VŮNĚ JEHO ŽIVOTA

LADISLAV VÁCHA: sportovní gymnastika – bradla

Amsterdam 1928

Teplá červnová noc se smaragdy hvězd. Brno, rok 1943. Dupání po schodech, bušení na dveře se štítkem LADISLAV VÁCHA. Neurvalé hlasy: „Aufmachen! Schnell!! Geheime Staatspolizei!!!“ Když gestapáci převraceli byt naruby, jeden povytáhl obočí: „Schau mal, der Kerl hat hier eine goldene olympische Medaile.“

Pokračování uvádí Malá encyklopedie olympijských her čtyřmi slovy: usmrcen při zatýkání gestapem.

Bylo mu čtyřiačtyřicet let a tři měsíce.

*

Věstník Sokolský: „Družstvo ČSO je vybráno pečlivě. Z opor vedle olympijského vítěze Šupčíka následuje Ladislav Vácha, který byl šestý v pořadí jednotlivců. Týž byl také třetí na kruzích při této Olympiádě… Družstvo odjede ve čtvrtek 26. července do Amsterdamu, kde se podrobí poslední přípravě. Závod tělocvičný se koná 8. – 10. srpna.“

Penzión Zandvoort, okrajová čtvrť Amsterdamu. Všechno je tu červené. Nízké cihlové domky se zahrádkami, dokonce i dlažba je z cihel. Teď se však na ní tvoří velké kaluže. Uspávající monotónní déšť bubnuje do oken jídelny penziónu. Nálada při jejich první zdejší snídani však ospalá není, i když mají za sebou dvacet únavných hodin ve vlaku.

Velká kachlová kamna, vyřezávané židle, čisťounké ubrusy, hodiny z bělomodrého porcelánu (typické pro označení fayance stejné jako talíře, ubrusy, šálky) a hlavně milé úsměvy dvou obsluhujících dívek s čepci a zástěrami. Příjemné pocity.

„Kuten morken,“ láme němčinu kulaťoučká majitelka vlámského penziónu a jako by přitom lámala místní nasládlý bílý chléb. Ještě něco dodává a dva nováčkové v družstvu se obracejí na Váchu: „Co říká?“

„Že se u nich máme cítit jako doma nebo tak něco,“ odpovídá roztržitě a nakládá si na talíř tenké plátky sýra. Teď bude asi často odpovídat na otázky mladších sportovců. Je nejzkušenější frajer výpravy. Tohle jsou už jeho třetí olympijské hry. „Do třetice všeho dobrého,“ skandovali krojovaní sokolové v Děčíně, když se vyklonil z okénka vlaku. Poznával mezi těmi nadšenci známé firmy podle tváří.

Všeho dobrého? Samozřejmě to může být jen zlatá olympijská medaile. Kov lesklý jako slunce, který zblízka viděl, jen když mu ho před čtyřmi lety v Paříži půjčil Bedřich Šupčík. První československý olympijský vítěz. Taky Brňák. O rok starší Starobrno, ale tenkrát nováček. Jak fantasticky dokázal v čase šplhat! Sám dokázal vyrovnat třetí nejlepší čas Švýcara Güttingera, hlavně se však postaral, aby při slavnostním ceremoniálu na stadiónu v Colombes stoupala po stožáru i červenomodrobílá vlajka za jeho „bronzové“ kruhy. Byl to nádherný nadupaný okamžik, ale – bylo to málo. Takhle to cítil. Tenkrát. Hořkost z vyřazení v soutěži družstev, kde by jasně zvítězili, ještě chutnala pelyňkem. Dočkali se o dva roky později na mistrovství světa. To však není olympiáda! Snad tentokrát. Mají skvělé družstvo, v přípravě udělali pro úspěch naprosto všechno…

Už podruhé maže chléb máslem a zavařeninou, zapíjí kávou a zdá se mu, jako by z bílomodrého porcelánového šálku upíjel vzpomínky. Přátelské poklepávání na rameno po návratu z Paříže. Prosby: „Ukaž tu medaili.“ Taky osten: „Hezký je ten bronz, líp už to VÁŽNĚ nešlo?“ A pak zas stovky hodin cviků v tělocvičně. Mlčenlivých a zarputilých hodin s nakyslým pachem potu, který už dávno považuje za vůni svého života. Vylučovací závod na hřišti SLÁVIE na Letné před týdnem. Teprve před týdnem? Pak zas vidí nadšeně mávající děti s praporky na železničním mostě u Libochovan, jejichž táhlé „Nazdááár!“ všichni cítí jako pohlazení. A pak se brzy mění krajina. Zelený stůl rovin s velkými stády černobílých krav, větrné mlýny, písčiny…

„Kluci, kdo chce ještě kávu? A sýr? Vypadá to, že v tomhle penziónu nás hladovět nenechají.“ 

„Venku pořád chčije. Páni, já bych si dal ještě dvacet v kanafasu. Nebo spíš čtyřicet. Co říkáte?“ 

„Ani dvacet, ani čtyřicet. Jde se na první trénink do tělocvičny místní školy.“

Věstník Sokolský poslušně hlásí: „Slavnostní zahájení XI. Olympiády na Stadiu začalo v 2. hodině. Jakmile nastoupil královnin zástupce, princ Nizozemí do lože proti Marathonské bráně, zazpíval sbor 1 200 pěvců národní hymnu. Pak prošel oválnou dráhou Stadia průvod zástupců a borců 42 národů, které nabývají účasti na přísaze olympijské vlajce, práva zápasiti v mezinárodním zápolu o prvenství v tom kterém druhu tělesných cvičení.“

Zbrusu nový stadión, za osmnáct měsíců vybudovaný na bažině věnované městskou radou, prodělává slavnostní křest. Čtyřicet tisíc párů rukou na ochozech nadšeně tleská jako tomu bylo o mnoho let později v případě zfilmovaného koncertního nášupu s The Beastie Boys v Madison Square Garden, čtyřicet tisíc párů očí sleduje mraky vypuštěných holubů, kteří krouží nad stadiónem a záhy se mění v sotva viditelné tečky. Taky účastníci seřazení na ploše vyvracejí hlavy k obloze a snad jim závidí onu bezstarostnou volnost. Moc dobře vědí, jak pracně se po téhle slavnostní chvíli budou vysvlékat ze svěrací kazajky trémy. Každý ventil je teď užitečný…

„Kluci, víte, jak se tu jmenuje předseda organizačního výboru?“

???

