Probuzení bohů Egypt 4. den 2. dekády 2. měsíce 2405 BC

V ulicích hladového mnohoměsta Iunu volně pobíhali jen nesnědení psi a kočky. Půlnoc se pomalu naplňovala a zbylí obyvatelé se schovávali ve svých zalígrovaných domovech. V posledních týdnech v zaprášených křivolakých uličkách nebyl po setmění nikdo jist životem. Povídá se, jak prázdným nočním městem létá temný démon Izmael a provází ho suita zaběhlých zvířat. Koho naleznou – toho roztrhají na kusy. Ani palácová stráž po večerní modlitbě nevystrkovala drápy za hranice Vnitřního města. Na opuštěném bazaru se proháněl jižní chamsín a v rohu u ruin Jasmínové brány se pod plachtou k sobě tiskli dva potulní kejklíři.
Před polednem prováděli nedaleko Slunečního chrámu roztodivné kousky s ohněm i mečem. Jejich mistrné počínání přivábilo k oknu i faraonova správce města, aby z málem nadoblačné výše palácové věže pohlédl na jásající shluk zvědavého lidu. Hluboké vrásky na zachmuřeném čele sedmnáctého správce prozrazovaly nekončící starosti o budoucnost města.

Pyšná egyptská metropole se sto let prohýbala pod záplavou exotického zboží, koření, drahých mastí, otroků, ale i neznámých dryáčnických lektvarů a orientálních černých umění mysli, spánku i těla.
Hlučné bazary plné naditých obchodníků rozhodně netrpěly nedostatkem zvědavců ani místních vypasených kupčíků. Lid prostý též neumdléval pod knutou vládce a řečeno slovy jitřního tepače slov Rubena Al-Osira, metropole světa Káhira byla macatá nevěsta na výsluní moci a kulturní svěžesti.
Není jisté, zda svá slova vzkřikl do paměti větru za ranního kuropění, v čase vlády nad svým tělem z obou světů, nebo již po každodenní nezřízené vinné polední snídani. Rubenův osud je kupodivu zaznamenáníhodný.

Narodil se prý ošklivé mladé pelištejce, jíž nedaleko Ghazy znásilnil jakýsi nezkušený beduínský pouštní bojovník. Z radosti, že si konečně splnil milou mužskou povinnost a obšťastnil svým horkým semenem lůno své první skutečné ženy, ji překvapil hned třikrát.
Ze zoufalství, že je tak ohyzdně nevábná, ji pořezal dýkou na obličeji, aby nikomu ani myšlenkou nenaznačila, který tajemný bojovník od Mrtvého moře přitiskl na ní svůj pyj

a snad i dal vzniknout novému životnímu příběhu. Pohodil do písku tři zlaté mince a navždy zmizel. Pelištejka, přes zranění šťastná, že má pro koho dýchat pod spalujícím sluncem, které ji zatím neposkytovalo stínu, posbírala jmění a zařekla se, že jej uschová pro život, který jí počal klíčit v opuštěném lůně.
Od prvních zvídavých krůčků bylo jasné, že budoucí básník nebude jen tak lecjaké neposlušné dítě. Matku téměř utrápil, přesto, že docházel každý den do Nouriho školy pro Zdokonalení každodenní práce a výuku filozofické četnosti myšlení. Kostrbatý název vycházel z nutnosti uživit učitelovu rodinu přilákáním ratolestí zabedněných rodičů odkojených čerstvým - ovšem bezduchým – povětřím na svazích hor, mezi ovcemi a kozami. V jinošském věku patnácti jar sbalil Ruben pár drobností a vydal se za poznáním do světa. Matka tři roky na to skonala a proslýchalo se, že její historka s pouštním milovníkem má jisté trhliny. Lékař konstatoval smrt utonutím v moři, ale vyslovil dohad, že její lůno nikdy nepoznalo muže.
Syn zatím léta cestoval, ale kam je zahaleno tajemstvím. Ví se jen, že doputoval do pupku civilizace – vítězné královny světa – Kemet (Černá země = Egypt). Kdesi tvrdil, že se nějaký čas zdržoval v Jerichu u moudrého poustevníka Enkina, pocházejícího z Eridu od dalekého Eufratu. Údajně sloužil i v téměř nedostupném Chrámu blažené shovívavosti a květu marnivosti, ale nejspíš se jedná o dědkovské tlachy.
Dnešní Al-Osire tráví noci v pijatikách a je-li mu umožněno - v prostopášném veselí mezi nemravnými tanečnicemi. Polední slunce jej vyžene z pelechu a neznaboh v mžiku trojčí, co by kde vyzunkl a koho ze slušných blahořečených městských starších svými veršíky znemožnil nebo napálil před tváří správce či považte, vladaře.

