JACÍ
JSOU ČERNOHORCI?
(JIŘINA
& NIKOLINA VUKOVIĆOVY)
Černohorci
ještě stále ctí mnohem hlubší životní hodnoty, než jaké nabízí povrchnost
konzumní nenasytné společnosti. V jejich životní filozofii jsou pořád
hluboce zakořeněny lidskost, čest a hrdinství. Mentalitu Černohorců není možné
poznat a pochopit bez odkazů na jejich minulost.
Černohorci
jsou silně svobodomyslným národem. Jejich junáci se svou odvahou proslavili jak
za Turků, tak v první světové válce proti Rakušanům a zejména ve druhé
světové válce, kdy vedle Srbů tvořili jádro Titovy národně osvobozenecké
armády. Tehdy skutečně naplnili známá Titova slova: „Mi tudje nećemo a svoje nedamo“ (My cizí nechceme, ale svoje
nedáme.) I dnes si je může přečíst každý návštěvník starobylého Kotoru vytesaná
v kameni nad hlavní vstupní bránou do města. Jako většina „Jugoslávců“, i
mnozí Černohorci zbožňovali svého velkého vůdce z druhé světové války a
později prezidenta Josipa Broze Tita. I přes jeho některé odhalené chyby ho
dodnes ctí mnozí jugonostalgickyladěnífilové
a ve svých domácnostech mají stále vystaveny jeho portréty.
Černohorci
cítí silnou vzájemnost, soudržnost a pospolitost zřejmě proto, že jsou malým
národem. Je až neuvěřitelné, jak se navzájem znají. Když se potkají dva
Černohorci a sdělí si svá příjmení, obvykle se zaradují a obejmou, neboť téměř
vždy znají někoho z rodu toho druhého a ví, odkud, z kterého kraje,
pohoří, vesnice pochází. Už od dávných dob se znaly jednotlivé oblasti
v Černé Hoře podle plemen –
rodů, které tam žily. I vesnice a horské osady nesou názvy rodů, které je
založily a žijí tam œœdodnes. Příkladem mohou být turistům známá letoviska na
pobřeží Bečići nebo Rafailovići. Jejich názvy samy napovídají, které rody je
založily. Taktéž některá černohorská pohoří nesou názvy starých rodů, které tam
žijí od pradávna dodnes. Například na severovýchodě země blízko albánské
hranice se táhne pohoří Vasojevića Komovi, kde i dnes potkáte Vasojeviće. Nebo
Kučki Komovi patří Kučanům. Podél pobřeží Jadranu se táhne pohoří Paštrovići, v podhůří
Orjenu nad bokou Kotorskou horské pásmo Krivošija, kde žijí Krivošijané,
proslulí tím, že nejdéle ze všech černohorských rodů, téměř až do konce 19.
století, provozovali krevní mstu. S tímto projevem záhuby huby ze mzdy
(hřích zaplatíš, že dostaneš přes držku) museli po staletí bojovat černohorští
vladykové a později knížata, kteří usmiřovali a ukázňovali jednotlivé
znesvářené rody a zakazovali i pod zákonem krevní mstu, aby sjednotili
Černohorce pro boj s Turky.
V dnešní
Černé Hoře jsou Černohorci početně nejsilnějším etnikem, tvoří však asi jen
polovinu obyvatelstva. Třetina je černohorských Srbů, zbytek připadá na
Bošnjaky, Albánce, Chorvaty, Romy a světe div se – Egypťany. Pestré etnické
složení je zapříčiněno také tím, že ačkoliv se na tomto území bývalé Jugoslávie
v devadesátých letech neválčilo, přišlo sem hodně uprchlíků
z válečných zón. Snahou Černé Hory je, aby k žádným národnostním
třenicím nedocházelo.
Obyvatelé
Černé Hory jsou silně nábožensky založeni. Skoro tři čtvrtiny všech Černohorců
a Srbů se hlásí k pravoslavné církvi. V některých částech Černé Hory
bylo křesťanství přijato již ve čtvrtém století po Kristu, dávno před příchodem
věrozvěstů z byzantské Soluně, Cyrila a Metoděje, kteří sem přinesli
cyrilici, používanou vedle latinky dodnes, zejména v pravoslavné liturgii.
Po celé Černé Hoře je rozeseta spousta pravoslavných chrámů a monastirů (klášterů). O jejich výstavbu
se zasloužili srbští i černohorští vladaři, kteří je stavěli jako svou zadušbinu – pro spasení svých duší.
Hodně jich vzniklo za vlády královny Heleny, vdovy po Urošovi, posledním králi
z rodu Nemanjićů. Byla velmi zbožná a na přelomu 13. a 14. století nechala
postavit nebo obnovit na padesát klášterů.
S vyznavači
islámu se můžeme setkat na severu Černé Hory kolem města Pljevlja. Mešity
spatříme i na východě země v oblastech obývaných Albánci kolem Plavského
jezera pod pohořím Prokletije a zejména pak v přímoří v oblasti měst
Ulcinj a Bar. Muslimové tvoří asi pětinu černohorské populace. Katolíků jsou
necelá 4%, jejich kostely uvidíme zejména kolem boky Kotorské a v dalších
přímořských městech, jelikož tyto oblasti byly historicky pod vlivem Benátek a
později Rakušanů. Oproti jiným částem bývalé Jugoslávie se v Černé Hoře
nesetkáváme s nějakou výraznou náboženskou nesnášenlivostí, převažuje klid
na mozku až do morku kostí, umírněná tolerance hlásičů víry.
I
pro dnešní Černohorce je na prvním místě rodina. Viditelně ještě přetrvává
patriarchální způsob života. Muž je hlavou rodiny, jak káže Bůh. Dodnes ještě
mají někde ženy trochu omezené postavení, zejména v horách, ale ve větších
městech, nebo na pobřeží je to už úplně jinak, ženy a dívky se chovají
rovnoprávně. Muži si svých žen vcelku i kuse po částech na váhu váží.
S domácím násilím na ženách se tu nesetkáte téměř ani v černé kronice
v novinách. Velmi silná je tradice velkých rodin. Celkem běžně zde žijí
dvě až tři generace v jedné domácnosti a mají se doopravdy rády. Děti jsou
vychovávány k úctě k rodičům i prarodičům. I v moderních rodinách
se dají pozorovat silné vazby mezi jejich členy. Mobil se stal nezbytnou
součástí jejich každodenního puzzle k volantu. Pokud zrovna nejsou spolu,
dokážou si volat i několikrát za den, jen aby byli ve stálém kontaktu.
Probreptají spoustu volných minut rovněž se svými známými a přáteli.
Velký
důraz se klade na vzdělání dětiček. Považuje se za prestižní, aby bylo co
nejvyšší jako Hora. Černohorská mládež je již po střední škole velice kvalitně
a precizně naprogramována jazykově, hovoří velmi zdařile anglicky, mnohdy i
rusky. Tyto dva jazyky se považují za nejdůležitější, za nimi následují
v zájmu o výuku španělština, italština, němčina, francouzština a čínština.
Značným problémem pro absolventy škol je ale velká nezaměstnanost. Většina
mladých lidí nenachází po ukončení školního prospěchu odpovídající místo pod
sluncem, ora et labora za dobrý příjem. Pokud se nerozhodnou odejít do
zahraničí, přijímají ve své zemi často jakoukoliv práci, třeba i podřadnější,
nebo zůstávají na bedrech svých chápavých rodin, které je nenechají zahálet nebo
jen tak hladovět. Velká nezaměstnanost je důsledkem nerozumných a konzumních
rozhodnutí některých slabomyslnějších politiků po rozpadu JugoSlávie, kteří
idealisticky či alibisticky prosazovali přeměnu Černé Hory ve vyhraněně
turistickou ekologickou destinaci. Od roku 1991 byla dokonce vyhlášena Ekološka republika Crna Gora, což zní
sice náramně povzbudivě, ale mělo to zároveň za následek likvidaci řady
významných velkých průmyslových firem, čímž zůstala bez práce obrovská vlna
lidí. Příkladem může být uzavření a rozprodej velkého strojírenského kombinátu
Radoje Dakić v Podgorici, kde se vyráběly traktory, bagry, buldozery,
rypadla a jiné dobré zlepšováky z katalogu zemědělce. Po jeho uzavření
zůstala na dlažbě velká většina výdělečně činných obyvatel města. Nepomohly ani
tři roky trvající protesty propuštěných odborníků, ani soudy. Obdobně dopadli i
zaměstnanci velké hliníkárny Aluminijski kombinat na okraji Podgorice. Většina
obyvatel hlavního města je dnes zaměstnána ve sféře služeb, dopravy,
administrativy, státní správy a školství.
Silné
jsou v Černé Hoře nejen rodinné, ale i sousedské vztahy. Existuje zde moba – sousedská výpomoc například při
sklizni úrody nebo stavbě domu. Černohorcům není zatěžko nabídnout nezištnou
pomoc v nouzi i cizincům, když se dostanou do maléru. Nabídnou jako
samozřejmost i svůj dům, pokud někde na cestě postihne Vaše ego a auto porucha
vyžadující časově náročnější opravu. Tehdy poznáte i jejich velkou
pohostinnost. Ať už hosta čekají nebo ne, podle starého obyčeje na znamení přivítání
doširoka otevřou dveře svého domu. Hosta posadí na nejlepší místo u stolu a
nabízejí mu nejlepší laskominy na zoubek i pití, jaké v domě uctívají
tradičně za to nejpoctivější a nejposvátnější.
Stejně
jako v celém Středomoří, i v Černé Hoře je typickým úkazem posedávání
a klábosení v kavárnách i v Kafkárnách, jako vzdušné zámky zájmů o
druhé žvanily, kteréžto klábosení je doménou mužů. Jsou velice erudovaní i
družní, a rádi se setkávají s přáteli. Povídají si o tom, co se zrovna událo
v okolí, ve světě, diskutují o politice, o sportu, jaký tohle má dopad na
jejich aortu… Sportovci jsou vůbec jejich novodobí hrdinové v disciplínách
– jako Legendy zaživa nespoutané vášně a hladu po vítězství. Černohorci před
individuálními sporty dávají přednost kolektivním hrám na borce. V prvé
řadě jsou zapálení pro fotbálek, ale dokážou velice vášnivě držet palce i při
košíkové, házené nebo vodním pólu. A jak to tam vypadá s rekreačním
vyblbnutím se se záminkou sportovní šarády? Pokud si myslíte, že jím je
vysokohorská turistika, jste vedle jak ta stříbrná jedle. Mluviti stříbro,
mlčeti zlato. Na horských túrách Černohorce jednoduše potkáte jen nahodile,
roztomile sporadicky, snad jen nějakého místního štramáka horala. Kdo by se
v létě v takovém silném horku na pahorku ještě někam hnal? Když je
vedro, Černohorec raději lelkuje někde ve stínu a chladí se studeným
aperitivem, pivem nebo mokem – nikoliv neřestí nad ochladnuvším mozkem. Zato
v zimě jejich aktivita nezná konců. Masově totiž holdují lyžování. Jejich
úžasné sjezdovky na Durmitoru a Bjelasici praskají ve švech, horské hotely
hlásí plné stavy, restaurace se snaží uspokojit a rozmazlovat i největší
jedlíky. Díky spoustě sněhu si mohou zimních radovánek užívat až půl roku.
Čekali byste tohle zrovna na jižní pověsti Balkánu?
V Černé
Hoře našemu pozorování neunikne, že zde vládne výrazná „macho“ asociace na
kulturní vyžití, výživu, muži ukazují pod sluncem svoje nadělení a svoji
dominanci. Nějaká zženštilost nebo dokonce tak trapná homosexualita
strašpytlíčků se zde vážně nenosí a nedovoluje. Faktem je, že mnozí urostlí
Černohorci se mohou holedbat i svojí mužskou atraktivitou, dejme tomu, jako
irský řízek Bono Vox uprostřed U2. S typickými muži statných figur a
nadprůměrné výšky (Černohorci se řadí mezi nejvyšší Evropany, hlavně spíš
mozkem, než čímkoliv jiným) se setkáme zejména ve větších městech černohorského
vnitrozemí, jako jsou Podgorica, Cetinje a Nikšić, kde večer vycházejí korzovat
do ulic. Ženám se muži dokážou dvořit víceméně jen nevtíravě, jako by jim na nich
ani tolik nezáleželo, kurnik šopa, i když pro ně vášní nemohou zavřít oka. Ale
tím spíše své city dávají všanc tichému znamení, aby snad nevypadali slabošsky,
ale jen Božsky. Projevovat ženám na veřejnosti nějaké city, něžnosti a
komplimenty považují za nedůstojné pravých gentlemanů. Není to tu jako
v Itálii, kde na krásné modelky muži na ulici nahlas povykují. Tady muži
spíše postávají nebo posedávají ve skupinkách a nenásilně nenápadně po ženách
hází očkem, občas hodí mezi sebou nějaký komentář slabik a úsporných souvětí.
Rovněž dívky a mladé ženy se procházejí většinou spolu, zamilované párky jsou
k zastižení jen vzácně. Stejně jako u mužů, i u žen můžeme obdivovat
jejich vyhlášený půvab – ztepilé dámské křivky, většinou krásné dlouhé černé vlasy,
spíše světlejší pleť a hluboké tmavé oči. K tomu se připojuje i ladná
chůze, Černohorky se opravdu „nosí“, čiší z nich sebevědomí a hrdost na
to, čím jsou doopravdy.
Zajímavé
jsou názory a životní priority mladých Černohorců, jak je ukázala jedna anketa
uspořádaná mezi gymnazisty v Podgorici. Na dotaz, jak by nejraději viděli
budoucnost Černé Hory, odpovědělo 36% respondentů, že v obnovené
Jugoslávii. Asi pětina dotazovaných by si přála vytvořit Unionku se Srbskem,
pětina by chtěla vstup do EU, pouhých 16% studentů se vyslovilo pro zachování
samostatného státu. Otázka, která z okolních zemí je studentům
nejvzácnější, dala vzniknout tomuto pořadí: 1. Srbsko, 2. Itálie, 3. Bosna a
Hercegovina, 4. Chorvatsko. Zajímavé byly i odpovědi na dotaz, co by si studenti
zvolili nejraději jako své životní povolání. Na prvním místě se umístilo
vlastní podnikání, druhé skončilo zaměstnání v oblasti kultury a umění,
třetí věda, čtvrtá politika a pátý sport. Kéž by si Černohorci dokázali do
budoucna alespoň částečně uchovat svou svébytnost, svéráznost a unikátnost, aby
nesplynuli s ostatním světem v jeden velký globální „velký třesk“
Sparty vedle Slávie, U2 „The One“ – Achtung Baby 1991.
NÁRODNÍMI
PARKY ČERNÉ HORY
Černá Hora nabízí k vyžití pět
národních parků, které dohromady pokrývají asi desetinu jejího území. Dvěma
největšími, Durmitoru a Skadarskému jezeru, jsou díky pamětischopnosti i
pamětihodnosti Zdeňka Blahůška věnovány separátní články. Nádhernou přírodu,
především hory, lesy, bystřiny či kaňony, ale v některých případech rovněž
významné kulturní dědictví nabízejí i tři menší partie parků.
