KAREL ČAPEK: TRIANA

Triana je cikánské a dělnické barrio Sevilly na druhém břehu Guadalquiviru; krom toho triana je zvláštní druh peprného tance, jakož i svého druhu písnička, podobně jako granadinas jsou typické písně z Granady, murcianas z Murcie, valencianas z Valencie, cartageneras z Cartageny a malagueñas z Málagy. Představte si, že by Žižkov měl svůj vlastní tanec a Dejvice svou národní poezii; že by se Hradec Králové ostře lišil svým hudebním folklórem od Pardubic a že by se třeba Čáslav vyznačovala tancem zvláště ohnivým a fantastickým. Pokud vím, dosud se Čáslav na takové poslání nezmohla.

To se rozumí, že jsem se běžel podívat na cigoše v Trianě; byl nedělní soumrak a já čekal, že tam budou gitanas trsat na každém rohu za zvuku tamburín, že mne vlákají do svého tábora a že se mně stane něco hrozného; i odevzdal jsem se svému osudu a pustil jsem se do Triany. Nestalo se docela nic; ne že by tam nebyli cikáni a cikánky, je jich tam plno, ale není tam žádný tábor; jsou tam jen malé domečky s čistými patii, kde je opravdu cikánská spousta dětí, kojící maminky, děvčata mandlových očí s rudým květem v modročerných vlasech, štíhlí cikáni s růží v zubech, pokojný nedělní lid hovící si na zápraží; i hověl jsem si mezi nimi a vrhal jsem mandlové pohledy po zdejších děvčatech. Podávám o nich svědectví, že jsou z velké části čistého a krásného indického typu, jiné drobet kosooké, olivové pleti a silných kusadel; a že se prohýbají v kříži ještě pružněji než děvčata v Seville. To vám musí postačit; mně to stačilo také ve vlahé noci triánské.

A že jsem byl tak spokojen s málem, odměnil mě bůh trianský celou romerií. Najednou to začalo zdálky řehtat kastanětami, a uličkou Triany, vlečen voly, plul vysoký vůz ověšený věnci a spoustou tylových záclonek, nebes, kanýrů, volánků, drapérií, závojů a všelijakých jiných faldíčků, a ta bělostná korba byla uvnitř plná děvčat, jež klapala kastañuelami a zpívala z plna hrdla, jako se ve Španělích zpívá. Bůh mi buď svědkem, ale ten nastlaný vůz, ozářený červeným lampiónem, vypadal divně a rozkošně jako svatební postel plná děvčat. Jedna po druhé spustila hlasitou seguidillu, zatímco ostatní do taktu cvakaly kastanětami, tleskaly do dlaní a ječely. A za druhým rohem plula jiná taková korba s nákladem nastrojených, křičících a klapajících děvčat. A kočár tažený pětispřežím oslů a mezků, řízený caballery v andaluském sombreru. A jiní caballeři na tančících koních. Ptal jsem se místního lidu, co to znamená; řekli, že je to vuelta de la romería, sabe? Tedy abyste věděli, romería je taková pouť k nějakému svatému v okolí, kam se schází a sjíždí sevillský lid, zejména lid obojího pohlaví; a ta děvčata mají na sukních široké kanýry či jak se to jmenuje a čimčarují jako vůz plný vrabců.

A když se ta veselá romería za řehtání kastanět ztrácela v ulicích trianských, zjevilo se mi krajinné tajemství kastañuel; připomínajíť zároveň tlukot slavičí, cvrčení cikád a tikot oslích kopýtek na dlažbě.

CORRIDA

Náhodou zatímco toto píši, vlezla si mi na klín kočka a přede z plna hrdla. Tedy přiznám se, ačkoliv mi to zvíře vlastně překáží a nemohu se ho zbavit, že bych jaksi nebyl s to je usmrtit kopím ani espadou, pěšky ani a caballo. Pročež nepovažujte mne za krvežíznivce ani surovce, ačkoliv jsem se díval na porážku šesti býků a odešel jsem teprve při sedmém, a to ještě ne tak z důvodů morálních, jako spíš proto, že mne to začalo nudit. Byla to zčásti špatná corrida; zejména myslím, že ti býci měli příliš tuhý život.