Z paláce se ozval hlas noční hlídky. Noc se zlomila k ránu. Chamsín se na tržišti náhle ztišil a prázdný prostor vyplnilo do poslední skuliny těžké zlověstné ticho. Potulní umělci vycítili nebezpečí a plachta se klepala v bezvětří, jako čechraný vavřín. Měsíční svit uvadal nad prázdnými regálky a narychlo zbitými konstrukcemi stánků. Panický strach se jim vtikl pod kůži a nedovolí poodhrnout střechu bídného příbytku, přestože si k večeru notovali, jak šťastně vydělali. I za nájemnými ženštinami nebo ztepilými chlapci se jim zachtělo, ale nakonec raději šetřili domů. Nyní však by se jim krve nedořezal.
Štěkot psů se pomalu blížil k bazaru.
Vyběhnout bůhví kam, ale pryč. Třeba i do náruče smrti, ale nečekat schoulen a oslepený.
Nebo ani nedýchat a modlit se k núbijským pouštním bohům?

Titkul přetavil strach v odvahu a vyrazil z úkrytu. Paprsek měsíční záře prořízl tlustou oponu lepkavé tmy a osvítil vysokou postavu dobře stavěného vznešeného muže tmavých dlouhých vlasů, asi pětatřicetiletého. Prchající se překvapen zastavil a poklonil se. Onen muž pokynul, aby jej následoval. A tak se stalo, že si jeden kejklíř prodloužil svůj ubohý osud a druhý přestal své jméno používat, jakmile psi roztrhali jeho skrýš a kočky dokonaly dílo zkázy.

„Kdo jsi, vzácný pane,“ neváhal s otázkou vždy zvědavý kejklíř.
Tajemný zachránce si opovážlivce přeměřil pronikavým pohledem, ale rozjasněná tvář se mírně pousmála.
V prázdné ruce se mu zjevil klacík, kterým nakreslil do prachu ulice jakýsi znak.
Snad velký zub. Skoro jako sloní kel.
Titkul se sice tradiční odpovědi nedočkal, ale bezesporu mu zkřížil cestu velmi mocný pán a mág k tomu.
Nesourodá dvojice se asi hodinu pohybovala potemnělými tichými uličkami Staré čtvrti a poté zmizela neznámo kam.


Kotouč Slunce už netrpělivě postával nad palácem vladaře, když mazaný lišák Tanarito budil Rubena. Tenhle třináctiletý nezbeda z Džehutu, byl virtuózní kapesní zloděj.

Ani párem volů ho rodiče neudrželi na poli nechenském. Neměl chuť neustále zapichovat do hlíny dřevěnou čepel rádla nebo připevňovat tyč k volským rohům. V době peret, po nilských záplavách, se sešla celá rodina při rozbíjení hrud na poli.
Jedinou změnou v nikdy nekončícím zápase s přírodou byla výměna dřevěných motyček se sestrou. Jednou A jindy V.
Pláchl do vysněného centra dění. Brzy však pochopil, že vybájený Iun je našminkovaná děvka bez skrupulí. Nenasytný had z ráje, který vysává lidské oběti.
A tak se zařídil podle situace.

