Na konci dubna roku 1966 se Elvis vrátil do Memphisu a začal chystat svou první nahrávku po dvou a půl letech s výjimkou soundtracků. Čas, který dříve trávil zábavou a hrami, nyní věnoval Charliemu Hodge a Redu Westovi, s nimiž seděl okolo klavíru a zpíval staré a oblíbené náboženské písně, a také dlouhým rozhovorům s Larrym o smyslu života. Elvis našel ve zpívání opětovné potěšení a nadchl se pro myšlenku nahrát skladby, které pro něj měly hluboký osobní význam. Elvis, plný náboženského odhodlání, plánoval, že toto natáčení věnuje gospelové hudbě. Najal si jedenáct vokalistů – včetně svého idolu z dětství Jake Hesze ze skupiny Statesmen –, kteří mu měli pomoci vytvořit nebeský zvuk, jenž mu zněl v hlavě. O dohled nad projektem požádala RCA mladíka Feltona Jarvise. Jarvis, jenž se do tohoto akčního schématu dostal poté, co zaslechl rané Elvisovy nahrávky, a od té doby vyprodukoval první hit zpěvačky Gladys Knight, nabídku okamžitě rád přijal.

Když Elvis dorazil na natáčení, ihned jej vtáhla Jarvisova otevřenost, nadšení a historky o produkování Fats Domina. Jarvis dodal natáčení pevný základ a nadšení, jež byly součástí jeho charakteru. Elvis mu vysvětlil, jaký zvuk bude chtít, prostřednictvím soudobých nahrávek a umělců, kteří by pro Cheta Atkinse znamenali jen málo.

Nikdo nikam nekvaltoval a umělci si mohli dovolit, aby pocity ve studiu a nálada vznikaly samy od sebe, aby se energie mezi novými přáteli spojila do jediné, mocné síly. Hlasy začínaly roztávat – Elvis najal skupiny Imperials a Jordanaires – studio začalo hučet, Jake Hess zpíval nízké party, dámy vysoko položené pasáže, Elvis byl sólistou a pohodlně přecházel dle momentální nálady do falzetu. Natáčeli „Run On“ a před jedenáctým pokusem Felton povykoval „swingujte!“ A oni jej poslechli. Následovala „How Great Thou Art“, v níž Elvis odhodil veškerou sebekontrolu a zcela se písni poddal. Když dozněla poslední nota, ve studiu se rozhostilo ticho a všichni se postupně vraceli na zem, překvapeni, kam až je píseň dovedla. Elvis vypadal příliš vyčerpaně na to, aby dál pokračoval, ale to byl teprve jen začátek.

Stoupal k výšinám, stále blíž k Bohu, dokud nebylo natočené téměř celé album. Poté, i když někteří zpěváci již odešli domů, zcela perplex a hlasově vyčerpáni na to, aby mohli dál zpívat, Elvis pokračoval a lehce změnil strunu směrem ke světským skladbám, vyřvával uvolněnou verzi skladby „Down in the Alley“ od Clovers a poté zpíval pochmurnou, do sebe zahleděnou a zároveň překvapivě obnaženou verzi písně Boba Dylana „Tomorrow is a Long Time“. Když už odešli všichni opozdilci, když studio utichlo a dveře se zaklaply, když se sekretářky vracely následujícího rána do práce, Elvis a Felton Jarvis seděli společně, plně zaujati rozhovorem jako dva bráchové, co se nedávno mohli potkat.

Nahrávání pokračovalo po následující tři noci a vznikala nahodilá směs popu a gospelových šlágrů. Další vrchol přišel během třetí noci, kdy se Elvis rozhodl natočit svou verzi „If the Lord Wasn´t Walking by My Side“, nedávného hitu skupiny Imperials. Namísto košatého zvuku se však do písně ponořil v duetu a požádal svůj idol, Jakea Hesse, aby šel k němu a také zpíval. Jejich dva hlasy se mocně doplnily. Hess na Elvisovo naléhání s ním zpíval první hlas. Nešlo o snahu strhnout namísto Elvise pozornost na sebe, ale o projasnění celé písně.

Než Elvis natáčení opustil, řekl svému novému příteli, Feltonovi Jarvisovi, že díky němu se těší na další natáčení. Album vyšlo v únoru roku 1967 a zařadilo se k těm, na něž byl Elvis nejvíce hrdý. Jeho současníci to cítili nastejno; How Great Thou Art se stalo prvním Elvisovým počinem, jenž získal cenu Grammy, v kategorii „Nejlepší duchovní nahrávka roku“.

ODKAZ?

John Lennon jednou řekl, že kdyby nebylo Elvise, nebylo by Beatles. Bez Elvise by americká populární KULTURA – světová pop kultura – nabrala radikálně odlišný kurs. Odkaz Elvise Presleye je široký a dalekosáhlý. Jeho přínos hudbě nelze ohraničit, dokonce i současní hudebníci, kteří si hledají cestu do neprobádaných oblastí pomocí nové technologie, vycházejí z modelu, který Elvis dosadil. Je součástí dějin televize, filmu, tance, módy – stal se mezinárodní nehasnoucí ikonou.