„Počkejte, mám to na papírku, zpaměti bych to nevyslovil. Jmenuje se Schim-mel-pen-ninck-van-der-oye.“

„Páni, tohle jméno si snad pamatuje jen on sám. A co jste říkali tomu potlesku při nástupu? Mám dojem, že jsme po domácích měli největší.“

„Ten dojem měla asi každá výprava. Spíš jde o potlesk po výkonech.“

„Ale bylo to hezké, že defilé zahajovali Řekové. To dřív nebývalo. Zaslouží si to, neboť olympijská myšlenka se zrodila v jejich hlavách. Prý, já jsem při tom nebyl.“ 

„To si piš, že ne. Viděli jste to? Panamu, Haiti a Rhodos reprezentoval jenom ten, co nesl jejich tabulku.“ 

„A co má být? Asi víc olympioniků nemají. Zato Američanů jsou tady dobré tři stovky. A vůbec, fůra silných soupeřů. Poprvé od války taky Němci. Počkejte, ti budou řádit na nářadích, ještě se ukáže, jak moc budou kousat.“ 

„Kluci, víte, kolik zeminy museli navézt na tenhle močál, než z něj vznikl stadión? Přes milión krychlových metrů. Fakt, říkala mi to Mary. Ta servírka z penziónu.“ 

„Ta blonďatá s cůpkem?“

„Obě jsou blonďaté, obě mají cop. Tahle má ještě dolíček na bradě.“

„Poslyš, jak ti to mohla říkat, když nerozumíš vlámštině. To teda…“

„Psst, ticho, olympijský slib. Kdo to předčítá?“

„Jeden zdejší fotbalista, jméno jsem zapomněl.“

„V kolik zítra trénujem?“

„V devět. Ale v jiné tělocvičně. Teda větší. Neumím to vyslovit, rozlámal bych si jazyk.“

Věstník Sokolský: „Bylo zajímavé dívati se na členy družstva, jak obratně a s chutí pustili se do montování svého nářadí. Pod závěsy kruhů postavili metací stůl, na něm byl vztyčen žebřík opřený o galerii a již se žene odvážná trojka Vácha – Löffler – Tikal – po této neobvyklé kombinaci, aby zavěsila cívku na kruhy místo nevhodného závěsu. Ochotný kustod pomáhá, shání řetězy a lana…“

A je to. Úhledná tělocvična zandvoortské školy, tréninkové útočiště v prvních pěti dnech, je příliš těsná pro společné vystoupení v prostných, kterými chtějí právě zde překvapit. Proto stěhují své „nádobíčko“ do velké tělocvičny v Passeerdestraat. Klavírista na koncertní turné do zahraničí svůj nástroj neveze, gymnasté musí, chtějí-li obstát. Takový zvyk aspoň mezi móresy nové doby panuje.

Ladislav Vácha naskakuje na kruhy. Pár zhupů, zklidnění, přechod do rozporu střemhlav…

Domácí kustod zůstává udiveně stát s pootevřenými ústy. Ne, tohle v životě neviděl. Pak procitá z okouzlení, vzrušeně gestikuluje a snaží se těm „Tcheco“ vysvětlit, že s tímhle se přece musí olympiáda vyhrát.

Když Vácha končí tréninkovou sestavu přesně zapíchnutým saltem nazad, přibíhá k němu. V očích obdiv, na jazyku lavinu nadšených slov.

Kamaráde, já ti rozumím, i když holandsky nerozumím, pokyvuje rozpačitě hlavou. Jenže ono je všechno mnohem složitější. Musíš strhnout hlediště a zvlášť rozhodčí dynamikou  c e l é  sestavy. A precizním provedením. V Paříži jsem taky chtěl právě tohle. Snad se mi to i dost podařilo. A přece to stačilo jenom na bronzovou medaili. Prostě byli ještě lepší, zejména Štukelj.

Kruhy. Váchova proslulá disciplína. První u nás, a možná i na světě, dokonale na tomhle vratkém nářadí zvládl rozpor ve stoji o rukou. Každý z domácích odborníků si myslí, že právě při cvičení na kruzích by se měl výrazně prosadit. Taky sám si to přeje. A jak!

Už znají rozlosování. Cvičí jako desátí z jedenácti družstev. Všechno začne kruhy. Vácha bude předcvičovat. To ví i on sám.

Nemůže však vědět, že právě ten první soutěžní den před poloprázdnými ochozy doslova a do písmene vyprší, že ke zvládnutí cviků bude zapotřebí nadlidské vůle a soustředění. Taky nemůže vědět, že rozhodčí začnou až příliš okatě stranit Švýcarům, přesto pořadí určí pouze slovanské medailisty: Štukelj (19,25 bodu), Vácha (19,17), Löffler (18,83).

Kdyby to vše věděl, byl by spokojený?

*

Věstník Sokolský: „Vedoucí družstva bratr dr. Klinger užívá co chvíli příležitosti, aby naznačil „pánům“ (rozuměj rozhodčím), že je na stráži vždycky a všude a že sem Čechoslováci nepřijeli pro to, aby byli směšnými figurkami na smluvené diplomatické hře.“

Druhý den závodů. Mraky diváků, modrá obloha. Krásně se v ní vyjímají dvě československé vlajky stoupající na stožár vedle vlajky jugoslávské na počest stříbrné a bronzové medaile za kruhy z předcházejícího dne. Za zmoklé kruhy. Vácha přitom stojí o stupínek výš než před čtyřmi lety v Paříži. Musí však, stejně jako tenkrát, s úctou i závistí sledovat nadšení i dojetí obhájce olympijského zlata Štukelje, naslouchat nejdříve jugoslávské hymně.