Nalezl ochránce i přítele ve veršotepci, který sice za bílého dne popíjel na tržišti, klábosil
s obchodníky a honil poběhlice, ale také mnoho znal a viděl souvislosti jevů, které jsou obyčejnému člověku zatajeny.
Nerušeně provozovali taškářskou živnost, ovšem před dvěma měsíci zahalila vzkvétající metropoli mlha pochybností a strachu.
Nejprve zmizeli nejbídnější nuzáci živořící za branami.
Nikomu nescházeli. Za pár dní se v ulicích Vnitřního města našly první zbytky po čerstvém rozcupování člověka. Jakmile místní poznali v části hrudi jizvy známého užvaněného starce z předměstí - pokojný tep města se prudce zrychlil. Nikdo nechtěl být další oběti neznámé hrozby. Vnější brány stráž na noc uzavírala, přesto nechutnému zabíjení nebylo konce. Z ulic se záhadně ztráceli psi a kočky.
Zprvu se správce domníval, že se hladomor z Horní země rozšířil i do jižní chudinské části města, ale nedostatek potravy nebyl důvodem tolika krveprolití. Navrhl proto vladaři, povolat Velkého elamského astrologa a mága Madakta, který by vyčistil svěřené území od rejdění temných sil.
Taková náročná operace si vyžádá velké množství zlata a drahého kamení. Jinak elamského krále i samotného hvězdopravce - poskytnout vladaři Egypta pomoc - poklesne na minimum.
Mezitím se pěvec a básník probral. Zdál se mu zase jeho oblíbený sen, v němž líbá svoji lásku Emet a ona říká konečně ano před oddávajícím knězem. Potíž byla v tom, že Emet je kněžkou v svatyně Líbezného klidu. Pečuje spíš o mrtvé duše než o živé milence.

Ruben s Tanaritem tak kujou pikle, jak vytrhnout krásnou Emet z doživotních okovů chrámového řádu. Scházejí se třikrát za desetidenní týden při pravidelných nákupech na bazaru. Stihnou pár něžných pohledů, občas dotek ruky a zřídka letmý polibek v uličce. Riskují značně. Znevážení postavení chrámové kněžky světským polibkem je trestáno smrtí provinilce a zapuzením řeholnice. Což vyšlo prakticky na stejno.
Za poslední rok společného naučil rebelující básník malého zloděje téměř vše, co sám poznal a pochopil se při svém putování z východu do velkého Iunu. Tanarito byl neuvěřitelně bystrý a logicky uvažující student. Vstřebanou látku dál rozvíjel a tvořil nové konstrukce, přičemž se neustále na něco ptal, až šla - byť sečtělému - Rubenovi hlava kolem. Pomalu přemýšlel, že by šikovného kluka poslal do učení k moudrému Enkinovi.
Nejdříve ale je třeba ukončit Emetino klášterní vězení.
Už je poledne, musí hbitě na trh, jinak svou princeznu dnes propásne. Vzal to zkratkou kolem tesařské dílny a podél jezera. V této oblasti lze očekávat městskou stráž, ale co naplat.
Spěchá.
Široká třída Pod měsícem je v ústí na Velký bazar ucpána handrkujícími se místními i trhovci.
Nalezli hromadu lidských vnitřností.
Zase.
Děvče od stánku s proutěným zbožím šmejdilo po cestě, jestli někde neleží nějaká zapomenutá tretka nebo cingrle a přitom vybízelo obyvatele okolních domů k nákupu košíků.
Uklouzla po vyvržených střevech a rozplácla svůj opálený zadek mezi opuštěné lidské srdce a ohryzaná játra. V ten okamžik se krutě a zcela pochopitelně pozvracela.
Mezi ostatky těla ležela netradiční zakrvavená čapka.
Kdosi z přihlížejících vykřikl :
„Ta patří jednomu z těch žonglérů odkudsi z Núbie, co vystupovali včera u Chrámu. Kouzlili s ohněm a polykali meče. Určitě je to on.“
„Chudák má to za sebou,“ vykřikl druhý.
„Čeká nás to všechny. Hrozná doba.“
„Bozi se na nás zlobí za rozmařilost a lásku k mamonu,“ přidal se do pouliční disputace prostý poutník.

