|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Cosi mě probudilo. Pomalu otvírám oči a snažím se upamatovat, kde to jsem. Bože, já usnula zase u stolu nad knihou. Ale co to bylo za zvuk, který mě tak řízně probral k životu? A nyní znova.. harašivě chroustavé šramocení. Hlavou položenou na předloktí ani nepohnu, jen očima nenápadně koulím po okolí. A najednou s sebou skoro cuknu. Něco cítím na předloktí. Mé oči filmují temně stříbřistou šeď rozverného myšího kožíšku a každá buňka kůže mé paže vnímá šimravou měkkost jemňoulinkých chloupků myšího bříška. Cestovatel za sebou zanechává stopu po špičce svého pitoreskního ocásku. Malý neposeda právě schroustal sladké piškotové drobky, které tu zbyly po Míťovi a nebojácně se rozeběhl přes překážku. Nevadí, že ta překážka jsem já. Myšáček divoce koulí svými černými korálky, sklopená tenounká ouška přitisknuta těsně k protáhlé hlavičce. Neposednost chvějících se vousků na miniaturním čumáčku a lechtivé škrábání ostře měkkých drápků tlapiček rozehrála mé rty do úsměvu. Šedivinka se rozhlíží, důležitě mele tlamičkou a cení na mě s odvahou zoubky, procházeje se po hřbetu mé ruky.
Vrzly dveře. Nikdo je nazavírá, takhle přicházívá jedině Míťa. Osobitý velikán mého života má své zásady, dveře pouze vrzavě otevírá..
Instinktivně jsem ucukla rukou a šedivý váleček sametu se rozvlnil pohybem, ocásek jak vyšívací jehla tančil v závěsu. Jen o zlomek okamžiku později jsem vytušila výbuch energie skoku a spoutaný předstíraný nezájem a lenošivé pohyby se rázem proměnily v dravou sílu lovce. Na stůl vedle mé ruky s lomozem dopadla obrovská chlupatá potvora a kulaté kocouří oči barvy lesního medu s obrovským temným smaragdem uprostřed se nechápavě dívaly na mě. Mohutná tlapka sekla a na ukazováku mi zaperlil rubín krve. Slízla jsem jazykem rudou kapičku a sladký pocit ze skoku lovce mnou prostoupil.
"Míťo, ty syčáku kocouří, jednou se ti zase něco nepovedlo.." Usmívám se. "Zvykej si hochu, v životě je spousta skoků do prázdna. Určitě ti to vyjde příště, ale dnes tu budeme ve třech - já, ty u mě na klíně smotaný do klubíčka za chvíli zlenošíš a malý myšáček pod skříní s bříškem plným sladkých drobečků.. zvykej si, kocouřisko chlupaté, někdy bývá režisérem Náhoda, zvlášť, když jí někdo pomůže..."
|
|
|