Čas se nezastavil. Osmaosmdesát gymnastů z jedenácti zemí (šestičlenná družstva se dvěma náhradníky) tentokrát čekají bradla a hrazda. Švýcarští borci po prvním dnu vedou před československými náskokem 22,75 bodu. Tvoří dobrý orchestr, jeho dirigentem však je – k rozčilení našich a jugoslávských mezi jinými – sbor rozhodčích. Doktor Klinger se s nimi nepřestává přít, zároveň však uklidňuje: „Kluci, nic by nebylo horšího, než ohřívat v dlani pocit bezpráví. Teprve pak byste se sesypali. Prostě vyšívejte, jako by se nic nedělo. Když budete prokazatelně lepší, nemůže vám to upřít ani sám nejzaujatější rozhodčí.“

Zní to pravdivě, jenže právě se něco děje. Koutný po volné sestavě seskakuje z bradel, a rozhodčí sahají po tak nízkých známkách, že československým reprezentantům stoupá krev do mozku. „To snad není pravda! Vždyť neudělal chybu, jenom nohy neměl dostatečně napjaté!“ Vácha je stranou toho ruchu. Nechce nic vnímat, teď už ne. Za okamžik ho zavolají k nářadí…

Přistupuje ke konci bradel. Dva tři uvolňující pohyby, pak znehybnění. Vnitrohmat… už cvičí. A jak! Když zvolna, prohnutě o napjatých pažích přechází do stoje na rukou, přestává hlediště brebentit. Zraky se soustřeďují k jedinému místu. Ke strhujícímu monologu beze slov, který na přírodní scéně pod reflektorem slunce přednáší skutečný mistr.

Slova. Samozřejmě existují lidská slova. Scénář, nebo chcete-li popis Váchovy volné sestavy na bradlech z Amsterdamu, která mu přinesla naprosto bez diskuzí zlatou medaili. Pamětník už neexistuje. Je jediným autentickým dokumentem. Uveďme aspoň závěr…

„…kolo zánožmo vpravo s celým obratem vlevo střídnoruč na pravé žerdi do přednosu – skrčit, trčit do váhy rozporem (výdrž) – kolo roznožmo do přednosu – zvolna vysazeně o napjatých pažích stoj na rukou – stoj na ramenou – kotoul vpřed prohnutě do rozporu a zánožka vpravo povýš přes obě žerdi s celým obratem vlevo.“ Vida, že i čeština dokáže být tak krásně vychýleně květnatá.

Hovoří docent dr. Miroslav Libra z katedry gymnastiky na fakultě tělesné výchovy v Praze: „Obsah té sestavy se musí posuzovat z hlediska doby, nic nevíme o provedení. V každém případě je to však sestava velice obtížná, se kterou by měli dost starostí i současní gymnasté.“

Je po tolika letech zapotřebí většího komplimentu? Kytice nádherných žlutých tulipánů, které dostal den po závodě, byla komplimentem prvním. Jenom není jasné, zda to bylo v elegantní restauraci Pavilon Vondelpark, kde uspořádal slavnostní oběd dr. Guth–Jarkovský, nebo v domácím prostředí penziónu Zandvoort. Tam by u toho musela být kulaťoučká majitelka s úsměvem sladkým jako místní chléb a se slovy: „Kuten morken, ich kratulíre, kavalíre.“

SILNÝ, SMĚLÝ, VŠESTRANNĚ ZPŮSOBILÝ LÁDÍK MLADÍK – A STEJNÝ BOREC JAKO PRO KNIHY A ZEJMÉNA PRO KNIŽNÍ ILUSTRACE JOSEF VÁCHAL, STARŠÍ O 14,5 ROKU (23.9.1884) – TAKOVÝ BYL LADISLAV VÁCHA

Je až zarážející, smutné, ale bohužel pro střední Evropu i příznačné, že v dnešní uspěchané neurotické době málokomu u nás říkají jména řady našich vynikajících sportovců z dvacátých a třicátých let minulého století. Tedy z období první Československé republiky, a to včetně prvních olympijských vítězů. Přitom šlo o obdivuhodné jedince, osobnosti, které dosáhly nejcennějšího možného sportovního úspěchu v ryze amatérských podmínkách. Trénovaly tak, jak jim to umožňovalo zaměstnání, mnohdy těžké a odpovědné. Nebo jak tolerantní byli, nebo spíše nebyli, jejich obvykle velice přísní nadřízení. Přesto, nebo právě proto, se tito nadšenci, nepochybně houževnatí a od Boha nadaní, stali průkopníky a inspirátory našich pozdějších sportovních triumfů. To je třeba osud našeho vůbec prvního držitele zlaté olympijské medaile z her v Paříži v roce 1924 Bedřicha Šupčíka. Gymnasty, který skóroval ve městě pod Eiffelovou věží v disciplíně, jež se dnes může zdát také trochu kuriózní – šplhu na osmimetrovém laně.

KDO JE TO VÁCHA, SYMFONIE SUPER VÁHA?

Podobně nevděčně se historie zachovala i k muži, který se mezi olympijské vítěze zapsal čtyři roky po Šupčíkovi jako druhý Čechoslovák. Byl to rovněž gymnasta, a stejně jako jeho předchůdce a kamarád, byl členem Sokola Brno I. Jmenoval se Ladislav Vácha a jeho olympijské a vůbec sportovní zásluhy jsou jistě obdivuhodnější než Šupčíkovy. Přesto když v České televizi po roce 2000 vznikal cyklus o našich nejslavnějších sportovcích dvacátého století (nazvaný Sláva vítězům) a když se v předběžném plánu vysílání jméno našeho druhého olympijského vítěze objevilo, jeden z tehdejších programových pracovníků se s pochybnostmi v hlase dotázal: „Kdo to vlastně je, ten Vácha? On jako sportovec něco dokázal?“ Váhal evidentně nad příjmením Vácha.

Dva roky předtím, než tento dnes mnohým obyvatelům naší vlasti zcela neznámý šampión Ladislav Vácha vybojoval pro mladou Československou republiku druhé olympijské zlato, o něm napsal jeho trenér František Erben, sám rovněž bývalý gymnasta a jinak muž patrně i slovesně nadaný, uznání: „Povaha veselá, samorostlá, ale nikoliv lehkomyslná. Je miláčkem sokolského publika. Ale i v cizině mezi cvičenci je velmi oblíben. Je silný, smělý, všestranně nadaný. Na kruzích nemá vůbec soupeře ve světě tělocvičném. On si doslovně pohrává se všemi výdržemi, ať je to na kterémkoli nářadí. Je nejspolehlivějším ze všech našich závodníků.“

Ač postavou obvykle nejmenší, byl Ladislav Vácha zcela přirozenou autoritou, vůdčí osobností a duší reprezentačních družstev našich gymnastů, jehož členové se snad všichni rekrutovali ze sokolských řad. Díky sokolské organizaci jsme tehdy a ještě dlouho potom patřili ve sportovní gymnastice, sportu, který je součástí novodobých olympijských her hned od těch památných prvních v roce 1896 v Aténách, k nejlepším přeborníkům světa.