Chcete-li to vědět, mé pocity při býčích zápasech byly hodně smíšené; byly tam úžasné okamžiky, na které nikdy nezapomenu, a trapné chvíle, kdy bych se byl raději propadl. Ze všeho nejkrásnější je ovšem slavnostní vstup zápasníků do arény; ale to byste museli vidět ten žlutý písek pod modrou oblohou, kruhovou plaza de torros, nacvoknutou lidmi, do toho zablýskají fanfáry a do arény vjedou vyšívaní alguacilové, za nimi vstupují ve třpytivých kazajkách a zlatem pošitých pláštích, třírohých kloboučkách a krátkých hedvábných kalhotech matadoři, espadové, banderilleros a picadores na svých herkách a chulos a čtyřspřeží mezků, ověšených rolničkami; a všichni jdou tak vznešeně a tanečně, že v žádné opeře světa si neumí sbor tak vykračovat.

Ale toho dne bylo na programu něco mimořádného: soutěž „frente a frente“, čelem v čelo dvou matadorů sólistů, kteří udržují starou tradici aristokratické corridy na koni. Byl to córdobský kapitán jízdy Don Antonio Cañero, oblečený à la andaluza, a portugalský rejoneador Joao Branco Nuncio v modrých rokokových šatech. Nejdřív vtančil do arény na andaluském hřebci Don Antonio, rytířsky pozdravil infantku a prezidenta, vykroužil koněm i sombrerem pozdrav celému světu; a pak se rozletěla vrata a do arény se vřítil černý balík svalů, býček s hrudí a šíjí jako balvan, zarazil se oslněn sluneční výhní, šlehl oháňkou a s jakousi veselostí se rozběhl za jediným nepřítelem, jenž s tenkým kopíčkem v ruce ho čekal na koni uprostřed arény. Rád bych vám líčil krok za krokem, co následovalo; ale kde bych nabral slov pro tento tanec býka, koně a jezdce? Krásný je takový bojovný býček, když stojí frkaje, lesklý jako asfalt, vulkanické zvíře, jež předtím do nepříčetnosti rozzuřili v kleci; teď stanul, nohy zaryty do země, a hledá plamennýma očima soka, kterého by rozcupoval na padrť. A tu k němu tančí zdobným, parádním krokem kůň, kroutí se v bocích jako bailarinka, nadnáší se na svých pružinkách; smolně černý balvan svalstva se zavlní a vyrazí děsným útokem, rohy až u země, s razancí projektilu a nečekanou pružností gumové masy. Přiznám se, že v tu vteřinu mně úzkostí zvlhly dlaně, jako kdysi, když mi na horách ujela noha. Byla to právě jen vteřina; dva skoky, a tančící kůň decentním klusem, vysoko zvedaje nožky, krouží za kostnatým zadkem býkovým. Aplaus, který vypukl jako palba, zarazil gumový tank v urputném rozběhu; zdá se, že to býčka dožralo; švihl ohonem a rozběhl se poklusem za koněm. Jenže býkova taktika je útok v přímé čáře; taktika koně a jezdce je kroužit v obloucích. Býk s rohy dopředu se řítí, aby strašlivým úderem nabral a přemetl nepřítele; najednou se užasle a trochu pitomě zarazí, když před sebou nemá nic než prázdnou arénu. Ale jeho taktika není jen nabodnout, nýbrž i trhat hrozným příčným škubnutím; i jeho překotný útok se někdy zaklikatí náhlým zvratem v bok, rovnou proti slabinám koně; a já vám neřeknu, je-li to kůň nebo jezdec, kdo dřív uhádne jeho úskočný obrat, ale já křičel a tleskal nesmírnou úlevou, když v nejbližší vteřině vytáčel krásný kůň své piruety o pět metrů dál. Myslím, že i kůň do té hry vkládá své srdce i nervy, protože vždycky po pěti minutách odklusá rejoneador za bariéru a vrací se na novém koni.