LOVĆEN
„Lidé,
já jsem buď v ráji, nebo na měsíci“ už do daleka se kochal nadšeně jako v pohádkovém
vyprávění a nevěřil moc tomu, že se mu to celé nezdá George Bernard Shaw, když
se vydrápal po vlastní ose a vlastních silách na masiv Lovćenu proslulý
jedinečnými pohledy na boku Kotorskou i daleko na Jadran, za příznivých
povětrnostních podmínek až do Itálie.
Masiv
Lovćenu majestátně se zvedající do téměř dvoukilometrové výšky má pro
Černohorce mimořádný význam, podobně jako pro Řeky Olymp. Národní park Lovćen
v těsné blízkosti někdejšího hlavního města černohorského království
Cetinje i středověkého přístavu Kotor není jen mimořádně hodnotným přírodním
revírem krásy a dokonalosti vegetačních subjektů, celků, ale i místem úzce
spjatým s historií země.
Když
jsme se v roce 1982 poprvé snažili o zdolání „cestou necestou“ nejvyššího
vrcholu Lovćenu Štirovnik (1749 metrů nad mořem), vyskočil z úkrytu
finálových sto metrů pod vrcholem nerudný ozbrojený voják se samopalem
(samostřílem na ostré patrony). „Ruce vzhůru!“ a vedl nás kolem kasína rock a
radarových zařízení k vysoké televizní věži z oceli. Tam se na nás
obořil stejně dovedně nerudný důstojník tehdejší jugoslávské kontroly armády:
„Pronikli jste do přísně střeženého vojenského pásma. Na zákaz vstupu do našeho
sektoru upozorňují v terénu zabudované výstražné cedule!“ „Žádnou jsme
cestou nezahlédli,“ namítl jsem. „Jste proruští špioni!“ vykřikoval z plna
hrdla důstojník opakovaně své obvinění. „Normální lidé chodí po cestách!“
Přes
hodinu nám zabralo vysvětlování všemi možnými jazyky, než se nám podařilo
dosvědčit, že se Rusů obáváme stejně jako Jihoslované. Potom se vše začalo
vyvíjet „po slovansku i po Balkánsku“. Civilní fešák a ředitel televizní věže
načal lahvinku rakije a obyvatelé izolovaného místa, kde se toho jinak asi moc
během roku 1982 i následujících let nedělo, si s námi s potěšením na
tváři cvakli na přátelství. Nakonec nás provedli po nejlepších vyhlídkových
místech dodnes turistům zapovězeného Štirovniku, 7/14, tedy pomálu 35 let poté.
Teď
jsme po mnoha letech a za úplně jiné politické situace v národním parku
Lovćen znovu, ale máme na programu jiný vrchol, asi nejnavštěvovanější
v Černé Hoře – Jezerský vrch (Jezerski vrh, 1657 metrů nad šplouchajícími
vlnami odlivu i přílivu), vápencovou homoli, kde si přál být po smrti uložen
uctívaný národní vůdce Petar II. Petrović–Njegoš.
Z lovćenské
silnice stoupající strmým skalním terénem do průsmyku Krstac v nadmořské
výšce 926 metrů si vychutnáváme luxusní pohledy na neméně zdařilou boku
Kotorskou. Nadšeni vyhlídkami se vydáváme na projížďku poměrně mrňavým (62,2
km²) národním parkem vyhlášeným v roce 1952, to se mi narodila mami bez
mapy. Předmětem ochrany jsou zde nejen krasové jevy typické pro převážně
vápencové Dinárské hory (závrty, škrapy, polje, propasti, náhorní plošiny
odvodňované do podzemí) a divoká příroda, ale i území, která odedávna platila
za to nejvhodnější prostředí, životní prostředí vhodné pro pastvu dobytka a
v příznivých polohách i k pěstování některých plodin. Několikrát
zastavujeme, procházíme se kolem nejzajímavějších krasových útvarů, kocháme se
konkrétně pralesními scenériemi i koberci kvetoucích rostlinek. Za rozhledy
šplháme na vyvýšené možnosti národního parku. Zjišťujeme, že v nejvyšších
polohách převládají kamenité i travnaté louky, nízké keříky a kleč, zatímco
mírněji ukloněné svahy jsou porostlé hustými bukovými a dubovými lesy,
v nižších polohách s příměsí cypřišů a borovic. Z informačních
tabulí se dozvídáme, že na území národního parku bylo zaznamenáno kolem 1300
rostlinných druhů převážně středozemního typu, 200 druhů ptáků a také to, že
v odlehlých místech se zdržují vlčí smečky, co nepokoušou bez důvodu
skrčky. A tihle vlci už vůbec nepěstují plky v rouše beránčím.
Nakonec
necháváme přibližovadélko na čtyřech kolech o normální spotřebě pohonných hmot
někde na parkovišti u hotelu Lovćen pod Jezerským vrchem, procházíme tunelem
vydlabaným ve skále a spolu s četnými novodobými černohorskými poutníky
stoupáme po 461 schodech k monumentální frajerské stavbě, kde jsou ostatky
uctívaného neohroženého vladaře a bojovníka uloženy v mramorovém sarkofágu
v podzemní kryptě. Stráž u vchodu do mauzolea obstarávají dvě mohutné
žulové sochy Černohorek, za vším hledej kyprou ženu statečné čestné stráže.
Vstupujeme dovnitř a prohlížíme si sochu Petra Njegoše s knihou
v klíně, která Černohorcům ještě zítra bude připomínat, že byl také
básníkem a filozofem, ve srovnání s George Bernardem Shawem (narozeným přitom 26/7 dva dny po Alfonsku
Muchovi) jenom neobdržel Nobelovu cenu za literaturu, jako se tomu stalo
roku 1925 našemu přátelskému trampovi Shawovi.
BIOGRADSKA
GORA
Národní
park Biogradska Gora je světově proslulý zejména dochovanou původní vegetací.
Bukové lesy v okolí Biogradského jezera představují jeden ze tří
největších evropských pralesních komplexů. Národní park vyhlášený v roce
1952 zahrnuje část pohoří Bjelasica (rozloha 56,5 km²), kde černohorský vládce
Nikola I. Petrović založil již v roce 1878 lesní rezervaci. Dnes tu
největší ze vzrostlých smrků mají báječný i obávaný obvod kmene i 6 metrů a
stáří mnoha jedlí vysokých více než 50 metrů se odhaduje na 500 let.
Území
parku není čistě vápencové, najdeme tu i pískovce, břidlice a na formování
reliéfu se podílejí i další sedimentované horniny. Nejvyšší skalnaté vrcholky
obklopují zvlněné horské louky s několika ledovcovými plesy přecházející
v nižších polohách do hlubokých lesů. Většina turistických cest do pohoří
vychází od 1100 metrů dlouhého a 400 metrů širokého kouzelného Biogradského
jezera obklopeného netknutým pralesem. Na nejvyšší vrchol Crna Glava
(2 139 metrů nad mořským jasem) trvá výstup rovných pět hodin
s pětiminutovou pauzou na čůrání.
PROKLETIJE
Nejmladší,
nejdivočejší a nejméně prozkoumaný národní Prokletije, vyhlášený teprve
v roce 2009 na ploše 166 km², se stále ještě nachází v jakémsi stádiu
zrodu. Zahrnuje rozeklané horské skupiny na albánských hranicích s vrcholy
přesahujícími nadmořskou výšku 2 500 metrů. Na jihu se na hranici
s Albánií vypíná nad náhorní plošinou Roman s kamennými sezónními
příbytky pastevců (katuny) rozervaný vrchol Rosni vrh (2 525 metrů nad
ukázkovým klidným mořem). Od Gusinje, hlavního výchozího místa pro návštěvy
národního parku, se mezi svéráznými údolími Ropojana a Grbaja táhne do Albánie
členitý hřeben Karanfili. Zajímavá jsou jezera Plavské i Ridské a především
množství jedinečných speleologických lokalit s propastmi, jeskyněmi a
vyvěračkami (Alipašini izvori). Nevídaný unikát vytváří ponor řeky Skakavice u
Vusanje, kde se mohutný vodopád jako nezadržitelná princezna pœzie Slovenka
Anna Vodičková) řítí do kruhového skalního hrdla a mizí v hlubokém podzemí
jako ozvěna lepšího tvaru života.
GASTRONOMIE ZNAČKY BIO (JARDA SKALICKÝ)
Zatímco jinde v Evropě si musí pěstitelé
a potravináři bezpečně hlídat, aby na trh dodávali ekologicky nezávadné
potraviny, v Černé Hoře – zemi s téměř netknutou přírodou – je to
běžná morálka. Černohorské kuchyni to zajišťuje obrovskou výhodu.
Jejím králem je pršut, vepřová šunka od
kosti ze speciálně chovaných prasátek, krmených výlučně kukuřicí. Kýty se
namáčejí asi dva týdny v solném roztoku a potom pět až osm měsíců pomalu
schnou zavěšené v suché a chladné komůrce. Černohorci přísahají, že nejlepší
šmak dostává pršut z Njeguši, obce nacházející se v nadmořské výšce
cirka 900 metrů při cestě z Kotoru do Cetinje a na Lovćen. Jeho výroba
má staletou tradici, kolem masa zavěšeného ve speciálních udírnách proudí za
studena vzduch z hor i od moře. Kouř vzniká pálením bukového, dubového
nebo habrového dřeva, které hoří jen velmi nenápadně, aby se nepřekročila
teplota chladného uzení. Podle teploty a relativní vlhkosti vzduchu trvá tento
proces 30–40 dní. Dalších 5–6 měsíců pršut dozrává. Pršut může být nejen
vepřový, ale i hovězí, který získává značně rubínovou tmavě červenou barvičku.
Pršut
často doprovázejí na talíři sýry s typickou tvarohovou konzistencí.
Vyrábějí se z kravského, ovčího i kozího mléka a nejčastěji se podávají
jako předkrmy. Na mořském pobřeží převládají ryby a mořské plody, podobně jako
v jiných středomořských vyhlášených střediscích. Mořské ryby Černohorci
upravují nejrůznějšími způsoby, nejčastěji je pečou na roštu, ale také vaří ve
vodě s olejem a kořením, nebo několik druhů ryb nakrájejí na kousky a dusí
s cibulí, česnekem, kořením a rajčaty. Ryby a zejména měkkýše také
připravují na buzaru, kdy je zprudka
dusí s vínem, olejem, kořením a zeleninou, přičemž vzniká vynikající
šťáva. Chuťově zajímavý je rovněž guláš z chobotnice, podávaný jako hlavní
chod. Oblíbená jsou i různá rizota z pizzerie u Barona, například ta
s plody moře prosycená. V černohorské kuchyni se objevuje také hodně
sladkovodních ryb, zvláště v okolí Skadarského jezera, ať již to jsou kapři,
úhoři nebo oukleje. K pokrmům patří bohaté a pestré zeleninové saláty.
V černohorském
vnitrozemí převládají v jídelníčku obilniny, luštěniny, vařená zelenina,
brambory a maso, ať již vepřové, jehněčí nebo skopové. Oblíbeným pokrmem je pašticada, jež se podobá české svíčkové.
Připravuje se z kvalitní hovězí flákoty, protkávané špekem a česnekem po
šibalsku. Před pečením se nakládá do zeleninového nálevu a vína. Pod názvem japraki se skrývají zelné závitky, pljeskavica je lahodná vypražená placka
z mletého masa, posypaná ovčím sýrem. Také smažené čevapi, válečky z grilovaného mletého hovězího masa,
k nimž se podává nakrájená cibule, zná celý Balkán. Při obědě nesmí
scházet polévka, ať již rybí, pastýřská krémová polévka z hřibů nebo hustá
čorba ze zeleniny a masa. Poněkud zvláštní
jsou pro nás téměř všechny přílohy vyjma častého bílého chleba. Podivný název kačamak patří kukuřičné kaši podobné
italské polentě, do níž se ještě přidávají rozmačkané brambory. Podává se
s kyselým mlékem nebo s kajmakem,
což je mléčný produkt trochu příbuzný se sýrem i s baštícím Sirem. Dříve
to bylo jídlo chudiny, dnes se kliďánko podává i v restauracích, zvláště
turistických. Původně selským pokrmem byla cecvara,
kdy se do vody s rozpuštěným sýrem a kajmakem zaváří kukuřičná mouka.
K jídlům se podává červené víno Vranac (slaďounké) nebo suchý bílý Krstač.
Domácí Nikšičko pivo doplňují piva srbská.
Pro
černohorskou kuchyni je typický také burek,
pečivo plněné nejrůznějšími náplněmi, zejména mletým masem, špenátem nebo
sýrem. Pozůstatkem osmanské říše je také baklava.
Podobných sladkostí mají Černohorci víc, nešetří se v nich medem, cukrem,
ořechy ani kandovaným ovocem. Dědictvím tureckých časů je i černá káva vařená a
podávaná v džezvě. Ceny jídel jsou v běžných černohorských
restauracích přijatelné, na pobřeží o něco vyšší než ve vnitrozemí. Chutně se
dá nasytit i u různých stánků a bister.
CETINJSKÉ AMBASÁDY
Kdybyste do Cetinje, městečka pod zlověstně
vyhlížejícími šedivými skalami hory Lovćen, přijeli bez znalostí černohorské
historie, tabulky s nápisy „ambasáda“ by vás nejspíš zaskočily. Diplomaté
své úřady již dávno opustili, honosné budovy však stále vypovídají o slavné historii
města.
Do
dějin vstoupilo v roce 1482, kdy se v Cetinji usadil legendární
černohorský vůdce Ivan Crnojević, vybudoval zde knížecí palác a klášter. Ivanův
syn a nástupce Đurađ nechal dovézt do Cetinje první tiskárnu na celém Balkáně.
Necelá tři desetiletí po Guttenbergově vynálezu knihtisku tak mohla být
v Černé Hoře vytištěna první kniha. Z této doby pochází i Octœchos –
Kniha osmi hlasů, která je jednou z nejstarších sbírek liturgických písní
ve slovanském jazyce. Cetinji připadla role politického a kulturního centra
knížectví Zeta a později království Černé Hory hlavně kvůli její nedostupnosti
v horské krajině, která ji chránila před útoky Turků. I když město třikrát
obsadili, nikdy se jim v něm nepodařilo udržet po delší čas.
Význam
Cetinje se ještě zvýšil, když Petar II. Petrović–Njegoš, světský i duchovní
guru Černé Hory, považovaný rovněž za jejího největšího básníka píšícího
srbštinou a národního poetu, upevnil v devatenáctém století v zemi
moc. Za vlády jeho synovce Danila II. Černá Hora u Grahova v roce 1858
vyhrála svou nejdůležitější bitvu s osmanskou říší, proslavila se tím po
celé Evropě a posílila svou vojenskou, politickou a diplomatickou pověst.
