|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Unčí léto
Babí léto, pesimista by řekl spíše brzký podzim, patří jistě k nejfotogeničtějším částem roku. Snad v každém průvodci po turistických skvostech naší vlasti nalezneme obrázky sluncem zalitých vybarvených lesů, plus pár řádek oslavujících právě toto období, tedy zhruba od začátku září do konce října. Naši předkové jej prý nazývali létem sv. Václava, ve Francii mají léto sv. Martina a Britové zas inklinují ke sv. Lukáši. Na první pohled by se zdálo, že jde o každoroční sraz jakýchsi „svatých spolužáků“, navíc v uzavřené čistě pánské společnosti. Proto se za všechny ženy (every baby) neubráním potměšilému úsměvu. Raný podzim je pro mě oslavou plodivých sil země, v čemž, pánové, (bohužel, je mi líto) hrajete až druhé housle, a to bez ohledu na vžité historické názvy. Skutečně nám připomíná cosi z povah našich babiček. Předně je už v klidu a pohodě. Nikam nespěchá. Nic už nás nepálí. Ani dotěrné paprsky, ani nedodělané zkoušky. Nemusíme už hubnout do plavek, nebo se vysilovat pobíháním všude možně do pozdních hodin jenom proto, že je déle vidět. Už neskáčete bezhlavě do každého potoka. Ne, ne. Najednou mají smysl všechny ty kluzké lávky poblíž brodu. Babí léto jde na všechno „s námořnickou rozvahou“... a přitom je čas na ledacos. Udělat si čaj, poklábosit na procházce, pozorovat hvězdy i ranní mlhy, s gustem rozkopávat hromady zabarveného listí a za trest to schytat od náhodně poletujícího vlasu pavučiny.
Dramatické výkyvy teplot vykazují až nápadnou shodu s amplitudou střídajících se nálad a nastane-li příhodná konstelace, dochází i uvnitř mého plně domestikovaného já k podivnému jevu. Prý za to může téměř nehybná anticyklóna kdesi nad Balkánem. Já ale spíš nervózně zírám do šumící prérie pod balkónem. Něco uvnitř mě přešlapuje sem, tam. Tetelí se zvláštním napětím. „Les vábí, les volá ... vlez v les ... “ šeptá Vášův hlas do nastražených slechů. Táhne mě to zkrátka ven. Jen vychytat ten okamžik, kdy zastříhám ušima, zavyji a přeskočím. Údajně je podobný úkaz k vidění nejen v Evropě, ale i Asii či Americe (tedy babí léto, ne ty skoky z balkónu). A právě na posledním jmenovaném kontinentu užívají označení plně diagnostikující moji cyklickou chorobu – indiánské léto. Teď si řeknete: „No, jo, už jsme doma, už je nám to jasné, odkud vítr fouká. “ Dnes je ale, vážení, absolutní bezvětří. Slepený bodlák se opřel do pavučiny a slunce nutí zvolna přimhouřit oči. Hop!
Veškeré mé slavné indiánství by se vešlo do oprýskaného plecháčku. Nikdy jsem nečetla májovky a při jménu Seaton se mi ježatí hřbet, přesto si to každoročně vyšlapuji po štěrkové lesní cestě, krosnu na zádech, sváteční náladu v očích. Tohle je něco úplně jiného, volání divoženy, rudiment z doby přespočetných zubů a protáhlých uší. Měním se v lovkyni i sběračku. Teď přijde jehličnatá pěšina, můj krok se prohlubuje, naslouchám chodidly, prostupuji chrámem lesa, vnímajíc žebrové klenby větví. Indiánské léto je v podstatě jeden velký pohodový raut. Nic s sebou zbytečně netahám, pozvánku ani občanku do lesa nepotřebuji. Jablka, hrušky a ořechy jsou servírovány hned u cesty. Menu doplní ještě zbytky maliní, ostružin na pasekách, šípkové či hlohové pyré. Bylinky na čaj jsou k dispozici v neomezeném množství. Hlavní chod - kopřivový špenát s dozrávajícími bukvicovými oříšky, žaludy – ty přenechám divočákům, o houby se ale s kýmkoliv pohašteřím. Kromě té trochy křiku však vstoupila v platnost Všeobecná lesní úmluva o moudrosti a míru. Všichni se domluvili. Sršni a vosy jsou už zkřehlí, komáři nedotírají i klíšťata ctí tento pakt. Zvěř futruje na zimu. Ještě jednohubku a zalézt do nory nebo pod kámen. Ptáci to už taky balí. Někteří odtáhnou do zahraničí, jiní si ustelou za bukem. Člověk si pomalu říká, kam to zakotí on a představuje si při tom hory doly.
