František Peterka:

Vnukovi Danielu Peterkovi a čtyřem „sudičkám“:

Valpurze Hozákové

Dagmar Steinové

Daně Hegerové

a Janě Vurstové

Živoucí perpetuum mobile libereckého Kolosea paní Lenka jen tak mimoděk procedila skrze zub moudrosti, zdali bych nechtěl udělat besídku? A vykolorovala přede mnou všechny krásy domáckého, rodinného, útulného a srdečného prostředí pečovatelských služeb pro tělesně postižené v Pavlovicích, kde se prý určitě budu cítit jako doma.

„Pane Peterka, my tu besídku uděláme jako křeslo pro hosta. Návštěvníci se budou ptát a vy jenom odpovídat, takže nemějte z ničeho žádnou obavu.

A pane Františku, ještě tohleto a tableto – ňu, ňu, ňu, ťu, ťu, ťu a zejtra to spolu roztočíme, Fanoušku Tulipánku.“

Ať se paní Lenka na mě nehněvá, ale tomuhle se říká – vnutit Eskymákovi ledničku. Já jsem dokázal akorát vyžádat si oddechové pásmo času a zpytovat svědomí.

Ve svých sedmdesáti létech jsem zanechal umělecké aktivity, protože jsem chtěl. A nikdy předtím nějaké estrády, jak se tomu tenkrát říkalo, nedělal, protože jsem nejevil zájem.

A teď, když konečně nemusím, tak to mám dělat dobrovolně?

A notabene tři čtvrtě roku po návratu z tříletého pobytu ve špitálu!

A v bláhovém přesvědčení, že se to nějak zamluví či v pozici mrtvého brouka přežiji, dopadl jsem jak sedláci u Chlumce a bodláci na kompostu. A 12.12.2004 jsem to tam ze sebe začal ždímat dopodrobna – dvojtečka, uvozovky dole:

„Když jsem na Barrandově spatřil pevnost Francouzské cizinecké legie ve Vietnamu, žasnul jsem jak Alenka na Libereckých výstavních trzích (LVT). Z pytloviny, prkýnek, pilin a papíru vyčarovali fata morganu, která se tvářila strašně nebezpečně, i když se zatím nic nedělo, ale to byl jen klid před bouří.

Prvního natáčecího dne filmu Černý prapor – v červnu 1957, zdánlivě od ničeho k ničemu, přebíhal technický personál různých profesí, přecházely hloučky statistů, ale na zemi sedělo, jako by se jich to vůbec netýkalo, deset vietnamských děvčat. Jedno mělo před sebou dřevěnou hladkou destičku a žonglovalo, zřejmě z dlouhého rozmaru, dvanácti skleněnými hracími kostkami.

Ztratil jsem pojem o čase a vypadly mi oči z důlků, ale jemu nic.

Profesionálními grify kostky shrnulo, srovnalo, destičku odsunulo a další a další – jedna jako druhá, ale pro mě dvojnásobně. Já jsem totiž až do té doby nikdy nespatřil takhle zblízka dva Asiaty pohromadě, šikmé oči, vystouplé lícní kosti, plochý nos, černé vlasy, jedna jako druhá.

A do toho vpadnul jako slon do porcelánové kanceláře, i když byl jak za groš kudla kudlanka nábožná, mladičký, ale ambiciózní až na půdu, to byl mistr světa v jízdě na koloběžce a okolí, asistent režie, žádný Udo Jürgens pro čelní příčky hitparád, žádný Ein Kessel Buntes člen představenstva.

A jako předvoj přicházejícího filmového štábu se předváděl jak pomocná síla stráže Veřejné bezpečnosti.

„Tak co, holky, líbíme se vám?“

Jedna z nich socialisticky horlivě a ho chi minově něco zaševelila a těch devět s chichotáním horlivě odkejvalo, co se dalo. Jenomže tohle byla odpověď jak od chytré horákyně.

„Ano, ale co? Tak sakra, holky, nestyďte se.“

A zase jen ta jedna z nich se osmělila.

„Ste fsichny stejny.“

Tato pevnost se natáčela týden a pak jsme odjeli na třicet dní nonstop do Bratislavy. Na Žitném ostrově, kde se všechny exteriéry natáčely naostro, se náhle uprostřed lesa před námi zjevila na rozloze asi 70 x 100 metrů exotická vietnamská osada z bambusu. Nabitá překvapením – tedy nikoli jak to asi znáte z masáže těch televizních zpráv:

„Ne–ro–zu–mím“ a čelem vzad,

ale s šibalsky úsměvným úsměvem „toprý ten – toprý ten“ – a rozpoutali jsme česko–vietnamské esperanto a v domnění, že lépe porozumí češtině, všichni jsme na ně mluvili zvýšeným volume s oboustrannou gestikulací.