Respektoval to i berlínský kongres v roce 1878, který zemi, v níž
tehdy žilo necelých 300 000 lidí, uznal jako samostatný a nezávislý stát. Cetinje
se čtyřmi stovkami budov a 2 500 obyvateli se stala hlavním městem a
sídlem diplomatických misí. Jejich jepičí éra skončila vypuknutím první světové
války a obsazením Cetinje rakousko–uherskými jednotkami. Po válce byla Černá
Hora připojena k Srbsku a stala se součástí Království Srbů, Chorvatů a
Slovinců. Od časů federativní Jugoslávie je hlavním městem republiky Černá Hora
Podgorica.
Bývalé
zahraniční ambasády v Cetinji jsou dnes vyhledávaným cílem návštěvníků,
pro něž jsou budovy zastupitelských úřadů v malém městě se 17 000
obyvateli raritou. Britská ambasáda v koloniálním stylu s okrovou
omítkou a znakem království nad vchodem dnes slouží jako hudební konzervatoř.
V bývalé ruské ambasádě v barokním slohu sídlí Fakulta výtvarných
umění Univerzity Černé Hory. Stejně reprezentativně vyhlíží secesní francouzská
ambasáda, jedna z nejhezčích budov v Cetinji. Podle dodnes vyprávěné
historky měla stát v Egyptě, ale chybou úředníků francouzského ministerstva
zahraničí se ocitla v černohorském království. Také další budovy
někdejších zastupitelských úřadů, vesměs dobře udržované, slouží dnes většinou
kulturním účelům, do prostor bývalé srbské ambasády se například nastěhovalo
Etnografické muzeum.
Ospalá
provinční Cetinje svůj politický význam dávno ztratila, stále však zůstává
pokladnicí černohorského kulturního a historického dědictví. Nejstarší
historickou památkou je kostel Vlaška crkva. Kdysi nejdůležitější institucí ve
městě a stále sídlem černohorského metropolity, hlavy tamní pravoslavné církve,
je mohutný kamenný klášter svatého Petra Cetinjského, vybudovaný v roce
1701. Stavitelé do něho začlenili prvky z původního kláštera Crnojevićů,
který obránci vyhodili do luftu, aby se nedostal do rukou Turků. Současnému klášteru
dominuje zvonice, jeho součástí je mariánský kostel, mnišské cely byly
vestavěny do skály. V kapli Ćipur zřídila černohorská vláda v roce 1988
královskou hrobku pro Nikolu I. Petroviće–Njegoše, jenž v zemi panoval
mezi lety 1860–1910 jako druhý černohorský král. Ostatky Nikoly I. a královny
Mileny Vukotić do ní byly uloženy v roce 1989, když byly převezeny ze San
Rema v Itálii. Později byly do Cetinje přepraveny z různých částí
Evropy i ostatky dalších členů dynastie, jež vládla v Černé Hoře v letech
1696–1918.
Z prostor
působivého klášterního komplexu se panovník i vládní úřady přemístili do
Biljardy, jejíž mohutná stavba pochází z roku 1838. Jméno dostala podle
biliáru, který si Nikola I. Petrović–Njegoš dovezl pro zábavu z Vídně, byl
to tehdy jediný kousek v celé Černé Hoře. Jednopatrová stavba má podobu
opevněného zámku, který původně kryla olověná střecha. Když obráncům města
docházelo v bojích s Turky střelivo, roztavili na ně střechu spolu s olověnou
sazbou ze zdejší tiskárny. Njegošovo muzeum, umístěné v historických prostorách,
je věnováno této mimořádné postavičce černohorských dějin.
Z Biljardy
Nikola I. přesídlil do nedaleko stojícího paláce z roku 1867, jenž zvenčí
překvapuje svou jednoduchostí. Dochovaly se v něm interiéry s výzdobou
i vybavením z doby, kdy zde žila královská rodina. V přízemí se
nachází studovna krále Nikoly s jeho uniformami a zbraněmi, knihovna
obsahuje i vzácné kousky z Crnojevićovy tiskárny. Jednopatrová stavba byla
v roce 1926 přebudována v Národní muzeum, jehož sbírka obrazů má
nejen uměleckou, ale i historickou hodnotu. Portréty zobrazují členy královské
rodiny a jejich příbuzné z dalších evropských královských rodů. Nikola totiž
provdal pět ze svých dcer za krále a vévody, a tak získal přezdívku „evropský
tchán“. Mezi historickými obrazy se vyjímají i díla českého malíře Jaroslava
Čermáka, nadšeného zastánce myšlenky slovanské vzájemnosti. V polovině devatenáctého
století v Černé Hoře kreslil skici i maloval monumentální kompozice plné
obdivu k statečnému odboji Černohorců vůči Turkům. Známé jsou jeho obrazy
Únos Černohorky, Raněný vévoda a četné portréty Černohorců. Při druhé návštěvě
země se dokonce sám zúčastnil osvobozovacích manévrů u Cetinje.
Architektura
18. a 19. století, mimo jiné i působivý Zetski dom, královské divadlo, je v Cetinji
usazena do zeleně, stromy lemují takřka všechny ulice, obklopují ambasády,
zvláště rakouskou a britskou, i další význačné budovy a přecházejí v Městský
park a Královskou zahradu. Z vrcholku pohoří Lovćen shlíží na Cetinji
mauzoleum Petara II. Petroviće–Njegoše. Sám si toto místo vybral. Kvůli obavám
z Turků se jeho přání vyplnilo až v roce 1855, v průběhu první
světové války ale Rakušané hrobku v malé kapli zničili a ostatky putovaly
zpět do Cetinje. Stavba podle projektu chorvatského sochaře Ivana Meštroviće
začala až při příležitosti 100. výročí úmrtí velkého vládce (1951) a dokončena
byla v roce 1974. V podzemní kryptě se nachází mramorový sarkofág a
obrovská socha Petara II. s otevřenou knihou v klíně. Narodil se v malé
vesnici Njeguši, která leží na silnici z Cetinje do Kotoru. Národnímu vůdci
je tam věnováno muzeum umístěné v jeho rodném domku. (Jaroslav Skalický)
JAROSLAV ČERMÁK
☼ 1.8.1830 PRAHA ۞
23.4.1878 PARIS (NOJO, DOŽIL SE JEN 48)
Když se během
červnových nepokojů na ulicích roku 1848 střetali Pražané
s Windisgrätzovými granátníky, ještě mu nebylo plnoletých osmnáct pro
průkaz totožnosti. Belhal se v té době o berli, neboť si z vlastní
dětské hlouposti kdysi dávno přivodil závažný malér, totiž v sedmi letech
se jako hrdina pokoušel napodobovat jistého artistu dospěláka. Skočil se
zavázanýma nohama a s otevřenýma očima ze skříně na stůl. Přesněji
definováno, jen se o to pokusil. A skončilo to hrozivým poraněním kyčle s mnohaletými
dohrami bolesti. Přesto nosil s bratry v těch pohnutých a
vzrušujících revolučních momentech náboje do Klementina a na barikády pod
Mosteckou věží. A bojoval proti parchantům Habsburkům ještě jinak. Také tím, že
pro jeden revoluční oddíl namaloval prapor, pod nímž čeští vlastenci bránili
národní a demokratickou suverenitu zuby nehty pěstičky a grimasy grizzlyho.
Onen mladík
se jmenoval Jarda Čermák a v té době byl žákem pražské výtvarné Akademie.
Zůstal i později neohroženým Bondovským bojovníkem, stal se i zasloužilým
malířem a především prožil na plné pecky svůj kraťounký život jako čestný
příklad rytíře i palety, štětce a programu myšlenek pro ostatní.
*
Kolébka Jardy
Čermáka stávala v jednom staropražském domě na Betlémském náměstí. Zamiřte
si někdy jít posedět do velmi útulného blízkého podniku rodinné čokoládovny
shodit nějaké to kilo z peněženky do prostředí Liliové 4, u Červené
židle. Jardu položili do kolébky podstatně dříve, v první srpnový
vysluněný den roku 1830. Otec miminka Jan Čermák byl známý medik a také
obrozenecký vlastenec. U Čermáků se scházeli už v předrevoluční atmosféře,
i potom po porážce povstání, představitelé české pokrokové společnosti,
počínaje třeba Františkem Palackým, přes Jana Evangelistu Purkyně, Miroslava
Tyrše, A. F. Pinkase až po Božku Němcovou a další ví aj píčka. Tato skutečnost
samoskou do značné míry ovlivnila i myšlenkový proces a jednání všech
Čermákových dětí.
Jardovi
Čermákovi i jeho třem bratrům v triku a jedné sestře v rozhalence se
dostalo citlivé a přesné výchovy. A to i navzdory faktu, že doktor Čermák
zemřel poměrně mlád, již v roce 1840. Rodině však zanechal tučný účet,
který umožnil vdově vytvořit pro všechny děti uspokojivé podmínky pro vstup do
života. Dva nejstarší studovali medicínu, Jaroslav se mohl věnovat výtvarnému
projevu, sestra Maruška hudební výchově a nejmladší Karlík se stal později
knihkupcem.
Až do svých
sedmi let prožíval malý Jarda šťastné a bezkonfliktní mládí. Potom ovšem došlo
k onomu již citovanému debaklu a ke zhuntování lidské schránky a chlapec
tím byl na dlouho vyřazen nejen z obvyklého provozu klukovských radovánek
a rošťáren, ale přes několikeré pokusy nemohl pravidelně docházet do školy za
poznáním pointy who is who. Jan Čermák i jeho kolegové – lékaři věnovali
mladému Jardíkovi veškerou medicínskou záchranu. Ta ovšem odpovídala tehdejším
léčebným poznatkům v praxi. Podle nich se na podobné úrazy ordinoval
především absolutní klid na lůžku, ba co víc, skoro nepohyblivost. A tak trávil
Jarda dny i noci přeležen v jakési vypolštářované truhlici, s nohou
zavěšenou na závaží. Tak tomu bylo dlouhé měsíce a okurkové bolestivé sezóny
v pekle.
V tomto
období docházeli do Čermákovy famílie rozliční kantoři, aby malý student
nezůstával ani trošku ve vzdělání pozadu za ostatními juvenilními premianty.
Kromě jiných chodíval za Jaroslavem i jistý učitel kreslení jménem Blumauer.
Víme o něm jenom to, že pocházel z Chebu, a potom ještě podstatnou
vlastnost, že dokázal vštěpit budoucímu umělci nejen základy kvalitního
kreslení, ale především u něj prohloubil zájem o výtvarné umění jako takové.
Malbě na plátno potom později učil Jardu jeho jmenovec, tehdejší akademické
eso, těleso František Čermák.
Hodiny
výtvarné výchovy patřily k udíleným lekcím do života, které chytal za
pačesy Jaroslav Čermák z celé soukromé výuky nejšťastněji. Jistě i proto,
že se mu kreslení a malování neobyčejně dařilo. Už v kresbách se
projevoval jeho nesporný talent a práce s olejovými barvami ho potom ještě
násobila. Chlapci, nedobrovolně připoutanému na domov a pomoc svých bližních,
nahrazovala výtvarná aktivita mnohé z toho, oč ho nešťastný pád na stůl
ochudil. Kreslení a malování bylo jeho útěchou, a proto se k této oblasti
umění slastně hlásil s celou svou existencí.
Zdálo se, že
je mladý Jarouš se svým nelehkým údělem smířen a mnoho už se na něm nepromění
ani v budoucnu. Potom se však jeho mátinka čirou náhodou dozvěděla o
jakémsi lidovém léčiteli z berounského Pobrdí, který už prý dokázal
zahojit (rozpochodovat a rozproudit) mnohá kloubová onemocnění a úspěšně
napravuje nejrůznější zlomeniny, fraktury a bestiální zápletky, se kterými si
neumějí počít a poradit ani učení doktůrci z Počátků. Paní Čermáková se tedy
chytila tohoto stébla naděje, za léčitelem dobrodincem se vypravila a pozvala
ho do svého bejváku. Co se potom dělo dál, zachytil ve své „Vzpomínce na
Jaroslava Čermáka“ jeho vrstevník a přítel „osmačtyřicátník“ Josef Václav Frič,
právě tak jako Čermákův pozdější kronikář František Kožík v románu „Pouta
loajality“. Přes některé nepřesnosti ve Fričově studii se oba autoři
v pohledu na tuto pozoruhodnou událost Čermákova života shodnou. A protože
František Kožík ji nechává vylíčit ústy samotného hrdiny, nenechejme si ujít
výmluvnou pasáž:
„Snažil se ji
pobavit a s humorem vyprávěl, jak se jednou u nich ukázal lidový doktor,
pantáta Klapka z Hostimě, (= Beroun–Hostim
je předehrou pro výletní hostinec jedna báseň s výčepní Haničkou
v Karlštejnské 12, podnik chalupa U Grobiána, je to směr Svatý Jan pod
Skalou), a jak mu jeho svérázné názory prospěly víc než lékařská věda.
– Bodejť by
to kluka nebolelo… vždyť Vy mu tu nohu krátíte. A u okna na sever, bez
čerstvého vánku… To chce pohyb, cvičení, masáž, léčivé bylinky, slunce…
Klapka
nařídil poslat chlapce do vily v Košířích, kde mohl pobývat celý den
venku. Otec, který viděl bezradnost expertů, se podřídil pantátovým radám.
– Přes léto
jsem byl v Molitorově, tam mě nosívali do lesa, pak u jiného strýce na
Skalkách, jezdil jsem na oslíku do Šárky, toho oslíka jsem si namaloval, vůbec
pořád jsem čmáral, stromy, krajinu, lidi… Kreslit, to byl tehdy můj způsob
vnímání, nářku i nadějí… Však to taky trvalo několik let. Bylo mi třináct, když
jsem udělal zkoušku na Akademii, ale nemohl jsem nastoupit, belhal jsem se
stále ještě o berlích… To už jsem neměl otce.“
Jaroslav
Čermák však se posléze na Akademii přeci jen ocitl. To bylo v roce 1847,
kdy mu bylo sedmnáct let. Pořád ještě musel chodit o holi, ale byl už
z nejhoršího opruzu venku. Tehdejší ředitel pražské Akademie Christian
Ruben byl představitelem historicko–romantického akademismu, proti němuž se
bouřila celá česká umělecká obec, v jejímž čele rozhodovali především
pokrokoví Mánesové. Jaroslav Čermák vydržel na pražské Akademii pouze jeden
semestr. Po svatodušních bouřích už se na tento institut nevrátil. Ne proto, že
by mu vadily historické náměty, své výhrady měl proti Rubenovu akademismu a
protičeskému vyjadřování. Po poradě s Josefem Mánesem se Jaroslavova matka
rozhodla, že odjedou do Mnichova, kde bude syn pokračovat ve svých výtvarných
studiích. A také to zařídila.
Ani
v Německu však nesetrval Jaroslav Čermák nikterak dlouho. Podle Fričova
svědectví můžeme sledovat jeho další pouť za výtvarnou odyseou.