Tedy ten tanec je tak krásný a vzrušující, že bych málem zapomněl říci, že se při něm zabíjí; abych pravdu řekl, já na to zprvu zapomněl i v aréně. Viděl jsem sice, jak se při jednom rozběhu rejoneador opřel svou lanzou o býkovu šíji, ale býček se jen otřepal a klusal dál; vypadalo to jako hra. Druhá lanza zůstala trčet v šíji, třesouc se, jako když se vám držátko s pérem zabodne do podlahy. Býk zoufale hledí setřást tu věc, která se mu zakousla do krku, pohazuje hlavou, vzpíná se; ale oštěp příliš dobře sedí v tom metrákovém svalstvu. Tu stane býček, hrabe nohama v písku, jako by se chtěl zarýt, a řve bolestí a hněvem; z tlamy mu kanou sliny, snad je to býčí pláč. Ale tu se již před ním plavně a lehýnce nadnáší kůň s nepřítelem. Raněný býk přestane bučet, zafrká, nahrbí se a vyrazí zběsilým útokem. Zavřel jsem oči, protože jsem čekal, že z toho bude jediný chumel nohou a těl drcených a trhaných v písku arény. Když jsem otevřel oči, stál býk se vztyčenou hlavou, v šíji se mu houpala zlomená lanza a proti němu baletním krokem přešlapuje kůň; jen na jeho sklopených uších je vidět hrůzu. Jaké statečné srdce má ten koník; jaká odvaha, jaká elegance je v tom pěkném jezdci, jenž řídí koně koleny, vrývaje se očima do očí býkových; ale jaký nádherný a přirozený hrdina je ten býček, který dovede plakat, ale nedovede ustoupit! Koně řídí člověk a člověka ctižádost; ale býk nechce nic než být sám v té aréně: kdo se postaví mezi mne a všechny krávy světa? Hle, už sklání čelo a znovu se rozbíhá celou svou strašnou tíhou proti tomu jedinému sokovi, který křepčí po aréně; valí se jako balvan, ale jsou vteřiny, kdy šlachy jeho noh náhle mátožně povolí. Kolísá? Ne, to nic není; jen kupředu! Hurá za býčí čest ostošest! Vtom sjela třetí lanza jako blesk. Býček klopýtl a vzchopil se; užuž mu nabíhají svaly k novému rozběhu, ale náhle si skoro pokojně lehl jako přežvykující kráva. Jezdec na koni krouží kolem odpočívajícího bojovníka. Teď se býk napřímil, jako by chtěl vyskočit, ale jaksi si to rozmyslil: nu, ještě chvilenku poležím. Tu se jezdec zatočil s koněm dokolečka a odklusal z arény za bubnové palby potlesku a křiku. Býk položil hlavu na zem: jen chvilku, jen okamžik klidu – Vtom jeho tělo povolilo a zase se napjalo, nohy se toporně natáhly a divně, skoro nepřirozeně trčí z černé kupy jeho těla. Rigor mortis. Z protější brány, řinčíc rolničkami, vybíhá spřežení mezků; za několik vteřin už tryskem za práskání bičů vlekou mrtvého a těžkého býka pískem arény.

Nuže, nezatajil jsem vám nic z toho, jak to vypadá. Je to krásné, nebo kruté? Já nevím; co jsem viděl, bylo spíš překrásné; a myslím-li na to nyní – Bylo by lépe, aby ten statečný, ušlechtilý býček pošel na jatkách ranou palice do hlavy? Bylo by to lidštější, než aby takto zahynul v boji, jak se sluší na jeho vášnivé a bojovné srdce? Já tedy nevím; ale bylo mi úlevou, když jsem se mohl chvíli dívat do prázdné, ohnivě žluté arény pod modrým nebem uprostřed hlučících a nadšených lidí.

