kapitola 10
„Ty krávo, jak já tu školu
nesnáším,“ usadil se Horák na velkou plechovku od barvy a vytáhl cigarety. „Chcete
někdo?“ nabídl ostatním a pak si zapálil. Chvíli beze slova potahoval a
vyfukoval kouř, takže brzy vzduch v boudě připomínal kuřácké doupě.
Matěj ve své skrýši ani nedýchal.
Za prvé na sebe nechtěl upozornit ani sebemenším zvukem a dýchání mohlo být ve
ztichlé boudě slyšet velmi zřetelně. A za druhé bytostně nesnášel cigaretový
kouř. Dráždil ho ke kašli a vždycky se snažil dostat na čerstvý vzduch. Tady si
ale nemohl ani zakašlat, protože by si tím podepsal rozsudek smrti. Sám proti
šestinásobné přesile by neměl ani nejmenší šanci.
„Tak co s nima uděláme?“ ozval se
jeden z poskoků. „Vymyslel si něco drsnějšího? Zatím nám nic nevyšlo a jen si z
nás dělaj prdel.“
„Jo, mě se tleměj do toho mýho
podrápanýho ksichtu!“ přisadil ji Roháč nakvašeně. „Kterej mám podrápanej kvůli
nim!“
„Klídek, mám vymyšlenej geniální
plán,“ chlácholil je Horák. „A je fakt geniální!“
„No to doufám,“ ozval se Roháč
pochybovačně. „Nechci zase skončit v ňákým křoví.“
„Hele, klídek,“ uklidňoval ho
Horák. „Fotr mi dává kapesný, jaký si řeknu. Řeknu si vo balík a zaplatíme
nějaký ranaře, aby jim zmalovali ksichty. A pořádně.“ V boudě se na chvíli
rozhostilo ticho a Matěj nevěřil vlastním uším. To přece nemůže být pravda!
Najednou ale ve tmě papírové bedny zamrkalo červené světélko.
„Baterka!“ blesklo mu hlavou. Takže po vybitém mobilu mu chcípne
ještě diktafon. A zrovna v momentě, kdy se dozvídá takové důležité informace.
„To by mohlo klapnout,“ ozval se
něčí hlas a přerušil to ticho, které trvalo na Matějův vkus už hodně dlouho. „Musej
ale mlčet, i když je chytnou. Aby je nikdo nespojoval s náma. Jasný?“
„Ty seš nějakej připosranej,“
zachechtal se Horák. „Buď bez obav. Můj fotr v tom umí chodit, takže se nikdo
nic nedoví.“ Tento příslib všechny záporňáky uchlácholil natolik, že schválili
Horákovi jeho nápad a už se těšili, až zmalovanou Břéťovu partu uvidí.
„Pak je přejde chuť házet někoho
do křoví,“ natěšeně vykřikoval Roháč a do všeobecného veselí se ozvalo tiché
pípnutí. Matěj strnul. Diktafon se dožadoval šťávy - kromě blikání i akusticky.
Potichu ho vypnul, aby ho ve skrýši neprozradil a modlil se, aby jeho nepřátelé
tento zvuk přeslechli.
„Ticho!“ zařval Horák. „Ticho
povídám!“ Když ostatní překvapeně umlkli, pokračoval. „Co to bylo? Slyšeli ste
to? Jakoby tady něco píplo!“
„Co by tady pípalo,“ ozval se
nejistý hlas. „Nikdo tady není.“
„Říkám, že sem slyšel nějaký
pípnutí,“ trval na svém Horák. „Nikdy dřív se to tady nevozvalo – až dneska. A
to je divný.“ Zvedl se ze svého plechovkového sedátka, procházel se po boudě a
hledal zdroj toho zvuku.