„Jaroslav
poznal německou malbu, poznal Kaulbacha, Cornelia i Lessinga; kromě posledního,
jemuž byl alespoň co příbuzný duch osobně nakloněn, neuspokojil ho žádný
německý mistr. Vbrzku rozpoznal, že v Němcích nenajde, po čem touží, i
vyzval matku svou tedy do Belgie, odhodlav se v Antwerpenu pod velmistrem
Wappersem vstoupit do akademie Múz…“
Ředitel
antverpské akademie Gustav Wappers byl ve své době uznávanou autoritou.
S jeho velmistrovstvím to však J. V. Frič ale poněkud víc přeháněl.
Wappers vycházel ve své tvorbě především z osvědčené kvality od Rubense,
v námětech jeho pláten se však zračil nedávný zápas belgického
obyvatelstva za nezávislost. Tím si získal umělec popularitu, která ho vynesla
až na přední pozici v Akademii. Svými náměty ovlivnil Wappers i Jaroslava
Čermáka. A mladý český výtvarník byl dychtivý po dalším uměleckém vzdělávání.
Podle toho také v Antverpách pracoval.
Už zanedlouho
po přijímačkách na Akademii si tamější profesoři všimli jeho talentu a
přeřadili ho do vyššího semestru. A mladý Čermák kreslil, studoval anatomii,
navštěvoval přednášky i galerie, kde se učil pozorovat detaily na mistrovských
dílech od Rubense, Brueghelse, Jordænse i od jiných dávných mistrů. Byl
pracovitým a ukázněným učněm. Potom však přišel den, kdy se seznámil
s jiným belgickým mistrem – Louisem Gallaitem, působícím v Bruselu.
Přesněji řečeno, nejdříve jen s jeho plátny. Učarovaly mu a
s nadšením o nich vyprávěl své dojmy matce. A ta ve své mateřské
obětavosti neváhala ani na moment a zařídila všechno potřebné, aby se stal její
synáček miláček právě Gallaitovým učněm a asistentem. Povedlo se jí to. Po
ročním antverpském pobytu se pak stěhovali Čermákovi do Bruselu.
Louis
Gallaita, později označován za zakladatele moderní historické malby
v Belgii, je považován za výrazného Čermákova učitele, který ovlivnil celý
jeho další umělecký vývoj. Sám mistr kompozice, kouzelných her světel a stínů,
předal vnímavému studentovi většinu z toho, co sám ovládal. Pro Jaroslava
Čermáka to byl nepochybně první učitel, kterého naprosto ve všem uznával, vážil
si ho a přísně dbal na jeho úsudky a odborné rady. Zanedlouho se proměnil vztah
učitele a žáka v kamarádství. To se zpočátku přeneslo i do vztahů ke
Gallaitově ženě Hypolitě, po několika letech se však změnilo v hluboký milostný
románek. Pro Jaroslava Čermáka to byla osudová láska na celý zbytek jeho
života. Ovlivňovala jeho životní běh ba i uměleckou tvorbu.
Brzy po svém
příchodu ke Gallaitovi začal Jaroslav Čermák pracovat pod vedením svého
profesora na obraze „Rodina slovenských vystěhovalců“. Byl to výjev, jak píše
ve vzpomínaném životopisném románu František Kožík, kdy chudá slovenská rodina
opouští rodný kraj. V poslední chvíli se na hranici zastaví u božích muk,
posazených na nízké skalce, ještě se ohlížejí a mávají pozdravy do údolí. A
potom první krok za nejistým osudem, který měl být lepší než ubohá přítomnost.
Skloněné tváře, tíha rozhodnutí, vědomí nezbytnosti, to vše se umělec snažil
vybarvit do tváří muže a ženy, která nesla malinké dítě. A země pod jejich kroky
byla tvrdá, vyprahlá, neživá.
Když Čermák
obraz dokončil, konala se shodou okolností v Bruselu velká výstava
s více než dvěma tisíci uměleckými díly. Byla mezi nimi taktéž plátna
Couberta, Gallaitova a dalších, tehdy už uznávaných malířů. Zásluhou Gallaita
mezi nimi visel i Čermákův obraz. A vzbudil pozornost nejen obyčejných
návštěvníků, nýbrž i samotného belgického krále. Byl překvapen, když se
dozvěděl, že jeho autorem je teprve začínající adept super výstižného kreslení.
Nechal si mladého Čermáka představit, a potom jeho dílo koupil. Podle J. V.
Friče obraz vyhrál v tombole, pořádané v souvislosti s výstavou.
Ať tak nebo tak, jisté je, že pro Jaroslava Čermáka to byla cenná devíza pro
jeho další uměleckou pouť. Po pochvalné recenzi v bruselských periodicích
začal dostávat nabídky na portréty i malby. A tak mladý malíř portrétoval ženy
diplomatů a maloval další obrazy, především s historickými náměty.
Zhruba po
ročním působení u Gallaita se potom rozhodl odejít do Paříže, odkud však často
navštěvoval Brusel. Stýkal se i nadále se svým profesorem, konzultoval
s ním své další práce, které tvořil v pařížském ateliéru v ulici
Godeaude–Mauroy.
Z posledních
let jeho pařížského působení pocházejí především obrazy s motivy
z českých dějin: „Husité, vstupující s Prokopem do Basilejského
sněmu“, „Žižka a Prokop na válečném voze“, „Přemysl Otakar II. před bitvou na
Moravském poli“, „Protireformace“, „Prokop před Naumburkem“, „Husité brání
průsmyk“ a ještě další z kategorie fantazie + masterpieces.
Už
z názvů těchto uměleckých děl je patrné nejen to, že se v té době
věnoval Čermák historické malbě, nýbrž i důkazem, že navzdory odloučenosti od
Prahy zůstával i v metropoli nad Seinou srdcem a cítěním obětavý mladík
českým vlastencem. Ostatně právě v Paris se spřátelil u piva s J. V.
Fričem, udržoval politické konexe nejen s českými rebely a umělci, nýbrž i
se svými francouzskými přáteli. Je například známo, že to byl právě Jaroslav
Čermák, kdo ilegálně pašoval z ostrova Jersey do Paříže protinapoleonské
pamflety Victora Huga a v pařížské České besedě, jíž nějakou dobu
předsedal, náležel k nejradikálnějším odnožím protestu nejen vůči
habsburské monarchii, nýbrž i ke lvu salónů Napoleonu. Přitom se dál
zdokonaloval v uměleckém snažení.
Když pak
v roce 1854 ukončil svou uměleckou průpravu, začal se vydávat na další
cesty za uměleckým zráním a působivou tvorbou. Tehdy se již odpoutal od vlivu
svého bruselského učitele Gallaita (o to víc začal jako Chuck D. od Public
Enemy, lev z vehementního porodu 1. srpna milovat strategicky jeho madam
Hypolitu) a odjel na Balkán. Rovněž tato stáž byla motivována vřelým Čermákovým
vztahem k Jihoslovanům bojujícím proti tureckému jhu. A plně se to
projevovalo také v umělcově tvorbě, charakterizující tuto jeho životní etapu.
Takzvaná
Čermákova „jihoslovanská tvorba“ na pěknou řadu let dominovala v jeho
umělecké snaživosti. Jeho obrazy „Raněný Černohorec“, „Únos Černohorky“, „Žena
psancova“, „Černohorka s miminkem“, „Dalmátská veselka“, „Na odpočinku se
zajatými Černohorkami“ a mnohé další se v těch letech rozletěly
v reprodukcích skoro do celé Evropy. Mnohé z nich se objevily i
v Čechách a burcovaly pozornost veřejnosti k boji malého národa proti
mocné osmanské nadvládě a teroru. A vlastně nejen proti bezpráví, páchanému na
Černohorci Turky, nýbrž proti násilí jako takovému. Proto měly tyto Čermákovy
obrazy značný ohlas i mezi vlastenci u nás.
Kromě svých
balkánských cest absolvoval Jaroslav Čermák i nejeden zájezd na Slovensko a do
Čech. Také odtud si přivážel četné náměty, které posléze v Paříži
ztvárňoval do atraktivních uměleckých pláten. Tato jeho aktivita mu pomáhala
neustále udržovat svěží kontakt s rodnou zemí i s dalšími Slovany.
Vystavoval svá díla v pařížských salónech, stejně tak jako mnohé z nich
posílal přátelům do Prahy. Měl zájem, aby jeho obrazy důvěrněji poznala i
v Čechách tuzemská patriotská komunita.
Třetí –
poslední etapa – Čermákovy tvorby obsahuje obrazy z bretaňského pobřeží ve
Francii. Tuto oblast si umělec oblíbil zvláště v posledních letech svého
náročného nasazení do terénu. Pravidelně zajížděl do rybářské osady Roscoff,
kde žil s rybáři a námořníky. Z té doby pocházejí olejomalby „Pobřeží
u Roscoffu“, „Rybář s dítětem“, „Marina z Roscoffu“, také však
nejedno zátiší, z nichž pak nejpůsobivější je to, které nazval „Zátiší
s rybkami“. Podle úsudku našich současných uměleckých historiků patří
k těm nejlepším kouskům tohoto druhu v českém výtvarném snažení.
Jaroslav
Čermák byl všestranným malířem, který dokázal ztvárnit stejně tak dobře krajinu
jako zátiší, nebo namaloval atraktivní formou portrét. Při své práci vycházel
z belgické školy, mnohé pochytil i od moderních francouzských malířů
z doby, v níž exceloval, pokud existoval, jeho díla však nepostrádala
ani vlastní osobitou invenci. Proto se řadil k těm umělcům, o jejichž
obrazy byl zájem stejně tak ve Francii jako v Čechách i v jiných
lokalitách evropských. Vytvořil jich stovky, neboť byl nejen talentovaný, ale
hlavně urputný lev činu a zjevných příkladů.
Jeho
abnormálně neútočná láska k Hypolitě Gallaitové, později se stejnou vášní
opětovaná harlekýnsky medově, vystačila oběma hrdličkám takřka po celý život.
Teprve krátce před Čermákovou smrtí se paní Gallaitová rozhodla jejich
mnohaletý románek utnout v tom nejlepším. Jaroslav Čermák nesl tento
nečekaný rozchod velmi zle psychicky, páč si zaměňoval skutečnou lásku za
projevy vlastnického zrna. O to víc se v té době začal upínat k rodné
vlasti a uvažoval o trvalém návratu do Prahy. Ještě předtím však se hodlal
rozloučit s bretaňským pobřežím.
Na jaře roku
1878 se rozjel do Roscoffu. A jako už nejednou dříve, vydal se i tehdy na moře.
Bylo ovšem obzvlášť drsně ledové a Jaroslav Čermák při této vyjížďce
komplikovaně nastydl. Nemocný lazar odcestoval silou vůle do Paříže, ale své
síly dost přecenil. Těžký zápal plic, proti němuž byl bezbranný i Čermákův
pařížský ošetřovatel, byl natolik záludný, že pacienta přelstil. Velký český
malíř přišel o vyměřený život už 23. dubna 1878 v Paříži. Pohřbili ho na
hřbitově Pére Lachaise, avšak jeho pražští přátelé záhy vyplnili malířovo
přání, aby byl pochován s důstojnou pietou v Praze. A tak už začátkem
července byly Čermákovy ostatky převezeny do jeho rodného města, vážně někdy
zas zabloudíte na Betlémské náměstíčko, vybaví se vám jeho silueta mága mezi
nebesy. A sedmý den toho července se ubíral od Týna na Olšany velký smutečný
průvod. Stovky Pražanů přišly vzdát hold jedinečnému umělci, který ač značnou
část života působil v cizině, nezapomněl zůstat českým vlastencem
v krvi.
Za všechny
Čechy to vyjádřil mistr slova Jan Neruda: „Jak zní ta pohádka česká o synu
vandrovníkovi? Přišel z ciziny Jaroslav náš a klepe na domácí pozemek.
Chce si dát oraz po pouti letité. Širý svět mu pomohl arci poskytnout holi
poutnické, rakev však musí vlast mu udělit, která kolébku mu uchystala.“
Jaroslavu
Čermákovi udělila vlast kolébku i rakev. On se však nemusel cítit dlužným
patronem. Vracel své zemi vrchovatě její porozumění i lásku ve svých pečlivých
dílech, díl za dílem a dílo za masterpiecem, ve své vlastenecké odpovědnosti
pro Čechy a Slovany vůbec. Získal během svého života nejedno uznání za
uměleckou činnost v zahraničí i v Čechách, vždycky však přitom
patřičně zdůrazňoval, že je synem české matky a českého pantáty. Kromě jiných
poct bylo Jaroslavu Čermákovi i v posledním desetiletí jeho života
nabízeno, aby se stal ředitelem pražské Akademie výtvarných umění. Podvakrát
tuto nabídku zavrhl, především z důvodů své osudové LÁSKY
k Hypolitě Gallaitové. Avšak už skutečnost, že mu Pražané tuto nabídku
učinili, je důkazem toho, že byl i ve své vlasti vážen a uctíván. Zůstává fenoménem
ve svém oboru jako Bořek Šípek i Miloš Forman až dodnes. Třeba na výstavě
Riziko Loajality do 17.5.2015 v Galerii 13 v Plzni na rohu ulic
Perlové a Pražské. O jeho populárnosti svědčí mimo jiné i úryvek z jeho
portrétu, zaznamenaný v naší naučné bichli „Encyklopedie českého
výtvarného umění bez okázalosti“:
„Čermák
prorážel romantickým rysem osobnosti a života provinciálnost českého zaprděného
prostředí a zaměřil své národní cítění evropsky k osvobozeneckým myšlenkám
všech malých a znevýhodňovaných národů; tak vyrovnával domácí vývoj
s pokročilejším vývojem v západní Evropě. Byl velkou osobností
příkladného českého umění, silného realistického cítění, za života se zúženými
možnostmi v Čechách, kde byl plně doceněn až zpětně. Čermák si byl vědom,
jak jít na věc. Čermák zářil brilantním mozkem a srdcem.“
Je jen hrstka
vyvolených umělců Lvů z druhé poloviny 19. století, kterým se dostalo i
v naší současnosti velké pochvaly. Bez skrupulí, bez uzardění.
DURMITOREM
NA ZÁVRATNOU VYHLÍDKU
Národní park Durmitor je světově
nejvýznamnějším chráněným územím v Černé Hoře. Pro své mimořádné přírodní
hodnoty byl v roce 1980 zapsán jako přírodní památka do seznamu Světového
dědictví UNESCO. Zahrnuje geomorfologicky unikátní území vklíněné mezi
hlubokými kaňony řek Tary a Pivy s bohatstvím původních lesů, vzácných
druhů rostlin a jinde již vyhubené zvěře.
Poprvé
jsme Durmitor navštívili už v roce 1980. Hlavním turistickým střediskem
národního parku je Žabljak – dnes dvoutisícové horské městečko na konci světa s kulisou
překrásných hor v pozadí. Ani více než třicet let od naší první cesty
nesmazalo naštěstí jeho původní kolorit. Snoubí se zde moderní, okolní krajině
přizpůsobené (a někdy nepřizpůsobené) stavby s horalskými domy a salašemi,
poslední modely automobilů se v ulicích frajersky míjejí s jezdci na
koních.