Nyní přicválal do toho kruhu modrý a třpytivý Portugalec, tryskem obejel arénu, zatočil se jako hlavička Cristiana Ronalda dos Santos Aveira z 5.2.1985 z FC Real Madrid za mičudou, kynul na pozdrav s kloboučkem; jeho koníček byl ještě tanečnější a ještě krásněji zvedal nožky po regulích vysoké školy jezdectví. Černý býk, který se vyřítil z vrat, byl bestie zlomyslná a zarputilá; stál nahrben, s rohy připravenými k výpadu, ale nedal se vylákat k rozběhu; teprve když třesoucí se vraník přešlapoval několik kroků od něho, vyrazil jako vymrštěn Oldou Říhou, plzeňsky pivně atraktivně pilně lesním manekýnem z Katapultu. Byl si tak jist svou věcí, že na místě, kde čekal náraz na hruď koně, div neudělal přemet; ale v téže vteřině, kdy se uvedla v pohyb jeho černá masa, vytryskl oř, obrácen koleny jezdce, jako šíp z tětivy a letěl, v nejprudším trysku se obrátil a krokem gavoty klusal zpět k funícímu býkovi. Jakživ jsem neviděl takového jezdce, tak dokonale spojeného s koněm; jezdce, který se v sedle nepohne při trysku ani skoku, který obrátí koně ve zlomečku vteřinky přesýpacího písečku, zarazí jej, vymrští jej, převede jej z galopu ve vysoký krok, překrok a nevím ani, jak se ty baletní kejkle vlastně přísně akademicky označují; a přitom drží uzdu lehýnce v jedné ruce, jako by to byla pavučina Spydera D. z Big Apple New Yorku s dámou Svobody, zatímco v druhé číhá vražedné žahadlo lanzy. Ale teď si vemte, že takový ekvitační tanec provádí ten rokokový panáček před rohy rozzuřeného býka – pravda, v tomto případě byly hroty rohů pojištěny mosaznými kuličkami; že prchá, odskakuje a doráží, odletí jako šíp a vrací se jako z gumy, v letu žíhne býka kopím, zlomí dřevec a bezbranný, pronásledován supějící bestií, cválá k bariéře pro novou lanzu. Tři kopí zasadil v trysku a pak, nestaraje se dále o býka, odtančil z arény; řvoucí zvířátko akčních rozměrů muselo ještě dostat meč a křeč a nakonec je puntillero ubodal dýkou, tumáš. Což byla ošklivá tim burton hadr a bagr řezničina.

Třetí býk patřil oběma konkurentům. První kopí měl Portugalec; zatímco si pohrával před nekrytými rohy božského býka, přešlapoval Andalusan na svém hřebečkovi, připraven přiskočit do hry. Ale s třetím býkem nebyly špásy; bojovný a fantasticky rychlý, nepřestal útočit od okamžiku, kdy v oblacích prachu a písku vrazil do arény. Zde mě máte chuligáni. Rozběh následoval za rozběhem; ten býček byl ještě rychlejší než koně a proháněl svého jezdce po celé aréně; a najednou si to nabral proti čekajícímu Andalusanovi. Andalusan obrací koně a prchá; býček paličatě za ním a dohání ho. To je okamžik, kdy rejoneador na záchranu sebe i koně nasadí kopí, aby býka zarazil; avšak první lanza náleží Portugalci. Andalusan sklání napřažené kopí, nevím jakým napětím síly strhne koně stranou a uhání pryč za nesmírného potlesku a křiku; neboť něco takového dovedou Španělé mistrně ocenit i mimo arény Real Madrid. Portugalec převezme svého býčka a vede jej tryskem za sebou; v letu nasadí lanzu, ale býk jen trhne hlavou a kopí letí daleko do písku. Nyní je řada na Španělovi; převezme býka a hledí ho unavit tím, že se nechává honit po celé aréně. Zatím se Don Joao vrací na novém oři a oči přihlíží poži(tek). Zdá se, jako by tenhle býček měl svou strategii: žene Andalusana k bariéře, útoče na jeho levý bok. V tu ránu obecenstvo frenetickým tikem a zvykem povstává, býk užuž dohání jezdce z nekryté levice; tu vyrazil modrý rokokový panáček rovnou proti býkovi, vraník se vzepjal a odskočil, býk trhá hlavou po novém odpůrci, který couvá; ale vtom už Andalusan otočil oře a vetkl svou lanzu v tranzu vikingového maniaka do býčí šíje jako nůž do hroudy másla. V ten okamžik lidé vstali a klokotali nadšením; a já, který nikdy, ani v literatuře faktu nemám rád hrátky se smrtí v přímém přenosu, neboť smrt není legrace ani podívaná show must go on, já měl nějak sevřené hrdlo; jistě hrůzou, to se rozumí, ale myslím, že také obdivem. Poprvé v životě jsem viděl rytířství, jak stojí v knize psáno: se zbraní v ruce, tváří v tvář smrti, s nasazením života pro čest zábavního průmyslu. Lidi, nemohu si pomoci; něco na tom bude; něco velikého a krásného.