„Vietnam–Vietnam–tak! Dobré?“

„Aňo, ale ne tak – tak!“

Že třímetrová rákosová rohož nesmí spočívat na zemi, ale na bambusových vzpěrách ve výši dvou metrů, aby se spící Vietnamec i jeho pinky panterská Spící Růženka dokázali včas probouzet do nového dne, až maximálně tři metry od něho „přistane“ tyhr! tyhr! – 150 kg živé váhy. Ale pozor!

Bude noc – takže i nad slunce jasnější, kdo koho uvidí lépe.

A kromě těch tří metrů volného prostoru nebude mezi nimi nic než úzká rákosová stěna. Zato ale vedle onoho Vietnamce paní Vietnamcová se třemi Vietnamčátky, z nichž jedno bude ještě jen takovéhle –

A to už jsme explodovali:

„Co uděláte?“

A oni s úsměvem a tiše:

„Uteceme.“

Vážený čtenáři, jsem přesvědčený, že proti tomuhle jsou proháněčky v našich tržnicích, když tam „přistane“

„statni cenova inspekce!“,

úplný čajíček po sezóně.

Do této exotické osady patřilo týden, z rána od půl deváté do oběda, na který odjíždělo, ale už se nevracelo – čtyřicet vietnamských dětiček.

A na moje udivené „odkud jsou“, následovalo stereotypně radostné:

„Ra–ta–va, Ra–ta–va.“

A dokonce jejich instruktor, a to byl Čech, to papouškoval po nich.

„My jsme všichni z Chrastavy.“

Ovšem největším překvapením byl asi dvěstěpadesátiletý uprchlík z Hiltonova zfilmovaného románu Ztracený obzor Šangri–La pojednávajícího o klášteře kdesi v Himálaji, jehož osazenstvo, pokud se nevzdálilo, nestárnulo. Připomínal mi reklamní figurínku na čaj z prvorepublikových výkladních skříní fy. Julius Meinl. Jmenoval se Van–Tych a kromě toho, že statoval, dělal poradce k celému filmu. Byl z vietnamské ambasády a na tehdejší dobu velká senzace, „zenaty ceska zena!“. A na okamžitou typicky mužskou otázku, jaký je rozdíl mezi Češkou a Vietnamkou, ochotně gestikuloval informaci.

„Ceska zena to ce, to ce, to ce.

Zena Vietnam, nyc nece!“

Natáčení s Vietnamci skončilo koncem října 1957, a za rok v červenci v Liberci mezi lázněmi a muzeem v pravé poledne se mi za zády ozvalo:

„Cest praci, cherec Peterka, film Cerny prapor, ja tez Cerny prapor.“

Van–Tych, ale chybělo mu asi 210 let, takže žádné bílé čůrky vlasů, ale filmaři takové hlavě říkají bedna mouru. Jistě vás okamžitě muselo napadnout totéž co mě tenkrát – co on tady? Prý přijel za vietnamskou mládeží, která tady internátně chodí do školy.

„V Liberci?“

„Ne, Ra–ta–va!“

Z třiceti filmovacích dní na Žitném ostrově, čtyři mušketýři Francouzské cizinecké legie – Karel Jelínek, Štěpán Bujelko, Hain, jehož křestní jméno už mi uniklo, a moje maličkost –, jsme strávili společně kromě natáčení snad ještě asi o třetinu navíc, na společných večeřích a procházkách. Podnik, do kterého jsme chodili, měl dvě stolovací místnůstky. Do té, kterou jsme si vybrali, se scházelo asi po dvanácti schodech, a vzhledem k tomu, že oproti té hořejší byla asi čtvrtinová, nikdy zde nezůstalo víc než čtyři až pět sardinek v hospodském žoviálním rázu riskovat skvělou pověst.

A po té celodenní červencové výhni na Žitném ostrově, kde do nás nejenom pralo slunce, ale navíc velké stříbrné odrazové desky, a ve stínu mračna komárů… Tam nepomáhal repelent, ani kouř.

Vážení čtenáři, my jsme první týden, celý štáb, chodili jak nadrogovaní chuligáni, než jsme absorbovali tu nepřijatelnou dávku jedu ve své krvi.

A v devatenáct hodin v této oáze, vysprchovaní, napapaní, zavlažení lebedíme. Lebedíme, lebedíme a najednou:

„Přátelé, – směl – bych si přisednout?“

Barrandovský statista řecké národnosti, asi dvaatřicetiletý, jménem Kekes, zato křestním, pro naše ucho nepřeslechnutelným, Kristus.

A protože nikdo z nás nebyl hvězda a přemnožení superstar bez x faktoru, to byly teprve decibely budoucnosti, pak jako svazáci, prostí řadoví vojíni kultury ne cool, jsme mu soudružsky nabídli plácek.

