OD POČÁTKU SVĚTA
K SOUMRAKU BOHŮ (NENÍ HŘÍCH SI TOTO PŘIPOMENOUT ZEJMÉNA NA NAROZENINY
NESTÁRNOUCÍ KOUZELNICE I KOUZELNÉ FLÉTNY – „AUDREY HEPBURN“)
O počátku světa hovoří několik ság Mladší Eddy, především
píseň Vědmina
věštba (Völuspá) a Píseň o Grímnim (Grímnimsmál), které jsou
obsaženy v rukopise Codex regius, sepsaném pravděpodobně ve 13. Století
neznámým kusem mystika: převyprávěl je ovšem nám již povědomý kus Snorri
Sturluson. Rukopis Codex regius objevil v roce 1643 islandský biskup
Brynjólfur Sveinsson a je uložen v Královské dánské knihovně
v Kodani. Druhá verze písně v Codexu Arnamagnæanus je v Kodaňské
univerzitě.
To bylo tak: bůh Ódin
jednou vzkřísil jakousi vědmu z věčného spánku a požádal jí, aby věštila
všem Ásům, kteří se sletěli ve Valhale v sídle bohů Ásgardu; rozkládal se
na hoře Idasletten uprostřed Midgardu, pupku konečného světa. Skály tu byly tak
vysoké, že cesta nahoru k bohům byla takřka pološíleným technickým výmyslem,
a sami bohové sjížděli na svět po nebeské duze a po ní se i vraceli. Na vrcholu
duhy v Ásgardu žil bůh Heimdal, který slyšel i trávu růst a viděl na sta
mil daleko (odtud se užívá technického termínu dalekohled): kdyby na Ásgard
zaútočili giganti obrovští, zadul by na svůj velikášský roh Gjaller, který byl
slyšet po celém světě.
S těmi potížisty
obry byla nesnáz, byli velcí, bylo jich mnoho a stále se rozmnožovali jako
nekamarádská dvojčata po dešti, přestože byli smrtelní na rozdíl od bohů, kteří
sice nebyli nesmrtelní s imunitou (to by tu vejrali ještě stále na dnešní
svět), ale mohli být zabiti jenom v boji. Z neznámého důvodu už
nebyli schopni se rozmnožovat, málo spermie, málo hříchu, což bylo ovšem jenom
dobře, protože by jim pak lidé nestačili donášet podpultovky obětiny. Převahu
nad obry si bohové zachovávali proto, že byli mazanější než natvrdlí burani
obří váhy a kolibřího rozumu, a vládli zázračnými zbraněmi, které jim vykovali
skřítkové Elfíkové jako rock´n´roll do zbraně: oštěpem Gungnirem, který pronikl
vším, mečem Skræpem, který sám od sebe rubal, a mlatem Mjœlnirem, který se po
zásahu vracel jako bumerang. Spousty dalších zbraní, vyrobených Presleyovou
krví skřítků, rozdávali bohové s klidem k lidem, ze kterých se
snažili vytvořit cizineckou legii první kategorie, která by jim proti obrům
mohla jako nestvůra pomáhat zahnat zlo do kouta.
Vraťme se však
k naší probuzené paní vědmě: ta nejdříve hovořila o počátku světa, kdy
panoval chaos (jako na počátku každé pořádné radosti a každé pořádné
příležitosti), a kdy nic nebylo než praobři Ymi a Búri, vzoreček Pythagorase
měl teprve dvojí rozměr.
Tu jsme uvrženi
poněkud do jisté choulostivé situace v nejistotě plav, jak umíš,
olympijská zdatná vrcholná vlnitá historičko: zatím někde se tvrdí, že praobr
Ymi povstal z mlh prázdnoty a Búri se vynořil ze slaných ledových ker,
z nichž olizovala vodu velikánská kráva Audhumla, zrovna tu si posadili na
sajdkáru pro café Sharivari v Římě u Pantheonu směr Argentinské náměstí na
reklamní legrácce, a že praobr Búri je zodpovědný za to, že stvořil – nikoliv
zplodil, neměl s kým! – svého syna Bóra, jenž byl otcem prvních tří Ásů:
Ódina, Vileho a Véa, kteří následně stvořili zem lidí Midgard, z jejíž
panenské půdy vyrašila první tráva (kouřit by nechutnala ani Cypress Hill
v důchodu), v jiné písni se hovoří o tom, že naopak bohové „stvořili
svět z těla praobra Ymiho, aniž by chaos chystal imitaci
z vietnamského nápodobně): jeho krev se stala mořem, jeho vlasy asi
lesními stromy, z kostí vznikaly skály a z lebky světe, těš se
obloha. To dává svůj význam jako McDonalds. Z jeho řas postavili bohové
val kolem Midgardu.
Inu, nic nenaděláme
bez reklam. Jen bych si troufl nabádat, že ti Ódinovi bratři Vile a Ve zemřeli
za podivných okolností ještě dříve, než se Ásové stali bohy, a nemohu se zbavit
dojmu, že v tom měl prsty sám kreativní panáček Ódin.
Podle probuzené vědmy
si pak bohové vystavěli na horské pláni Ásgardu chrámy a užívali si věku
nevinnosti, kdy ještě byli jako Slza, „katarze“, mladí, krásní a plodní. Idyla
pohasla, když se z vůle Ódinovy objevily tři sudičky – norny, vládkyně
osudu. Jedna, Urd, měla na starosti minulost, Verdandi přítomnost a Skuld
konečně budoucnost.
Ty tři norny se
usadily v pupku samotného světa pod obrovským jasanem Yggdrasilem, předly
pod ním svou nit osudu (Mantronix: Needle to the happy 4th May Groove) a
pečovaly o něj. Norny nikdy s nikým nepromluvily, ani s jinými bohy,
kromě Ódina, který se s nimi občas radil. Větve toho jasanu obsáhly zemi i
nebe, sám jasan tvoří celý svět a proto i jeho kořeny jsou obrovské (zavlažuje
je Studna osudu), a rozprostírají se třemi směry: jedny sahají do Ásgardu a
Midgardu, sídel bohů a lidí, druhé do mrazivé země obrů a třetí do Heliny
podsvětní říše mrtvých. Tak jsou tímto stromem propojeny všechny okruhy zemské.
V jeho větvích sídlí orel, kořeny nahlodává had Nidhögg a po kmeni a
větvích skotačí veverka Ratatosk, poslíček bohů a Speakerka jako Shakespearka
vzkazů. Strom Yggdrasil zavlažuje podle některých tezí Mímiho pramen, jehož voda
není jen tak obyčejná voda do počtu a do provozu: oplývá moudrostí a je takřka
vševědoucí, neúplatná vševedoucí. U tohoto pramene hledal Ódin dar vševědoucí
moudrosti: možnost napít se z pramene vyměnil s Mímim za své pravé
oko – tomu říkám žízeň po vzdělání! – od té chvíle právě chodí po světě
s širákem naraženým do čela, maskovaný khaki vykuk.
Pod nebeským kořenem
tohoto jasanu je ona Urdina studna osudu, kde se bohové každý den setkávají,
aby si volně a všemožně poklábosili o sobě, o obrech a o lidech.
Vědma pak vyprávěla o
dávné válce mezi dvěma rody bohů, mezi Ásy a Vány – došlo k ní, když se
jednou Ódin z neznámého důvodu rozhněval (on k tomu neměl nikdy
daleko) à propos a probod´ a upálil vědmu Gullveigu: nebylo to tak snadné, ta
čarodějka po trojím vhození do ohně se třikrát vykroutila pohřebišti
v plamenech jako Wanastowa Vjec divnojarně znovu. Jedny prameny uvádějí,
že válku vyhráli Ásové a že Vány přemohli, jiné zase, že vyhráli Vánové. Cituji
vědmu:
Oštěpem mrštil
do nepřátel Ódin.
Zbořeny byly
zdi hradu Ásů.
To byla první
vražda na světě.
Ásové a Vánové se ale
nakonec usmířili, jako že úsměv je opětovaná nejsilnější zbraň útočícího dareby
v literatuře, a rozdělili si na procenta vládu nad světem.