Náš druhý olympijský vítěz Ladislav Vácha se narodil 21. března, tedy v první jarní den, roku 1899 v Brně. Měl před sebou čtyřiačtyřicet let sportovního vyžití, v němž málokoho, jestli vůbec kdy někoho, zarmoutil. Svým přátelům, známým, kamarádům a obdivovatelům, kterých měl opravdu nespočet, způsobil velkou bolest a nevýslovný zármutek až svou předčasnou, nečekanou smrtí ve Zlíně v době nacistické agrese. Zemřel za záhadných pekelných podmínek necelé dva roky před koncem druhé světové války.

SOKOL TĚLEM I DUŠÍ

Jednadvacetiletý sokol Ladislav Vácha se zúčastnil hned prvních poválečných olympijských her v Antverpách v roce 1920, celkově šestých v pořadí. Nominaci si mladý, doma ovšem už jako Železný Zekon uznávaný gymnasta vydobyl třetím místem v přeboru České obce sokolské. Do belgického města, kterému bylo uspořádání her svěřeno, odcestoval jako člen reprezentačního týmu tehdy rok a půl existující republiky. Soutěž družstev, jíž se zúčastnil i on, měla vypsáno pět disciplín – cvičení na bradlech, na hrazdě, na kruzích, takzvané volné cvičení, což byla víceméně pozdější prostná, a kupodivu i překážkový běh na 100 metrů. Československý tým si vedl dobře, nezklamal, ale na olympijskou medaili, po které samozřejmě každý jeho člen slintal, nakonec jen velmi těsně nedosáhl. V celkovém hodnocení skončil na čtvrtém místě.

Před dalšími olympijskými hrami v Paříži v roce 1924 Vácha nominační soutěž, jíž byl opět přebor České obce sokolské, vyhrál. V družstvu patřil k nejzkušenějším a také nejspolehlivějším. Jenže ani tentokrát v soutěži týmů naše družstvo nezúročilo své vklady. Neobsadilo dokonce ani bodované, ani žádné jiné místo. Dva naši reprezentanti, Stanislav Indruch a Josef Kos se totiž v průběhu soutěže zranili a Československo muselo z tohoto závodu vycouvat. Nezbylo než doufat v lepší skóre na jednotlivých nářadích. A tam si naši reprezentanti smůlu opravdu vynahradili.

Bedřich Šupčík se stal prvním československým olympijským vítězem. Aniž bychom chtěli jeho průkopnický zásah do dějin jakkoliv snižovat, je zřejmé, že by si byl tento zlatý primát asi o dost víc zasloužil právě Vácha. On byl skutečný rafinovaný spiritus agens našeho gymnastického kolektivu. Podle různých svědectví, která se zachovala, to Erbenovo není jediným, byl patrně nejlepší jak výkonnostně, tak povahově. Přátelský a nezištný mladík, srdce na dlani měl pro všechny ostatní, a nikdy nikomu netoužil nic závidět. Prostě ryzí charakter, jakých ani tehdy moc nevyrostlo od plínek.

PRVNÍ ZLATÁ PRO ČESKOSLOVENSKO

Byl členem Sokola Brno I., a ač byl o něco mladší než právě Šupčík, považovali jej mnozí za jeho učitele. Vácha v Paříži vybojoval dvě medaile, obě bronzové, a to za cvičení na kruzích a ve šplhu na osmimetrovém laně, tedy v disciplíně, v níž dominoval jeho přítel a „žák“ Bedřich, který tehdy dokonale využil své neuvěřitelné, přímo medvědí síly v rukou. Šplh na laně, jako ostatně všechny ostatní disciplíny gymnastického víceboje, probíhal na otevřeném olympijském stadiónu. Gymnasté museli startovat ze sedu a nesměli použít příraz, tedy pomáhat si nohama. Vácha, který přišel na řadu dříve než Šupčík a Francouz Albert Séguin byli ještě rychlejší. Šupčík dosáhl času 7,2, Séguin 7,4, Vácha společně se Švýcarem Augustem Güttingerem 7,8.

Soutěže ve šplhu se zúčastnilo rovných 69 gymnastů. Třetím nejlepším z našich vévodil v této disciplíně další vynikající čipera Robert Pražák, který skončil třináctý. V Paříži ovšem získal tři stříbrné medaile – na kruzích, na bradlech a ve víceboji. Známý Slovinec Leon Štukelj, ke kterému se ještě dostaneme, závodící za Jugoslávii, byl desátý. Časový rozdíl mezi prvním, tedy Bedřichem Šupčíkem, a posledním klasifikovaným, Matthiasem Erangem z Lucemburska, byl velký – osm vteřin.

Ladislav Vácha sledoval z olympijského trávníku nevídaný Bedřichův výkon se zatajeným dechem, s napětím, ale také s ohromným nadšením a patřičnou hrdostí, jak se na něho, nepsaného kapitána týmu, slušelo. Vraťme se však k tomuto slavnému okamžiku našeho sportu specifickým popisem jiného očitého svědka, už zmiňovaného a citovaného trenéra Františka Erbena. Ten popsal první československý triumf pod pěti olympijskými kruhy, Šupčíkovo historické vítězství, takto: „Ani zde nezklamal tento hoch poctivý, železný a jako lev silný. Skvostným stylem a lehce letí nahoru, provázen údivem všeobecným… Československá vlajka nejvýše! Československá vlajka první – a hle – velebné, něžné a tklivé tóny: Kde domov můj, zní stadiónem. Mizí nám před očima jeho betonové tribuny, mizí travnatá jeho půda, jen ten prapor vysoko vlaje, a my vidíme kolem temné lesy na veselých pahorcích, vlnící se žitná pole, vesničky stulené do náručí zelených zahrad, stříbrnou hlaď rybníků a potoků. A nad tím vším skřivan zpívá a slunce svítí.“

Úspěšní jsme dokázali být i v celkovém hodnocení víceboje. Ten vyhrál právě Leon Štukelj, který se bez čtyř dnů dožil sto jedna let. Ještě krátce před svou smrtí v roce 1999 udivoval neuvěřitelnou fyzickou silou a šikovností. I když vinou svého manažera, který ho využíval pro lukrativní byznys, prostřednictvím pochybné, slavného gymnasty nehodné produkce. Druhé místo a stříbrnou medaili získal, jak už víme, další náš reprezentant Robert Pražák, bronzovou medaili si zasluhoval a převzal Bedřich Šupčík. Ladislav Vácha byl v nejvšestrannější gymnastické disciplíně šestý, stejná umístění mu patřila i za bradla a za cvičení na koni našíř.

