Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 30.11.
Ondřej
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Josef Mánes kouzlo neprchavého okamžiku
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 26.7.2017 (07:24:44)

KROKY VĚRNOSTI

 

MÁNES KRÁČÍ ČESKÝM KRAJEM.

 

Světlo plní prostor a slunce kane z listů. Máty, rozrazily a žebříčky vítají jeho kroky. Údolí se mu otvírá jako náruč. Každý krok, jímž změří českou zemi, zaříkává myšlenku na útěk. Když se zastaví, aby si načrtl diviznu, tančí mu nad papírem motýli. I když nevyloví skicář z kapsy, kreslí si v duchu balvany pod svahy, svalnatý kmen i útlé stonky trávy, maluje chromovou i smaragdovou zelení, okry, indickou červení. Zhluboka vdechuje svěží vánek a srdce mu buší shodně s kroky: MILUJE a má k tomu důvod!

 

Časně zrána pramení z lesů mlhy. Probouzí se stonky trávy a na pavučinkách se třesou drobné křišťály. Poledne bývají nejkrásnější v starých lesích, které znají všechna lidská tajemství. Večerní slunce padá do uklidněných myšlenek.

 

Někdy se stává, že přejde stopu připomínající dětství. Osloví otce a zaslechne známý laskavý hlas: Ano, chlapče, šli jsme tudy spolu, jdeš dobrou cestou.

 

Večer se vrací k lidem. Odkládá skicář, v němž přibyla květina, dětská tvář z pastvy, borovice na skále. Usedá mezi sousedy a naslouchá steskům na zlou dobu, na úřady, na Vídeň. S lítostí se ohlédne za barevnou sukní kroje, za křehkou krajkou na čepečku. Všechno, co připomíná život národa, je přísně zakázáno. Básníci zpívají o minulosti v hrobě, o přítomnosti v poutech, o budoucnosti pod katovým mečem.

 

Jde Josef Mánes neochvějně českým krajem pod Kunětickou horou, na níž se loučili Tylovi hrdinové, zabočí na sever; projde skalními městy, vrací se k úrodným stráním, kde na listí ovocných stromů září už podzimní červeň. Příroda k němu nabývá důvěry a prozrazuje mu nová tajemství.

 

Ale on si připomíná mapu Čech a myslí, kolik ještě čeká krásy, kterou musí najít, poznat a zamilovat si.

 

*

 

I v Sobotce už byl s otcem, na Hrubé Skále a pod Troskami, ale to mu bylo dvanáct let a měl jiné oči. Starý pan Fierlinger, který je tehdy hostil, má už kámen na hřbitově. Ale jeho syn Antonín, bývalý praktikant u Kablíků ve Vrchlabí a dobrý kumpán Mánesů z cest do Krkonoš, převzal jeho lékárnu a stal se letos, roku 1851, v Sobotce purkmistrem. Pozval Josefa k návštěvě.

 

Našel městečko jako ztracené ve věnci pahorků, se starobylými dřevěnými domky s podloubím, ale hrdě vzhlížející na zámeček Humprecht, který dal kdysi jeden z Černínů postavit své nespokojené i nepohodlné italské manželce. I zde se všude v alejích i sadech červenala na větvích úroda. Pod lesy se leskly rybníky.

 

„Jak bych na vás zapomněl?“ vítal Josefa Fierlinger. „Vždyť jsem nosil váš prapor. Víme, kdo z umělců k nám patří, a kdo ani omylem, ani z protekce.“

 

Byl mu pozorným hostitelem i oddaným průvodcem. A kromě něho našel Josef v Sobotce celý kruh dobrých lidí, kteří upřímně cítili své češství a nelekali se obětí. Věčný kaplan Šimůnek, nosící po kapsách opisy Havlíčkových statí a rozdávající je tajně lidem… Učitel Kandík, svolávající děti na hřbitov, kde jim vyprávěl o starých Slovanech, kteří tu na kopci uctívali modlu boha ovoce, »sobotku«… Poštmistr Svoboda, který kdysi dostal pro svou hezkou tvář od císařovny dědičnou poštu, ale který byl zuřivý Čech a vedl tu v osmačtyřicátém gardu… Hodinář Prokeš, jehož hodiny v radniční síni ukazovaly celý kalendář, uměl sestrojit také stroj natahovaný otevřením dveří a snil o tom, že jednou opraví po desítky let mrtvý pražský orloj. Čilí ochotníci se rozpomněli, že na hradě Kosti leží rozebráno jeviště, na němž kdysi hrávali panští úředníci; vymohli si svolení, postavili kulisy v klenuté síni bývalé solnice a začali zvesela zábavičku namísto tuposti nebo krutosti bezzubého obsahu. I do toho setmělého sálku Mánesa zavedli na zkoušku Klicperovy hry, představili mu herce, a slečna Elgrová mezi nimi nadšeně vzpomínala, jak hrávala naostro s Tylem bez zábran. Rozhlížeje se po neútulné šalandě, říkal si s podivením, kde všude se vede urputná bitva národa o život.

 

Večer sedával mezi těmito dobrými lidmi v hospůdce, díval se jim do tváří a těšil se jejich nebojácnými hesly a gesty. Někdy u Fierlingrů pokračovala divadelní zkouška rozjařenou improvizací, v níž se vtipem vybíjela hořkost a nespokojenost.

 

„Kam vítr, tam plášť! Smutnohra z konstitučního života,“ hlásil poštmistr Svoboda. A sám pokračoval: „Od nynějška je zaručena svoboda tisku. Každý spis se předloží, aby se mohl spálit. Bude-li redaktor oběšen, rozhodne se později!“

 

Hrálo se vesele na řemeslo a dávaly se hádanky.

„Ze kterého řemesla odvozují svůj původ šlechtici? Od bradýřů! Brali lid u huby a dřeli ho, sajrajti.“

„Smíš si myslet, co chceš,“ oznamoval ve veselém výstupu Fierlinger zásady nové ústavy. „Osobně bezpečný je každý v žaláři. Shromažďování mrtvých na hřbitově dovoleno. Psaní, která se na poště otvírají, je dovoleno zapečetit. Stav obležení je zdarma!“

 

Na konec všichni zpívali:

Rozpuknou se ledy,

volný bude proud…

 

Josef Mánes si uvědomoval, že tito jednotliví lidé jsou národ, s nímž zůstal, aby s ním snášel zlé a připravoval dobré.

„Slibte,“ žádali Sobotečtí, když odjížděl, „že aspoň na jeden týden v roce se vždycky vrátíte do Sobotky!“

Měl v duši uloženo slunné městečko hloub, než tušili.

 

*

 

Na počátku prosince přišla z Francie zpráva, že tam Napoleon utopil všechny svobody v krvi. Ministr Bach zesílil četnické sbory, odstranil porotní soudy, a Havlíčka, který už před porotou dvakrát zvítězil, dal zatknout a odstranil z Čech do Brixenu. Posledního dne toho roku padla poslední rána: František Josef I. zrušil i národní práva a nastolil starý způsob vlády. Slova »vlast« i »svoboda« se stala opět velezradou.

 

„Tolik jsi obětoval, Jožko,“ vyčítala Amálie, „a co z toho teď budeš mít?“

„Tak se přece neměří čas ani věrnost.“

 

Ale věděl, že Amálie má právo vyčítat. Stál v životě s prázdnýma rukama a všechno, čemu zasvětil aktivity, bylo pohřbeno.

 

Amálie měla nyní třikrát týdně odpolední školu doma a Josef se jí snažil helfnout aspoň při vyučování. Její pýše se dostávalo trochu zadostiučinění, když počítala obdivné pohledy, které k němu zvedaly žákyně. Dívala se na něho ráda jejich očima. A Josef ochotně přistupoval ke stolkům, porovnával výkresy s předlohami, upevněnými na stojáncích, a opravoval. Někde přimaloval stafáž, jinde poradil, jak namíchat barvu. „Je to trochu tvrdé, nezdá se vám?“ ptal se a dívka ochotně dělala místo a dívala se na jeho dlouhé bledé prsty, které dovedly tak lehce spočinout na výkrese. I jeho těšil lesk dívčích očí, vracel tajené úsměvy a utkvěl pohledem často déle na tváři než na kresbě. Vždy však dovedl připojit několik dobrých rad. „Kus skutečné přírody je lepší než bůhvíjaké kompozice. Snažte se, aby barvy měly světlo a vzduch. Běžte se podívat na výstavu na Kosárka, ten má odvahu k pravdě! (…nutno podotknout, že v Plzni na budově Masných krámů zvenčí zdobí omítku jeden Adolf Kosárek, »Zimní noc«) http://www.marold.cz/kosarek-adolf-1830-1859 za všechny linky kolem dokola…

 

„Ale Pepi,“ říkala mu Amálie, „jsou to jen slečny, které chtějí tu a tam nakreslit něco do památníčku. Z žádné z nich nebude malířka.“

„Aspoň se naučí rozumět obrazům a řeknou to svým dětem.“

 

Také vážná Maruš Palacká patřila k Amáliiným žákyním; požádala Mánesa o portrét a chodila k němu do Krakovské ulice. Pověděla mu tam víc, než bylo možné mezi ostatními dívkami.

 

„Havlíček psal z Brixenu tatínkovi. Vesele píše, statečně.“

„Odpoví mu tatínek? Dopisy se na poště čtou.“

„Napsal mu, že nám teď jeden Walter Scott bude cennější než pět Žižků. Protože naši nepřátelé prohlašují, že za pět let po české literatuře ani kohout nezakokrhá.“

„Mluvila jste s panem doktorem Riegerem? Neříkal nic o karlínském kostele?“

„Ne, nepovídal nic.“

 

A přece Josef zůstával opět hluchý k pozváním na Čechy a vytrvával v Praze jako tvrdošíjná stráž na zbořené hlídce. Jen portréty v českých rodinách mu umožňovaly žít. Po Marušce Palacké předstoupila před něho půvabná Julie Heichenwalderová z domu kavárny »U nádraží«. Tento portrét umožnil, že Mánesovi mohli vyplatit na další období hrob rodičů. Ale pak útlý pramen příjmů vyschl. Co podniknout?

 

Josef vzal jako dárek svou »Máří Magdalénu« a vypravil se k dávnému příteli Ulmannovi, který měl vliv na stavbu. Zdráhavě k němu vešel. Dlouho se neviděli a Josefovi bylo trapné, že přichází s prosíkem.

„Přede mnou se nemusíš nikterak ostýchat,“ přijal ho však kamarádsky stavitel. „Dovedu si představit, co by to pro tebe znamenalo. Ale Vídeň nás zase převálcovala. Arcibiskup poslechl Thuna a svěřil stavbu Vídeňákovi Rösnerovi. Budu mu smět jenom asistovat.“

„A zbývá pro české umělce trochu naděje? Rieger mě tak povzbuzoval.“

„Viděl asi růžově. Raději na to nemysli. Čas zaživa pohřbených – to je náš úděl!“

Mánes mlčel a měl v duši vytěsněno i děsně vyděsněno.

„Co jsme měli plánů, viď?“ bylo ho Ulmannovi líto. „Nemůžeš se pustit jinou cestou?“

„Myslel jsem na lidové písně. Na nějaký námět z historie národa. Ale kam se s tím teď obrátit?“

„Prašivá léta, kamaráde,“ znovu ujišťoval Ulmann. „Historie? Opovaž se nakreslit husitu!“

„Myslel jsem – utéci cenzuře – až do staroslovanských dob. Mohlo by se tím mnoho sdělit.“

„Nedovedu si to ani představit,“ pohlížel Ulmann nerozhodně do zklamané tváře přítelovy. „Ze mne se stal řemeslník. Věřím, že jednou u nás bude líp. Ale kdy? Dokážeš tu dobu přečkat?“

 

Tu dobu, myslel si Mánes. Ale jak dlouho potrvá, když každý den věrnosti je přece jen namáhavější?

 

*

 

Domníval se, že v ateliéru v Krakovské ulici se rozmáchne k velkým návrhům. Ale všechny naděje zhasínaly. Skládal plátna a kartóny a věrný Schwiedner mu je pomáhal nosit zpět do Spálené ulice. Nakonec si nevěděl jiné rady než poprosit Bedřicha, aby mohl z tohoto slzavého údolí přijet opět na Čechy. Dostal odpověď, aby se ponejprv zastavil v Pohledu u Německého Brodu, že tamější Silva–Taroucové si přejí portréty. Tím lépe, nepřijede na Čechy bez haléře. Ale neloučil se s Prahou rád.

 

„Haná je i pro tebe úrodná,“ utěšoval ho bratranec. „Jistě přijdeš na nápad pro prémii.“

„Nic hanáckého to dnes nesmí být.“

„Tak se jim skryj do písničky nebo do pohádky.“

 

Josef se rozhlížel po zpustlém ateliéru, Schwiedner odnášel poslední dávku pláten. Náhle se však objevil na prahu znovu.

„Je dole,“ řekl emotivně celý překvapen.

„Kdo?“

„Fanynka Šťovíčková. Jdi rychle pro ni.“

„Fanynka?“ užasl Josef. Chtěl vyběhnout, ale pak se zarazil. Srdce se mu prudce rozbušilo a dech se zúžil. „Prosím tě! Prosím tě, doveď ji nahoru!“

 

Běžel k oknu, jako by se potřeboval nadechnout kyslíku. Pak zpět ke dveřím, ale na schodech už doznívaly bratrancovy kroky.

 

Vzpomínání na Fanynku bylo pod všemi pražskými myšlenkami i skutky. Nadcházel třetí rok od rozloučení. Dvakrát třikrát přišel vzkaz přes Vorlíčkovy, když jela dohazovačka z Knihovic do Prahy a doprovázela novou služku. Ale byly to vzkazy tak zkreslené, že nebylo ani jisto, zda jsou přímo od Fanynky. Jen jedno z nich bylo určitě to pravé ořechové: že se jí narodila dcera. A při poutích českým krajem, když viděl Josef děti koupat se nebo batolit po návsi, hádával často: Jak je asi veliká?

 

Když se na podzim vrátil ze Sobotky, vydal se úmyslně na jih, po pravém břehu Vltavy, a pustil se dolů do kraje. Kroky mu nestačily; najal za poslední peníze povoz a ujížděl k Chlumu, ke Knihovicům. Dokud jel, vítr mu namlouval, že je všechno dobré, že bude přijat a shledá se s Fanynkou i se svou dcerou. Jakmile před Knihovicemi vystoupil, poznal, že je to marná štreka. Zdálo se mu, že je každým pohledem předem odsouzen. Když se vyptával na podrobnosti, lidé mu odsekávali vyhýbavě. A pak ze zámečku na kraji osady vyšla žena a prosila ho, aby odjel. Nevěděl ani, kdo ji poslal, ale nechal se k tomu přemluvit. Pochopil, že by sem stejnak nezavlekl nic hodnotného.

 

Vzpomínáš si na chvíli studu na stráni pod chlumeckým kostelem? Na pocit bezmoci, v němž ses tolikrát odsoudil?

A nyní přichází Fanynka za tebou. Proč? Stalo se něco nehezkého?

Ozvaly se kroky, stoupající vzhůru.

Položil si dlaň na prsa, aby utišil srdce, aby uvolnil dech.

Pak ji zahlédl a pokročil jí vstříc.

„Fanynko!“

 

Prvním pohledem ji celou objal: vlasy měla světlejší, snad sluncem, tělo plné a kypící ozdobou vnad a jen tvář byla ustaranější, s temným stínem pod očima a ve tvářích. Ale byla mu o ty dva roky, zapsané v obličeji, ještě bližší než kdykoliv předtím.

 

Stála před ním, zhluboka se nadechovala a dívala se na něho pohledem, v němž byla žalost, ale také uklidnění, jaké se dostavuje po překonání velikého utrpení.

 

Vztáhl k ní ruce a bázlivě ji objal.

 

Mlčela. A Josef v tom prvním doteku rozpoznal, že za ním přichází Fanynka, v níž nic nezapírá, že byla jeho, ale která je už z jiného světa. On žil mezi vzpomínkami a sny. Ona se vrací ze světa, kde všechno bylo nutno vykoupit mozoly a krví.

 

„Jak jsi mě našla, Fanynko?“ šeptal skoro a vedl ji dál do ateliéru. „Jak žiješ? Jsi poprvé v Praze?“

Její zaraženost tála pod jeho nesmělými otázkami.

Odpovídala zvolna, úryvkovitě, jako by už byla

odvykla

jeho způsobu

řeči.

Řeči, povídáš?

„Moc jsi mě nenáviděla? Několikrát jsem zkusil napsat. Dostalas moje dopisy?“

„Ano. Měla jsem vždycky radost.“

 

Byla ve svém smíření mnohem pevnější než dřív. Nepromluvila o své samotě a o potupě, která ji provázela. Ale tváří v tvář muži, jemuž tolik obětovala, měřila velikost svého plýtvaného nebo zmarněného citu.

„Přišla jsem vám říci, že Pepinka je pěkné a hodné děvčátko. Je bystrá. A všem se u nás líbí.“

„Kdo se o ni stará?“

„Moje sestra slouží ve dvoře. Milostslečny Wangovy se jí ujaly. Jedna z nich – to ona za vámi tehdy přišla…“

„Tys věděla, že jsem byl u vás?“

„Až potom mi to řekli. Plakala jsem. Ale dobře, že jste se vrátil. Byli by vás –“

„Co?“

„Naši by vás vyhnali.“

 

I to řekla prostě a tvrdě, jak na to měla právo; ale když poznala, jak ho ponížila, vzala ho za ruku, a řekla, čím myslela, že ho potěší:

„Je vám podobná, moc je vám podobná. Vlasy má tak světlé jako vy, ano, právě takové.“

Oči jí poprvé zněžněly úsměvem.

 

„Myslíval jsem na tebe stále, Fanynko. Je to málo, já vím. Vděčnost je málo. Ale víc jsem k dispozici neměl.“

 

Stáli spolu u okna. Rozhlížela se prázdným ateliérem.

 

„Bylo mnoho neúspěchů a práce málo. Maminku jsme pochovali. Strýc prodělává jednu nemoc za druhou. Amálie nás živí. Nedokázal jsem zatím nic.“

 

Přikyvovala, že ví a chápe. A jak stálo blízko ní a dotýkal se jí paží, bokem, ramenem, vracel se mu blažený pocit, který míval jen s ní, že svět krásní a že všechno, omyly i porážky, nacházejí rozhřešení v tichém štěstí z její přítomnosti.

„Abych šla,“ vymanila se z jeho dlaně, jako by se toho přiblížení lekala.

„Proč?“ prosil.

„I tak jsem porušila slib,“ obviňovala se s trpkým úsměvem. „Slečna Amálie… byla hodná. Několikrát poslala peníze – a já je nevrátila. U nás je špatný život.“

Hlas se jí trochu zatřásl, ale oči zůstaly pevné a u úst se objevil úsměv Marie Magdalény.

 

„A nevrátíš se do Prahy?“

„My se přece už nesmíme potkat,“ řekla s truchlivou vážností.

„Ale proč?“

„Proč!“ podivila se. „Pro to, proč jsme se museli rozejít.“

Díval se do její krásné, žensky rozkvetlé tváře, v níž bylo vítězství samoty.

 

„A přece jsi přišla. Vědělas, že jsem nešťastný.“

„Ano,“ přikývla prostě. „Ale váš život je jiný a můj taky.“

„Měli jsme se opravdu rádi. To nebyla lež.“

 

V pohledu se jí jako odpověď mihla něžná vroucnost.

„Ale slečna Amálie měla z nás nejvíc pravdy. Platíme oba draze.“

Lehce ji pohladil po vlasech.

„Lituješ toho, Fanynko?“ odvážil se jí zeptat.

 

Chvíli mlčela.

„Pepinka všechno smířila,“ řekla pak.

 

„Dovezeš mi ji jednou ukázat? Pochopíš přece, jak rád bych ji viděl?“ naléhal vroucně.

Naklonila se k němu a přijala jeho polibek, plný úcty.

Podívala se na něho, zašeptala rychle „Žijte šťastně!“, otočila se a vyběhla ze dveří.

 

*

 

Josef Mánes jde českou krajinou.

 

Kdysi si namlouval, že by nikde nenašel, co doma, ale to ještě měnil nouzi v ctnost; nyní je však stále pevněji přesvědčen, že jeho kroky jsou bezpečné. Jako voda zemí mu prosakuje nitrem horoucí cit a zavlažuje každý pohled.

 

Cítí, jak nejen podloubí měst a okna chalup, ale jak každá větev šeptá o trýzni útisku. Okraj knížecích lesů se nevraživě dívá na vesnické děti. Jahody tam zrají marně. Kukačka volá drahé časy. Sýček naříká jako v baladě.

 

Ale za okny dýchají lidské životy. Od časného rána se bratří s krajem. Malíř je zdraví z cesty na vonící louky. Zastaví se, promluví, poslechne si zkušenosti. „Starost je jak ten brousek, milý pane, bez brousku se nenaseče.“ Občas se jeho krok spojí s chudými pocestnými. Večeří s nimi na skromných herbercích a sytí se jejich rozvahou. „Vzteklý býk se nechytá za rohy, kamaráde…“ Slyší je zpívat a zpívá s nimi. Mnohokrát promokne a podešve má prošlapané. Ale když usíná, prsty vonící mateřídouškou berou v duchu tužku a opakují všechnu krásu, kterou v duši nastřádal. A ráno odhodlaně uchopí vak a hůl, nasadí čapku a hurá, zas pokračuje o kousek dál.

 

Každého dne je znovu zamilován do žen, které si neberou na noc rukavičky jako pražské slečny a nekoupou si vlasy v římské vodě, ale mají svěžest mlází, skromnost vřesu, něhu heřmánku, šestý smysl jitrocelů. Vyhlíží děti s pomněnkovýma očima. V každé zahrádce, za každým plůtkem vidí růst nejen karafiát a barvínek, ale i sladkost a trápení lásky, vzdechy, vzlyky, zaslíbení. Naslouchá písni a půvabu včel. Leťte, snášejte vosk na oleje, ať je v nich hodně jasu z květů, hodně jejich živoucí jistoty! Každá větev šeptá o naději na volný dech a v malíři roste tiché veselí síly, která zraje. Co chtít ještě víc?

 

Je to pravda, že Rubens přidával do rumělky na víčkách vlastní krev? Kdyby bylo třeba, nakapám tam té suroviny též… Ale Tyl prosil putující umělce, aby dávali raději život, den ze dne, jako se seje zrno po zrnu…

 

Josef se zastavil u slunečních hodin, zdobících radnici městečka. Dívá se na ně a myslí na jejich příklad. Většinu času jsou ve tmě – jako jeho život. Ale černé strasti duše zamlč! Vyjde slunce a hodiny upřesní jasný den. Tak se jev světu!

 

Horas non numero nisi serenas! Jiné hodiny nepočítám než jasné!

 

 

„SOUMRAK“


BOUŘE ROZEHNALA průvod Božího těla ve vsi. Vytrvalé deště hlídaly u bran zámku.

 

Mánes přijel letos na Čechy s proměněnou duší. Nesměl vydat svědectví o světě, který miloval; díval se tedy vnitřní tváří do světa fantazie, který si dříve sám zakazoval, protože mu nechtěl podlehnout. Fanynčina smiřující návštěva z něho sňala tíhu bolesti, hanu pokoření. Jeho obrazotvornost se uvolňovala.

 

Předmluvou tohoto léta bylo zastavení v Pohledu, kde pracoval na portrétech Augustových bratranců. Ale rokokový zámeček v parku s jezírkem neodbytně připomínal Čechy. V dopise pro Jetty veršoval:

 

Po Moravě, po Moravě

srdce mé touží.

Do Čech, ach, do Čech

pomozte mi, bozi!

 

Jako s dobrými přáteli vítal se první červencovou neděli s drahanovickými věžemi. Vůně květin mu stoupala do hlavy.