Matěj horečně přemýšlel, jak
z této šlamastiky ven. Jestli ho objeví, jak je špehuje, tak s ním
bude zle. Slyšel totiž jejich ďábelský plán, takže ho jen tak nepustí. Radši
ani nepřemýšlel, co by s ním mohli udělat. Pokud si chtějí na Břéťu najmout
nějaké ranaře, tak se asi nezastaví téměř před ničím.
„Nemohla to bejt nějaká myš? Nebo
krysa?“ snažili se ostatní Horákovci přijít na příčinu nervozity svého šéfa. „Tu
sme tady už jednou přece našli.“
„To nebyla myš,“ odbyl je Horák. „Snad
ještě poznám, když zapiští myš, ne? Tohle bylo něco jinýho.“ Zalezl až dozadu a
kopl do bedny od piana. Bedna se zakymácela a Matějův tep vzrostl na
dvojnásobek. Horák do bedny kopl znovu a ještě jednou, až se tvrdý papír se
zavrzáním rozložil.
Matěj vystartoval jako Usain
Bolt. Odstrčil překvapeného Horáka, který vrávoravě udělal pár kroků vzad a po
zádech spadl na hromadu harampádí narovnaného u stěny. V boudě bylo šero,
Matějovy oči však byly ze tmy v bedně na takovou míru osvětlení zvyklé. Rychlým
pohledem našel přivřené dveře a vyrazil směrem k nim. Bouda byla malá a
Horákovci jen překvapeně zírali na nezvaného hosta, které se vynořil
z papírové skrýše.
Ještě dva kroky, rozrazit dveře a budu venku, honilo se Matějovi
hlavou. A pak honem za Břéťou a
ostatními. Musím je varovat! Najednou se mu ale do cesty postavila velká
plechovka od barvy, na které před tím seděl Horák. Zakopl o ni a rozplácl se na
podlahu. Potichu zanadával a snažil se rychle vstát, jenže mezitím se
z překvapení vzpamatovali ostatní Horákovci.
„Na něj!“ zařval Roháč. Vrhnul se
jako první na ležícího Matěje, který už byl skoro na nohou. Roháč byl sice nejrychlejší
ze třídy, nebyl to ale žádný velikán a silák. Matěj ho snadno setřásl a chystal
se znovu nabrat rychlost. Čtyři další těla ho však strhla zpátky k zemi. Každý
z útočníků ho držel za jednu nohu nebo ruku a zvedli ho ke svému šéfovi.
Horák se těžce zvedal
z hromady šrotu, na kterou ho Matěj odmrštil. Bolestivě si narazil záda a
chystal tuhle zkušenost krutě pomstít. Roháč už byl na nohou také, dostal ale
od Matěje loktem pod oko a začínal se mu tam vybarvovat velký monokl.
„Tak tohle si kamaráde vodskáčeš,“
zasyčel Horák, když přišel ke znehybněnému Matějovi. Ten ho sledoval
s obavami, protože věděl, čeho všeho je třídní grázlík schopen. Horák se
rozmáchl a udeřil ho tvrdě pěstí do břicha. Matěj se zkroutil bolestí, čtyři
jeho věznitelé ho však i nadále pevně drželi. Horák pokračoval a vůbec
nepřemýšlel nad tím, že do takto bezbranného protivníka by neměl tlouci jako do
boxovacího pytle. Matějovi už tekla krev z nosu a bolelo ho celé tělo,
když se zuřící Horák konečně trochu uklidnil.
„Ví toho až moc,“ otočil se ke
svým nohsledům. „Svážeme ho a necháme ho tady.“ Otočil se k hromadě za
sebou, takže neviděl rozpačité výrazy na tvářích svých spolubojovníků. Začal se
v hromadě přehrabávat, až našel několik kusů silného provazu.
„Hele, šéfe,“ osmělil se jeden
záporňák, který už spíše Matěje podpíral, než držel. „A nestačilo mu to už?
Dostal nakládačku, tak bysme ho mohli pustit, ne?“ Nějak si nedokázal
představit, že by takto ztlučeného, krvácejícího a ještě svázaného Matěje
nechali v téhle boudě.