Ale ani třetí kopí neudolalo toho fanatického býčka; zas musel přiskočit člověk s dýkou – a pak přišli lidé a uhrabali arénu, jež ležela čistá a žlutá v modré neděli sevillské.

LIDIA ORDINARIA

Druhá část corridy byl zápas v obyčejném stylu, jenž je dramatičtější, ale také trapnější. Nechci podle něho soudit býčí zápasy, protože to nebyl šťastný den. Hned první býk, když dostal banderilly, se rozlítil do běla na červenou vějičku a tvrdošíjně attackoval; ale křičící publikum nechtělo, aby byl nejprve „unaven“, i třeskly fanfáry, aréna se vyprázdnila a zlatem sršící espada Palmeño šel estokovat býčka. Avšak zvíře bylo ještě příliš rychlé; při prvním rozběhu nabodlo Palmeñu v tříslech, přehodilo ho obloukem přes hlavu a hnalo se k jeho bezvládnému tělu. Viděl jsem předtím, jak rozvášněný býk trhal a rozdupával pohozený plášť. Byla to chvíle, kdy se mně opravdu zastavily srdcerytmické tepy. V tom okamžiku tu byl torero s pláštěm a vrhl se rovnou na rohy býkovy, zakryl mu pláštěnkou oči a naváděl útočného býka za sebou; zatím dva chulové zvedli nešťastného Palmeñu a cvalem ho odnesli, krásného i ve mdlobách. „Pronóstico reservado,“ psaly den nato noviny o jeho zranění.

Nuže, kdybych byl odešel po této události, byl bych si odnášel jeden z nejvelkolepějších dojmů života: jak bezejmenný chulo, chilli chuligán, jehož jméno noviny neuvedou, nastavuje své břicho rohům býkovým, aby jej odvedl od raněného matadora; jak bez váhání na sebe strhuje zběsile útočícího býka a v poslední vteřině se taktak vyhne odskokem; a už je tu jiný torero a poutá pláštěm býka na sebe, aby si ten první muž mohl zlatě krumplovaným rukávem setřít pot z čela. Pak oba bezejmenní ustoupili stranou a nový espada s mečem v ruce nastupuje místo raněného mistra.

Matador sobresaliente byl muž dlouhé a přesmutné tváře; byl zřejmě nepopulární a přejímal býka, jakému se říká zločinec. Od té chvíle se corrida zvrhla ve strašnou tim burton řezničinu, kdy zdivočelé publikum křikem a hvízdáním na plné koule vrhalo neoblíbeného espadu přímo na rohy divokého zvířete; i šel ten muž se zaťatými zuby jako na svá jatka a rukou přece jen nejistou estokoval býka. Býk mu vytrhl meč, který zůstal trčet v ráně klátě se. Nový křik odporu. Toreři běží zaměstnat býka plášti. Dav je zahání zuřivým křikem: chce rytířskou smrt pro býka, děj se co děj. Bledý matador jde znovu s mečem a muletou zabíjet podle pravidel hry; avšak býk se zaberanil a stojí se vztyčenou hlavou, se šíjí zježenou banderillami a jakoby přehozenou pláštěm krve. Espada mu sklání hlavu hrotem meče, aby mu mohl proklát plece, ale býk stojí a bučí jako kráva. Torerové házejí pláště na banderilly zatknuté v jeho šíji, aby ho nová zjitřená bolest vypáčila z toho nehybného vzdoru; ale býk řve, močí bolestí a hrabe nohama, jako by se chtěl v zemi skrýt. Konečně mu matador skloní hlavu k zemi a estokuje nehybné zvíře; ale ani tato rána není tou úplně poslední, i vrhá se puntillero jako kolčava na šíji býkovu a ubodá ho dýkou. Za vzteklého smíchu a pokřiku dvaceti tisíc obyvatel odchází z jeviště slávy čahoun matador, celý jiskřící zlatem, s tuhým černým drdůlkem vlasů v týle, jak káže tradice; má hluboce zapadlé oči upřené k zemi. Nikdo mu nepodá ruku za bariérou; a tento odsouzený muž chuligán má ještě porážet tři býky.