 

Gallenbergovi byli už týden na zámku. Josef dostal tentokrát pokoj s výhledem na altán v parku; paní Leopoldina mu však ohleduplně zachovala nábytek, na který si zvykl: stolek z dlaždiček, postel s vysokou pelestí, skladný sekretář.

 

Když sestupoval točitým schodištěm do přízemí, žertoval:

„Nejsem jako malý velmož, který přijel na své léno?“

 

Gisela a Jetty se ho ujaly a vedly ho k rybníku. Kotvila tam nová loď, pojmenovaná »Grizzel«, a zprostřed hladiny připlouval pár labutí.

 

„I zakleté víly tu už máte?“ podivil se. „Nebo jsou to ženich s nevěstou, které začaroval zlý drak cestou na svatbu?“

„To jistě,“ souhlasila Jetty. „Povídejte, jak se to stalo?“

 

Improvizoval pohádku a postupně do ní přibíral, co potkávali na stezce okolo rybníka, vrbu–nesmrtelnou stařenku, topol–junáka, ligrusy–růžová pážata, svízele–voňavé družičky dušičky.

 

„Myslela jsem, že vaše víly žijí ve vsi?“ ukázala Jetty.

„Zlý čaroděj, Alexander Bach, mávl paragrafem, oslepil malíře, barvy jim čmajzl ten hajzl z palet a nikdo nesmí vědět, že vesnické víly dosud oblékají veselé šaty. Ale stateční Honzové se nedají. Naostří štětce, palety budou štíty a vydají se do boje, až bude čas.“

 

Chápaly jeho myšlenky jen zpola, ale jeho vynalézavost je bavila. Od prvního dne se opět stal duší zámku a jeho ostrovtip měnil všední život na neobyčejný příběh. Když odjel s Augustem a Gallenbergem pro nový kočár, poradil dámám, aby si zatím oblékly starodávné šaty, a při návratu řídil žertovný ceremoniál. Jezdili na koncerty do Prostějova; jindy vyhrávala vojenská hudba v zámeckém parku a vysoko nad koruny bříz vyletovaly barevné hvězdy ohňostrojů.

 

Také se však pracovalo. Jetty s Giselou pokračovaly v učení. Augustovi pomohl Mánes začít dva obrazy, které chtěl hrabě věnovat drahanovickému kostelu. Giselin portrét byl od předloňska ve skice; hraběnka znovu oblékala bílé šaty a se svatebním smaragdovým náhrdelníkem a s kyticí růží stávala před jeho plátnem.

 

Vzpomínky byly tentokrát se skutečností v rovnováze. Fanynka do nich přicházela s odpuštěním a s ní přilétala i představa dítěte, holčičky s plavými vlasy a modrýma očima. Když v nedaleké osadě zemřela známé rodině Černínů jediná dcerka, dvouletá Karolínka, velmi se ho to dotklo; všichni byli překvapeni jeho nečekaně hlubokým soucitem a zarazili se, když nakreslil kondolenční list s matkou zemí, která nabízí pozůstalým růže vzpomínek; museli dokonce postižené rodině vysvětlit, že to malíř neučinil, aby získal peněžitou odměnu.

 

Léto kráčelo rychle. Žito zlátlo, pšenice osmahla. Úroda nastoupila cestu do stodol.

Pak, když se Gallenbergovi vrátili do Opavy a August s Giselou odjeli na návštěvu, přišla si konečně pro malíře vesnice.

Chystaly se veselky.

 

Jakmile vkročil na dvůr statku, byl rázem mezi svými, před rozvážlivými tvářemi sedláků, před usměvavými pohledy hanáckých madon. Naslouchal nářečí, v němž jako by se hloubily a vršily široké brázdy. Lidé nezapomněli dosud na jeho »Líbánky« a ptali se, co bude malovat letos. „Nesmí to být Morava, nesmí to být Haná, Praha se neodváží vydat nic z vašeho života,“ vysvětloval jim. Ale nezanedbal žádnou příležitost, aby si doplnil zkušenosti: učil se rozeznávat na výšivkách šípkový či sedmikráskový vzorek, nakreslil si svatební koláč, obnovoval si, co zapomněl. Zaposlouchal se do písniček. „Šenkýřko hluchá, sklenička suchá, nalej mi do ní, ať mi nezvoní!“ zpíval s ostatními.

 

Vykonal úctyhodné návštěvy po kraji. Ráno svítící rosou ho vídalo vydávat se na daleké vycházky. Někdy s sebou brával některého chlapce z vesnice; obyčejně však šel sám a musel přidávat do kroku, aby stačil své touze.

 

„Vstáváte jistě dřív než ostatní malíři,“ řekla mu jednou Agnes. „Proto asi tuším na každé vaší kresbičce kapku rosy.“

 

*

 

Nedaleko Laškova, u mlýna Sloupských, zažil jednou podivné náhodné setkání.

Spatřil u potoka slabého, dobře oblékaného mladíka s bledým obličejem pod černými kadeřemi, jemuž vysoká, silná venkovanka domlouvala:

„Tak chcete přes vodu, pane hrabě, nebo ne? Nemám dnes kdy. Buď vás převedu, nebo půjdu po svých.“

Jak se Mánes blížil, rozpoznával zádumčivý rys v mladíkově obličeji, nepřítomný pohled očí, svévolný dětský úsměv. Mladej ho zaregistroval, jeho tvář zapřemýšlela a pak jí blýskl úsměv. Vykročil Josefovi vstříc.

 

„Že vy jste ten malíř?“

Když Josef přisvědčil, spěšně se představil.

„Hrabě Dominik Kinský. Niky, víte? Vsadím se, že jste o mně slyšel. Jako já o vás.“

 

Gisela vskutku vyprávěla Josefovi o synu Kinských z náměšťského zámku, jenž je pod vlivem příšerné duševní choroby, blouznivě se toulá jako vandrák krajem, a chalupnice Víchová (rozuměj ta podoba s označením „výchova“) že dostává rýnský denně, aby na něho dohlédla a pomohla mu, kdyby se příliš unavil.

 

„Tak já se vrátím domů,“ řekla žena, když viděla, že jí nebude zapotřebí. Udělala na Mánesa posunek, který měl signalizovat, aby jednal s Nikym ohleduplně, a vzdalovala se rázným krokem.

 

„Proč k nám někdy nepřijdete?“ vyptával se Niky. „Řekli vám snad, že jsem špatný člověk? To lhali. Vím toho málo a špatně, ale zlý rozhodně nejsem.“

 

Důvěřivě se usmíval, a Josefovi bylo, jako by šel okolo potoka s dítětem.

 

„Zlatohlávek!“ vykřikoval Niky. „Už jste ho někdy maloval? Nejhezčí jsou na Hermízu, tam co hlídají trpaslíci poklad. Ale nejkrásnější místo z celé krajiny je na Beňovské skále. Tam voní les nejsilněji.“

„Vím,“ přisvědčil úsměvně Josef. „Je tam nejvíc slunce. Znám se tam se všemi veverkami.“

 

Zjev mladého podivína od pohledu patřil do letošního Mánesova léta, do pohádek, které si vymýšlel, aby čelil krutosti světa. Niky byl přirozený, důvěřivý, bezbranný. Dětinská radost se střídala s dětinským zesmutněním. Když se loučili, souhlasil Josef se zítřejším shledáním.

 

Myslel v těch dnech usilovně na to, jaký námět zvolit pro soutěž na prémii, aby unikl cenzuře, ale aby přece vyznal touhu po životě. Když vídával Nikyho, jak se naklání nad květy nebo nad hnízdo s ptačími vejci, napadla ho představa poustevníka, žijícího ve vyhnanství samoty, ale v radostném obcování s celou přírodou.

 

Udělal si skicu, ale pak tento námět odmítl. Přál si mít v obraze víc životní síly.

 

Kreslil trpělivě květinu za květinou, strom vedle stromu, pohledy na úžasný kraj. Nebránil se rozjařeným nebo melancholickým toulkám s raplem Nikym. Čekal, kdy se dostane ze stínu pražských zážitků a uvidí před sebou kýžený prostor s časem. Hledal jej.

 

*

 

Zářijové nedělní odpoledne bylo plné radosti.

 

Niky si přál, aby jim mlynářka Sloupská z Trňáku udělala k večeři pstruhy; když ryby otevřela, našla v každé zlatý penízek, které Niky předtím naházel ve višních do sádky.

„Slyšel jste už takovou pohádku?“ dožadoval se od Josefa uznání, že je také chlapák.

„Schovám si svůj penízek na památku,“ sliboval Mánes.

„A já jej budu nosit na krku,“ zářila dojetím mladá mlynářka.

 

Když pak oba rozveselení trampové vyrazili vstříc domovu, dřív ještě, než se rozloučili, potkali čtveřici dívek, které se bosky, střevíce přes ramena, vracely z odpolední taneční zábavy. Minku Slezákovou z Poloni, jejíž sestra sloužila na zámku, Mánes již kreslil. Děvčata se na něho smála; nejedna kamarádka nosila od něho na památku v kancionálu obrázek.

 

Dominik děsně žárlil na takové flirtující úsměvy.

„Na všechny se smějete, jenom na mě ne. Se všemi trsáte, jen se mnou netančíte!“

„Vy jistě ani neumíte!“ uhýbala děvčata se smíchem pohledu na jeho hubená lýtka.

„Tak si zatančete se sluncem, než vám zapadne! Čtyři dukáty na sladkosti!“ ukázal Niky lesknoucí se dlaň.

„Co říkáš, Bárko?“

„Proč ne? Stejně jsme se nevytančily, jak bychom potřebovaly…!“

 

Mánes znal hrdost hanáckých krasavic. Ale Dominik neporoučel, jeho hlas byl prosebný a oči chlapecky pokojné. Připojil se k jeho žádosti.

 

„Uděláte radost dvěma poutníkům, kteří se málokterou neděli potěší!“

Děvčata na sebe pohlédla, Minka spustila písničku a ostatní se přidaly a rozhoupaly do poskoku.

 

Pod Kosířem, tam je hájek malý,

ten je naší lásky příčina…

 

Čtyři urostlé dívky, ale svátečně oděné, v kordulkách s lesklou portou, s hlavami pyšně vztyčenými v nákrčníku z krajek, počaly trsat. Paže se vynořily z rukávů jako stvoly, harasové zástěrky se svěřily větru, barevné pentle zavlály, šorec – zpružňující každý pohyb – svítil jako skleněný. Tančily chrpy i růže na mašlích, zmítaly se lelíky s fábory, točily se široké sukně. Tak tančily ty čtyři dívky, na pokraji lesa, pod zlátnoucími břízami.

 

Dotančily, ale nepolevovaly ve zpěvu, uchytily střevíce a rozběhly se dál, v poskoku, v rozmarné náladě.

 

Dávno dozněl dívčí smích na pěšině ztrácející se v lese, ale oba muži zůstali dlouho tiší a okouzlení.

Niky usedl, přebíral se rezavějící trávou a po chvíli řekl:

„Mám velkou lásku.“

 

Mánes zůstal v zamyšlení: „Nikdy nevyzpívá žádný umělec všechno okouzlení, které nám nabízejí ženy.“‘
„Mám velkou lásku,“ přisedl Niky blíž k Josefovi. „Vy žijete ve snech!“

„Moje sny mají také tělo,“ usmál se Josef. Vytáhl notes a tenkou čarou si začal kreslit květ svlačce, vzpínající se mezi trávou. „Svlačec je začarovaný polibek.“

 

„Znáte revírnu na hradeckém dvorečku?“ toužil Niky po vyznání.

Josef přisvědčil: „I krásnou paní revírníkovou.“

„Aninku?“ řekl něžně Niky. „Měl jsem ji rád. Posloucháte mě? Vloni ji donutili vdát se. Revírník Henčl je bezohledný surovec. Tluče lidi, když si nesou z lesa dříví. Aninku mlátí taky.“ Veselý blázínek měl náhle v hlase pláč. „Byl bych docela jiný, kdyby se to nebylo stalo. Měl bych duši zdravou.“ Trhal květiny a po tvářích mu kanuly slzy.

 

„Květiny za to nemohou,“ zadržel Josef jeho dlaň. „Podíváme se někdy k revírně spolu, chcete?“

„Bojím se tam. Proč je svět takový?“

Řekl to tak zoufale, že ještě když se loučili, byl svět kolem nich plný marné lásky. Neopylené květy předčasně vadly, první chlad zmrazil křídla motýlů, po zemi chodili lidé oddělení od sebe propastmi.

 

Proč je svět takový? vzlykala kdysi i Fanynka. Proč ubližuje tomu, kdo chce být dobrý, proč záští pořádá hony na bezbranné? A co ti zbývá jiného ve chvíli vysílení, v nepřátelském obklíčení vyumělkovaných talentů, kreatur, kterým by ubalila výchovný průplesk a blesk bez výčitek slečna Laura Pergolizzi s hudební razancí věštkyně, aby dokázala, že není prostor pro optický africký mor neopatrných neomalených prasečích rypáků v lidských útrobách, než uzavřít se do sebe a vysnít si svět, který je plný dobroty a rozkoše?

 

Vy budete milovat vždycky nešťastně, řekla mu včera Gisela, když se vraceli bouřlivou nocí z Prostějova a déšť tloukl na střechu kočáru nelítostný refrén.

 

Ale jen z neštěstí nelze tvořit. Když nás svět odsoudil k samotě, musíme mít aspoň šťastné sny, abychom se ubránili. Šťastné sny se rodí z bolesti. Ta ať svírá kořeny! Ale koruna ať spěje k slunci a kvete a zpívá jako Victor Hugo serenády všem, kdo k ní zabloudí!

 

Jitřivý chlad stoupal od rybníků v parku a dotýkal se pokožky lidství jako nahými konečky prstů.

Bylo pozdě večer, když vyšel Josef ještě jednou ze zámku, aby unikl samotě mezi stěnami. V jeho vzpomínce tančily dosud pod lesem, pod zlatými břízami, čtyři krásné dívky. Jak šel alejí, rozpoznával mezi vůněmi, pronikavějšími než ve dne, odkvétající žlutý šípek. Jak by asi vypadala žena, která by se v pověsti změnila v ten vášnivý a smutný květ?

 

Velký cínový měsíc zvolna rostl nad obzorem a noc se oblékala tmavomodře jako Svěrákovy kamery pro Tmavomodrý svět. Tiché zurčení znělo na břehu rybníka. Cinkot kapek nablízku i z dálky. Malíř usedl znaveně do trávy na břehu, Josef Lada by to vyfintil na pohlednici k svátku veškerému nezbytečnému humoru do zásoby.

 

Světelný stín proběhl po chvíli rybníkem a průsvitné dlaně paprsků strhly z hladiny temný plášť. Rozvinuté lekníny zasvitly náhle jako obnažená dívčí pokožka. Nad rákosím se objevily zlatě zelenavé jiskry svatojanských mušek.

 

Seděl tiše, bez pohnutí, a splýval s noční přírodou, která mu ukazovala víc a víc života. Lehké kroky provály trávou. Uvědomil si, že už dlouho zpívá slavík.

 

Tělo ho bolelo touhou. Cítil chlad v dlaních. Větvě šuměly jako sváteční sukně, pod nimiž tančily dnes bosé nohy.

Měsíční svit dosáhl malíři až do duše.

Náhle se nad bílý leknín vyhoupla ženská postava. Krásná a nahá. Stanula v květu, protáhla se, zasvitla v měsíční lázni, ruce založila za hlavu a zaklonila tvář, jako by čekala na polibek od fantóma veškerých malířských fines ve výhodách zlepšováků.

 

Jak dopadl lesk luny na ohnutý rákosový list, i tam se objevilo tělo. Spí tam kráska dokonalých ňader a boků, úsměv rozkošnického snu na tváři. Ve svlačcích na břehu se probudila jiná, polekala se paprsku, který ji laskal, a ukryla ňadra lokty.

 

Drobná světélka se roztančila ve stínech, nesena skřítky, dětmi s křidélky na zádech.

Odrazem nahé pleti to svítí nyní všude, kam se upřel měsíční pohled. Oblouk listí se mění v oblost ramen a boků. Drobné nahé krasavice se spouštějí ze stonků, vrhají se do teplého ovzduší, chytají se za ruce nebo kolem pasu a dávají se v rej na oslavu letní noci: westbam „celebration generation“ rave na přírodní odpovědi, kdo je kosmos, kdo je oslavující zastánce stereo předpovědí počasí. Tu pod loubím se skrývá mladá bohyně pootevřených stehen, leknínová milenka se nabízí mužským pažím, které se vynořili z houští, jiná, klečíc na listě, češe si vlasy sahající až ke kolenům, a ještě jiná skočila do náruče mladíka a v rozpustilosti opojení došlápla mu nahou nohou až na bok.

 

Celý prostor je naplněn oblažujícím ženstvím, příroda krotce ožívá, chválí život, raduje se i pyšní, učí se veselosti ve štěstí, bere lidskou duši do tance k oslavě krásy, která je slibem úrodné lásky.

 

Malíř klečí vzrušen na břehu. Skoro nedýchá, aby nezaplašil vidiny. Našel svůj obraz.

 

*

 

Připomínal si často tuto chvíli, když dokončoval epesní tušovou skicu »Soumraku« a když ji pak odesílal jako návrh členské prémie do Prahy. S pěnovkou, kterou mu August s Giselou dovezli z cesty, usedal s nimi v besídce nebo na terase a vysvětloval jim, jaké z tušových odstínů vyvodí barvy.

 

„Jsou ty vaše rusalky tuze lidské,“ hrozil mu dobrácky August. „Sáhnout po nich, ucítím teplo lidské kůže.“

„A příliš zdravé jsou,“ připojila Agnes. „Duše květin by měly být subtilnější.“

„Na břehu nenajde žádný z nás nic takového,“ pohlížela Gisela na Josefa. „Podívejte se panu malíři do nitra!“

 

Josef spokojen, že splnil úkol, který si vymezil, nacházel v sobě znovu ochotu k hrám, k potěšení všech kolem sebe. Vyrazil opět na podzimní procházky.

 

Na zámku Krakovci, jehož ponurý obranný ráz ho přitahoval, zůstal jednou přes noc; jak žil stále napůl ve světě pohádky, poslal na Čechy žertovný dopis ve starobylém designu a jako kořist i dárek přinesl druhého večera šest perokreseb, na nichž vtipně spojil chatrný stav zámku s Augustovými sny na opravu.

 

Pomáhal hraběti s obrazy pro drahanovský kostel a con amore – jak říkal – pokračoval v Giselině portrétu.

 

Přerušením byla výzva Jetty Gallenbergové, aby ihned přijel do Opavy, že členové slezské vlády, jimž ho doporučila, chtějí mu svěřit velkou zakázku.

 

„Nesmíte Jetty zarmoutit,“ přemlouvala ho Gisela. „A nemůžete odmítnout objednávku vlády. Vaše postavení se tím může velice zlepšit.“

 

Odjel tedy v půli září vlakem do Svinova a dostavníkem pokračoval do Opavy.

 

Z Jettina dopisu se v Čechách dověděli, že Mánes okouzlil Lichnovské na Hradci stejně jako Blücherovy na Raduni, i ostatní přátele, k nimž ho uvedli. Josef se však vrátil po několika dnech rozhněván sám na sebe.

 

„Paní Jetty byla obětavá. Na Hradci bylo krásně. Sáhl jsem si do kláves, na nichž hrál Beethoven a Liszt. Slyšel jsem mnoho zajímavého o Itálii. Ale byl jsem příliš lehkovážný rozměr umělce,“ stěžoval si na sebe Gisele. „Prodal jsem se za pouhopouhých pět set zlatých.“

 

„Co budete malovat?“

„Obraz císaře pro slezskou sněmovnu.“

„To je pro vás pocta!“ radovali se. „Chcete-li vůbec žít, potřebujete vlivné lidi!“

„Nepříjemnosti si nechám do Prahy. Co jsem slíbil Čechám, splním do puntíku.“

 

Dokončil šperky a krajky na Giselině portrétu. Pak se stal modelem August; Mánes jej vypodobnil jako štíhlého rytmistra z dřívějších dob, v černém hulánském stejnokroji, s oblíbeným běloušem v pozadí. Ke čtyřem dosavadním plátnům v jídelně přibyla tak nová dvojice.

 

Jedné listopadové neděle učinili Silva–Taroucovi s Mánesem návštěvu na náměšťském hradu u Kinských. Zámeček, obklopený kruhovou zdí, malíře velmi zajímal; obdivoval se vysokým stropům, bohatě zdobeným krbům, obrovité knihovně.

 

Mluvilo se o válce, která se rozpoutala mezi Ruskem a Tureckem na Krymu; kritizovala se císařova politika: znepřátelil si cara, ač měl tolik příčin mu být vděčný.

 

Josef ani chviličku nezahálel; z portrétu hraběte Harracha, stavitele zámku, si obkreslil Řád zlatého rouna, potřebný pro císařovu podobiznu; a do galerie dětských tváří přibyl dvouletý František.

 

Po obědě vyjelo panstvo ve dvou čtyřspřežích k Beňovské skále a na večerní občerstvení se zastavilo v Růžovém mlýně. Vedle hlavy šlechtického dítěte se objevil další andílek, dcerka chalupnice Víchové, která zatančila hostům, besedujícím při svíčkách.

 

Pak už zavanul z Prahy neklid.

 

Na Žofíně vystavoval Gallait svůj slavný obraz Bruselské gildy, vzdávající čest mrtvole Egmontově a Hornově. Čermák s Javůrkem se vrátili. Josef rychle napsal Amálii dopis, aby zjistila, co malují. Máli odpověděla, že Jaroslav shání po Praze husitské zbraně.

 

„Jestli se vrátíš před vánocemi, zastihneš ho. Rád by tě viděl,“ psala.

Skoro současně dostal však Josef zprávu, že výbor Jednoty jeho »Soumrak« zamítl.

 

„Nesmíte se dát,“ dodávala mu kuráže Gisela. „Viďte, že z toho uděláte obraz?“

Rezignovaně přikyvoval, ale dopředu věděl, že nemá prostředky pracovat několik měsíců na díle, jehož neúspěch byl předurčen.

 

O několik dní později opustil Čechy.

Odpočinul si zde a nabral nových sil. Ale připadal si po letošním létu jako zchudlý rytíř, jenž lehkomyslně uvěřil pohádce, na marné výpravě o všechno přišel a vrací se zesmutnělý a zesměšněný.

 

 

BOJ S NOUZÍ

 

ATELIÉR si Josef našel v mansardě hotelu »U arcivévody Štěpána«. Považoval poslední léto za mezihru a umiňoval si, že se vrátí k námětům drahým jeho srdci. Ale Amálie mu hned první večer ukázala, kolik dluhů čeká na zaplacení.

 

„Nesmíme dovolit, aby nás vystěhovali. Po takové ostudě bychom byli docela ztraceni.“

 

Začal rychle s obrazem pro slezské stavy a sháněl portrétní zakázky, snažil se čelit Amáliiným starostem veselou náladou. Žertovný tón měly i jeho dopisy Silva–Taroucům, kteří si také v Praze na něho činili nárok; jednou potřeboval hrabě rámy nebo grafické listy do sbírky, podruhé žádal, aby Josef vymohl od stavitele Ulmanna návrh na stavbu skleníku, jindy chtěl dokonce vzorky žernoseckého vína. Lahve, jimiž se mu hrabě odvděčil, použil Josef na vánoční dárky; dvě z nich však u Mánesů vypili v den, kdy přišel Levý s nadějnou zprávou:

 

„Ulmann mi svěřil vypracování modelu karlínského kostela. Vzkazuje ti, jestli do něho nechceš načrtnout návrh freskové výzdoby. Nemůže ti nic slíbit, ale dali bychom dohromady zase naše mnichovské trio – a kdyby návrh schválili, byla by tu naděje.“

 

Jak by nesouhlasil? Přes den portrétoval, večer dělal návrhy na fresky, pak přidal noci. Namáhal vůli, přepínal fyzické zásoby sil.