Nedočkavý milenec se protáhl mezi čumily a už se vmísil mezi prodejce.
Zahlédl Emet.
Stála asi dvacet kroků od něj.
Krásná, životem kypicí, sotva dvacetiletá žena s mandlovýma očima.
Dlouhé vlasy barvy noci měla stažené okem na temeni.
Ruben odhodil všechnu opatrnost i nutné inkognito a zamířil přímo k ní.
„Emet, lásko moje, miluji tě.“
„Rubene, ty blázínku. Uvidí nás stráže nebo pomluví lidé z trhu a budeme ztraceni. Vydrž ještě. Otec mi slíbil, že mne do roka vykoupí z chrámové knihy a budu moci svobodně odejít. Miluji tě.“
„Spanilá kněžko mé nevinně vilné touhy, rozkvetlý kvítku mých každodenních snů. Víš dobře, že slibům tvého otce nevěřím. Je příliš spřažen s mocí vladaře a Slunečního chrámu. Jen tě tahá za nos.“
„Miláčku, jinou možnost nemáme. Nepočítám-li tvé šílené představy o ozbrojeném útoku a dobytí chrámu nebo mém tichém únosu ze svatyně na ostrov daleko v moři. Jsi neuvěřitelný snílek. Ale krásný. Moc ráda bych tvé fantazie prožívala s tebou. Ovšem, dobře víš, že to není možné.“
„Máme s Tanaritem promyšlený plán. Příště ti řeknu víc. Líbám tě, lásko moje.“
„Jdi už! Lidé se otáčejí. Jak já tě miluji. Srdce bych si roztrhla steskem ...“

„Máte zájem o naše fíky, mladá paní?“
„A … ano. Koupím. Děkuji.“
„Hodně štěstí. I pro vašeho miléhooo.“
„Ta ženská má oči všude. A to se mě skoro nedotkl.“

„Tušíš kejklíři, kdo jsem?“
„Velký mág, pane,“ potichu odvětil Titkul.
„Nanejvýš pravděpodobně je tomu opravdu tak. A proč jsi naživu, víš?“
„Netuším, pane. Zželelo se vám chudáka?“
„Ty jsi učiněný mák. Nebo snad zpitý nezralými makovicemi? Zdáš se být rozhodný a odvážný. Zachránil jsem ti život a měl bys vyjadřovat svoji vděčnost naprostou poslušností. Vezmu tě do služby herče Titkule. Naučím tě kouzelnictví pro davy, temné i bílé magii pro zasvěcené, vznešenému umění bylinných lektvarů, travičství i věrnosti až za hrob. Dám ti dlouhý a dobrodružný život plný roztodivných kousků. Dostaneš nesmrtelné jméno a pocítíš velikou moc a zadostiučinění. Žádný živý člověk se ti nevyrovná a mrtví tě budou poslouchat. Žádám jediné. Naprostou a bezmeznou poslušnost. Mé přání ti bude rozkazem a rozkaz zákonem. Tvůj život bude navždy v mých rukou. Jak se postavíš k mé jedinečné nabídce? Skvělý život strůjce a pobočník nebo ubohá smrt prosebníka v čelistech věčně hladových psů?“
„Můj převzácný pane. Nevím, co říci. Potkalo mě veliké štěstí. Chci se naučit velké věci a poznat tajemství, o nichž jste se zmínil. Možná se dozvím i odpovědi na otázky, které mne trápí. Nevrátím se domů a budu vám věrně sloužit. Můj pane.“
„Umluveno. Věz, že nebudeš litovat. Nezapomeň však, že vše, co se od tohoto domluvení dozvíš – je přísně tajné. Má slova nejsou určena pro žádné jiné uši, než tvé. Mé jméno je Mistr Set. Jsem velký mág a posel světla mezi stíny. Má krev a přízeň sahá k samotnému srdci egyptských božstev. K srdci černé země. Mezi nebem a zemí sotva nalezneš většího vidce časů budoucích a účastného hybatele věcí přítomných.“

„Skláním se pokorně před tvou velikostí a nedostižností, můj vládče. Oddávám se dobrovolně do vašich služeb i rukou.“
„Jsi vážně dobrý herec Titkule komediante. Naposledy jsi byl osloven svým nyní již nepotřebným jménem. Vypij tento nápoj povzbuzení mysli.“
„Rozkaz pane.“
„Pij zvesela a do dna.“
„Trošku trpké, ale ...“
„Ale velice účinné, hochu. Závazek je tímto aktem stvrzen provždy. Tvé nové a pravé jméno budiž Lenkoran“

