WALT ELIAS DISNEY (= NEBYL NIKDY DIVNEJ NEBO DĚSNEJ, NATOŽ ÚZKOSTLIVĚ TAK NĚJAK PŘÍSNEJ) ☼ 5.12.1901 CHICAGO ۞ 15.12.1966 BURBANK, CALI, USA Nejokopírovanější Američan všech dob? Mladík jako Radim Hladík, ne od slova hlad, ale hladit prstoklad na struně a pointu až na uchu. Prima sígr, tak by se dalo charakterizovat možná dědictví jednoho, spjaté s dětstvím každého z nás. Vždyť díky jemu žije nepochopený, stále o IQ žadonící deficit kačera Donalda s nervy jako z oceli, myšák Mickey, „tvrdý chlapík lamželezo“, jenž vítězí i v sebeabsurdnější pointě, pes Pluto i srneček Bambi. Budoucí král kreslené pouťově poutavé grotesky se narodil v Chicagu poblíž burlesky jako čtvrté pozorné dítě tesaře irsko–kanadského původu. Rodiče už živili Herberta, Raymonda a Roye. Když táta Elias Disney přišel ve Větrném městě o zdroj výdělku mrtvejch prezidentů na ruku, odjeli na farmičku v širých dálavách, jejich epicentrem bylo Kansas City. Ale i zde bylo tak málo příležitostí se uplatnit, že dva nejstarší bratři v triku utíkali honem zpátky do Chicaga. Walta, zatím benjamínka spořádané american cookies milky way family, poutala láska k přírodě, ke zvířátkům, k němým tvářím. Jeho život, to byly ochočené slepice, králíci z kloboučnického uličnictví, pohublá kravka a přísný pes. Jednoho dne koupil táta ochočenou prasnici se selátky. Ovšemže nové strávníky dostal na starost Waltík. Hele Waltíku, běž si hrát s prasátky a neruš nás od práce, no takže je rád vodil opláchnout k říčce a také je zvěčnil – křídou na stěny stáje a stodoly. Honorářem byl výprask od farmáře, neboť „ty jeden uličníku uličnická už zase marníš čas a zanedbáváš tohle naše gruntovní bohatství“. Zato teta Maggie kluka v jeho pohnutkách chápala a dokonce mu koupila pastelky. Painted World, Love of 7 Colors. Walt kreslil ještě usilovněji a stále kvalitněji i pro dospělé znalce. To byla sláva, když si u něho místní lékař Sherwood (tohle drahocenné příjmení prý neobdržel asi jen tak od osudu náhodou) objednal „portrét“ koně, na němž rajtoval za venkovskými pacienty, případně za slečinkami inkognito. Walt Elias Disney si po půl století rád zavzpomíná: Tehdy jsem dostal první zakázku a odměnu pět centů. Zato fotřík Elias Disney neměl štěstí v podnikání. Hospodářský grunt mu prodali v dražbě za směšný mrzký peníz. Tentokrát se usadili v epicentru Kansas City s tím, že budou prodávat cukroví na zoubek. Posledním podnikatelským pokusem táty Disneye bylo zřízení trafiky s novinami a s bulvárem. Synové Roy a Walt začali nabízet zaručeně napínavý Morning Star a zaručeně nezbytné Sunday Times. Walt, jehož vášní bylo kreslení, měl na rozdíl od otce i podnikatelské nadání. Za dvacet, třicet let bude patřit k nejvyspělejším boháčům chudé Ameriky. Teď se ještě spokojil s reklamními plakáty. Jeden si objednal holič frajer ze sousedství a slíbil „Mistrovi“, že ho bude stříhat frajersky elegantně zadarmo. U vlastní rodiny však mělo jeho umělecké cítění jen minimální váhu. Pokus vyzdobit stěny pokoje freskami mu vynesl několik hej chlapče, pocem, výchovných? pohlavků!!! Elias Disney byl přísnej primitiv, který holt věřil na řeč a křeč řemene. Bez peněz ani do hospody za lepším nelez, bez práce nejsou koláče a prachmizerně se pak rozjímá o lidských a vůbec duševních potřebách, a tak Walt k roznášení novin a nabízení plakátů přibral čištění pohřebních vozítek. Občas se z toho smrtelně nudného zpracování pracovní doby šel také bavit a skotačit. Třeba tím, že v pohřebním vozidle napodoboval mrtvé příšery a ve vhodné chvíli tenhle patřičně našminkován pobuda prudce vylítnul, aby vylekal kolemjdoucí bábrlinky, chápete jeho cynismus? To je dneska ale mládež, co? Zanedlouho se nechal najmout za