 

Daří se mi právě tak jako nebožtíku Jobovi… Kromě tisíce jiných nepříjemných pocitů bolí mě bez ustání hlava a tak jsem se dostal do bídného stavu, že hlavou nemohu pracovat, a když jsou oslabeny city a mysl, zůstává jen ruka…

 

Vzpomínal především na Giselu; ulehčilo se mu trochu, když se mohl aspoň v dopise vyzpovídat.

 

S mnoha vskutku žebráckými zakázkami, psal na Čechy, spojuji neskutečné naděje… Zatím jsou výsledky zpravidla tak nicotné, že div neztratím i ten kousíček místa, který nám tu milosrdný Zeus přiřkl.

 

A jindy vykřikl lépe než Edvard Munch v dopise pro lunch:

Jsem daleko od umění i přátel!

 

Amálie pozorovala jeho vyčerpání a stěžovala si Levému:

„Neměli jste s těmi freskami na něho chodit. Je příliš svědomitý, nic nedovede odbýt.“

 

Levý, stále statnější, kypící silou i faktorem X, čechral si kadeřavý plnovous, lítostivě potřásal hlavou, ale byl bezradný, jak Josefovi pomoci.

Vyptával se ho:

„Musíš dělat tolik portrétů?“

„A na těch jak si dává záležet! Jako by každý z nich byl na oltář.“

„Nechte portréty,“ nutil se Josef vůči nim k úsměvu. „Ty přece, Máli, dobře víš, že je to zkouška, při které si malíř nesmí dovolit žádnou chybu. Cvičí se na nich štětec i duch.“

 

Neměl vůbec zmatek ve svém soukolí. Pověst vynikajícího portrétisty a pokrokového vlastence ho přiváděla před modely, jejichž obrazy pro něho znamenaly nejen existenci a umělecký vzestup, ale i poučná zastavení na cestě, pro kterou se rozhodl.

 

*

 

Mladý obchodník Jindřich Fügner chtěl věnovat své nevěstě, slečně Kateřině Turecké, portrét od téhož malíře, který nedávno namaloval její krásnou a předčasně zesnulou matku. Vzkázal mu po nakladateli Bellmannovi. Josef znal z vyprávění od Čermáků podivína, jenž vedl v roce osmačtyřicátém setninu a nyní dráždil usedlé Pražany svým anglickým sportováním, jízdou na koni, veslováním na Vltavě, »Freigeist« se s hanlivým přízvukem říkalo lidem s tak nezvyklou dávkou svobodomyslnosti. Josef se cítil unaven a šel se vlastně Fügnerovi omluvit; ale našel v něm člověka tak zajímavého charakteru, tak samostatné mysli a s tváří tak poutavou, že místo omluvy začal hned s prvním náčrtkem.

 

Vysoký a štíhlý Fügner měl laskavé a zádumčivé oči; v hovoru byl upřímný, neříkal, o čem nebyl přesvědčen, ale mluvil bez pýchy. Otevřeně kritizoval činnost Thunů, odsuzoval místodržitelství pro zákaz sbírky na Národní divadlo, posmíval se policii, která v té době vyšetřovala a odpuzovala kdekoho.

 

„Vy se považujete za Čecha?“ zeptal se Mánes.

„Po matce jím jsem. Ale víte, odkud jsem si slabikoval první česká slova?“ ukázal Fügner do jedné ze skříní, plných knih. „Z Machkových Obrázkových dějin. Vidíte, co vy malíři dokážete!“

 

Josef dobře znal knihu, která vyšla v roce, kdy se narodil, a pro niž i Václav ryl některé obrazy.

„Je zvláštní, že jste si to vědomí udržel, když jste byl tak dlouho ve světě,“ zajímalo ho.

„Tam jsem se právě všeličemu přiučil. Nevíte, jak šosácká se mi zdála Praha, když jsem se v Itálii nadechl touhy po svobodě, a jak se mi zprotivily zdejší tuhé límce, když jsem v Anglii vídal mladé lidi na plachetnicích!“

„Však vám říkají – Poloangličan. Vaše sportování se vůbec považuje za výstřednost.“

„Někdy provokuji naschvál,“ zasmály se Fügnerovy oči. „Ale tělocvik není špatná věc. Teď se cvičí u Malypetra venku, pod lipami, to by vás jako malíře jistě zaujalo.“

 

Když skončil Mánes denní šichtu, zdržel ho Fügner k prohlídce knihovny a přitom mu vyprávěl, jak se při taneční zábavě zachytila stříbrnou konvičkou náramku o jeho frak dívka, jeho příští žena, pro niž je portrét určen.

 

„Neříkal Bellmann,“ vzpomínal si Mánes, „že si máte vzít dcerku libereckého továrníka Liebiga?“

„To se mýlil s jinou historkou. Můj otec Liebigovi vypomohl, když ještě chodil po světě s ošatkou. Když se stal milionářem, chtěl se za to odměnit mně a nabídl mi dceru. Ale mám hrůzu ze všeho, co nese Liebigovo jméno. Ten člověk má, na mou duši, místo srdce kus orleánu. Takové lidi vy snad ani neznáte.“

 

Z návštěv u Fügnera se Josef vracel osvěžen a večery věnoval další práci. Čechy zůstaly tohoto roku pro hosty zavřeny, protože Gisela, toužící po mateřství, odjela na léčení do Išlu. Osamělý August si přál namalovat pro kostel v Bohuslavicích obraz svatého Bartoloměje (vřele doporučuji pražskej kostel svatého Bartoloměje v Bartolomějské ulici občas poctít návštěvou) a žádal Josefa o skicu. Chodil tedy večer co večer do jeho ateliéru bratranec Schwiedner a Josef jej vypodobnil na obláčku, neseném dvěma andílky; další tři andílky – rusovlasé – přikreslil dole s nástroji světcova umučení; rozčtverečkoval skicu, aby měl hrabě snazší práci, připojil studie rukou i nohou a dal mu přesné pokyny o barvách nebe, mraků, červeného roucha, kde užít světlého a kde zlatého okru, jak lazurovat hnědým mořeným lakem, do stínu přimísit asfalt, na nejvyšší lesk vzít neapolský cinobr.

 

Hrabě přikoupil z vděčnosti malý obrázek, ale měl hned nové žádosti a posílal Josefa za Ulmannem a na dvorky kameníků, aby obstaral pro zámek erb.

Josefovy odpovědi byly opět veselé a křepké:

 

Mysl architekta, který je zvyklý obkládat své nápady obrovskými kvádry, není tak přístupná, jak by se zdálo; vždyť jsem, přísámbůh, musel užít houfnice, abych ho přinutil aspoň se zastavit; teprve pak jsem mu mohl připravit přátelskou ostudu!

 

Ale nebyl zdaleka tak veselý, jak se dalo soudit podle tónu dopisů. Quido byl toho léta stále marod a Josef se i za něho podepisoval bratři Smolaři. Dluhy tížily domácnost. Nebylo pomyšlení na jinou práci než podle zakázek. A přece zůstávala v Josefově duši stále živá touha po zpodobnění lidu i jeho minulosti a vracel se stále vroucněji k přání vyrazit konečně na Slovensko.

 

Život rostl v letním slunci. Vltava, posetá lesklými penízky, se hřejivě usmívala. Večery dlouho uchovávaly zlatou stopu dne.

 

Ale na delší pouť nebyla naděje. Všechny cesty v létě roku 1853 se zúžily na nedělní špacíry k Vorlíčkovům do Krče.

 

*

 

V mužné a pokojné povaze řezbářově našel Josef v těchto dobách oporu; v jeho přítomnosti vždycky zklidněl a oddechl si, jako by se na jeho citlivé a rozechvělé ruce konejšivě položila pevná a upracovaná přítelova dlaň.

 

Vorlíčkova dcera vyhlížela nedělní hosty už od rána a vracela se pak domů v Josefových loktech. Když přišel s Mánesovými Schwiedner, prohlašoval řezbář svůj domek za palác »U tří vynikajících Josefů«.

 

Ve Vorlíčkově zahradě si Mánesovi aspoň po několik hodin připadali jako na letním bytě. Vyzpovídali se ze starostí, hráli si s dětmi, pookřáli; těžkosti všedních dnů se nadlehčily sluncem, vůněmi, dětským žvatláním, ovzduším rodinné svačinky přesnídávky. Zapomínalo se na nepřetržitý zápas o groš kudla a Vorlíček dovedl i tu pomoci.

 

„Považoval bys za ponížení udělat mi návrhy na výzdobu pušek? Továrník Sochor by to zaplatil. Řekni sám,“ naléhal, „proč by pažba pušky nemohla být uměleckým dílem?“

„Nikdy jsem umění nedělil,“ souhlasil Josef. „Dávno říkám, že by umělci měli víc zasahovat do všedního života. Co by sis představoval? Bitevní výjevy?“

 

Neváhal ani chvíli; to v Amálii se mnohem ostřeji srážel pocit vděčnosti, že domácnosti přibude pár zlatých, s lítostí, že Josef místo velkých pláten musí dělat něco jako návrhy na nábytek. Ale byla šťastna, že se u Vorlíčků dovedl rozjařit a žertovat. Bavil všechny ostatní svým dobrodružstvím s bartolomějským obrazem pro Augusta, chlapecky veselý:

 

„Včera jsem vypravil rám a napsal jsem, aby pro něj poslali žebřiňák. Jenže když jsem se podíval na datum, málem jsem si rval své zlaté kadeře. Zmeškali jsme. Ale mistr mě jako praktický katolík utěšil, že se takové svátky obyčejně překládají ze všedního dne na neděli.“

„Mýlí se. Marná útěcha,“ zamítl to Vorlíček.

„Jenže já jsem ještě praktičtější katolík. Napsal jsem do Čech, aby ten přesun klidně provedli, i když to není snad ve zvyku. Světec, který se dal trpělivě stáhnout z kůže, nebude se přece horšit pro takovou maličkost.“

 

Starosti, které v pražském ateliéru nepříjemně tížily, viděl zde s humorem.

„Musím k vám Jožinka posílat častěji,“ točila Amálie otevřeným slunečníkem nad rameny. „Doma ho nevidím se zasmát.“

„Snad je to tím, že tu jde volněji čas,“ uvažoval sám. „Ale ve všední den? Portréty, honba za mramorovými krby, které jsou všechny Silva–Taroucům příliš drahé, motivy, které zůstávají nedokončeny, protože se do hlavy tlačí nové… Kde je doba mládí, které nespěchalo a jehož dny byly tak dlouhé?“

 

I Amálie zrůžověla, omládla a s chutí znovu vykládala historku, kterou už všichni znali, jak spolu s Pepou malovali v lese, jak se polekali zarostlého loupežníka, Jožka jak ji vysadil na strom a hotovil se k obraně, ale »loupežník«, nevinný dřevař, pokojně přešel a ještě je uctivě pozdravil. Ve všech prostých a drobných příhodách bylo pro ně ovzduší šťastného života, o to krásnějšího, že jej nebylo lze vrátit.

 

„Jen k nám choďte častěji,“ vybízel je Vorlíček. „Žijete v Praze jako vzdorovití samotáři.“

„Je taková doba, že se lidé zavírají jeden před druhým. Co měl dřív člověk přátel! A dnes?“

 

S večerním stínem padával i tu chlad do šťastných duší; čekal je návrat do města, jemuž dosud platila pohrůžka, že všechno české do několika let musí zmizet za obzor.


*

 

Když se stal v Karlíně purkmistrem Josef Gœtzel ze staré cínařské rodiny, sám dovedný malíř, našel cestu k Mánesovi a požádal ho o vypracování diplomu pro občanství Karlína. Pak přišel na řadu portrét mladé paní Fügnerové. Sdružení studentů si přálo, aby zvěčnil podobu skladatele Jana Bedřicha Kittla. Krátce nato se před něho posadila herečka Anna Manětínská, představitelka Desdemony a Ofelie; krásná a zajímavá žena mu obočím i ústy připomínala Fanynku.

 

Přecházel bez oddechu z jedné práce do druhé; opustil ji jen, aby šel na pohřeb syna Boženy Němcové.

 

Purkyňovi mu vyprávěli, jak se malý Hynek nachladil, ale dopis, který to paní Němcové oznamoval, poslala pošta napřed do Pešti k cenzuře. Proto přijela Němcová, zhroucená i zkroucená bolestí skrz naskrz, pozdě a zastihla chlapce v poslední fázi života, otřesný životní úděl.

 

Hřbitovem kráčely řady studentů i kráčmery z reálky; ale Josef byl překvapen, jak MÁLO PŘÁTEL tam zahlédl. Pohlížel do prořídlého hloučku; uvědomoval si, kolik vztahů vychladlo a jak je těžké uzavírat nové, když jsou všichni bez půdy pod nohama.

 

Na zpáteční trase se sešel s muzejním tajemníkem Bolemírem Nebeským (= ach to příjmení nadčasové), jehož ušlechtilou, uzavřenou tvář často vídal na schůzích »Slovanské lípy«.

 

„Všichni se Němcových bojí,“ řekl Mánesovi. „Jsou oba špatně zapsáni. Ale viděl jste ty tváře zpovzdálí?“

„Všiml jsem si. Neznám je.“

„Neznámí, ale věrní. Krejčovští dělníci, tovaryši, prodavači – ti, kteří si večer při svíčce louskali její poučné pohádky (v hrsti měj, kouzla pěstuj jako kedlubny). Kdo se za český jazyk stydí, ten sem ovšem nezavítá. A byl kdysi dobrý i pro krále.“

 

Cestou, po níž hnal vítr barevné listí, kráčeli spolu dolů ku Praze. Kolem nich chodili lidé drmolící chabou i chladnou němčinou.

 

„Připomíná mi to školní docházku,“ vzpomněl si Josef, „kdy jsme za české slovo dostávali trest. Tehdy – naštěstí i naneštěstí – jsme jich mnoho neuměli. Teď mluvím, ale přiznám se, píšu mizerně. V zimě se bude starý Honza učit.“

 

„Přišli jsme do podivné doby a v jednom pokolení ji nezměníme, nezmírníme. Literatura je odsouzena k mlčení. Vy jste k nám uvedl Moravu. Ale ani vám teď nikdo z nás neprospěje.“

 

Mánes byl vždycky překvapen, když někdo z umělců projevil sebemenší zájem o jeho činnost.

„Je bohužel minimum možnosti, zlomek naděje, pokračovat v tom díle.“

„To je, co nás tiskne všecky. Šlechta je mrtva, protože nepochopila, že jen krev české národnosti by jí dala další život. Není víc než to zvadlé listí a stejně tak ji jednou smeteme z cesty. Ti ostatní jsou vlastenci, jen když jde o kapsu. Ale jádro národa je zdravé a vydá žeň,“ zvedl hlas (včas). „Vždyť nás, Čechů, bylo už jednou sotva sedm set tisíc. A dnes je nás šestkrát tolik.“

 

Blížili se k bráně. Sychravý říjnový večer jim kráčel v patách. Mánes se svěřil Nebeskému, jaký vliv měl na něho kdysi v Mnichově jeho článek. Spisovatel tím byl dojat.

„Vidíte! Často člověk myslí, že píše, jen aby vyplnil vakuum v sobě. A někdy zrno hozené nazdařbůh zapadne do úrodné půdy.“

 

Vzal Josefa pod paží a vedl ho setmělou pěšinou po baštách, kde se suché listí tříštilo pod jejich kroky, jako by bylo z tenkého skla.

 

„Když přijde tma, jsem taky důvěrnější. Jako ten boloňský kámen, který ve dne saje světlo a v noci ho vydává. Vy jste se stal vlastencem v Mnichově? Já ve Vídni. V cizině člověku nejvíc chybí tep vlastní země. Když jsem se vracel, myslel jsem, že jdu na funus. Představte si, věřil jsem tehdy, že je čeština mrtva a že ji patří pověsit do muzea jako vyhynulé zvíře. Smutně jsem snil, jak na Řípu divadelně zhyne poslední Čech pravnouček! Štěstí, že jsme se z toho pohřebního romantismu včas vyléčili.“

 

„Bylo to pro nás asi proto tak nesnadné, že jsme hledali cestu každý osamocen. Nevěděl jsem kudy kam. Četl jsem, naslouchal, přemýšlel. Ale nejvíc pro mne znamenal osmačtyřicátý rok.“

 

„Oddělil zrno od plev a byl svědectvím,“ navázal Nebeský na předchozí myšlenku, že svoboda k nám nepřijde aristokratickou branou. „Osvoboditelé čekají jinde. Vy jste to, tuším, pochopil a vyslovil. Proč nejde vaší cestou víc malířů? Cožpak neslyší, jak na plesích tleskají, když se ozve ve skladbě lidová písnička?“

 

„Mohli vidět na mně, že se to nevyplácí. Často mi připadá, že sám jsem složen ze dvou lidských sloučenin. Jeden člověk radí k odvaze, druhý člověk chce klid a má nahnáno. Snažím se přesvědčit sám sebe, že v době, jako je ta dnešní, patříme si jen polovicí bytosti. Tou druhou se upisujeme budoucnosti. Sotva se ovšem dovíme, zda jsme zamířili správně.“

 

„Může se tak silná víra mýlit? Víra, rostoucí ostatně z kořene vědeckého důkazu? Nesmíme se vzdát.“

„Mám velkou touhu,“ svěřoval se Mánes, „poznat ještě líp Moravu a pustit se přes uherskou hranici na Slovensko. Stále si myslím, že bych tam rozluštil hádanku naší minulosti. Tam žije slovanský kmen dosud čistý, neporušený.“

 

„Zvláštní myšlenka,“ ocenil Nebeský. „Je k tomu asi třeba výjimečně ostrých očí. Ale taková cesta stojí peníze?“

„Šetřím na ni,“ přikývl Mánes. „Maluji císaře pána, abych se mohl dostat k jeho lidu. Nesmí být ovšem zima příliš drsná, abychom všechno neprotopili.“

„Zvláštní myšlenka,“ nanovo opakoval Nebeský. „Přál bych vám pro ni silné perutě! Pomohl byste i svým kámošům, kteří se dosud batolí v kachním rybníčku. Vídeň na nás vede útok. Každá paže dobrá, která slouží obraně! Rozumíte mi?“

 

Vraceli se do města, které zažehnalo nesmělé svítilny, do chladu oněmělých ulic.

 

*

 

Mánes cítil s úzkostí, jak se umělecký život v Praze rozpadá. Levý se rozhodl odjet do Říma. Rittersberk si našel uplatnění redaktora až v Záhřebu. Z velkých plánů »Jednoty« zůstaly jen skromné schůzky u vinárníka Lorence, kde se však nyní mluvilo jen o válce mezi Ruskem a Tureckem; málokdy se podařilo špetkou veselí zahnat všeobecnou malomyslnost a tupost.

 

Josef kreslil návrhy na erbovou výzdobu nad skleníkem na Čechách. Odeslal konečně podobiznu Františka Josefa I. do Opavy. Protože zima hrozila strávit všechny skrovné úspory, přišly po pažbách pro továrníka Sochora na řadu i návrhy na nábytek. Kreslil svícny, divany a etažéry pro dílny Lebedovy. V poslední chvíli dokončil také návrh diplomu pro »Dědictví Cyrila a Metoděje«; aby si usmířil Bedřicha, rozhněvaného odklady, rozjel se s ním sám v předvečer Štědrého dne na Čechy.

 

Země oblékla už sněhovou suknici. Vzduch byl čirý a ostrý, až zvonil. Rybník zamrzl prvním tmavým ledem.

 

Josef zhlédl nový skleník, zařízení sálu ústícího skleněnými dveřmi na terasu – a navrhl pro ně půlkruh z modrého skla, připomínající zimní ráz i v létě; ve společnosti několika mladých důstojníků, které znal už z loňska, zúčastnil se sanice na skřípajícím sněhu a před terasou postavil sněhovou pannu. Gisele věnoval jako dárek novou pamětní knihu, jejíž titulní list vyzdobil dětskými výjevy ze čtyř ročních období.

 

V novém krbu praskalo syrové dřevo, červený mihotavý svit sliboval útulné a dlouhé večery, v nichž myšlenky mají víc času, aby se rozvinuly. Všichni Josefa přesvědčovali, ale on odolal sveřepě lákavým výzvám. Slíbil přátelům v Praze, že se vrátí na silvestrovský mejdánek k Lorencům. Usmyslel si, že toho večera, kdy i nedůtklivá povaha může snáze přijmout fór, zaútočí na vady, které považoval v umělecké branži za nejhorší. Noční chvíle na zámku, kdy to na rybníce v parku temně praskalo, že by se probudil ze spánku i neretušovaný nepřikrášlený autor horrorzombie, George Andrew Romero, věnoval kresbám, které pro silvestr potřeboval. Mráz hrozil zlou cestou; on však přetnul pouta Giseliných pohledů a vydal se do Prahy.

 

Melancholické město na Vltavě využilo skrovné příležitosti k veselí, Bedřichu Smetanovi ještě nebylo ani třicet let. Z hospod na Dobytčím trhu vřeštěla hudba, že by si Béďa z Litomyšle před takovou přesilou decibelů zacpal uši za střízliva, všude se za staženými záclonami halekalo do daleka. I světnička »U modrého hroznu« v Havířské ulici poskytovala přece jen utěšenější prostředí než jindy. Přišli skoro všichni, kdo patřili k cechu svatého Lukáše, Pinkas s Javůrkem, ozáření už pobytem v cizině, krajináři Bubák s Havránkem, mladý Kosárek, Poppe, tři bratři Maixnerové, kteří se svou sestrou Pepinkou tvořili podobnou malířskou rodinu jako Mánesovi. Karel Purkyně s Quidem a Vorlíčkem si prohlíželi pamětní knihu, plnou veselých malířských záznamů. Byl tu Ulmann s věčnou viržinkou a s ním Bělský, stavitel České spořitelny a nových mlýnů (tam poblíž Vltavy u muzea poštovních známek a poštovních akvizic!).

 

Malíři si brzy neúčasti Josefa Mánesa povšimli.

„Je uražen, že mu výbor zase vrátil návrh na prémii,“ ozvaly se uštěpačné hlasy. „Proč by jezdil do krčmy, když je na zámku?“

„Bodejť! Pan baron!“

 

Když se zábava rozproudila, otevřely se náhle dveře a dovnitř vešel hubený, vysoký pouliční písničkář; oděn v dlouhém kabátě, měl červený nákrčník, na hlavě klobouk se zlatou krempou. Za ním se belhala vousatá babka, ne bubákova babišova daň z přežitku.

 

„Návštěva!“ zvolal mladý Poppe, který byl jedním z mála zasvěcených. Sáhl po kytaře. „Spusťte, dědo! Ale něco kumštýřského!“


Někteří vytušili, že jde o připravené číslo v programu; všichni do jednoho zpozorněli.

Písničkář hmátl do složky, kterou mu bába nesla, a vyňal z ní první list. Byl to náčrt jedné z Raffælových madon, ale nápadně přizpůsobený řemeslné výrobě náboženských obrazů.

 

„Hle vynikající dílo malíře Heřmana Bonifáce Latwera!“ prohlašoval dlouhán jako Boris Rösner sympaťák přiškrceným hlasem koníka Hopa. „Madona s lorňonem!“

„Mánes,“ vypískli překvapeně malíři, kteří se k nim přiblížili. Jiní je okřikovali. V bábě poznali Herolda.

„Především svědomitě ministroval,“ vykřikoval písničkář, „potom se vypravil do země, kde citróny kvetou, a tam proniknut nekonečností makarónů, osvojil si tuto křišťálově čistou formu!“

 

Zdvihl do výšky satiru na špatně spíchnutého Raffæla, mrkl na kytaristu a zazpíval refrén:

 

Kdo je malíř náboženský,

toho slaví každý tvor.

Nemusí být samostatný.

Škola dodá každý vzor!

 

Mladí malíři se mohli utleskat.

V písničkářových rukou se objevil nový obrázek. Byla to postava vězně v žaláři.

