Bloudím nočním městem bez lidí,
jdu sám a všichni dávno spí.
Vidím to, co jiní nevidí,
jen já a ta černá noc to ví.
Vítr v ulicích mi zní jak hudba líbezná,
slyším to, co jiné ucho těžko rozezná.
Tu lehkost větru,
co odráží se i o nejmenší překážku,
jenž mu stojí v cestě a brání jeho pouti.
Tu sílu větru,
když rozčílí se a smete vše,
co nenechá ho světem volně plouti.
Jemně prší,
kapky smáčí z šedých ulic denní prach
a před každým deštníkem pokorně zastaví se.
Když však těžkých mraků víc najednou protrhne se,
z nevinného deštíku je náhle krutý vrah.
Srpek Měsíce,
chladivě odráží sílu zářivého Slunce, jež dává život,
a my i naši známí můžem večer unaveni ulehnout v klidu na postel.
Važme si ho ! Vždyť nejsme tady sami !
Ať Slunce bez lítosti,
nespálí všechno na popel.
|