Elvis nebyl jen bavič. V celém svém životě nacházel potěšení, když činil ostatní šťastnými, o čemž nejvýrazněji svědčí jeho vystupování na koncertech, ale i charitativní akce a počiny. Byl proslulý tím, že rozdával cadillacy přátelům a zchudlým neznámým, ale jeho štědrost sahala mnohem dál.

„Můj otec,“ píše Lisa Marie na internetové stránce Gracelandu, „nikdy nezapomněl, jaké to je chtít, potřebovat, postrádat.“ Elvis odehrál několik vysoce ziskových benefičních koncertů. Nejtrvaleji se patrně zapsalo vystoupení na podporu památníku v Pearl Harboru, avšak charitativní show v Memphisu roku 1961 s ním soupeří co do publicity a nadšení. Jeho nejúspěšnější benefiční akcí v otázce výnosů bylo představení Aloha from Hawaii, ale mnoho obyvatel Mississippi z okolí McCombu dosud hovoří o pomoci, kterou dostali po Elvisově benefici ve prospěch obětí tornáda.

Kromě těchto velkých show rozdával Elvis každý rok v klidné atmosféře svého memphiského domu tisíce dolarů charitativním spolkům. Podpora některých z nich, jako Goodwill Homes a Boystown, možná vycházela z jeho vlastního chudobného dětství v Tupelu. Ostatní – B´nai B´rith Organization, Mid South Cancer Research – se zkrátka musely dotknout jeho štědře tlukoucího srdce.

Podle Elvisovy tradice provozuje jeho společnost – Elvis Presley Enterprises – charitativní fond Elvise Presleye, čistě filantropickou, nezávislou organizaci. Společně s výnosem z oficiální aukce památek z archivu v Gracelandu v roce 1999 (Elvisův kontrakt s RCA z roku 1955 byl prodán za 65 000 dolarů) přispěl fond více než miliónem dolarů k založení Presley Place, ubytovny o dvanácti jednotkách, která se snaží přervat smyčku chudoby. Obyvatelé Presley Place mají zdarma ubytování, každodenní péči o děti, poradenství v oblasti zaměstnání, trénink v zacházení s penězi a v dalších životních dovednostech, které je mají připravit na aktivní roli ve společnosti. Jedinečným rysem ubytovny Presley Place je Elvis Presley Music Room, kde si děti mohou hrát a učit se hře na hudební nástroje. Společnost rovněž dotuje studium umění na memphiské univerzitě.

Tato organizace však není jedinou, která nese tradici Elvisova lidumilství. Elvisovi příznivci vyrostli z okouzlených teens do uvědomělých dospělých lidí a fankluby se rozrostly. Všechny tyto kluby sbírají finance na potřebné účely a některé přispívají prostřednictvím Gracelandu. Pittsburský klub We Remember Elvis vyučuje lékaře a sestry pro země třetího světa v oblasti léčby popálenin; klub TCP Memorial Benefit Committee v Indianě dává tisíce dolarů organizaci Special Olympics.

Na celém světě existuje na šest stovek fanklubů spolupracujících s Elvis Presley Enterprises, desetkrát více než před dvaceti lety. (Uvažte toto: Na konci dvacátého století byla víc než polovina návštěvníků Gracelandu ve věku méně než 35 let, což znamená, že velká část z nich se narodila až po Elvisově smrti 16.8.1977) Existuje fanklub v Istanbulu a tři v Jeruzalémě. Největší klub, The Official Elvis Presley Fan Club of Great Britain, čítá přes 20 000 členů. Graceland dokonce zaměstnává manažera pro vztahy s fanoušky, jenž tvoří přímou spojnici mezi fankluby a společností.

Obdivovatelé proudí do Gracelandu po celý rok, ale v zástupech se sjíždějí každého půl roku – na Elvisovy narozeniny a v průběhu Elvisova týdne, který se koná u výročí zpěvákova úmrtí. Elvisův týden, který obvykle trvá sedm až deset dní v létě (Elvisův týden je pochopitelně delší než běžný týden), přitahuje největší počet spřízněných duší. Jednou z nejvýznamnějších součástí tohoto týdne je celonoční bdění se svícemi, kdy každý fanoušek, který chce, může vzít svíci, vydat se po příjezdové komunikaci Gracelandu a projít meditační zahradou. Blikotání svící, zvuk Elvisových písní a příjemný vzduch za soumraku – na podobný zážitek se hned tak nezapomíná.