 

„Realismus je heslem pražské akademie,“ provolával Mánes. „Malujte jen podle modelů! Aby bylo jasno, jak si to páni učitelé představují, poučí vás tento obrázek!“

 

Malíři přistrčili hlavy a postřehli, že ležící vězeň je vlastně loutka, jejíž nohy jsou na kloubech. Vypukli v smích.

 

Akademie nás učí

dle přírody malovat.

Jenomže z té přírody tam

čouhá samý kloub a drát,

 

zpíval do toho písničkář.

 

Následovaly parodie na kopírování antverpského šerosvitu, na sentimentalitu rytířské školy düsseldorfské, na historickou malbu vůbec.

 

„Akademie učí: Nemalujte obrazy, alebrž vypravujte! O čím vyšší osobě vypravuješ, tím je tvůj obraz lepší. Nemalujte prosté lidi, ale knížata, vévody a zvlášť velké vojevůdce. Ale pozor, ať se děj vašich obrazů neobrátí někdy naruby!“

 

Ukázal svižně nakreslenou skicu »Únos Sabinek«, na níž si vojenští páni na dřevěných koních vybírají z davu vášnivých žen, které se předstihují v kýženém přání, aby mohly být zuřivě troufale uneseny.

 

Historie nebývá vždy

koruna a meč a štít!

Poslechni si, malíři, též,

jak ji zpívá prostý lid!

 

Tou výzvou písničkář skončil úspěšně zvládnuté varieté. Mladičký kreslíř Huguenin chytil pamětní knihu a pln nadšení zakresloval do ní silvestrovský ajn kesl buntes, který ani trochu nezkysl jako jiný exemplář na tahu, brrr, horror–zombie včerejších antibravurních metod polovičatý no rádoby method man, včerejší marnotratný kakabus, omšelý rádoby šumavan à la Metoděj & Cyril & orkán Kyrill: debildeviltojflšnuptich, achich, achich, couvej, ouvej, kohl helmut utich jako kolportér na brigádě iluzí. Ostatní přiskočili k Josefovi, strhli mu plnovous a po řadě se s ním objímali. Pozorně se díval do tváří, aby poznal, jak na ně jeho výstup zapůsobil.

 

*

 

Bedřich Silva–Tarouca se pro stálé neshody s představenými vzdal duchovní řehole a přijal místo konzervátora uměleckých památek v Brně. Odjížděl na studijní pobyt do Vídně a přál si, aby Mánesův vkus byl jeho rádcem; dopsal mu, aby za ním přijel.

 

Ale uhlí i dřevíčko zdražilo a Amálii ubylo v době plesů žákyň.

 

Nemám v přítomné chvíli ani krejcaru, což znamená, že se svým majetkem se nedostanu ani za městskou bránu, odpověděl upřímně zdrcený finanční čekatel Josef.

 

Mohl odjet, teprve když mu Bedřich poslal peníze. Po několika letech se opět dostal do Vídně. Procházel s Bedřichem muzea, kostely, skladiště. Ale Vídeň ani tentokrát nebyla k Josefovi příznivá a špatné počasí ho stíhalo horečkami. Snažil se najít dobrého litografa nebo dřevorytce pro diplom »Cyrilometodějské jednoty«, ale nakonec došlo mezi ním a Bedřichem k roztržce.

 

„Pánům ze spolku se váš diplom nelíbil,“ přiznal mu Bedřich. „Ty postavy z lidu mu dávají příliš světský ráz. A k tomu nazí andělé! Vždyť je to perverzní.“

 

Josef, čelo v obkladech, k němu trpitelsky vzhlížel:

„Pane hrabě, nebudete přece po mně chtít, abych vám kreslil zakuklené panáky?“

Bedřich šetřil jeho status quo. Když však našli po delším hledání mědirytce, dal anděly obléci. Josefova první cesta, jakmile vstal z lůžka, vedla do dílny; nemohl už změnit rytinu, ale smazal svůj podpis, rozcházeli se tehdy s Bedřichem dost chladně.

 

Když vtáhlo do Prahy jaro, přišel z Čech dopis, jímž ho zvala Gisela na vesnický candrbál all inclusive. Slavíci už zpívají, psala, a pozvala jsem také hraběte Kalnokyho, který má dvě krásné dcery. Ale Josef se omlouval. Začalo se opět mluvit o výzdobě karlínského kostela. A myšlenka na cestu na Slovensko sílila. Hovořil o ní s přáteli, ale ti ho dosud nechápali. Venkov? Vidiek? Budiž! Jako lze zaznamenat starou popelnici prohnutou a špinavou, lze zapsat i kroj. Ale mluvit o lidech, kteří ho oblékají, s takovým nadšením? Mánes má rád venkovské holky, říkali si.

 

Jednou navštívil Josefův ateliér redaktor Mikovec, aby se přeptal na galerii národních krojů. Ale z té sešlo, když nakladatel nedostal ani jedinou přihlášku.

 

„Lidé mají nahnáno v gatích,“ mínil Mikovec jako Miki Maus, „že by tím před úřady prozradili vlastenecké smýšlení.“

 

Dal si ukázat Josefův návrh »Oldřicha a Boženy« na prémii Jednoty, který byl také pro jistotu zamítnut.

 

Z jakých příčin od výboru řečené Jednoty, v němžto tolik »umělců« zasedá, nebyl přijat, vědí toliko bohové, napsal v Lumíru.

 

Jeho uvozovky přinesly Josefovi novou nevůli. Nedal se odradit a nakreslil další návrh. Takto žije pan designér z devatenáctého století, vážení. Zahradník na něm zapuzoval cizokrajné květy a lákal k sobě domácí, které se hodí na české záhony od Aše až po Humenné, tehdy jen myšlenka na humanitu.

 

Ale ani tento návrh nebyl schválen. Přijal tedy zakázku továrníka Lebedy a navrhoval rukojeti pistolí pro průmyslovou výstavu v Mnichově. Šetřil drobné honoráře, aby mohl zrealizovat konečně už tolik lákavou a slibnou cestu na Slovensko.

 

Ta myšlenka byla před ním po celé jaro jako hvězda. Počítal dny i krejcary. Ale české umělce čekala prachmizerná almužna. Veličenstva, František Josef s Alžbětou (Sisi), ohlásila návštěvu Prahy. Umělcům byl přiřčen úkol postavit brány a obelisky. Všichni byli přetíženi; proto se dostalo i na Mánesa, pro něhož se po dlouhá léta nenašlo práce ani za pětník. Pro bránu u Uršulinek nakreslil v dětských postavách »Průvod průmyslu«. Náprstek mu vyjednal také výpravu sladovnické skupiny; Josef ho oblékl jako vévodu Gambrina (ať žije chmel, stařec Gambrinus, jen plus na plné koule, ne minus) a jeho chasu proměnil ve flanderské panoše. Do třetice od něho Nebeský vyžádal návrh na desky rukopisné sbírky básní, kterou chystalo Muzeum pro císařovnu Sisi; Josef navrhl Čechii na lvu, dívčí postavu Umění a vazbu vyzdobil drahokamy.

 

Vítání se však nezúčastnil – jako většina Pražanů. Zazlívali císaři chování vůči Rusku, jehož tísně rakouské vojsko zneužilo a okupovalo Multánsko a Valachii. Domnělý úspěch přinesl pohromu armády kosené nemocemi, průjmy, zvracením, vzrůst státního dluhu, zvýšení daní. Vlastence trápilo, že Sabina, Sladkovský a s nimi mnoho mladých Čechů je dosud na pevnosti.

 

„Půjdeš vítat?“ zněla v těch dnech obvyklá pražská otázka – jen proto, aby se mohlo odpovědět: „Až Havlíčka!“

 

Léto potom přineslo rozhodnutí o Mánesových návrzích pro výzdobu karlínského chrámu. Bylo zamítavé.

 

Josef přijal výsledek už bez překvapení, s chladnou odezvou, toť můj stoický klid a víte, co mi můžete? Myslel na Moravu a na Slovensko s takovou neochvějností, jako by tam teprve měl začít nový život. Měl už nachystánu krabici vodových barev, papír k prokreslování, vosk, tužky.

 

Chtěl vyrazit. Ale v Čechách zřídili na zámku kapli a potřebovali pro ni výzdobu ucházejících forem; paní Leopoldina si vzpomněla, že její otec půjčil kdysi mnoho svých obrazů »Kunstvereinu«. Požádala Josefa o pomoc a on nemohl odepřít; musel čekat do konce srpna v Praze, aby mohl s Giselou, projíždějící do Karlových Varů, navštívit obrazárnu. Jeho zásah přinesl však užitek; mezi bezcenným brakem haraburdí halabala objevil Cranachovu Madonu a v »Umírání svatého Františka« rozpoznal štětec Brandlův. Spolehlivě zážitek i po tolika letech! Staral se pak ještě o odeslání vzácné zásilky obrazů a hledal pro kapli u řezbářů gotická okna.

 

Prošlo září.

 

Utěšilo ho jen, že se setkal u Purkyňů s Boženou Němcovou. Přišla velmi rozrušena novými prohlídkami u manžela v Ďarmotech; zkonfiskovali mu Havlíčkovy knihy, Marseillaisu i její dopisy a škrtli mu příplatek na výživu. Zápasila s horší bídou než dosud, ale když uslyšela o Mánesových plánech, přemohla své roztrpčení a rozhořela se jako celistvá sopka Vesuv, smutná i vroucí z pětapadesáti procent na přetřes se čtyřiceti pěti procentíky rumové tuzemské naděje:

 

„Pozdravujte ode mne ty velebné vrchy! Zahrabat bych se tam chtěla do lesních stínů, v nejodlehlejších kútech,“ užila občas s chutí slovenského termínu pro báječnou představu, jako by už chtěla malíři přiblížit noblesu se zemí, která na něho čeká. „Já ty kraje lúbim, ve snu se jimi těšívám jako drahými osobami. Poutě u kapliček, pestré kroje, cikánské rodiny. Uvidíte sám!“

 

Vzpomínala na Banskou Štiavnici, na Sliač, na hraniční hory.

„Bude už chladno, mlha, ale lidi tam pracují jako v létě, najdete je na zemácích, při setí ozimu, na dříví. V novembru bývají svatby, třeba se za mne napijete červeného vínka. Děvčata poznáte jako lálije a chlapce jako drištěl, člověk by je líbal. Hore na záboj!“

 

Úsměvy lahodných vzpomínek v jejím zádumčivém zraku byly poslední, neodolatelnou výzvou vpřed.

 

Josef poslal zavazadla na Čechy a oznámil, že tam dorazí asi za šest týdnů. Počátkem října 1854 vyjel.

 

 

VELKÁ CESTA

 

AŽ DO ZÁMKU v Pohledu vede z vesnice stromořadí lip jako dvě řady mohutných svícnů. Léto v jejich korunách doznělo, listí rezaví a snáší se na cesty. Zámek otvírá pevnou kamennou náruč do parku. Je tu klid a bezpečí.

 

Amálie, která sem Josefa doprovodila, zrazovala ho od další cesty.

„Může přijít špatné počasí. Nebývá v říjnu vždycky modrá obloha, nemáš zdraví z křemene.“

„Ale jsem z mlynářského rodu, mám k vandru chuť.“

 

Nechal v Pohledu kresbu zámku jako omluvenku, ale do složky už uložil první výtěžek z cesty, dvě kresby, jak si německé venkovanky vážou nedělní šátek.

 

A jednoho jitra, dřív než se slunce zvedlo nad mlází, vyšel do kraje vysočiny, zlatými březovými háji, stínem doubrav.

 

Duše země je mu dávno blízká. Ale tentokrát je odhodlán k ještě citlivější vnímavosti a silnější než kdy jindy. Od té chvíle, kdy poslal do českého světa hanácké milence, uplynulo pět let. Pět let útisku, burcujícího víru. Je silnější, protože ví, že víc dovede. I proto, že zůstal na této cestě sám.

 

Umí chodit rychle, řemeslo v hubeném vaku na zádech, a nebojí se chladu. Pošvihuje hůlkou, zdraví se s lidmi, mává na hejno divokých hus.

 

A slunce je k poutníkovi milostivé: zahřeje mu den, podloží příjemným mechem pléd, který si prostře k svačince, dá mu na chléb vůni lesa, růžově prozáří modrý dým doutníku.

 

Josef hledí s láskou na teplý jas barvící se stráně. Potěší se žlutí jilmů a hořícími hranicemi javorů. Oslovuje listy, které mu vítr hází na ošacení, a hledá rozdíl mezi jejich nachem, purpurem a rumělkou.

 

Cítí bratrskou lásku ke každému stvolu, k posledním zvonkům, k nehasnoucím jiskrám sedmikrásek. Než to sedmkrát zapomenete, tak si to přivolejte šestým smyslem k sobě. Vysvobodí zesláblého putovního exempláře motýla, který se mimoto zapletl do pavučiny a neví sám, jak ven ze šlamastiky.

 

Stín se zdelšil. Kolik je vůbec hodin?

Mlhy, hlídky noci, se zdvihly v úvalu. Rybník vyfasoval břidlicovou barvu. Šedá zeleň lesů tuhne.

Cesta vede dál. Proti němu se krade do údolí soumrak.

Měsíc, plaše nahlížející, zda skončil malířův den, ho dovede na nocleh.

Jihlava.

Načrtl si chrám, hradby, několik německých krojů.

Ale ví, že ho čeká jiný cíl.

A dlouhý deštivý den prosnil v dostavníku.

 

*

 

Chtěl dojet do Břeclavi. Vystoupil však z povozu dřív.

 

Na velkém poli uviděl řadu dívek. Skloněny tvářemi k zemi, vykopávaly motykami zemáky z řádků, jejich šat se bělal na poobnažených nohách. Dorazily k mezi, ohlédly se na stopu práce, napřímily bolavá záda, protahovaly paže. Sbíraly se k návratu domů.

 

Zlatě růžový přísvit večera padal na krajinu a kukuřičné klasy vlály ve větru jako světlé kštice mladých žen.

Josef vzbudil pozornost děvčat, která přerušila písničku a vyptávala se, koho vlastně tady hledá.

„Vás,“ řekl vesele a byla to pravda.

 

Chápal, že se před ním zpola stydí a zpola se mu vysmívají, ale šel s nimi rád a vnímal zpěvnost jejich dikce, která mu rázem zazněla milostněji než hanáčtina, občas přeměřil obdivným pohledem jejich ztepilé postavy, jako po vlnce sklouzl jeho pohled po lýtku; ale dobře si všiml také vážné uzavřenosti obličejů ve chvíli, kdy utichl mnohohlasý smích.

 

Když dívky viděly jeho zdvořilost a jemnost bez městské pýchy křupanů, ne, fakt nemá význam jmenovat, kdo je kdo, rozvykládaly se a ochotně mu ukázaly cestu k Helešicům, na něž měl doporučení. Litoval, že tak brzy stanul u plůtku z vrbového proutí a že doznívají v šeru uliček dívčí hlasy.

 

První nocleh pod doškovou střechou byl tu stejně líbezný jako celý kraj. Žloutnoucí listí révy, kryjící modře ojíněné hrozny, nahlíželo do oken s muškáty a bazalkami.

 

Po celé Staré Břeclavi voněly trnky, všude se vařilo, děcka běhala umouněná. I do usínání se mihotal odlesk ohňů a zněly TKLIVÉ PÍSNĚ mládí.

 

A keď dojde sobotěnka, půjdu hore dědinú,

s chlapcama si zazpívám, potom půjdu za milú!

 

Hned před snídaní podával mu Jakub Helešic láhev slivovice a „Zavdejte si, ta je z prostředka! Kdo ji pije, ani sekerou ho nikdo nezabije.“

 

Den za dnem svítil Mánesovi laskavým říjnovým sluncem. Nakreslil si nádvoří břeclavského zámku a lehkým, jako nadechnutým akvarelem domek, kde přebýval. Nejraději vybíhal na začátek volného kraje, který dýchal už únavou zhnědlých polí, ale vzduch byl svěží jako mladé víno. Malá děvčátka tam pásla na strnisku husy a byla jako pestrá kytička, k zulíbání, k namalování, i s hejny posledních motýlů, kteří se potáceli okolo jejich hlav, s houfy strnadů na okrvavených hrušních.

 

A pak se Mánes vracel, skláněl hlavu a z malebných žuder vcházel do jizeb, kde objevoval poklady. Žasl nad touhou zdejšího lidu po barvité kráse. Dlouho stál nad stařenkou, kterou viděl namáčet slepičí nožku do modře a popaměti, podle citu zdobit obrovnávku. Zaznamenával si ornamenty, zapisoval, skicoval.

 

Nejvíc ho zajímali lidé. Jejich nečekaná přímost ho takřka lekala, než jí přivykl. Vyslovil přání a oni je splnili dvojnásob. Byli veselí, bystří, rázovití v slovech i činech. Byl dojat, když je viděl svátečně oděné a s vážnými tvářemi vycházet v neděli z kostela, i když se před ním odpoledne roztančili při skřipkách a při cimbálu. Kolik bouří přešlo přes tváře starců, tmavých jak z mědi? Usmějí-li se však, usmívají se srdcem. Dívky mají v sobě slunce vpité pletí při práci na poli. Ve všech lidech zde dřímá sen o štěstí. Jak by mohl zůstat jen divákem?

 

„Vy snad dovedete i z všedního dne uchystat svátek,“ řekl mu jednou jeho hostitel, když si prohlížel jeho kresby prodchnuté vnímavým citem.

„Takový lid jsem si přál najít,“ šťastně vysvětloval Mánes. „Krásný a zdravý, veselý a nebojácný.“

„Nikdo je dosud nenamaloval. A vy s takovou slávou!“

„Spíš jim děkuji.“

„Děkujete? Zač?“

„Když je kreslím, připadá mi, že taky přidávám světu trochu radosti ze života.“

 

*

 

Uherské Hradiště, město jasné a malebné, nabídlo mu přátelské zastavení mezi vlasteneckými občany, vážícími si pražského umělce; jeden večer strávil ve vinném sklepě v Mařaticích, druhý v pokojíku za barokní lékárnou, jejíž půvab neušel jeho neúnavné (rozuměj: nezničitelné) tužce.

 

Mezi lidmi zde bylo mnoho měděných tří-kopějek i stříbrných desjatin rublu a Josef rád poslouchal vyprávění o ruských vojácích, kteří tudy před pěti lety prosvištěli jako Juri Gagarin za mlada a žoviální July měsíc. Všichni chválili mírnost a srdečnost pěšáků v dlouhých hazukách, kteří krásně zpívali a divili se, že se tu mluví po »švábsku«; někteří z nich se prý odvážili poslat potají do horoucích pekel cara i s císařem za to, že je hnali proti maďarským povstalcům.

 

Po bílé silnici mezi širými lukami na břehu Moravy došel Mánes do Bílovic.

 

Hrabě Logotetti, přítel Silva–Tarouců, si dávno už přál, aby malíř, který umí tak dobře kreslit Hanačky, zavítal i do jeho bílého zámku. Mánes mu vyhověl; našel přístřeší. Hrabě Hugo byl elegantní a vzdělaný muž s neklidnýma očima; hraběnka však přijala malíře odměřeně, skoro se vzdorem.

 

„Pochopíte a omluvíte,“ řekl mu hrabě, když s Mánesem osaměl. „Hraběnka ví, že si přeji, abyste pro mne nakreslil víc než kroj.“

 

„Nekreslím nikdy jen kroj,“ odvětil Josef na srozuměnou. „Jako maluji určitou květinu, tak maluji i určitého člověka, jenž také kvete a vadne. Maluji okamžik, v němž nás čas zastihne, jeho i mne.“

 

„Zavolejte Fräulein Veruna,“ poručil hrabě lokajovi.

 

Jeho milostenka, Veruna Čudová, žila na zámku, zaměstnána zde jako pradlena. Po krutých sporech se s tím smířila i hraběnka, ale prodala svou rezignaci draho.

 

Když Veruna vešla, musel Josef přiznat, že snad dosud neviděl tak krásnou ženu. Měla postavu řecké bohyně. Ludvíka Rittesberka si Josef připomenul i jeho poučení, když viděl měkký pohled hnědých očí, malinová ústa v tváři broskvové pleti, oblost ramen, hebké paže s útlými zápěstími.

 

Hrabě chvíli vyčkával, a hrdý malířovým okouzlením, zeptal se, jak by si přál Verunu malovat.

„Dal bych přednost tomu, kdyby si slečna oblékla kroj. Bylo by to možné?“

 

Krásná dívka oddaně otočila pohled na hraběte, čekajíc poslušně na jeho souhlas.

„Nemyslíte,“ řekl hrabě marnivě, když odešla, „že si tato krása zaslouží zvěčnění?“

„Těžko byste našel muže, jenž by se do ní nezabouchl plný chtíče.“

„Vy také?“ ohlédl se na něho hrabě.

 

Mánes zaváhal: „Udělal jsem si zásadou, že nekreslím nic, než co miluji. Jinak pracuji špatně.“ A maje dosud před očima odevzdanost dívčího pohledu a v představě, kolik slz asi vyplakaly pro hraběcí přízeň její oči, otázal se: „Je šťastna?“

 

Hrabě položil zvednutou sklenici. Pohled mu zvážněl.

„Těžká věc. Není šťastna nikde jinde než zde. Zkusil jsem, aby se vrátila do vesnice. Ale utekla zpátky na zámek.“

 

Josef chápal, že téma je choulostivé. „Vážím si velké lásky,“ řekl na uklidnění. A zazvonili lehce číšemi.

 

„Ve vesnici budete mít mnoho příležitosti ke studiím, o nichž mi vyprávěl hrabě August,“ změnil hrabě hovor. „Pošlu s vámi správce.“

„Ne, děkuji, zvykl jsem si už chodit sám.“

 

Když se Verunka objevila v kroji, užasl Mánes znovu. Volil správně. Kdyby slovácká krajina ožila a chtěla se v kráse kroje vtělit do ženy, musela by si vybrat Verunu Čudovou.

 

S láskou přiložil Josef tužku k papíru a opatrně začal kreslit dívčí tvář s makovým šátkem na hnědých vlasech, s copem, padajícím na záda. Žluté vyšívání košilky se klenulo přes zhluboka dýchající ňadra: tam se otevírala aksamitová kordulka žlutou pentlí se stříbrnou portou. Bílý fěrtůšek a namodralá zástěrka kryly boky i královské nohy, obuté do vrapovaných čižem.

 

Hrabě chvíli přihlížel. Když se však malíř několikrát nervózně ohlédl, omluvil se a tiše se vzdálil. Verunka ho provázela neklidným pohledem.

 

„Jak se jmenují ty krajky na rukávech?“ zeptal se rychle Mánes, aby ji jako zámecký koumes zkonejšil.

„To? Kadrle,“ odpověděla a lehce se zasmála, že to asi bude pražskému malíři směšné.

 

On se však dále vážně vyptával na pentle, na vázání šátku, kdo vyšíval obojek. Řekla, že její sestra Babuša, sáhla ke krku, a když poznala, že se výstřih otvírá, rychle se to snažila poupravit.

 

V té chvíli ji miloval. Toužil vzít ji za ramena a dotknout se ústy její tváře.

Polekala se, zda něco nezavinila. Snad se bála, že by se hrabě zlobil.

 

„Ne,“ uklidňoval ji znovu, „jsem jen trochu unaven. Jste,“ dodal pomalu, „i pro malíře z Prahy příliš krásná.“

 

Pohlížela na něho, jako by takovým slovům nerozuměla; byla zvyklá slýchat je jen z jedněch úst.

„Jenom panenka Maria je krásná. Smím už odejít?“

„Nebude vás obtěžovat obléci si zítra kroj?“

„Nosím jej ráda.“

 

Hrabě se vrátil.

„Jsem rád, že nepracujete příliš rychle.“

„Postavil jste mne před těžký úkol.“

„Nemusíte se na nikoho ohlížet,“ zamračil se hrabě.

„Maluji v ní Slovácko,“ řekl s povzdechem Mánes.