Ale on utrousil „pardon“ a odcházel, ale jenom k blízkému stolu, tam se sklonil nad blondýnkou, ona se rozzářila, přikývla, a když přiskočil a odsunul jí sesli, domnívali jsme se, že tím to pro nás hasne. Jenomže on ji vzal romanticky za loket a jako princ a Odelie z Labutího jezera pluli k nám – „Dovol – abych ti – představil – své přátele – z filmu. Přátelé – dovolte – abych vám – představil svoji – snoubenku.“

Jako chlapci slušně vychovaní první republikou okamžitě jsme vstali, s úsměvem se představili, přisunuli ještě jeden stůl.

Slečně soudružce „něch sa páči“ nabídnuli místo v čele, ale on jediný zůstal stát. Položil si ruku na srdce a s rozzářenýma očima pokračoval v představování: „Přátelé, mé čestné slovo, co já nenašel na nebi, to já našel na zemi. Řekni, máš mě ráda?“

Jediný, kdo snad nepropadl atmosféře, byl Štěpán Bulejko.

„Poslyšte, Kristus, přece nechcete, aby vám slečna před námi vyznávala lásku?“

On se před ní vrhnul na jedno koleno, sepjal ruce a ticho v sálečku se najednou dalo krájet.

„Řekni – kdy – bude – svatba?“

A těch čtyři až pět hostů v sále spustilo aplaus.

Něco vykřikovali, chechtali se, cinkali pohárky s elixíry mládí i krásy a mě zahltila vlna emocí:

„Hle, tento politický štvanec uprchlík, hledající domov kdesi ve světě, ku štěstí se nachomýtl.“

A rozklenula se trojitá duha, zahlaholily velebné tóny Mendelssohnova Svatebního pochodu a my setrvali v delším srdečném rozhovoru.

A za dva dny v devatenáct hodin jsme my čtyři mušketýři do té naší oázy zapadli zas. Lebedíme, lebedíme a najednou:

„Přátelé, směl bych si přisednout, pardon“ a odcházel k blízkému stolu, tam se sklonil nad jakousi blondýnkou, tahle se také rozzářila, přikývla, ovšem když nám ji začal představovat jako svoji snoubenku, kterou nenašel na nebi, ale na zemi, jako chlapci slušně vychovaní první republikou v rozpacích jsme vstali a nesetrvali. A v devatenáct třicet, ovšem následujícího dne – my čtyři jdeme, jdeme a najednou proti nám Kristus Kekes, ale sám. A Štěpán na něho vypálil: „Poslyšte, Kristus, při dobrý paměti, nemáte nám co vysvětlit?“

On si vizionářsky položil ruku na srdce, pronesl tu svoji zaklínací formuli: „Přátelé, mé čestné slovo,“ a jenom dodal – „já už to nedě…“ – a s pootevřenými ústy a připitomělým výrazem zkameněl jako Paroubek rádoby sexy mozek a my s ním, jak v pohádce o Šípkové Růžence na řecký styl vyprávění od Afrodité. A neváhám si tvrdit, že nikdo z nás čtyř nikdy předtím ani potom něco takového nezažil, Kristus Pán je jen jeden mág.

Aniž by nás vnímal, jako somnambul udělal asi deset až dvanáct kroků a zastavil se. Proč a před kým snad netřeba.

Jenomže ona česká Afrodité se nerozzářila, nepřikývla, jen pravou rukou naznačila – pokračuj, pokračuj – a po své levé ruce – krok sun krok –, mu uvolnila cestu. On po své pravé ruce – krok sun krok –, takže znovu stáli proti sobě, aby vzápětí oba dva, on opět s nepatrným zpožděním krok sun krok do své výchozí pozice.

A podívanou na tuto krokovou variaci onoho bizarního pas–de–deux Strangelove Depeche Mode nám přerušil – kdo jiný? – Štěpán Bulejko:

„Pánové, to už zase budeme statovat na těch jeho rituálních námluvách?“

Tak jsme udělali čelem vzad, ale neudělali jsme snad ani tři čtyři kroky a jako myška se mezi nás vcucnul Kristus Kekes se slovy:

„Smůůůůůla, manžel.“

Tenhle donšajn, to byla pro nás Kasandra trapasů!

Onen manžel sice „na prvý ráz vyzeral jako normálné Slováčisko“, ale začal jsem tušit, komu zvoní hrana Pythagorasových rozmarů. Jenom svým pohledem na vzdálenost těch dvanácti kroků nás postupně začal vyvražďovat. Pak ji popad za límec, není adekvátnější výraz, a ztopořený jak Reinhard Heydrich v jednačtyřicátém roce na Pražském hradě kráčel k nám. Ovšem ten esesák tenkrát, to byl studený smrťák, ale tohle bylo sálající inferno! A proti této probouzející se zkáze my čtyři, úplně sami.

Zatímco původce všeho, skrčený za našimi zády, se jen tetelil jak magnetická střelka po směru fantasmagorické přehlídky „zoči–vôči“.

