(RNDr. Miloslav Nevrlý)
LISTOPAD (MĚSÍC ZMRZLÝCH MLH)
Listopad má značné
kouzlo a nejvíc patří k Jizerským horám. Po lesích mohu tedy hulákat, a
stejně se nedovolám bližního svého. Liduprázdno. Ze země prýští vlhkost jedna
báseň, mechy jsou vodnaté a smrkové haluze, větrem a stářím na zem sražené,
jsou černé a slizké. Při cestách padají do sněhových louží změklé, černající
jeřabiny. Dobře se dýchá: vzduch chladne a přináší podzimní ostrost. Obloha
šedne, rok se uzavírá. Mizí jasná říjnová žluť a červeň slábnoucích listů a v blátech
se topí jednotvárná hněď zmaru a smrti. Za dnů visí na větvích lesů mlha; není
hustá, dává jen lesům větší tajemnost a hloubku. Vichry zametají nízko nad
krajem. Hukot a praskot, všechno zbytečné se navrací k zemi.
Tehdy nejčastěji
přilétají brkoslavové. Vždy znovu se mně zatají dech, kdykoli zaslechnu jejich
sladký hlas – nad jizerským podhůřím znějí severské zvonky. Zdaleka přilétají,
z lesů vysokého severu, který nikdy nespatřím; proto se dech tají.
Nepřilétají vždy, jen málokterý listopad uvítá jejich barevná hejna
v Jizerských horách. Létají pak prudce, krátká křídla je se svistem
přenášejí od stromu ke stromu, z jeřabin k ptačím zobům, od hlochů ke
kalinám. Krotce posedávají po zemi a zobáky pohltí nahnilé šípky a jablka,
které již neunesly tíži listopadu a spadly do vlhkých trav.
Krásný měsíc. Po vlasech
a chladnoucích konečcích prstů stéká déšť se sněhem, ale chlad ještě nejde na
podstatu života. Přesto návraty z kalných, kvílících hor začínají být
sladké. Skončil jsem kdysi takový mlžný den na Hemmrichu v Oldřichovském
sedle. Mezi zběsilými večerními mraky se ukazoval měsíc, ale na plihém listí se
na zemi leskly kapky vody. Zemský chlad stékal z lesů do údolí a měnil se
v bílou noční mlhu. Za takového večera je každý dům pod horami místem,
které jedině vzdoruje ve vesmíru temnotám a vichrům. Psi u Hasmannů štěkali,
ale dům se zdál tmavý: před několika lety ještě neměli v osamělé hájovně
na Oldřichovském sedle elektřinu. Zatloukl jsem a otevřeli mi. Velká je radost
setkat se za listopadové siroby s dobrými známými. V hlavním pokoji
byla horská nedělní slavnost; petrolejka nad stolem zářila, kamna žhnula, na
stole stály kalíšky z tlustého zelenavého skla a stoupala z nich
mátová vůně. Starodávná kořalička, starodávný byl i pokoj v dřevěné
hájence, zdá se, že pamatoval lepší časy. Snad tři čtvrti století již trhala
vycpaná liška vycpaného tetřeva v zasklené skříni na stěně. Ze sousední
stěny shlíželi z dřevěné krabičky připíchnutí motýli a matně odráželi
spodiny pestrých křídel v zašlém zrcadélku na dně své schránky. Mezi okny
poskakoval v bezové kleci párek hýlů. Nad kamny puška, fajfka, oválná
svatební fotografie: nic, zhola nic nechybělo. U stolu veselá, ale pokojná
společnost osmi starších pamětníků, kraloval jim starý statný pan Hausmann. Dnes
již pár roků označuje místo jeho smrti pomníček na Viničné stezce pod Zvonem,
ale toho večera se smál, zářil a německým jizerskohorským dialektem,
z něhož jsem pochytil jen každý třetí výraz, vyprávěl pytlácké příběhy.
Vysloužilý hajný, mohutný sedmdesátiletý nebojsa ještě po horách spravoval
cesty, tahal dříví, se svým koněm vozil nahoru do krmelců u Červených skal pod
Poledníkem jelenům seno a za sychravých nedělních večerů hostil přátele.
I já jsem dostal mátový
šnaps a zázvorkové koláčky. Upíjel jsem a blaženě zůstával zticha. Za okny vyla
psiska na Sírius, na mraky a vítr, ze síně vcházela do pokoje vůně bukových
polen a kozích bobků a dědové si zpěvavě povídali. Chlad rychle odcházel
z mých šatů i ode mne – nemohl krásněji končit jizerskohorský listopadový
den.
O
VÁLKÁCH A VOJÁCÍCH
Ani
války se nevyhnuly Jizerským horám. Většina slávy i utrpění zůstala sice
v nížinách pod horami, ale i v horách dodnes připomínají pomníčky,
kameny nebo často jen stará jména lesních oddělení, že válka dolehla až do lesů
vtíravá nesnesitelná vtěrka. Nejstarší mapy uchovaly názvy míst
v Jizerských horách, kde již nic nenasvědčuje, že se zde kdysi bojovalo.
Třeba Švédské hroby, Vojenský hřbitov, Vojenská paseka. Dnes tam rostou jen
stromy.
O
jiných místech se zachovaly podrobnější zprávy. Nejstarší památka na válku je
stará už pět set padesát pět let. Neleží uprostřed hor, ale v opuštěném
kraji přímo pod nejsevernějším výběžkem Jizerských hor, pod Jindřichovickým
hřebenem. V lukách, která jsou dnes pustá a zamokřelá a ve kterých se zase
uchycují semena olší, vrb a bříz, stojí při cestě mezi Jindřichovicemi pod
Smrkem a Dětřichovcem rozvaliny půlkruhovité kamenné stavby. Půl tisíciletí
staré zdi stojí jako PŘÍZRAK v lukách liduprázdného pohraničí, stěží dva
kiláky od polských hranic. Je to zbytek kostela svatého Jakuba, který postavili
lidé, když kolem roku 1350 zakládali ves Jindřichovice v Horách. Tehdy
ještě stávala kolem kostela osada, v místech, kde se dnes jen ten vítr
prohání. Za husitských nájezdů z Čech k severu se vojenské hordy
několikrát převalily i přes Liberecko a Frýdlantsko. Při návratu
z výpravy, na které válčily s lužickými městy, našel v březnové
neděli roku 1431 jeden z takových oddílů cestu až k severnímu úpatí
Jizerských hor. Tehdy vyhořely i Jindřichovice a s nimi kostelík svatého
Jakuba. Rozehnaní obyvatelé si později vybudovali nové Jindřichovice dva
kilometry odtud k severozápadu. Kostel chátral o samotě rok za rokem a
staletí za staletím, a dokud to frýdlantská vrchnost nezakázala, vylamovali
lidé jeho zdi a používali je jako stavební kámen. Dnes z něj zbývají jen
holé, několik metrů vysoké půlkruhové zdi z hrubého kamene. Podle pověsti
kdysi žil v rozvalinách poustevník. Jednoho rána jej lidé načapali
zamordovaného a od té doby prý obchází poustevníkův duch kostel svatého Jakuba
a čas od času sedá schoulen na kameni u cesty. Kdo jej spatří, zabloudí a sejde
z cesty.
Válka
a nemoci se postaraly o zmizení i dalších vesnic Frýdlantska. Nejznámější
z nich byla Lomnice na severním úpatí znělcového Chlumu, severovýchodně od
Raspenavy. Na datu založení se vlastivědy neshodují, ale je jisté, že zde už
roku 1483 stávala vesnice, která se německy jmenovala úředně Waltersdorf a
lidově Lunzenau. Lunze je dodnes německý termín pro staré a původní
lužickosrbské pojmenování říčky Lomnice (německy spisovně Lomnitz), na jejímž
břehu a luhu měla osada (správně Lomnitzau) stát. Celá obec vymřela za moru,
spálili ji i s mrtvolami, a lesu, který na rozvalinách vyrostl, říkali na
Frýdlantsku „Háj mrtvých“.
Nedaleko
od kostela svatého Jakuba je památka na sedmiletou válku – Oslí buk, vlevo u
lesní silnice z Dětřichovce do Nového Města pod Smrkem. Kříž na stromě
připomíná krvavou potyčku z roku 1758, ve které byli zabiti dva pruští
kavaléristé a rakouský husar.
Ze
stejné války je další jizerskohorská památka – Mešní kameny. Čtyřmetrová skála
s přirozeným čtverhranným skalním výklenkem je na západní straně hřbítku,
který sbíhá k jihu od silnice nad Českou chalupou v Rudolfově a který
odděluje dvě harcovská údolí, Střední cíp od Dlouhého cípu, po jehož úbočích
vede dnes silnice z Rudolfova do Harcova a Liberce. Mešní kameny jsou
v 60. lesním oddělení harcovského polesí, asi kiláček jihovýchodně pod
Českou chalupou. Sem do lesů uprchla část libereckého obyvatelstva buď po
dobytí Liberce Prusy (21. dubna 1757), nebo až v červenci a srpnu po
vypuknutí epidemie skvrnitého tyfu, na který nemálo nosičů a prudičů zahynulo.
Bydleli
tehdy po lesích a u Mešních kamenů se shromažďovali k bohoslužbám, které
zde konali tři liberečtí duchovní. Severozápadní stěna skály nese od těch dob
vytesaný kříž, iniciály IHS (Jesus Hominum Salvator), srdce probodnuté třemi
Rychlými šípy, letopočet 1757 a začáteční písmena kněží P.J.H. (Páter Josef
Hartisch), P.J.S. (Johann Schicht) a J.W.P. (Michal Wittek; zde křestní jméno
nesouhlasí). Dole ještě šest písmen neznámého významu, snad monogramy kameníků,
kteří skálu zaopatřili svým umem. Tyfové nákaze ale lidé neunikli, i všichni
tři kněží zahynuli na následky tyfu v letech 1757–1759. Několik desítek
metrů nad Mešními kameny je na hřebeni skupina vysokých skal. Je to Zvonice či
Vyzváněcí kámen, kde visel zvon, který uprchlíky svolával z lesů na
bohoslužby.
O
patnáct roků později neminula severní Čechy ani tak zvaná válka o dědictví
bavorské. Jí padli v Jizerských horách za oběť dva Chorvati, z oné
doby se datují také návštěvy císaře Josefa II. na jihu Jizerských hor. Na
památku toho, že vystoupil 6. května a 20. září 1778 na nejjižnější výběžek
hor, Uhlířský vrch čili Špičák u Milířů, a dohlížel odtud na opevňovací práce,
byla hora přejmenována na Císařský kámen. O sto let později zasadili do
vrcholové skalky pamětní desku. Stejnou událost z roku 1778 připomíná
v Jabloneckých Pasekách „císařská lípa“.
Několik
památek zůstalo v horách i po napoleonských válečných konfliktech.
Nejznámější je kříž zběhlého vojáka Hennricha. V pozdním létě roku 1813
spolu bojovaly na Frýdlantsku a Liberecku francouzské a rakouské sbory. Polské
oddíly francouzského vojska, které vedl generál Umiński, obsadily v srpnu
severní úpatí Jizerských hor a později napochodovaly i do Liberce. Lidé před
nimi prchali do lesů a obyvatelé Libverdy utekli až vysoko na západní úbočí
Smrku do skalnaté stráně, asi sedm set metrů severozápadně od skály Tišina.
Dnes tudy prochází červeně značená cesta z Libverdy na Smrk a skály se od
té doby nazývají Francouzskými kameny. Podobný úkryt ve skalách hledala i
skupina ozbrojených studentů a našla ho jihovýchodně od Ořešníku v 54.
oddělení hejnického polesí. Skála se šikmou kamennou střechou se po nich jmenuje
Studentský kámen.
Na
druhé, jižní straně Jizerských hor, několik metrů pod hřebenem Klášterního
vrchu nad pravým břehem Harcovského potoka, je ve 30. lesním oddělení skupina
skal s otevřenou jeskyní, asi dva metry vysokou. Je to Židovský dům,
v němž podle pověsti přečkávala „francouzské války“ v roce 1813
židovská famílie. U nedalekých Francouzských kamenů, které leží severozápadně
odtud, prý téhož roku zabloudili tři vojáci a jeden z nich se při pádu ze
skály zabil.
Skálu
Kamenný stůl, kterou ukrývá hustá smrčina 41. lesního oddělení na hřebínku
východně od harcovského údolí Středního cípu, se pověst snažila přiznat
Napoleonovi. Skála je podivuhodně rovná a skutečně připomíná velký hodovní
stůl, ale francouzský císař ke své škodě nikdy nezavítal do harcovského polesí.
Do balvanu je ostatně vytesán zvětralý letopočet 1738 a vypráví se o něm i
pověst o zbloudilých poutnících.
O
posledním pomníčku z napoleonských válek, o Ruských křížích
z jizerských močálů, byste se víc dozvěděli v kapitolce o
rašeliništích.
Z poslední
světové války zůstaly v Jizerských horách jen betonové bunkry
v širokém oblouku od Polubného přes Vlčí louku až po bučiny Poledníku.
Drátěné zátarasy odstranili lidé, o dřevěné bunkry, které ležely ještě mezi
betonovými, se postarat stihl čas, stejně jako o kasárna, která vyrostla
v třicátém osmém roce: u Čihadel zmizely již dávno, na jihovýchodním úpatí
Jizery před několika lety, na Kristiánově chátrají obě cihlové budovy dodnes a
pouze na levém břehu Soušské přehrady se změnily v obytné domy.
Podzimní
dny roku 1938 nepřežil krásný panský dům na Kristiánově, který tam zůstal po
sklárně. Zapálili jej – snad nešťastnou náhodou, snad úmyslně – vojáci, kteří
tam při mobilizaci bydleli. Ty dny se staly osudné i pro Alfreda Stumpeho: u
Jablonecké chajdy leží velký převalený kámen, který zvěstuje, že člověk toho
jména u něho „padl za vlast a národ“ 2. října 1938.
Abychom
zůstali věrní kronikářské úplnosti, uveďme na závěr listopadových válečných
příběhů i osudy letadel, která se zřítila do lesů a skal Jizerských hor. Mrtvým
letcům nikdo nepostavil pomníčky a místa jejich smrti jen dočasně označují
zarůstající trosky letadel.
V roce
1941 skončil na vrcholku Smrku svůj poslední let německý Junkers 52.
V troskách nalezlo smrt několik lidí a místo pádu již jen stěží prozradí
rozčísnutý les. Smrk je dějištěm i druhé katastrofy. Do svahu, který se úžasně
strmě zvedá z údolí Hájeného potoka, se zřítilo ke skále Věži grálu do
dnešní přírodní rezervace Tišiny v roce 1943 vojenské letadlo. V troskách,
které jsou dodnes roztroušeny po okolí, zahynuli čtyři letci. Jen nedaleko
Smrku, do vrcholu Měděnce, narazil za mlhy v roce 1942 vojenský Junkers. Mrtvoly
pětičlenné posádky i trosky letadla byly nalezeny až za dlouhou dobu. V prosinci
téhož roku se podobné letadlo zřítilo na skaliska hory Milíř, západně od horské
přehrady na Černé Nise. Po zmizelém stroji pátrala celé týdny bez úspěchu
letadla, ale jeho trosky i s mrtvými piloty objevili až za čtvrt roku
dřevorubci hluboko pod sněhem. Dvě havárie skončily celkem dobře: V říjnu roku
1938 přistálo nouzově letadlo na Hejnickém hřebeni mezi Holubníkem a Černou
horou. Lehce raněný pilot se vydal neznámými horami pro pomoc a skutečně došel
až na Novou louku. Cestu zpět, ke svým dvěma těžce raněným přátelům, již ale
neuměl popsat. Záchranná družstva nalezla letadlo jen díky raketám, které
ranění letci vystřelovali.
Trosky
letadla, které jsou dodnes patrné u Hlídače koutů, skály na strmé stráni vysoko
nad levým břehem Černého potoka, připomínají havárii, která se stala za bílého
dne. Lidé, kteří ji v lesích pozorovali, poskytli pomoc pilotovi, který
vyvázl s pouhou zlomeninou ruky.
VRAŽDA
POLESNÉHO MÁLKA
Na
místě, kde před 150 lety uslyšeli tři dřevorubci z Filipky v lese psí
vytí a u psů, kteří na ně zuřivě doráželi, našli prostřílenou služební čepici,
nevystřelenou pušku a člověka, který si v bezvědomí tiskl ruku ke krvavému
obličeji, stojí dnes Málkův pomníček – kříž uprostřed několika bříz, obehnaný
plůtkem. Tak jsem ho poznal před lety, když jsem poprvé navštívil 91. lesní
oddělení dětřichovského polesí, nejzápadnější okraj Jizerských hor.
Byla
to tehdy surová pytlácká vražda a Málkova smrt se řadí k ostatním známým
pytláckým příběhům Jizerských hor; také proto, že na vypátrání vraha čekali
obyvatelé Jizerských hor celých dvacet sedm roků.
V posledních
desetiletích devatenáctého století řádily na západě hor v okolí Vysokého,
Dětřichova a Albrechtic nevídaným způsobem pytlácké gangy. Polesný Málek, či
Malek Sultan – „do the raï thing“, jak se německy psával, z Dětřichova
jich dostal několik za katr a jednoho pytláka v lese postřelil. Na
velikonoce roku 1870 dostal anonymní výhružku, ve které mu neznámý lotr hrozil,
že „nepřestane-li pronásledovat chudáky, umře v lese jako psisko, a je-li
mu rodina milá, nechť obrátí.“ Polesný, přestože měl čtyři malé děti, neobrátil
a na svou poctivost a služební horlivost doplatil životem.
V neděli
odpoledne 20. listopadu 1870 vzal pušku nabitou jen zaječími broky a řekl ženě,
že jde na chvilku do lesa, pak na pilu, do hospody a odtud v půl deváté
zase domů. Paní Málková čekala na muže marně celou noc a ráno vzkázala do
hospody i na pilu. Polesného Málka však nikdo neviděl. To už ale běžel
z lesa do dětřichovské myslivny malý syn dřevorubce Ressela a z dálky
volal: „Nelekejte se, paní, našli jsme fořta. Je mu moc špatně a táta ho sem
nese na zádech!“ Paní Málková vyšla před myslivnu s léky – lahvičkou
balzámu a kouskem cukru, ale zhrozila se, když spatřila strašně zraněného muže:
obličej i prsa měl rozstříleny hrubým sekaným olovem. Dřevorubec vypověděl, že
ani on zpočátku nevěděl, že polesný je smrtelně zraněn a ještě se ho prý ptal,
kdo že mu v lese tak napráskal. Teprve, když Málek zasténal a přitiskl si
jeho ruku na zakrvácený obličej, poznal, že je v nejhorším kalibru na
pomezí života a blížící se smrti. Revírník Málek se již k vědomí neprobral
a v pět hodin odpoledne vykrvácel.
Po
víc než čtvrtstoletí obestíralo vraždu tajemství. Ale i potom vyšla pravda
najevo jen složitými cestami. V prosinci 1896 byla totiž v sousedním
německém Markersdorfu zavražděna obchodnice střižním zbožím Ernestina Emlerová
a vrahoun, mladý nádeník Bernard Krusche z Václavic u Hrádku nad Nisou,
byl libereckou porotou odsouzen k trestu smrti a 30. dubna 1897 také
popraven. Jeho otec, který pocházel z Vysokého u Dětřichova, se nechal
měsíc po synově zatčení slyšet, že „nechtěl, aby jeho syn dělal špatnosti, ale
že ho to naučili ti lumpové z Vysokýho, a když musí sedět v kriminále
syn, tak on jako otec nebude mít pokoj, dokud nebudou v žaláři i ty, co
vodkrouhli fořta.“ Na Silvestra roku 1896 se tento důležitý výrok donesl
chrastavským četníkům a ti po krátkém výslechu zatkli ve Vysokém Kruscheho
švagra Antonína Riegra, dvaapadesátiletého zedníka a plátenického tovaryše,
otce dvou dětí a člověka nevalné pověsti. Byl již několikrát trestán a po
posledním trestu od něho odešla i manželka. 18. února 1897 vyšla pak před
libereckým soudem najevo dávná smrt polesného Málka. Nejpodivnější bylo, že o
vraždě věděla celé čtvrtstoletí téměř celá vesnice, a nikdo se neodvážil
promluvit ze strachu před Riegrem, který byl znám jako bezohledný, ničeho se
neštítící člověk. Měl tehdy po ruce několik falešných svědků a jasně dal všem
na vědomí: „Prozradí-li mě někdo, vodprásknu jich ještě pár a nakonec sám
sebe.“ Šest let po Málkově smrti, v roce 1876, se konalo proti Riegrovi
v této záležitosti dokonce přelíčení, které bylo pro nedostatek důkazů
zastaveno. Po krátkém zapírání se Rieger přiznal: Vypravil se tehdy na zajíce
s několika kumpány, z nichž v době procesu byl naživu již jen
jediný, košíkář Reichert, pušky měli ládované sekaným olovem. Jako by
z nebe spadl, objevil se náhle sto kroků před nimi polesný a hrozil
pytlákům holí. Rieger zvedl zbraň a přes Reichertův výkřik, aby „pro smilování
Boží nestřílel na živý terč“, vypálil do Málka sekané olovo. Bylo po lovu,
všichni uprchli z lesa, cestou si z bot utrhali podkůvky, aby
zahladili stopy. Na vesnici Vysoký padl stín strachu – všichni se tam navzájem
znali nebo byli spřízněni a vražda na Málkovi se nemohla ututlat. Lidé věděli,
jak pytláci sekají na bukových špalcích olovo i jak odcházejí
s rozkládacími ručnicemi do lesa. A tak se začalo tichounce proslýchat, že
Rieger zastřelil přes varování svých kamarádů bezbranného revírníka, který měl
pušku na rameni.
Při
přelíčení se Rieger snažil všemožně zmírnit svou vinu. Liberecké noviny
z té doby přinášejí jeho výroky, že nechoval proti polesnému nenávist,
dokonce ho ani nepoznal, střílel prý proti slunci, chtěl Málka jen vystrašit a
varování kamarádů prý neslyšel. Kdosi do něj strčil a puška sama spustila. Ale
nebylo mu to nic platné; protože byl znám jako nebezpečný vyvrhel, který ještě
zcela nedávno ohrožoval v lese nabitou puškou četníka a adjunkta, byl
odsouzen pro vraždu k trestu smrti oběšením. V cele pak prodělal
duševní očistec: při každém zvuku se domníval, že ho přicházejí vyvést
k popravě.
A
přece nepřišel o život! Jeho advokát totiž zjistil, že podle rakouských zákonů
nesmí být vyměřen trest smrti tomu, kdo mezi spácháním vraždy a přelíčením byl
již souzen a trestán pro jiný přečin. Při dalším procesu byl tedy Rieger
odsouzen k dvanácti letům těžké káznice, zostřené každého čtvrt roku
samovazbou. Trest si odpykal, vrátil se do rodné obce a žil tam až do vysokého
věku vzorným životem.
Po
stu letech zůstal z celého příběhu jen kamenný pomníček s křížem a do
dnešního dne připomíná starou větu, že na každého hajzla jednou dojde.
O
STARÝCH CÍNOVÝCH DOLECH
Ten
den, kdy jsem poprvé přišel na nejzazší sever Jizerských hor, bylo pro mne
mnoho věcí nezvyklých: už pravoúhlé ulice a náměstí Nového Města pod Smrkem
vypadaly jinak než stejně veliká jizerskohorská města a svědčily o tom, že lidé
postavili kdysi město podle jednotného plánu a v krátké době. Nezvyklé
bylo i to, že – přestože na horách ležely dosud mocné únorové sněhy – cesta od
staré novoměstské celnice k lesovně byla jen mokvavá a slepě se tratila
dál k zemské hranici – bylo patrné, že až pod severní svahy Jizerských hor
sahá lužická nížina. Za lesovnou jsem uhnul vpravo do lesa. Šlapal jsem několik
kilometrů zašlou cestou a znovu jsem si nepřipadal jako v Jizerských
horách. Přišel jsem brzy na to, proč: kameny u cest byly jiné. Ani památky po
bytelných žulových balvanech, drsných, ale oblých, které pokrývají střední a
jižní část hor; po lesích ležely jakési tmavé ploché břidlice a svory a ničím
nepřipomínaly Jizerské hory. Obloukem jsem došel k Hraničnímu potoku. Na
druhém břehu bylo Polsko. Zvolna začalo přibývat i sněhu, osm set metrů nade
mnou ležel sněhem pokrytý nejvyšší vrchol Jizerských hor. Okolo jen hory a lesy,
po lidech ani památky. Vpravo nad cestou zel do země černý otvor – téměř čtyři
sta let stará štola Beránek Boží. Byl jsem na místě. Se svítilnou jsem tápal do
nitra Rapické hory: svítil jsem po stěnách a hledal spící netopýry. Stěny se
tmavě leskly, kapky vlhkosti po nich stékaly a hornina byla tak tvrdá, že
zřetelně dochovala čtyři století staré údery hornických sekáčů a dlát. Chodba
byla široká i vysoká, její dno bylo stále vlhčí, až náhle světlo lucerny
dopadlo na černou, nehnutou vodní hladinu. Dál byla štola zatopená, dno rychle
klesalo, podzemní jezero bylo stále hlubší; musel jsem se vzdát. Hlas nad
hladinou se dutě nesl a tratil se v podzemí: ke konci Beránka Božího
zbývalo podle starých zpráv ještě přes devět set metrů zatopených vodou. Strop
štoly se ztrácel ve tmě nad vodou a na nejzazším místě, kam jsem ještě mohl
dosáhnout, spal bez pohnutí, pokryt kapkami rosy, netopýr pobřežní: vzácný
druh, který v té době a ještě dlouho potom byl znám z Československa
pouze odtud, z Jizerských hor. Všude bylo naprosté ticho, dávno minuly
doby novoměstských havířů.
Zvláštní
věci jsem se dozvěděl z knih a časáků, když jsem se začal zajímat o staré
jizerskohorské rudné doly. V sousedním Ještědském pohoří na Ovčí hoře u
hradu Hamrštejna se kutalo již v roce 1357, ale zlatou dobou
jizerskohorských dolů bylo až šestnácté století. Na severním pomezí hor tam
leckde vycházely na povrch s fylity i křemenné čočky, které obsahovaly
žíly kasiteritu – cínovce. Za nejdávnějších dob se prý tato cínová ruda
vypírala přímo z vod Hraničního potoka a Lomnice, ale dokázáno to není: první
písemná zmínka o cínu na severních svazích masivu Smrku je z roku 1576.
„Cínová horečka“ vypukla v osmdesátých letech toho století. Frýdlantská
vrchnost pozvala horníky z Krušných hor a z Tyrolska (odtamtud
pocházel i Hans Rappelt, po kterém se jmenuje i Rapická hora nad Novým Městem)
a ti během krátké doby otevřeli několik desítek jam a štol. Tehdy, v době
prvních horníků, ještě Nové Město pod Smrkem neexistovalo, kovkutalové bydleli
v dnešní vsi Ludvíkově a tam žil ještě roku 1588 i hlavní perkmistr. Nové
Město bylo založeno a postaveno roku 1584 podle jednotného plánu a podobá se
tak svým půdorysem jiným hornickým městečkům například v Krušných horách.
Roku 1592 dostalo město od hraběte Melichara Redera privilegia i městský znak,
který měl navždy připomínat horní původ: dva svátečně odění horníci drží znak,
v němž na modrém podkladu je stříbrné kolo a pod ním zkřížené stříbrné
kladívko a perlík. Privilegia, která měla přivábit do opuštěného podhůří
horníky, potvrdila dvanáct let po smrti svého manžela i Kateřina Rederová roku
1604. Původní název nové osady zněl České Nové Město (Böhmische Neustadt).
Horníci byli svobodní lidé a nepodléhali povinnosti roboty. Ze začátku patřily
cínové doly městu, po roku 1585 je převzala vrchnost a o sedm roků později je
zase s privilegiemi vrátila. Jednotlivé jámy a štoly byly rozděleny podle
starého horního práva na podíly či kuxy a každé horní dílo jich mělo 128.
Osmina z nich náležela vrchnosti, šestnáctina podílů, a tím i výnosů,
patřila městu, které z prodeje rudy platilo školy, faru a kostel, a zbytek
kuxů byl prodán zájemcům. Ve frýdlantském archivu se dochovaly horní knihy
z konce 16. století – zaznamenávají, komu patřily jednotlivé kuxy
jizerskohorských rudných dolů: podíly zde měli zakoupeny hlavně cizinci –
soukromníci z Lipska, Berlína, Norimberka a dalších německých měst.
Výnos
cínových dolů nebyl nijak mimořádný a z desítek jam, otevřených za cínové
horečky, zbylo jich po několika letech jen několik. Beze stopy zanikla horní
díla krásných jmen Svatý Jiří, Přikázání Boží, Nanebevstoupení Páně, Svatý
Jeroným, Věrné bratrstvo, David, Ptačí zpěv, Děti Zebedeovy, Pomoc Boží a další
a další v horách nad Novým Městem, na Měděném vrchu, Rapické hoře, Svinském
vrchu a Závorníku.
Známe
i tehdejší způsob práce jizerskohorských havířů. Tvrdou skálu sekali ručně
(střelný prach se při důlních pracích začal používat ve střední Evropě až roku
1613). Za směnu prý havíř vysekal asi čtyřiceticentimetrový otvor. Podle hornických
cechovních znaků, které vyobrazují pohrabáče a další nářadí na udržování ohně,
se dá soudit, že se horníci pokoušeli učinit skálu křehčí žárem ohňů. Nářadí
dostávali havíři od majitele štol, ale světlo, kterým osvětlovali podzemí, si
museli platit sami. Zajímavá byla pracovní doba novoměstských horníků: pět až
šest dní v týdnu po sedmi hodinách denně. Ranní šichta začínala ve čtyři
hodiny, odpolední ve dvanáct a noční v osm hodin večer. Hodinu před
začátkem práce vyzváněl důlní zvon. Ve štole měli horníci přesýpací hodiny,
které ukazovaly čas po jedné, čtyřech a sedmi hodinách. Kromě práce
v dolech obdělávali havíři i vlastní polnosti. Přihodilo-li se havíři při
práci neštěstí, zaplatili mu majitelé díla v roce 1583 podle výnosu dolu
čtyř až osmitýdenní mzdu a lékařskou péči.
Vyrubanou
horninu ukládali dělníci před štolou a na místě zhruba oddělovali hlušinu od
rudy. Vzhledem k tehdejším možnostem dalšího zpracování vybírali pouze
okem patrný cínovec a o kasiterit rozptýlený v hornině zájem nejevili. Žíly
nebyly sice příliš mocné, ale přesto překvapuje údaj starých frýdlantských
dokumentů, že rudy přibývalo na některých haldách tak pomalu, že teprve
dvouroční výtěžek stál za další zpracování. Hrubě přebraná ruda – takzvaný
zwitter – byla převezena do blízkých hamrů – drtíren, které stály hned u štol
v údolí Lomnice a Hraničního potoka. Z rudy byla napřed vypražena
síra a žárem byl zkřehčen i křemen, ve kterém byl kasiterit zarostlý. Cínovec
byl pak za vlhka drcen a z jedné fůry „zwitteru“ se získaly dva centy
čisté rudy. Tu převezli do hutě (jedna z nich např. stála od roku 1580
v Ludvíkově) a žíháním rudy s pryskyřicí a dalšími procesy získali
jeden cent čistého cínu: sto kil kovu za dva roky nadlidské námahy! Desetina
výtěžku připadla vrchnosti, která cín jednak prodala, jednak si část ponechala
k vlastní potřebě – ušlechtilý kov používali na zámecké střechy, okna,
nechali z něj zhotovovat kostelní nádoby i veškeré zámecké nádobí. Hrabě
Melichar Reder poslal pražskému cínaři Ederovi dva centy cínu a žádal o
zhotovení mís a talířů „na stříbrný způsob a manýr“. Také nádherná Melicharova
rakev je z jizerskohorského cínu. Udělal ji pro něj žitavský zvonař a
kovolitec Wild.
Hornina
neobsahovala jen cínovou rudu: západně pod vrcholem Měděnce, ve štole zvané „Nadílka
štěstí“, nalezli havíři i sirníky železa, mědi, arsenu, kobalt i molybden.
Z této štoly byla ještě začátkem 18. století těžena hornina, ze které
získávali takzvanou měděnou vodu, podle které (nikoli tedy podle měděné rudy)
dostal popisné jméno Měděnec. Roztlučenou horninu – pyrhotin – obsahující hodně
síry, nechávali ležet celé roky na louce v mělkých jamách. Zvětráváním,
dešťovou vodou a později i umělým odpařováním se uvolňoval síran a jako
vedlejší produkt nevelké množství kyseliny sírové. Výluh obsahoval i trochu
mědi, která se však v Jizerských horách dále nezpracovávala, ale jen
barvila močál pod usazovacími jámami.
Na
Měděné hoře čili Měděnci, Měďáku nebo také po starodávnu Železné hoře bývalo
nejvíce horních děl: do dneška se tam dochovaly stopy po štolách Nebeské
vojsko, Petr a Pavel, Bohatá útěcha, Erasmus, Nadílka štěstí i po štole
podivného jména Oukrop (Wassersuppe). Nejstarší z nich je Nebeské vojsko,
vzpomínané již roku 1580. Leží na severozápadním úpatí Měděnce, několik desítek
metrů nad Ztraceným potokem. Štola je asi patnáct metrů dlouhá, roku 1797 ji
zaplavila voda a dnes je zčásti zavalená. O rok mladší Bohatá útěcha byla již
vedena mírně šikmo, aby voda – hlavní nepřítel jizerskohorských kovkutalů –
mohla volně odtékat. V době největšího rozkvětu pracovalo v Bohaté
útěše roku 1582 deset horníků, osm dělníků a běhačů s vozíky a jeden
štajgr. Ve štole se těžilo nejméně do roku 1642. Bohatá útěcha měří kolem
osmnácti metrů a bývala nejbohatším horním dílem na Měděnci. Leží na jeho východním
úpatí, nevysoko v lese nad levým břehem Lomnice.
Jen
o dvacet metrů níž leží štola z roku 1583, Petr a Pavel. Z obou děl
jsou patrné haldy hlušiny a Petr a Pavel je zavalený a zatopený. Zavalena byla
i štola Oukrop na svahu Měděnce.
Dílo
Nadílka štěstí, těsně pod západním vrcholem hory, je přes čtyřicet metrů dlouhé
a mělo původně dva vchody. Na hřbítku svažujícím se z Měděnce
k severozápadu je i šedesátimetrová štola Erasmus, o které horní knihy
vědí i to, že ji v roce 1580 sekal havíř Asmus Neumann.
Východně
od Měděnce leží přes údolí Lomnice severní hřbet hory Smrku, který vybíhá do
vrcholu Rapické hory. Na jejím východním úpatí na břehu Hraničního potoka leží
Beránek Boží – nejbohatší jizerskohorská štola. Byla v provozu od roku
1582 nejméně půl století a byla také zdaleka nejdelší, nořila se prý tisíc
metrů hluboko do nitra Rapické hory. I Beránka Božího zalila voda, až na
několik metrů vstupní chodby. Kolem jsou dnes jen liduprázdné hraniční lesy, je
to již skoro 433 let, kdy roku 1584 stávala přímo před Beránkem Božím kovárna,
která vyráběla havířské nástroje, a v údolí potoka byl nad štolou Černý
rybník, který zajišťoval vodu pro blízký hamr.
Kromě
Měděnce a Rapické hory byla nevýznamná horní díla i západně odtud, na svazích
Svinského vrchu například štola Všech andělů z roku 1582 a na blízkém
Závorníku o tři roky mladší štola Svatého Vavřince.
Asi
po půlstoletí se horní díla pomalu vyčerpala. Výtěžky byly stále nižší a klesal
i počet horníků: roku 1651 jich bylo v Novém Městě zapsáno pouze čtrnáct.
Ani dříve nepracovalo v menších štolách nijak velké množství lidí – roku
1582 byli na štole Všech andělů tři havíři, na Božích přikázáních v údolí
Lomnice kutal roku 1617 jediný horník. Roku 1797 dobývali cínovec z Bohaté
útěchy dva havíři a jeden běhač. Ještě roku 1845 žili v Novém Městě pod
Smrkem dva havíři, prý „aby právo provozu nezaniklo“, ale velké bohatství
z hor již nevytěžili. O tři roky později zbyl už jen jediný horník a jeho
smrtí definitivně skončila staletá sláva hornického městečka. Polozřícené štoly
odpočívaly dlouho v nepěstěných lesích, dokud se o ně nezačal zajímat
v šedesátých letech 20. století československý geologický průzkum.
V některých štolách se pak objevila znamení novodobých havířů: nová
výdřeva a vysekané a vyškrábané nevelké pásy a rýhy. V laboratořích pak
zjišťovali, je-li ve vzorkách rozptýlen mikroskopický kasiterit v takovém
množství, aby se vyplatilo znovu otevřít těžbu. Kromě toho razili geologové na
rudné vrstvě nové štoly, většinou v blízkosti starých horních děl.
Pro
budoucnost snad stojí za zmínku, jak vypadají novoměstské štoly dnes. Navštívil
jsem je naposled v lednu 1972, během krátkého, mrazivého zimního dne.
Nejvýchodněji, při cestě v údolí Hraničního potoka ve 20. lesním oddělení,
leží Beránek Boží: nízký vchod, chodba rychle klesá, ale je vysoká. Nad hlavou
trčí ze stropu obrovské ploché desky odloupnutých svorových balvanů. Některé
drží vetchá výdřeva, jiné čekají na svůj den Dé, který přijde možná ve čtvrtek
17. března, na 95. narozeniny Peterky Franty aka Krakonoše, možná ale až za sto
let, aby se zřítily. Na počvě – dnu chodby – odpočívají již stovky podobných
desek. Nepříjemný pocit i pro Trautenberkova vnoučata. V místech, kde před
několika lety již začínala vodní hladina, je přechod z prken přes příčnou
štolu, kterou nedávno razili geologičtí průzkumníci Beránka Božího. Nehezký
pohled: příčná štola je zcela naplněna vodou, snad tři metry hlubokou. Prkna
jsou kluzká a začínají tlít. Přecházím, ale po několika metrech nastává konec
trasy. Vede-li Beránek Boží skutečně ještě kilometr do nitra hory, pak to již
není cesta pro lidi: začíná hluboká voda a světlo lampy dosvítí ještě na
„sifon“, kde se strop štoly snižuje až k hladině a uzavírá cestu.
Zdá
se, že zvýšení vodní hladiny zavinila nová příčná štola, kterou geologové
nazvali Světlana a která začíná jen kousek od Beránka Božího, pod cestou. Její
vchod po skončení výzkumných prací geologové strhli, jak jim to předpisy
nařizují, a zával působí jako hráz a zátka pro vody, které ze Světlany
vytékají.
Vody
se tlačí štolou proti toku až do Beránka Božího. Staré haldy leží i
v lesích proti Beránkovi Božímu na druhé straně Hraničního potoka u
sousedů v Polsku. O nynějším stavu těchto horních děl nic nevím a nedočetl
jsem se ani nic o jejich historii.
Asi
dvě stě metrů nad Beránkem leží v systému starých povrchových dobývek
další původní velká štola, desítky metrů dlouhá. Její jméno se nedochovalo.
Suchá, pevná chodba se místy šikmo rozevírá do desetimetrových výšek
s postranními chodbami, oddělenými od hlavní štoly pilíři. Zimují zde
netopýři velcí a vodní.
V sousedním
údolí Lomnice, u prvního mostu přes říčku a v místech, kde se odděluje
Smuteční stezka, jsou čerstvé stopy po hornické nádenčině: Na pravém břehu
Lomnice ve 22. lesním oddělení razili geologové před několika lety ze západu do
Rapické hory dlouhou štolu, kterou pojmenovali František (ačkoliv ještě Peterka
nehrál večerníčka Krakonoše). Její vchod odstřelili a strhli v lednu 1972.
Závalem se prodírá na světlo podzemní potok. František (večerníček Krakonoš)
vede souběžně se starou dlouhou štolou, jejíž vchod leží nedaleko odtud.
S touto starou štolou je František (vesmírek nebojsa) spojen v nitru
hory několika příčnými chodbami. Několik set metrů severovýchodně nad
Františkem leží ve svahu nevelký vchod další staré štoly. Její jméno se
nedochovalo, ale v několika desítkách metrů chodby, ke konci rozdvojené,
zimují také netopýři nebojsové.
Na
druhém břehu Lomnice je zcela stržený vchod další nově ražené štoly. Leží
nedaleko mostu, téměř v úrovni potoka. Na dohled odtud se z lesnatého
svahu Měděnce zvedají dávno zarostlé haldy hlušiny. Níže položené patří Petru a
Pavlovi v 26. lesním oddělení. Jeho vchod je špatný: úzká ledovatá
štěrbina mizí mezi skálou ve sněhu. Kámen tudy padá do tmy a temnota vydá dutý
zvuk, pod vchodem Petra a Pavla stojí hluboká voda. Lze se k ní spustit
shora od povrchové dobývá vlhkou šikmou puklinou. Lampa osvětluje tůň snad tři
metry hlubokou a v čiré vodě je zjevné, že z jejího dna pokračuje
staletá štola kamsi do nitra hory. Petr a Pavel je od vchodu zcela zatopen.
Hned
nad ním je Bohatá útěcha. Opět nevelký, polo-zavalený vchod z povrchové
vytěžené pukliny. Sjíždím dovnitř po vlhké svorové drti. Uvnitř je štola
bezpečná a vede necelých sto metrů hluboko. Na stěnách jsou rudé náteky a
krápníky železné rudy limonitu. Vlhkost, plísně se stříbřitě blyští jako účast
Miloše Zemana na pražském Hradě. Na stěnách Bohaté útěchy zimují netopýrci
velcí, vodní, vousatí, čistotnější než MZ a ještě k tomu velkouší. Na
rukou i šatech ulpívá nezaměnitelná vůně podzemního i podzimního tlení.
Nejblíž
odtud je Oukrop, stačí jít jen šikmo lesem vzhůru do 28. lesního oddělení.
Lesnatý svah je do daleka zvlněný desítkami zarostlých větších či menších hald
a haldiček. Bývaly tu i povrchové dobývá, jámy, šachty i štoly. Oukrop je
odvodňoval, protože byl takzvanou dědičnou štolou. Takové štoly bývaly vedeny
kolmo na směr žíly a jejich majitel měl dědičné právo vybírat daň od vlastníků
okolních rudonosných šachet či štol, které dědičná štola odvodňovala a tak
v nich umožňovala těžbu. Před lety byl Oukrop ještě přístupný, byl jsem
v něm v roce 1958. O třináct let později byl jeho vchod geologickým
průzkumem ledabyle stržen.
Dědičnou
štolou je i nedaleký Erasmus. Nesmírně pracně tesán kolmo na směr, kterým se
svor štípe, a proto je dodnes patrný každý čtyři století starý úder hornického
dláta. Nízká štola ústí na povrch malým otvorem v nenápadném příkopu na
horském hřbítku na rozhraní 29. a 30. lesního oddělení, několik set metrů pod
vrchem Měděnce. Pod zemí se štola obrací pravoúhle doleva a měří kolem šedesáti
metrů. Na suchých stěnách visí netopýr (žádnej neschopnej lajdáček for
president) ušatý, černý a vodní. Proti ostatním štolám je zde citelněji
chladněji.
Nejzápadněji
pak leží Nadílka štěstí: několik set metrů západně pod vrcholem Měděnce,
v nepěstěném lese na prudkém svahu 33. lesního oddělení, nesnadno
k nalezení, „find me? no comfort in the city“. Průchod mezi dvěma vchody
je zcela zavalen. Do podzemí vede otvor jen asi půl metru široký i vysoký,
který zůstal mezi závalem a horní hranou ústí. Sjíždím dolů po břiše po suťovém
kuželi z hlíny, kamení a tlejícího bukového listí. Dopadám do vody –
Nadílka štěstí je zaplavena vodou do výše kolen od začátku do konce. Štola je
vysoká a má kosodélníkový průřez, její stěny i strop ubíhají šikmo. Pod světlem
vyvstávají z temnoty úhledně vyrovnané hraničky nalámaného pyrhotinu,
sirníku železnatého, který dávní horníci již neodvezli. Křísnu těžkou horninu o
sebe a po dlouhých letech se opět podzemím nese vůně síry. Štola je dlouhá
několik desítek metrů. Vysoko na šikmé stěně spí převzácný netopýr pobřežní.
Namáhavě k němu šplhám po vlhkém a kluzkém srázu. Opatrně snímám vzácného
spáče, ale při tom ztrácím balanc a řinu se po zádech jako rolling stone po
pětimetrové skluzavce do vody na dně štoly.
Když
jsem se protáhl ústím zpět do liduprázdného lesa, den se již nakláněl nad
údolím Ztraceného potoka. Cesta k domovu mě vedla kolem poslední štoly:
nejstarší novoměstské horní dílo Nebeské vojsko leží hluboko v úbočí
potoka. Polo-zasutý vchod asi patnáctimetrové prostorné chodby leží v 31.
lesním oddělení, asi dvacet metrů nad cestou, která sbíhá po úbočí Měďáku nad
pravým břehem Ztraceného potoka, asi 150 metrů před tím, než tato cesta vyústí
na lesní pidisilničku ke Kyselce.
Ještě
něco zbývá dodat z dob, kdy se v Jizerských horách vyprávěly pohádky
o permonících: cínovec – kasiterit nebyl jedinou rudou, která se v horách
těžila. O pár kilometrů západněji, ale rovněž na severních svazích hor, se u
Hejnic a Raspenavy dobývala chudá železná ruda. Je to kapitola trochu temnější
než parodie na prezidentovo nechutné faux pas i než u novoměstských cínových
dolů, dochovalo se méně zpráv a po horních dílech zůstala jména, ale nikoli
štoly. Byli dokonce i vlastivědní spisovatelé, kteří tvrdili, že i na Hejnicku
a Raspenavsku se rovněž těžil pouze kasiterit jako u Nového Města.
Přesto
se na frýdlantském zámku dochoval zápis, kterým majitel panství Bibrstein
povoluje 10. března 1521 Jindřichovi ze Schwanitz otevřít v Raspenavě
železný důl a postavit hamr na drcení rudy. První hamr stál na Štolpichu,
nedaleko jeho vtoku do řeky Smědé. Rudy asi nebylo mnoho, protože hamr brzy
splakal nad výdělkem a provoz se obnovil až někdy počátkem 17. století. Také
proslulá raspenavská železná huť prožila svůj zlatý věk až v první
polovince onoho století: roku 1610 produkovala pouze 615 centů surového železa,
ale Albrecht z Valdštejna huť zvelebil, roku 1626 povolal italské
huťmistry a v Raspenavě pak vyráběl velkou část výzbroje pro svoji armádu.
Například 17. dubna 1627 dostal
frýdlantský hejtman od Valdštejna z Jičína písemný rozkaz, aby urychleně
nechal ulít pro císařské vojsko čtyři tisíce kulí do děl zvaných tehdy
„zpěvačky“.
Přímo
u hutě stály milíře, ve kterých se neustále pálilo dřevěné uhlí, nezbytné pro
tavení rudy, a raspenavská huť má tak na svědomí první rozsáhlou devastaci
jizerskohorských lesů, vod a strání. Mezi červencem a srpnem roku 1634 nebyla
huť v provozu, švédští žoldnéři, kteří Raspenavu svou přepadovkou drtili,
rozřezali měchy. Podruhé se Frýdlantska zmocnili Švédové dokonce na čtyři roky,
a tak mezi roky 1645 až 1649 tavili železo v raspenavské huti pro vlastní
potřebu. Při odchodu huť zničili a frýdlantský zápis z roku 1674 o tom
konstatuje, že „od těch švédských časů až po nynější doby hamr i huť zůstaly
stát pusté“. Znovu je sice postavili, ale pro zatopení dolů, malý výtěžek, a
snad i proto, že další malá huť byla postavena přímo ve Frýdlantě, nacházíme
poslední raport o známé raspenavské železné huti z roku Léta Páně 1699.
Rudu
do ní dováželi jistě i odjinud, geologové se shodují v tom, že
jizerskohorská ruda by nestačila uspokojit zájem a zakrýt spotřebu. Některé
jámy byly přímo v areálu dnešních obcí Bílý Potok a Hejnice, čtyři horní
díla byla na severních svazích hory Ořešníku, další v údolí Malého
Štolpichu a nejznámější byly ve Velkém Štolpichu. Od těch štol má potok také
své jméno: Stollenbach – Stolpich – Štolpich. Zasuty a na neznámých adresách
spočívají jámy z konce 16. století Svatý Vavřinec, Michal, Jirka, Jáchym,
Kryštof, Jakub, Merten, Prorok Daniel, Trpělivý Job, Boží Milost a Krásná Maří.
Poslední jáma byla kdesi pod vodopádem Velkého Štolpichu a podle ní pojmenovali
mnohem později i skálu vysoko na hraně štolpišské rokle. Nejznámějším horním
dílem v této části hor byla ale Rudná jáma, proslulý Erzloch, nedaleko
podzemního labyrintu Jeskynní věže na levém břehu Velkého Štolpichu, těsně nad
cestou. Dnes je sice již vchod zavalen, ale ještě před čtyřiceti lety byla
přístupná asi patnáctimetrová chodba.
I
zdejší horní díla byla rozdělena na podíly – kuxy, které měli zakoupeny
většinou cizinci. Některé ze štol zatopila voda koncem 17. století, jinde se
kutalo až do roku 1720. Železný důl byl i přímo v Raspenavě pod Vápenným
vrchem. V něm našli železnou rudu ještě roku 1890 a dokonce i po roce
1945, ale žíla již za těžbu nestála.
Zbývají
tedy jen dobráci netopýři, kteří dodnes v lesích a stráních vyhledávají
nerušené úkryty, navštěvují 444 let staré jizerskohorské štoly o 106 a
v jejich chodbách nad černými vodami tráví zdlouhavou zimní noc netopýřím
leskem a netopýřím sexappealem.
PROSINEC – MĚSÍC PRVNÍCH STOP
Z olověného nebe přichází na hory nový věk:
všechno staré pomine na půl roku pěkně pod sníh. Dny jsou kratší než ty krátké,
ale radost nad první bělostí je přelíbezná a nezapomenutelná. Neomrzely se
dosud jizerské sněhy a je možno dosud třeštit radostí v čisťounkých
lesích. Hebká bílá voda se pomalu a slavnostně spouští na lesy: nikdy potom již
není sníh prachovější.
Padává sníh v Jizerských horách často již i
v listopadu, první sníh pokrývá lesy občas i v říjnu nebo září, a
viděl jsem ležet sníh na Jizerce i v červnu, ale skutečnou dobou příchodu
sněhů je prosinec. Zvířata poprvé a důkladně otiskují svoje stopy do sněhu a já
jako dítě, kterému se otevírá svět, sleduji vždy nanovo s pocitem
objevitele na okrajích lesů ty památky na neznámá roční rejdění. Obdivuji
čtyřmetrové skoky kuny a s promrzlýma chodidlama se plahočím strom od stromu a
hledám, kde čilé zvířátko opět seběhlo na zem. Vypadá to, že kuna cítila
v noci z čirého, sněhem nabroušeného vzduchu a neporušených závějí
stejnou radost, jakou cítím o několik hodin později i já při sledování jejích
stop. S vděčností pozoruji otisky veverčího rejdění. Stopy těžkého procesí
srnců, kteří se stahují k domům. Až hluboko v lesích nacházím kulaté
stopy koček – koho by v létě napadlo, že se toulají tak daleko od
vyhřátých místností se zárukou lahodné misky mléka.
Při prvním sněhu musím být na Jizerce, nelze jinak.
Druhý den ráno vyjdu a bez lyží, ve čtvrtmetrovém sněhu se vydám
k Liberci. Fičí, vítr honí vločky, ale lesy jsou nesmírně tiché. Kleč na
Malé jizerské louce sníh dosud nesklonil. Přichází nový čas, skutečný zlom
roku. Ticho. Jen několikrát za oněch třicet kilometrů se ozve tiché pískání
králíčků a vábení uhelníčků v omrzlých houštinách. V mléčném světle
přeletí nad lesy hejno křivonosek. Sníh se snáší vzduchem, lehce padá
z oblohy, padá i z větví, bez hlesu víří. Lehounce. Stopy hranostaje
mizí pod sněhem tam, kde končí i něžné stopy lesní myši, cosi skrytého se
odehrálo pod závějí. V lesích utichla práce dřevorubců a já blaženě šlapu
ve vysokém sněhu neporušenými cestami. Únavu necítím. V ruksáčku a
v sáčku přenáším sněžnice, ale nepotřebuji je nasadit do terénu, sněhy
jsou dosud hebké a schůdné. Rašeliniště Na čihadle se změnilo v čistou bílou
pláň: ani památky po jeho temnotou ztvárněných zvrásněných vodách a ropuchách. Led
rašelinných tůní je ale ještě tenký, je nebezpečné opouštět známý břeh. Přes místo,
kde pod sněhem odpočívá největší čihadelské jezero, vedou zaječí stopy. Za prosincového
dne je Kristiánov jako vymřelý; nic se nepohne. Stromy praskají a z lesů vycházím
až v Rudolfově a až tam také potkávám prvního člověka: dvacet pět
kilometrů nepohnuté lesní nádhery je za mnou. První díkuvzdání mrazu a čistotě.
A přesto znám ještě krásnější jizerskohorský
prosinec! Je mnohem vzácnější, ale vydaří-li se, je možno roky vzpomínat. To tehdy,
mrzne-li celé týdny na holo. Půda zvoní. Ráno při slunce východu bývá na
Jizerce dvacet pod nulou, rampouch jako výstraha městským rozmazleným křupanům.
Nebe je modré a dým stoupá přímo k obloze. Zdaleka nejkrásněji na světě je
tehdy na Velké jizerské louce, byl jsem tam několikrát za takového počasí. Na vysokých,
do červena bordó omrzlých metlicích visí předlouhé a přejemné jíní. Nad lesy je
zase nesmírné ticho, jen jíní pod nohama padá se skleněným nebeským zvoněním k zemi.
Ani se nechce bílými trávami procházet, po poutníkovi zůstane v louce tmavá
stopa. Je prudký jitřní mráz, suché jehličky jíní se na rukou dlouho nerozpouštějí.
Arktický vzduch obepíná celý okolní horský svět: jsem do daleka jediný tvorem,
který v jizerských močálech vyzařuje teplo a život. Slunce stoupá na
obloze, ale mráz se netenčí. Zvedá se lehký pojitřní vítr a spouští jinovatku s tichým
šelestem k zemi.
Nejkrásnější jsou pak rašelinné tůně a mrtvá ramena
Jizery – nejprůzračnější led se klene nad hlubinami. Je čirý, ale nad černými
vodami vypadá zcela tmavý. Vejdu na led a pod ním se ukrývají neznámé světy:
bubliny, úlomky rdestů, tma. Opatrně vodou hledím ke dnu: neopouští mě dávný
pudový strach před černými ledy, nehnutými zelenohnědými khaki hlubinami. Abych
přemohl strach, rozběhnu se po dlouhém mrtvém rameni Jizery. Daleko kloužu po
hladkém ledu; kdyby rupnul, já bych ani nemrkl a litoval svého přešlapu.
Led je ale stabilní, týdny trvající mrazy dokázaly
spoutat i běhutý tok Jizery. Chůze po jejím ledu je sice nebezpečnější, ale kdo
by toho dbal: světlé dno řeky a bystrá voda zahání pocit strachu. U břehů se
drží silný led, ale v polovině toku ho dost ubývá. Rašelinná stěna nad
řekou strmí kolmo do třímetrové výše. Z její černé hnědi prýští na
několika místech bělostný ledopád. Nad Velkou loukou je mráz a ticho. Jím chléb
se slaninou a mezi velkými šupinami jinovatky hledám v rašelině bobulky
zmrzlé klikvy. Severské pokrmy pro duši v těle. Piji vodu z Jizery. Za
takových mrazů jsou nebezpečná pouze živá rašeliniště a jelení kaliště: je v nich
mnoho vzduchu a lodyhy rašeliníku nedovolí mrazu utvořit pevný a souvislý
pokryv. Přecházel jsem kdysi na slezských hranicích takové rašeliniště za
sedmnáctistupňového mrazu a probořil jsem se až po pás do ledové vody. Během chvíle
se kolem mne sklenula ledová obruč. Když jsem večer docházel do Bílého Potoka,
bylo mi velmi chladno. Z úst ale dosud vycházel horký dech a věděl jsem,
že toho dne jsem byl jediným člověkem, který viděl arktickou nádheru
prosincových jizerských rašelinišť.
O
POHÁDKOVÝCH BYTOSTECH JIZERSKÝCH HOR
Mám nevyhovující svědomí před nadpřirozenými jizerskohorskými
bytostmi: Když jsem se před lety začal zabývat myšlenkou napsat tuto knihu,
zdálo se mi samozřejmé, že v ní budu psát hlavně o nich. A nakonec se
pohádky Jizerských hor ztenčily na jedinou kapitolu. Snad i z ohledu na
čtenářky a jejich případné nářky, neboť hvozdy Jizerských hor, jejich skalnaté
stráně, lesní louky, palouky i horské hřebeny oživovali odedávna mraky skřítků,
skřetů, trpaslíků, pidimužíků, duchů žijících v jalovci, víly, rusalky, lesní
žínky a divoženky, mužíčci šedí, jedloví a lesní, obři bez hlav i
s hlavami, duchové vrahounů i jejich obětí, noční a diví lovci i ohniví
muži; černí kozli, pudlové a kuřata, světélka spásná a bloudivá, bílé paní,
babice i hadí králové. Také vodníci, draci a čerti. Z nebe padaly za
deštivých nocí černé koňské hnáty, mečely nebeské kozy, za mlhy viděli lidé
létající umíráček a povětřím se vznášívala useknutá dlaň třímající lucernu,
laternu magika. Na okrajích lesů viděli lidé hořet hromady peněz, kdekterá
skála ukrývala poklady a v hloubi divočiny lesa pobíhal divý muž, kradl
dřevorubcům sekery a dojil z nich trpké mléčné kyseliny.
Nedopsal bych se o všech pochmurných místech v horách, která
jizerskohorští domorodci zabydleli těmito pohádkovými bytostmi: hluboké vlhké
lesy, adresy vichrů a mlh jedině snad nad močály přivolávaly spolehlivě
nadpozemské tvory. Jizerské pohádky nevytvořily postavu podobnou Krakonošovi,
který ve své osamocenosti a mohutnosti kraluje nad holými hřebeny a sráznými
doly sousedních krkonošských hor. K jizerskohorským lesům se spíš hodili
lesní skřítkové, kteří bydleli pod zarostlými skalami a kořeny či
v bukovém listí, nebo divý lovec, který štval po noční obloze mezi nízkými
mračny nad lesy smečku svých černých vyjících psisek.
Když koncem 19. století začali vlastivědní badatelé sepisovat i
jizerskohorské pohádky z mechu a kapradí, obcházeli horaly a pak
uveřejnili seznam lokalit, kde lidé vídávali skřítky i obry, divoženky nebo
světýlka. Leccos se od těch dob již změnilo a nemělo by význam v této
knize informacemi zmrazit veškerá dávná bydliště lesních netvorů a netvorečků.
Jednak lidé, kteří je tam vídávali, již v horách nežijí, a ani hory nejsou
tytéž jako před staletími. Stačí, aby zmizela stará bučina pod Dračím kamenem a
lesní mužíčci již nemají na holé pasece pod skálou co pohledávat, světlo a jas
jim nesvědčí a kdo ví, kam a na jak dlouho zmizí ze scény.
Omlouvám se tedy jako režisér Miloš Forman lesním bytostem za to,
že o nich povím jen decentně málo pověstí a pohádek, a to jen pokud se vztahují
ke skalám, kamenům a balvanům v Jizerských horách, protože ty jim nabízejí
bytelnější úkryty než pomíjivý les a hned tak ze světa nezmizí.
Žulová nebo čedičová nitra hor ukrývala na mnoha místech poklady.
Starou evropskou pohádku o matce, která vešla na Velký pátek do otevřené skály
a zaslepena zlatem zapomněla v jejím nitru dítě, které vysvobodila až za
rok, umísťovali jizerskohorští horalé nejčastěji do mohutné skály Hajního
kostela v hřebeni dolních Poledních kamenů. Kromě toho snad každá část
Jizerských hor měla své ukryté poklady. Ležely – a jistě dodnes leží, protože
jsem nečetl, že by je byl kdo nalezl – ve skalách Muchova nad Tanvaldem,
v Trništi nad Janovem, v Poledních kamenech, v Jezdci
v Kateřinkách, v Terezínce, ve Špičáku u Albrechtic, na Bukové u
Jiřetína, v Kočičích kamenech nad Libverdou a hlavně v Bukovci nad
Jizerou. Do jeho kolmé čedičové skály pod vrcholem ukryla svůj poklad princezna
Iserina, když se tam ukrývala před zlým otcem. A zakopané vojenské pokladnice?
Mnoho jich prý dodnes leží v sejfech Jizerských hor. Poklady hlídali šedí
čeledíni nebo divoženky a oni také spravedlivým a chudým nadělovali do nůší
listí nebo šišky, které někdy proměnili ve zlato, nebo opět – když lidé
bohatstvím zpyšněli – ve dřevo a smetí.
Skalnaté vrcholy hor a hřebeny připomínaly zkamenělé dračí hřbety.
Ještě dávno před profesorem Virchowem, který v roce 1895 objasnil vznik
skalních hrnců čili obětních mís na temenech žulových skal Jizerských hor,
věděli horalé bezpečně, jak doopravdy vznikly ony podivuhodně kruhovité a
hluboké mísy v tvrdé žule – vymáčkli je do nich čerti svými pekelnými
zadky. Většinou ze vzteku, když je zbožní lidé kříži vyháněli z hor a ze
skal, a někdy k tomu ještě rozmlátili skálu i pěstí, jako na Čertově
odpočinku na Černé hoře kristiánovské. V odtokových rýhách ze skalních
hrnců viděli domorodci také čertovo dílo, otisk jeho ocasu. Žluté skalní
lišejníky pak považovali za pekelníkovu síru. Podobně najdeme v Jizerských
horách ještě Čertovu skálu na Černostudničním hřebeni a u Stráže nad Nisou,
Čertův kámen na Černém vrchu jizerském, další u Hraničné i u Vrkoslavic,
Čertovu komoru na Bukové u Jiřetína a Čertův kočár nad Libercem, který mezitím
pohltil ruprechtický žulový lom. Dále i Kotel v Jablonci nad Nisou, ale
tím výčet jizerskohorských skalních hrnců nehasne, v horách jich jsou
ještě desítky.
Ďáblu přičítali lidé i nádherné skalní mísy na skále Vyhlídce čili
Finkově kameni nad smržovským nádražím. Nejhlubší z nich, Čertova
studánka, bývá stále naplněna vodou, ale ta, podle pověsti, již není pekelného
původu: Na Vyhlídce prý bydlel nešťastně zamilovaný skřítek Sklenařík; přestože
ho dívka odmítla, daroval jí velkodušně svatební dar, mísu dukátů, a jejímu
ženichovi zařídil v horách sklářskou pec. Pak ale nad svým neštěstím
plakal tak, že slzy jeho lítosti a žalu naplnily hluboký skalní hrnec.
Prohlubně skalních hrnců sloužily ale i dobré věci, o některých,
například o Ježíškových kamenech v 65. lesním okrsku harcovského polesí,
vlevo od strmé výstupové cesty z Liberce do Rudolfova, nebo o Andělských
kamenech na Harcovském hřebeni, si horalé vyprávěli, že při útěku do Egypta u
nich odpočívala Svatá rodina, v menším hrnci Panna Maria děťátko koupala a
v nejmenší misce mu vařila kaši. Vypráví se tak i o podivuhodném balvanu
Bručounovi v 29. harcovském okrsku, na hřebeni vpravo nad Harcovským
potokem. Jeho skalní hrnec je zvláštní: je převrácen o devadesát stupňů, jako
by z něho někdo právě vyléval vodu. Skála se v minulých staletích
nebo tisíciletích překotila a vítr, který pak otvory hvízdal a bručel,
propůjčil skále její skučivé jméno. Podobná zvláštnost – obrácený skalní hrnec
– je ještě na jednom místě v Jizerských horách – na skalnatém návrší
v 72. okrsku oldřichovského polesí. Pískavé zvuky, které dříve lidé
přičítávali skřítkům, se ozývaly i ze Skřítčího kamene severně od evangelické
kaple v Tesařově–Příchovicích.
Do některých jizerskohorských skal nebyly zaklety poklady, ale
princezny: do Terezínky na nejzazším východním konci Černostudničního hřebene a
do Sokolích kamenů v Dolním Polubném. Vysvobodit krásnou pannu ze Sokolího
kamene, získat její ruku i veliké bohatství bylo souzeno pouze tomu, kdo nalezl
v oné skále ukrytý meč. Skutečně se stalo, že v sedmdesátých letech
19. století nalezl jeden horal v Sokolím kameni starou vojenskou šavli,
uvěřil staré polubenské pověsti a z vidiny bohatství i urozené nevěsty se
pomátl na rozumu.
Zdá se, že přízraky a lesní bytosti z Jizerských hor zmizely
už po bitvě na Bílé Hoře, kdy se prý všichni mužíčkové, divoženky i skřítkové
vystěhovali zároveň s vyhnaným majitelem libereckého a frýdlantského
panství. Mužíčkové prý tehdy volali: „Nespatří nás více česká země, dokud
nepovládne opět Rederovo plémě!“ A protože hrabě Reder se z exilu již
nevrátil, přišly jizerské lesy i o své bytůstky a strašidla.
Některá ale asi přece jen zůstala, protože kvůli nim postavil před
několika desítkami let polesný Lichtenecker kříž při dnešní Vládní cestě
z Bedřichova na Novou louku. Přepadly ho tehdy při nočním návratu
z bedřichovské knajpy U trubače „nečisté mocnosti, víly a strašidla,
k smrti jej vyděsily a světélka ho chtěla svést z cesty“. Hospoda –
dodnes se tomu domu u dnešní autobusové zastávky pod Fučíkovou chatou a
reportáží hatmatilkou svérázů říká „U trompetra“ – stála na kraji lesa a
hostinský, otec třinácti dětí, zvečera daleko vyprovázel své hosty a vyhrával
jim na cestu na trubku tak slavnostně, jako se dnes odehrává závod Jizerská 50
po padesáté v Bedřichově. Polesný Lichtenecker, který býval v hospodě
velmi častým hostem, šel domů toho večera až velmi pozdě a sám. Hned za
hospodou cesta vchází do lesa a vine se jím přes čtyři kilometry na Novou
louku. Vílami omámený polesný se probudil až pod kamenem u cesty a
z vděčnosti nad šťastným zachráněním, a také proto, aby svatým znamením
vyhnal obludy z lesů, nechal postavit na onom kameni kříž. Stál tam, vlevo
na nejvyšším místě cesty mezi Klogertovým křížem a dnešní odbočkou
k přehradě, ještě ve třicátých letech, než jej kdosi vyvrátil. Autor se
narodil 29.10.1933, jeho kolega pábitel Jizerek Gustav Ginzel už 28.2.1931.
Kámen v husté smrčině ale zůstal, na něm i pahýl starého kříže a
s ním i závěrečná vzpomínka na nadpřirozené bytosti Jizerských hor a
brčálů a močálů.
|