 

Zvali ho večer na partii whistu, ale on dal přednost procházce Bílovicemi. Zdálo se mu, že malebnost lidí a jejich kraftwerk, ukrytá síla do chalup se svítícími okénky, vydechuje v bělavém dýmu svou duši nad střechy. Večery na slováckých vsích byly milostnější než na Hané; ronily se do nich vášnivé nápěvy o milých, kteří se nedostali. Půda na polích za vsí byla už bez vůně a chladná; jen mladá rež se zelenala jako v dubnu a nad vším ležel vlažný opar, stoupající z komínů, ze zavřených oken, teplo rodin, horkost objetí, tesknota toužení.

 

Ale jitra byla jadrná a zvala k práci.

Namaloval si Babušu Čudovu (to je ale výraz bez zablešených chlupů neadekvátních všiváků s výsledky násilí uvnitř EET) v kožichu. Našel si šohaje, který by byl protějškem k dívčí podobě Slovácka. Jan Postava, junák s opálenou kůžičkou, nasadil si klobouk s kytkou, přes rameno přehodil ovčí kožešinu, opřel ruku v bok a dal se malovat – i se svým trochu pohrdavým pohledem, k čemu že jsou takové věci dobré.

 

První náčrt Verunčina portrétu si nechal Josef pro sebe. Zatajil to před hrabětem a rychle zahájil nový pokus.

„Jak vy ji vidíte!“ řekl s obdivem hrabě, když zahlédl akvarel. „Jsem vám velice zavázán.“

„Třeba ji mám už raději než vy,“ usmíval se smutně Mánes.

„Opravdu žárlím na tolik vašich všímavých pohledů,“ prohlížel si hrabě portrét.

„Buďte k ní tedy laskav,“ řekl malíř. „Dýchala by za vás. Poslední rukávce by vám dala, jak se říká na venkově.“

„Postarám se o ni,“ neurčitě ujišťoval hrabě.

 

Vyšli spolu ještě do parku a hrabě Mánesovi nabízel, aby zůstal v Bílovicích déle. Ale Josef ukázal na stříbrný vlas babího léta, který se mu zavěsil na rukávě.

„Vidíte? Opozdil jsem se. Není dlouho do konce října a mě čeká ještě daleká cesta.“

 

Hrabě mu slíbil, že ho dá dovézt zpátky do Hradiště, aby se mohl vydat na Trenčín.

 

Když se ráno chystal Josef k odjezdu, třaskaly v lese za zámkem střelné rány. Hrabě byl na honu.

Verunku potkal na schodišti. Nesla v náručí balík vyžehleného prádla.

„Děkuji vám a přeji vám všecko dobré, Verunko!“

 

Plaše se uklonila, její ústa se usmála, jako by se rozpuklo růžové poupě, zašeptala něco a běžela dál. Když byl dole na schodišti, ohlédl se. Stála nahoře a dívala se celou tváří za ním.

Mávl na ni, ale ona zůstala bez pohnutí.

Vyšel a bylo mu, jako by s sebou odvážel i kus Verunčiny naděje.

 

Vymaluj mně, malérečku, pěkně tě prosím,

vymaluj mně obrázeček, co v srdci nosím.

 

Dívčí zpěv zněl za ním, když odjížděl. Slovácký kraj se s ním loučil.

 

Tak dlouho zde žila divoká, bohatá krása, a nikdo se neukázal, aby ji našel. Až toho podzimu ji přišel objevit první český malíř. Předešel ostatní o dobré desítky let.

 

*

 

Z hradišťské k trenčínské bráně není příliš daleko, ale dostavník jel Josefovi pomalu a tichý zádumčivý vytrvalý déšť pleskal na prodlužovací jízdu krasojízdu. Byl rád, že zaslechl aspoň milou a jadrnou řeč, kterou znal od slovenských drotarů v Praze.

 

Pro Trenčín neměl žádné doporučení. Ubytoval se na náměstí u »Zlatého beránka«. Sotva odhodil tlumok, vyběhl nedočkavě do města, v napětí, zda se mu potvrdí, že je na dobré stopě.

 

První okamžiky byly plny nejistoty. Našel si sice vděčné pohledy na hrad a na bránu, ale lidé ani výrazem, ani oblekem neodpovídali jeho představám. Všude se mlelo maďarsky pantem. Vracel se do hostince nespokojen, laciný zážitek jako forint, nehledej fór. Ale už večer začali přicházet prodavači i kupci z dalekého okolí na zítřejší trh. Ráno vyrostly na rynku boudy se zbožím, ženy tam prodávaly drůbež, mouku, proso, kukuřici, slaninu, sádlo. A mezi krámky a povozy se objevili lidé v krojích, které byly prostší a drsnější než slovácké, pevní muži s temnou pletí, ženy se sluncem v krvi. S rostoucí dychtivostí začal Josef skicovat. Do pozdní tmy bylo hlučno v krčmách; mnozí nocovali na ulici a pekli si na ohních vepřové ražniči.

 

Příštího dne jej divoká píseň přivábila do cikánského tábora. Nebál se toho světa; cikáňata, zpěvavě prosící o almužnu, ho ochotně vedla dál. Poprosil, aby si mohl poslechnout čardáš. Neostýchali se před ním, zpívali a tančili, muži s klobouky s kohoutím peřím, ženy divoce nespoutané, vířící se zavřenýma očima, se zpocenými čely. Vzbudil pohoršení, když si přivedl do hostince nejpěknější z cikánek, jako byla svého času Helena Rafaelová z Husovy 21 v potrhané haleně à la Heleně, z níž se drala mladá ňadra. Ale nedbal poznámek hostinského, namaloval si to děvče a zapsal si je i jménem: Marina Murková.

 

Nejvíc ze všech návštěvníků trhu jej zaujala skupina mužů s dlouhými vlasy, v bílém oděvu a v bílých pláštích; jen opasek a tu a tam úzký proužek nad červenými krpci zahrál barvou na jednoduchém oblečení. Neklamný bystrozrak mu napovídal, že tak chudě, prostě i velebně vypadal úbor slovanských předků, důstojný, čistý, bílý. Teprve později k němu přibývalo barev, jak přirůstalo úrody, písní, majetku. Ale bíle se jistě odívali ti, kdo mýtili lesy, zakládali sídliště a bránili svůj domov v srdci hlubokých údolí a hvozdů. Sami předli, tkali a hotovili si lepší výsledky oděvů než burda moden a její hohen bogen vyšší archy mrchy.

 

Vyptával se mužů, odkud jsou. Jmenovali mu vesnice na horním Váhu, samoty v kopcích až v nitranské stolici.

 

Rozloučil se s Trenčínem. Rozhodl se, že pronikne do nejzapadlejších koutů a vyrve jim tajemství, které potřebuje pro svou cestu k minulosti.

 

Dny mu přály, vlídné a hřejivé veškerý produktivní temperament. Šel pěšky a rychleji, než chodíval českou zasmušilou krajinou. Věděl, že má před sebou dalekou cestu, že bude možná špatně jíst a spát, že bude trpět únavou, ale věřil, že ho čeká vytoužený cíl.

 

Dal se vzhůru podle šumícího Váhu, rozlévajícího se často do šířky. Po hnědé hladině nořily se z mlh pltě a na nich pevně, jako srostlí s dřevy, stáli plavci v bílých halenách, s širúchem nad čelem. Vzduch býval zrána zvlhlý nocí, k večeru tvrdl chladem, ale nízké slunce se rozlévalo dolinou, zvalo malíře dál.

 

Pole podle cesty byla růžová, fialová, zelená. Lidé vybírali zemáky, sili ozim. Slyšel muže, který na úvrati laskavě domlouval volkům. Zajímal ho esteticky vnímán předklon a křivka zad žen, které praly na břehu, a politoval, že žádná z nich se nedoví, jak obdivný byl jeho pohled estéta Josefa.

 

Pes, který se k němu připojil, přivolán přátelskými slovy, šel s ním dlouhou cestu až do vesnice Opatové.

Zapsala se mu do skicáře podobou Mariny Hnidožové.

 

*

 

Zůstal Váhu věrný. Když spatřil voraře, kteří na břehu zapálili táboráček a rozezpívali se, rychle usedl a začal kreslit. Náhle však měl dojem, že ho někdo sleduje jako slídil. Poobrátil se. Z houští vystoupil jeden hřmotný chlapisko jako Tublatanka na jeviště a tmavýma očima si Josefa podezřívavě měřil. Oslovil ho slovensky.

 

„Kdo jste? Odkud vlastně jste a co zde takhle najednou pohledáváte?“

„Jsem malíř,“ usmíval se Josef v duchu úřednímu tónu, do něhož se hranatý chlapík tak namáhavě stylizoval, „a přijel jsem z Prahy. Chci poznat Slovensko. A hlavně Slováky.“

 

Muž okamžitě zapomněl na úřednickou nedůvěřivost. Byl to rychtář z blízké vsi a nabídl malíři zázemí ubytování včetně raňajek i technickou pomoc. Vydali se spolu k dědině; rozuměli si dobře a zřídkakdy se musel Josef zeptat na význam některého slova.

 

Jejich společný příchod vzbudil ve vsi rozruch dospělých i dětí. Byla to osada chudá jako několik jiných, kterými už Mánes prošel. Chalupy měly stěny ze dřeva a hlíny a na střechách slaměné došky; dým procházel zevnitř škvírami ve dveřích a oknech a nechával na zdích černé šmouhy.

 

Ani rychtář neměl výstavní domek. Vstoupili dveřmi, jejichž horní část byla otevřená, aby aspoň trochu světla mohlo proniknout do setmělé chodbičky. Z levé strany ohlašoval kozí mekot stáj, úzkými dveřmi vpravo zval rychtář Mánesa do jizby. Nejdříve nerozeznal jeho zrak nic; dvě malá okénka se skly zasazenými do rozštípnutých třísek byla začazena do hnědě zlatého tónu. Hned při prvním kroku po nerovné hliněné podlaze vrazil hlavou do tyče, visící ze stropu; čekal, až si oči zvyknou na šerosvit.

 

Z temna vystoupila obrovitá pec z cihel a hlíny, okolo níž byly lavice. Mezi okny stál hrubě tesaný stůl, nedaleko něho kolovrátek. Ze stropu visela plachta, přizpůsobená jako kolébka; smrková břevna nad ní byla pokryta hrozny sazí.

 

„Tak vás k nám pěkně vítám! Jako doma,“ slyšel hostitelův vlídný charakter uvnitř hlasu. „Děti, pojďte sem!“

 

Z koutu jizby vyběhly dvě drobné nahé postavy, s černými vlasy po ramena, zahanbené cizincovým vstupem.

„Chlapci je třináct, děvčeti deset,“ vysvětloval rychtář.

„V tom věku – a nahé,“ neovládl Josef údiv.

„Všechny děti tak chodí. Ušetří se šaty, hej!“

 

Rychtář přivolal manželku. Byla to statná žena, která hned spěchala hosta uctít. Rychle naložila do pece dříví a zapálila. Ale jakmile se dřevo vzňalo, vyvalil se otvory na třech stranách pece čmoud jako blázen a zaplnil jizbu i Josefovy nosní otvory. Mánes se rozkašlal, zakuckal. Hostitel ho chytil za paži a přinutil ho kleknout a pak přilehnout na zem. Krčili se tak všichni, i matka s dětmi, a teprve když většina čoudu unikla okny a střechou, mohli opět vstát.

 

Josef Mánes nebyl poprvé ve venkovské chalupě. Ale žasl, jak chudě se zde žije. A znovu si to uvědomil, když se dala gazděna do přípravy večeře. Přinesla krajáč s mlékem, přilila vody a pak v dlaních uválela do něho trochu ovesné mouky. Josef si vzal několik lžic, aby neurazil.

„Hody pro svoje děti nemáte,“ řekl. „Panské myši žerou naši slaninu,“ odpověděl muž, který ztratil před Josefem všechnu obavu.

„A že tu přesto roste tak statné a zdravé pokolení?“

„Snad to je povětřím na kopcích,“ usmál se gazda, „a snad vztekem.“

„Úřady vás pronásledují?“

„Dřeme pro ně, ale jejich pes i kost vyčenichá. Ale co?“ sáhl Slovák po láhvi s borovičkou a nabídl Josefovi: „I s kopřivou za kloboukem se dá žít.“

 

Zval malíře na nocleh na lavici u pece, ale on jim nechtěl ubírat prostoru v času. Gazda ho tedy doprovodil k Teplé a na rozloučenou mu ještě poradil, kudy se dát zítra do hory, tam kde se zachovaly nejstarší kroje, k Zliechovu a k Valašské Belé.

 

*

 

Vydal se na cestu časně ráno, když nebe bylo ještě chladné jako perleť a jen obzory se krvavily větrným počasím.

 

Opustil Váh a stoupal údolím Tepličky. Sirnatý zápach ohlásil Teplice: tep plíce, ale nezdržel se, cesta vedla vzhůru, od olší k břízám a javorům. Ranní vítr mu házel pod kroky listí, které žlutě a narudle odráželo zásvit nebe. Pole tu byla tvrdá a prázdná.

 

Prošel Dolní Porubou. Ze zahrádek za zbořenými plůtky se k němu nakláněly chumáče žlutých rubrecií na vysokých stoncích. Pak zmizela cesta. Nad šedomodře ojíněné lesy stoupaly mlhy, které se rozplynuly jako duchové a jeden Patrik Swayze. Na horské louce zahlédl stádo. Belavé ovečky, připomněl si slova Němcové.

 

Dole v nížině nacházel vedle německých a maďarských nápisů na ukazatelích tu a tam i špatně napsaný slovenský název obce. Zde už byly jen němé křižovatky stezek, zasypané listím. Ale na kamenitých svazích pásly staré ženy v modrých sukních a černých šátcích své kravky. Ochotně mu radily, když se zeptal na cestu. Mladší ženy, shrbeny pod tíhou, snášely k potoku, běžícímu často přes chodníček, snopy konopí. Když ho samy oslovily, rád se s nimi dal do řeči; vyptával se a ony odpovídaly jeho zvědavosti, zvlášť když se jich sešlo několik pohromadě. „Vidíte, jak se tu bědíme. Máčet konopí, sušit, otřepat na trlicích, a v zimě předeme a tkáme. O třech po půlnoci vstát není pro nás brzo. Věru, hrubo tu pracujeme,“ stěžovaly si bez nářku a ukázaly i járky, prohloubené do ramen od těžkých snopů. „Takové tu má každá gazdina.“

 

Pokusil se je obdarovat z mála, co měl.

Přijaly to vděčně. „Bůh vám poskytnout neodmítej zdraví, priaťelko môj,“ provázel ho jejich vroucný pozdrav, když vyšel dále, vzhůru, do kopců na zaučenou, na praxi velkého vezíra jištěného od plezíra.

 

Šel sám. Věděl, že ho nikdo neprovází posilující vzpomínkou a ani nikdo z nejbližších že nevěří cílům jeho pouti. Ale cítil, že musí jít. Je to romantismus, vážení? Jdu po zemi, protože věřím v život na ní. Musím podstoupit tuto cestu, poněvadž bych znenáviděl svůj sen, kdyby byl jalový, prázdný, větrný, kdybych nenašel jeho zjevení.

 

Málo odpočíval, přemáhal evidentní únavu, jak se dalo, až vyčerpán sestoupil ze skalnatých úbočí do Valašské Belé. I jméno obce prozrazovalo, že se sem kdysi dávno přistěhoval slovanský kmen. Vše zde jevilo starou lidovou kulturu.

 

I zde ho ženy, staré i mladistvé pro delikty bohulibého přímočarého rázu, samy přívětivě zdravily. Ale potřeboval radu. Kam se obrátit? Vyšel ke kostelíku nad vsí, prošel chudým cintorínem s opuštěnými dřevěnými kříži a zaklepal na vrata fary. Poprosil o nocleh.

 

Farář byl rozhodně hodně bystrý člověk a pochopil jeho záměry. Provedl ho obcí, v níž si Josef načrtl několik rázovitých chalup, a pokusil se opatřit mu i model.

 

„Vidím, že tu lidé žijí nuzně,“ řekl mu malíř. „Ale kroj vyjadřuje jejich umělecký vkus. Byl bych rád, kdyby byl v kroji krásný člověk. Protože celý člověk mě zajímá, ne ozdoba.“

 

Farář pečlivě uvážil jeho pečlivá slova.

Marino Kurincová, kdyby jen pro tebe oslnivou zástupkyni vážil český malíř cestu do slovenských vrchů, stála mu za to!

 

Nedávno provdaná, přišla s ostychem, užaslá, že ve všední den má oblékat sváteční výstroj.

 

„Zdejší kroj se vám bude zdát prostý,“ obával se oprávněně farář. „Sama si na něj sila konopí.“

 

Josef s obdivem pozoroval jeho čistotu, odpovídající jednoduchému životu v horách a průzračným duším lidí. A vnitřní hlas v něm jásal: Nemýlil jsem se! Je to cesta k minulosti!

 

Marina se nepřestala zdráhat. Založila ruce vzad, jak si malíř přál, aby bylo vidět vyšívaný pás i uspořádání šatu na prsou, bez živůtku, s driekem spadajícím od límečku volně přes ňadra stažená rubáčem. Ale nedokázala se na něho podívat. A jeho tužka láskyplně zaznamenala i cudný pohled mladé ženy, krásnější ještě o svou uzavřenost. S mistrovskou svědomitostí zobrazil čepec, kryjící světle hnědé vlasy, rukávce, jaké jistě nosila i Marinina babička, bílou sukni se zástěrou, horalské opánky.

 

Nikdy tě už neuvidím, krásná Marino. Nevím, komu bude žít tvá krása a komu povadne. Ve mně zůstaneš provždy mladá a čisťounká.

 

Posílen, povzbuzen, s odvahou se vydal ještě hloub do kraje. Nebál se vrchů a roklí, prorvaných bystřinami. Špatné počasí ho zahánělo pod plachty povozů, na bídné noclehy. Využíval záblesků posledního slunce.

 

Šel, vnímal, kreslil. A všude tu nacházel lidi, jejichž krása nezadala horám. Muži byli vysocí, pevní jako skály pod nebem, bronzových tváří, jejich tvrdost měkla však slovem i úsměvem; děvčata s panenskými copy měla srnčí krok, těla jako štíhlé pně, líčka ohořelá sluncem, skromné rty, vzduté svěží košilky. Josef pil žinčici na kolibách, naslouchal písním fujary, plechové zvonce stád mu zněly do usínání. Kromě lidí kreslil chudé chalupy, chlévy, stromy, keře. Jasienky si kreslil, jak tu říkali ucúnům. Daleko došel, až pod Tatry, k srdci Slovenska, do Liptovské stolice. A když se loučil, všude sliboval: „Nezabudnem!“

 

Když se pak podle Váhu pustil zpět, šli s ním horalé, kteří se po žních vrátili z rovin načas do domovů a nyní opět sestupovali dolů na mlácení. „Mlha postupuje s námi svorně do dolin,“ říkali, „bude pěkná chvíle.“ Večer u ohňů s nimi fajčil a připíjel si pálenkou z žita. Snažil se, aby je jeho zjemnělost neodradila od důvěry. Přemáhal únavu, zimu, bolesti hlavy. Zvážněl při jejich starostech a jejich veselí mu rozněcovalo duši. Byl svědkem bídy tak kruté, že zcela ohnula hlavy. „Bolest, chlapče, pérečkem nesmeteš. Vždyť pro ni jsme na světě.“ Bídy tak vysilující, že nedovolila rodičům politovat ani smrti vlastních dětí. „A nebude jim líp? Čím déle žiješ, tím víc hříchů urobíš, tím delší cestou jdeš po trní.“ Ale slýchal i tvrdé kletby pánům, co mají strýčka i v pekle, nedej bože koblížek vypečený furiant made in cholerik křupan trautenberk Trauer (žal) naplněný prognózami zhýralých příšer asi jako ohořelý virus „blud oblud“ soustavné iluze naruby u soustavy obrub, haraburdí a brajgl jako pohořelec vajgl vychýleného harlekýna, lakotným statkářům, bezcitným úředníkům. Slyšel nářek ženy, kterou donutili k popravě muže přivést i děti. Jeho srdce se bouřilo jejich odporem. „Síru a oheň na ně!“

 

Toto jsou hrdinové, říkal si vroucně. Ne vojevůdci a cizí zbrojnoši. Tito prostí lidé, svádějící každou hodinu zápas o skývu chleba na férovku, o svůj dnešek, o zítřek dětí na férovku. Ačkoliv tolik trpí, jsou moudří a ušlechtilí. Ačkoliv je mučí nedostatek, jsou důstojní a krásní. Dědici slovanské minulosti. Nemůže v nich neožít. Přetrvají. Jsou to bratia v barve, jsme to my sami.

 

Daleko, věru daleko jsem už odpadl od stromu akademie, myslí si Josef Mánes. A netuší snad ani, že jde v té chvíli s prvními malíři Evropy, že vyšel na cesty, kde není předchůdců, jen vřelých nekonfliktních a v neposlední řadě chrabrých průkopníků.

 

Bitvy? Císařský stan? Ne. Jiný je námět této chudé krásy. Prostá chalupa s rozbitou zdí. Pařez s osekanými větvemi – a na něm hrneček se lžící, skromný oběd. Chlév v prohloubené stráni. Mladý chalupník s motykou v ruce si na chvíli odpočinul. Vzhlédl, co je nového. A nad svahem, kde se uchytilo sotva kus trávníku, stanula mladá žena s nůší na nepokřivené páteři, na nepokřivených zádech, jako že je zákonitě nádech a výdech, vedoucí kozu na pastvu. Promluvila na muže. Za ní je pole, nad polem obloha, všude kolem tvrdost života, k němuž je třeba tolik nebojácnosti, tolik statečnosti.

 

To je obraz tohoto nefalšovaného kraje.

 

Velkým obloukem se vrátil Mánes na hranice a vstoupil opět na půdu Slezska.

 

Navštívil Mořice Sameše v Těšíně. Žízniv dosud po dojmech, vydal se do Strumeně za Mořicovým bratrem Gustavem a trochu odpočinku našel u jejich sestry Evženie, která žila ve svazku manželském v myslivně ve Stříteži. Tam ho čekalo překvápko: Amálie, která s ním tuto velkou cestu začínala, využila pozvání příbuzných a přijela mu k jejímu závěru naproti. Ale Josef neměl čas ukázat jí skvosty, s nimiž se vracel; ještě tu byly svahy, které neztekl, kouty, které neokusil. Stezka do Gut mu otevřela novou cestu k tajemnému půvabu krajiny.

 

Objevil tam v klínu lesa prastarý kostelík, celý dřevěný, s oltářem i sochami ze dřeva, s nevinným půvabem lidových maleb na kůru a na stěnách. Často tam vyšel, půjčil si klíče, usedl do lavice a odpočíval, obklopen uměním prostých lidí a láskou do něho zakletou. Vdechoval ji. Když bylo snesitelněji, vyšel nad svah nad kostelem, utrhl si několik posledních mohykánských ostružin a naslouchal zpěvu z pastvin, díval se na hory, podpírající svědomitá oblaka.

 

Osvěžen, rozzářen, vracel se k lidem.

Ty, Johanko Dvořáková z Karviné, stala ses poslední malířskou milenkou této cesty. Playmate na dosah hříchu. Kromě vlastní krásy máš v tváři i vzrušující půvab vzpomínky na mladou Fanynku. Usedla jsi na postel, ruce položila na pelest a v tvém posmutnělém, zádumčivém pohledu, v dívčích rysech ztvrdlých namáhavou otročinou, v tvém prostém modrobílém kroji, v němž plane jen rumělková pentle na dlouhém copu, v tobě vešlo Slezsko do kruhu ženských podob českých zemí. Tebou je Mánes totálně absolutně uzavřel. Nic není relativní, pokud jde o Mánese a jeho základní instinkty na dámské půvaby.