A zřejmě jedině proto, že jsme se ještě nedokázali vypařit, to monstrum přehlídku zopakovalo, ale to už bylo jenom hanobení našich mrtvol. Poslední ústřižek nebo útržek mé paměti je Štěpánovo:

„Kristus, vy jste hormonální uprchlík, my bychom vás měli vydat spravedlnosti.“

Ovšem z uměleckého hlediska to mělo světové parametry, a dokonce s mezinárodním obsazením. Zatímco to bratislavské Othello odvláčelo svoji blonďatou Desdemonu ze scény, vlevo – prapotomek posla vítězství u Marathonu – odstartoval středem a čtyři čeští statisté, představující na scéně jenom křoví, se konečně vypařili. Opona spadla, ale né docela.

Za týden na Žitném ostrově v půl desáté ráno režisér zapískal na fotbalovou píšťalku a v okamžitém tichu místo uměleckých direktiv nás požádal, že potřebují se šéfem produkce, stojícím vedle něj, abychom se dnes večer všichni sešli. Je to prý povinné, ale nebude to trvat déle než deset minut.

A zaklel se takovým podivným hybridem, nasliněným ukazováčkem s prostředníčkem vytrčenými u hlavy se slovy:

„Čestný pionýrský.“

A v půl osmé večer v hotelu Děvín, kde jsme byli ubytování, v přijímacím salónku, nám na úvod v rychlosti připomněl, jakým způsobem jsme byli v Bratislavě přijati. Když naši hoši z techniky promluvili před trafikou česky, okamžitě se dozvěděli:

„Všetko predané,“ ale pozor, v šest ráno. V obchodě, kde měli za výlohou napsáno, že šijí dámské kozačky s beránkem na míru – „nemôžeme robiť čižmy, lebo nemáme barančeka!“

A tím hůř, když do ohně někdo přilévá olej! Do štábu se dostavili dva páni a paní nezávisle na sobě, ale vedli společnou (spolčenou) řeč.

„Třem dcerkám bylo slibováno manželství a ve všech třech případech pendlují hambaté fotografie a dotyčný se již ke slečnám nechce znát.“

A technikáři explodovali – „rejžo, jmenuj!!!“

„Né, jenom upozorňuji a varuji! Přijde-li ještě jediná stížnost, s dotyčným bude okamžitě rozvázán pracovní poměr bez nároku na další honorář, na vlastní útraty domů a na Barrandově dohra.“

A tady by mohla opona nad Černým praporem definitivně spadnout. Ale já si dovolil ještě připsat epilog, který všechno náležitě osvětlí.

Jestliže tenhle barrandovský statista byl fascinován blondýnami, pak s jiným barrandovským statistou, Skalenakisem, obdobným způsobem lomcoval džez,

vsedě, stoje, chodě,

bez ustání vydupával,

a celým tělem playboysky kolem sebe vyboxovával

tehdy přísně nežádoucí rytmy „Rádia Laxembérg!“

A pětitisícovce takhle pulzujících, radujících, oslavujících a zapíjejících řeckých revolucionářů naše socialistická republika králíkárna v roce 1949 poskytla politický kutloch kotec a začlenila je do svého válečného plánu jako tajné zvláštní akce.

A naši a řečtí soudruzi

pod rudým práporem

kolektivně

ztráceli iluze

jeden o druhém.

A následující historka by se mohla odehrávat v Absurdistánu.

„Co bych na lidi byl postrach pejorativní – já se na každýho vyseru…“ A právě s takovýmhle obratem o 180 stupňů jsem se vrhnul jak sebevražedný kamikadze do literárně tvůrčí apokalypsy: 

„O kterémsi, jakémsi důchodci, co v kobereckém linoleu u Svatého Pavlovice nechtěl dělat besedu,“ poněvadž jsem v sobě objevil zakletého Šejkspíra. 

Denně takřka za ranního kuropění

jsem vzlétal

na perutích fantazie

až někam k Olympu,

abych ještě týž večer

se hroutil v traumatických předtuchách –

mě z toho odvezou do Kosmonos.

Ale protože jsem doslova na to najel jak na socialistický závazek,

tak jsem to pokládal jen za potíže růstu a kupředu – levá,

a psal.

Psal a psal, přepisoval, připisoval,

vyhazoval,

hotový kombajn,

a zdálo se být jen otázkou času,

kdy rozorám

meze zastaralých literárních klišé. 

I. 

Rozhodně nikoli v nejsvátečnějším

rozpoložení,

v místě, kde by se nejraději neviděl,

popřál všem – příjemný zážitek –

a zhroutil se.

Z hlediště okamžitě vyskočí

službu konající lékař.

Měří mu tep a ordinuje: „Napijte se,

dýchejte zhluboka – nesklánějte hlavu,“

ale to už také z jeviště pořadatelka

s neodolatelným úsměvem

doslova žadoní o laskavé prominutí

nepatrného zdržení

a slíbí bez ohledu na to, co ti dva za ní –

– okamžité pokračování –

a jako skutečná dáma beze slova odchází.