prodavače limonád a burských oříšků u železniční společnosti. Cestoval na trase Kansas City–Chicago a zpět, do kterého se nakonec s rodinou posléze přestěhoval a kde Walt směl navštěvovat speciální kreslířské kursy. Kromě malování pěstí pěstoval vášeň pro divadlo. Mezi zdejšími tajtrlíky ochotníky patřil svým imitováním slavných hereckých pojmů k nejlepším parodickým papředákům, ale když se zajímal o přijetí do chicagského music–hallu, hnali ho od prvních zkoušek zastrašujícím sviňským krokem. V Evropě už zuřila válka a Spojené státy se v roce 1917 rozhodly do konfliktu zatáhnout své rezervy. Šestnáctiletý Walt měl vyměnit pastelky za pušku. Štěstěna mu přála. Poslali ho ke zdravotnímu útvaru jako sanitního šoféra. Než dorazili do Francie na frontu, válka jim před očima končila. Jeho neslavnějším činem bylo, že ztratil na pobřeží azuro své sanitní vozidlo. Síly zákona sice erární investiční majetek – přepečlivě řidičem designérem vymalovaný – našly, avšak mladý válečný ztřeštěnec strávil na oplátku několik dní za svůj přestupek v policejní cele předběžného zadržení. Když se Walt za několik měsíců znovu přepravil přes oceán, zavolal si ho tatínek. „Chlapče, mám pro Tebe skvělou novinku, poslouchej,“ začal pan Disney starší. „Ředitel továrny na zavařeniny a cukrovinky pan Scroggin Ti nabízí job!“ Zdálo se, že dobrá depeše na Walta neudělala přívětivý dojem. Otec zvýšil volume s hlasivkami: „Co tedy chceš dělat? Už Tě nemůžeme s mámou dál živit!“ „Já chci kreslit!“ Pan Disney, znalý a obdivující jen nejtvrdší namáhavou rasovinu, se rozkřičel: „Kdo to kdy slyšel, aby se někdo živil tužkou!“ Walt však rodinnou rozepři stoicky ustál a přijali ho k oboustranné spokojenosti v jedné reklamní agentuře. Práce byla suchopárná, bez fantazie jako PVC, tedy dead brain in the milky way blue effect zaživa …a mizerně placená. Jak už to bývá, i špatné bývá někdy ku prospěchu. Budoucí majitel velkofabriky s výrobou snů na klíč se tu seznámil s jistým Ube Iwerksem a rozhodli se, že to zkusí rozjet na vlastní triko. Začali experimentovat ve staré otřískané garáži. Jejich snem bylo vdechnout život kresleným obrázkům. Nejprve jich namaloval třicet. Skvěl se na nich klučina s míčem. Když je rozstříhali, přefotili, slepili a rychle s nimi pohybovali, začal mladý fotbalista běhat. Vymýšlet postavičky, které se hýbaly, bylo už příjemnější, než stát za rýsovacím prknem a také se tvářit jako mladé prkno. Jakmile Walt získal kameru, zahájil nové pokusy a natáčeli reklamní přesvědčivé průpovídky s pomocí animovaných kreseb. K Waltově překvapení majitelé kin o jednominutové filmy, takzvané smíchoprogramy, jevili velký zájem. Mnohá dílka obsahovala i společenský náboj. Například když Walt kritizoval špatně dlážděné ulice, uvedl na scénu několik lidiček (upozorňuju PVC, že nezapšklých), jimž při každém otřesu postupně vypadávaly zuby. Publikum bylo nadšené a mladičký kreslíř cartoons začal prodávat i sedmiminutové filmy. Znovu se o slovo hlásily svízelné chvíle, hospodářství stagnovalo a Walt byl donucen ohlásit úpadek. Přišel o byt, spával drsně v garáži a kručelo mu každou chvíli v břiše. Jeho večerními společnicemi se staly špinavé zapáchající myši. Jednu z nich, prý tu nejsympatičtější a nejochočenější, kreslil a také ji něžně pojmenoval Mortimer. Svět jistě ještě netušil, že se zrodil předchůdce dodnes populárního myšáka Mickey, a nevěděl to ani Walt. Jedno si však uvědomoval, a to, že jeho místo není v Kansas City ani v Chicagu u Čermáka, že se může uplatnit snad jen na předměstí El Ej zvaném prozaicky Hollywood. Dnes nejznámější tvůrce přírodních reportáží ze života zvířátek (Žijící poušť, Vládce džungle, Lobbo a Nikky) cestoval buď for free