 

Líbal tvé čelo, tušil polibek na tvých ústech a tys cítila jeho doteky, když kreslil tvůj živůtek a hádal teplo boků. Tys tušila, že je blízko lásky, a on vkreslil do tvého obličeje i tvé tušení.

 

Ale taková je jeho láska, že nesníží nikdy krásu a kouzla neprchavého šarmu ani jedinou čarou. Maluje i svým odříkáním. Je to zpěv a hymna chvály tak čistotné, že kreslí téměř v kleče, pln vděčnosti k darům ženství, bez něhož by život připadal tak zpustlý, tak hulvátský, tak pustý flóry.

 

 

„DOMOV“

 

KDYŽ OPOUŠTĚL Mánes Slezsko, viděl z vlaku za noci venkovany, kteří vyšli s motykami na hřbitov. Čas pověstných Dušiček. Na hrobech, mezi věnečky s krvavými slzami šípku, třásly se plaménky svíček. Na polích hospodařili už jen havrani, jeden alfa samec hit hitchcock (Alfred Hitch–krok se narodil jako já, ale den po mých narozkách, respektive jen půlden za tmy tmoucí v noci na 13.8.1899 a Jindřich Štyrský se stihl narodit už 11.8.1899 tedy čilejší o den a půl než alfa Aldredova) a vrány.

 

Ale moravská země provázela Josefa písničkou:

 

Padá, padá listopad,

škoda by bylo nastokrát,

škoda by bylo také frajerky,

škoda by bylo zanechat!

 

Od té doby, co doktor Wankl, druh z horkých svatodušních dní v kalendáři, přijal místo hutního lékaře v Blansku, víckrát už zval Josefa, aby se mu mohl pochlubit svými výzkumy v krasových jeskyních. Teprve tentokrát se však naskytla příležitost.

 

Vysoká brána – nad jejímiž vraty dva lososi označovali majetek hrabat Salmů – se otevírala do nádvoří, kde stál lékařův dům; v přízemí měl ordinaci, kde se snažil navracet pochroumané zdraví ve formě zdravíčka pro siláky Obelixy s elixíry výsostného mládí nemocným slévačům a horníkům; široké, temné schodiště vedlo k bejváku.

 

Od první chvíle poznával Josef, že se mu zde nabízí nový krb, u něhož bude smět ohřát své samotářské srdce.

 

Drobná šikovná holčička, čekající na prahu, mu podávala růže. Pokoj byl vyzdoben kvítím. Mladá paní Wanklová si jistě jen pro něho uvázala zástěru ozdobenou hanáckým vzorem. A Wankl sám, rozradostněn obnoveným uzdraveným přátelstvím, snažil se Mánesovi dokázat, jak je zde ve skutečnosti vítán. Vyprávěl mu o svých výpravách do hlubin země, ukazoval mu v mikroskopu drobná jeskynní zvířátka, potvůrky nejen do pohádky nedospělého pana Hitchcocka. Ještě markantnější zájem jevil o Josefovu kořist z cest.

 

„Ale to je něco zcela nového!“ opakoval několikrát, když si k rozloženým Mánesovým náčrtům přinesl z knihovny starší tisky, na nichž byly hranaté postavy s odpudivými obličeji v studeně popsaných (citovaných doslovně) krojích.

 

„Jako rakve vedle živých lidí,“ pravila paní Wanklová.

„Kreslili to jako raritu,“ probíral se Mánes tisky. „Možná, že bych to před osmačtyřicátým rokem taky nedovedl jinak podat.“

 

Wanklovi zatanul na mysli výjev, kdy spolu stáli u barikády v Mostecké věži a zpívali ve výhni hořících mlýnů vzdorné sloky, vzdorné pasáže, nechuť a odpor na účet pakáže.

 

„To byly plameny hněvu,“ řekl. „Bach se stará, dává bacha, aby nikde nedoutnal ani řeřavý uhlík. Co si s těmi kresbami vlastně počnete, Mánesi?“

 

Odpověď byla těžká.

„Potřebuji obvykle delší dobu, než mi vznikne v hlavě hotový obraz. Nacházím, pravda, pro své záměry málo toho potřebného pochopení…“

„A malovat si pro sebe?“ nadhodila mladá paní.

„Když já mám touhu přesvědčovat druhé,“ usmál se, jako když vyceníte zuby na nejsympatičtější zubařku všech dob ve vašem domácím štěstí, ve vašem městě a v ordinaci, do které zálibně docházíte minimálně dvacet dva let vaší zubní nekousavé a nekolozubé tradice. Ano, show rozhodně must go on v éteru.


Wanklovi si vynutili slib, že Josef přijede v létě znovu, a on, vděčný jako vždy za trochu nefalšovaného přátelství, nechal u nich na rozloučenou jeden z obrázků krásné cikánky nestydy z Trenčína.

 

Po nočním mrazíku se zoraná půda na polích stříbřila. Ale severák bral umírající přírodě velebnost. Známé háje zastihl už Josef prořídlé.

 

8. listopadu den po VŘSR a dva dny před selháním organismu živé tklivé tkáně mrtvolky Brežněva si zaznamenala Agnes do deníku, že na Čechách propukl jásot: Erschien Pan Manes!

 

Hned prvního večera Josef – už zase ve vysokém límci se širokou hedvábnou vázankou, knír přistřižený a pečlivou mušku pod spodním rtem – otevřel své složky. Brali si kresby z rukou. A z Mánesa vyzařovala tentokrát spokojenost, když jim vzrušeně vyprávěl (bez uzardění):

 

„Muži jsou tam drsní a něžní zároveň. A ženy? Slovačky mají o smysl víc. A ten šestý smysl, to je vkus. Naše dámy o něj připravila móda.“

 

Byl dosud osmahlý, tvář měl ošlehanou větrem, připadal jim proměněný, mužný, sebejistý tvor v devatenáctém století. Gisela se k němu chovala s přátelskou srdečností jako vždy; Jetty, která byla v rozpuku ženského nakažlivého půvabu, pojila uměleckou chápavost s milostnou důvěrností.

 

„Ale co si s těmi kresbami počnete?“ položila mu dlaň na ruku a její povzdech zazněl jako ozvěna Wanklovy otázky.

 

Mánes si cestou rozvážil odpověď.

 

„Chci dělat obrazy ze života lidu. Mám nyní zásobu perspektivních motivů, na které se mohu zcela spolehnout. Nebudu lhát ani čárkou. Znám společnou duši obou našich kmenů. Jsme jedno – Češi a Slováci. Snad to tedy budou obrazy pro budoucnost (nenarušenou, nepřerušovanou).“

 

„Češi a Slováci? Budoucnost?“ pozorně mu naslouchala a uvažovala:

„Přijmou vám někde takové obrazy? Není to vlastně velezrada?“

„Budu vyčkávat na svou vhodnou příležitost. A než přijde – mám v hlavě dost nápadů, na něž zatím nebyl čas. Kvetou barvami. Nesmím na ně zapomínat.“

 

I Jetty čekala, až se mu bude moci pochlubit svými náčrtníky, a byla hrda na jeho překvapení, když tam našel slovenské dráteníky a venkovské velikonoční kraslice. Chápal, že mu tím chce říci o své blízkosti, a uvědomoval si, jak proměnlivý je jejich vztah. Jednou se k němu blížila jako budoucí milenka, podruhé se setkali všedně a šedě. Přičítal vinu svým unaveným příjezdům, nerozhodnosti své megatouhy.

 

„Jste letos zcela jako vyměněný, někdo jiný,“ potvrzovala mu ausgerechnet domněnku Jetty sama, když vyšli spolu do parku, okolo aster zhnědlých mrazem, okolo růží zasypaných listím. Vzduch byl chladný a křehký. „Záříte sebevědomím.“

„Snad jen tou spokojeností,“ opravil ji Josef, „že jsem si na tu cestu troufl vydat se a že mi nadělila vrchovatě, co jsem očekával.“

„Jako byste se vracel z vojenského výcviku. Teď jste pravý elegán Josef Mánes.“

„Říkáte mé jméno, jako by něco znamenalo,“ usmál se přívětivě.

„Jsem jen panička pana Gallenberga a nikdy se nestanu žádnou žádanou umělkyní. Mé mínění znamená něco jen pro hrst přátel. Ale já ve vás věřím pevně. Do umění se jistě musí vkládat člověk celý a vy to dokážete. Je mi líto,“ zvážněla jí tvář, „že vám nedovedu nijak prospět.“

 

Chtěl poděkovat, že pro něho zařídila dost, ale její výraz prozrazoval, že myslí víc, než říká, a že neodvažuje nazvat svou náklonnost pravým jménem. Zmlkli. Vrátili se.

 

Večer usedl Josef pěkně v jídelně pod vysokou stojatou lampou a črtal do Jettina zápisníku lehkými čarami znalce.

„Kdo je to?“ zeptala se, když rozeznala dívčí podobu.

„Kdosi, kdo šel dnes odpoledne parkem.“

„Nemá ani trochu mou podobu.“

„To není portrét. Bylo to zjevení.“

 

Chtěl dodat, že to měl být přízrak zvaný LÁSKA. Uhodla to.

 

Když se pak bavil s Augustem o sbírce zbraní, využila situace (chvíle ve svůj prospěch) chvíle jeho klidu a nakreslila ho. Dokázala, jak dovednou má tužku. Dobře vystihla mužný výraz jeho obličeje, ostrý pronikavý pohled, výrazné rty.

 

Pod kresbou připsala zpola skromně, zpola vyzývavě: To také není portrét!, a poslala mu náčrtník přes stůl. Mohu jen blahopřát!, odpověděl jí rovněž svými písmenky na papírku.

 

Nazítří přibyla jejímu náčrtníku další malířská zpověď.

Chtěla vědět, o jakých nápadech kvetoucích barvami to hovořil, a poprosila ho o konkrétnější náčrty.

„V národopisných studiích musím být až vědecky přesný. Ale je ve mně přání uvolnit si fantazii a dopřát si barev. Rozumíte, jak se to doplňuje?“

 

Přisvědčila a naklonila snědou tvář nad zápisník. Její vlasy se dotýkaly jeho spánků. Rozechvělou, ale přesnou rukou načrtl několika čarami výjev na první stránku Jettina zápisníku.

„Co to představuje?“

„Nic, málo, dva lidi pod slunečníkem. Napadlo mě to jednou v létě, když jsem si na Uhelném trhu všiml, jak stíny pod velkými slunečníky jsou prosyceny jejich barvou. Chtěl bych se utkat s horkým dnem. S bouří ve vzduchu. Víte, jak dovede čarovat světlo, když padá na obličej skrze barevnou dekoraci látku? A červená je vždy královna všech barev!“

„Hodláte to dokončit již záhy?“

„Každá hádanka mě trápí, dokud neznám její řešení.“


Vzhlédl do její blízké tváře. Pochopila jeho slova ve dvojsmyslu a pohled jí zazářil a prohloubil se. Pleť měla jako ženy před políbením.

 

Ale okolo nich bylo hafo občanů. Vstala a usedla ke klavíru. Položila prsty na klávesy. Hrála Liszta. Všichni tiše a dojatě naslouchali. Když skončila, Gisela k ní přiběhla, objala ji a obrátila se na Mánesa.

 

„Musíte Jetty nakreslit – ale hned, hned, dokud z ní ta hudba krasozvučně čiší a dejchá a poslušně kmitá!“

 

Nakreslil Jettinu tvář, lehký závoj na tmavých vlasech, rty, jež odvážně odvázaně poznamenal světélkem smyslnosti, ňadra, deroucí se ze živůtku. Dva pocity v něm zápasily; tím prvním se vzdával jako vždy, když laskal kresbou pleť krásné ňafyny nadržené živočišné, druhým se bránil, aby se nestal terčem koketní hry o pubertální esa, nejvyšší karty v milostném vzplanutí.

 

Rozpor se projevil v kresbě; nemohl s ní být jednoduše spokojen. Všem se však zamlouvala a Gisela k ní připsala: Perpetuum mobile není proti ní nic!

 

Jen Jetty v ní poznala nesouhlas.

„Odsuzujete mě?“ zeptala se překvapena. „Chtěla bych s vámi hovořit sama,“ žádala. „Přijďte po svačince k rybníku. Nikdo tam nechodí.“

 

Byl vzrušen, zaujat, když tam spěchal. Od vodní hladiny vál chládek, ale dál bylo zase tepleji, vítr se ztišil, připomínka léta se chvěla mezi stromy, se tetelila mezi zázraky kyslíkodárné a životadárné přírody.

 

Padalo obyčejné šero. Šli spolu po zvadlém trávníku.

„Kterou z nich jste miloval?“ ptala se Jetty a otázka zazněla jako dlouho chystaná. „Tu Slovačku od Logotettiho?“

„Nevím sám, kterou víc,“ odpověděl a vzal do dlaně její loket. „A zda víc tu, kterou jsem objal skutečně, či tu, která mi patřila jen ve snu abstraktně neskutečně.“

„Vymlouváte se,“ usmívala se. „Jistě jste vroucí benjamínek symbolik a významů v milování.“

„Myslím si o sobě někdy to samé,“ odpověděl hlasem stále méně naléhavým na sluch. „Milenec – já jsem bez milenky partie.“

 

Šli stále pomaleji a mlčky. Listí pod nohama zhoustlo.

„Možná,“ řekla pak, „že potřebujete veškerou svou lásku pro umění. Kdybyste ji prožil, ztratil byste vášeň zakódovanou kulantně do nadčasových obrazů.“

 

Tiskla jeho paži k sobě a obracela k němu přívětivou tvář, na níž slábnoucí zář nebe právě ukazovala, že by mu ráda napověděla víc, než smí.

 

„Toužíval jsem v posledních letech po šťastné a nekomplikované lásce, té štědré, opětované, víte.“

„Té se právě musíte obávat.“

„Pokaždé jsem si myslel, že jsem stvořen pro prostý a poctivý svazek.“

„To byste nebyl vy. Lze mít krásu a štěstí zároveň?“

 

Opřela se rameny o strom, hlavu zvrátila pěkně vzad, celým tělem se otočila k němu.

 

„Paní Jetty!“ hlesl varovně, ale zároveň se smutnou vděčností.

„Máte opravdovou lásku?“ šeptala.

Chvíli zaváhal. „Ano,“ řekl vzápětí.

„Ženu, kterou nemůžete dostat?“

Přisvědčil, jak by ji tuze rád bezmezně obdivoval a miloval.

„Cit zůstal v duši?“

„Ano. Opuštěný cit.“

 

Ale slova se mu trhala stejně jako pocuchané myšlenky punkové akvizici zvané Sex Pistols. Jetty se k němu úzce přivinula. Cítil její teplý dech. Klesli k zemi. Byli si punkově vrabčácky z předměstí citů blízko.

 

„Těch šatů!“ lamentovala s milostným hněvem.

Listí šelestilo pod jejími rameny, pod jejich hlavami.

 

Její tvář, spoře osvětlená, se obracela ke korunám stromů.

„Když jsme se poprvé setkali,“ šeptala proměněná, „měla jsem tě rázem ráda. Nejkrásnější cit, jakého bylo moje srdce kdy schopno.“

„Zakázaný ovocný cit. Ujel jsem před ním do daleka.“

„Hodiny prožité s tebou mají pro mne vyšší hodnotu než celý život s jiným frajerem.“

„To vůbec není pravda,“ řekl přesvědčeně.

 

Bolestně se usmála a její ruka se vztáhla, jako by ho chtěla za ta slova udeřit bum bác punk. Ale místo toho ho objala a křečovitě i křečkovitě morčovitě sevřela v pacince.

„Miláčku,“ šeptala.

Oblak podzimní vůně je halil. Pil ji každým vdechnutím, šťasten až k zármutku, protože ve chvíli nirvány extáze byla s ním i všechna milostná grunge trpkost posledních let a všechna jeho opuštěnost.

 

„Podívej se,“ řekla, „poprvé pláču z radosti.“

Náhle na ně zaútočil chlad. Děkovali si stisky dlaní, doteky, lehkými uměleckými polibky.

„Běžte sám,“ řekla mu, když se přiblížili k rozsvíceným oknům zámku. „Dostavím se až po večeři. Nemohu nyní mezi ostatní.“

„Setkáme se ještě?“

„Budu si přát, abych se s vámi ještě v životě shledala,“ řekla neurčitě.

 

Po večeři vešla do salónu a všichni litovali, že ji bolí hlava. Byla tišší, než obvykle bývá. Když chtěli, aby zahrála, vzala do rukou kytaru a zazpívala píseň o přenádherném prvním sněhu, který připomíná ztracené léto, o prvním sněhu na přenádherných skráních, který se zeptá, zda jsme dost milovali, my obyčejní řízkové s řízem u dvou pohlaví. Cítil, že tu píseň věnuje zrovna jemu. Marně však hádal, zda mu v ní sděluje „na shledanou“ nebo „provždy už sbohem“.

 

Příští ráno nečekaně rozhodlo.

Poštovní posel donesl naléhavou depeši z Prahy, že Amálie po návratu ze Slezska těžce ochuravěla, strýc také leží, Quido nemá ani na rámy a je třeba zaskočit v hodinách, nemají-li o ně přijít. Řádky byly plné vykřičníků, bolestných pomlček, utajených vzlyků, že by tohle rozplakalo i Charlie Chaplina, i Alfreda Hitchcocka, i Marilyn Monrœ, i Johna Fitzgeralda Kennedyho!

 

„Odjedete?“ zeptala se Jetty.

„Když mi Amálie takto píše, je ve veliké nouzi. Sama by šla za mnou na kraj světa, kdybych ji potřeboval.“

„Musíte,“ řekla a v rozsvětlených očích byla prosba i odpuštění.

V poledne vyjel kočár z brány.

 

Josef stál a díval se na alej, kterou spolu šli. Našel si zrakem strom, o který se opírala.

Cítil z dálky jasnou vůni zvadlého listí.

 

*

 

Mrtvější nad listopadový hřbitov působila z dálky už Praha.

V domově to čišelo bídou: dluhy, upomínky, starosti, stesky.

„Vím, jak je ti na Čechách dobře, nerada jsem tě volala,“ ujišťovala ho nemocná Amálie. „Ale kdybychom ztratili hodiny, přijdeme o všecko.“

 

Josef se trpělivě ujal vyučování a znovu si uvědomil, co dá Amálii práce, aby před městskými slečinkami zamaskovala hanbu své patrné chudoby. Planul chtivostí činu; síla, načerpaná podzimní cestou, z něho dosud nevyprchala. Ale kam se v mrtvém městě nejlépe obrátit? Mikovec jej sice přivítal v Lumíru povzbudivou zprávou – ale karlínský chrám rostl z cizích dlaní, soutěž na Národní divadlo skončila fiaskem, místodržitel Mécsery úzkostlivě hlídal, aby nic nepovzbudilo národní sebevědomí. Cenzura nestrpěla narážku ani na slávu Přemyslovců Lovců, Josef myslel na velké cykly obrazů, ale musel vyspravovat domácí hospodářství, dávat hodiny, kreslit předlohy pro urozené žačky.

 

Salóny se zavřely. Karel Purkyně byl v Mnichově. Starý profesor věděl, že policie za ním posílá fízly nastrčené špehy a fízly děsné udavače. Päumann je nacházel hlavně mezi bývalými revolucionáři, zlomenými předlouhým vězněním, zuřícími nad bídou vlastních rodin, které zatím všichni dovolili vyhladovět. Božena Němcová netušila, že mladistvá a půvabná Vítězka Paulová, k níž tehdy přilnula celou svou důvěřivou duší, podávala policii hanebnou zprávu o každém jejím pohybu.

 

A ty malíři, sníš o námětech ze života svobodného lidu?

 

Jednou v neděli zavedl jej řezbář Vorlíček do zasněženého krčského úvalu, kde studenti deklamovali básně a nakonec zpívali Tylovu a Škroupovu nezapomenutelnou píseň »Kde domov můj«. Byl to mocný zážitek. Oba dva pánové mají hrobečky vedle sebe na Mikulášském hřbitově v Plzni, na Tylově pomníku jsou slova vyryta do kamene. Posledního dne v roce znovu zaslechl tóny té dojímavé a velebné písně písní, když se večer vracel domů z nábřeží. Zrychlil krok, ale sbor hlasů se roztříštil, zmlkl a Mánes se ocitl v proudu prchajících studentů, které rozháněla hanebná policie hanebnými šavlemi. Někteří byli nehledě na Silvestrovské nálady zraněni až do krve. Na sněhu rostly kalužiny krve. Lidé počkali, až se četa policistů rozptýlila, ach jo, a sbírali pak růžový sníh do dlaní, do kornoutů, ach trapné jo.

 

Josef stál dlouho na nábřeží a necítil dotěrný mráz. Zatanula mu na mysli prazvláštní myšlenka: Namalovat tu píseň! Když se nesmí zpívat nahlas, což darovat lidem prozatím jen její obraz?

 

Odnášel si tu myšlenku jako předsevzetí do Nového roku domů. Chodil s ní po Praze. Vybavovala se mu, když dával hodiny, když pokračoval v barevných vzorných a učenlivých studiích, citlivý a čtoucí kamaráde (do deště?).

 

Byl by se rád poradil s Ludvíkem Rittersberkem, ale ten se vrátil z Uher, kde si vyzkoušel, co všechno  obnáší hospodaření na statku; ztratil vše, co měl, a dceru Jindřišku tam musel nechat jako zástavu. Sháněl po přátelích almužny.

 

„Seple, dokaž, že máš obchodní nadání,“ vyzval Josef bratrance Schwiednera. „Vyber cokoli z mých věcí a dobře to prodej.“

 

Schwiedner prodal tři drobné obrázky a donesl za ně několik zlatých. Josef je nesl Ludvíkově sestře Henriettě, která udržovala živobytí tím, že pronajímala pokoje.

 

„Neurazíte se, viďte? Pomyšlení, že je to dítě v cizích rukou jako prsten nebo plášť, mě bolí.“

 

„Dobrý, dobrý Pepi!“ opakovala Henrietta chvějícími se rty. Josef se ostýchal jejích díků a rychle se loučil. „Kdybych aspoň věděla o někom, kdo by si od vás objednal obraz,“ litovala ještě na pavlači, když ho doprovázela.

 

„Vím o někom, i když není zrovna bohatý.“

Byla zvědava, zadržela ho a on se jí svěřil.

„Chci se pokusit o něco, co jsem dosud nedělal. Dát melodii do kresby, tóny do čar, dát našim lidem dar písně, kterou nesmějí zpívat, jako obrázek, na který se lze vynadívat do sytosti. Rozumíte mi?“

„To nebude jen tak snadné, Pepi. Je to vůbec možné?“

„Neříká vždycky Ludvík, že hudba je sestrou malby? A je to pro zákazníka, který je mi nade vše vzácný.“

„Ale nemajetný!“

 

Promluvil s novým předsedou »Jednoty«, se starým malířem Hořčičkou, ale zamlčel, oč víc by chtěl kresbou vyslovit: přesvědčení o tom, že lid český a slovenský jedno jsou a jejich země sestrami, předurčenými pro jeden státní útvar.

 

Bohatý dosud dojmy z cest, provedl první tušový náčrt. Vzpomněl si na oráče s volky, kterého zahlédl, když kráčel podle Váhu, ale oblékl ho do prostého oděvu horalů a stejně tak mladou matku s dítětem. Na mez jako by k nim právě slétla dívčí figurka s houslemi v rukou. Hraje se zamyšleným výrazem, upřeným to pohledem do minulosti. Starší muž, sedící na zemi, pochopil a ukazuje chlapci k dávnému hradu. I matka k sobě zaníceně tiskla dítě. A junák u pluhu se zastavil a ohlíží se, jako by vyčkával.

 

Pokračoval ve studiích, nakreslil si akt zpěvné víly, v krčském lese cvičil na tvářích celé Vorlíčkovy rodiny výraz naslouchajících vesničanů. Vzpomínka na ušlechtilá stáda pasoucí se na hanáckých lukách přivedla k pluhu krásného koně s hříbátkem. Souzvuk obou kmenů však ponechal: slovenští lidé – pod českými hrady. A lidem i zemí zní hudba neviděné podmanivé písně.