„Děkuji pěkně. Krásné jméno mám.“
„Titkule?!“
„Na koho voláte, Mistře.“
„To nic, jen zkouška paměti.“
„Aha. Pamatuji se na jakousi dámu jménem Emet.“
„Kdes to jméno vzal?“
„Mistře, nechtěl jsem vás rozhněvat. Zaslechl jsem je na trhu, jak bába s kořením dští síru na půvabnou Emet z Chrámu. Závidí jí do morku kostí, babizna. Prý je tak hezká, páč se upsala temným silám a měl by to někdo ohlásit správci města.“
„To vše ještě může být pravda. Čas nečas. Drmolíš o překot, jak závodní dvojspřeží, Lenkorane. Naše spojení už nese první plody. Můžeš jít, zjisti – nenápadně – jaká je nálada na trhu a ve městě vůbec. A také, kde nyní přebývá ona kráska.“
Slyšíš za roh, i co nemáš, ty bazilišku.
Pro tentokrát se tvá zjištění vskutku hodí do našeho krámu s dušemi.
Ve dvou se naše věc lépe zdaří.

Emet je nadpozemsky krásná.
Jak bohyně.
Ve třech bychom dosáhli všeho.
I nemožného.
Ukaž mi vodo tvář kněžky.
Co to?
Ukaž mi vodo tvář správce.
Je tam.
Proč ne Emet?
Zkusím ji znovu najít.
Ukaž mi vodo tvář kněžky.
Nic.
Má štítový amulet?
Kdo by nad ní držel ruku?

Musím ji mít!
Nic a nikdo mě nezastaví.
Ona dá Egyptu dědice, až ovládnu celou zemi.
Toto je mé poslední přání, Otče.
„Tak se stane, Sete.“


Na Velkém bazaru bylo rušno od ranní příhody s ostatky núbijského kejklíře. Košíkářské děvče se již oklepalo z šoku a čile se věnovalo se koupěchtivým zákazníkům. Emet dávno opustila trh a vrátila se do svatostánku v hájích Líbezného klidu. Její milý bloumal kolem stánků, tu a tam prohodil slovo se známou tváří, ledabyle laškoval se služkami či si tropil šprťouchlata
z vesnických krasavic. Maloval právě malou prsatou pekařku s nosem jako okurka, když se přihnal živel Tanarito.

„Rubene, příteli. Rubene …“ halekal už od prodejního pultu hadrníka Jusufa. Ten vyběhl před dřevěný kvelb s barevnými látkami a hned chlapce častoval nadávkami.
„Co mi rušíš obchody přetrhdílo z Básníkova. Vem si toho svýho barda a koukejte odsud mazat, sic přivolám správcovu stráž.“
„Zklidni své horké srdce Jusufe, proslulý kupče na bazaru města Iunu,“ přitočil se k němu neznámý vousatý kmet.
„Proč se pleteš, do našeho sporu, cizinče?“ čertil se lstivý pláteník.
„Až v dalekém Damašku jsem se doslechl o poctivosti a znamenitém díle jistého obchodníka s látkami Jusufa z Mennoferu.“
„Říkáte až v Damašku o mně vědí? Slyšíte to, lidi? Slyšíte, kde pějí chválu na Jusufa Ben-Azíze?
Až ve starobylém Damašku.“
„Ano, je to tak. Rád bych se podíval do vašeho obchodu a vybral něco látek pro svatební šaty. Je možné se v někdy zastavit po ránu, ve vaší dílně?“
„Ale jistě, můj mohovitý příteli. Jusuf Ben-Azíz v Obchodní ulici, poblíž chvalně známé kašny Nefferiti s léčivou vodou. Říkáte po ránu? Kdykoli krom desátého dne. To odpočívá celá rodina u správky starších vzorů. Velmi dobře. Již se těším.“

Nikdo ve starci nepoznal poustevníka Enkina a Ruben měl plné oči panenského šálení.
Nedbal ani hadrníkova křiku a činil se dál v popichování nevinných egyptských děvčat. Zrovinka kreslil okurkový nos pekařské pomocnice, v tom dorazil lišák se zlatými prsty a jemně zachřestil kapsou. Neklamné znamení skvělého úlovku mezi naditými návštěvníky bazaru. Hubený čas skončil, páni dobrodruzi se mohou bavit dle libosti.