DRUHÁ ZLATÁ PLACKA PRO ČESKOSLOVENSKO

Českoslovenští gymnasté se tedy zásluhou sokolů, kteří před první světovou válkou nemohli přijít olympijským hrám a zdráhali se jich zúčastnit, poněvadž jim připadaly tak trochu víc okázalé a laciné = komerční hurá akce, stali v Paříži v roce 1924 nejúspěšnější částí naší delegace vyvinutých svalovců. Ladislav Vácha na tom měl lví podíl, ale při své skromnosti si to ani nepřipouštěl. Atmosféra her ho ovšem nadchla a velice se těšil na další, které se měly konat za čtyři roky v Amsterdamu.

Mezitím se ale v roce 1926 uskutečnilo mistrovství světa v Lyonu, kde československé družstvo v téměř stejném složení jako při hrách v Paříži získalo pod Váchovým vedením titul světových šampiónů. Tento úspěch byl podmíněn tvrdým tréninkem, na tu dobu nehorázně chlapáckým a mazáckým, celého kolektivu, celé té party nadšených cvičenců. Vždy veselá kopa, zdánlivě bezstarostná image, věčně usměvavý a humorem nešetřící pan člověk Ládík mladík jí dodával správnou náladu a kamarádskou atmosféru.

Do Amsterdamu tak družstvo československých gymnastických reprezentantů, už trochu obměněné, ale samozřejmě s Ladislavem Váchou, odjíždělo ve skvělém rozpoložení. Jeho dalšími členy byli Josef Effenberger, Jan Gajdoš, Jan Koutný, Emanuel Löffler, Bedřich Šupčík, Ladislav Tikal a Václav Veselý. Republika v tom roce oslavovala desetiletku svého zápolení s realitou. Byla to tenkrát relativně šťastná a klidná doba. Celosvětová hospodářská krize tehdy ještě nenaháněla husí kůži všem vrstvám obyvatelstva, i když její počátek byl téměř za humny jako drak psychózy. Bezprostředně akutní dosud také nebylo ani nacistické opojení bezbarvých a bezkrevných bastardů. Vždy dobře naložený Ladislav Vácha předvedl před odjezdem na VIII. olympijské hry na zahradě Strakovy akademie v Praze, dnešního Úřadu včerejší zatáhlé vlády, svou sestavu na bradlech. Stejnou, za kterou mu o několik dní později na novém, krátce předtím dostavěném stadiónu v Amsterdamu pověsili na krk zlatou medaili. Tyto cenné záběry se zachovaly dodnes.

Olympijské hry v roce 1928 probíhaly v závěru července a v první polovině srpna. Váchova sportovní výkonnost tehdy kulminovala, z našich reprezentantů byl jako tsunami bezkonkurenčně neporazitelný, možná snad nejen z našich…

Ve cvičení na bradlech neměl vážného oponenta ani mezi gymnasty z dalších vyspělých gymnastických velmocí. Jeho dynamická sestava radost pohledět byla nabita prvky nejvyšší obtížnosti. Vácha ji předvedl precizně, s úžasnou lehkostí a elegancí. O jeho prvenství nemohlo být pochyb, přestože skvělý výkon na tomto nářadí podal i velmi dobrý Jugoslávec Josip Primožić. Stejnou šanci na zlatou medaili, ne-li ještě větší, měl Vácha i na kruzích. Chybělo málo, abychom už tehdy měli vícenásobného olympijského vítěze. Rozhodčí se však přiklonili k Leonu Štukejlovi, Vácha, jenž mu podlehl podle verdiktu rozhodčích o takhle nepatrný bleší zlomek komicky menšíkovitého bodu, se holt musel gentlemansky smířit s medailí stříbrnou. A přesto, že získal ještě další stříbro za druhé místo našeho družstva, nedalo se říci, že by dosáhl všeho, čeho byl tehdy schopen. Dvě nešťastné chyby na přeskoku a na koni našíř ho pravděpodobně připravily o nejcennější triumf – vítězství ve víceboji. Přesto i v této disciplíně, ve které se sčítají body dosažené na jednotlivých nářadích, byl z československého družstva suverénně best bombardino.

Dejme opět slovo trenérovi Františkovi Erbenovi. Ten po návratu z těchto her o Ladislavu Váchovi poznamenal: „Byl po mém hlubokém přesvědčení nejkrásnějším zjevem tělocvičným olympijského stadiónu amsterdamského…“

RADOVÁNKY VE ZLÍNĚ

Po skončení amsterdamských her se aktivní sportovní kariéra olympijského majitele masterpiece a hlavní ceny za rekord riskovat před veřejností s ladností a fyzičkou Ladislava Váchy pomalu blížila ke svému zenitu. V roce 1929, kdy oslavil své třicáté narozeniny, Josefu Váchalovi táhlo na 45, se s dalšími československými gymnastickými reprezentanty, členy sokolské organizace, zúčastnil památného šestitýdenního turné po Spojených státech amerických. O několik měsíců později byl jako člen zlínské sokolské jednoty (do Zlína se z Brna přestěhoval už čtyři roky předtím) v tehdy polské Volyni, oblasti, která dnes připadá do celku Ukrajiny. Jednota tam tehdy uspořádala mnoho hojně navštěvovaných gymnastických akademií, workshopů. Součástí programu byla také návštěva Zborova, respektive slavného bojiště v jeho blízkosti, kde se v létě 1917 na prolomení rakousko–uherské frontové linie značnou měrou podíleli také českoslovenští legionáři.