A doktor je úplně perplex,

protože s tímhle se ve své praxi ještě nesetkal.

Aby chudáka v důchodovém věku

někdo honil dělat besedu.

Na tohle by nepřišla snad ani Čachtická paní.

A věren Hippokratově přísaze se slovy:

„Já vám rozumím, chlapče,

a nechte to na mně, chlapče,

éh dědo“ –

od této chvíle v kobereckém

linoleu u Svatého Pavlovice lze

očekávat vše.

A doktor rovněž odchází do portálu,

aby už za několik málo okamžiků

z protějšího portálu se ozval věcně,

že tam nikdo není.

Ovšem ten, který až dosud nejevil, nebo

téměř nejevil známky života, se leká stínů.

Jeho bytost je nejenom prostoupena strachem,

ale on je s prominutím

postrašený až za uši.

A jenom špitne… –

„Tak je tam… – v té chodbě.“

A doktor znovu věcně:

„Tam jsem se díval,“

a odchází do hlediště. 

Ale to už důchodce v pozici

tonoucího, s vytřeštěnýma očima do tmy

hlediště za odcházejícím, umírá hrůzou,

že už je to tu zas.

Buďto linoleum, nebo mauzoleum.

A zatímco nic netušící hlediště vibruje

nervozitou z čekání na začátek –

důchodce už

jedině na zázrak.

A v tom slyš,

rána – dveře letí,

tá–ta

polednice nevchází do dveří,

jak by se každý domníval,

ale vpadne pět chlapů a dvě ženské.

Úmyslně volím takové výrazivo,

i když jsou to výrostci,

ale chovají se jako sebranka.

S naplno puštěným kdovíčím

vyřvávají, motají se, jedna z těch dvou zvrací

připravené rezervní židle a s výkřikem se

teatrálně zhroutí na kohosi v hledišti,

které pochopitelně s projevy nevole

proti nepochopitelně permanentnímu

„vole, vole“ –

vyznívá hlasem volajícího na poušti –

takže co se to tu vlastně děje?

A protože potrefená

vždycky dobře slyší – pak tomuto

breugelovsky pojatému panoramatu

zkázy babylonské věže se dostane takřka

poslaneckého výkladu,

cituji:

„Mé svědomí je čisté a nepotřebuji se z čehokoli

obhajovat,

ale stala jsem se obětí vykonstruované, štvavé

a hysterické kampaně

za účelem mě zdiskreditovat, a proto nemohu

mlčet.

Né kvůli sobě, ale kvůli své rodině, kvůli svým

přátelům, kvůli všem

atd. atd.“

A následuje nekonečný výčet, kvůli kterému

nelze mlčet. 

„Prý využívám svízelné situace důchodců

k uzavírání smluv

za velmi nedůstojných podmínek,

či dokonce prý zneužívám

svého postavení k zastrašování.

Tak tedy na adresu těchto

ukřivděných a údajně zastrašovaných seniorů –

rádoby umělců.

Nikdy s nikým jsem žádné smlouvy neuzavírala

a ani nemohu, protože nejsem direktor.

A jestliže se tak někomu jevím, pak je to vlivem

obvykle

panující všeobecné radostné euforie z dobře

vykonaného díla,

protože besedy, a na to mám celou řadu svědků,

mám velice ráda,

ale jinak v celé věci vystupuji pouze něco jako

holka pro všechno…

A dodatečně si vzpomínám, jak bych mohla od

někoho něco vyžadovat,

když jsem ten den od rána do večera byla na

schůzi ve Strýčkovicích

nad igelitkou ve Vi–ku. A to je snad

ten nejkřišťálovější důkaz,

že křišťálovější snad už ani nemůže být.

A ostatně, co se to tu vlastně děje?

To jste mě teda nadzvedli,

do toho je snad každýmu kulový ne?“ –

konec citátu.

Jenomže paní pořadatelka, jak už řečeno

v úvodu,

je skutečná dáma a handrkovat se jak

na perském tržišti před celým hledištěm?

No to snad ne.

Ovšem ať už dáma, nebo trhovkyně –

paní pořadatelka stejně jako

službukonající lékař odpovědět nemohou,

protože nejsou na scéně.

Zůstává stále jedině důchodce, a ten dokáže

maximálně špitnout

na adresu paní pořadatelky,

aby s tou svojí besedou se s prominutím

odebrala kamsi.

A hlediště exploduje jak přetopený parní kotel.

A důchodce jen trčí – čučí – mlčí,

úplná Lotova žena,

protože tuší, že s mikrofonem na stole,

kdosi – kdesi – cosi.

A jestliže zkázu biblické Sodomy,

respektive spravedlivý Hospodinův hněv,

přežil aspoň Lot,

pak pomstu uražené fúrie za tu legrácku

s mikrofonem nepřežije ani noha,

to si pište,

ale jak se říká,

žádná kaše se neujídá tak horká,

jak se uvaří.

