kapitola 17
„Tak člověče, jak je?“ poplácal
(po minulých zkušenostech jen jemně) Džon Matěje po sádře. „Vypadáš tak nějak
nerozbitně.“ Všichni se zasmáli a Matěj se zašklebil.
„Blbče,“ opáčil lakonicky. „Přestaň
s těma kecama. Nemůžu se smát, když mám polámaný žebra.“ Ta odpověď všechny
rozesmála ještě víc.
„Kdy tě pustěj domů?“ zeptal se
Břéťa, když se trochu uklidnili.
„Snad za tejden,“ odpověděl
Matěj. „Ale pak ještě nějakou dobu nevytáhnu paty z baráku. Přece jenom mi toho
ten hajzl polámal docela dost.“ Ostatní mu potom ještě vyprávěli, co se na
plácku na hřišti u boudy dělo po jeho odjezdu. Hlavně Džon se ukázal jako
rozený vypravěč. V průběhu jeho líčení událostí se všichni smáli a Matěj
úpěnlivě prosil, ať chvíli mluví někdo jiný, protože ho od smíchu bolí břicho.
„Jo, a ještě jsi přišel o jednu
exkluzivní písemku z dějáku,“ vzpomněl si Džon, když skončili a chystali se k
odchodu. „Takže se připrav, že se na tebe po tvým návratu hned vrhne jeden
příjemnej dějepisář a bude zkoumat, jestli víš, co se dělo u nás v patnáctým a
šestnáctým století.“
„Jak mám vědět, co se u vás dělo?“
zamračil se Matěj a otočil se na ostatní. „Copak jsme v dějáku probírali
Džonovu rodinu? To jsem asi zrovna chyběl.“ Všichni se opět začali smát, jen
Džon se zatvářil uraženě.
„Myslel jsem u nás jako v
Čechách,“ teatrálně kroutil hlavou nad nedovtipností svého spolužáka. „Co se
dělo u nás doma, to se nikdo nedoví. To je totiž rodinný tajemství.“ Poslední
větu už Džon vychrlil v rychlosti, protože se ve dveřích objevila sestřička a
nenápadně jim naznačila, že dnešní návštěva skončila. Rychle se tedy s Matějem
rozloučili a ten se zase plně mohl věnovat svému srůstání a uzdravování.
„Vaše písemky dopadly standardně,
takže příšerně,“ zahájil další hodinu dějepisář. „Já nechápu, že se ani trochu
neučíte,“ rozhlédl se přísně po třídě.
„Když dostanu kouli, ať se učím
nebo ne, tak se na to vykašlu a jdu radši ven, ne?“ zašeptal Džon Břéťovi. „Nebo
bysme ještě mohli jít místo písemky vypovídat na policii,“ dodal a Břéťa se
zašklebil.
„Ale že si tam Horáka držej, co?“
zadíval se na prázdné místo svého protivníka. „Už je to tejden a pořád nemáme
žádný zprávy.“
„Matka říkala, že jeho tátu budou
soudit a že to s ním vypadá bledě,“ vytáhl alespoň nějakou novinku Džon. „Úplatky,
zastrašování, vydírání a tak.“
„Jo jo,“ pokýval hlavou Břéťa. „Mluvil
o něčem takovým. A rozumím i tomu, proč po něm policajti skočili.“ Jejich rozhovor
přerušilo významné zakašlání učitele.
„Nevadím vám tady?“ prohlásil
dějepisář ironicky. „Jestli chcete radši studovat doma v klidu, tak vám můžu
naložit nějaký pořádný domácí úkol a příště zase.“ Třída okamžitě ztichla a
všechny oči se upřely na něj. „Písemky se nezúčastnili Horák a Urban. Nevíte
někdo, co je s nimi?“ Džon se už chystal vyskočit a pochlubit se, že alespoň na
nějakou dějepisářovu otázku zná odpověď. Břéťa ho ale zadržel.
„Co je?“ zamračil se Džon na
kamaráda.
„Bude kolem toho moc otázek,“
zavrtěl Břéťa hlavou. „On na to přijde sám.“ Najednou se ale otevřely dveře a
vešla jejich třídní učitelka.
„Dovolíte, pane kolego?“ zeptala
se dějepisáře. Ten jí beze slova pokynul, protože byl také zvědavý, kvůli čemu
přerušuje jeho tak důležitou hodinu.