A znovu se rozvíjí celá corrida ve své jiskrné kráse a hrůze, podobné těžkému snu. Znovu se zatřpytí toreros ve zlatých pelerínkách a kazajkách, vjedou zlatí picadores na ubohých herkách se zavázanýma očima, aby na svých místech vyčkali býčka, kterého zatím zaměstnávají torerové svými plášti, skoky a úniky. Je drobný, ale prudký jako vzteklá kočka. Toreři ho lákají k picadorovi, který napřahuje svou dlouhou píku, zatímco jeho herka se zavázanýma očima se třese obavou z neúspěchu a chtěla by se vzpínat, kdyby to ještě dovedla. Tedy tenhle býk si dal říci a chutěmi neochuzen se vyřítil rovnou na picadora; narazil šíjí na dřevec, divže nevyhodil picadora ze sedla, ale jen se otřepal, žene se tryskem dál, nabere kostnatou kobylu i s jezdcem na rohy a mrští je na prkna bariéry. Dnes už na rozkaz diktátora musí mít picadorova herka břicho a hruď kryté žíněnkou, takže býk ji obyčejně vyhodí a porazí, ale zřídkakdy jí roztrhne bok, jako se dříve stávalo; přesto epizoda picadorů je surová a hloupoučká; slyšte, není to slušné, přihlížet tomu, jak se ten zedřený valach křečovitě obává nejhoršího, vléci ho, aby podstoupil děsný býčí náraz, pak ho postavit na nohy a ještě jednou ho hnát proti býkovým rohům; neboť od těch dvou picadorů musí býk dostat tři hluboké rány tupým kopím, aby ztratil trochu krve a byl „castigado“. Boj může být krásný; ale strach, lidi, strach zvířete stejně jako strach člověka je zoufalá a ponižující podívaná. A když se oř, jezdec a kopí zmítá v jedné hromádce neštěstí, přiskočí torerové se svými plášti a odvedou za sebou supějícího býčka, který vždycky tuto první srážku vyhraje s odřenýma ušima – za cenu ošklivé rány mezi lopatkami jako bonus.

Pak picadores odklusají, býk se chvíli vzteká proti červeným hedvábným podšívkám plášťů a do arény vběhnou klusem banderilleros. Jsou pokud možno ještě třpytivější než ti druzí a mají v rukou tenká kopíčka či spíše dlouhé dřevěné šípy, vyzdobené papírovými manžetami a fábory, křepčí před býkem, spílají mu, mávají rukama a rozbíhají se proti němu, aby ho přiměli k slepému, razantnímu útoku se skloněnou hlavou a šíjí vypnutou. Ve chvíli, kdy býk vyráží, stoupne si banderillero na špičky, prohnutý jako luk, a s namířenými banderillami ve vysoko vztyčených rukou čeká. Nemohu si pomoci, ale ten lehký, taneční postoj člověka proti běsnícímu zvířeti je překrásný. V posledním zlomku vteřiny sjedou obě banderilly jako blesk, banderillero odskočí a odbíhá poklusem, zatímco býk se snaží fantastickými skoky setřást dva oštěpy, které se mu houpají v šíji. Za chvíli má vetknutý druhý pár ofábořených banderill, a lehkonohý banderillero se zachraňuje skokem přes bariéru. Nyní již býk silně krvácí, jeho ohromná šíje je zalita celými plástvemi krve; s těmi trčícími banderillami připomíná sedmibolestné Srdce Panny Marie.