charge nebo jen za symbolickou hodnotu peněz. V zavazadle měl tužky, spravovaný rolák, kameru a čtyřicet babek pro případ nejvyšší nouze. Začátky byly horší, než původně předpokládal. Dobyvatel metropole filmu přivezl kopii svého posledního díla, ale producenti se mu jen vysmáli. Ten den, kdy se chtěl otrávený a unavený Walt vrátit do Kansas City nebo opět do Chicaga, zasáhl jeho bratr Roy. Nabídl mu své nastřádané jmění, 250 dolarů pro začátek. Tato sumička, nadání a hlavně píle v plné polní síle stály u zrodu společnosti, která oběma chlapcům přinesla vyhlášenou popularitu. Jejich podnik se jmenoval podle smíchu Laugh–O–Grams. Bass–O–Matic funky power by Funky love vibrations. Natáčeli situační komedie plné zábavných scének. Walt režíroval a Roy se naučil zacházet s kamerou. Z Kansas City jim přispěchal na pomoc nám již známý filmový kreslíř Iwerks. Pracovali dnem i nocí, ona ta píle je fakt nejdůležitější hodnotou pro soukromé podnikání v džungli svobodného trhu. Výsledkem nevšedního kvalitního úsilí jim byl seriál Alice in Wonderland, klasické dílo literatury pro nejmenší zájemce. Zanedlouho v jejich ateliéru na Hyperion Ave vznikal další seriálek: Oswald. Tak se jmenoval velký bílý angorský ušák a mladé umělce stál balík peněz. Před úpadkem je zachránila Waltova GENIÁLNÍ nápaditost a neobyčejné štěstí. Nápad spočíval v tom, že si Walt vzpomněl na onoho ochočeného hlodavce z otřískané garáže a správně odhadl jeho význam. A neobyčejné štěstí přinášel právě objevený zvukový film. Jak se zrodila nejznámější figurka, Mickey Mouse, myšák jménem Miki? Walt u jejího zrodu nestál sám. Jméno mu dala Waltova dobrodružná žena. Paní Disneyové se výsledek s Mortimer Mouse nikterak nezamlouval. „Co bys miláčku řekl Mickeymu? Myšák Mickey, to je dobré, že ano?“ Tak vzniklo jméno roztomilého zvířátka, které do dnešní podoby přetvořila tužka pozorného Iwerkse. Walt se stal jeho geniálním producentem, připraveným úplně na všechno. Myšáka pokřtili v létě 1927, avšak majitelé kin nejevili moc viditelné nadšení. Jeho tvůrce správně předpokládal, že se vše změní, jakmile spojí obraz se zvukem v jednu roztomilou švandu. Mluvící Mickey byl skutečný triumf kinematografie pro nejmenší. Avšak potřebnou techniku měli pouze v New Yorku. Proto se skutečná senzace přihodila až v epicentru metropole Ameriky. Stalo se tak v listopadu 1928 poblíž napadaného listí u Colony Theater, odkud se Mickey Mouse, tentokrát již mluvící a zpívající, vydal na slavnou pouť po všech kontinentech. Film se jmenoval Parník Willie a myšák v něm hrál na všechno, čeho se dotkl, včetně kvílivé sirény plavidla. Ozývaly se hlášky zvířátek, harmoniky, benja. Mickey tahal i za ocásky osmi selátek, podobných těm, které Walt kdysi choval na tatínkově farmě a která nyní kvíkala svou žádanou filmovou serenádu. Po neobvyklém úspěchu natočil Walt E. Disney úsměvný rošťácký snímek Silly Symphony. Stále ještě šlo o krátký kreslený film. Zanedlouho však přišly celovečerní – Sněhurka a sedm trpaslíků, Pinocchio, Dumbo, Popelka, Lady a Tramp, Kniha plná džunglí. Mickey rozchechtal Ameriku a za čas i humoru neušetřené v Evropě. Spolu s myšákem a jeho společnicí Minnií se novými hrdiny stříbrného plátna staly pes Pluto, kačer Donald, kráva Lulubelle i bejk zvaný Ferda, beefy Ferdinand. Zvlášť kačer Donald to s divačkami a s diváky náležitě uměl. Jednou Walta zaujal při poslechu rozhlasové show hlas Clarence Noshe, specialisty na úzkoprofilové ptačí štěbetání i na zvířecí hlasy. Nosh, mistr v imitování kvákajících kačen, se stal mluvčím i kačera Donalda, kterého tvůrce navlékl do námořnického oblečku s odůvodněním, že kachny mají rádi modrou či zelenou či splavnou vodu. Donald