Ve Snorriho Eddě se traduje z generace na generaci,
že po těžké a nerozhodné válce se dva božské rody Ásů a Vánů rozhodly uzavřít
příměří. Aby svou dohodu zpečetily, naplivaly společně z obou stran do
stejné nádoby (til eins kers). Ásové si chtěli tuto záruku závodu míru uchovat
a stvořili z ní proto muže, který se jmenuje Kvasi. Kvasi je asi tak
moudrý, že dokáže zodpovědět bez pomlky každou otázku. Vydá se tedy bez
rozpakování do světa, aby naučil lidstvo šetrně a účelně nakládat
s modrostí. Jednoho dne pozvali Kvasiho k sobě dva trpaslíci Fjalar a
Galar a zabili jej, jen to hvízdlo čapí babí hnízdo. Jeho krev rozlili do dvou
soudků a jednoho kotlíku; kotlík se nazývá Ódreri a dva soudky Són a Bodn.
Přimísili do krve med a přimírněnou variantou vznikla tekutá medovina, taková,
že kdokoli si jí lokne, stane se populárním básníkem a mudrcem na HPP, ať HP
promine, jestli se pletu. Trpaslíci napovídali Ásům, že se Kvasi zalkl vlastním
rozumem, protože se nenašel nikdo dostatečně vzdělaný, aby mu otázkami ulehčil
od jeho vědění. Následuje vypravování, jak se vzácné medoviny zmocnil Ódin,
který z ní bude mít velký užitek.
(Georges Dumézil)
(K tomu profesůrek Eugen Mogk jako tekutý bublající mok
dodává, že Kvasi je pouhou personifikací opojného moku, jehož jméno lze spojovat
s kvasem slovanských národů.)
Z rodu Ásů byli
Ódin, Thor, Tyr, Baldr a jiní, z rodu Vánů Njord a jeho syn Frey a dcerunka
Freyja. Společně zasedali podle zasedacího pořádku na přeskáčku pod jasanem
Yggdrasilem a radili se a mezi nimi šmejdil Loki, známá firma, ani zcela bůh,
ani gigantický obr, jímž se měl původně stát, spíše by se dalo ho pasovat na
zlomyslnou variantu provokatéra, který ovšem dovedl proměňovat sebe i jiné ve
zvířata a předměty, zrovna jako dívka na koštěti Saxána, a pro jeho nehasnoucí
drzost a šikovnost se ho ostatní bohové obávali jako vše zničující nekrotké
nákazy AIDS.
Vědma pak vyprávěla o
staviteli – silákovi z rodu obrů, který se nabídl, že obnoví poničenou
Valhalu a že postaví její zdivo tak mohutné a nezapomenutelné, že odolají
jakémukoli útoku zvenčí. Ovšem za odměnu drze požadoval slunce, měsíc a bohyni
Freyju za manželku. Bohové ovšem jeho drzost neslýchanou jako hřích
nestydatou příkře božsky potrestali: když dílo dokončil, zahnal bůh hromu a
války Thor obra na útěk a tak Freyju zachránil. Tato věrolomnost při
nedodržení dohodnuté smlouvy měla ovšem za následek další boje s obry,
které pokračovaly až do zániku světa.
O stavbě obrovské hradby kolem Ásgardu se však vypráví i
poněkud jiný příběh: jednou se veleobr Hrundgner = gauner hrubián psisko hund
neváhal posmívat Ódinovi a jeho osminohému oři Sleipnirovi, na kterém Ódin
navštívil Midgard, a holedbal se, že je jeho čtyřnohý kůň Guldfaks jaks taks
rychlejší; oba se pak řítili nad mořem a zemí, a přestože Ódin jasně zvítězil,
nebyl Hrundgnerův kůň k zastavení: prolétl branou do Ásgardu a Hrundgner,
posilněn pivem, se chvástal, že pobije všechny bohy do jednoho a Ásgard
zdemoluje jako nevzhledný vandal na utkání FC Baník Ostrava fotbalové zázemí
soupeřů, rozhodčího na velikém finále i malého Jardu nebo starouše Jarouše
Tvrdíka: jen krásnou Freyju si chtěl unést s sebou. Tu se vrátil
domů Thor se svým mlatem – Hrundgner rázem vyměkl a dostal takový pocit bojím
bojím, že si pochcal své spodky. Thor ho sice skolil, ale Ódin pochopil, že se
obři na Ásgard chystají a že je třeba jej zabezpečit před zkázou od jakéhokoliv
gigavola.
Tu se neznámý stavitel nabídl, že do tří let zbuduje
pevnou hradbu kolem celého Ásgardu, požadoval za to jen bohyni Freyju za
manželku. Bohové se nejprve rozhašteřili jako cikánská svatba, mají-li tuto
nabídku akceptovat a na výměnu (manželky jedné) přistoupit, a nakonec přijali
Lokiho návrh, aby dali staviteli Freyju, postaví-li tu zeď za jedinou
sezónu 4 ročních období. Stavitel si vydupal, že mu při tom bude asistovat při
svážení kamenů jeho kůň Svadilfare. Freyja byla uražená ctnostná
květinka, že má být potupně vyhandlována za jakousi natvrdlou zeď nářků, a
Baldr se marně snažil tu smlouvu bohům rozmluvit.
Za rok byla zeď téměř hotova: bohové teď vytýkali Lokimu,
co že si to vymyslel za pitomou smlouvu: teď musí napravit, co napáchal, nebo
mu Thor vlastnoručně rozbije ten jeho nevymáchanej ciferník. A tak, když
stavitelův kůň dovlekl poslední kvádr jako kádr k dostavbě té nevýhodné
hradby, přiběhla k němu roztoužená klisna, kůň Svadilfare svalil na zem
balvany a rozběhl se „hurá modelka pro hřebce“ za klisnou: víckrát už ho nikdo
nespatřil. Bohové tušili, že se v tu svádějící klisnu proměnil Loki, a
podle zuřivosti zhrzeného stavitele zjistili, že je jedním z obrů: Thor mu
tedy rozdrtil celkovou šedivou lebku svým mlatem Mjœlnirem… Zeď stála, tak co
teď: Freyja byla zachráněna. „Kde byste byli beze mne!“ vysmíval se jim
Loki. Docela právem – tentokrát. Jen ušlechtilý, oslnivý Baldr vážně pokyvoval
hlavou: budou lidé věřit věčně v bohy, kteří porušují své sliby a klesají
tak na úroveň obrů?
Nechme však dále
hovořit a hořet vědmu vědomostí, která přichází k jasanu Yggdrasilu,
devětsilu, pod jehož uctivé kořeny je ukryt Heimdallův roh, a rozmlouvá tu s Ódinem.
Ten vysílá podřízené bohyně, bojovné panny valkýry, aby sbíraly na bojištích
padlé lidské válečníky a dopravily je do Valhaly, a nikoli do říše smrti
Helhjemu pod zemí, kde se mrtví stávají pouhými stíny bez protekce siločar. Na
travnatých prostranstvích před branami Valhaly – měla jich 540 a každou mohlo
klíďo azuro píďo projít 800 bojovníků, jen to hvízdne, pane Žížalo – budou tito
padlí hrdinové bojovat od rána do večera, dokud je to nesrovná se zemí – ovšem
jen únavou je to stihne uklidit na zem, protože mrtví už jsou a nemohou
zahynout znovu jako na objednávku kmotra Mrázka Franty. Pak budou jíst u bohaté
tabule vepřové na vostrý vopepřený způsob a užívat si pivních radovánek, co
hrdlo ráčí, valkýry je budou obsluhovat a budou jim po vůli, dokud všichni
neklesnou pod stůl jako wanastowi divnochlastálci. A druhého dne vše začne
nanovo, znovu se budou celý den mydlit s vyhlídkou na další večerní nášup,
pitku a orgie – proto prý germánští bojovníci umírali v boji rádi, ke
spokojenosti bohů války Thora a Tyra (tyrana). Jen Freyja už tehdy
hlásala, že mnohem lepší slastí než válkou LÁSKOU A HARMONIÍ ŽIV JE NEJEN
NEJEDEN TVOR: doslova nám oznamovala, že mír a láska porazí na prdel válčení a
lichváře… a protekci u lháře.
Ovšem bohové
očekávali tak jako tak, že jim válečníci z Valhaly pomohou, až dojde
k rozhodnému extrémnímu boji s obry. Jen poťouchlý neznaboh Loki
ujišťoval, že člověku je lépe v posteli než na bojišti.
Vědma ve své
předpovědi budoucnosti kreslí před očima bohů den nadcházející zkázy. „Helina
síň, po jejíchž obvodových stěnách stéká jed a střecha je upletena ze
svíjejících se hadích těl, je připravena. Příznačný vlk Fenri, syn Lokiho
neřáda, už čeká, až nadejde jeho čas, aby vyrazil na lov slunce a slupnul ho
jak maliník s pralinkou praliník.