Poslední z nejvýznamnějších soutěží, na kterých Ladislav Vácha startoval, bylo mistrovství světa 1930 v Lucemburku. Tam se mu jako člověku, který si vždy více cenil kolektivního úspěchu než individuálního prospěchu, splnilo velké přání. Československý tým obhájil vítězství v soutěži družstev z MS 1926 z Lyonu. On sám obsadil třetí místo na bradlech, čtvrté na kruzích a páté v hodnocení víceboje.

Po návratu ze šampionátu se rozhodl kariéru ukončit. Do dalších olympijských her chyběly sice jen už dva roky, ale Vácha cítil, i když v jedenatřiceti letech nebyl stařík jako Kája Mařík, že se ke slovu hlásí už nastupující gymnastická generace, tak proč jí nepřenechat volné pole působnosti? Město, kde se pod pěti kruhy připravovala jubilejní desátá nejvýznamnější sportovní i frajerská světová událost, bylo v roce 1932 navíc na druhém konci světa. Los Angeles v Kalifornii. V období stále se prohlubující hospodářské krize herky s psychózou se dalo jen těžko předpokládat, že Československý olympijský výbor bude ochoten uhradit náklady spojené s tak dlouhou a komplikovanou přepravou většině sportovců. To se také potvrdilo. V USA nás tehdy reprezentovalo pouze sedm statečných (kovbojové s penězi na účtech), na které se muselo složit několik štědřejších organizací, jež uspořádaly veřejné sbírky. Nakonec mezi nimi nebyl ani jeden zástupce gymnastiky – sportu, který byl do té doby na olympijských hrách náš nejúspěšnější.

Brněnský rodák populární jako Červený drak od Starobrna Ladislav Vácha mladík Ládík, druhý československý olympijský vítěz a držitel dalších medailí z OH a světových šampionátů, bydlel v té době už šestým rokem ve Zlíně. Dávno se bratřil se zdejší specifickou mentalitou, sblížit se s mnoha lidmi mu vůbec nedělalo problém. Cítil se tu snadno doma. Řadu let pracoval v Baťových fabrikách, i když byl původní profesí železničář. Současně se také osvědčil jako velice agilní tělocvičný náčelník sokolské jednoty. Coby řadového Baťova zaměstnance jej přímo v pracovním procesu a tomu odpovídajícím plášti také zachycují autentické dokumentární záběry. Stejně vzácné a zajímavé jako sestava na bradlech, kterou předvedl deset let předtím na dvoře Strakovy akademie filmařům, kteří tehdy snímali některé z našich sportovců chystajících se na letní olympiádu 1928 v Amsterdamu.

PO VÝSLECHU…

Začátek debilní nacistické okupace v roce 1939 (15. březen) předznamenal předčasný, tragický a stále do značné míry záhadný konec Váchova smělého mládí vpřed. Dne 25. března 1943, čtyři dny předtím mu bylo čtyřicet čtyři let, zatklo našeho druhého olympijského vítěze gestapo. Člověka, který se mezi obyvateli města těšil mimořádně velké úctě a respektu. Ne však proto, že šlo o někdejšího slavného sportovce, nýbrž proto, že byl, přes úspěchy, jichž dosáhl, skromný, vstřícný ke všem, v tom nejlepším smyslu slova vlídně obyčejný a přesto tak výjimečný. Tak na něho dodnes vzpomínají veteráni a pamětníci, příslušníci zdejší nejstarší generace, tehdy samozřejmě ještě děti s ilustrovaným slabikářem v aktovce.

Nikdo si dodnes nemůže být zcela jistý, proč k Váchovu zatčení tenkrát došlo. Je však vysoce pravděpodobné, i když se to nikdy nepovede na 100% podložit důkazy, že se Ladislav Vácha buď namočil do protinacistického odboje v tomto kraji, anebo jej z toho gestapáci tupě podezírali. Po několika brutálnějších výsleších byl ze Zlína převezen do svého rodného města, kde podle jedné verze strávil téměř dva měsíce v žaláři na Špilberku. Není ani vyloučeno, je snad dokonce ještě o něco víc pravděpodobnější ta varianta, že byl držen pod zámkem a za mřížemi v chládku v Kounicových kolejích, které si brněnské gestapo vyčlenilo právě pro takové účely. V každém případě je jasné, že ve druhé polovině května byl Vácha propuštěn na vzduch. Podle výpovědí očitých svědků se do Zlína vrátil podvyživený a jakoby psychicky zdeptaný, což jistě byly následky šíleného strádání a mučení, kterému tam musel dennodenně čelit.

Po několika týdnech ho ve Zlíně znovu odvedli k surovému výslechu psychopati z gestapa. Za několik hodin odtud ve velmi zbědovaném stavu odešel. Ještě tentýž den, 20. června 1943, byl ve svém domku nalezen bez známek života, zatímco jen o pár let dříve býval slušný frajer a solidní reprezentant ve sportovních disciplínách. Muž svým založením veselý kumpán a dobrotisko, optimista, hledající ve všem jen to pozitivní, si v závěru svého života nepochybně musel projít peklem s německou mluvnicí a dikcí, jehož příčiny lze spíš jen tušit než vysvětlit was ist das?? a doložit, čím je vlastně němčina sdílná fráze do zobáku pro muší váhy, co muší šprechtit a přitom ne šlechtit výsledky.

Jistá a nezpochybnitelná je ovšem skutečnost, že pohřeb Ladislava Váchy se stal tichou, ale naprosto zřejmou protinacistickou demonstrací, které se zúčastnily stovky lidí včetně obce sokolské. Členové obce sokolské se samozřejmě nemohli dostavit ve svých krojích. Činnost Sokola byla odstavena na vedlejší kolej v té pochmurné deptající době. O to se už v jedenačtyřicátém roce zasadil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, v den Váchova pohřbu po pražském atentátu ovšem už rok mrtvý kruťas.

U rakve muže, který vydobyl jako druhý Čechoslovák zlatou olympijskou medaili a byl účastníkem trojích her pod pěti kruhy, v letech 1920, 1924 a 1928, stáli čestnou stráž i někteří jeho kolegové z československého reprezentačního družstva. Byl mezi nimi také mistr světa z roku 1938 Jan Gajdoš, Váchův spolubojovník z gymnastického týmu v Amsterdamu, držitel stříbrné olympijské medaile. I sám Gajdoš se o necelé dva roky později stal obětí nacistické disciplíny psychopatické pakáže. Na následky dlouhotrvajícího mučení a utrpení zemřel tento účastník protinacistického odboje v Brně v listopadu 1945, půl roku po skončení druhé světové války.