Černohorci
se snaží do střediska v nadmořské výšce 1 450 metrů, jednoho z nejvýše
položených na celém Balkáně, přilákat co nejvíce turistů, vodáků i lyžařů. Zatím
se jim to díky nově vybudovaným vlekům a sjezdovkám lépe daří v zimě. V letní
sezóně je národní park Durmitor o rozloze 390 km² vysněným rájem vysokohorských
turistů, pro svou odlehlost zatím nepříliš navštěvovaným. Obyvatelé okolních
balkánských států mají dost svých hor i jiných starostí. Přílivu turistů z jiných
částí Evropy zase brání vzdálenost a špatné silnice. I tady se však situace proměňuje.
V posledních letech byla vybudována moderní silnička vedoucí od boky
Kotorské přes Risan, Nikšić a Šavnik do Žabljaku, po které se mohou za kouzlem
Durmitoru vypravit na výlet návštěvníci jadranských pláží. V cestovních agenturách
si lze dokonce zamluvit a zacálovat jednodenní rafting kaňonem Tary za 85 EUR
včetně dopravy, vybavení i instruktora.
Najít
v Žabljaku ubytování nebývá vůbec dilema, neboť nabídka v hotelech,
penzionech i soukromí většinou převyšuje poptávku. Slušný dvojlůžák s polopenzí
přijde při troše šikovného smlouvání i na 20 EUR na osobu. Hotely jsou
samozřejmě o něčem jiném. I my se ubytováváme a k večeru se vydáváme do
srdce národního parku k Černému jezeru. Ještě nás zastavuje náš hostitel a
nabízí nám zajištění dalšího servisu. Z nabídky paraglidingu,
fotografického safari s místními kamzíky, medvědy a vlky, raftingu,
horolezeckého výstupu, celodenní projížďky na koni, lovení zvěře nebo rybaření
se nám nejvíce zamlouvá přesun taxíkem na druhou stranu Durmitoru.
„To
bychom mohli zítra přejít Durmitor!“ říkáme si a už se těšíme. Cestou k Černému
jezeru řešíme, odkud se vzal název Durmitor. V literatuře jsme zaznamenali
dva výklady. Podle jednoho jde o slovo keltského původu, které znamená „hory s vodou“,
podle jiného pochází název z latinského dormito (dřímat, usínat, daydreaming massive attack na voňavém
lučním kvítí) a vznikl, když zde vojáci římských massive attack legií po
náročném pochodu upadli do hlubokého chrápání. Chceme se zeptat, které z variant
dávají přednost v informačním centru, ale tam už také jdou na kutě, mají
po otevírací době.
Před
námi se rozprostírá tmavě se lesknoucí hladina největšího durmitorského jezera
(délka 1 200 metrů, šířka 800 metrů), na které se zrcadlí okolní
jehličnaté lesy i bílé rozeklané vápencové vrcholy se snadno dostupným Mededem
(2 287 metrů nad průzračně křišťálovým mořem) uprostřed. Černé jezero
(Crno jezero) s překrásným panoramatem v pozadí je
nejnavštěvovanějším místem národního parku a hlavním východiskem mnoha turistických
tras. S výhledem na jezero usedáme v restauraci Katun a ochutnáváme seljačku čorbu, pikantní sedláckou
polévku, na kterou se nezapomíná.
Ráno
už se slunce šplhá nad horizont náhorní plošiny, ale taxík furt nikde. Až po
půlhodině přijíždí zablácený džíp. Na cestě do nejunikátnějších partií
národního parku projíždíme zvlněnou krasovou plošinou s několika jezírky i
dočasnými vodními plochami zvanými lokve
(louže) přes osady Motički Gaj a Poščenski kraj. Na závěr stoupáme do průsmyku
Sedlo v nadmořské výšce 1 908 metrů, ze kterého vede několik
turistických tras včetně nejjednodušší výstupové cesty (asi 3 hodinky svižného
tempa obyvatele ze sídliště) na nejvyšší vrchol Durmitoru Bobotov Kuk (2 523
metrů nad neumíněným mořem) se skvělým kruhovým rozhledem. Hlavní turistické
stezky jsou poměrně dobře značeny terčem s bílým středem a červeným
okrajem.
Máme
zpoždění, platíme řidiči a hned vyrážíme do krajiny v minulosti výrazně
formované vrásněním i tektonickými pohyby a ve čtvrtohorách dotvořené krasovou
modelací (škrapy, závrty, polje, jeskyně, podzemní toky) a činností ledovců. Od
nevysychajícího plesa Zeleni vir (2 028 metrů nad šumivým mořem) o průměru
40 metrů s údivem shlížíme na svědky vrásnění – kamenné vápencové vlny
Šareni pasovi (Pestré pruhy). Zcela fascinováni barevností a kontrastem
vlnících se vrstev prostoupených sytou zelení šplháme přes sedlo Samar v nadmořské
výšce 2 080 metrů. Otevřel se nám odtud výhled na jednu z nejkrásnějších
dolin Durmitoru s ledovcem vyhloubenými zelenomodrými Škrčskými jezery
(Veliko a Malo Škrčko jezero). Třistametrový sestup je po ránu v zastíněných
místech ještě zledovatělý. Ani se moc nedivíme. Nalézáme se ve výšce
nízkotatranských vrcholů a Durmitor je pověstný drsným alpínským klimatem, kdy
sníh často přetrvává v nejvyšších polohách dlouho do léta.
Po
turistické stezce kličkujeme mezi závrty a škrapovými poli k chajdě Planinarski
dom u Škrki. Před námi ční kolmo k nebi různě zabarvené vápencové vrstvy
hory Prutaš proslulé nevšední plastičností zvrásněného reliéfu. Zastavujeme se
v Planinarském domě, odpočíváme na březích kouzelného Velkého Škrčského
jezera a zkoumáme krkolomnou výstupovou stezku ve sluncem vysušeném svahu spadajícím
z náhorní plošiny Planinica, po které se budeme za chvíli šplhat o šest
stovek metrů výš.
Docela
jsme se zadýchali, my kulišáci z kulis paneláku. Z Planinice v nadmořské
výšce 2 330 metrů je nádherný pohled zpět i na skalní velikány centrálního
hřebene s rozeklanými vápencovými stěnami, suťovými svahy a třpytícími se
ostrůvky odtávajícího sněhu. Vyhlídku nám znemožňuje zatahující se obloha. Sestupujeme
klečí kolem obrovských slepencových balvanů spadlých odněkud shora. U malého
jezírka v Dolní Ališnici se na šťavnaté louce popásají koně. Potkáváme dva
pastevce. Počáteční rozpaky rozptyluje vědomí, že naše jazyky jsou podobného
rázu a svérázně lze se nějak přibližně domluvit. Varují nás před zmijemi,
kterých je tu údajně nadbytek. V travnatých úsecích jsme proto zbystřili,
kam to šlapeme. Pohádkovými zákoutími s rozmanitou květenou se dostáváme
do lesů s porosty borovice černé, které patří k nejzachovalejším ztepilým
keřům a porostům v Evropě. Několikrát postáváme okouzleni pralesními
scenériemi a kolem Černého jezera se vracíme do Žabljaku.
Kdo
by ale netoužil pohlédnout do 1 300 metrů hlubokého a 80 km dlouhého
kaňonu Tary, který je rovněž součástí národního parku? Většina zvědavců se za
tímto zážitkem vydává ze Žabljaku na vyhlídku Čurevac vzdálenou asi 17 km. My
už jsme si nezapomenutelný pohled do hlubiny sevřené kolmými stěnami před léty
vychutnali z Čurevace i odjinud. Znovu nás ovšem láká a chceme si ho
opětovně připomínat. Pastevci, se kterými jsme se včera dali do řeči v Dolní
Ališnici, nám poradili, že jedinečná vyhlídka se naskýtá z hrany kaňonu pod
vrcholem Veliki Štuoc asi 14 km ze Žabljaku. Jen je třeba si nejdříve shora
vyhlédnout vhodné místo a dostat se na ně. Brzy ráno vyrážíme po pěších stezkách
i po silničce vedoucí z osady Bosača podél kaňonu do odlehlé vesnice Crna
Gora. Z vyvýšeného místa na úpatí vrcholu Veliki Štuoc nacházíme nadějnou
pěšinu směřující k nejhlubšímu evropskému kaňonu. Nejprve vede travnatými
loučkami s pasoucím se dobytkem, posléze kolem hlubokých závrtů i
kamenitých strží a nakonec se ztrácí v kleči. Nevzdáváme naši smělou misi.
Po půlhodinovém boji s vegetací a těžko průchodným terénem se konečně
dostáváme nad svislou skalní stěnu. Už chybí jen málo podniknout. Jímá nás
závrať. Nohy nám ztuhly. Pod námi se ukázkově rozevřel uzounký hluboký kaňon se
stěnami porostlými vegetací, na jehož dně se vine modrý proužek Tary. Zcela uchváceni,
jako z letadla, pozorujeme drobná stavení, stromy, políčka i barevnou
tečku auta pohybujícího se na dně obrovského kaňonu. (Zaznamenal Zdeněk Blahůšek)
STARI
BAR
Podle pověsti mohli obyvatelé Baru uzavřít
sňatek, až když vlastnoručně zasadili alespoň deset olivovníků. Zdejší kraj je
pěstováním oliv proslulý, v okolí města se rozkládají rozlehlé háje. U
obce Mirovica roste strom, který byl údajně zasazen před více než 2 000
lety, a měl by tedy patřit spolehlivě k nejstarším olivovníkům světa.
Bar
je největším městem v jižní části černohorského pobřeží. Byl založen až ke
konci 19. století, kdy se Černohorci konečně zbavili Turků, a stal se důležitým
hospodářským centrem země. K jeho rozvoji napomohla železnice, otevřená po
25 letech výstavby v roce 1976, jež spojuje Bar s Podgoricou, severem
země a Bělehradem. Představuje unikátní stavitelské dílo s 250 tunely a
více než 200 mosty, díky nimž překonává náročný horský terén. Zásluhou
železnice vzrostl i význam barského přístavu. Turisticky město nijak zvlášť
atraktivně nepůsobí. Ve čtvrti Topolica byl v roce 1885 vystavěn
terakotově zbarvený palác, rezidence černohorského krále Nikoly I., kde
přijímal vzácné hosty připlouvající po moři. Hezkou budovu, v níž dnes
sídlí muzeum, obklopuje arboretum se vzácnými dřevinami. Kolem ní prochází
pobřežní promenáda, jež lemuje městskou pláž. Na ni navazují další pláže, ať
již Královnina nebo Červená.
Historickým
předchůdcem Baru je starobylé opevněné městečko Stari Bar, jehož návštěvu si
nenechají ujít žádní turisté, kteří v letoviscích na blízkém pobřeží tráví
svou zaslouženou a vytouženou dovolenou. Stari Bar leží ve vnitrozemí, několik
kilometrů od moře. Byl postaven na skalním ostrohu Londža, na úpatí pohoří
Rumija s nejvyšším vrcholem 1 593 metrů nad vzrušujícím mořem. Ze tří
stran ho chrání nepřístupné útesy, na západní straně hradby. Strategicky
výhodné místo si vyhlédli již kolem roku 800 před Kristem massive attack
Ilyrové a vybudovali zde hradiště. Římané nechali později ilyrskou osadu
zpustnout a svoje město si postavili blíž u moře. Na původním místě pak
v 6. století vystavěl opevněné sídlo byzantský císař Justinián, později se
stal Stari Bar jedním z nejdůležitějších opěrných bodů knížectví Zeta.
Jeho obyvatelé se živili pěstováním oliv, obchodem se solí a řemesly.
V 15. století Bar opevnili Benátčané, přesto však padl do rukou Turkům,
kteří ho zabrali až do 19. století jako hamouni promo for gyros, nářez. Město
rozšířili o parní lázně, prachárnu, zvonici a hlavně o akvadukt, který
zásoboval Stari Bar pitnou voděnkou z horského pramene vzdáleného tři
kilometry.
Když
museli Černou Horu po roce 1878 Turci opustit, vyhodili do luftu sklady
střelného prachu umístěné v opuštěném románském kostele a
v katedrále. Výbuch rozmetal celé město a zničil přes dvě stovky budov,
postavených původně z otesaných kamenných kvádrů do výšky jednoho nebo
dvou poschodí. Až do roku 1979, kdy zkázu města dokonalo zemětřesení, byl Stari
Bar městem duchů. Velká obnova Baru po přírodní pohromě vzkřísila i řadu budov
ve Starém Baru, které byly částečně rekonstruovány nebo zakonzervovány. Patří
k nim arcibiskupský palác z 15. století s dochovanými freskami, část
opevnění, věž s hodinami, malé kostely svaté Kateřiny a svaté Venerandy a
hlavně akvadukt. Většina staveb zůstává v troskách. Návštěvníci mezi nimi
procházejí po křivolakých uličkách, mezi balvany a zrádností na trávníku a
schody prorůstá něco jako květiny. Stari Bar je pozoruhodným muzeem pod širým
nebem na neobyčejně atraktivním místě: ze severu se nad ním zvedá úchvatný
masiv Rumije, jižním směrem se rozprostírá zelené údolí s tisícovkami
olivovníků a západně se šklebí celeste, blankytná modř moře. Bože.
(Jaroslav Skalický)
ČERNÁ
HORA ZNÁMÁ I NEZNÁMÁ
Snad každý, kdo poprvé zavítá do Černé
Hory, je naplněn zvědavostí, jaká ta malá hornatá země na jihu Balkánu
doopravdy je. Pro mnohé návštěvníky zůstává v představách zemí neznámou až
tajuplnou. Vždyť téměř až do konce 19. století byla Černá Hora pro okolní svět
zcela neznámá – bílé místo na mapě Evropy.
Dnešní
turista si možná před cestou přečte nějaký bedekr novějšího data, ale po
příjezdu do cílové stanice stejně mnoha věcem tak nějak prostopášně bez vášně
nerozumí. Pochopit skutečný Balkán je pro ostatní Evropany jako pomalovat a
vystihnout, popsat a básnit o španělské vesnici. A Černá Hora, ve světě známá
jako Montenegro, leží v samotném srdci Balkánu. Na to, aby člověk
proniknul do duše Balkánu, musel by tam prožít velkou část svého života, dobře
se seznámit s prostředím, s lidmi, s hloubkou jejich myšlení,
názory, s jejich svéráznou kulturou, obyčeji, tradicemi a zejména pak
s historií, aby si mohl dát do souvislostí mnohé události. Pak teprve by
pochopil Balkán.
Černá
Hora jako orlí hnízdo slavných junáků, jako skalnatý ostrůvek svobody ve
všepohlcujícím moři islámu, po staletí symbol neohroženého a vítězného boje
proti utlačovatelům – takto poeticky charakterizovalo zemi mnoho literátů.