Ten obrovský vlk Fenri, který se chystá zlomit své okovy,
je líčen v Okouzlení
krále Gylfa a ve skladbě Lokasenna: už jako mrňavé štěně vynikal
nezlomnou odolností a bohové měli nahnáno, že až vyroste do úplňku svého
profesního vzrůstu, bude s to je všechny schlamstnout. Zatím však
poslouchal a byl hravý, ale při savé síle nejednoho boha povalil a vyděsil. Thor
navrhl, aby ho spoutali vodítkem; vlk Fenri však podvakrát vždy silnější
vodítka z řetězů – Læding a Drómi – neváhal přetnout vedví i
s obojkem jako panáček Železnej Zekon, vychutnávač piva Zubr, od slova
zub. Br.
Tu pak povolali bohové své šikovné Elfíky – černé
skřítečky álfy – a dali jim za úkol vyrobit obojek a vodítko, které prostě
povolit nemůže ani pohádkové přesile. Dlouho, celé týdny trvalo, než skřítkové
ukáznění vyrobili vodítko značky Gleipnir, protože k jeho výrobě museli
použít hluk kočičího kroku, ženských vousů divnovousů, kořenů hor a medvědích
šlach, rybího dechu a ty kabrňáku i ptačích slin. (Tento překlad
v Dumézilových Mýtech a bozích Indoevropanů se mi zdá vřelejší než překlad
v Sœrensenově Ragnaröku, kde se hovoří o kočičích šlachách a ženských
postpubertálních, ouha, chlupech.) Vodítko bylo měkké jak hedvábná šňůra návnad
– zbývalo jen přesvědčit paličáka vlka Fenriho, aby si to vodítko jak dítko jak
malej Jarda nechal nasadit. Podařilo se to nakonec, když mu navrhli jako špás,
zda nové vodítko přetrhne. Vlk souhlasil s podmínkou, že při této hře mu
jeden z bohů vloží pravou ruku do tlamy jakožto záruku poctivé hry na
dospělé rafany. Jediný z bohů, Tyr, se obětoval: vlk se skutečně vymanit
nedokázal a zůstal uvázán v podzemí až do zkázy světa, ale Tyrovi ruku
ukousl i s chlupem a ten byl pak v dalších zpěvech nazýván jednorukým
(einhendr ása) kavalírem.
Vědma pak pokračuje
v líčení všech průšvihů, které bohy neminou děsit za šera i za střízliva,
pijíc mléko s čokoládou a mandlemi. Had Midgardsorm rozbouří oceán
obklopující zemi údery svého nelítostného údu jako Udo Jürgens DDR presidenta
Ericha Honeckera v horečce neukvapené noci. Erich Honecker se narodil
25.8.1912 jako hacker a ne honecker honem, jako hřích na hřib, a pak padl na hřbitov
na držku soudružsky vzato 29.5.1995, to se ještě kalkulovalo a platilo
v mařenách. Loki, ten obmyslný, ironický neřád se ujímá řízení lodě
mrtvých Naglfaru zum Fahren, zu Fahrenheit. Bůh ohně Surt přichází, aby svými
plameny očistil mravně neidylický zkornatělý svět… připomínající samou
trapností strup. Bohové z Valhaly se střetávají v poslední
rozhodující bitvě se silami opovážlivého Temna: Ódin se pustí do křížku
s vysvobozeným vlkem Fenrim a hyne právě tak jako bůh Frey, čelící
plamenům Surtovým. Ragnarök, soumrak bohů, se literárně bezezbytku naplnil.
Nezoufejme. „Z popela však vzejde nový svět, jemuž bude vládnout nové,
nezkažené pokolení bohů.“
Sál vidím stát
nad slunce jasnější,
zakrytý střechou
ze zářivého zlata.
Tam bude věrná
družina bydlit,
věčně se bude
veseliti.
(podtrženo a sečteno, přečteno, překlad nějakej Láďa
Heger)
Tak vědma končí své
proroctví před hlavními zprávami na telce s reklamou na Ivana Trojana.
*
Podobně o říši bohů
vypráví Píseň
o Grímnim (Grímnismál), rovněž obsažená v Mladší Eddě Snorriho
Sturlusona.
Vypráví zprvu o tom,
jak se dva bratři, Agnar a Geirröd zachránili za bouře na malém ostrově, ale
Geirröd se pak bratra zbavil tím, že ho v malé loďce bez vesel vydal na
pospas mořským vlnám a sám se zmocnil království svého otce Hraudunga.
Ódin se svou ženou
Friggou se přeli o osudu těchto dvou bratří (Agnar žil kdesi v jeskyni
s obryní, zatímco Geirröd vládl. Aby spor uťali ráznou dohodou
akceptovatelnou pro obě strany, vydal se Ódin v převleku za poutníka
Grímniho ke králi Geirrödovi, ale ten ho nechal zatknout do řetězů, žhavených
ze dvou stran ohni – poněvadž byl obmyslnou Friggou varován předem. Upoutaného
nápadného poutníka se zželelo desetiletému Geirrödovu synkovi Agnarovi a dal mu
napít piva. Za to mu Ódin vypráví o bozích (a to všechno ve verších): o tom, že
bůh hromu Thor žije v zemi síly v Trúdheimu v pusté roubené
síni, zatímco Ódin má tři paláce: Válaskjálf má stříbrnou střechu,
v Sökkvabekku neboli Propadlé síni popíjí se svou ženou Friggou, bohyní
manželství, ze zlatých pohárů, a jeho třetím oblíbeným místem je Valhala, kam
bojovné panny valkýry přivádějí do šílenství lidské hrdiny, zabité
v bitvách.
V hlučném
příbytku Trymheimu bydlí obr Tjazi se svou dcerou Skadi, která se omylem
provdala za boha moře Njorda, jenž se však raději zdržuje na dalekém severním
skalisku nad oceánem v paláci zvaném Nóatún (Přístav).
V do daleka
zářícím Breidabliku dlí dobrý, ušlechtilý a bohy i lidmi milovaný bůh slunce a
spravedlnosti Baldr, kterého však nečeká příliš pěkný osud. Na nebeské hoře
Himinbjörgu, kde se duha stýká s Ásgardem, žije strážce bohů Heimdall,
kdežto krásná a poněkud vyzývavá bohyně lásky Freyja si do svého
Fólkvangu přivádí svou polovinu padlých hrdinů. Na Baldrův návrh totiž Ódin
s Freyjou rozdělovali na bojišti padlé na ty, které si vezme Ódin
do Valhaly a které Freyja do Fólkvangu – podle jakých kritérií se toto
dělení provádělo, nám není známo, víme však, že víra válečníků, že se po smrti
v boji dostanou k Freyjince, jejich bojovnost nesnižovala…
Snad proto, že krásná Freyja měla dar být k popukání mistryně
v revíru flirtování i odnože pro perfektní čarování v milování – byla
akt i píseň půvabu Kama Sútra – neustále měla choutky na techtle mechtle.
Konečně pak
v zářivém paláci Glitni, který byl celý ze zlata a stříbra, sídlil Forseti
– bůh soudce rozepře rovnající do klidového status quo.
Také o svých havranech
Huginovi a Muninovi vyprávěl Ódin, o havranech, kteří den co den oblétají zemi,
a co se kde šustne, Ódinovi donesou. A pak popisuje Valhalu, jejíž valy obtéká
řeka Tund, a do níž vede brána padlých bojovníků Valgrind a která má 540
komnat. (Podle jiných však, jak jsme už poznali, má Valhala 540 dveří a každými
může projít 800 mužů.)
Joseph Campbell ve své knize Mýty upozorňuje na
skutečnost, že 800 krát 540 je 432.000. V Indii trvá jeden den Brahmy –
jeden æon – 4.320,000.000 let – den a noc tedy 8.640,000.000 let. Podle
babylonské mytologie uplynulo od korunovace sumerského krále do příchodu potopy
432.000 let. 24 hodin našeho dne v sobě skrývá dobrých 86.400 vteřin.
Věruško Beruško Čáslavská, čas a číslice královská skákavá, hyperindustriální
konstruktivní údaji o čase k požitku, jinými slovy vyšnořená kázeň
regimentu Černých Baronů na panství Zelená Hora u Nepomuku krát úsilí Věry
Čáslavské o Olympijský výraz vrcholné akrobacie vyjádřeno číselnými hodnotami.