„Ses asi posral, ne?“ zařval na
něj Horák zuřivě. „Co by asi udělal prvního, co? Vykecá všude, o čem sme se
tady bavili. A budeme mít průser jak Brno.“ Zkroutil Matějovi ruce za záda a
pevně je špinavým provazem svázal. Pak ho povalil na zem a stejně silně mu svázal
i nohy. „Zůstane tady a pustíme ho, až budou ostatní vypadat jako von.“
„A co když bude řvát?“ zeptal se
Roháč s nateklým okem. Horák se poškrábal na bradě.
„To máš recht,“ odvětil. „Chtělo
by to roubík.“ Znovu se sklonil nad hromadou a za chvilku vítězoslavně zvedl
nad hlavu kus špinavého hadru.
„Fůj,“ odvrátil Roháč oči. „To
snad ani ne, co? Nemáš něco čistějšího?“ Horák zavrtěl hlavou.
„Aspoň si příště rozmyslí, než
nám poleze do cesty,“ prohlásil tvrdě. Roztrhl hadr, část nacpal Matějovi do
pusy a zbytkem to ovázal. „Tohle by mělo stačit, ne? Hoďte ho do tý bedny a dem.“
Musel své válečníky několikrát pobídnout, protože se jim moc nechtělo. Nakonec
tam bezvládné tělo odvlekl sám a narovnal na něj zpátky rozpadlou krabici.
„Odchod, vy lemry neschopný!“
zavelel nakvašeně a jako poslední za sebou zabouchl dveře.
kapitola 11
Poté, co bouchly dveře, se v
boudě rozhostilo ticho. Matěj ležel v naprosté tmě a zmítal sebou, aby se
uvolnil z pout.
Musím ostatní varovat! Musím ostatní varovat! zvonil mu v hlavě
alarm a snažil se osvobodit čím dál usilovněji. Horák však byl ve své
zákeřnosti precizní. Ať se Matěj snažil sebevíc, provazy se nehnuly ani o
milimetr. Matěj se na chvíli přestal svíjet a nabíral síly na další pokus. Při
té příležitosti se mu ozvaly všechny utržené rány, rozbitý nos a v neposlední
řadě i špinavý hadr, který mu Horák nacpal do úst.
Někdo Horákovi říkal, ať mi tam narve něco čistějšího, pomyslel si
a zvedl se mu žaludek. Usilovně myslel na něco jiného, protože si nedokázal
představit, že by zvracel s roubíkem. Po chvilce se mu dávící reflex podařilo
překonat, objevil se ale jiný problém. Hadry asi někdo používal na utírání
barvy z rukou a štětců, takže se Matěj pomalu ale jistě začínal dusit.
Musím ostatní varovat! zvonilo mu stále v hlavě, do toho se ale
začínal také ozývat pud sebezáchovy. Stále však nevěděl, jak se osvobodit. Nebo
se alespoň zbavit toho hadru přes obličej a nadechnout se. Snažil se strhnout
roubík o podlahu, ale marně. Nejenom provazy na rukou a nohou, ale i roubík
ukazovaly na Horákovu preciznost.
Pomoc, Břéťo, prosil Matěj v duchu, jak mu docházel kyslík. Podělal jsem to. Nemůžu vás varovat, ale
potřebuju pomoc! Začaly mu před očima tančit barevné kruhy a hučet v uších.
Kluci, pomoc! nepřestával vysílat,
přestože moc nevěřil, že by to mohlo fungovat. Prosím! Najednou se mu zdálo, jak se vznáší nad boudou a sokolím
zrakem dohlédne až dovnitř. Viděl sám sebe, jak leží bez hnutí v papírové
bedně. V rakvi, která původně byla jeho skrýší. Rozhlédl se kolem sebe a u školy
na schodech zahlédl čtyři známé postavičky.
Kluci, pomoc! vyslal k nim signál, naposledy sebou zazmítal a pak
se vše rozplynulo v mlze.
