiluje do Maria a ve snaze mu pomoci zahyne.
Režisér učinil ústřední dějovou linií souboj Valjeana, bývalého galejníka, který se vydal cestou dobra, a jeho úhlavního nepřítele, inspektora Javerta, a posílil jejich vzájemnou nevraživost a pronásledování. Bolestná rozhodování Jeana Valjeana, ať už otázka, zda se pokusit o nový život, dilema, zda prozradit svou totožnost, aby nebyl odsouzen nevinný člověk, či rozhodování, jestli zachránit Maria, jenž mu odvede milovanou Cosettu, tu stojí stranou zájmu. (A některé z klíčových situací, například ta, kdy Valjean okrade malého chlapce o penízek, jsou tu zcela vynechány.) Podstatný je tu inspektor, který je v tomto podání Valjeanovi stále v patách, vlastně jej ani na chvíli nepřestává pronásledovat; hrdina mu mnohokrát unikne v poslední chvíli. Tato ústřední antinomie má pak za následek také odlišné vyústění příběhu: ve chvíli, kdy Javert umírá, není už o čem hrát, a tak v závěru odchází Valjean osvobozený a spokojený. Ostatně, závěr knihy, kdy Valjean umírá sám a opuštěn, neboť Marius jím po zjištění jeho minulosti opovrhuje, by tu neměl smysl, když Valjean vše o sobě již Cosettě dávno prozradil.
Pro Augustovo zfilmování je vůbec typická snaha dodat příběhu, který se rozvíjí pomalu a je mnohem spíše obrazem těžkého života jednoho nevšedního člověka, dilemat a potíží, jimž čelí, než dramatem, švih a spád. Tomu ostatně odpovídá i napínavá hudba, tomu odpovídá pointování situací, tomu odpovídá mnohem vyšší akčnost příběhu. Mnohokrát tu narazíme na násilí, které by bylo s původními hrdiny Hugova románu ve značném rozporu: Valjean udeří biskupa, jemuž krade příbory; Javert zkope Fantinu; při zatýkání podobně bije Valjeana, který mu pak posléze udeří hlavou o zeď; později uhodí Valjean Cosettu...Snahu o dramatičnost tu ostatně vidíme na mnoha situacích, ať už tehdy, když se kočár s Javertem pronásledujícím Valjeana převrhne, nebo když Vajlean skáče s Cosettou na zádech ze střechy na střechu...Ve scéně z barikád tu máme dokonce Javertem svázaného Maria a Cosettu s pistolí, a v závěru Javert před svou sebevraždou klade pistoli k hlavě Valjeana.
Stejně tak přidali tvůrci do příběhu také prvek lásky mezi Fantinou a Valjeanem: zatímco v knize pomáhá hrdina nešťastné ženě ze soucitu, zde nás jejich pohledy a doteky nenechají na pochybách o tom, co Valjean sám v závěru říká Cosettě: “Miloval jsem ji.”
Obdobně se jim zřejmě zdálo, že román trpí nedostatkem humoru; a tak je člověk, obviněný z toho, že je Jeanem Valjeanem, blázínkem opakujícím stále nesmysly, a ve scéně, kdy Valjean udeří při zatýkání Javerta a utíká, se jej jiný muž zeptá: “Zabil jste ho?” a na zápornou odpověď reaguje slovem “škoda.” Podobné situace jako by vycházely z filmu úplně jiného žánru...
Samotné zkrácení a zjednodušení příběhu nemůžeme mít tvůrcům za zlé. Horší je, že se při něm ztrácí příliš mnoho z myšlenek předlohy, a divákovi pak ani není příliš jasné, proč například páchá Javert sebevraždu. Stejně tak tu nezbylo místo na Valjeanovu nenávist k Mariovi, díky níž nabývá v knize čin záchrany jeho života rozměru Valjeanova vnitřního vítězství nad sobectvím. Valjeanovo obrácení je tu snadné a jednoduché, zkrátka se bez přechodu rozhodne “začít nový život”, a na nastoupené cestě pak bez potíží setrvává. A druhý hlavní problém knihy, problém bídy, která zahání lidi na cestu zločinu, je tu vpodstatě ilustrován jen na (poměrně dobře vykresleném) příběhu Fantiny, která se z nouze stane prostitutkou. Chvályhodné je na druhou stranu ponechání náboženského podtextu, neboť jedním z podkladů, na nichž v knize stojí Valjeanův příklon k dobru, je znovu nalezená víra.
Mezi hlavní kameny úrazu snímku však patří obsazení titulní role. Liamu Neesonovi nelze zkrátka jeho tvrdou zkušenost z galejí a následnou snahu o proměnu povahy, kdy se rozhodně žít čestně, věřit. V jeho tváři se neobráží žádný trpký zážitek, žádná bolestná snaha bojovat se svým horším já, a příliš mu nelze věřit ani závislost na Cosettě a smutek z toho, že ji ztrácí. Kromě toho působí herec nesmírně mladě: opravdu jen velmi těžko se dá věřit, že je mu v závěrečné části šedesát let, jak lze z časových údajů snadno vysoudit.
Mnohem lepší práci odvádí jeho filmový protivník, Geoffrey Rush, v úloze Javerta. Přestože tato postava je již sama o sobě jednoznačnější než komplikovaná postava Valjeana, postihuje herec muže k smrti oddaného zákonům a právu, a zavilého odpůrce teorie, že zločinec se může napravit, přesně a přesvědčivě.
Ostatní postavy nemají ve filmu tolik prostoru: je třeba se však zmínit alespoň o Cosettě, která v podání Claire Danesové rozhodně není naivní nevinnou dívenkou z předlohy, ale samostatnou a sebevědomou mladou ženou.
O hudbě Basila Poledourise, která je rozevlátá a dramatická, jsme tu již hovořili; vcelku zajímavou práci tu odvádí kameraman Jorgen Person, který několikrát nevšedně využije podhledů a nadhledů. Pokud pak jde o výpravu a reálie, zde se tvůrci opravdu nevyznamenali: ve scéně, kdy revolucionáři vykřikují pod francouzkými vlajkami Ať žije republika! a na pozadí se jasně a ostře rýsují věže svatovítské katedrály, musí snad propuknout smíchy nejenom každý Čech, ale i každý aspoň trochu kulturně znalý divák.
Augustovi Bídníci se rozhodně nezařadí mezi slavná zfilmování Hugova románu, zejména vinou přílišného oslabení hlavních myšlenek a slabého hereckého výkonu představitele ústřední postavy. Pokud bych měla poradit člověku, který se chce s touto klasikou seznámit, pak bych mu rozhodně doporučila některé ze starších zfilmování |