Vraťme se postupně
k našemu Ódinovi. Vyprávěl ještě o koze Heidrúně a jelenu Eiktyrnim, kteří
se živí listím z jasanu Yggdrasilu, jehož kořeny nahlodává had Nidhögg.
Jasan Yggdrasil
Zlý osud snáší,
trpčí, než tuší lidé:
jelen korunu hlodá,
kořeny Nidhögg drtí
a ze strany trouchniví trup.
Se světem,
ztělesněným tím obrovským jasanem, věru není cosi v pohodě… a s tím
naším dneska?
To už král Geirröd
tuší, že jeho vězněm je sám bůh Ódin: chce boha zbavit pout, ale meč mu padá
z rukou a opilý král se na něj nabodne. Jak je to ošemetné zacházení
s alkoholem ve zbrani. A jeho dědicem se stává hodný Agnar.
V nedlouhém
pozdějším mýtu Malá
vědmina věštba (Völuspá hin Skamna), který líčí období po smrti boha
Baldra, se hovoří o původu Ásů i obrů. Vědmy prý pocházejí z Vidólfa,
věštcové z Vilmeida a černokněžníci z Černohlava Svarthœfdiho. Obři
jsou ovšem potomky praobra Ymiho. Boha Heimdala prý porodilo hned devět sester
– obryní. Dobré náměty pro komiks od krále i obra i boha obrazů Káju Saudka:
Kdo chce porodit Boha Heimdala, slečny?
Zajímavé klípky se tu
dozvídáme o Lokim, který se pářil kde s kým: s obryní Angrbodou
zplodil onoho strašného, osudového vlka Fenriho, v podobě klisny porodil
s hřebcem Svadilfarim osminohého koně Sleipnira, kterého daroval Ódinovi.
Jednou Loki snědl ohořelé ženské srdce pramáti od bobošíkové prajany, které
někde vyhrabal, načež kupodivu otěhotněl a přivedl na svět rod veleobrů.
To ovšem zcela popírá
veršovaná Sága o Vaftrúdnim (Vaftrúdnismál), která vypráví o tom, jak Ódin
navštívil obra Vaftrúdniho, vyhlášeného svou moudrostí – což musela být asi
výjimka, protože obři platili v severských mýtech obyčejně za barbary a
silácké barbánky pitomé karbanátky odleželé od jeslí s dudlíky místo
mozků), aby s ním změřil svou vlastní moudrost a důvtip. Usednou ke stolu
a Ódin uspokojivě odpoví na obrovy jednoduché dotazy, a pak se začne vyptávat
sám. Jak vzniklo nebe a jak vznikla země? Obr správně vyjevil nám známé údaje o
praobru Ymim. A na otázku po původu obrů mu Valftrúdni vysvětlil, že
z chladných řek dálného severu vytekly kapky jedu, jež ztuhly
v Aurgelmiho, který byl praotcem obřího rodu. Z jeho podpaží pak
vyrostl první muž a první žena: ti spolu zplodili sedmihlavé dítě. Vidíte, o
Lokim tu nepadla ani zmínka. Ovšem obr Vaftrúdni se mohl mejlit – pro nás je to
jen důkazem toho, že severské mýty vznikaly v různé době (podobě) a že vše
zaznamenávali a tvořili různí, nám utajení autoři.
O větru, vanoucím nad
mořem, Vaftrúdni sdělil, že je způsoben tím, jak nesmírný orel Hræsvelg,
požírač umrlců, sedící na hraně nebes, máchá svými obrovskými křídly. Moudrý
obr vyprávěl také o tom, že bůh Njord pochází z rodu Vánů, a stal se
rukojmím Ásů v někdejší dávné bitvě obou božských rodů.
Nakonec je nastolena
nejzávažnější otázka: jaký bude osud bohů, ptá se Ódin, a Vaftrúdni opět hovoří
o tom, co tak vzrušovalo staré Germány o ragnaröku, soumraku bohů a jejich
zkáze, kdy přízračný vlk – tentokrát syn Fenriho – spolkne slunce: místo něj se
však na obloze objeví dceřinná hvězda a nastane nový, lepší svět. A kdo že
z bohů ragnarök přežije? Ódinovi synové Vídar a Váli (my ale odjinud víme,
že Ódin měl s Friggou oněch pět jiných synů…) a že potomci Thorovi zdědí
kouzelný mlat Mjœlnir. Sama Ódina pohltí ovšem vlk Fenri, ale syn Vídar jeho
smrt vydatně pomstí. A co svěřil Ódin uchu svého syna, než „ho hranice objala
svými plameny“?
Nikdo neví,
co jsi naposled
do ucha svěřil svému synu.
Zasvěcen smrti jsem mluvil
o počátku věků
a záhubě bohů.
Nyní jsem vyměnil
s Ódinem výroky:
nikdo moudřejší nad tebe není.
(překlad moudřejší večera i skrytého hackera připravil
Ladislav Heger)
To odpověděl
Vaftrúdni.
Snobi Sturluson
podává v písni, která má být asi jakousi příručkou skaldské pœtiky –
skaldové byli severší pěvci a básníci s pohotovou reakcí na Ódu na radost
– a jejíž první část se nazývá Gylfiho okouzlení (Gylfaginning) opět přehled
severské mytologie a pak vypráví zajímavý příběh o jabloni, jež rodí zázračná
jablka nesmrtelnosti.
Ta jabloň stojí
uprostřed posvátného háje v Ásgardu, a její plody mají tu vlastnost, že
skýtají nesmrtelnost a věčné mládí tomu, kdo je pojídá. Obři by ovšem taky rádi
hryzli jako grizzly do zázračných jablek, ale ta střeží mocnější než grizzly
s poezií bohyně mládí a zdraví Ydunna, bohyně krev a mlíko (na maturitním
večírku rapmasters a rum bum bum bum bumbající), která je rozděluje mezi bohy a
jediná je smí trhat. Zlé obří jazyky ovšem nestydatě huhlaly, že tato jablka
také způsobují neplodnost a impotenci, protože od té doby, co je bohové začali
konzumovat, se přestali množit. To ovšem není předmětem tohoto mýtu, který si
spíše všímá toho, že bohyni Ydunnu miluje nesmělý a nestatečný estét Brage –
bůh–básník – který stále jen opěvuje hormony v kráse její.
K čemu ale
nedošlo! Jednou si takhle Ódin, Loki a Hönir opékají vola a obr Tjazi
v podobě orla se nabídl, že jim s tím pomůže – oheň ne a ne chytnout
a vzplát – když mu dají kus pečeně. Stalo se, ale obr si vzal ne kus, ale skoro
celého vola, a rozzlobený Loki ho praštil holí. Orel se ale Lokiho zmocnil, a
že ho neopustí, dokud mu neslíbí, že mu přivede Ydunnu s jejími jablky.
Bezcharakterní Loki to slíbí a k vylákání Ydunny užije lsti. Namluví jí,
že v jednom lese poblíž říše obrů spatřil jabloň, nesoucí úplně tatáž
opticky vypadající jablka jako jsou ta její, a několik jablek jí ukázal. Ydunna
se zděsila: jestli obři tato jablka objeví, bude to znamenat zánik bohů.
Dohodla se s Lokim, že s ní k tomu stromu zalétne: když se tak stalo
(Loki oba proměnil v létající opeřence), zjistila tato božská polomožka ke
své úlevě, že tento druh jabloně je jiný a nemá kouzelnou moc.
Vtom se jí však
zmocnil obr Tjazi proměněný v orla a unesl ji.
To už začali bohové
Ydunnu postrádat, a že nedostávali svůj denní příděl jablek, začínali
chřadnout. Ódin věděl od svých havranů, že Loki a Ydunna opustili Ásgard, a
když se Loki schlíple připlížil, udeřili na něj bohové hezky hardcore zhurta a
Loki se ke všemu přiznal. Hájil se tím, že Ydunna chtěla tu jabloň vidět na
vlastní oči. A tak dostal Loki za úkol Ydunnu zachránit a přivést zpět: jinak
jej připraví o život.
Loki, proměněný
v sokola, ji skutečně v říši obrů našel, proměnil ji v ořech a
nesl ji zpět; ale veleobr Tjazi je v podobě strašného orla pronásledoval.
Bohové zapálili v bráně Ásgardu velkou hranici, Loki se jí vyhnul, ale
obr, který se tu nevyznal, vlétl do brány, spálil si křídla a Thor ho dobil
svým Mjœlnirem.