Mezi stánky se, jako plachý stín, proplétá se ještě jeden čilý zvědavec.
Slídí po krásné Emet mezi zraky místních panen.
Touží se zalíbit novému pánu.
Lační po kouzlech, zázracích, plných kádích zlata a smaragdů.
Možná i po moci.
Aspoň po kousku, který mu umožní splnit si svůj velký sen.
Vrátit se domů jako tlustý boháč s prsteny na rukou a sluhou.
Dvěma sluhy a komornou.
Domů do Horního Egypta za …
Za kým vlastně?
Na nikoho si nevzpomíná.
Jen na hrochy, krokodýly a malá políčka s ječmenem nebo hrachem.
A sousedi ze vsi puknou závistí!
Každý soused se přece užírá pro majetek a možnosti druhého.
Hmm, to je slastný pocit ...

„Vás já znám. Viděla jsem vás včera na ranním představení u Slunečního chrámu. Počkejte, jakže to bylo? Titkul a Mikuli? Nebo Mikuti? A oholil jste si fousy. Víte, co se přes noc stalo? Váš přítel skončil strašnou smrtí. Tolik krve a ...“
„Nevím. Neznám. S někým si mne pletete, kramářko. Přijel jsem z jihu od Nakady a jmenuji se Lenkoran.“
„Tak už asi špatně vidím, mladý pane. Promiňte nebohé stařici.“
„Řekněte mi, kde naleznu krásnou Emet ze Slunečního chrámu? Mám pro ni vzkaz od svého pána.“

„Ale jistě. Slouží kněžkou v klášteře Líbezného klidu, kousek za jezerem.“
„Díky ti.“
To určitě.
Kolikátý se dnes z té holky může málem pominout?
Šíří se to jak nepěkná nemoc.
A je to ten kejklíř!
Starou Fatimu žádnej nanicovatej floutek z Núbie neošálí.

Ve Slunečním chrámu se chystala velká pouť přijímání u příležitosti vladařova desátého výročí převzetí odznaků moci pána Obou zemí. Syn Nebes a Země pojede v čele průvodu nejznamenitějších mužů Egypta dohlédnout na dostavbu královniny mastaby v háji nekropolí v Abú Síru.
I stánek Líbezného klidu se oděl do svátečního hávu. Všude plné náruče chrp a kosatců, a opatrné úsměvy v bledých tvářích, poznamenaných událostmi posledních týdnů. Mezi staršími řeholníky v dlouhých škrobených suknicích se proplétali dotěrní prodejci kdejakých cetek a přikrášlenin, umdlévající donašeči vody i poslíčci s důležitými zprávami z chrámové kanceláře i od správcových úředníků. Od stájí se ozývalo hýkání dvou paličatých oslů a klášterní dětští pomocníci dováděli se smečkou místních hlídacích psů v zahradě plné datlovníků a olivovníků .
Zrovna včera dokončili daňoví plátci rekonstrukci prašné cesty k jezeru. Vezír jim ve své velkodušnosti povolil veřejné práce ve městě, aby splatili roční daň svému nomu. Jednalo se o dělníky ze staveb a posluhy, kteří neměli možnost vydat naturální daň.
Ze svahu za svatostánkem přivezli čiperní pacholci trhané hrozny výtečného bílého i červeného vína a hromadu čerstvě useknutých melounů, které odveze starší kněz Džoseri, v doprovodu sličných kněžek, na stůl panovníka země Nilu.
I Emet se zdobí na velkou slávu. Malá Lasturka, jak říká pomocnici nalezené před pěti lety v košíku na břehu moře, ji pečlivě líčila modří a uhlíky. Nepoddajná milá větroplacha Rubena si usmyslela ozdobit svůj šat – bílou řízu - náhrdelníkem s nilským křížem anch a do vlasů si nechala Lasturkou vplést rudozlatou stužku.
Džoseri se nejprve polekal vzezření své chráněnky, ovšem posléze uznal, že krása Emet je nadpozemská a nikdo si nedovolí na anch, jenž se z dálky nestane viditelný pro prostý lid, cokoli namítat. Výrazná stužka v barvách slunečního boha Re, se nemůže tvářit jinak, než jako nevědomý rozmar marnivé mladé ženy. V pozadí úvah však starého kněze naplňuje zvědavost, jak se faraon a správce vyrovnají s přítomností takové nádhery i moudrosti. Bohyně mezi smrtelnými.
Velké dílo bude dokončeno.
Nastal čas změny.
Konflikt je nevyhnutelný.