„Žáci,“ otočila se s vážným
výrazem k třídě. „Možná jste si všimli, že už mezi vámi týden chybí Matěj Urban
a Filip Horák. Matěj Urban je v nemocnici. Má několik zlomenin a pohmožděnin a
za týden by ho snad měli pustit domů. Ještě nějakou dobu to ale bude trvat, než
se mezi nás vrátí. Jeho zranění mu způsobil Filip Horák, který byl z naší školy
vyloučen a byl převezen do výchovného ústavu pro mladé delikventy. Doufám, že
jeho odstrašující příklad bude dostatečnou výstrahou pro všechny, kteří by
chtěli páchat nepravosti a ubližovat ostatním. S takovými lumpy se nebudeme
mazlit a tvrdě proti nim zasáhneme!“
„Člověče, ta se rozjela, že
vypadá jak bohyně pomsty,“ zašeptal Břéťa Džonovi. Ten se potichu zachechtal,
Břéťa měl ale pravdu. Třídní učitelce v jejím spravedlivém hněvu zrudly tváře a
z očí jí létaly blesky. Marcel Roháč i ostatní Horákovci seděli se skloněnými
hlavami a dělali se nejmenšími na celém světě. Hlavně aby si jich nikdo
nevšímal.
„Tak to vypadá, že by se to tady
mohlo trochu uklidnit, co?“ zašeptal Džon Břéťovi a ten přikývl.
epilog
Břéťa seděl před bílými dveřmi a
svým pohledem je téměř hypnotizoval.
Co se za nimi děje? přemýšlel urputně a čip se mohl zbláznit, jak se
marně snažil najít odpověď. Co ti doktoři
říkají mamince? Je tam už nějak dlouho. Břéťa počítal, že to operací
skončilo, ale pak přišla pozvánka na vyšetření do nemocnice. Na opravdu dlouhé
vyšetření. Břéťa přišel s maminkou brzy ráno a pozdě odpoledne ještě seděl v
čekárně a hypnotizoval bílé dveře s nápisem: „Neurologie. Neklepejte - vyčkejte
příchodu sestry.“ A Břéťa čekal na příchod maminky, která se měla dozvědět, jak
na tom je po zdravotní stránce její syn a jak se sžil s tím kouskem křemíku ve
své hlavě. Nakonec se ale dočkal - dveře se otevřely a usměvavá maminka vyšla z
ordinace.
Tak to asi bude dobrý, blesklo Břéťovi hlavou, když viděl její
obličej. Jinak by se tvářila ustaraně,
posmutněle, plakala by, ale rozhodně by se nesmála. A opravdu. Maminka pro
něj měla dobrou zprávu.
„Ta vyšetření dopadla velmi
dobře,“ řekla mu, kdy už spolu šli domů. „Doktoři říkali, že to zranění, kvůli
kterému ti tam dávali ten čip, se už spravilo natolik, že ten čip už
nepotřebuješ. Za týden ti ho tedy vyndají a všechno bude jako dřív.“
VŠECHNO BUDE JAKO DŘÍV! Ta věta vybouchla Břéťovi v hlavě jako
granát. Proč? ptal se v duchu. Proč mi chtějí vzít moje schopnosti? Abych
byl zase jako ostatní? Průměrný? Maminka zářila a rozplývala se nad tou
úžasnou novinou, Břéťa ale byl jako tělo bez duše.
„Co je člověče?“ plácl ho Džon po
zádech, když se den poté potkali na obvyklém místě na cestě do školy. „Uletěly
ti včely?“ Břéťa jen zavrtěl hlavou, jeho zasmušilost však neunikla ani
ostatním parťákům. Přizvali si na pomoc i Veroniku. A tak dlouho naléhali a
vyzvídali, až jim Břéťa tu novinku vyklopil.
„Tý vole,“ zhodnotil dvěma slovy
celou situaci Džon. „Co budeš dělat?“ Břéťa pokrčil rameny.
„Nevím,“ odvětil. „Zkoušel jsem
mámu zlomit, aby mi ho nechala. Ale nechtěla ani slyšet. Strašně se těší, až
bude mít zase doma normálního kluka. A já už se nemůžu dočkat, až se zase budu
do školy šrotit jak blázen.“ Břéťa se otočil a se sklopenou hlavou odcházel od
svých kamarádů. Pochopili, že chce být sám, jen Veronika k němu přiběhla a
vzala ho za ruku. Smutně se na ni podíval a letmo ji políbil.
„Hele, lidi, musíme s ním něco
udělat,“ oznámil Kuba ostatním po několika dnech, kdy Břéťa chodil jako tělo
bez duše. „Musíme mu nějak zvednout náladu, rozveselit ho nebo tak nějak.
Takhle to přece dál nejde.“
„No jo, ale jak?“ zeptal se
Martin.
„Vytáhnem ho do kina,“ navrhla
Veronika. „Na nějaký pěkný fantasy film. To by mohl zapomenout na své starosti
a trochu se pobavit.“ Její nápad se všem líbil a tak ještě ten den vyrazili.
Břéťa byl ze začátku zamlklý a duchem úplně jinde, po chvíli ho však film
zaujal a po skončení už to byl ten starý Břéťa, kterého všichni znali. Alespoň
do chvíle, než si uvědomil, že už zítra ho čeká ta osudová operace.