Ydunna byla šťastná,
že je opět ve své zahradě, a opět rozdávala bohům jablka, a ti se rychle
zotavili. To ale zdaleka není konec písničky.
Dcera obra Tjaziho
Skadi, rovněž obryně, přišla v přestrojení za osamělého rytíře do Áskaldu
svého otce pomstít. Baldr jí vysvětlil, že dohodu porušily obě strany a měly by
se tedy usmířit. Obryně to nakonec akceptovala, a aby vinu svého otce
napravila, je prý ochotna si vzít jednoho z bohů za muže. Bohové uznali,
že by to prospělo míru mezi bohy a obry. Tyr na ni zálibně hleděl tyransky, leč
ona měla oči jen pro krásného Baldra. Nakonec se rozhodlo, že si Skadi musí
vybrat boha podle nohou. Bohové schovali hlavy a těla v pytlích, a Skadi
v domnění, že Baldra poznala, šlápla mu na palec. Nicméně Baldr tohle
nepocítil na svém chodidle! Byl to bůh moře Njord, kdo se lekl, co se stalo.
Skadi na sobě nenechala znát zklamání: koneckonců stát se bohyní a navíc matkou
bohyně lásky Freyji taky nebylo nejšedivější poslání. Její manželství však
šťastné nebylo; Skade milovala lesy a Njord dlel u moře na svém hradě na
pobřežním skalisku a manželé se setkávali jen na hostinách bohů.
Byly takové chvíle,
kdy se bohové a obři pokoušeli usmířit – zpravidla za takovými pokusy vězela
jedině jedna vlastnost – láska. O jedné z nich vypráví Píseň o Skírnim
(Skírnismál).
To bylo tak: jednoho
dne, když Ódin byl na cestách, bůh vášnivé lásky Frey se tajně vypravil na
Ódinovu pozorovatelnu Lidskjalvu, odkud byl vidět celý svět. Díval se hodnou
chvíli na hemžení lidu v Midgárdu, i na dalekou a bezútěšnou říši obrů
Udgárd. Spatřil obry, kteří byli velcí jako věže a zase obry, kteří byli širocí
jako nemovitosti na Wall Street; jedni měli zvířecí hlavy a jiní spousty rukou
a zase jiní křídla jako ptáci. A tu mezi nimi spatřil v paláci obra Gymiho
překrásnou dívku, do které se prudce bezhlavě zamiloval. Jmenovala se Gerda.
Svěřil se svému
příteli Skírnimu (podle jiných to byl Loki, ale na tom nesejde) a ten se
nabídl, že zajede do Gymiho paláce a požádá o její ruku pro Freye. Skírni do
dvorce střeženého divokými psy skutečně pronikl a Gerda ho pozvala dál:
Patříš snad k álfům,
či k synům Ásů,
nebo k věčným Vánům?
Jak jsi sám pronikl
plameny ohně,
bys naše zhlédl síně?
Skírni přednesl
Freyovu žádost a předal jí jeho dar… několik jablek věčného mládí a posvátný
prsten, ale Gerda dary pohrdala. Tu se Skírni uchýlil k pohrůžkám: zakleje
ji prý v odpornou babu slepou a šišlavou, a muži se jí vyhnou obloukem a
útěchu najde jen s trojhlavým netvorem. Která ženská by se takové vyhlídky
nezděsila? Nakonec Gerda souhlasila, že se s Freyem setká za devět dní
k tajné schůzce u Barri: když Skírni sdělil Freyovi, jak pochodil, ten jen
smutně poznamenal, „že i jediná noc se zdá nekonečnou, zakusí-li člověk jako
Bronx Style Bob bobuli forbidden love ve formuli bidélka forbiddelka“.
Podle jiného podání,
převyprávěného Villym Sœrensenem, padla Gerda Freyovi do náruče; její otec Gymi
pochopil toto spojení jako smír mezi bohy a obry, ale požadoval za Gerdu Freyův
slavný a kouzelný meč Skræp. Frey váhal, bohové se chytli v hádce o méně
směšnějšího boha a nakonec se Thor a Tyr s Freyem málem porvali: posléze
vše rozhodl Ódin – Frey se oženil s Gerdou, ale přišel o svůj zázračný
meč.
Jiný pokus o smír
prostřednictvím veselky, tentokrát obra s bohyní, skončil tragicky.
Vypráví o něm Píseň
o Trymovi (Trymskvida), která prý patřila k nejoblíbenějším
skladbám Snorriho Sturlusona.
Thor se jednou
probudil a postrádal svůj zázračný mlat Mjœlnir. Strašně se rozzlobil a Loki se
musel vydat na jeho žádost do říše obrů, kde zjistil, že mlat má u sebe vůdce
obrů Trym. Vrátit jej? Ano, ale jenom za ruku krásné bohyně Freyji, po
které toužil snad každý z obrů nenasytně, nechceme jim fandit, že by snad
nenásilně.
Podle jiného podání došlo ke ztrátě mlatu tak, že se
jednou vydal Thor na ryby a snil o tom, že chytí strašného mořského hada
z Midgárdu, kterého kdysi Tyr pojmenoval Jormundgand, ale hloupý had na to
jméno neslyšel. Thor se ho už jednou, když byl had ještě nedospělý, pokusil
utopit, sevřel ho železnou zákonitou rukavicí a mrskl s ním do moře.
A tak Thor poté, co se vymočil do mělkého moře, požádal
nejlepšího rybáře Hyma, obra, aby ho vzal s sebou na lov ryb. Hymovi se
zprvu moc nechtělo, ale nakonec se dal přemluvit: nasedli do člunu, Hym
vesloval na přídi, Thor na zádi, až dopluli k místu, kde sídlil mořský
had. Thor na něj navnadil na udici celého býka, a obrovský had se chytil. Už ho
chtěl vytáhnout do člunu, ale Hym zpanikařil a přeťal šňůru. Had se potopil a
rozzuřený Thor po něm hodil svůj mlat. Ten se však už do jeho rukou nevrátil. A
že se Hym Thorovi posmíval, srazil ho popudlivý bůh do vln. Ukázalo se pak, že
se mlatu zmocnili obři a hodlají si jej ponechat za zabití Hyma. Ale chtějí žít
s bohy v míru a proto navrhují, aby došlo k další veselce mezi
knížetem obrů Trymem a děsně v pohodě bohyní Freyjou. Ta pak
dostane mlat Mjœlnir jako svatební luxusní dar.
Vztek popad Freyju,
vzkypěla zlostí,
až se otřásly
síně Ásů,
ve dví pukl
Brísingů prsten.
„Právem mě budou zvát
posedlou po mužích,
pojedu-li s tebou
v paláce obrů.“
Bohové se radili, jak
to zaonačit, aby se vlk nažral a kůzle v puzzle zájmu o neslepenou trofej
(v tomto případě Freyja) zůstalo celé celičké a na Ásgardu. Heimdal na
to přišel: převlečou Thora a uvedou ho k obru Trymovi místo Freyji. Thor
se bránil a odporoval, ale svůj mlat chtěl získat zpátky a tak nakonec
souhlasil. Vypravil se přestrojen za Freyju (aby vypadal hodně mladě a nevinně
svěže, snědl několik Ydunných jablíček mládí) k obrům; v přestrojení za
družičku ho doprovázel Loki.
Trym nachystal velkou
galantní hostinu, ale bylo mu podezřelé, že „nevěsta“ spořádala osm lososů,
jednoho celého vola a vyžunkla tři sudy piva. Loki to Trymovi vysvětlil tím, že
Freyja osm dní nic nejedla, jak byla dychtivá sňatku z rozumu. Trym
poručil, aby přinesli mlat Mjœlnir a dali jej nevěstě do klína. Pak vyzval
domnělou Freyju, aby mu podala ruku: Thor mu ji stiskl tak, že Trym klesl na
kolena: vtom mu Thor roztříštil lebku mlatem a nastal masakr: Thor a Loki
pomlátili všechny obry, kteří nestačili vzít nohy na ramena, a pak ve Freyjině
vozíku taženém kočkami dorazili do Ásgardu. Bylo po svatbě – a po smíru
s obry.
I staré severské
Germány okouzloval rozpor tupé síly a bystrého ducha, a tak našel své ztvárnění
v Písni
o Hárbardovi (Hárbardsljód), kterou objevil roku 1643 islandský
biskup Brynjólfur Sveinsson a která má dokonce několik verzí (v rukopise Codex
regius i v Codexu Arnamagnæanus Kodaňské univerzity).
