|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Příběh pátý: Setkání s dědečkem
Začátkem jednoho roku jsem měla zvláštní sen. Procházím se v něm podzimní Prahou, kde jsem před mnoha lety bydlela. Vychutnávám si procházku a kouzlo stověžaté Prahy. Ocitám se na nějakém trhu, kde je spousta lidí. Jak se tak rozhlížím, zahlédnu nedaleko ode mne jít mého dědečka s nějakým starším pánem. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby děda nebyl už přes 40 let po smrti. Hned jsem k dědovi zamířila. Oba jsme měli radost, že se zase vidíme. Povídali jsme si o všem možném, ale pak děda řekl, že už musí jít. Řekla jsem, že je půjdu kousek vyprovodit. Po chvilce jsme došli na nějaké náměstí. Kolem náměstí byly staré domy a proti nám přes náměstí stál hezky zdobený kostel. Náměstí bylo čtvercové a po obvodu u domů rostly stromy, které v tuto dobu byly tmavé a holé. Ostatně vše tam bylo hlavně v barvách šedé, černé a bílé. Najednou se děda s pánem, který šel s námi, zastavil a řekl, abych se vrátila, že dál musí jít sami. Zarazilo mě to, ale poslechla jsem. Věděla jsem, že kdyby to šlo, rád by mě vzal s sebou. Vždyť to byl právě on, kdo mě v dětství provedl celou Prahou a seznámil mě s pamětihodnostmi a zajímavostmi našeho hlavního města! Měli jsme spolu moc hezký vztah. Bylo mi líto, že se zase rozcházíme, ale už ve snu jsem si uvědomovala, že oni jdou do nějaké jiné, nám neznámé dimenze, kam živý člověk nesmí. Že by na tom náměstí byla brána do jiné reality? Pochopila jsem, že smrtí nic nekončí, že žijeme v jiném světě a v jiném fyzickém stavu dál. Není to moje první setkání s blízkým zemřelým ve snu. Setkávám se nejčastěji s babičkou, občas s tátou a tentokrát poprvé s dědečkem. Je zajímavé, že děda z nich zemřel jako první, táta pár let po něm a pak po letech i babička. Napadá mě, zda neexistuje nějaká souvislost mezi dobou úmrtí člověka a později setkáním s ním ve snech. Nebo tam někde čas neexistuje. Kdo ví?
|
|
|