pokračoval v závratné kariéře myšáka Mickeyho. Umělecký úspěch Tří malých prasátek přinesl prvního Oscárka (celkem jich Walt E. Disney nashromáždil úctyhodných pětatřicet – jako v Plzni vzpomínají na svou rozpuštěnou gardu Pětatřicátníků pomocí lidových nálad v písni). Jakmile se Prasátka mihla v kinech, Amerika si prozpěvovala kuplet: Kdopak by se vlka bál, vlka bál? Růžové prasečí rypáčky inspirovaly výrobce hraček, objevily se na stránkách novin, magazínů a ve výkladních skříních. Hodináři je neváhali umístit rovněž i na ciferníky budíků, Vzbuďte se vesele, nikoli ručičkami zkoprněle. Walt dostal další nápad při studii pohádky bratří Grimmů Sněhurka a sedm trpaslíků. Kdekdo ho však od dlouhometrážního kresleného filmu zrazoval, neboť tehdejší technika, použitá ještě při natáčení Tří malých prasátek – vyhovující krátkému filmu – nestačila na celovečerní. Filmový producent si postavil „bejkovinu švejkovinu“ hlavu a zapřáhl do práce dva tisíce čiperných techniků naráz. Sněhurka se točila za těchto podmínek dva roky. Prototypem hlavní hrdinky se stala sedmnáctiletá zpěvačka Adrienne Cassilloti. „Nejvíce starostí nám natropili samotní trpaslíci,“ konstatoval Walt E. Disney v rozhovoru pro časopis LIFE. „Každá postava musela mít vlastní osobnost, zdůrazněnou jménem. Jednoho z trpaslíků jsem nazval Šmudla, poněvadž to byl malý ťuňťa. Šmudla měl němou roli. Nenaučil se mluvit, poněvadž to nikdy nezkusil, říká ve filmu jiný trpaslík.“ „Ve skutečnosti,“ napíše po tatínkově smrti zprávu jeho dcera, „byla příčina jinde. Otec marně hledal hlas, který by odpovídal Šmudlově zaostalé mentalitě, a proto zůstala figurka němá.“ V průběhu velkorysého natáčení Walt zjistil, že mu došly prachy. Dal si tedy schůzku s viceprezidentem Bank of America panem Joem Rosenbergem. Všemocnému bankéři z Wall Streetu demonstroval, co do té doby stihl natočit. Při promítání zůstal Rosenberg stoicky netečný. Jakmile se rozsvítilo, naklonil se k Waltovi a prohodil jen dvě věty: „OK, půjdeme s vámi do toho. Z téhle věcičky vytřískáme parádní výtěžek!“ Nemýlil se tvůrce ani bankéř. Sněhurka měla famózní úspěch, film diváky bavil, okouzloval i dojímal. Lidé střídavě plakali, smáli se a pak si prozpěvovali písničky, které pro film složil Frankie Churchill a které se změnily v evergreeny: Mám přání, mám přání, aby přišel on… nebo nakažlivé Hej hou, hej hou, Šmudla, Rejpal, Prófa, Stydlín, Dřímal, Kejchal, Štístko bez vytáček k věci jdou… Sněhurka byla takový šlágr sezóny, že když Disney v roce 1940 předvedl ředitelům biografů a podnikatelům následující snímek, Pinocchio, téměř naráz vykřikli: Co to děláte, to už tu nebude ani jeden trpaslík? Po celovečerním filmu Pinocchio se Walt mohl pustit do dalšího riskantního podniku ve formě, že risk je u něj zisk. Finanční potíže už naštěstí minul. Tak třeba Sněhurka přišla na půldruhého mega dolarů, ale jen za prvních pět let vydělala deset miliónů! Pokladnu plnily i filmy příštího roku – Nesmělý dragoun, v němž poprvé vystupovali vedle kreslených postav živí herci, Šípková Růženka i Čaroděj Merlin. Přišel čas druhé světové války, do níž Disney „narukoval“ jako umělecký špionážní činitel, killer formou humorných příhod. Jeho hrdinové okamžitě začali pracovat ve prospěch US Army a jejích spojenců. Zvířátka povzbuzovala a bavila vojáky na frontě, kačer Donald zpíval zanícené odrhovačky plné narážek v rozhlase a vysmíval se Hitlerovi do ksichtu, jó, jak ten se mu nestydatě jako mladík Radim Hladík a jeho nástroj zvučně tlemil. Poválečné úspěchy umožnily bratrům Disneyovým velkoryse zrekonstruovat a zmodernizovat studio v Burbanku. Nyní mohli natáčet i dokumentární reportáže, například Ostrov tučňáků. Po Údolí bobrů