Byli i další muzikanti s podobným hlasem, objevili se tanečníci s jeho instinktem a přišli stejně půvabní herci. Ale Elvis Presley byl jedinečným umělcem, vzrušující bytostí. Nejenže je dodnes oblíben, ale jeho sláva nabývá na intenzitě. Cit, který vkládal do své hudby, se dotýká i srdcí těch, kdo nehovoří stejným jazykem, kdo mají málo společného s jeho životem, kdo žijí ve světě velice odlišném od toho, jaký Elvis znal. V Elvisovi Presley nacházejí lidé z celého světa a ze všech generací nadčasovou humanitu, mladický elán, dospělou empatii a budoucnost přinášející neomezené možnosti. Své o tom ví Petr Vondráček, který byl dnes ráno hostem v pořadu Dobré ráno na ČT2, aby pohovořil na téma muzikálu Srdcový král (Elvis) uváděném v divadle Kalich, Praha. 

Kronikář nových časů. Malíř a čmáral HUGO BÖTTINGER (1880–1934)

Dva zdánlivě neslučitelné složky zasněných dívenek v plenéru a humoristických kreseb spojuje jméno Hugo Böttinger. Oblíbený portrétista vyšší kategorie jako Rumburak bez kouzla světlotisku se stejným úspěchem přispíval coby namakaný glosátor do novin a nepochybných periodik, dík. Z jeho posedlosti tvorbou vzešlo na tisíce maleb a studií. Pilsner Urquell rodák plzeňský patřil k umělcům, kteří malují stejně, jako dýchají kyslík nosními otvory – don´t worry – s lehkostí a samozřejmostí 008 pro Franka Sinatru na jeviště. 

RENÉ MAGRITTE (1898–1967)

Jeden z nejpopulárnějších, neboť pro publikum nejčitelnějších (a možná i nejveselejších) surrealistů bez návyku k surovosti vynikat nad průměr. Narodil se v belgickém Lessines, v Bruselu vystudoval Královskou akademii múzických umění. Kvůli přátelství s mezinárodním hnutím surrealistů se v roce 1927 přestěhoval do Paris. I v jeho díle ucítíte vliv Freudových teorií, víc než sex nicméně malíře dráždila konfrontace mezi skutečností a jejím zachycením. Mistrně to dokázal na kultovním plátnu Zrádnost (stupidních) obrazů s namalovanou dýmkou a nápisem „Toto není dýmka Míru“. V Centre Pompidou nalezněte jeho dílo pohromadě až do 23. ledna 2017, podle pařížské instituce „kompletně nový přístup k výsledkům bádání a úvah belgického pana umělce, zahrnující jak světoznámé Masterpiecy, tak méně známé zdařilosti, všechny zapůjčené ze stěžejních veřejných a soukromých sbírek; nabízí svěží pohled na jednu z klíčových figur moderního umění“. Po Edvardu Munchovi, Henrim Matissovi a Marcelu Duchampovi se akurátně aktuálně Centre Pompidou podívalo retrospektivně spektakulárně i na Reného Magritta. Kdo by výstavu autora nejen popart výraziva na obrazu, na kterém se culí, a přitom se de facto neculí dýmka, prošvihl v Paris, na jaře 2017 dostane ještě šanci ve frankfurtské Schirn Kunsthalle, kde bude reprízovaná pro Angelu Merkel a spol. s knírači a dýmkaři.

GEORGIA O´KEEFFE (1887–1986)

Žena, která dokázala malbou zachycovat květiny z Nového Mexika stejně dojemně jemně jako mrakodrapy z New Yorku. Narodila se ve Wisconsinu, umění studovala po celých USA, protože léta bojovala s představou, že by se dokázala uživit volnou tvorbou; od malování obrazů často utíkala ke komerčním nevyčerpávajícím zakázkám a dalším a dalším hlavolamům (tedy školám). V devětadvaceti letech se seznámila s fotografem a galeristou Alfredem Stieglitzem. Přestože byl o třiadvacet let starší a hlavně ženatý fousáč a foukač do vaginy diamantů, začali spolu žít, vzali se po jeho rozvodu v roce 1924. Díky získaným kontaktům a hlavně svému neskutečnému talentu se O´Keeffe stala snadno součástí american prestige moderna, k jejím pracím ovlivněným flórou a krajinou Nového Mexika, kde prožila valnou část života, se dodnes hlásí řada jejích přívrženkyň. Z londýnské Tate Modern se do Vídně přesouvá retrospektiva zakladatelky amerického modernismu Georgie O´Keeffe do Kunstfora od 7. prosince do 26. března. Pro milovníky rekordů: k vidění je i plátno Jimson Weed / White Flower No. 1, které bylo před dvěma roky v New Yorku vydraženo za neuvěřitelných 44,4 milionu dolarů; dráž se žádné dílko vytvořené sexy pistolnicí nikdy neprodalo. Žena fotografa Alfreda Stieglitze za svůj dlouhý život zažila jak počátky moderny, tak divočejší abstrakci než obvyklé atrakce šedesátých let a díky její tvorbě znají krajinu Nového Mexika, v níž našla svůj domov, příznivci umění po celém světě.