Moudrý kněz ji miluje láskou otcovskou, byť v zastoupení.
Sedmnáct let proteklo strouhou času jako skalní bystřina od snového setkání s bohyní Nút
ve vádí Halfa v núbijské poušti. Vysílen přísahal doživotní úctu a službu tomu božstvu, které jej živého doprovodí do bezpečí z nástrah mrazivé noci. Na pomoc přišla Nút a oslovila jej v neklidném snu. Vyložila mu příběh své nedávno narozené dcery a on, zavržený kněz bez domovské svatyně, přijal místo otce a vychovatele. Nato jej bohyně zahrnula všeobjímající láskou.
Džoseri spatřil sebe a znovu procítil své vlastní činy, pokořil se před matkou nebes Nút i otcem země Gebem.
Uvěřil a bylo mu dovoleno sníst slovo.
Stalo se a pochopil.
Nádavkem mu Geb vyjevil učení magické i silozpytné, zázrak transmutace věcí a smaragdový řád alchymie.

Kněz zajisté ví, odkud vítr Emetiny fantazie fouká.
Nút jí vnukla božská znamení moci. Reova denní pouť tělem bohyně nebes končí jeho pohlcením za soumraku a červená barva rozbřesku je krev, kterou prolije při opětovném porodu slunečního boha. Sám Re je zlatým sluncem na obloze.
Džoseri má ústa zamčená, pokladnice plné a veškeré své vědění Emet předal v úplnosti. Osvojila si umění obou magií i čtení spánku. Vyzná se v řeči bylin a rozumí harmonii těla a ducha. Učitel je pyšný na svoji žákyni a věří, že je dostatečně připravena na úděl, který ji neodvratně čeká.

Tuší, že ten nactiutrhačný křikloun drzých rýmovaček je pro jeho schovanku patrně opravdový životní pilíř. A třeba nejen lidský partner.
Ale kdyby se už trochu srovnal.
Je samé dobrodružství, provokace vůči správcově byrokracii, poštívání nezadaných panen a ještě by se našel pytel šprýmařských kousků mladého satyra.
Velký Bůh Ptah si dává s jeho dospíváním na čas.

Po čertech zarostlý Enkin minul vody městského jezera Rozjímání a došoural se k bráně kláštera ve stejném momentu, kdy Džoseri přemítal o své ochranné bohyni a její šikovné dceři.
Jejich zraky se potkaly skrz prostor i čas.
Tím byla završena první neposkvrněná část dlouhé cesty pokory, lásky a naděje mezi nesmrtelné bohy.
Svět čeká na své hrdiny a lid na spasitele.
Jen sám člověk musí v potu a krvi prožít svou jedinečnou karmu, ať je jakákoli.
Jen v sobě může odhalit čas smíření nebe a země.
Dostane naloženo na bedra tolik, co uneseš.
Najednou začal Džoseri tleskat do rytmu jakousi starou odrhovačku a Enkin shodil kápi, odložil mohutnou dřevěnou hůl a jal se tancovat.
Medvěd a jeho krotitel, muzikant a jeho král.
Ze zápraží domu je v úžasu sledovala skvostně oděná Emet.
Prvotní překvapení vystřídal úsměv přes celou pusu a zvonivý smích.
Kolem ramen ji mateřsky pohladil teplý vánek a v sandálkách zacvrlikalo nikoli nepříjemné mravenčení. Do křehkého dívčího těla vstupovala nevídaná síla.
Co se to s ní děje?
Čí ruce hnětou její přítomnost?
Ctihodný kněz a zaprášený poutník dál skotačili u vstupní brány a kněžkou prolétl blesk souladu a porozumění.
Je doma.
Mezi svými.
Matka ji objala a otec políbil.
Enkin s Džoserim již stáli pevně vedle ní.
Šťastná Emet už měla zase plnou hlavu svého poety.
A Ruben to pocítil do morku kostí.
Celé město v té prosvětlené chvilce rozkvetlo do krásy.
Královský Iun ležel božskému páru u nohou.