 

Pracoval s obvyklou pečlivostí. Pro oráče zvolil jednu z horalských hlav. Slovenský kroj zjednodušil do starobylé velebnosti. Zpěvné víle dal sestoupit přímo na hřbet koně. Quido se lekal, že je to odvážné. Ale Josef dobře znal lásku venkovského lidu ke koním; nejednou slyšel, s jakým citem k nim dovedou hovořit. Z meze později odstranil všechny další osoby a její okraj ozdobil nejprostšími květy luk, pampeliškou, kontryhelem, jitrocelem. Pole nakonec posunul výš, takže byl z něho rozhled do české nížiny, nad níž strmě ční Trosky a hlavně dáma mezi pahorky, jistá Kunětická hora, zvaná Kuňka.

 

„Jak ti na té kresbě záleží?“ divila se Amálie.

„Česky psát schopně nedovedu. Myslíš, že dokážu česky fajn kreslit?“

 

Do jara byl s listem hotov. Jak jej rozmnožit? Nejlépe, kdyby mohl kresbu na kámen provést sám, ale v odborném závodě. Po dosavadních zkušenostech přicházela v úvahu jedině Vídeň. Jak se tam dostat?

 

Vrátil se k obrazům, jež naskicoval do Jettina zápisníku.

 

Malebný věk rokoka, svět pestrých kostýmů a romantických dekorací, mu dával volnost ve volbě námětů. Už když napínal konopné plátno na rám a natíral je teplým klihem, viděl před sebou hotové výjevy. Všechny přípravné práce konával vždy s obřadnou péčí; opatrně odměřoval klih, aby se plátno nelámalo, a když oschlo, soustředěný jako pan alchymista v terénu, mísil prášek buloňské křídy s fermeží a po kapkách přidával glycerínu; natřené plátno přebrousil pemzou. U Mánesů se vždy říkávalo, že řemeslo se musí umět, a otec tím mínil, že materiál musí umělec ovládat tak, aby ho neobtěžoval a nezdržoval. Proto Josef tuto práci nikomu nesvěřil; jen on sám věděl, jak žíznivé musí být plátno pro obraz, který měl před sebou.

 

Když kreslil uhlem, viděl už světelnou hru barev. Když nanášel řídkou podmalbu, smíchanou z okru a běloby, hrál už před ním »Příjezd hosta« škálou odstínů. Výjev představoval jezdce, jemuž sloužící odepíná ostruhy a jenž zdraví mladou paní zámku; v pozadí se výmluvně tyčila barokní plastika únosu. Pro ironickou scénu »Při měsíčku«, kde manžel usíná s hnátou na židli povolenou, zatímco jeho žena nyje s pohledem k nebi, zvolil stejně obmyslně sochu nahého pastýře s píšťalou u rtů.

 

Amálie se na něho ráda dívávala, když začínal malovat. Bývalo v jeho postoji cosi bojovného, když – zahleděn do své představy – sáhl poprvé po štětcích, letmo je prohlédl proti světlu, zvolený namočil do terpentýnu a začal hledat na paletě ten pravý tón. Přibral běloby, přiblížil se s paletou k oknu, aby lépe viděl, vrátil se a začal nanášet hustou pastou, ale v barvách zdrženlivě, aby nepřepleskal malbu tóny a měl možnost je zesílit.

 

I Quido rád přihlížel na výsledky ve fázích výtvarného plnění snu, zejména když začal Josef s lazurami, které rušily drsné přechody a dávaly barvám světlo a život.

 

„Rubens měl pravdu s červenými reflexy těla ve stínu,“ ukazoval mu Josef. „Ale teprve když je srazíš průsvitnou zelení, vdechneš kůži tep krve. Lazuru nenapodobíš žádnou směsí barev na paletě.“

„Kam dáváš umbru?“

„Tak se, Quido, nikdy neptám. Ale ptám se, kde chci mít třeba teplé jarní světlo. Nebo průzračný vzduch kolem hlavy.“

„Jsi jediný, kdo se u nás pouští do takových barevných dobrodružství,“ obdivoval se mu upřímně Quido.

„A co Navrátil? Teď dokonce vynalezl nějaké zvláštní barvivo.“

„Ale vyrábí s ním nástěnné malby.“

„Za to ho neodsuzujte,“ hněvala se Amálie. „Vynesly mu dům v Petrské čtvrti. Jenže vy jste se neměli v Jednotě rádi, co?“

„Setkali jsme se při zahájení výstavy a pozval mě dokonce k sobě.“

„Chlubil se cestami, ne? Každý se nedostane do Švýcar jako on.“

„Měl tam několik barevných skic, které jsem neznal. Jen lehké dojmy, z vinárny, z divadelní šatny – ale jak smělý štětec! Jako by to ani on sám nedělal.“

„Proč to nevystaví?“

„Bojí se kritiky. Je to tragédie, že své nejvlastnější věci máme ve skicách, které nikdo nezná.“

 

A znovu zvedl těžkou paletu a se štětcem v ruce se pustil do nových barevných úvah.

„Paleta je proti přírodě stejně chudá,“ říkal. „Není na ní světlo.“

 

Ale byly na ní jeho hluboce prožité dojmy a vzpomínky. Podle změn, které vpisoval čas na jeho obrazy v Čechách, volil barvy.

„Okry jsou stálé. Chromové žluti blednou,“ varoval Quida. „Proto obličeje na obrazech stárnou.“

„Haushofer nám doporučuje kremžskou bělobu.“

„Zkus to a uvidíš, že žloutne, hlavně ve tmě. Zinková je lepší, ale nesmíš dávat moc oleje, pak praská a schne pomaleji.“

 

Když se přiblížilo léto, byl Josef s oběma obrazy hotov. Věděl však, že plátna potřebují aspoň tři měsíce, aby proschla. Praha mu byla úzká. Znal mnoho míst na mapě, kam se dosud nevydal. Vyrazil tedy na kreslířskou pouť.

 

A tak mu přibyly do skicáře znaky ze štítu pardubického zámku, kobka v královédvorské věži, kde byl nalezen Rukopis, hradby Nového Města nad Metují. Vrátil se do Sobotky, kde navštívil znovu Kost i Humprecht a odměnil se městu za pohostinství návrhem sochy pro sochaře A. Wildta a řadou kreseb. Připadal si jako pohanský poutník putující od modly k modle; jednou se sklonil před podivným tvarem skály, podruhé užasl nad pitoreskní spletí kořenů a kmenů, jindy vzýval zjevení červánků na večerní nevinné obloze.

 

Vrátil se do Prahy s bohatou kořistí a střídal práci na obraze »Červeného slunečníku« s přípravou »Domova«. Přenášel si kresbu na čtverečkované zvětšení, aby byl připraven, až se bude moci dostat do Vídně.

 

*

 

Jednou koncem srpna, když slunce bylo dosud hostem jeho ateliéru, ozvalo se na dveře zaklepání, nesmělejší, než když přicházíval kdokoli jiný. Zabručel: „Dále!“ a jen letmo se ohlédl.

 

Ale když se dveře pootevřely, ihned poznal návštěvu. Odhodil tužku.

Fanynka vešla. Za ruku vedla děvčátko.

 

Josef v první chvíli nevěděl, na koho se má podívat dřív. Tiskl Fanynčinu dlaň. Jak je dávno, co se naposled viděli? Její postava, tvář a celý život, který s ní přicházel, byly mu blízké, jako by se byli rozloučili včera. Ale jeho zrak se nížil k malému stvoření s vlásky jako klasy, které křečovitě tisklo matčinu ruku a širokým, modrým pohledem obhlíželo nezvyklé prostředí.

 

„Tak to je ona,“ řekla Fanynka a v jejím hlase byly dlouhé měsíce, po které čekala na tuto chvíli.

Josef přiklekl k dítěti.

„Jak jí mohu říkat?“

 

Jas radosti v něm zápasil se stínem provinění. Lekal se, aby se ho dítě nebálo.

„Volají na ni různě. Pepinko, Josefínko, jak kdo,“ usmívala se Fanynka.

„Líbí se vám?“

 

Pochopil, jak i jí záleželo na tomto okamžiku, a domyslel, kolikrát sladkost dávného objetí prostoupila její duši, když se naklonila nad dětskou roztomilou hlavou. Kolikrát zhořkla únavou samoty. Byla bohatší než on na trýzeň i na štěstí. A nyní přišla, protože si přála slyšet jeho souhlas, aby láska, vtělená do dítěte, žila z vůle a ve vědomí jich obou. Byl zaražen, dojat. I když dovedl děti vesele a něžně oslovovat, chyběla mu nyní slova a chyběl mu i hlas.

 

„Josefínko,“ chtěl říci, jenže to jen vydechl.

 

Děvčátko, v jehož tváři viděl svou podobu, se na něho dívalo vážným, zkoumavým pohledem.

„Neboj se,“ vybídla ji Fanynka.

 

Vzpamatoval se. Dojetí by mohlo takhle mrňavé děcko ještě vyplašit.

„Co bys chtěla, Josefínko?“ zvolal vesele. „Jezdit? Malovat?“

 

Byl rád náhodě, že si teprve nedávno donesl ze zahrady od Vorlíčků jako sedátko dřevěného trpaslíka. Holčičce jednoduše učaroval, byla to nezvyklá, veliká hračka. Josef ji posadil na trpaslíka a vozil ji po ateliéru. Pak přistál u stojanu, položil na něj nový list a rychle nakreslil psa, kočku, květiny. Maličká se dala získat. A on neopouštěl z levice její drobnou ručku, jen aby se dotkl jejích šatů, aby ji pohladil po vláskách, po snědých pažích.

 

Byl by si přál být s ní sám, i bez Fanynky, aby se mohl cele vzdát radosti, že objímá svou dceru.

„Zdá se vám možná malá,“ usmívala se Fanynka jeho pokusům, aby Pepinku rozesmál. „Ale po prázdninách už půjde do školy. Tak ten čas letí! Potom už s ní nebudu moci přijet. Proto jsem chtěla, abyste ji viděl.“

„Proč jsi nepřijela dřív?“

„Dala jsem se vícekrát ptát, jestli jste v Praze. Jednou jsem tu byla, ale nezastihla jsem vás.“

„Mělas jít k nám, do Spálené ulice.“

„Tam bych se bála,“ otřásla se hnusem.

„Teď? Proč?“ nedovedl si představit, že by někdo mohl být nepřítelem Fanynce, která by měla v náručí toto něžné stvoření.

„Smím si ji nakreslit?“ otázal se pokorně Fanynky.

„Je tvoje,“ usmála se krásně.

 

Vzal ji na klín a Josef rychle sáhl po tužce.

 

Byl rozechvělejší než před ženskou krásou. Kreslil svou dceru, dosud neviděnou, nepoznanou, neobjatou. A zatímco jeho tužka vroucně popisovala lehoulinký obličej, udivený pohled, dojemná ramínka, jako divoký déšť padaly mu duší oživlé vzpomínky na všechno, co se dělo před sedmi lety. Myslel na nepřetržité úsilí o kus pevné půdy pod nohama, na to, jak málo mohl své dceři dát, na chudobu bez východiska, na prokletí grošů. A vděčnost cítil, že Fanynka přes to všechno dovedla přemoci ponížení, vrátila se a na znamení odpuštění přivedla i dítě.

 

Vzhlédl od dětské tváře k její. Její výraz byl opět bohatší o něžnou moudrost, jakou mívají jen ženy, které bývají dlouho samy a dovedou přemáhat protivenství světa vlastní nevinností.

 

„Jsi ještě krásnější, když jsi s ní,“ řekl tiše, jako 3–D v nahrávce Massive Attack: „Daydreaming“.

 

Madona bolestná je mocnější než milostná. Její tělo kvete stejně, ale do jednoduché krásy tváře vpisují nebo vpichují svá znamení jehlice probděné noci, jimiž se jde bez čínské akupunktury k odpuštění, k porozumění.

 

„Prosil jsem tě, Fanynko, abych tě směl zase malovat.“

„To už je dávno,“ pousmála se teskně.

 

Holčička se cítila osamělá a ozvala se. Josef ji pohladil, ale vymáhal na Fanynce:

„Přijdeš zase brzo?“

„Na to je pozdě.“

 

Vztáhl k ní paži, ale opět ji spustil.

„Nikdy ti dost nevypovím svou vděčnost.“

„Bývala jsem šťastna,“ pravila jednoduše. „A mám Josefínu.“

 

Děvčátko se zmocnilo štětce a čmáralo po papíře barevné šmouhy, jakým by takový Knižák versus knižní detektiv mohl leda závidět. Fanynka jí v tom chtěla zabránit, ale Josef nedovolil.

„Bylo by spravedlivé,“ vrátil se ke své prosbě, „aby tě moje štětce ještě jednou namalovaly. Čím ses mi stala, jak jsem tě po celá léta viděl, co ve mně zůstalo.“

 

Rozhlížela se ateliérem, jako by hledala, v čem dosud žijí vzpomínky. Ale plátna zámeckých výjevů jí byla cizí.

„Půjdeme!“

 

Josef se sklonil k děvčátku. Přál si, aby na duši jeho dcery nezničitelně utkvěl dotek jeho lásky.

„Zůstanete v Praze? Uvidím vás ještě?“

„Zítra s námi půjde do města bratr. Nesmí nic vědět, nepustil by mě k tobě.“

„Přijď!“ zaprosil jen. „Někdy později tedy… budu čekat…“

 

A Fanynka tiše, jako by se bála, aby jí dítě neuslyšelo, slíbila:

„Přijdu.“

 

*

 

Počátkem září poslal Josef svá plátna na Čechy a v půli měsíce se tam objevil sám. Seznámil se s novými hosty, s půvabnou Kristinou a Helenou Kalnokyovými z Brodku, s baronem Mikulášem Esterházym, Giseliným švagrem. Chválili »Zátiší«, které Josef v dubnu věnoval Augustovi k narozeninám, ale obdiv se zvýšil, když rozbalil nové práce.

 

„Mánesi, to je hotový Watteau!“ zašveholil nahlas August.

„Chanson d´amour,“ zašeptala Gisela.

„Watteau?“ podivil se Mánes. „Maloval galantní sny. Vyhaslá zeleň, zmírající modř. Mé obrazy se nemohou rovnat jeho. Ale není v nich víc života? Víc skutečnosti?“

 

Hledali a přisvědčovali.

„Jsou to lidé, ne sny, a mají hodně citu,“ soudila klidná a vyrovnaná Helena Kalnoky.

„Dávám stejně před Watteauem přednost Fragonardovi,“ mlsně se usmíval Esterházy. „Jak maloval, tak žil.“

„Umělci nemalují, jak žijí,“ tvrdila Gisela. „Watteau měl jistě přesmutné srdce.“

„Nechceš přece tvrdit,“ smál se August, „že náš rozkošný Mánes má přesmutné srdce?“


Josef se na něho usmál, ale měl vděčný pohled pro Giselu.

„Watteau byl chudý a těžce nemocný,“ pravil, „proto maloval sny o rozkoši, která mu byla odepřena.“

„A krásné ženy,“ dodala Gisela, „které nikdy nelíbal.“

 

Hraběnka překvapila letos malíře tichým zamyšlením, zlaskavělým pohledem, snahou po dobrotě vůči všem. Jako by se modlila, skláněla zniternělou tvář nad výšivkou pro domácí kapli. Brzy pochopil: Gisela se dočkala po devíti letech splnění své tužby. Čekala přírůstek do rodiny.

 

Ztišil se všechen život na zámku.

 

Josefovi to bylo vhod. Skoro nevycházel z altánu. Pracoval od rána do setmění. Občas za ním přicházel August, četl mu zprávy o obraně Sevastopolu, posuzoval vojevůdce. Josef chtěl, aby Jetty, až přijede, našla hotové dílo, jehož náměty jí vloni načrtl do zápisníku. Výjevu s červeným slunečníkem věnoval nejvíc práce; zkoušel souhrn modří v nových harmoniích, prosil střídavě Giselu nebo Agnes, aby za ním přicházely se slunečníkem, snažil se zachytit na plátně jas letního vzduchu, opar horka nad zemí, milostné chvění půdy i nebe.

 

Byl sám, a přece šťasten. Ráno spěchával za započatým dílem tak dychtivě, jako by směřoval rovnou za milenkou. Prožíval hlubokou blaženost nerušené práce. V noci vycházel na výšinu parku, uklidněný, utišený. Vánek přinášející suchou vůni obilí laskal mu spánky. Když vyšel měsíc, světlo bývalo nad poli a jasem se naplnil celý rybník.

 

August, stržen mocí Mánesova štětce, přinesl do saletru dva obrazy, které chtěl kdysi věnovat drahanovickému kostelu, ale které nedokázal dokončit. Josef, štědrý z vlastní spokojenosti, dal se ochotně do opravy a znovustvořil líbeznou madonu v rouše modrém a svatou Filoménu v červeném, s růžičkami kolem hlavy.

 

Po měsíci se vyplnily jeho naděje, vlídně podporované paní Leopoldinou. Silva–Taroucové z Pohledu koupili dva obrazy. August, těšící se na dědice a vděčný za malířskou pomoc, požádal Mánesa o kopie vídeňských portrétů Karla VI. a Marie Terezie, dobroditelů rodu, a slíbil Mánesovi uhradit jeho pobyt ve Vídni.

 

Nyní bylo jisté, že bude moci nakreslit svůj »Domov« na kámen sám. Nečekal už na Jetty a neprodlužoval si pobyt na Čechách ani o jediný den. Vrátil se do Prahy, aby se přichystal na Vídeň.

 


„UKOLÉBAVKA“

 

„MÁŠ TVÁŘ stvořenou pro sochařův model,“ pravil Gasser a hnětl palci hlínu pro rozpracovaný reliéf. „Pořádnému muži patří orlí nos. A ty hluboké oční oblouky umělci.“

 

Mánes zvedl pohled od kresby, na níž pracoval.

 

„Nepokaž mi to!“ vykřikl sochař. „Pryč s tím měkkým úsměvem!“

 

Gasser, s nímž se potkal v Mnichově, učil nyní na vídeňské akademii; seznámil Josefa s uměleckou společností. Ve Vídni panovalo nadlehčené ovzduší, dýchalo se zde volněji, umělci nebyli závislí na jednom šlechtickém spolku jako v Praze. Skoro všichni malíři i sochaři pracovali na stavbě dómu. Josef však nechtěl využívat výhod pobytu a spěchal s úkoly. U stěny pokojíku osychaly už dvě kopie, které si August přál. Také kresba »Domova« byla skoro hotova. Dala autorovi hodně zabrat; do každé čárky, kterou Josef kreslil mastnou tuší na mramor, rozzrněný skelnou drtí, vkládal veškerou svou nelítostnou svědomitost. Oči ho rozbolely, jako když zhotovoval »Líbánky«; často večer noříval tvář se zrudlými víčky do vody. Ale jak se práce blížila ke konci, vracela se mu šťastná pohoda a společnost přátel mohla ocenit jeho dávku neposlušného humoru.

 

Sochař nebyl spokojen s modelací čela; setřel je, vytřásal z rukou únavu a přecházel dlouhým krokem světnicí.

 

„V tomhle kabátu by ses měl nechat zvěčnit,“ ukázal na věšák. „To by bylo sousto pro karikaturistu.“

„Zachránil mě před zmrznutím,“ hájil Josef kabát. „Znáš můj převlečník, v tom jsem byl jenom jak pod nejjemnější lazurou. Hrabě August mi poslal záchranu ze své lovecké garderoby.“

„Vešel by ses do toho pláště dvakrát.“

„Však se v něm taky procházím – jako v domě. I srdce mohu přikrýt jednou nebo dvakrát, jak je třeba.“

„A to bude úrok?“ ukázal Gasser pohybem hlavy na kresbu.

„Ukolébavka? Začal jsem ji v Praze. Ale chci ji dovézt paní Gisele.“

 

Myšlenku na cyklus ilustrací k národním písním choval už dlouho. A když sem přišla zpráva, že Gisela povila holčičku s očima modrýma jako fialky, které toho dne v parku vykvetly, pustil se do »Ukolébavky«, v níž Jeníčka změnil na Mařenku.

 

„Děvčátko má devět jmen, ale první z nich je Marie. Pokřtili je vodou z Jordánu,“ vyprávěl Gasserovi, co se dověděl z dopisu od Agnes. „A komtesy z celého okolí přijely blahopřát v hanáckých krojích. Na tom mám trochu zásluhy.“

„Šlechta si potrpí na ceremonie,“ zkřivil koutky Gasser. „Bylo by tolik slávy, kdyby se narodilo tvoje dítě?“

„Věru ne,“ řekl vážně Josef. „Ale moje »Ukolébavka« patří všem dětem. Tato matka nemá erb s korunkou.“

 

Věděl, že Gisela si pro všecko dobré, co pro něho vykonala, vděčnost každopádně zaslouží. I August mu v těchto dnech opět prokázal obětavé formy přátelství. Josef se dověděl o konkursu na výzdobu kostela někde v jižních Uhrách. Slíbený honorář za dvouletou práci zněl na osm tisíc zlatých. Josef se přihlásil a snil, že si přivolá na pomoc Quida. Konkurs však vyžadoval dva tisíce zlatých kauce. Josef neměl nikoho, na koho by se mohl obrátit. August se za ně ochotně zaručil.

 

„Jsem nedočkavý,“ svěřil se Gasserovi, „jak to dopadne s tím konkursem. Někdy v noci mě přepadá takový neklid, že musím rozsvítit, chodit, ani pilulky mi nepomáhají…“

„Přepracoval ses. Portréty, litografie, akvarely! Dřeš jako drožkářská herka. Zdvihni hlavu, odpočiň si aspoň minutu!“ vyzval ho Gasser, chtěje se pokusit o malířovy rty.

„U nás v Praze,“ přetřel si Josef prsty bolavá víčka, „si lidé myslí, že mohou od malíře žádat všecko. Má pískat na flétnu nebo skákat přes obruč? Někdy obojí zároveň. A je na tom vlastně kus pravdy,“ dostihl svůj fór vážnou myšlenkou, „protože v umění člověk vskutku ztrácí půdu pod nohama a píská kudlu.“

 

Gasser se smál jeho hořkému humoru.

 

Josef pohlížel na skicu. Pokusil se v ní o nový druh ilustrace písně, aby vzniklo ucelené dílo. Dlouho hledal správné pojetí a už se těšil na souboj s polostínem jizby a s paprsky, tavícími barvy. Broukal si nápěv. Poprvé jej slyšel od Fanynky.

 

„Třeba,“ připouštěl Gasser, „ti ty Uhry všechno vynahradí. Jen aby tě tam nerozcupovali vlci! Co by si tvůj hrabě počnul?“

„Ach, v tom směru jsem charakterní člověk. Budu živ tak dlouho, dokud mu všecko nevrátím.“

 

Ale hovor byl přerušen způsobem, který ho rázně vyléčil z nadějí. Do pokojíku vešel jiný z vídeňských přátel, Heřman Bergmann; pracoval před několika lety na úpravě Staroměstské radnice a nyní stavěl s Krannerem dóm. Protože měl ke slavnému staviteli blízko, dovídal se o mínění úředních míst. Mánes na něho upřel tázavý pohled.

 

„Chceš znát pravdu?“ otázal se architekt.

„Co řekl Kranner?“

„Kranner proti tobě není, zná tě přece ještě z Concordie. Ale pochovali to na ministerstvu.“

„Proč?“

„Mám ti opakovat, co prohlásil Thun Krannerovi?“

„Prosím tě o to.“

„Liberalista, vlastenec, pansláv, živel skrznaskrz nespolehlivý! Znáš ty jejich žvásty.“

 

„Škoda,“ zalitoval Gasser, přihlížeje, jak se napětí v Josefově tváři mění ve zklamání.

Ale proměna nešla tak daleko; zastavila se opět o myšlenku.