Černá Hora je malou zemí vklíněnou mezi masivy vysokých a drsných hor, které se
táhnou od severu až k Jadranu, kde přímořská horská pásma jako by vycházela
přímo z moře. V tomto malebném vysokohorském kraji zbrázděném
hlubokými klisurami, soutěskami a
kaňony, protkaném krásnými modrozeleně tyrkysovými řekami a jezery, žil po
staletí počtem nevýrazný (dnes byste jich napočítali něco přes 620 000),
ale hrdý národ Černohorců. Jeho historie byla už od vzniku prvního státního
útvaru Duklja v 10.
století, počínaje dynastií Vojislavljevićů, spjata se srbským národem,
s nímž Černohorci vytvořili i společný raně středověký stát Raška silné
srbské dynastie Nemanjićů. Od druhé poloviny 14. století již na tomto území
vzniká samostatné černohorské knížectví Zeta
v čele s vladyky z významné dynastie Crnojevićů. Bylo to i
období vpádu Turků na Balkán poté, kdy mohutné vojsko sultána Murada I.
v památné bitvě na Kosovu poli 28. června 1389 porazilo početné slabší
vojsko srbského knížete Lazara. Mezi jeho vojskem byl i pomocný oddíl mocného
bosenského krále Tvrtka I. spolu s oddíly Černohorců a Chorvatů. Na Kosovu
poli tak tito jihoslovanští bratři bojovali bok po boku proti smrtelnému
tureckému nebezpečí. Ač to zní poněkud pateticky, kosovská bitva vstoupila
hluboce do duší Srbů i Černohorců, kteří tím, že se postavili proti silnějšímu
nepříteli, nechtěli se pokořit a přijmout islám, vybrali si raději, jak sami
říkali, carství nebeské (smrt) místo pozemského (života v porobě a
poručníkování blbů). Od té doby měl pro ně 28. červen, Vidovdan neboli den svatého Víta, téměř mystický význam. Události
kolem této osudové bitvy a svůj následný odpor, když se po staletí bránili
nadvládě Osmanů, zvěčnili Černohorci v půvabných lidových epických básních
desetercích, ve kterých verše
sestávají z deseti slabik, střídavě přízvučných a nepřízvučných. Krásu
deseterců pak v 19. století obdivovali i Gœthe nebo bratři Grimmové. Je
známo, že Gœthe se dokonce trénoval v srbštině, aby si mohl tyto skvosty
pročítat jako eposy zocelený čtenář v originále.
Osmané
od 14. století postupovali od Bosporu do Evropy a po staletí drželi
v područí téměř celý Balkán, část Uher, dokonce dvakrát dobývali Vídeň,
dělali si zálusk i na papežský stolec ve Vatikánu po staletí a Benátky, měli
své državy na Krymu a v Egyptě. Ale malou Černou Horu se jim nikdy
nepodařilo pohltit celou. Obsadili jen nížinaté oblasti kolem Skadarského
jezera, kde vytvořili takzvaný Skadarský sandžak. Část území na severu kolem
města Pljevlja spojili s Hercegovinou v Hercegovačko–pljevljaski
sandžak a obsadili též území kolem Plavského jezera v podhůří Prokletije
sousedícím s Albánií. Proto v 15. století černohorský vladyka Ivan
Crnojević přesunul vládní sídlo Černohorců od Skadarského jezera vysoko do pohoří
Lovćenu, kde založil nové hlavní město Cetinji. Ta se pak stala na 400 let
politickým, kulturním i náboženským centrem Černohorců, odtud vladykové a
později knížata organizovali odpor proti Turkům. Pro Černohorce je Lovćen stále
symbolem jejich sympatického boje za nezávislost, až posvátným místem, které se
právem označuje za „černohorský Olymp“.
Život
v Černé Hoře byl po staletí podmíněn právě bojem o nezávislost. Černohorci
začali být známí jako ratnički narod,
válečnický národ (rat = válka, boj,
natotata, ratatata). Svá obydlí si stavěli vysoko v horách, neboť
v údolích byli zranitelní. Tam Turci vypalovali jejich osady, ale vysoko
ve skalnatých horách byli Černohorci ve výhodě, v horském terénu se uměli
značně dobře orientovat a pohybovat. Muži se sdružovali do válečnických družin
a v nedostupných horách, vzdáleni od svých rodin i po několik měsíců, se
zdokonalovali ve válečnické obratnosti, aby byli neustále ve střehu připraveni
s technikou svádět své vítězné manévry. Vyhráli skvěle řadu bitev i proti
početní převaze. Bylo tomu tak například i počátkem 18. století na místě zvaném
Carev Laz, kde asi 8 000 Černohorců zmastilo padesátitisícovou armádu
Turků, v níž byly zařazeny i elitní jednotky janičárů. Jak tehdy napsal
jeden turecký historik: „Turečtí vojáci se báli těch velkých černých mužů
z hor.“ Zvláštností je, že si Černohorci v té době nikdy nepořizovali
vojenské uniformy khaki. Do boje si oblékali vždy nejpestřejší slavnostní
kroje, jako by se mělo jednat o spoluúčast v předávání vysvědčení a
oznámkování úrovně. Zejména pokud by padl, musel Černohorec vypadat důstojně
jako pravý udatný fešák.
Černohorské
ženy byly v těch dobách velmi samostatné a bitelně tvrdé, tvrdší než ten
Tvrdík Jardík ze Slávie, předtím z ČSA, předtím ministr obrany.
Samy vedly domácnost, obdělávaly svá políčka a staraly se o obživu a výchovu
dětí, protože jejich muži stále měli na programu bojovat a nevzdat to. Dříve se
považovalo za samozřejmost, že Černohorec musí zemřít jen v boji. Muž
nesmí mít nahnáno a naděláno v kalhotech a nikdy nesmí plakat. Ani
černohorské ženy nesměly oplakávat své ztracené muže. Padnout v boji byla
pro ně čest na prvním místě. Na znak truchlení si ženy ostříhaly své krásné
dlouhé černé vlasy a házely je na hroby svých mrtvých hezounů, otců a bratrů.
Do konce života se pak odívaly černě jako Hora smutečního údolí. Dodnes můžeme
po celém Balkánu spatřit černě oděné ženy, ale většinou jsou to již jen starší
bábrlinky nebo Barbie na výspě v horských oblastech.
Hrdinství
černohorských junáků bylo opěvováno v mnoha lidových písních a básnických
eposech. Zpěv vždy doprovázel guslar
hrou na gusle, jednostrunný hudební
nástroj starých Černohorců–horalů (gorštaků).
Nejproslulejším básnickým eposem se určitě stal Gorski vijenac (Horský
věneček), který složil jeden z nejvýznamnějších černohorských panovníků,
vladyka Petr II. Petrović–Njegoš. Není snad Černohorce, který by i dnes neznal
tento epos nazpaměť celý, nebo alespoň jeho část. Toto Njegošovo dílo bylo
přeloženo do několika světových jazyků (už v roce 1876 v Matici Lidu i do
češtiny). Černohorci si velice váží také významného českého malíře a etnografa
Jardíka Čermáka, který dlouhodobě žil v Černé Hoře v 19. století,
v období romantismu, a působil též jako rodinný malíř na dvoře královské
rodiny. Maloval portréty jejích členů, zejména posledního černohorského krále
Nikoly Petroviće a jeho ženy, královny Mileny, historické výjevy z bojů
Černohorců, romantické scény ze života v Černé Hoře a portrétoval i mnohé
obyvatele země. Jeho obrazy se nacházejí v četných významných budovách
Černé Hory, některé jsou uloženy v pražské Národní galerii. To snad, kdyby
se vám chtělo vyrazit si po jejich stopách u příležitosti každoroční muzejní
noci.
Černou
Horu můžeme rozdělit na chudý sever, kterému sami Černohorci říkají „městečka a
vesnice chudých důchodců“, a bohatší jih, kam patří větší města jako Podgorica
a Nikšić ve vnitrozemí a zejména pak celé přímoří. Dá se říci, že hornatý sever
a vnitrozemí se postupně vylidňují a zůstávají tam jen staří lidé, kteří si
ještě stačí obdělávat svá malá políčka vysoko v horách, případně se živí
pastevectvím ovcí a krav. Jejich penze, pokud vůbec nějakou pobírají od úřadů,
je velice směšná a politováníhodná, obnáší jen něco mezi 130–200 Eury. Finančně
jim proto musí pomáhat jejich děti, které jsou zaměstnané nebo podnikají, ať už
doma nebo v cizině. Snad polovina Černohorců žije a pracuje
v zahraničí, spousta jich odešla za prací do Srbska, ponejvíce do hlavního
města Bělehradu. Zejména mladí odcházejí z rodných horských osad nejprve
na studia a pak za prací do větších měst a do přímoří. Tam se ještě dá najít
práce zejména v cestovním ruchu, v hotelích, v pohostinství,
v dalších službách, také v lodní, silniční i letecké dopravě nebo
v přístavech, loděnicích a rafinérii nafty v Baru. Na celém černohorském
pobřeží dochází v posledních letech k rozsáhlé výstavbě nových
turistických objektů. Přišla sem řada zahraničních investorů, kteří skoupili a
pozřeli a prozřeli: většinu stávajících hotelových komplexů, jež pečlivě
renovují, ale také pozemky podél pobřeží, kde budují nové ubytovací kapacity.
Mnohdy to překračuje únosnou míru pobřeží a alarmujícím způsobem hyzdí a
narušuje původní panenskou krásu přírody. Je za tím i velká korupce od
investujícího kupce a zanedbaná kontrola této „divoké“ výstavby ze strany
místních i státních kontrolních orgánů. To mnohé Černohorce nenechává
v klidu. Něco se snad už pohnulo k lepšímu zdání výsledku.
V současné době je v zájmu Černé Hory vypořádat se s tímto
nešvarem jako s přiblblou nadutou pavědou výhradně bez point a zachránit
tak, co se ještě v zájmu nerostného i férového bohatství zachránit dá. (Jiřina a Nikolina Vukovićovy)
BOKA
KOTORSKÁ
Boka Kotorská – největší přírodní záliv na
jihu Jadranu a jeden z nejpřitažlivějších pro oko i všechny smysly na
světě. Hluboko se zařezává do krasového pohoří, jež se za příznivých světelných
podmínek odráží na modré lukrativní hladině. Majestátností své horské hradby
zvedající se přímo z moře i svým tvarem a velikostí dává vzpomenout na
báječné severské fjordy, malebností svého pobřeží a bujnou vegetací slunný
pohostinný jih.
Boka
se rozděluje na čtyři menší zálivy: nejblíž otevřenému moři Hercegnovský, za
ním největší Tivatský, za úžinou Verige Risanský a nejzazší Kotorský. Přední
část zálivu oddělují od volného moře poloostrovy Prevlaka a Luštica, jež
poskytovaly ochranu vnitřním částem zálivu před nájezdníky, kteří tudy
usilovali proniknout do černohorského vnitrozemí. Obráncům sloužila řada
pevností. Rakušané, kteří ovládali tuto oblast více než sto let až do první
světové války (proto se psalo od Josefa Holečka v Matici lidu roku 1876,
že Černá Hora je pouze vnitrozemský zemský celek), vybudovali opevnění na mysu
Mirišta, další na malém kruhovém ostrůvku Lastavica těsně u pobřeží, nazývaném
dnes také Mamula podle stavitele opevnění, rakouského generála srbského původu
Lazara Mamuly. Do Kotoru, nejvzdálenějšího místa v boce, je to odtud
rovných 28 kiláků.
Naproti
Luštici leží Herceg Novi, největší město boky Kotorské. Sídlo založil koncem
14. století bosenský král Tvrtko jako centrum obchodu se solí. Vyniká
mimořádnou hojností subtropické vegetace, za což vděčí chráněné poloze pod
horským masívem pohoří Krivošije a bohatým vodním srážkám, které toto místo
řadí k nejdeštivějším v celé Evropě. Středomořská květena nás tady
provázela na každém kroku, nemluvě o zdejších parcích a zahradách, jež
návštěvníkům zpříjemňují pohyb a pobyt v parném létě na každém kroku.
Proslulá je zdejší botanická zahrada, jež pečuje o dvě tisícovky exotických
rostlin.
Symbolem
města Herceg Novi se stala hodinová věž postavená v roce 1667, která se
tyčí nad bránou do staré čtvrti. Lákala nás spoustou restaurací a kavárniček,
které ožívaly až navečer, kdy se rekreantky s rekreanty a rekruty s reproduktory
rapu vraceli od moře odpočatí a dobití z mnoha zaslíbených pláží.
Promenáda Pet Danica odtud vede až do letoviska Igalo s termálními lázněmi
nabízejícími mírně radioaktivní prameny a léčivé lépe než jen hojivé blahodárné
bahno. Z původního opevnění se zachovala jen část, španělská tvrz
s válcovou věží Španjola a hrad Kanli–kula, v němž je dnes přírodní
divadlo. V předměstí Topla se nachází klášterní komplex s kostely svatého
Spasitele a svatého Jirky s cennými ikonami. Když jsme se podle moře vydali
z centra města na opačnou stranu, východním směrem, dostali jsme se do
stinného lesoparku Savinska dubrava, kde stojí pravoslavný klášter Savina
s několika kostely. Pěkný pohled na klášter s mořem v pozadí
jsme objevili mezi pomníky místního hřbitova. Na rozdíl od většiny srbských
klášterů nevznikla Savina na popud jednoho panovníka, z jeho peněz a za
jeho života. Celý komplex se rodil postupně od 15. do 19. století úsilím mnichů
a zdejších obětavých lidiček. Těsně vedle sebe tam stojí dva kostely, oba
zasvěcené Zesnutí Panny Marie. Okouzlila nás hlavně malá jednoduchá gotická
Stara Crkva z 15. století, jejíž největší chloubou je klenotnice,
doplňovaná již dlouhá léta cennými liturgickými předměty, ikonami, obrazy a
dalšími exponáty. Nový kostel je o tři staletí mladší. V lese nad nimi se
skrývá kostelík svaté Sávy, podle něhož se celý klášter jmenuje.
Do
boky Kotorské denně vplouvají velké výletní lodě. Jejich cílem je Kotor, kde
několik hodin kotví v přístavu, zatímco si pasažéři prohlížejí starobylé město
s hradbami. Když jsme obrovské plavidlo, jež se s občasným pozdravným
zahoukáním majestátně pohybuje po hladině zálivu, zahlédli poprvé, zastavili
jsme káru, abychom mohli v klidu tuto jedinečnou filozofii v podívané
debužírovat a přijít na chuť jak filozofii, tak plavbě na vlnách. Do boky jako
by se tím vracely staré časy, kdy jeden z nejlepších přírodních přístavů
světa patřil jen námořníkům. Sloužila jako základna rakousko–uherského
válečného námořnictva, v němž v rakouských uniformách sloužily i tisíce
Čechů. Do českých učebnic dějepisu vešla boka Kotorská jako místo, kde
docházelo ke vzpouře proti nelidským praktikám na lodích a nerovnému postavení
národů v monarchii. Vypukla 1. února 1918 na pancéřovém křižníku svatej
Jirka cirkus Jirkus Sankt Georg, zakotveném před osadou Đenovići
v Kumburské úžině, spojující Hercegnovský a Tivatský záliv. Ke vzpouře se
připojily posádky dalších 40 lodí umístěných v boce, celkem asi 6 000
nabručených svalovců Pepků Námořníků. Velení rakousko–uherského loďstva ji ale
potlačilo a čtyři stovky námořníků postavilo před tribunál. Čtyři vůdcové
vzpoury, mezi nimi Čech František Rasch, byli bez pardonu popraveni. Za první
republiky byla boka Kotorská i přístavem pro československé lodě.