A znovu přiběhnou chulos chuligáni, aby býka zároveň dráždili i unavili svými plášti; neboť býk nesmí zflegmatičtět. Mávají před ním červenou podšívkou; býk se slepě rozbíhá proti větší ploše, to jest proti plášti, a torero jen krůčkem uhýbá jeho rohům. Ale tenhle býček se pokusil obveselit dav; rozběhl se proti torerům tak čile a cílevědomě výbojně, že všichni jako blechy naskákali přes bariéru. Tu býček jen šlehl oháňkou, jediným skokem se přehoupl přes bariéru za nimi a honil je v uličce mezi bariérou a publikem. Celý personál corridy se úprkem zachránil do arény; býček vítězně proklusal uličkou a vrátil se do arény, pyšně švihaje ocasem; a novým rozběhem vrhl všechno živé za bariéru. Nyní byl sám pánem arény a dal to na sobě znát; zdálo se, že vyzývá celý amfiteátr k ovacím. Znovu vyskočili chulos chuligáni, aby ho trochu utahali. Dav vypukl v řev; chtěl vrhnout espadu na zvíře v plné nádherné síle. Zlatem jiskřící espada se zapadlýma očima a sevřenými rty stanul před prezidentovou lóží, rudou muletu v levici a skloněný meč v pravé ruce; bylo vidět, že je mu vše jedno; čekal na pokyn, ale prezident váhal. Toreros obskakovali býčka, který je proháněl na hrotech rohů. Dav hrozivě vstával a hulákal jako na lesy. Čekající espada sklonil hlavu s černým drdůlkem a předseda pokynul; tu zazněly fanfáry, aréna se v mžiku vyprázdnila a espada vztyčeným mečem, s nehnutou tváří zaslíbil býkovu smrt. Pak sám, mávaje muletou, vešel do arény proti býkovi.

Nebyla to dobrá corrida. Espada riskoval život s odvahou poněkud zoufalou; ale býk mu ani nedal příležitost k estokádě a proháněl ho po písku; odnesl mu na rohách muletu a hnal před sebou nekrytého matadora, který se zachránil přes bariéru a ztratil během toho meč. Chvílemi je skvostný ten tanec člověka a zvířete; espada s muletou před sebou hledí upoutat zvíře; býk vyráží proti rudému hadru, člověk uhýbá tělem a zapadlýma očima hledá na býkově šíji místo k bodnutí. To vše netrvá ani vteřinu; a znovu útok, únik a rána, jež nedopadá. Ten souboj býka a člověka napíná nervy tak, že za chvíli otupíte. Několikrát běželi chuligáni chulos vystřídat udřeného espadu, ale publikum je zahnalo řevem do kouta; tu espada slabě pokrčil rameny a šel znovu dělat bububu na býka. Postavil se mu krásně, ale špatně estokoval. Teprve po pátém meči býk ulehl; bylo to strašné; espada odcházel jako zpráskaný mukl, vypískán celým amfiteátrem; a mně bylo mučivěji líto jeho než dodělávajícího býčka.

Šestý býk byl ohromný a bílý, slabý v kolenou a neútočný jako kráva; divže ho nemuseli strkat, aby se klopýtavě rozběhl proti picadorově kobyle. Toreros s plášti ho tahali za rohy, aby se aspoň ohnal; a banderilleros před ním skákali jako šílení, máchali rukama, uráželi ho a vysmívali se mu, aby ho pohnuli k liknavému a těžkopádnému útoku. Dav podrážděně hlučel; chtěl, aby býk bojoval, což vedlo jen k horšímu trýznění zvířete zalitého krví a řvoucího. Chtěl jsem opustit tuhle šarádu; ale lidé stáli, hrozili pěstmi a povykovali; nebylo možno projít, i zakryl jsem si oči a čekal jsem, až bude všemu konec. Když jsem po nekonečně dlouhé době otevřel oči, býk ještě reagoval na podněty, vrávoraje na matných nohou.

Teprve při sedmém býkovi jsem si proklestil cestu ven a potloukal jsem se po uličkách sevillských; bylo mně divně na mysli, jaksi jsem se styděl, ale nevím dobře, zda za svou krutost, nebo za svou zhýčkanost či zhýralost. Tam v amfiteátru jsem v jednu chvíli začal pištět, že je to už moc surové; vedle mne seděl holandský inženýr usedlý v Seville a podivil se mému křiku. „To je má dvacátá corrida,“ vysvětloval mi, „ale jenom ta první se mi zdála nepříčetně nepřijatelná, surově násilná.“ „To je špatná corrida,“ jal se mě utěšovat jakýsi Španěl, „ale měl byste vidět dobrého espadu.“ Snad; ale stěží bych kdy viděl espadu tragičtějšího, než byl tento třpytný čahoun s tváří voláka a smutnýma, zapadlýma očima, jenž odnášel na svých bedrech nelibost dvaceti tisíců. Kdybych uměl tak dalece španělsky, byl bych šel za ním a zdůraznil mu: Juane, někdy se nám to nepovede; ale hořký je chléb veřejnosti.