PĚT LAHVÍ ŠAMPAŇSKÉHO

FRANTIŠEK VENTURA: JEZDECTVÍ – VELKÁ CENA NÁRODŮ VE SKOKU

AMSTERDAM, 1928

Vojenské jezdecké učiliště v Pardubicích. Skončil jeden z posledních tréninků. Už za čtyři dny mají jezdci povědět své nashledanou polabským rovinám, a spolu se svými němými druhy je vymění za ještě větší roviny v Nizozemí. Co o té vzdálené zemi větrných mlýnů vědí? Málo, vlastně skoro nic. Tahle chvíle to však má napravit.

Sedí v restauraci Globus a naslouchají přednášejícímu. Zeměpisná poloha, sociální složení obyvatelstva, pozvaný profesor mluví suše a stroze jako úřední vyhláška. Tedy toho bych já nebral za kantora na zeměpis, napadá Františka Venturu a jeho myšlenky se toulají zpět ke stájím. Před hodinou dával kostku cukru Eliotovi. Nádherný ušlechtilý hřebec s jiskrou v oku a moudrým pohledem, o jehož rodokmenu neví nikdo nic, ale vůbec nic. Snad už ho přidělený stájník vyhřebelcoval.

Kluk jeden šťastná! Záklaďák, který s ním pojede na olympijské hry. Někdy přehání horlivost, ale jinak je pečlivý k pohledání, umí se postavit k práci s fortelem venkovského pořízka. Tu cestu mu vlastně vybojoval. Když padlo rozhodnutí, že bude s Eliotem reprezentovat ČSR při Velké ceně národů, chodilo za ním úplné procesí známých i nadřízených. „Poslyš, já bych ti doporučil skvělého stájníka.“ Takhle začínali, než skončili informací, že dotyčný je synovcem…

„Kdepak, stájníka neměním,“ odpovídal se smíchem, protože se vždycky uměl krásně smát. Ale taky být mezek tvrdohlavý. Copak s Eliotem to bylo jiné? Objevil ho úplnou náhodou. Eliot, zakoupený z maďarského chovu, sloužil jako armádní nosný kůň. V nákladním sedle tahal kulomety. Všechno způsobil jeden okamžik, jeden pohled. „Přidělte mi ho na výcvik!“

„Toho, zrovna toho?“ ptali se a div se přitom významně neťukali do čela.

„Ano, toho,“ trval na svém. Jen proto, že měl na výložkách čtyři kapitánské hvězdičky, což tenkrát byla nějaká šarže, takže mu s pokrčením ramen vyhověli. Nákladního koně Eliota zařadili do skupiny koní, kteří se v pardubickém vojenském učilišti s vybranými žokeji začínali chystat na olympijské hry.

„Hlavním městem Nizozemí je Amsterodam, který má…“ slyší neosobní hlas profesora a nadšený „novinkou“ začíná kreslit na papírový ubrousek profily skokanských překážek, které ho čekají a neminou. Ne, tohle opravdu poslouchat nemusí. Stačí zájem o poslech předstírat. Popler, Rabas, Seyfried, Schöniger, Statečný a další reprezentanti beztak dělají totéž.

Vyšel mu Velký oxer (dvojpřekážka o výšce 160 cm, šířce 200 cm). Strašlivá překážka! Když se nakreslí, vypadá ještě strašlivěji.

„Kůň, který by tohle skočil, se ještě nenarodil,“ hlas Rudolfa Poplera, nejzkušenějšího z československých reprezentantů, zní přímo nad ním. Taky ostatní kamarádi se sklánějí nad kresbou; profesor zřejmě skončil, odešel a on to vůbec nepostřehl.

„A co když narodil? A co když to předvede právě v Amsterodamu,“ oponuje. Nemyslí přitom na Eliota. Nebo myslí, ale ani za nic by to nepřiznal.

„Františku, nebuď včerejší, když říkám, že se takový kůň ještě nenarodil, tak to myslím jak to říkám. Ta překážka je garáž. A vůbec. Dám pět lahví šampaňského, když mě někdo na parkúru v Amsterodamu přesvědčí o opaku. Chceš se vsadit?“

Kamarádi ožívají. „Tak ano, on se chce vsadit, určitě.“ Josef Seyfried rychle, aby se to nezamluvilo, bere ubrousek s kresbou oxeru, nechává ho podepsat Poplerem, Venturou, svědky a opatrně ukládá do náprsní kapsy.

„Vážení, je to jasné. Ať spor skončí tak či onak, my se pomějem.“

*

Nekonečné čekání. V olympijské vesnici den za dnem přibývá smutných i rozjařených mladých lidí. Spíš však rozjařených, protože balvan odpovědnosti a tréninkové dřiny už shodili a ať to dopadlo, jak dopadlo, mohou myslet dopředu. Jenom František ne, až téměř do konce ne.

Chodí po parkúru, trénuje s Eliotem, povídá si s Eliotem, hned nadšený jeho poslušností i vnímavostí, pak zase plný pochyb. Pozoruje sedmatřicet soupeřů, jejich styl, jejich většinou velmi elegantní plnokrevníky. Spoluprožívá radost Emanuela Thiela, který obsazuje krásné páté místo v drezúře. Trpí s Josefem Chrousem, který se po nadějném začátku propadá v jezdeckém závodě všestrannosti do druhé desítky. Do opravdového vytržení ho přivádí precizní a dokonalé cvičení gymnasty Ladislava Váchy na bradlech.

„Tak už je to v suchu, zlatá medaile je doma,“ smějí se kamarádi od ucha k uchu.

„Ještě kdyby tak něco cinklo nám,“ ozývá se s nadějemi. V té chvíli všechny oči zabloudí k trojici Popler, Rabas, Ventura, která by jako družstvo mohla „něco udělat“.

„Leda tak podkova o kámen,“ pomáhá si vtipem Popler. „Víte přece, jak jsme dopadli před čtyřmi lety. Já byl třiadvacátý, Olda Buchar pětatřicátý a Pepík Rabas vypadl. Tím skončilo i družstvo.“

„Nojo, jenže tentokrát je tu místo Oldy Franta Ventura, vycházející hvězda světového parkúru s kobylkou, co tahala kulomety,“ ušklibuje se kdosi.