Břéťa vyskočil jako první, o
zlomek vteřiny později se však postavili i ostatní. Volání o pomoc v jejich
hlavách bylo sice krátké, zato však velmi intenzivní.
„Matěj!“ znepokojeně vykřikl
Kuba. Trojí přikývnutí.
„Kde může být?“ otočili se
všichni na Břéťu, který usilovně hledal.
„Mobil má vypnutý,“ řekl po
chvilce a hledal dál.
„V tom musí mít určitě prsty
Horák!“ procedil skrz zaťaté zuby Džon.
„Mám nápad,“ oznámil s nadějí v
hlase Břéťa. „Jestli v tom maj prsty Horákovci, tak je na městskejch kamerách
najdu a pak podle směru zkusíme zjistit, odkud vyšli.“ Kuba s Džonem souhlasili
a Martin vytáhl z batohu mapu a zvýrazňovač.
„Tak povídej,“ udělal tečku u
školy a zadíval se na Břéťu, který se zavřenýma očima soustředěně prohledával
blízké i vzdálenější okolí školy. Jeho spolubojovníci trpělivě čekali bez
jediného slova, aby ho ani trochu nerušili v jeho soustředění. Chvíli trvalo,
než se na něj usmálo štěstí.
„Jsou na náměstí,“ oznámil tiše a
Martin zakroužkoval volné prostranství uprostřed města. „A míří k Hlavní ulici,“
dodal ještě, když identifikoval směr pomalu se pohybující skupinky. Martin
udělal šipku z náměstí ve směru předpokládaného pohybu nepřátel. Potom už Břéťa
rychle couval v městském multimediálním archivu.
„Na náměstí přišli Krátkou ulicí,
před tím šli Severozápadní, do který zahnuli ze Severní.“ Martin kreslil trasu,
která směřovala neomylně ke škole.
„No jo, ale to je divný,“
prohlásil, aniž by přestal se zvýrazňováním cesty Horákovců. „Jestli šli přímo
ze školy, kde je ten Matěj?“
„Nesedí to časově,“ odpověděl mu
Břéťa, který se zavřenýma očima pokračoval v hledání. „Někde se museli zdržet.“
„A nemohli ho přepadnout na tom
záchodě?“ napadlo najednou Džona? „Jestli ho zmlátili a hodili do nějaký
prázdný třídy, tak tady čekáme marně.“
„Je to možný,“ připustil Břéťa,
který se už blížil ke škole. „Ale jestli ho takovou dobu mučili ve škole, tak
bysme je museli vidět vycházet, ne?“
„Museli by odejít vedlejším
vchodem,“ vylepšoval svou teorii Džon. „Nebo oknem. Zamkli dveře, aby ho nikdo
nenašel a vylezli oknem. To by šlo, ne?“ obrátil se pro podporu na Martina a
Kubu. Ti jen pokrčili rameny a trpělivě čekali, co Břéťa objeví.
„Nešli přímo ze školy,“ oznámil
jim najednou tiše. „Zdrželi se té polorozpadlé boudě na konci hřiště. Honem!“
Všichni čtyři vyskočili a rozeběhli se k hřišti.
„Ty dveře nejdou otevřít,“
zápasil Džon marně se zrezivělou klikou.
„Uhni,“ odstrčil ho Kuba a
společně s Martinem se do dveří opřeli. Počasím nahlodané dřevo zasténalo a
povolilo. Vzniklým otvorem prolezli dovnitř postupně všichni čtyři a začali
intenzivně hledat. Jelikož bouda nebyla nijak velká, netrvalo to dlouho a Matějovo
bezvládné tělo našli.
„Zavolejte
někdo záchranku!“ přikázal Břéťa a rychle uvolnil Matějovi ústa. Pak si rychle
na internetu našel stránky s první pomocí a začal nehybného Matěje oživovat.
Martin mezitím zavolal záchranku a následně i policii.
|