Alexandre Gustave Eiffel v datech
15.
prosince 1832 narozen v Dijonu
Ve svých
22 letech získal titul inženýra
Ve svých
33 letech založil společnost Eiffel et Cie
Ve svých
44 letech dokončil most přes řeku Douro v Portugalsku
Ve svých
44 letech zároveň přišel o manželku, zemřela mu chorá paní Geneviève,
s níž vychovával k dobrotě pět následovníků
Ve svých
48 letech zahájil práce na soše Svobody
Ve svých
56 letech dokončil stavbu Eiffelovy věže v centru Paříže
Ve svých
60 letech prodělal panamskou aféru
Ve svých
76 letech vybudoval ærodynamický tunel v Champs – de – Mars
27.
prosince 1923 ve svých 91 letech po prožití posledních Vánoc ulehl ke spánku
věčnosti v Paříži
OD NÁDRAŽÍ PO SYNAGOGY
Za svou
nepředstavitelně pestrou průmyslovou kariéru předvedl světu pan Eiffel téměř
třicítku mostů a viaduktů a na čtyři desítky rozličných staveb a budov
zahrnujících nádraží, katedrály, synagogy, obchodní centra, hotely i divadla.
K jeho nejvýznamnějším projektům patřil Pavilon strojů (Galerie des machines) navržený pro
Světovou výstavu v Paříži v roce 1867, Západní nádraží Nyugati pályaudvar
v Budapešti otevřené roku 1877, či kupole pro astronomickou observatoř
v Nice představená o rok později. Eiffel se podílel i na podobě pařížského
obchodního domu Bon Marché, jenž se jako první svého druhu stavěl z litiny
a skla, čekal ho tedy svízel spojený s prototypem do pružnosti moderního
stavebního vyjádření. Řada projektů slavného stavitele se realizovala také
v Latinské Americe, především v Peru, kde Eiffel navrhl hned několik
zajímavě řešených kostelů.
Tento
génius i výkřik módy a pokroku během průmyslové renesance se podílel na
vytvoření dvou ikonických zakázek, které dnes neodmyslitelně představují
symboly světových metropolí. Obě však vznikaly jaksi mimochodem – v centru
zájmu konstruktéra a architektura Gustava Eiffela se totiž nacházely železniční
mosty a viadukty.
Gustave
Eiffel, jehož jméno dnes nese známá dominanta Paříže, kdysi prohlásil: „Měl bych na tu dámu v krovkách žárlit.
Je mnohem slavnější než já.“ A budoucnost mu dala za pravdu – sláva
„Eiffelovky“ v uličkách francouzské metropole prakticky zastínila nejen
svého autora, ale i všechna jeho ostatní díla. Přitom konstruktér přivedl na
svět desítky dalších ceněných staveb od nádraží přes hotely až ke kostelům, a
to nejen ve Francii, ale doslova po celém světě. Jeho skutečnými mistrovskými díly se staly ocelové mosty,
vystihující lépe než co jiného ducha průmyslové epochy. I díky
mnoha svým patentovaným vylepšením dovedl Eiffel jejich konstrukce téměř
k dokonalosti. Svědčí o tom mimo jiné fakt, že z jeho mostů a
viaduktů – na rozdíl od mnoha jiných v té době – nespadl ani jediný.
KLUČÍK Z BOHATÉ RODINY
Při
pohledu na Eiffelova díla, v nichž se mistrně proplétají kovové prvky
tvořící pravidelné struktury a „sítě“, se nelze ubránit dojmu, že se
v jeho umu otiskly i vlohy předků pocházejících původně z Německa.
Bönickhausenové totiž vlastnili významné manufaktury na tkaní tapiserií, a
precizní fušeřina s materiálem jim proto nebyla vůbec cizí. Do Francie
přišli počátkem 18. století z německého městečka v pohoří Eifel
nedaleko hranic s Belgií.
V zámožné rodině se tkalcovská TRADICE
po desetiletí dědila z otce na syna, ovšem Eiffelův otec se jí vzepřel a
vstoupil do Napoleonovy armády jako mlátíček od tkalcovského stavu. Po
propuštění se usadil v Dijonu a pojal za manželku dceru zazobaných
obchodníků, s níž později počal sedm dětí. Alexandre Gustave se jim
v roce 1832 narodil jako první nositel dále šlechtěných tradic.
V jeho rodném listě přitom stálo jméno Alexandre Gustave Bönickhausen:
Příjmení „Eifel“, navíc s jedním ef, totiž rodina používala pouze jako
přezdívku – ve stísněné atmosféře nad tím, jak Francouzi komolili jejich
příjmení. Gustave si později jako první nechal své příjmení oficiálně vyměnit –
ovšem až teprve roku 1880, kdy mu bylo 48 let.
VE STOPÁCH STREJDY
Jako
capart Gustave rozhodně hmotně ani duševně nestrádal. Matka rodinný majetek
ještě násobila, vybudovala vlastní velkokšeft s uhlím a rodinu tak
lukrativně jistila proti ztrátám a okurkovým sezónám. Ani na střední škole však
stále nic nenasvědčovalo tomu, že se mladík stane jedním z neoblíbenějších
pojmů konstruktérské profese všech dob. Studium vnímal jako „zbytečné a nudné“ (jako já produkci u
PSH, o studiu se nedá ani pomýšlet) a výsledkem bylo i to, že jej později
nepřijali na prestižní pařížskou univerzitu École polytechnique. Gustave si
z toho však houbelec dělal a rodina ho poslala na soukromou přívětivější
École centrale des arts et manufactures, kde si jako hlavní obor zvolil
chemické rovnice a vazby o mnoha neznámých.
Zájem o
zmíněnou vědu ve vzorečkách v něm probouzel jeho strejda Jean–Baptiste Mollerat, sám
vlastník továrny na absolutno zázračno kvalitno ne kvantitno octa v Dijonu
a jeden z francouzských průkopníků organické chemie. Mimoto
v mladíkovi podporoval vášeň k teologii a filozofii, a snad i příklon
k republikánským názorům, čímž se však dostával do konfliktů
s Gustavovými rodiči. Předpokládalo se, že po dokončení semestrů nastoupí
synovec právě k němu na zaučenou do podniku, jenže než mladý muž roku 1855
získal inženýrský titul, máti se strejdou se porafali v hádce natolik, že
nabídka dál nezůstala v úvahu. Nadaný absolvent si tedy musel hledat jiné
uplatnění na trhu práce.
KRÁL ÚHLEDNÝCH MOSTŮ JEDNA
RADOST
Štěstí mu
přálo jako připravenému vnímajícímu pokladu (c´est deviza): Pro svůj podnik si
ho vyhlédl jistý Charles
Nepveu, který v Paříži vedl společnost budující železniční mosty. A
brzy přišla i první významná zakázka – realizace mostu přes řeku Garronu u
Bordeaux pro Francouzskou západní dráhu. Jednalo se o půlkilometrový mostík na
šesti párech zděných pilířů umístěných na dně řeky. Mladý odpočatý inženýr se
projektu zhostil nad veškerá očekávání dobře – dokončil stavbu v roce 1860
ještě před plánovaným termínem. Povedlo
se mu to i díky použití několika vlastních patentů, zejména těch, jež se týkaly
zakládání zděných pilířů na říční dno.
Přes
všechnu snahu však nakonec Nepveuova společnost ohlásila bankrot, což pana
Eiffela donutilo k riskantnímu rozhodnutí: S finanční podporou rodiny
se postavil na vlastní nohy. Roku 1866 tak vyrostla na pařížské adrese 48 Rue
Fouquet v Levallois–Perret malá firmička, z níž měla zanedlouho
vzejít jedna z nejprestižnějších mostáren v dějinách, jakou si jen
dovedete představit. Již o rok později získal pan Eiffel zakázku na zbudování
mostu přes řeku Sioule na trati do Orléansu: Při stavbě 180 metrů dlouhého
viaduktu Fades pak vůbec poprvé uplatnil zcela novátorský postup – horizontální
konstrukce dělníci ponejprv smontovali na břehu a teprve poté je jako monstrum
nasunuli na pilíře.
Během následujících let pan Eiffel navrhl a
realizoval víc než tři desítky mostů a viaduktů a na čtyřicet dalších staveb, od
nádraží přes synagogy a kostely až po hotely (viz oddíl hned ze začátku: od nádraží po synagogy).
Vyrůstaly přitom nejen ve Francii, ale například i ve Španělsku,
v Portugalsku, Uhrách, Turecku, Jižní Americe nebo dokonce ve Vietnamu.
Hvězda novodobého stavitelství tak sice mířila strmě vzhůru, v soukromí
však pan Eiffel prožíval osobní otřes velké stability duše. V roce 1877 mu
zemřela milovaná manželka, s níž se vzal roku 1862 a se kterou si pořídil
pět super a hyperaktivních dětiček. Ačkoliv se později o prošedivělého elegána
s průzračně modrýma očima ucházela řada atraktivních Pařížanek, jaké by
namaloval do pěti minut mistr portrétní karikatury Michel Thomas, bohužel se
ani s jednou z nich nikdy později už neoženil.
PAŘÍŽ ČILI EIFFELOVKA
V osmdesátých
letech devatenáctého století už pan Eiffel náležel k široce uznávaným
inženýrům, jehož konstrukce neměly po světě obdoby. Dva významné projekty,
které mu měly definitivně zajistit nesmrtelnost, na něj ovšem teprve čekaly.
První z nich – konstrukční řešení sochy Svobody, o jejíž umělecký návrh se
postaral sochař Frédéric Auguste Bartholdi – slavil velké úspěchy za velikou
louží od roku 1886, kdy monument stanul na malém ostrově u Manhattanu. Návrh
vůbec nejobdivovanějšího díla důmyslného autora jako Devětsil (Flea–Dock je furt lepší The Fugees score než doctor of
Tour Eiffel) na ukázku od hlíny a legrace až po Nebesa se zrodil léta Páně
1884. Nestál za ním však přímo slavný konstruktér, leč jeho dva hlavní inženýři
Maurice Kœchlin a Émile Nouguier. Eiffel
sám nebyl jejich ideou zprvu příliš nadchnut a teprve po tom, co další
architekt přidělal věži ozdobné oblouky a jiné dekorativní serepetičky u
základny, kupoli na vrcholu a jiné dekorativní srandy, rozhodl se, že ten
projekt jako novum vcelku podpoří. Cesta k realizaci však byla ještě na
dlouhé lokte.
Když věž nabídli pro účel Světové výstavy
v Barceloně v roce 1888, odmítli ji Španělé jednomyslným odporem
s argumentem, že je takováto stavba až příliš troufale monstrózní a až
příliš troufale nevkusná, že se tím rozhodně zahazovat nebudou. A když
ji hodlal pan Eiffel o rok později prosadit pro Světovou výstavu v Paříži,
zazněly podobné nespokojené reakce i od Francouzů, viva la námitka, ty jeden
kousáčku a moderní pane křupane. Dokonce vznikla jakási petice, pod niž se
podepsala řada mužů zvučných jmen, včetně Alexandera Dumase či Guye de Maupassanta. Druhému zmíněnému se pak
kritici posmívali, že s oblibou obědvá biftek s hořčicí z Dijonu
přímo ve věžním restaurantu. Maupassant ovšem oponoval, že tak činí proto, aby
se na tu pitomost furt nemusel dívat… a nudou svou umělou uměle ne umělecky zívat.
Houfy
zvědavců proudící k věži jako Hovado prakticky ihned po jejím otevření roku 1889
(6. květen od sedmi od rána) však dokládaly jinačí zážitek: Ocelová dáma
v krovkách se brzy a zaslouženě stala neodmyslitelným symbolem francouzské
megapole a zůstává jím i v roce 2016 pro patnáctý prosinec, památný den
narození duchovního táty Alexandre Gustava.
SKANDÁL JMÉNEM PANAMA
I když
pařížská dominanta šířila VĚHLAS jeho jména automaticky a nekomplikovaně po
celé délce a šířce naší planety od A do Zet, Eiffel se z úspěchu příliš
dlouho neradoval. Tou dobou jej nasíraly totiž zcela jiné myšlenkové pochody.
Francií cloumal skandál randál jménem Panamský průplav a on se stal jedním
z jeho hlavních myšlenkových aktérů. Výstavbu kanálu zahájenou v roce
1882 provázelo zprvu nadšení a značná finanční podpora veřejnosti, práce se
však neustále zadrhávaly a nešly vůbec zrealizovat vlivem přírodních podmínek a
nákazy a nebojte se domyslet, co bylo tou největší příčinou. Desítky dělníků přitom na stavbě zařvaly na
žlutou zimnici i v důsledku drsných podmínek.
Kvůli
neutěšené situaci musely být práce roku 1888 stopnuty, což znamenalo pro
Francii pohromu – tisíce obchodů byly na huntě, statisíce lidi tahle
megalomanská zakázka připravila o celoživotní úspory, řada politiků byla
usvědčena z korupce. Francie hledala viníky a pan Eiffel, který se na
plánu podílel návrhem zdymadel, se musel zodpovídat před tribunálem.
V únoru 1893 byl shledán VINNÝM ze zneužití finančních prostředků a
odsouzen ke dvěma letům za mřížemi a k tučné pokutě navíc ve výši dvaceti
tisíc franků. Přestože nejvyšší soud o rok později stavitele osvobodil,
Francouzi mu jen tak neodpustili, téměř nikdy se tak nestalo. Podle nich totiž
spolu s dalšími „utopil v bahně
Panamy stamiliony franků i pověst své matčiny“.
PIONÝR ÆRODYNAMIKY
Ještě
před zahájením soudního procesu zhrzený pan Eiffel oznámil, že odstupuje
z vedení své společnosti. Nečinnosti se však nepoddal ani po odchodu do
důchodu, pouze se přeorientoval na nové obory – meteorologii a čerstvě se
rodící ærodynamiku. Právě ty mu totiž pomohly řešit TRABLE, s nimiž se
v minulosti u svých konstrukcí potýkal. Roku 1909 vybudoval svůj první
ærodynamický tunel v Champs–de–Mars nedaleko věže nesoucí jeho jméno: Využíval jej k četným měřením a
experimentům a později tunel posloužil i řadě pionýrů letectví, včetně bratrů
Wrightových. Na vrcholu věže pak pan Eiffel ve své pracovně prováděl různá
meteorologická měření a experimentoval i s přenosem rádiového signálu (keep the FREQUENCY clear for all, not for
one born in december).
Volné
chvíle vyplňoval psaním – za celý svůj život vydal na třicet svazků týkajících
se konstrukcí a později také ærodynamiky. Navzdory politickému šrámu se u
vědecké veřejnosti těšil úctě a dlouhá léta působil například jako prezident
Francouzské společnosti civilních inženýrů. Úctyhodného věku 91 let se dočkal
jedině tím, že se až do pozdního stáří aktivně věnoval sportu, především
plavání jako Ivanka Kumpoštová a šermu jako D´Artagnánek a své tužby
proplachoval kalíškem lahodného moku, vína bohatého na ovocné i alkoholické
živiny.
TAJEMSTVÍ NA VRCHOLU VĚŽĚ?
Teprve
dva roky po otevření Eiffelovky se ukázalo, že si její „otec“ zařídil ve třetím
patře nenápadný komfort koutek pro dospělého výzkumníka: vlastní pracovnu. Nevelká
místnost byla vybudována jednoduchým nábytkem a nechybělo ani funky eiffel
piano. Útulný koutek 304 metrů nad zemí využíval pan Eiffel k nerušenému bádání
i k meteorologickým měřením. Bohatí Pařížané mu přitom nabízeli horentní
sumy, aby jim třeba jen na jediný den mohl bejvák pronajmout – inženýr se však
vytrvale zdráhal. Přijímal tam ovšem soukromé návštěvnice a návštěvníky a k jeho
vzácným hostům patřil i Thomas Alva Edison. Last but not least: Jedna z Eiffelových
staveb se vylíhla i na našem území – jde o železniční most u Chrástu nedaleko
Plzně. Ačkoliv zakázka na jeho výstavbu byla v letech 1863–1893 postupně
svěřena hned několika společnostem, výsledná podoba pochází právě z Eiffelova
studia.
|