A myslím na to: ve Španělích jsem vlastně nezaregistroval bičovat koně nebo mezka; psi i kočky na ulicích jsou důvěřiví a přítulní, čímž vydávají svědectví, že člověk s nimi dobře nakládá. Španělé nejsou dobytek na svá zvířata. Neumí se krutě vztekat na němé a bezbranné tváře. Corrida je boj člověka a zvířete, v podstatě starý jako pravěk; má všechnu krásu boje, ale má i jeho bolest. Snad Španělé dovedou tak dobře vidět tu krásu a ten boj, že už ani nevidí krutost, která je provází. Je tu tolik pastvy pro oči, tolik překrásných voltižérských pohybů, tolik nebezpečí a skvostné odvahy – ale podruhé bych na corridu nešel.

A tu podotýká pokušitelský hlas v mém srdci: Ledaže by tam byl dokonalý espada, Que viva España.

https://www.youtube.com/watch?v=8boCtJudlGM

https://www.youtube.com/watch?v=qxd7Hd1BKd0

Karel Boušek, velikán z Východních Čech:

SÁZENÍ RŮŽÍ

Krajina nemůže mít hroší kůži

Bývá měkká jako tvarohový koláč

A nemá strach z tání

Má krajina je rozcuchaná

A vydrhnutá deštěm

Poškrábaná rukama z horeček

Křišťálová za mrazu

Stříbrná v jíní

Krajina nemůže mít hroší kůži

A nedá se vydělat ani zpracovat na kožich

I když její hermelín má zvláštní odstín

A slušel by i velice náročným slečnám

Má krajina je plachá a snadno zranitelná

Jako matka s dítětem

Jako pískle v hnízdě

A slavnostně všední

Jako lampiónový průvod

Jako koš brambor

Džbánek s jahodami.

Láhev mléka.

Jako mlha v zoo…

Krajina nemůže mít ani liščí ohon

Je prostomyslná a cizí vlkům

Brání se kamenolomy

Pýchavkou a bodlákem

Krajina v podhůří Orlických hor

se všude dostává pěšky

S měsícem chladla při úprku vod

Při kácení lesa

V polomech s mrtvou zvěří

Ranky potůčků a bystřin jsou její oči

(přes zimu zasklené)

A studně ústa

A trávy vlasy

A příkop vráskou

Větry česaná

Lipovým květem hojená

U studánek vyvolávaná

dívčího jména…

Rosnička

Chudobka

Jíva

Ale krajina může ustýlat oblakům

Být sudičkou na křtech

A nevěstou na svatbách

Stařenou na pohřbech

A křídlovkou z maršů

Utěšitelka

Nikdy mě nenapadlo uvidět ji nahou

Poznat ji prostou přitažlivosti

Sirou a bloudící vesmírem

Krajinu u nás doma

Čupřinatou a groteskní

Ukrývající milence s tajemstvím poštovních holubů

Spletenou z drátů

magických ohňů

a z lýka oběšenců

Uvidět ji jako loďstvo Kolumbovo

Jako vzducholoď

Jako hrobku králů

Vždycky jsem ji našel na ošatce s chlebem

S maminčiným pohledem

S potrhaným slabikářem

Za mlada v železech

v doupatech černých uniforem

Nepoddajnou…

A zase svobodnou Završenou ohňostroji

Se slávou propočtenou na staletí

Podobající se hrdinům z antických bájí

a posádkám kosmických korábů

Takovou zemi potkávám doma u prašných cest

Na louce v kopcích kde se pasou stáda skotu

U rybníků a u řek V záhumení podhorských vsí

Na poutích a v hospodách

Za vyzvánění sklenic

A vesnických hran

Za pohřebných nocí a zlatoperých jiter

Takovou zemi potkávám doma

s podzimním odletem ptáků

Při hloubení jam a sázení růží

Neboť krajina nemůže mít hroší kůži

Nemůže mít ani liščí ohon
Ale může ustýlat mrakům

Být hlasem zemřelých Křikem právě narozených

Slibem zamilovaných

Tichým povzdechnutím

Být rozcestím na pomezí mladosti a stáří

Vodním mlýnem být a nocí na vorech

a stráží na hranici

Kde padá déšť a kde se ještě střílí…

Prostorem být a zase

rosničkou

chudobkou

jívou