„Zvláštní. Ačkoliv jsem jim nikdy neublížil, jejich NENÁVIST vydržela déle než má.“

„Thun tu má Rubena i Trenkwalda,“ vysvětloval architekt, „ti jsou mu bližší než ty, osmačtyřicátník. Kritizovali také tvůj císařský portrét pro slezskou sněmovnu.“

„V tom mají pravdu,“ řekl trpce Josef. „Byl špatný. Za každý hřích se musí pykat. I když jsem se ho dopustil z nouze.“

 

„Žes jim neublížil?“ vrátil se k jeho myšlence Gasser. „Cožpak každý, kdo touží po volnosti, neukládá o existenci takových pánů? Bojí se a ze strachu utlučou každého, kdo jde proti nim.“

 

Josef měkce pohlédl na kresbu k »Ukolébavce«.

 

„Nedostanu se asi do ciziny nikdy. Kdyby nebyly vždycky příčiny mnohem horší, málem bych uvěřil, že mě vlast sama tak pevně drží a nechce, abych jí unikl.“

 

Pražák Bergmann, který klidně přesídlil za výdělkem do Vídně, se díval na Mánesa nerozhodně. Zato Gasser ocenil sílu, s níž český přítel zdolal prohru. Přiblížil dlaň k reliéfu a naznačil pro čelo větší výšku; jeho prsty však zůstaly bezmocné před hrdým zásvitem očí.

 

„Co budeš dělat?“ tázal se Bergmann.

„Dokončím práci a vrátím se. Mám na Hané pěkný ateliér uprostřed přírody. Snad už rozkvetl šeřík.“

 

Přátelé ho chtěli rozptýlit. Zakázali mu práci a vzali ho s sebou na výstavu francouzského umění; byl jim vděčný, i když jeho humor zůstal natrpklý.

 

„Aspoň vidíš, jak má naše vídeňské obecenstvo rádo francouzské polévky,“ řekl Gasser, když vcházeli do síně.

„Proč ne, když jsou tu kuchaři zvučných jmen?“ pravil Mánes. „Slyšel jsem už při snídani, jak je na sebe Vídeňáci pokřikují s chvějícím se chřípím.“

 

Obecenstva bylo v síních hodně a vskutku se snažilo, snad z úcty k obrazům, vyjadřovat své nadšení řečí malířů. „Très beau!“ bylo slyšet. „Charmant!“ Tři umělci šli podél stěn; Gasser měl rád ironický vtip českého kamaráda a provokoval ho. Josef žertoval, ale barevné výboje Francouzů ho zaujaly.

 

„Perleť, azur, neurčitost, záhadné reflexy! Nezlobte se, ale proti tomu je německé umění opravdu DŘEVĚNÁ KOZA.“

 

„Delacroix!“ upozornil Bergmann na obraz Araba na koni, střílejícího v trysku.

 

„Přál bych si, aby to viděl náš Quido. Potřebujeme všichni víc světla na paletu. Jsme příliš slušní, ukáznění, nechceme dráždit. A přece barvy mluví. Jako básně, jako písně. Proboha, nejsme přece písaři!“

 

Vracel se k jednotlivým obrazům a zdržel se na výstavě ještě dlouho sám, i když ho oba přátelé opustili.

 

Když se vrátil domů, napsal na Čechy žertovný dopis o shluku olejových barev na útěku, věděl, že tím udělá Augustovi radost. Těšil se však, až ráno zasedne k »Ukolébavce«.

 

*

 

Odpolední slunce prozářilo svěží listí a spustilo měkký stín do žudérka i na doškovou střechu, z níž kvete hromotřesk, chránící před bouřkami. Otevřený práh nad vchodem je pod ochranou obrázku bohorodičky. Vlaštovka usedla na kraj střechy a naslouchá vroucímu zpěvu zevnitř.

 

Spi, Marjánko, spi, zamkni očka svý…

 

Kde to viděl a slyšel? Jednou, desetkrát? Bylo to v Břeclavi či v Bílovicích? Má takový obrázek pevně zasazený v paměti.

 

Na prahu na dětské židličce leží odhozené šatičky s červenou sukýnkou. Nad ní se zvedá zelená, červenými srdci zdobená kolébka. Půl jizby je ve stínu; tam vše taje v neurčitý tvar a barvy se povlékají šerem, ale i v jejich utlumení je zřetelná tvář matky a její postava, zatížená šťastnou únavou. Její pohled, ač skoro neviděný, zaplňuje celou jizbu teplem a dítěti se dobře spí na jeho výsluní.

 

…dá ti hezounké šatičky,

nedá tě za svět celičký,

spi, dušičko, spi!

 

Rám ornamentu dává výjevu mateřské i dětské blaženosti ráz listu vytrženého ze zpěvníku. Na světlé ploše jsou noty se slovy, napsanými krásným, starobylým, ale srozumitelným písmem.

 

Ta kresba je dílem malíře, který tajně přiložil svou dlaň k matčině, aby směl pohoupat kolébku, jak to však nikdy neučinil ve skutečnosti.

 

*

 

Gisela ho nezklamala. Zkrásnělá mateřským štěstím, zvolala nad dárkem:

„To je nádherné!“

 

Do zámečku se opět vrátily dny letních zábav a večery hudby a tanců, ale vše bylo ve znamení dítěte. Přijeli manželé Gallenbergovi, Kristina a Helena Kalnokyovy, občas se zastavili důstojníci z Olomouce a Prostějova, někdy zavítal arcibiskup Thysbært, zapřisáhlý odpůrce tabáku, za jehož přítomnosti se muselo kouřit jen potají. Hosté konali výpravy na třešně, koupali se, chytali raky, projížděli se při měsíci na rybníce, koncertovali na hřebeny, tančili polku.

 

Josef navštívil po řadě i všechny známé ze vsi. Se svátečním srdcem vyšel do polí, odkud ještě zněly zvuky naklepávaných kos. Žito i ječmen byly už sklizeny, žně došly k pšenici a ovsům. Včely šuměly okolo dokvétajících lip. Nachové trávy vytvořily lukám letní ruměnec.

 

Nikdy netoužil Josef po práci jako tohoto léta. Ale považoval za svou povinnost splatit nejdříve dluh; portrétoval, zdobil dopisní papíry, a když si to Bedřich ke čtyřicátým narozeninám přál, pustil se i do jeho portrétu. Byla to příležitost vzdát mu malířský dík za všechno, čím se zasloužil o jeho život.

 

Dámy žádaly pro Bedřicha vznešený oděv, ale Josef chtěl vymalovat toho Bedřicha, který odmítl zanechat vlastenecké činnosti, třebaže mu za to ministr Bach nabízel proboštství.

 

„Oblečte se co nejjednodušeji, prosím! Vezměte si sutanu, vím přece, že jste v životě prostý, jako bývali kněží dávno. Vaše vznešenost je v poslání, kterému sloužíte.“

 

Později ho poprosil, aby si přehodil přes ramena plášť; chtěl jím zdůraznit povahu, která se nespokojuje domácím pohodlím, ale vydává se na cesty plné obětí.

 

Snažil se v portrétu vyjádřit složitost Bedřichovy povahy i svou upřímnou úctu. Vložil ji jemnými tahy křídy do pevné tváře, do skrytého sebevědomí, na něž má právo člověk, jenž pohrdá malostí a zná pocit duševní neposkvrněnosti. O tom mluvil postoj, pohled zpod mocného obočí, jemná křivka úst.

 

Teprve pak se uvolnila Mánesovi cesta k tomu, co ho přitahovalo. Cítil, že se v něm otvírají nová zřídla obrazotvornosti. Tužka v jeho prstech nabyla dravosti a výmluvnosti; jako by se potají smála, když na výletu do Jesence črtala komtesu Kalnokyovou v trávě, a jako by zavýskla, když zaznamenala strom ověšený slunečníky a klobouky veselé společnosti. A když všichni odložili skicáře a odpočívali v dřímotě na vyhřátém trávníku, osaměl s bytostmi neméně milými: s lučním kohoutkem, s třezalkou, s čičorečkou pestrou.

 

Když se výletníci vypravovali domů, Mánesa nenašli. Jetty Gallenbergová ho objevila až večer ve vsi, kde si za cukrovinky kupoval chvíle dětského času. První jejich setkání o samotě bylo trochu rozpačité.

„Myslela jsem, že se neuvidíme několik let,“ řekla.

„Proč by to bylo nutné?“ otázal se a dával jí celým výrazem najevo, že se chce podřídit všemu, aby jí usnadnil dobrý vztah. Byli si blízcí jako lidé, kteří spolu prožili velké a nebezpečné známosti.

 

„Přestanete se dvořit krásným ženám?“ podivila se Jetty. „Chcete se stát malířem dětí?“

 

Ani jí nemohl vyprávět, jakou prázdnotu cítí v dlaních od té chvíle, co okusil, jak chutná stisk ručky malé Josefínky. Vést ji po trávníku k potoku – zastavit se s ní pod hnízdy s ptačími mláďátky – říkat jí jména květin – koupit jí cukrovou píšťalku na pouti před kostelem a pak ji opět vést, vést ji pevným stiskem ruky pod ztemnělým nebem, pod prvními hvězdami, vést ji bezpečně, otcovsky, láskou!

 

Hledal cestu k dětem okolo sebe a náhle je viděl všude, vnímal jejich smích a křik, líbily se mu víc než dřív. Vztah k dětem souvisel přímo s přáním vyznávat se v barvách a světle; dětský svět se mu k tomu nyní jevil mnohem příhodnější než zámecké rokoko. A když mu August navrhl, aby namaloval jako výzdobu nade dveře v hlavním sále rodové znaky, souhlasil, ale vymínil si, že je svěří dětským postavám.

 

Bedřich, který se chystal k odjezdu, rozpomněl se na aféru s diplomem.

„Hlídej ho, Auguste! Obléknete ty děti slušně?“

 

Josef se neurazil. Doprovodil Bedřicha do Prostějova a na náměstí se srdečně rozloučili. Když dostavník odjel, prohlédl si Josef dětské výjevy na zámeckém portálu, představující život ve vojenském lágru.

 

V poště, kterou vezl zpět na Čechy, byly noviny se smutnou zprávou, že v Plzni přišel o život Josef Kajetán Tyl.

 

Josef si připomínal několik krátkých setkání s čestným, obětavým a laskavým chlapíkem, jehož heslo naň působilo od mladých let. »Všechny naše kroky musí vésti láska k národu a jeho štěstí!« Tyl se mu nezpronevěřil ani v nejtěžších chvílích, ani když ho rakouská vláda vyhnala z Prahy a čeští nrpřátelé jí ještě dodávali záminky. Protloukal se s celou rodinou na pouti po venkově, ale do poslední chvíle se nevzdal.

 

Zdálo se mi vždy, vzpomínal Josef, noviny s černým rámečkem na klíně, že jsme si v něčem podobni, nebo aspoň blízcí. Nejsem tak bojovný. Nemám jeho neohroženost. V mých zbraních není slovo. Ale škoda, že se Tyl nedočkal mého »Domova«. Snad by v něm byl poznal duši své písně. Vrátil se do ateliéru v altánu zamlklý. August, kterého trápila bolest v chodidle, ho tam očekával; říkal, že nejlépe zapomíná na útrapu, když pozoruje Mánesa při práci.

 

„Dáme se do smutného obrazu?“ otázal se, když vyslechl Josefovy noviny.

„Když je život neveselý,“ odpověděl Mánes, „zkusme jej zkrášlit.“

A svěřil se mu s námětem z posledních dnů.

„Rád bych nakreslil cyklus scén ze zdejšího života.“

„Budeme modely?“ radoval se August.

„Tu obtíž vám ušetřím. Přenesu život dospělých do dětského světa.“

„Nebude to k smíchu?“ obával se hrabě. „Nebudou ty děti nahé?“

„Právě proto budou nevinné,“ usmál se Josef.

„Máte moje požehnání,“ mával rukou August. „Začněte s těmi andílky.“ Ale Mánes nemínil dělat andílky, nýbrž pozemské děti.

 

Znal kresby Machkovy i Tkandlíkovy, měl rád Braunovy putti z vrtbovské zahrady. Nehledal však vzory. Děti ze starých obrazů se mu zdály příliš strojené, bez rozkošné vážnosti, kterou u nich viděl, bez veselí, s nímž dovedly napodobit dospělé. Vypravil se na dětské procesí do Služína. Maryša i Fanynka, modely jeho prvních hanáckých studií, byly už několik let maminkami; malá Jenovefka a Tomášek se nyní stali jeho modely. Vodil si je do pavilónu, kde bylo stále připraveno dost sladkostí i hraček. Seznamoval se s dětskými pohyby. V chlapcích nacházel budoucí mužskou lehkovážnost, v děvčátkách viděl předznamenání láskyplného mateřství.

 

A hanácké zdravé a buclaté děti byly takové, jaké si přál do svého dětského ráje, kde nestraší nemoci ani bída.

 

Tři týdny po zprávě o Tylovi přišla z Prahy další trudná zvěst: zemřel Karel Havlíček. Ferdinand Náprstek psal, jaký mu vystrojili funus a jak lidé slavili osamělého bijce z kutnohorských let (stejně jako Josef Kajetán Tyl byl rodákem z Kutné Hory). Ale policie hlídala, zavírala. I z dopisu Erbenova, který měl psát doprovod k »Domovu«, četl Mánes, jak olověné nebe stále tíží Prahu.

 

Čechy byly zátiším, a výjevy, které se mu nořily z mysli a které se chtěly vtělit v obrazy, lékem proti těžkomyslnosti.

 

Prožíval s dětmi radost koupele v rybníce. Byl s naháčky v lese na honu. Ozdobil koketním kloboučkem malou jezdkyni, chystající se – jen v dlouhé sukni – k vyjížďce, a kavalíra, podávajícího jí bičík a květinu, obul do vysokých bot, aby tím víc vynikla jeho nevinná nahota. Rozehrál drobné postavy v pohybu tance, vdechl jim milost při hostině a jako obecenstvo při hudební nehubené produkci je vybavil všemi nectnostmi dospělých. Něžná únava je v pleti děvčátek, plavících se člunem po večerní hladině. S jakou grácií tiskne chlapeček s kloboukem v ruce polibek na paži nahé krasavice! S jakým půvabem zdvihá malá komorná svícen, aby ozářila tuto scénu na prahu hvězdné noci! Jak pravdivý je pohyb malé malířky i pohled, s nímž sleduje společnice její práci! Všechny vlastnosti dospělých zde byly v kukátku úsměvné shovívavosti.

 

Sotva dokončil tuto malou kroniku blaženého života, dychtivě se vrhl do nové práce. Chtěl zachytit dětskou alegorií roční období. Jako symboly zvolil úkazy, které dobře znal, a barvami se snažil dopovědět ostatní. Zimou bylo dítě s větrným pláštěm nad ledově modrou a bělostnou zimní krajinou, kde pod stromkem našel úkryt zajíček. Děťátku–jaru i žezlo rozkvétalo a z koleje pily první vlaštovky; i když to ještě v barvách studí, oblaka mají růžový přísvit a na svět se dere zeleň z útrob z chodeb země. Plochy. Léto hoří souzvukem modře nebes a zlata polních klasik klasů; génius tohoto období, v náručí slunečnici, svlačec a stolistku, má zlatozelený plášť; vysokým obilím, v němž žhnou máky, běží koroptev s mláďaty. Podzim s pláštěm v barvě zlatého listí letí zbarveným lesem k zfialovělým horám; ale v listech je teplo posledních slunečních dnů.

 

Nakonec vypracoval Josef ještě dvě supraporty, v nichž spojil léto s podzimem a zimu s jarem.

 

„Ty dvě děti poznávám,“ řekl August, nadšen nádherným doplňkem k silva–taroucovskému znaku. „Ale to třetí?“

 

„Nepoužívám modelů zcela přesně,“ odpověděl Mánes. „Mám v paměti představy, jimž je přizpůsobuji.“

 

Třetí postava patřila holčičce venkovské tváře i účesu. Přál si, aby jeho dcera Josefínka tu s ním byla aspoň na obraze. Jednou má zavřené oči a spí na snopu klasů. Podruhé, zahalena do pláštíku, skromně se dívá na paní Zimu, schoulenou v kožichu. Na obou malbách je tato dívka jako z jiného světa. Není vznešená; nepředstavuje nic než dítě. Má v sobě pravdivost života a všechnu malířovu vroucnost.

 

*

 

Předposledního srpnového dne vypukl ve vesnici požár.

„U Dolínků to celé komplet chytlo!“ přiběhli zděšení obyvatelé. „Vylila se vařící fermež. Už chytají dokonce střechy okolo!“

 

Čeleď zapřahala. Společnost na zámku se právě bavila tancem menuetu. Mánes pracoval v pavilónu; odhodil štětec do trávy a střelhbitě gymnasticky hupsnul ještě se zahradníkem na odjíždějící vůz.

 

Hořící sláma létala vysoko jako děsuplný hitchcockův ohňostroj, vítr ji rozhazoval a požár stravoval stavení jedno za druhým. Lidé sváděli s rozvášněným živlem marný boj. Vynášeli ohořelý majetek, vyváděli dobytek, konejšili křičící krčící se děti. Josef se vrhl mezi nejodvážnější hrdiny dne; vnikl se zahradníkem do hořícího stavení a vynesl s ním truhlu s peřinami. Několikrát se do domku vrátil, zpocený, se zničeným oblekem. Když přijela četa kyrysníků ze Stařešovic a vojáci se pustili do souboje s požárem, zůstal Josef v řadě mezi vesničany a podával nádoby s vodou.

 

Vrátil se na zámek uondán a zdecimován až k večeru, když už se plameny ztratily v popelu. David Koller by napověděl, hledej výrazivo mazáka mezi kousky popela.

 

„Choval se jako chrabrý kamarád,“ hlásil August celé společnosti. „Lidé z vesnice ho chválí do nebes.“

 

Ženy na něho pohlížely obdivnýma očima, jako by se byl záchrany zúčastnil z rytířské dvornosti pro jejich čest.

„Vždyť se s nimi se všemi znám,“ opáčil Josef. „Oni by mi jistě taky pomáhali.“

„České umění má v tom dobrou i smutnou tradici,“ připomněla paní Leopoldina. „Mácha! Naštěstí tobě to tak krutě neutrhne koule – a nevyprudí navíc boule…“

„Na mě ještě čeká tolik práce.“

 

Paní Leopoldina věděla, že slíbil obraz pro domácí kostel a jiný pro Laškov. Modelem mu měla být Agnes.

„Ale Agnes se tak brzy nevrátí. Počkáš na ni?“

„Měla byste mi telegrafovat aspoň pro její ruce. Jsem celý nedočkavý.“

„Co tě zase pokouší?“ ptala se zkušeně.

„Zbavil jsem se námětů, které mě znepokojovaly. Stojím už čelem k jedinému úkolu a zdá se mi, že jsem konečně dost silný, abych se ho mohl odvážit.“

„Ale který je to úkol?“

„Pokoušel mě od mládí. Naše minulost! Nikdo ji nepozná. To, co se kreslí, je bohapustá lež.“

„Rozumím. Ale námět?“

„Rukopisy! Lidem jsou těžko čitelné. Ale co kdyby teď ožily v kresbách?“

„Češi milují svou minulost,“ uvažovala paní Leopoldina, „už proto, že je to jediné, co nyní smějí milovat.“

 

Když jel August koncem září na Šternberk, vyžádal si Josef, aby ho směl vyprovodit, a vrátil se s nákresy hradu, které už byly novou přípravou.

 

Uprostřed barevného října přijela na Čechy také Kristina O´Hegertyová s třemi dětmi. Nakreslil si je všechny, a zejména mládí její nevlastní dcery Karolíny – předurčené pro nedělitelnost majetku k osamocenosti – dojímalo ho smutným půvabem. Když kreslil kadeře, věnčící jemný obličej, něžné hrdlo a pootevřená ústa, když lehkými doteky něžně zdůraznil hebkost pleti a měkkost rtů, vracel se ve vzpomínce až k chlapecké lásce, k nešťastné sestřence.

 

„Máte v rukou jen tužku,“ řekla s obdivem Gisela, „a přece má Karolínina tvář několik odstínů.“

„Vidím ještě o odstín navíc. Líbí se vám, viďte?“ tázala se Jetty.

„Je to dítě.“

„Je jí šestnáct a hledí na vás očarovanýma očima. Máte ji rád?“

„Je mi jí líto. Prosila mě, abych jí opsal píseň o slze, kterou jste včera hrála. Je předurčena bolesti.“

„Jste přecitlivělý – jako vždycky,“ řekla Jetty žárlivě.

„Ale není v tom jeho síla?“ namítla Gisela.

 

S podzimem ochladly i lidské vztahy. Víko klavíru zůstávalo uzavřené. Odjeli Gallenbergovi. Loučili se O´Hegertyovi a snivá Karolína viděla zamženým pohledem hluboké a pronikavé oči malířovy, když jí líbal konečky prstů.

 

S Bedřichem a Giselou jako s přáteli nejdůvěrnějšími vyšel Josef na rozloučenou na procházky, které měl nejraději: k jednomu tři sta let starému náhrobku dcer Bohuslava z Kokor na drahanovickém hřbitově, do Služína, kde si v kostelíku oblíbil madonku z lipového dřeva, do mlýna Kruháku a na Pilávce, kam si mlynář přivedl jednu z dívek, které Mánes kdysi maloval.

 

Koncem října odjel do Prahy. Nechával za sebou plodné léto. Ale stál na prahu zcela nové epochy.



Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář Ogundele - 15.3.2018 > MUSÍŠ ČÍST:

Jmenuji se Sandra jsem z Los Angeles, jsem zde, abych svědčil o skvělé práci velkého kouzelníka, který mi pomohl se všemi svými problémy dnes jsem šťastný kvůli němu, všechno začalo v roce 2002, kdy jsem byl ženatý s mužem Johanem Smithem UK, mě po 15 letech manželství unavuje a není žádné dítě a věci jsou pro nás obtížné, finančně jsme nebyli v pořádku a můj manžel se snaží o rozvod jen proto, aby mě žil sám a tvářil se životu, modlil jsem se k Bohu abych ho vrátil, až do roku 2016, kdy jsem se setkal s přítelem, který mě vedl k doktoru Ogundeleovi kouzelníkovi, který jí pomohl s vlastními problémy, povzbudil jsem ho a kontaktoval ho, první věc, kterou řekl, bylo, že moje problémy jsou u konce od kontaktovali ho za pomoc. Věřím mu a zeptám se ho, co mám dělat dál, řekl mi, co mám dělat, a poté řekl, že se můj manžel vrátí ke mně, aby mě prosil o kolena za 24 hodin, to bylo po 10 letech rozvodu, překvapivě po jeho práci, můj manžel přišel prosit na kolena, naléhavě ho přijal a informoval o tom Dr. Ogundele, řekl, že pro mě bude hodit Money Spell, aby moje rodina byla finančně výhodná, a pracoval jsem s ním po 48 hodinách všude jít lidé milují mě a mé podnikání se pohybuje dopředu za to nejlepší, teď jsem šťastná a ráda informovala svět, že je to nejsilnější člověk, se kterým jsem se setkal kdekoliv na světě, že má řešení jakéhokoliv problému, který máš, on není peníze vědomí, že pomůže a počkat, dokud jste v pořádku před očekáváním jeho ocenění, takže moji bratři a sestra, pokud jste v jakékoli situaci a potřebují pomoc i poradenství, měli byste kontaktovat Dr. Ogundele dnes a vaše problémy vyřešeny. Zde je jeho email: ogundeletempleofsolution@gmail.com a jeho číslo Whatsapp: +2349065101630 a Viber číslo: +27638836445. pro vás, kteří potřebují pomoc, a pro ty, kteří mi chtějí poděkovat za dobrou práci.
<reagovat 
mystikus (Občasný) - 16.3.2018 > mamlásku vocásku, ne já nic nemusím :)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter