Seděl na trávě s nohama pokrčenýma v kolenou, na hlavě klobouk a smál se světu. Lidé, kteří chodili kolem něj, ho občas kvůli svému svědomí zasypávali mincemi v mylném domnění, že je žebrák. A on je pak, s tímtéž úsměvem, s díky, po nich zase házel zpět.Někteří se cítili dotčeni, že nepřijal jejich veledary, a uraženě odcházeli. Nebyl opilý. V láhvi od piva měl čerstvou vodu a vždycky, když se jí napil, ponechal ji chvíli v ústech, tak jako vinaři koštují víno.
Seděl přímo pod ohromnou lípou a sledoval lidi. Přemýšlel. A smál se. Byl to šťastný muž s dlouhými vlasy a vousy, jež mu téměř překrývaly ústa. Nebylo člověka, který by se na něj nepodíval.Co je to za žebráka, když nechce peníze? říkali si. A přicházeli stále noví a noví lidé, kteří sahali unaveně do kapes zjistit, jestli jim tam nezbyla nějaká drobná mince, s takovým tím důležitě zamyšleným výrazem...aby s rozpaky zase odešli.
Těžko říci, odkud byl tento muž. Byl to však cizinec? Pozoroval svět za ranního rozbřesku, když střechy budov se ještě třpytily rosou, viděl odcházet první rozespalce do práce, v duchu byl s malými dětmi, které si cestou do školy hrály s míčem, když ještě předtím se nezapomněl rozloučit se světly lamp. Znal jménem všechny prodavače, jež se postupně objevovali ve svých stáncích, aby svými vůněmi obohatili den co den ranní ulici. Bylo také pár lidí, kteří kolem něj chodili skoro každý den a vždycky mu něco přinesli, sami od sebe, s úsměvem na rtech. Od těch si minci vzal.Jako by tito lidé tušili, kdo onen muž je. Při pohledu na něj se jim mimoděk připomínalo cosi z dětství, něco důvěrně známého, jakýsi neurčitý pocit štěstí, na který už dávno zapomněli. Vytvořili si blízký vztah založený na letmém pohledu, jenž značil větu Já bych toho všeho taky nechal, jen kdybych na to měl dost odvahy jako ty, kdybych se uměl tak šťastně smát jako ty, bez pocitu viny...Po ty dny, kdy poustevník obýval ono místo pod stromem, s nimi v práci vůbec nebyla kloudná řeč. Pro všechny ostatní však jakoby dál zůstával tajemným cizincem. Přesto si ale obyvatelé ulice postupně zvykli na jeho osobu tak, jako na onen majestátný strom, pod kterým seděl. Stejně jako strom se jim však stal téměř lhostejným.
Jednoho dne, když se jeden z oněch známých lidí, s mincí již nachystanou, chystal muže pozdravit, zahlédl pouze klobouk, který míval na hlavě a na něm malou cedulku z krabicového papíru s nápisem PŘÍJDU HNED. A od té doby jej už nikdo nespatřil. Ranní ospalci teď odcházeli do práce smutnější než kdy jindy, prodavači párků neměli, koho by obdarovali, a tak pouze zamyšleně vraceli drobné za párek nazpět, často o mnoho víc než měli. Jen děti odcházely do školy stejně zabrány do hry jako obvykle. A lidé v ulici tak pomalu pochopili, že spolu s poustevníkem jim odešlo cosi vzácného, cosi, co nikdy předtím nepoznali a ještě dlouho potom házeli své drobné do onoho velkého hnědého klobouku. |