Tohle štípnutí bere. Ví, že i kamarádi oceňují, jak prvotřídního koně objevil v Eliotovi. Ale na olympiádě je nováčkem. Bezmála s třicítkou na krku, takže i naposled. V sedle však má za sebou hodně. Jako absolvent kurzu francouzské jezdecké školy v Saumuru se ve dvacátém roce stal jedním z našich prvních učitelů jízdy na koni. Svým žákům vždycky říkával: „Umíte tančit? Ne?! Tak se honem učte, jen z dobrého tanečníka může být výborný jezdec.“

Ve dvaadvacátém roce s klisnou Arkadií vyhrál vůbec první československé závody v jezdectví, konané tenkrát v Chuchli. Arkadie! Taky skvělá a inteligentní. Když v Hranicích hořely stáje, jako jediná prorazila stěnu a zachránila si svou kůži. Ačkoli je známo, že kůň sám neopouští (ani hořící) stáj, kde se cítí doma.

„Už jsem to vyzkoumal,“ vytrhuje ho ze zamyšlení hlas Jaroslava Haufa. „Víte, jaká je v Holandsku nejvyšší hora? Fakt ne? No přece hřbet krávy.“ Nejvíc se tomu směje sám autor. A proč ne, i on má závod šťastně za sebou. František Ventura si naopak připadá jako u maturity. Tenkrát taky díky svému jménu tahal maturitní otázky jako poslední. „To nejlepší nakonec,“ ironicky řekl třídní profesor. Kéž by tahle věta platila i v Amsterodamu. A bez ironie.

*

Nizozemská královna Vilemína decentně tleská. Všichni tleskají. Velká cena národů ve skoku, uzavírající olympijský program, to je prostě zároveň kus parády. Není místo na jiné než slavnostní myšlenky. Což se ovšem netýká startujících.

František Ventura elegantně seskakuje z Eliota, poplácá ho po upocené šíji, uklání se ke královské lóži a předává otěže stájníkovi. Tak to bychom měli. Z osmačtyřiceti soupeřů jen sedm absolvovalo základní parkúr bezchybně. Jde si prohlédnout trať k rozeskakování, zkoumá každou překážku, pak se zamyšleně vrací.

Náhle zneklidní. Zbledne. Má vyděšený výraz. „Proboha, kde je ten kluk s Eliotem?“ Nikdo mu pochopitelně nerozumí. Domlouvá se s okolím pomocí rukou. A ruce dotazovaných, ty ruce, které mu před dvaceti minutami nadšeně tleskaly, shodně ukazují k velkému stanu, vzdálenému dobrých dvě stě metrů, kde jsou improvizované stáje. „To snad není možné,“ polyká polohlasnou poznámku. A už se taky rozbíhá.

Ještě nikdy neuběhl dvoustovku tak rychle. Bez dechu se vřítí do stáje a tam teprve se o něj pokoušejí mrákoty. Nachází odsedlaného a spokojeného Eliota nad žlabem plným zlatého ovsa. 

„Já myslel, že to už skončilo. Asi jsem něco popletl,“ bledne pro změnu ošetřovatel. Na slova není čas. Ventura rve Eliota od plného žlabu, bleskově sedlá a nauzďuje. Cválají zpět k parkúru. Jde o vteřiny. Nedodržení stanoveného limitu pro start znamená jediné – diskvalifikaci.

Ventura to příliš dobře ví, ale zdá se, že i Eliot pochopil úplně všechno. Přestože se na startu ocitají za minutu dvanáct, tedy v nezáviděníhodném stavu, je neuvěřitelně klidný a soustředěný. Přes překážky přechází plavně, opět s přehledem a s rezervou bezchybně. Pouze dva koně dokázali totéž. Slavný parkúrový bojovník Pepillon s francouzským poručíkem Bertrandem a neklidná Pepita, klisna irského původu s dlouhým rodokmenem, kterou sedlá Švýcar major Kuhn.

O medailistech je rozhodnuto. Ale komu která?

Při zápolení třetího kola stojí koním a jezdcům v cestě pouze dvě překážky. Zato ty úplně nejtěžší. Kolmý skok z bariér postavených nad sebou (výška 160 cm) přímo před královskou lóží. Pak je zapotřebí cválat polovinu stadiónu a na protilehlé straně skočit onen již vzpomínaný Velký oxer, o němž Rudolf Popler na soustředění prohlásil, že to není překážka, ale garáž. Jisté je, že do té doby dosud nikdo na veřejných závodech tuhle překážku nepřekonal. Je rozhodnuto, že v případě stejného bodového výsledku určí zlatého medailistu nejrychlejší dosažený čas. A Ventura má nevýhodu, startuje jako první.

Ventura však má v rukávu zároveň výhodu. Ta se jmenuje Eliot. Skokan, jakého dosavadní historie olympijských her nepamatuje, se schopností citlivě reagovat na odlišnou techniku nájezdu, na potřebné zrychlení, na každý pokyn svého pána. Anebo spíš na každou jeho myšlenku. Telepatie je mostem, dokonalý soulad koně a jezdce.

Obávaný oxer se dočkal svého přemožitele.

Soupeři pak shodně shazují první bariéru oxeru, šťastný Ventura může jít do královské lože pro zlatou medaili a Eliot se pokojně vrací do plátěné stáje k načatému hodování se zlatým ovsem. To je vlastně všechno.

Kdepak všechno, ještě tu byl Josef Seyfried, mával vítězi ohmataným ubrouskem z pardubické restaurace Globus, a rozjařeně hulákal: „Popler dá pět lahví šampaňského.“

Dál už ústy pamětníka: „To víte, že je dal. Jenže po olympiádě jaksi nebyl čas, a tak jsme se sešli a vypili to šampaňské až o vánocích. Mnoho se přitom vzpomínalo. Frantík Venturů přiznal, že přes všechno pátrání nenašel ani jediný doklad o Eliotově původu. Jeho jemná hlava, ladnost pohybu a hlavně mistrovský výkon jasně hovoří o ušlechtilém rodokmenu. Tenkrát jsme se shodli, že tohle vánoční setkání patří mezi nejkrásnější chvíle našeho života. Jen vám nemohu zaručit, jestli těch lahví šampaňského nebylo nakonec víc.“