Potlesk, to je magické cosi, co působí snad

na každého smrtelníka

jako pramen živé vody.

A i s důchodcem – s tímhle stařičkým věchýtkem

osprchovaným tím životadárným budičem –

se ono magické cosi právě děje.

Jako když stará cirkusácká kobyla vleze

snad do manéže krabí polívky, snad pro srandu králíkům v kotci jinochu.

A všechno se už otřásá nepředstavitelným

řevem, dupotem a ječákem děvčat

šplhajících na jeviště a padajících do mdlob,

protože tam to právě rozsvítila náctiletá

superstar – tutově made in David Čuprfíld.

Střídavě máchne rukama nad hlavou, následně

je vrazí do kapes,

jak beran se skloněnou hlavou se zakymácí

z jedné strany na druhou,

odplivne žvýkačku a ještě v letu ji bravurně

nakopne, ovšem když dokonce promluví

„v pohoďáááá – demenatáááá,“

tak už to byl vrchol!

A s euforií novodobého Promethea

přinášejícího libereckým

úsvit nové literární epochy

podle řecké mytologie

to nemohlo dopadnout jinak.

Živoucí perpetuum mobile libereckého Kolosea

paní Lenka mi jenom zanechala vzkaz

po jedné dobré duši docházející dvakrát týdně

civilizovat můj bungalov,

že prý:

„Zdravotně zkolabovala, zanechává v Koloseu

činnosti,

a ať se prý za to na ni…“

Ale co, to jsem už nevnímal, protože to byl pro

mě šok.

A zakletý básník si najednou tu celou svoji

literární pětiletku mohl strčit –

do šuplete,

ale s těžkým srdcem, protože ze všeho na světě

se nejméně rádi

vzdáváme svého dítěte.

Ať už ta ratolest je jakákoliv.

A teď – babo raď!

II.

V klasickém antickém divadle,

když si nevěděli rady,

tak si vymysleli Deus ex machina

(Bůh na mašině).

Nad scénou se zjevil pochopitelně

pomocí kladkostroje Zeus

a zázračně to rozřešil –

vysvětlil.

A skoro jakoby podle této klasické receptury

se zjevil i mně,

pochopitelně teď už bez pomoci kladkostroje,

ředitel divadla F. X. Šaldy,

pan František Dáňa,

a podal mi pomocnou ruku.

A v nejsvátečnějším rozpoložení –

v místě mému srdci tak důvěrně blízkém

a s velikým přáním,

žel jako důchodce,

a nikoli už nejmladší,

tak po devatenácté hodině padám do mdlob.

A právě od této chvíle jsem si měl být plně

vědom, že cokoliv teď řeknu,

nejenomže může být, ale musí být –

řečeno hlasitě, srozumitelně,

a co bude snad nejpodstatnější pro mne v tak

pokročilou hodinu,

nenapomůže mi žádná nápověda. 

A čím více se přibližoval 4. říjen 2009,

tím zřetelněji v mém nitru zaznívalo jako kdysi

žertovně varovné memento kamaráda

z jinošských let –

„Franc, ty své pikle rizikuješ.“

Já jsem sice v donkichotsko–sisyfovském

vzepětí po návratu ze špitálu, píď po pídi,

krůček za krůčkem,

fyzicky, psychicky,

ale především duchovně se zvedal,

jak uprchlík před zákonem pravděpodobnosti,

ale zároveň jaksi vůbec nebral na vědomí, že se

vracím na jeviště po sedmnácti letech,

a bez jediné zkoušky, naostro!

A podle toho to také dopadlo. 

Jestliže v Koloseu v roce 2004 jsem to

s odřenýma ušima aspoň vypotil,

tak tentokrát v roce 2009 v divadle

F. X. Šaldy s úplně dutou hlavou,

propadaje se hanbou a studem,

porodil.

A když mi ještě ke všemu do toho začal v kapse

vyzvánět mobil,

to už bylo jak na pranýři.

A nevyzpytatelné jsou cesty Páně,

hlediště mě přijalo,

nejenom s královskou tolerancí,

ale jako návrat ztraceného syna,

snad už jedině chybělo,

že se bude trsat na rytmus píle všude.

Ale už za čtrnáct dní jak Krakonoš ještě jednou

a naposledy jsem se do divadla vrátil

a s devadesátiminutovým přídavkem k tomu,

co jste právě očima přelétli,

konečně složil reparát.

Nažhavený užuž zdolat svůj literární

Mount Everest bez kyslíkového dopingu.

Jenže místo na reprízách Besedy

námětu hledáním

mlátil jsem prázdnou slámu

velbloudím u jehly ucha přešlapováním.

A teprve až čtyři měsíce poté,

nikoli z mého podnětu,

naopak s pozdním bycha honěním,

jakož i marným popele na hlavu sypáním,

jak jsem mohl přistoupit na něco,

co jsem nikdy

nikoho nechtěl nechat o sobě psát,

a už vůbec ne sebe!