Kdybyste si teď otevřeli turistického průvodce, patrně byste se dozvěděli o nocování pod otevřenou hvězdokupou souhvězdí Býka – o Plejádách tančících na noční obloze houpavými kroky staré skwo, neboli lakotsky „unčí“. Houby s octem. Tahle bosorka vám velice rychle ukáže i svou stinnou tvář (psychoanalytik by zajásal). Na průvodce kašle, ostatně s nimi žádnou smlouvu nemá, tak jaképak ohledy. Kdo by teď čekal načančanou podzimní fotečku z počítačového pozadí, je těžce na omylu. Ani indiánské, ani babí léto se s nikým příliš nemaže. Koneckonců už má přeci věk. A tu se ukáže přesně to, na co člověk vždycky tak nějak pozapomene. V noci sice jsou krásně vidět hvězdy, ale taky slušně mrzne. K večeři si sklidíte, respektive zdlábnete, jen co jste si pracně donesli a pokud do vaší výbavy nepatří placatka a péřový spacák, jste namydlení. Mysleli jste si, že armádní celta nepromokne? Ale ano! A to akorát v ten moment, kdy si vzpomenete, že jste kdysi někde četli, že zmoklé peří hřeje asi tak stejně dokonale, jako leklá aljašská treska. U ohně to ještě jde, ale předem upozorňuji, že pohádky o vesele plápolající mokré březové kůře jsou blbost! Když je kolem bažina, nepomůže vám ani svěcená voda, což je vlastně taky pěkný nonsens. Samá voda. Pokud náhodou uniknete dešti, rozhodně nepodléhejte naivní představě, že se v klidu vyspíte. Vysoká se totiž tou dobou mění v krvelačné stvůry a kdo dosud nezažil zběsilý dusot kopyt těsně vedle spacáku nebo táhlý jelení řev v přímém přenosu, ten se nestačí divit. Po setmění se podobá vlastně jakýkoli pohyb po lese scéně z akčního filmu, jelikož je doba honů a lovci trofejí střílí po všem, co se pohne, což ostatně slyšíte na míle daleko. Ani sebezuřivější jelen vám nezpůsobí takovou újmu jako myslivec se dvěma promile na kontě, a to nemluvě o tom, že vás návdavkem může po polesí nahánět i hajný se psem a fungl novým pokutovým bločkem. Dědek jeden otravná.
Půvaby babího léta se zkrátka přirozeně střídají se škodolibým ježibabím rejděním. To abychom si nemysleli, že na přírodu vyzrajem jen tak s průvodcem v kapse. Je to ale pořád stokrát lepší, než aby patřilo dědkům. Ať už s bílým koněm nebo bez. To bychom pak zřejmě pobíhali po lese v brnění nebo v neprůstřelné vestě a dopracovali bychom to možná i tak daleko, že by se za nimi nakonec chodilo i pro radu a ta by rozhodně nebyla za babku. Ještě by nás to přišlo setsakra draho. Ne, ne. Vezměte si třeba celý zbylý podzim i se zimou, ale babka, ta bude mít vždycky čtyři jabka a dědoušek jen dvě.
|
|
|