Jednou přišel Thor na
svých obvyklých toulkách, na nichž se bavil pobíjením obrů, k řece.
Zavolal na převozníka a slíbil mu za převoz něco z lahůdek, které měl
s sebou. Převozník Hárbard (Šedá brada) váhal. Volali na sebe přes řeku a
začali se navzájem popichovat: tak Hárbard křičel, že od smrti obra Hrungniho
nepotkal pořádného siláka, ale Thor volal, že to byl právě on, kdo toho siláka
Hrungniho ze světa sprovodil jako z provozu siločar.
Hárbard se pak chlubí
svými milostnými dobrodružstvími, Thor zase vypočítává, jakých vítězství nad
obry dobyl, ale převozník poznamenal, že zatímco Ódin zabíjí vůdce obrů, Thor
se babrá jen s otroky. Připomíná Thorovi, jak se jednou musel se svými
kumpány schovat na noc v rukavici jednoho velikánského obra.
To bylo totiž tak: Jednou se vypravil Thor
v doprovodu Lokiho na vozíčku, taženém jeho kozly Tandngjostem a Tandgrisnerem
do Udgárdu. Loki se sice zdráhal s ním jet, ale pak byl k tomu
donucen hrozbami: Thor měl jeho věčných odmluv dost a tak Lokimu zakázal na
výpravě jenom ceknout. Marně se jim snažil v cestě zabránit strážce brány
Heimdal.
V pusté zemi, do které přijeli, strávili noc
v malém selském dvorci. Na další cestu vzali sedlákova syna Tjalveho a
jeho sestru Raske s sebou: ti byli nadšeni, že mohou sloužit bohům.
Kozly nechali na statku, převezli se přes moře a až za
úplné tmy tmoucí se vetřeli do říše obrů Udgárdu. Neviděli ani na krok, tápali
a ťapali, jako Kadrnožková krasavice za toulavým Jonatánem, až se ocitli
v nějaké kůlně. Uložili se ke spánku, ale moc se nevyspali, nýbrž se ta
jejich kůlnička neustále otřásala jako při zemětřasu kostitřasu. Ráno, když
vyšli ven, zjistili, že vysoký krpál před usedlostí, který se pohybuje,
pohupuje, není kopec, jenom spící veleóbr. Thor se přesvědčil, že ten obr je
příliš rozlehlý na to, aby ho odrovnal svým Mjœlnirem, a dal se s obrem
raději do přátelského pokecu; obr jim uvedl, že se jmenuje Skrym, jako Krym
solidně neanektován. Pak si natáhl rukavici: ukázalo se, že palcem té jeho
rukavice je právě ta kůlna, kde Thor a jeho společníci jako pytel blech
přenocovali.
Šli spolu s obrem kus cesty, sotva mu stačili, až po
dvou dnech došli do lesíka, kde si chtěl Skrym odpočinout. Thorovi a jeho lidem
dal balíček s jídlem a usnul. Thorovi se nepodařilo balíček rozvázat, a to
ho tak rozpálilo, že vrhl svůj mlat na obrovu šedou kůru mozkovou, ne
moskevskou, jako u Krymu šedivo je a zataženo. Ten však úder sotva pocítil:
jako by mu lísteček padl na hlavu, konkrétně ratolest vavřínu… To se
reprízovalo třikrát. Pak zase kráčeli celý den – načež se s nimi gigant
rozloučil a šel svou narýsovanou trasou: ukázal jim však, kudy se dostanou do
vlastního Udgárdu. Večer dospěli k velikému hradu, jehož brána nebyla
střežena: prolezli mříží a dostali se do velké hodovní síně, kde seděly proti
sobě dvě nepřehlédnutelné řady obrovsky odhodlaných bojovníků, ještě větších
než Skrym. Ti je přijali přijatelně docela snad přátelsky: jejich kníže se
jmenoval Loki – to jméno bylo zřejmě u obrů velmi frekventované.
Museli pak s obry závodit: Loki prohrál s obrem
Lu v soutěži, kdo spořádá na posezení více prosoleného masa ze sudu:
Tjalve prohrál měření sil v běhu halou se skřetem Hu (…beňourem), a Raske
musela plakat o závod s obryní – plačkou Flu. I ona prohrála (nerovný)
zápas. Thor měl pak soutěžit v pití H²O z velikánského rohu: ačkoli
měl několik dní strašnou žízeň (…Kabát Josefa Vojtka, voda živá Anety
Langerové, Dalskabáty hříšný kabaret rekvizit, aneb zapomenutá vodní atrakce
v aréně Zlilsiluze pokapalspropast), nedokázal vyprázdnit ajn cvaj draj
roh, v němž vody sotva kdy ubývalo. Kníže Loki z Udgárdu pak vybídl
tvora Thora, aby zdvihl jeho kočku svojí prackou, ale ani to se Thorovi
nezadařilo. To tohoto božského cholerika rozpálilo do běla: „Přistup ke mně,
hovadíčku, kdo máš odvahu!“ zaburácel jako na lesy.
Kníže obrů mu určil za soupeře houžvičku: starou kojnou
Ellen, ale tvorovi Thorovi se nepodařilo ji převálcovat – ba naopak. Pohostinní
obři však přesto Thora a jeho druhy přizvali k hodokvasu jako Bernard
Standa, ráno je obdarovali pamlsky na cestu a sám Loki z Udgárdu jim mával
na rozloučenou. Cestou rozhněvaný a ponížený Thor jen bručel jako Svatý Vincent
na desce z roku 1991. „Mohu už mluvit, kámo?“ zeptal se pro jistotu
nesouhlasu Loki, a pak Thorovi objasnil, proč všechno prohráli jako obrys
kobryš babryš „kulisák budiš čachryš ne krystal“ i hejhula „kulisa“ trychtýř
pancíř nelovec žen brejlovec bez žně oproti mnohem ušlechtilejším projevům
budišchrabryš–mušketýrů Alexandra Dumase z 24.7.1802 jediným škobrtnutím
takhle před volbami a v květnu před technicus terminus humus demolicí zájmovou
účelovou demisí: ten Lu, s kterým závodil v jídle, byl vlastně
plamének ohně, Hu, s nímž Tjalve prohrál závod v běhu, byl vlastně
těkavá lidská myšlenka; Flu byla rozvodněná řeka Nil, a roh, z kterého pil
Thor, byl tak dlouhý, že sahal až do Tichého oceánu někam k Mariánskému
příkopu. Kočka byla ocas nesmírného hada, kterého kdysi Thor hodil do moře, aby
se utopil jako dr. Mráček a který vyrostl tak, že se obtočil kolem celého
Midgárdu. A konečně stařena Ellen houžvičkovitá bylo samo stáří, před kterým se
každý obr pokoří.
Slovní půtka mezi
Thorem a převozníkem pokračovala, a převozník jasně vítězil (vytěžil víc) díky
své ironii, důvtipu a neodkladnému humoru pod vousy nad poněkud toporným a
topornějším poděsem Thorem než může vyznít eso a chuligán zároveň: Topol Jáchym
– vždyť také tím převozníkem nebyl nikdo jiný než usměvavá tvář Funny Face sám
Ódin. Nakonec Ódin–převozník dokončí Thorovo ponížení tak, že ho odmítne
převézt přes nevyzpytatelnou řeku a pošle ho domů jen tak na motejly admirál
jako dnešních 88 pro Audrey Háčko Áčko alias Altern8: hardcore, you know the
score, po svých.
Píseň Baldrův sen
(Baldrs draumar) je obsažena pouze v rukopise Codex Arnanagnæanus:
Bohové byli
znepokojeni zlými sny, které už po nějakou dobu pronásledovaly a drtily miláčka
bohů i lidí, zářivého Baldra; jedné noci se mu zdálo o obrovském hadovi,
podruhé o obrovském vlku Fenrisovi, jak vyplivl meč, který mu Thor vrazil do
chřtánu, a zdálo se mu v neposlední řádce Hitchcockově i o ragnaröku –
zániku bohů. Stav věcí v Ásgardu věru nebyl šupr; bohové se mezi sebou
hašteřili jako malí cikánští kluci, Vánové s obryní Gerdou se hněvali na
Thora pro jeho nájezdy do Udgárdu a pro jeho řádění kvůli ztrátě Mjœlniru.