„Díky moc za rozptýlení,“
rozloučil se s nimi před domovními dveřmi. „A zítra mi držte pěsti, ať se nic
nepodělá.“ Pak za ním zaklaply dveře a kamarádi zůstali stát před domem sami.
Tma. Černočerná tma a nic víc.
Absolutní ticho a absence jakýchkoliv vůní a zápachů dokreslovala bezútěšnost
této situace. Najednou bylo ticho porušeno monotónním pípáním. Břéťa si za
žádnou cenu nedokázal vzpomenout, odkud ten zvuk zná. Do toho slyšel ještě
nějaké tiché hlasy, jak si něco šeptaly. Pak nu před očima explodoval gejzír
barev a tvarů, až ho zabolela hlava. Navíc ještě ucítil sterilní vůni
nemocničního prostředí. Začínaly se mu postupně vracet jednotlivé smysly, když
kromě zraku, sluchu a čichu ucítil brnění v prstech u nohou a rukou.
„Břéťo,“ zašeptal mu neznámý hlas
do ucha. „Břéťo, slyšíš mě?“ Břéťa zmobilizoval všechny síly a téměř neznatelně
přikývl. „Super,“ kvitoval hlas potěšeně. „A vidíš mě?“ Břéťa se pokusil
otevřít oči a světlo ze zářivek ho téměř oslepilo. Po chvíli si ale jeho zrak
zvykl a spočinul na silnějším muži ve středních letech s kulatým obličejem, ze
kterého Břéťu zkoumavě pozorovala šibalská očka. Břéťa opět kývl a doktor se na
něj usmál. „Výborně,“ pohnuly se neurochirurgovy rty. „Ještě něco?“
„Smrdí to tady,“ vypravil ze sebe
Břéťa.
„Čich a řeč,“ téměř zajásal
doktor. „Co dál?“ Přestože měl Břéťa sto chutí zavřít oči a odpočívat, chápal,
že teď musí spolupracovat. Asi po půl hodině doktor přestal s otázkami a on
okamžitě usnul.
„Jak to vypadá,“ zeptala se
dychtivě Břéťova maminka, která celou operaci bedlivě sledovala. Doktor pokýval
hlavou.
„Vypadá to dobře,“ odvětil s
úsměvem. „Smysly mu fungují, paměť také, myslím, že bude v pořádku. Zítra
uděláme ještě nějaká vyšetření, a pokud bude vše ok, tak ho pozítří máte doma.“
Kolik je hodin? Kdo vynalezl žárovku? Co se děje na náměstí?
zkoušel Břéťa, jestli mu náhodou před očima nenaskočí známá stránka Google s
výsledky vyhledávání nebo se záznamem jedné z kamer instalovaných na náměstí. Jeho
pokusy však byly marné. Doktoři opravdu čip vyjmuli a Břéťa zůstal bez spojení.
V pondělí ráno vyrazil do školy o chvilku dříve, aby snad nepřišel pozdě.
„Nazdar, draku,“ ohlásil se na
křižovatce obvyklým způsobem Kuba. „Jak je?“
„Celkem dobrý,“ zahuhlal Břéťa.
„Dneska ňák ženeš - jdem pozdě?“
udržoval Kuba konverzaci. Břéťa pokrčil rameny.
„Nevím, člověče,“ odvětil smutně.
„Musím se podívat na hodinky, abych věděl, za jak dlouho bude zvonit. Ale kolik
času nám ta cesta ještě sebere, to už nevím.“
„To bude dobrý,“ snažil se ho
uchlácholit Kuba.
„Jasný,“ kývl Břéťa a rozhlédl
se. „Kde je vlastně Džon?“
„Ale,“ uchechtl se Kuba. „Má kašílek
a rýmičku, takže je doma. Mám ho prej omluvit. Zejtra by snad už měl normálně
fungovat.“ Břéťa se zašklebil, a zatímco ho Kuba informoval o dalších
událostech minulých dní, dorazili do školy.
Školní den utekl celkem
standardně a po posledním zazvonění se všichni vyřítili ven. Jen Břéťa
nespěchal. Kuba s Martinem na něj v běhu něco hulákali, on je ale neposlouchal.
V klidu vyšel před školu a na lavičce u hřiště uviděl Veroniku. Hned zvedla
hlavu a usmála se na něj.
Nepodnikneme něco? zasvítila mu v hlavě otázka, až sebou překvapeně
trhnul. Vždyť čip je přece pryč!
Co zajít do cukrárny? Zvu tě na zmrzlinový pohár, zkusil
telepaticky odpovědět. Veronika se usmála ještě víc.
Proč ne. Ale dneska platím já. --- KONEC ---
|