CESTA NA KOMPOST

V tátových botách do dílny
Stoupám schůdkami zahrady
a mokrá tráva chladí do kotníků

Kapky hladí
barevné lísky jabloní
tichounce se vkrádají
do vůně posledních růží
a dychtivá zem
je hltá bez rozmyšlení

Nahoře musím zastavit
nadechnout se toho vzdušného bohatství
a poděkovat obloze

Mraky nemají řád
ani disciplínu
a v tom to je

Pokaždé je toužím vyfotit
natočit nebo namalovat
a nikdy se mi to nepovedlo

Špičky smrků na obzoru
se do nich zapichují
jako hřebíky fakýrů

Slunce jen tak ledabyle
pokládá své prsty paprsky
do korun stromů
zahrady
a do vlasů

Jak daleko je to k němu
jak daleko do vesmíru
a přeci to má cenu

A tak jsem vysypala slupky z ovoce
na hromadu „biologického odpadu“
a jen málo kdo ví
jakou mají cenu
kolik energie a síly
co znamenají pro planetu
pro život