Baldr to těžce nesl a chodil po svém hradu Bredebliku jako tělesná hmota bez
duševního vkladu: bez spánku se ploužil kolem a naslouchal vytí samotáře vlka i
stížnostem lidí. Rybáři si stěžovali Njordovi na nestvůrného hada, který v moři
ímrvére narůstal do obludy a otravoval je svými jedovatými slizy, slinami
polepenými předvolebními sliby; rolníci si stěžovali Freyovi na neúrodu,
v Midgárdu, kam už Freyja nemohla docházet, zuřily ostré neurvalé
nesympatické nepokoje, podporované bohy války, obři se chystali k útoku a
přísahali bohům pomstu za Thorovy eskapády. Po Baldrovi lidé chtěli, aby
zabránil válčení a nastolil mír jako Vesmír vesnu (jaro) spravedlnost, nikoliv
jen Pražské jaro 1968. Baldr o tom všem hovořil s Lokim, který si stěžoval,
jak moc ho nenávidí jak bohové, tak už i dokonce lotři obři, načež se mu Baldr
svěřil se svými ošklivými sny, a Loki ho vyzval, aby s ním zaletěl
k obrům a diplomaticky s nimi vyjednával pohodu: to Baldr odmítl,
poněvadž to už by byla zrada.
Ódin, znepokojený
stavem věcí a Baldrovými sádrovými kurňa sny, vsedl na svého koně Sleipnira a
zamířil k Helině podsvětní říši: u východní brány vyvolal z hrobu
vědmu: představil se jí jako poutník Vegtam, a chtěl vědět, proč je Helina síň
mrtvých tak nezvykle vyzdobena.
„Pro Baldra, tvého
nejmilejšího syna,“ odsekla mu vědma.
Pro Baldra tu stojí
sladké medoviny
poháry plné,
přikryté štítem.
Strast hroznou tuší
synové Ásů.
Nerada jsem mluvila –
nyní už mlčím.
(Překladík Ládík Heger)
A prozradí Ódinovi, kdo
Baldra zneškodní, a kdo ztrátu Baldrovu pomstí. Odhalí „poutníka“, že on sám
jest Ódin a posílá ho pryč: už ji žádná kouzla napříště neprobudí a ona
nepromluví až do dne zkázy, kdy vlk Fenri, Lokiho potomek, přerve svá pouta a
začne zběsile řádit.
Na tuto ságu by měl
logicky navázat Zpěv
o Baldrově úmrtí, ale datování je tu obtížné a tento zpěv se navíc
vyskytuje ve dvou poněkud odlišných verzích (celkem ve čtyřech opisech), ale my
se budeme držet verze, jak nám ji zachoval Snorri Sturluson.
Baldra nejvíce
milovala jeho máti Frigga a všimla si jednou, že se s ním něco děje. On jí
však nechtěl svěřit, že se ho ve snu pokoušeli zneškodnit sami zabijáci bohové,
jeho bratři, a že ona tomu s úsměvem na rtech pouze jen přihlížela! Jenom
jí oznámil, že se mu zdálo, že byl zamordován.
Tu Frigga, matka bohů
a bohyně manželské lásky, povolala všechny víly a skřítky elfíky jako
Presleyovské Elvíky a požádala je, aby vše, co by v přírodě mohlo být
vražednou zbraní živou či neživou, stromy, rostliny, fauna, ptactvo, ryby i
plazi, předměty ze železa, z hlíny, z vody, z ohně i vzduchu
přiměli k přísaze, že Baldrovi neublíží. I skřítkové a víly Baldra
milovali a rádi její prosbě vyhověli. Loki dojednal i s obry, aby se
připojili k této přísaze, ačkoli sami od sebe by Baldrovi nikdy nezkřivili
ani vlásek.
Baldr se stal
nezranitelným – Ódin sice bručel, že kvůli nějakým snům všechny vyděsil – ale
bohové se bavili tím, že po Baldrovi házeli klacky a šutry, metali oštěpy,
které jen sklouzly po Baldrově auře, dokonce i Ódinův oštěp Gungner, který
nikdy nikdo nedokázal zastavit. Frigga se nad tím počínáním usmívala, protože
bohové po Baldrovi neházeli z nenávisti, ale mělo to znamenat jen jakési
rozpustilé láskyplné počínání.
Loki, proměněný
v blechu Kadrnošku trošku, opět pokoušel Baldra: vždyť Baldr, nesmrtelný a
nezranitelný, je teď nejvyšší z bohů a lidé ho budou ctít. Musí jim dát
něco víc, než jen věčný boj – vždyť bohové byli stvořeni pro lidi. Byli by
bohové bez lidí vůbec bohy? Kůň bez jezdce je stále koněm, leč Váňa bez koně je
jen člověkem.
Baldr ale jeho svody
příkře odmítl.
Tohle si tedy na mne
nezvykej.
Na Lokiho návrh pak
bohové uspořádali lidovou veselici, aby lidem ukázali, jak dovedou zacházet se
zbraněmi, s malorážkami, s praky, s flintami, ale že bůh ani
jejich zbraněmi nemůže přijít k úhoně. Ódin s Tyrem s tím
zpočátku měli problém souhlasit, protože lidem se nemá ukazovat, že zbraně bohů
jsou někdy neúčinné – nechali se však přesvědčit, že nic jako útrapa jediná
nehrozí.
Lidé, shromáždění na
velkém prostranství v Midgárdu nadšeně zdravili bohy, kteří k nim
sjížděli po mostu z duhy: Thor se zapřaženými kozly, fešanda Freyja
na vozíku taženém kočkami, Ódin na Sleipnirovi. Nejvíce oslavován byl machr
Baldr, to si zapište za uši.
Hra začala. Bohové
házeli po Baldrovi oštěpy, stříleli šípy, ale ani Ódinův oštěp ani Thorův mlat
mu neublížily.
Již dříve se však
Loki, přestrojený za mizernou stařenu babryšku, dozvěděl od Friggy, že jediná
věc, která nesložila přísahu, že Baldrovi nezkřiví ani vlásek, bylo jmelí:
nepředpokládalo se, že by boha zrovna mohlo nějak složitě ohrozit. Zlomyslný
křivák budišbabryščachryš Loki, ponižovaný od nepaměti Ásy, udělal ze snítky
jmelí šíp, který vložil do rukou slepého boha Höda, Baldrova bratra, a
přemluvil ho, aby se také zúčastnil oné pochybné zábavy. Vedl Hödovi ruku, když
vrhal jmelí proti Baldrovi, ten šíp však jej zasáhl do srdíčka a Baldr se
k zemi skácel jako hadrák na LSD, Lucifer in the sky of demons. Bohové
strnuli, lidé ztichli, cinknout na podlahu špendlík bys zachytila na půl ucha.
Viděli, že i bůh je zranitelný a smrtelný.
„A to bylo to největší neštěstí, jaké kdy dolehlo na bohy
a lidi: chvíli stáli bozi jako opaření beze slov, potom hořce hlasitě na plné
boží pecky zaplakali. Ach ouvej, vzali Baldrovo tělesno a odnesli na mořský
břeh. Tam stála Baldrova loď. Jmenovala se tak zapamatovatelně Hringhorni a
byla to největší ze všech lodí (snů a přepychu). Bozi chtěli loď spustit na
vodu a spálit na ní Baldrovo tělesno, ale loď se nechtěla dobrovolně z místa
pohnout. Poslali tedy pro obryni jménem Hyrrokkin. Ta přijela na vlku a strčila
do lodi tak vehementně, že z klád vyšlehl oheň a celá země se otřásla. Pak
vzali bohové Baldrovo tělesno a položili je na pohřební hranici na jeho lodi.
