|
1906? Narodil se 11. května
1942? Narukoval do US Army
1988? Umírá jeho druhá choť, zůstává na všechno sám
2013? Vyznamenán prezidentem Barackem Obamou
2015? Hospitalizován pro složitý zápal plic
2017? Oslavuje kulantních 111 let s chutí a zápalem
*
Za pár chvil nadstandardně
uhodí zřejmě nejstaršímu válečnému veteránovi světa RICHARDU OVERTONOVI nadtradičních
111 let. Ještě dnes se mu údajně zjevují obrazy dávných hororů války. Ale
troška whisky plus kvalitní doutník dokáží prý chmury okamžitě spolehlivě
zaplašit.
Veterán druhé
světové války dnes žije ve skromném obydlí v Austinu v Texasu.
V Texasu se i narodil, přesně se psal rok 1906 a první letní den
kupříkladu přijel na obhlídku Kutné Hory s ceremoniemi samotný vašnosta
císařpán Franz Josef (velitel ozbrojených sil Rakouska–Uherska) z Vídně.
V době, kdy sesuv sopky Vesuv zhuntoval Neapol, neexistoval rozhlas, jen
namazaný rohlík s medem místo novinek a ženy v éteru a ve finále
neměly volební právo. V 36 letech narukoval do armády ve Fort Sam
Houstonu. Pro mladého sympaťáka tak začalo peklo na zemi, jehož detaily si před
novináři vybavuje i po 75 letech. Až do roku 1945 sloužil v jižním
Pacifiku. Zažil bitvu o Iwodžimu, při níž se, jak říká, voda obrátila
v krev. Tři roky ho nepřetržitě provázela smrt a strach o vlastní veliké
krvavé finále. A výčitky. „Samozřejmě, že do války nechceš. Nikdo rozumný tam
nechce. Ale já na jatka musel nastoupit. A musel provádět úkony, které jsem
dělat nechtěl.“
SKROMNĚ A V ÚSTRANÍ
Když se vrátil
z války domů, nečekaly na něj průvody s květinami, ale společnost
striktně dělená na „bílé“ a „černé“. Patřil k těm druhým. Co na tom, že i
za ty první „amígos“ den co den nasazoval krk. Jenže on stejně na žádné ovace
nečekal. Začal pracovat v prodejně nábytku. „Konečně jsem si užíval život.
Tam to nešlo. Dostal jsem se odtamtud jen s požehnáním od Boha…“
Dvakrát si nechal
vystrojit veselku a děti nikdy nezplodil jako kanonýr své vyvolené paní. Žil nepoznán
širokou veřejností v klidu a v ústraní. Teprve když překročil
stovečku, začala se o něj starat média, texaský guvernér, ba i ozdoba Bílého
domu pan Barack Obama, který tehdy 107letého vysloužilce Overtona pozval na
speciální snídani do oválné pracovny Bílého domu a udělil mu vyznamenání.
„Byl u Pearl
Harboru, když tam ještě doutnaly bitevní lodě. Byl na Okinawě. Bojoval na
Iwodžimě. Když válka skončila, zamířil domů do Texasu k národu hořce a násilně
členěnému podle rasistické tendence,“ prohlásil tehdy americký muž číslo jedna.
„Jeho služba na bojišti nebyla vždy odměněna respektem, který si tento chrabrý
představitel obrany zasloužil. Jenže tento veterán žil i tak vždycky se
vztyčenou hlavou. Se ctí a důstojností.“
Se ctí a
důstojností chce Rišánek Overton dožít až do úplného konce. Když už mu nedávno
začaly docházet síly, hrozilo, že se bude muset ze svého domu, který před 66
lety vlastními silami dal do kupy, přestěhovat někam do šedivého pečovatelského
ústavu. Jeho poslední žijící příbuzný Volma Overton proto založil fond, z něhož
by šly zdroje na celodenní domácí péči. „Všichni dobře víme, že cesta z jeho
milovaného domova by vedla už jen do hrobu,“ prohlásil. Už po dvou dnech se na
účtu ve prospěch stařičkého odhodlaného veterána sešlo na 50 000 $.
JSEM TROCHU STARÝ, NEBO
JE TO ZANEDBATELNÉ?
Starý muž byl v šoku.
„Všichni tito lidé zaslali své úspory jen v můj komfort a prospěch? A proč?“
kroutil nevěřícně hlavou před televizními kamerami. Do pečovatelského zařízení
pro seniory nemusí. Přes den je u něj zdravotní vtipálek ve formě a fazóně ženy
s duší Whoopi GoldBerg (13/11/1955), zdravotní akční sestra, přicházejí lidé z místního
křesťanského sboru, sousedé… Jen tak, aby se očividně ujistili, zda něco
nepotřebuje. Jako by mu ke sklonku života chtěl osud vynahradit vše to, co mu
bylo odepřeno. Když měl 107. narozeniny, přiznal, že denně spotřebuje 12
doutníků jako detonátor a kanonýr a svaly si prohřívá whiskou, bez níž šálek
kávy není kompletní životabudič. Že může chodit, rapovat o své old school a
řídit stejně jako za mlada ve čtyřiceti, o něm list Houston Chronicle
poznamenal: „Chodí bez hole, kromě tradiční tabletky aspirinu nebere žádné
chemické svinstvo, a klíčem ke spokojenému životu je podle něj držet se stranou
malérů – ve zdravém těle zdravý duch.“
Když mu bylo 108,
prohlásil, že má v plánu žít ještě dlouho, pokud to Bůh povolí. Den před
svými 110. narozeninami skromně přiznal, že očekává nějaké gratulanty: „Myslím,
že jich bude celkem poskrovnu, vždyť co je na mně tak zajímavého?“ nezapomněl
na špetku své pověstné skromnosti. Fotografové ho při té příležitosti také
načapali, jak řídí svůj milovaný Ford Truck z roku 1970, čímž mimo jiné
vyvolali diskuzi, zda by lidé v takovém věku by the way ještě měli usedat
za volant…
Dnes spíše než v autě
nebo před televizní bednou plnou rámusu, kterou nemá v oblibě, sedává na
čerstvém vzduchu na své verandě, mává kolemjdoucím hrdinům nové fronty a
pozoruje místo, své životní prostředí, kde vždycky uměl být namouduši šťastný. Jenže
i to se pro něj občas stává únavným. „Už nemohu ani sedět na zápraží,“ posteskl
si onehdy naoko. „Někdy přijde i 10 lidí a všichni se chtějí se mnou fotit. Já tomu
nerozumím.“ Také sotvakdo rozumí tomu, proč na ostrově Sardinie evidují přes
411 „šťastlivců“ starších 100 let, že by zakopané jádro pudla tkvělo v kouzlu
slova Ital a významu vital?
|