Memoáry.

Pracovním názvem Zpověď opentlené.

To byl pro mne

ODŘÍKANÉHO CHLEBA NEJVĚTŠÍ KUS.

A já jeho konzumaci trestanec

bez vyhlídky na amnestii. 

Kdykoli jsem se ráno probouzel, a dokonce už si to začal pamatovat, maminka buď uklízela, nebo zatápěla v plotně a jen tak bokem si ke mně přilehla nebo sedla na okraj postele a zpívala mi Po starých zámeckých schodech, což ve mně vždycky probouzelo jakýsi posvátný pocit něčeho vznešeného a bylo mi těch dvou líto. Ale při písničce Když jsem jel do Prahy pro hrách, upad mi valášek, upad, kdybych mu dával oves, byl by mě do Prahy dovez, tak tam už jsem se dal vždycky do pláče. A když mne maminka ukonejšila, jako každé dítě jsem chtěl ještě jednou a zase plakal, maminka pochopitelně tohle nechtěla a musel jsem slíbit, že už nebudu.

A já sliboval a plakal. A maminka si říkávala: „Ó jé, chlapče, ty to budeš mít jednou v životě těžký.“

Ale tohle mi prozradila mnohem, mnohem později, v dospělosti.

*

Měl jsem o deset let starší ségru Milunku. Že ráno odcházela do školy, po vyučování psala úkoly a učila se, to vyjma vzpomínky na její šprtání se a moje papouškování po ní – básně Svatební košile – se mi z hlavy vypařilo. 

Ale že mě musela brát s sebou, kdykoliv šla ven hrát si s dětmi, na to nezapomenu nikdy. 

Ale v roce 1925, jako malý bráška Milunky, hry a štěbetání drobotiny kolem sebe jsem pouze vnímal, ale nechápal. Jednou mi dali líznout něčeho barevného, nečekaně studeného, moc a moc dobrého, až dosud nepoznaného, co maminka nikdy nevařila. Nebo mě postavili ke stromu, obtočili provázkem, čela si ovázali kapesníky a s klackama nad hlavou a čelem ke mně, krok sun krok bokem, kroužili a vykřikovali „uf uf“. 

Ovšem nejsilnější vjemy, i když časově zpřeházené, z nejútlejšího dětství jsou znovu a znovu přicházející táta s krabičkami vojáčků, rytířů, indiánů, dostihových koníčků, zvířátek, s plakáty klusáckých závodů v Chuchli nebo cirkusových manéží, jindy mě nosící na ramenou či se mnou na podlaze zápasící, nazývaje mě „ty kluku taliánská“, a vypráví, zřejmě potolikáté, že se mi to nesmazatelně vryje do paměti, jak za první světové války na Itálii přes Hindernysy proti mašinkvérům na Col di Lana, Pasubio, Monteproseremto, a maminka ho vždycky okřikuje: „Takhle před dětma nemluv.“ Všechno se točilo kolem mě a všichni tu byli kvůli mně! 

V neděli dopoledne chodila Milunka s kamarádkou na Hradčany do Jeleního příkopu. Říkalo se na medvídky. A vždycky jsme se před hlavní branou na chvíli zastavili, tam stáli vojáci v legionářských uniformách, buď francouzských modrých nebo italských zelených, či ruských zimních hnědých, ale s vysokými chlupatými bílými botami. A jednou na koni z brány vyjel pan prezident, a když naši skupinu asi patnácti lidí uviděl, dojel k nám, všichni uctivě zdravili, on sesednul a začal si s těmi lidmi povídat. Samozřejmě nevím o čem, a mě, kudrnatýho kluka taliánskýho, hladil po vlasech a Milunka doma pak všechno radostně vyprávěla. A pana prezidenta jsme potkali asi třikrát s tatínkem u Národního divadla. Tatínek vždycky smeknul klobouk, to jsem ještě nevěděl, že se tomu říkalo buřinka, trošku se uklonil a řekl: „Uctivý služebník.“ Té čepičce, kterou ten pán měl na hlavě, když jezdil na koni, se později říkalo masaryčka – v době, kdy nás okupovali Němci, ji lidi na protest nosili na hlavě. Ale to bylo tak velice riskantní, protože leckterý z těch Němců ji srážel pěstí z hlavy. No a tenhle pán jenom dvěma prsty zasalutoval, teď už samozřejmě s sebou neměl koně, ale tenkrát jsem se asi na to musel zeptat tatínka, kdo byl ten pán. A tak jsem se dozvěděl, že to je ten, co jel na koni na Hradčanech, ale já jsem ho nepoznal. 