Když to viděla Baldrova žena Nanna, srdce jí puklo žalem a zemřela ještě
zaživa. Položili její tělesno na pohřební hranici vedle exmanžela a zažehli
oheň. Na hranici byl upálen také Baldrův koník i s celým postrojem.“
(James George Frazer)
Poněvadž Baldr nepadl
v hrdinném souboji, nemohl se dostat do Valhaly, ale musel do Heliny
podsvětní říše stínů. Marně ji bohové zapřísahali, aby Baldra pustila zpátky do
Ásgardu. Hel souhlasila pouze s podmínkou, že každý živý tvor uroní pro
Baldra byť jedinečnou samotnou slzu: najde-li se někde snad jediná bytost,
která nezapláče, zůstane Baldr v podsvětí jako babryš čachryš v hnoji
dějin. Celý svět se sjednotil v žalu a ustavičně plakal, jako Josef Lada
ustavičně maloval strašidýlka jedno po druhém, ale Baldr se z říše mrtvých
stejnak nevracel. Ódin proto vyslal valkýry, aby pátraly po tom, kdo neuronil
jedinou slzu: jedna z nich našla kdesi v ústraní sobot i nedělí
stařenu Tokk. Obryni bezcitnou jako Stone Cold Roach, hromádku neštěstí
v šutru zakódovanou. Vyplakala prý všechny své slzy i sliz, když ve válce
ztratila všechny své syny. Jen ať si Hel ponechá, co její jest. Někteří bohové
se dokonce domnívali, že tou stařenou je převlečený ušmudlaný Loki, který
Baldrovu smrt zinscenoval.
Bohové si vzpomínali na Lokiho zatrpklost a nenávist
k bohům: vypráví o tom píseň Lokiho rozepře (Lokasenna), zaznamenaná
neznámým autorem asi z 13. století.
Ódin se s Friggou a některými Ásy zúčastnil hostiny
u jakéhosi obra. Při té hostině Loki zabil z nejasné příčiny – něčím
uražen – obrova sluhu Fimofenga, a bohové ho vyhnali. (Podle jiných verzí se
hostina konala ve Valhale). Pak se ale Loki vrátil, zabil vrátného Eldra a
požádal o pohár. Připomněl Ódinovi jejich ujednání, že jeden bez druhého nikdy pít
nebude poté, co si na něj bůh–básník Brage vyjel: „Ásové vědí, s kým
chtějí a s kým nechtějí sedět. Kde jsi ty, tam neexistuje žádné radosti!“
Ódin, ač nerad, mu nabídl místo u hodovní tabule.
Brzy došlo k hádce mezi bohy a Lokim, který nařkl
Brageho z tupé zbabělosti a zneuctil Ydunnu a posmíval se Heimdalovi, že
jen sedí ve vrátnici a všechny šmíruje. To že je místo pro boha? Njord je
krvesmilník a Tyr trubka, že si nechal od Fenriho ukousnout ruku.
Loki uráží kdekoho a skoro na každého něco vytáhne. I na
Ódina: co že se stalo s jeho bratry Vilem a Vem? Zmocnili se například
vlády nad bohy, když se Ódin toulal po světě, a také se prý zmocnili jeho ženy:
když se Ódin vrátil, zmizeli Vile a Ve beze stop…
Hádka mezi Lokim a Friggou se přiostřuje: kde Loki byl,
když svět oplakával Baldra? Nebyl snad on onou vetchou kulisou po sezóně
okoralou babyšnou hamižnou, která pro něj neuronila ani kapku slz stereo očí
Teardrop Massive Attack? Všechno živé a neživé složilo přísahu, že neublíží
Baldrovi, i všichni bohové a obři: ale Loki není ani bůh, ani obr – ani člověk!
Lokiho se přísaha netýkala! Nevložil on Höderovi do ruky inkriminovanou střelu
z jmelí, které není strom ani rostlina? Babo raď, babryš čachryš zmlkni.
Loki se bránil: jak to, že Ódin, který je údajně
vševědoucí, nevěděl, jak Baldr zahyne? Jeho vědění nemá valnou hodnotu. A kdyby
to věděl, zabránil by tomu? Není-li vševědoucí, pak asi také není všemocný.
Bohové Lokimu nadávali jeden přes druhého, a do toho se
zapojil i Thor, který se zrovna vrátil: hledal po světě právě Lokiho – a on je
tu! Křičel na Lokiho sérii sprostých slov, že on je ten pravý Baldrův vrah, on,
hnusný zploditel odporně přízračného vlka a hada.
Loki křičel, že jim jenom řekl, co měl na srdci, a že
chtěl zachránit, co se dá a zabránit dalšímu zlu, protože zlo plodí jenom další
prudké zlo. Oni se ale nezachovali jako bohové, ale jako hlupáci s mlatem
v ruce…
Thor na něj napřáhl mlat, ale Loki se proměnil
v mouchu a uletěl daleko, až k mořským útesům, kde se večer ukryl
v prázdné rybářské chatrči u potoka – už ne jako moucha, ale jako Loki,
protože vždy, když mu došla k večeru síla a chystal se ke spánku, musel se
vrátit do své podoby. Seděl před chatrčí a z nudy za svitu měsíce
opravoval rybářskou síť a nikdy by si nepomyslel, že cestou z Pardubic do
Lázní Bohdaneč zastihneš s opravdovým náruživým babincem bez bohů
v erbu skvět se Rybitví…
Ódinovi havrani ho tu
vypátrali a valkýry, jak kulisačkám zákon káže, na chatrč kulisu ráno zahájily
odpočatý neodkladný útok. Loki se proměnil v mžiku v lososa a
v poslední chvíli se ukryl ve vodopádu. Ale Thor s Tyrem, doprovázení
bohem lovu Ullerem a bohem pomsty Vídarem a skřítky kováříčky s požehnáním
svatého Floriána, jej nakonec čapli do sítě, kterou sám opravil: ještě se
pokoušel přeskočit síť, ještě se pokusil vyklouznout z nástrah Thorovy
ruky, ten mu však uštědřil otřes mozku, když jeho hlavu švihnul o kámen a
omráčil ho: ve zběsilém omráčení nabyl své podoby.
Pak ho s pomocí
skřítků řádně přikoval třemi řetězy ke skále v jeskyni na mořských
útesech: kolem ramen, pasu a lýtek. Nad jeho hlavu uvázali jedovatého hada,
jehož poisonous product jedovatě kapal Lokimu do ksichtu a rozleptával mu jej
jako chemickou dohru – pak bohové opustili dějiště. Marně se snažila nějaká
žena – podle některých pramenů Lokiho vlastní žena – sbírat jed do misky, jež
držela nad jeho hlavou pod hadím sekretem: když však musí plnou misku vylejt na
zem, Lokimu opět stéká jed na hlavu a on sebou zmítá natolik, že otřásá celou
zemí.
To už se však přiblížil
Soumrak
bohů – ragnarök… Nic už nebylo takové, jako za starých dob:
synové Lokiho – vlk Fenri už narostl tak, že spolkne slunce, a gad zaplnil
oceán, plive jed a oheň: země začíná hořet, svatý Floriáne, nenechávej to zajít
až tak daleko. Hoří i jasan Yggdrasil (nebo to byl jilm a skutek utek
devětsil?) a jeho žhavé větve strhávají hvězdy z nebe, jako by se jednalo
o leporelo pro nemluvňata. Heimdal troubí na svůj roh a bojovníci
z Valhaly pochodují na Idasletten, ale jsou napadáni obrovskými ptáky a
ohnivými ještěry jako rabat a robot a robota, i když je zrovna sobota: vojsko
obrů dospěje k mostu z duhy, který se zbortí jako domeček
z karet nebo čapí hnízdo z výmyslů: Ódin se postaví vlku Fenrimu, ale
ten ho spolkne jako hladový kuchař recept i s navijákem; Tyr v boji
s ním ztratí i druhou ruku. Thor rozbije hadovi hadí záhadu lebku svým
mlatem Mjœlnirem, ale z toho jed jen tryská a Thora zneškodní.
Z Ásgardu stoupá dým a moře zaplavuje Midgárd: zkáza je dokonána, ragnarök
jako rabat se povedl a sabbath se vyplnil black, vše zahaluje temnota zmaru,
smradu a nedýchatelna… tedy s kyslíkem je konec.
Zbude jen Ódinův syn
Vídar, Váli a Thorovi synové Módi a Magni, s kladivem Mjœlnirem, který
zdědili jako magnáti po otci, z Helu se vrátí Baldr a Hödr a pudr a benzín
a Hönir se ujme „věštících hůlek“ a z popela ze dvou půlek vzejde nový
svět, ráj Gimle, v němž budou panovat noví, nezkažení floutci bohové.
Posadí se spolu a budou probírat moudrosti minulých věků okořeněné hrou na
flétnu a na ret.
Zmínky o tomto konci starého světa se nacházejí porůznu
v některých zpěvech Mladší Eddy, hlavně ve Völuspá–Vědmině věštbě a
v Malé vědmině věštbě, kde najdeme i křesťanský dodatek (ukazováček
s prstenem s kamejí) o novém, jediném a mocném bohu, jehož jméno
nesmí být vysloveno, jinak bude zle.