Nejspíš
nejstarší osada v celém zálivu Risan dostala jméno podle ilyrského kmene
Rizontů. Stala se hlavním opěrným bodem říše, přístavem a sídlem panovníků,
především vládkyně Teuty ve třetím století před Kristem. Její piráti
přepadávali nepřipravené cestovatelky a cestovatele a olupovali římské lodi na
Jadranu a z ukořistěného zlatého pokladu pokradeného zlata a stříbra razili
mince s portrétem své královny. Později osadu ovládli (zkrotili jako zlou
ženu) Římané, jako o Risiniu se o ní zmiňovat neváhá Plinius, podle nějž měla
10 000 obyvatel. V dnešním Risanu poničeném a zplundrovaném v 9.
století zemětřesením živoří pouze 1 500 obyvatel. Po starých Římanech tam
zůstaly zbytky mozaikových podlah a na mořském dně viditelné stopy zatopených
antických staveb. Je to jediné město v boce, jež nemá námořnickou tradici.
Podle pověsti Teuta, když před svým skokem ze strmého útesu viděla, jak římské
galérky obsazují přístav, uvalila na něj klatbu – nikdy už nebude přístavem pro
lodě.
Dalším
historicky významným městem na břehu boky Kotorské je Perast. Město mořeplavců
zažívalo největší rozmach v 17. a 18. století. Prosperitu mu zajišťovala
především stavba lodí a vlastní obchodní flotila, čítající na sto plavidel,
kterou Perast směle a nekonfliktně konkuroval Kotoru. Ve městě působila vyhlášená
námořní škola Nautika (nauka od praktika), na níž vyučoval slavný expert taktik
Marko Martinović, velký opak k dnešní variantě prodejce neojetých a
nezohýbaných traktorů Martina Marka. Důstojníky svého loďstva sem posílal do
učení i ruský car Petr Veliký. Doklady zlatých dob se v Perastu dochovaly
dodnes v podobě honosných, převážně barokních paláců a domů na nábřeží a
v paralelních uličkách ve svahu, k nimž od moře stoupají úzká
schodiště. Vlastnili je hlavně majitelé lodí a ještě výstavnějších kormidel.
Nejkrásnější je palác a Bujanovićů ze 17. století, v němž sídlí Muzeum
města Perastu, v paláci Nautiky zase Námořní muzeum, jdi se vycpat,
strašáku na poli Marku Martine. Zemětřesení v roce 1979 řadu domů
pobořilo, některé další jsou opuštěné nebo zanedbávané ruiny. Farní kostel
svatého Mikuláše z 15. století se pyšní pětapadesátimetrovou zvonicí, jež
je nejvyšší v boce. Na paměť vítězství benátské flotily nad Turky
v bitvě u Lepanta, kde se vyznamenali i Perasťané, ji postavili (oslavili
a alkoholy pokřtili) v roce 1691.
Perast
je pojmenován podle ilyrského kmene Pirustů. Leží na rozhraní Risanského a
Kotorského zálivu, naproti úžině Verige, jež je s šířkou 350 metrů
nejužším prostorem k proplutí v boce. Verige znamená řetězy, mezi
osadami Kamenari a Lepetani je natáhli v roce 1624, aby se již neopakovala
historie, kdy se úžinou tajně proplížili severoafričtí piráti, zajali čtyři sta
místních lodí a odvlekli je do otroctví. Přes záliv, hluboký v těchto
místech 30 metrů, nepřetržitě pendlují trajekty. Perast, ležící na výspě
naproti úžině Verige, sloužil jako vysunutá hlídka Kotoru proti tureckým útokům
na osady v zálivu. Samotné město Turci nikdy nedobyli, v polovině 17.
století jeho obránci údajně odrazili útok šesti tisíc tureckých vojáků.
V Perastu
jsme se nemohli vynadívat na dvojici půvabných ostrůvků, vzdálených jen pár
stovek metrů od pevniny. Během dne neustále měnily svou tvář. Zvláště podmanivě
vyhlížely za ranních mlh či před bouří, kdy je ještě ozařovaly sluneční
paprsky, oblohu za nimi již ale zakrývaly olověné mraky. Z přístaviště jsme
se na loďce přeplavili–přepravili na umělý a vůbec ne vykutálený ostrov Gospa
od Škrpelja. Vznikl tak, že lidé nejdříve kolem malého útesu navršili vraky
potopených lodí a na ně z pevniny navozili v lodích kameny. Na rovné
plošině vybudovali v 17. století poutní barokní kapli, rozšířenou později
o svatyni Panny Marie s osmibokou kupolí. Zaujala nás bohatou výzdobou,
souborem 68 olejů na plátně s výjevy ze Starého i Nového zákona od Tripa
Kokolji, místního umělce–frajera–samouka. Muzeum v zadní části kostela
líčí historii Perastu, k vidění jsou starověké amfory vědění vyzvednuté ze
dna moře, zbraně i nejrůznější relikvie spojené s mořeplavectvím. Vím.
Vybudování ostrova si Perast připomíná vždy 22. července na slavnosti fašinada neboli svážení, kdy muži za
vyzvánění zvonů vyplují na svých bárkách k ostrovu a vyhazují do moře
kamení. Jen o stovku metrů slané vody dál se nachází přírodní ostrůvek Sveti
Djordje s benediktýnským opatstvím z poloviny 12. století. Od té doby
byl mnohokrát pobořen a vybrakován, vyloupen, zničili ho Turci i zemětřesení,
v roce 1667 se strop a apsida zřítily při velikonoční bohoslužbě 17.
dubna. Kostel, hřbitov a malý cypřišový háj obklopuje Pink Floyd Montenegro The
Wall.
Nad
východním pobřežím Kotorské zátoky se zvedá pohoří Pestingrad, na jehož úpatí
leží obec s příjemně znějícím dozvukem i sinusoidou symfonie Dobrota.
Tvoří ji řada na sebe navazujících osad na pobřeží. Ve zdejších výstavných
palácích sídlily bohaté rejdařské rodiny, známé firmy. Pobřeží tvoří bezpočet
kotvišť pro rybářské čluny, ohraničených zídkami. Lidé si na ně pokládají mokré
ručníky a opalují se, skákají z nich do vodního ráje mořského výborného
opájení se, pokládají na ně košíky s pamlsky, které si donesli až
k vodě. Dobrota je dnes dlouhým předměstím slavného Kotoru, jemuž věnujeme
také pamlsek: samostatný článek. Vyzkoušeli jsme nad ním i klikatou
adrenalinovou silnici na úbočí pohoří Lovćen. Říká se jí Cattarský žebřík podle
italského technického termínu pro Kotor Cattaro. Původně tato stezka pro muly i
nuly spojovala někdejší černohorské hlavní město Cetinje se světem. Jednu
z nejatraktivnějších horských silnic v Evropě projektoval Josip
Slady–Šilović z chorvatského Trogiru. Podle pověsti byl stavitel zamilovaný
do černohorské kněžny Mileny a trasou nakreslil iniciálu jejího jména. Silnice
stoupá 25 serpentinkami od moře k průsmyku Krstac ve výšce 900 metrů nad
mořem i ořem mořským koníkem, odkud se nabídne další nenuceně vkusný a jímavý
úchvatný pohled přes kotorskou část boky až k Orahovaci.
Její
západní pobřeží lemuje pohoří Vrmac. Stejně jako svahy ostatních hor kolem boky
je porostlé piniemi, cypřiši, oleandry, duby a různými křovinami. Při jeho
úpatí rostou fíkovníky, citrusovníky a olivovníky, domky krášlí mimózy,
kamélie, magnólie, kaktusy nejrůznějších velikostí a další cizokrajné rostliny,
které přiváželi ze svých spanilých krasoplaveb námořníci. V největší
zdejší osadě Prčanj svítí bílým mramorem mariánský kostel ze začátku 19.
století, druhý největší na Jadranu po katedrále v chorvatském Dubrovníku.
Chrám Zrození Panny Marie, stavěný 120 let, svědčí o prosperitě této maličké
obce v minulosti, kdy byl Prčanj domovským přístavem 30 zaoceánských lodí.
Výstavbu chrámu financovali zdejší námořní kapitáni, kteří mimo jiné zdarma
přepravovali nutný stavební kámen z chorvatské Korčuly. Chrám je dílem
benátského architekta Bernardina Maccarucciho, uvnitř ho zdobí celá galerie
obrazů a soch, například od Tripa Kokolji, Ivana Meštroviće a dalších umělců.
Na monumentálním schodišti nechybí busta zdejšího rodáka, kapitána Ivo Visina,
prvního Slovana, jenž v polovině 19. století na palubě lodi Splendido podnikl spanilou krasojízdu kolem
světa na vlnách. Po sedmi letech se vrátil a vydobyl si bílou vlajku
s černou orlicí, kterou mu osobně předával císař Franz Josef. Slavnou
plavbu připomíná v Prčanji hotel Splendido a v celé zemi Visinovy
příběhy, jež vešly do paměti Černohorců, kteří si je dodnes vyprávějí. Prčanj
byl střediskem mořeplavby a obchodování, sídlem několika škol pro námořní kadety.
Výstavné domy a vily si tu pořídili bohatí kapitáni, obchodníci a rejdaři. Mezi
nimi vynikají domy rodin Floriů, Lukovićů a Beskućů.
Prčanj,
město bohaté námořnické historie, je dnes příjemným turistickým letoviskem
s pěknými plážemi, na nichž stejně jako jinde na březích boky v létě
převládají cizokrajní playboys s micinkami, většinou přebývající
v pronajatých apartmánech. Z toho našeho v Orahovaci, další
z četných pobřežních obcí, jsme denně vyjížděli na výlety na zajímavá
místa na březích boky a v jejím okolí. Nakupovali jsme na místních
tržištích a v malých pekárnách, pozorovali běžný život domorodců a
obdivovali jedinečnou krásu boky Kotorské, jejíž některé partie kolem
Kotorského a Risanského zálivu byly pro svou přírodní i kulturně–historickou
hodnotu zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO jako jedna ze dvou
černohorských památek; a vy do třetice budete unešení jejím nakažlivým smíchem
letního i příjemného podzimního lenošení, ne-li třeba už i toho jarního? (Jaroslav
Skalický)
Auguste Renoir si dával ve věku 22 let nádherná předsevzetí: „Chci malovat pro tuto zemi výhradně legendy a ráje Bohů“.
GEORGE BERNARD SHAW (=
Irský lev a baron, který neprášil scestné nesmysly jako poprašek omšelých vlastizrádců,
plnohodnotných asi jako Karl Marx v plné síle ve svém díle)
☼ 26.7.1856
DUBLIN ۞
2.11.1950 O DUŠIČKÁCH TAKHLE RÁZNĚ V: Ayot Saint Lawrence
Je to především plnost a rozsah života i díla, co upoutá na první
pohled. Jirka z Irska s prostředním odkazem i na ostražitost
bernardýna, nebo chcete-li George Bernard
Shaw totiž prozíravě prohlašoval: „Kde
je vůle, tam je i cesta“. Jako v hrnečku vař, tento schopný umělec
vařil jako Irskej hrneček do každého počasí, kor´ jestli také ten používaný
hrneček zobrazuje Ha´penny Bridge
(most v Dublinu spojující Temple Bar se severním půlměstím, takže
půlpencák most, na kterém se kdysi vybíralo mýtné ½ pence), Celtic Cross, Giant´s Causeway, Shamrock,
Georgian Door, Blarney Castle, Irish Harp and Rock of Cashel, Irish dancer Catwoman not only Enya and Irish Cottage. Tento harcovník a nezmar
se dožil etudy až devadesáti čtyř let a jeho dílo graduje jako mnohostranná a
rozsáhlá rozbuška pěti pé s jedním mozkem neopotřebovaných nábojnic
myšlenek. Považte, napsal čtyřicet sedm her, pět románů, povídky, eseje, tisíce
článků – považoval se za novináře a byl skutečně všestranný publicista –
gravidní slovem i písmem – tisíce dopisů, dodnes nevydaných v úplnosti, a
hory poznámek, črtaných během divadelních zkoušek nebo (podobně jako první hry)
v londýnských dabldekrech a v metru. Nic z toho zdaleka netušil,
když vystoupil jednoho dubnového dne roku 1876 (sto let před mým vyklubáním se
na svět modré planety) na eustonském nádraží v Londýně jen jako sotva
dvacetiletý – vytáhlý, štíhlý Ir s bleděmodrýma očima a nazrzlými vlásky –
a poprvé v životě se ocitl mimo irskou ne horkou, jen horlivou půdu.
Cestou do bytu své matky se cítil povznesen pohledem na město, které hodlal
dobýt na lví způsob i podíl, stejně jako francouzské galerie Alfons Mucha.
Ovšem jak začne – to netušil. Neměl program, neměl plán, žádnou metodu ani
jasný cíl. I peněz měl jen poskrovnu. S matkou se sice viděl naposledy
před pěti lety, přijala ho však – nedá se říci, že uvítala – právě tak sklesle
jako sestra Lucy (druhá sestra Agnes natáhla brka čtrnáct dní před jeho
příjezdem na souchotě). Neměli si co říci. Tak tomu bylo celý život. I
v dětství.