Milunka s kamarádkou v neděli chodily od dvou do biografu a já samozřejmě s nimi. A jak to skončilo, hned před biografem mě vzala každá z jedné strany a já mezi nimi se vznášel jako v pohádce o sedmimílových botách do jiného biografu od čtyř. A takhle jsem viděl Ben Hura, Antonia a Kleopatru, Intoleranci a nespočítaně kovbojek s tehdejšími hrdiny Tomem Mixem, Fredem Thompsonem a jeho koněm Silver Kingem, psem Rintintinem a dvěma komiky Patem a Patachonem. Ale také jsme chodili v neděli v deset hodin dopoledne do Vodičkovy ulice na Kašpárka Vojtu Mertena. Vždycky při tom účinkovaly i baletky a já se cítil neodolatelně přitahován k jedné z nich. 

A tak mě sestra jednou o přestávce odvedla ke dveřím vedle jeviště, co bylo dál, si už nevzpomínám. Ale pak se přede mnou zjevila ona. To bylo něco tak krásného, takhle blízko ji vidět, a také mi podala ruku, něco říkala a smála se. Jenomže to si Milunka na sebe upletla bič. Příště v biografu, kde měli vedle promítacího plátna taky dveře, jsem chtěl, abychom šli za Fredem Thompsonem a jeho koněm Silver Kingem. Sestra si začala vymýšlet, že to nejde, a přitom jsem viděl, že ty dveře tam byly. A také musím na sebe žalovat, protože od těch dětí, byly mi tři nebo čtyři roky, jsem znal dvě nadávky, blbče a pitomče, a tak jsem začal v tom biografu kombinovat: „blbče blbej, pitomče pitomej“ a sestra pak už se mnou nechtěla chodit. Žalovala, že se za mne stydí, že jí před lidma snižuju sebevědomí. Ještě dneska slyším ten tón svých rodičů: „Ale nech ho bejt, on je ještě malej.“ Jenže já jsem si z toho vzal, že mám pravdu, a příště jsem to chtěl zas. 

A jednou v neděli mě tatínek s maminkou vzali do kina od dvou s sebou. 

Tam byla bitva s indiány a začala hořet ohrada s koňmi. Rodiče se mnou museli z biografu odejít, protože jsem nebyl k utišení. Já nebrečel, ale spíš řval. 

A nějaké rozumné argumenty – ty nemohou zabrat, když dítě to vidí před sebou. Ale příští týden jsme šli zase od dvou a ty koně za tou ohradou byly zase a já to doma mockrát opakoval, že se jim opravdu nic nestalo. 

A protože jsme bydleli v jednom bytě, voda a příslušenství na chodbě, na Štědrý den vždycky po večeři jsme museli se sestrou na chodbu. Samozřejmě ona věděla, o co jde. Protože bude nadělovat Ježíšek a děti ho nesmějí vidět, a právě to nedočkavé čekání na zázrak ohlašující se zvonečkem bylo něco tak nádherného, co mi nemůže zmizet z paměti. 

Když jsem chodil do první třídy, tak asi ke konci, někdy šestého května, pan učitel mě ještě s pěti dalšími výtečníky nechal po škole. Bylo deset hodin, seděli jsme v lavicích, pan učitel už byl mimo třídu a já viděl, jak všichni mohou a také odcházejí domů. A ten můj, jen o jeden blok dál, byl tak strašně a nedosažitelně vzdálený, že s brekotem na krajíčku jsem utekl. Jen jsem otevřel dveře, maminka u necek prala a jako vždycky ten den na plotně byl hrách, o kterém říkávala, že se vaří sám, jen ke mně otočila hlavu a řekla:

„Co jsi provedl?“

„Utek, mám být po škole.“

„Tak marš.“

Pan učitel za stolem opravoval sešity, a aniž by se na mne podíval, jen se zeptal:

„Co chceš?“

„Mám být po škole.“

„Tak si sedni a vyndej si početnici.“

A já se cítil kupodivu šťastný. Protože už jsem byl doma a nestýskalo se mi. 

Až jednou po prázdninách, už ve třetí třídě, poklusem za pět minut osm hodin, a nebýt to do školy, bezstarostně jako motýlek, dospěl jsem k jednomu místu, které si snad budu do smrti pamatovat, protože tam mi dojde, že kluci ve škole i z naší ulice mají pravdu. Že Ježíšek vždy na Štědrý večer, ve veliké záři přilétající k našemu oknu, dle maminčina vyprávění zhmotněný mojí fantazií, už nikdy, nikdy nepřiletí. A to byla ztráta té nejkrásnější iluze. 

A myslím, že to bylo ještě ve třetí třídě, když se mě maminka zeptala, zdali mám ve škole pořád ještě jedničky a dvojky?

Řekl jsem, že dvě trojky, a maminka náhle velice důrazně a káravě pronesla:

„A mord hergot.“

Následující výčitky si už nepamatuji, jen jsem cítil veliké provinění. Moje nechuť ke škole se zvýraznila, ale, a to bylo to nejhorší, dospěl jsem současně k poznání, že když to příště neřeknu, tak tomuhle se vyhnu. A vědomě poprvé jsem zalhal a vyhnal se z Ráje.