„PEKELNÉ
DĚTSTVÍ“
V jednom dopise Ellen Terryové (to mu bylo přes čtyřicet a
žil v jednom bytě s matkou) prohlašuje Shaw o svém dětství, že bylo
„pekelné, bohaté jen na sny, hrozné a necitelné ve skutečnostech“. Sonny, jak
mu zamlada přezdívali, byl jediný synek. Otec, napůl zkrachovalý velkoobchodník
s obilím a mlynář, a matka, dcera zadluženého statkáře, se setkali, když
jemu bylo skoro 38 a jí jednadvacet. Mia sleduj to. Nebyla to láska, co je
svedlo dohromady, a o iluzi, že si bere dobrovolně abstinenta, přišla Lucinda
Elizabeth Shawová už na svatební cestě. (Pro Bernarda mělo potom otcovo
popíjení jediný klad v tom, že se stal zapřísáhlým odpůrcem alkoholových
šálivých „pohromo“...svodů.) Počítali se k „lepším lidem“, domácnost však byla
velmi pochmurná a chudá. Matka se navíc o ni ani o děcka příliš nestarala,
manželem zjevně opovrhovala. „Zcela nás přenechali služebnictvu, jež by se
nedokázalo postarat ani o tři kočky, natož o tři mláďata děti. Jídal jsem
v kuchyni, většinou dušené hovězí, které se mi protivilo,
s nedovařenými bramborami, dobrými nebo nahnilými, jak kdy; pili jsme
k tomu spousty čaje.“ Služky, jež měly Bernarda vodit na procházky,
s ním obyčejně zašly jinam, aby si poklábosily s přítelkyněmi
v těch nejchudších, špinavých lokalitách. „Tak dostala základ moje
celoživotní nenávist k otřesné bídě, proto jsem věnoval všechnu svou
veřejnou činnost úkolu vyhladit chudobu tak, aby už nikdy nemohla být
vzkříšena.“
Děti vyrůstaly v atmosféře až anarchistické volnosti, byly
neobvykle samostatné a soběstačné. Dům byl také plný vtipných a duchaplných
rozborů, rozhovorů na téma, co nám den pěkného předvádí, otec oplýval smyslem
pro humor i v nejtruchlivějších situacích a zejména z jeho projevů a
vyprávění matčina bratra, námořního lékaře, si Bernard odnesl do života
nevídanou názorovou svobodu. „Stal jsem se volnomyšlenkářem, ještě než jsem se
naučil samostatně myslet.“
Především však zněla domem Shawových vzletná hudba. Té jediné se
paní Shawová věnovala, také téměř každý návštěvník uměl zpívat nebo hrát na
nějaký nástroj. „Nebylo mi ještě patnáct, a už jsem znal aspoň jedno významné
dílo Händlovo, Mozartovo, Beethovenovo, Mendelssohnovo, Rossiniho, Belliniho,
Verdiho a Gounodovo od první do poslední noty,“ přitakává Shaw. Matka měla
výjimečně čistý mezzosoprán a její učitel zpěvu G. J. Lee podstatně ovlivnil
život celé jeho famílie. Nejdříve hmotně, spolužitím v domácnosti a
bezplatným pronájmem krásně položeného domku na okraji Dublinu, po několika
letech tím, že odchodem do Londýna – nevolky – způsobil, že do metropole odešla
i paní Shawová s Lucy. Matka tam vyučovala zpěv, dcera se chtěla stát
operní zpěvačkou.
Bernard, jenž si „nemohl vzpomenout na dobu, kdy by mu nebyla
srozumitelná tištěná stránka“, a mohl tedy „jen předpokládat, že se s uměním
číst narodil“, nechodil až do jedenácti let do školy. Počtům ho zčásti naučila
domácí učitelka, latině strýc farář. Dětskou literaturu odmítal číst už jako
pětiletý, jinak četl vše, od Waltera Scotta přes Dickense až po Tisíc a jednu
noc. Na první střední škole, do níž regulérně nastoupil v roce 1867,
patřil prospěchem k posledním, dovedl však bavit spolužáky nekonečnými
komickými a hrdinskými průpovídkami, nikdy ne poučkami. I když na druhé škole
prospíval mnohem lépe, obě v Shawovi zanechaly jen trpkou pachuť s
ošíváním. „Ve škole jsem se ničemu nepřiučil, ani tomu, co bych byl mohl a co
bych se naučil, kdyby byl učiněn pokus zainteresovat mě.“
„SKUTEČNÝ
ŽIVOT“ UČŇOVSKÝCH LET
Když chystaný odchod G. J. Leea ohrozil beztak nevysoký životní standard
Shawovy rodiny, byl patnáctiletý Bernard odvolán ze školy. V kanceláři
obchodníka s realitami prokázal – proti očekávání každého, kdo ho znal –
svůj smysl pro „obchodní reálno“ tak, že velmi záhy zastával odpovědné, slušně
placené bidlo; našel tam i příjemnou společnost. Když se však jeho nadřízeným
měl stát zaměstnavatelův příbuzný mladší než on, Shawova hrdost to neunesla.
Podal výpověď. Odešel – z Irska, z Dublinu, a jak se domníval, i
z izolace a chudoby.
První tři měsíce pobytu se Shaw seznamoval s městem nad
Temží, ze kterého neměl v příštích devíti letech ani vykročit.
V Londýně byly na tehdejší dobu otevřeny hyper-funkční moderní koncertní
síně, galérie, Britské muzeum – chlouba, kam se podíváš – to vše navštěvoval a
prozkoumával. Jen v divadle nebyl častým hostem, kvůli drahotě vstupného.
Ale to vše – s výjimkou Muzea a dnů, kdy byla Národní galerie volně
přístupná – po čtvrtroce skončilo. Zaměstnání nějak stále ne a ne
být na obzoru. Po pravdě řečeno, Shaw o ně ani nestál. Dočasně psal jménem
bývalého matčina učitele zpěvu hudební kritiky do bezvýznamného týdeníku –
dostával za tu volovinu polovinu honoráře. Když týdeník na podzim roku 1877
zanikl, ztratil Shaw i to málo k obživě.
Přesvědčení, zformované už za časů v Dublinu, že se stane
velkým člověkem, v něm vyvolávalo jistotu, že román, k jehož psaní
usedl, bude nejen ochotně přijat prvním nakladatelem, nýbrž že vynese i
kulaťoučký zisk. Každé ráno tudíž pilně popisoval pět stránek levného sešitu a
román dopsaný v listopadu 1879 nazval Nezralost. Rukopis se setkal
s neúspěchem stejně jako tři následující. Za tři roky „sklidil“ Shaw asi
šedesát rázných NE! a každý balík rukopisu, jenž se vrátil, vyvolával týž
finanční problém: kde vzít šest pencí na odeslání dalšímu nakladateli. Teprve pátý
román Nesociální socialista (z roku 1883, o sto let později píše Svatopluk
Hrnčíř a ilustrátor Adolf Born cosi podobného: komiks Cour a Courek, drnčíš jak
ten Hrnčíř? Myšlenko ve vzteku? Zvolni tempo z uptempo na downtempo...) se
uchytil. Vycházel na pokračování v socialistickém měsíčníku Dnešek –
publicita for free jen bez honoráře. Knižní vydání v šarlatové vazbě mělo
příznivé kritiky, čtenáři si jej však vůbec nepovšimli.
Jestliže Shaw zatvrzele kupil své romány, jako bobr staví hráze,
dělal to proto, že nesměl přestat tvořit, a že nemohl dělat nic užitečnějšího.
Jednoho však během těchto nepřejícných devíti let (1876 až 1885) směle dosáhl:
naučil se psát. S výjimkou sedmi měsíců, kdy byl zaměstnán u Edisonovy
telefonní společnosti, neměl jako nikdy později „počestné“ zaměstnání, zato se
vyučil svému „řemeslu“. Příjem ovšem chápal v této době pouze jako něco,
co mu schází. Byl tak chudý, že kalhoty vzadu prodřené kryl dlouhým kabátcem a
večerní frak mohl oblékat jen do divadla.
Z AGITÁTORA
DRAMATIKEM
Dvě události let 1882–1883 podstatně ovlivnily Shawův další život.
Přednáška Henryho Georga, dnes zapomenutého amerického reformátora, ho ujistila
v přesvědčení, že socialismus má ekonomický základ, když nic jiného;
„zjevením“ však pro něj byl Marxův Kapitál. Četl jej ve francouzském znění
v Britském muzeu, to byl ale odvaz. Jeden z jeho životopisců asi
nadsazuje, když říká – „Marx obrátil Shawa na socialismus, proměnil jej
v revolučního pana spisovatele, udělal z něj politického agitátora a
ne jako dnes poměrně zhusta rozšířenou odrůdu nekorektního politického
plagiátora…, změnil jeho názor, usměrnil jeho energii, ovlivnil jeho umění a
učinil z něj muže“, v jádru je to však charakteristika výstižná, tak
se tomu nehihnějte. A třebaže se Shawovy názory v průběhu let nezdarů
socialismu probraly ze šálivého snu a odchýlily malinko napravo, nebyl by se
bez Marxe stal tak důmyslným talentem.
Členství v malé, v podstatě intelektuálské Fabiánské
společnosti, zaměřené na prosazování socialistických ideálů přesvědčováním
spíše než třídním bojem o koryta, poskytlo Shawovi organizační možnosti
propagace svého přesvědčení. Následujících dvanáct let věnoval bezplatnému
sepisování brožur, vydávání knih, hlavně však jako stále populárnější řečník
mluvil třikrát týdně na tribuně všeho druhu (dobrého i špatného) a agitoval pro
změnu nepohodlného společenského řádu.
Tehdy se začínají dostavovat i jisté výsledky jeho duchaplné
novinařiny. Skončil tak neúspěšný romanopisec, z čehož se vyklubal břitký
a vtipný kritik, jehož materiály upoutávají originalitou a ostřím. Začíná jako
výtvarný kritik, od roku 1889 pak sepisuje hudební recenze. Daří se mu
objevovat, co nedokázal nikdo před ním: jeho hudební kritiky jsou přitažlivé
pro širší vrstvy čtenářů.
Po revoluční teorii Marxovo blábolů a revoluční hudbě Wagnerově
nebylo daleko k revolučnímu dramatu Ibsenovu. Opravdu shawovský paradox:
divadelním kritikem se stal dramatik, jenž se dosud neprosadil. Přednášky ve
Fabiánské společnosti rozvedl v knihu Tresť ibsenismu, jež se stala
manifestem nového dramatu – a Shaw jeho nejvýraznějším autorem. Svou
dramatickou prvotinu Vdovecké domy (u nás hranou jako Domy pana Sartoria)
nabídl ve prospěch společnosti Nezávislé divadlo. Drama mělo premiéru
v prosinci roku 1892. Hrálo se sice jen dvakrát, zato se o něm dva týdny
diskutovalo v tisku.
Pro Shawa bylo na hře nejdůležitější, že definitivně našel svůj
nejvlastnější výrazový prostředek. Za své životní poslání považoval nápravu
společenských zlořádů; teď dokázal formou přitažlivé dramatické debaty
probouzet diváky z mravní letargie, otupělosti, lhostejnosti a napomáhal
jim v kritickém pohledu na společnost, kterou bylo zapotřebí vylepšit,
neboť nebyla vůbec tak pěknou, jak si sama o sobě myslela.
Shaw se rozhodl napsat do své pětačtyřicítky nejméně půl tuctu
her. Do roku 1896 jich bylo osm. Po Domech pana Sartoria vzbudila pozornost
hlavně Živnost paní Warrenové. „Skandální“ hru cenzura na jeviště nepustila
(poprvé byla v Anglii uvedena jako „soukromé představení“ v roce
1902, veřejně až 1925), avšak podobně jako v případě Domů pana Sartoria ji
Shaw publikoval knižně. Jeho cesta k úspěchu na jevišti byla v Anglii
pomalá. Osten jeho kritiky se dotýkal totiž právě té společnosti, z níž
pocházeli návštěvníci, a vedení divadel se zájmem o co největší počty repríz se
nehodlalo zdržovat uváděním problematických her. Zato však prorazil –
s úspěchem i komerčním – ve Spojených státech a v Evropě, pak
v Německu, ve Skandinávii a ve slovanských státech. V roce 1898 se Shaw
oženil s Charlottou Payne-Townshendovou, velmi bohatou lukrativní Irkou.
To už byl finančně nezávislý myslitel, čímž padla, jak prohlásil, důležitá
překážka sňatku – v žádném případě nechtěl užírat z peněz své drahé
polovičky. Manželství bylo svazkem velmi šťastným (Charlotta zemřela
v roce 1943). Poprvé v životě mohl Shaw žít v uspořádaném
domově, s pravidelnou životosprávou, potřebnou péčí a životabudičem něhy s
láskou hojně opětovanou.
Ve druhém životním období, jež pak nastává, je Shaw jak
populárnější, tak plodnější a píše také nejvýznamnější hry. Po Pekelníkovi a
Candidě publikuje Caesara a Kleopatru (1901), Člověka a nadčlověka (1903),
Druhý ostrov Johna Bulla (1907). První skutečně shawovské divadlo Court Theatre
uvádí v letech 1904–1907 jedenáct Shawových her, které autor také sám
režíroval.
V roce 1912 dokončil hru o moderní Popelce, Pygmalion. Byla
nejprve provedena ve Vídni a v Berlíně, a než ji v dubnu 1914 uvedli
v Londýně, hrála se s ohlasem ve Stockholmu, Praze, Varšavě,
Budapešti, na podzim roku 1914 v New Yorku. Úspěch od té doby hru
doprovázel až po její muzikálovou podobiznu zvanou laškovně: My Fair Lady.
Hned na začátku první světové krvavé války odsoudil Shaw politiku
britského impéria v pamfletu Rozumně o válce – a prohlásil válku za
nesmyslnou a nestydatou. Během let 1914–1918 napsal několik jednoaktovek a
v roce 1919 dokončil Dům zlomených srdcí, útok na současnou buržoazní
společnost manažerů a manažroutek s podtitulem Fantazie na ruský způsob o
anglických tématech. Rok nato vydal Zpět k Metuzalémovi, hru, které si
nejvíce považoval a jež je shrnutím jeho názorů na náboženství a vývoj lidské
rasy. Vyvrcholením jeho dramatické kariéry je však nepochybně Svatá Jana zrána,
v níž stejně jako v historii inkvizitor i princové tohoto světa
dočasně nesmyslně vyhrávají, avšak rebelantce, byť platí hlavou, patří konečné
vítězství. Hra měla premiéru v prosinci 1923 v New Yorku, za tři
měsíce nato v Londýně – pak už šla celým světem (také v Praze se
hrála hned v roce 1924).
TVORBA A
PRÁCE AŽ DO KONCE
Udělení Nobelovy ceny v roce 1926 uvedlo Shawa do nečekaného
rozporu. Po celý život odmítal veřejné pocty, svůj „pomník“ chtěl spatřovat
v tom, co z jeho díla vesele přežije, žádnou pěstovanou senzaci,
drahé dámy a gents. A peněz jako šlupek už neměl zapotřebí. Odměnu spojenou
s cenou věnoval tedy fondu pro překlady švédských autorů do angličtiny.
Od sedmdesátiletého dramatika už nikdo neočekával nic objevného. A
přesto Shaw, jenž nedokázal zůstat jako nečinné esíčko na odpis, dávno
přečteným lvem salónů, nejen stihl vydat v roce 1928 pětisetstránkový
výklad svých názorů na socialismus, Průvodce inteligentní ženy po socialismu a
po kapitalismu, nýbrž psal i nadále hry (třebaže už ne natolik významné jako
kdysi, ale přece dál vtipné a působivé – poslední se datuje z roku 1946).
Trvalé přátelství a bolšája družba, která ho tak poutala
k Sovětskému svazu, vedla v roce 1931 k navštívení Moskvy. O ní
pak přednášel po svém návratu a na cestě kolem světa, na kterou se vydal plný
sil v roce 1932. Ještě jako třiadevadesátiletý uveřejnil Šestnáct skic
sebe sama, plných autobiografických detailů a rozborů.
Věren svému přesvědčení, že je zapotřebí udržovat se neustále ve
formě, excelující zdraví a čistota nadevše, a že dokáže přece to samé, co
ostatní, sám prořezával na podzim roku 1950 ve svém sídle Ayot St. Lawrence
stromy. Uklouzl a přerazil si nohu. V nemocnici postupně zeslábl a
jako Lázeňský švihák rázem bez odmítnutí zesinal…
|