vysílala televize Disneyovské seriály snad každý večer v prime time. Z obrazovek nezmizeli hrdinové Mickeyho klubíku, televizní kanály nabízely k pobavení film Zorro Mstitel a nejúspěšnější zpracování Verneových Dvaceti tisíc mil pod mořem. V roce 1964 slavil premiéru film dětských představ a snů Mary Poppinsová, jenž byl ještě úspěšnější počin než Ostrov pokladů. Za legendární se označují filmy Kniha džunglí a Bambi. Kniha džunglí je román, jenž v podstatě představuje tragický a jen zdánlivě hrdinský příběh kluka, který vyrůstal v divoké rozjívené přírodě. V Disneyovské úpravě však srší elánem i humorem. Mauglího adoptivní rodiče z pralesa – vlci – nejsou jen jeho ochránci, ale i šťastní rodiče, kteří se s ním dovedou pomazlit. Starý filozof – medvěd Balú – je v novém podání nejen moudrý, ale i náramně humorný příklad pro ostatní ve zvířecím kolektivu. V dalším filmu je hrdinou všech děcek opět „čtyřnohá hvězda“. Když se jednoho jarního dne v lese narodil překrásný jelen Bambi, přišla k němu všechna zvířátka, aby se mu poklonila… Už tato myšlenka z románu Félixe Salténa se Disneyovi natolik zalíbila, že se rozhodl natočit stejnojmenný biják, v němž by vylíčil snad nejkrásnější z příběhů o zvířátkách ještě plastičtěji. Když práce na filmu začaly, vznikla okolo studia v Burbanku menší zoologická a botanická zahrada. Každý strom a keř pečlivě prostudovali, na živých zvířátkách odpozorovali jejich obyčeje a zvyky. Nejvíc pozornosti přirozeně věnovali jelením mláďátkům Bambimu a Felině. Nakonec vše přenesli asi na 400 tisíc kreseb (!!!) zčásti akvarelových, zčásti olejnatých. Ve studiu na to měli asi tisíc lidí. V druhé polovině Disneyovské tvorby se čím dál více začínaly na stříbrném plátně objevovat namísto filmů kreslených už hrané snímky, přičemž ústředními hrdiny byla stále zvířátka. Prvním z nich je Živá poušť. Jedinečný dokument začíná pohledem na severoamerickou spoušť zvanou jen vyprahlá poušť. Téměř celý rok tu panuje nesnesitelné vedro, takže by nikoho nenapadlo, aby v těchto zákoutích hledal prvky života. Disneyův film přesto ukazuje opak: divák může obdivovat nádheru kvetoucích kaktusů, souboj hadů s opeřenci i savci, pod zvětšovacím sklíčkem si může prohlédnout jedovatého pouštního pavouka. Obrovské kaktusy, jejichž pichlavý povrch člověku nepovoluje vstup dovnitř k lahodným plodům nebo šťávě, jsou odpočinkovým místem kočkovitých šelem – jak prozrazuje zákon kamery, která se odvážila zblízka odhalit to, co se na první dojem zdálo tak neskutečné. Ve filmu Perry z velkého lesa předvedl Disney divákovi kus divoké kanadské přírody. Do jiné kategorie patří Ztracená kočka. Jako vždy, Disney chtěl i v tomto snímku nejen pobavit a odlehčit napětí, ale i poučit v každodenních fraškách. Hrdina filmu – kocour – si žije zdánlivě jako pecivál v domácnosti bez jakéhokoli užitku. Po jednom nočním toulání se vrací na krku s náramkem, který patřil úřednici unesené současně s lupem před několika dny z banky. Film se rozvíjí v napínavou pouliční detektivku, kde neschází ani špetka humoru, ani napětí, ani nakonec výhra ve prospěch spravedlnosti. Walt Elias Disney snil léta o tom, že vytvoří pohádkovou zemi. Od roku 1951 získával v jeho představách park atrakcí stále větší parametry. Firma WED vznikla hned další rok, když se Walt definitivně rozhodl postavit Disneyland v Kalifornii. Najímal externí poradenskou službu a vytvořil si vlastní partu projektantů i výtvarníků. Společnost WED, pojmenovaná zkratka na základě iniciálek Walta Eliase Disneye, vybudovala park na pětadvaceti hektarech nákladem sto miliónů dolarů. Vchodem na začátku Hlavní třídy se návštěvník dostane do centra k mohutnému Popelčinu zámku, jenž je rozmarně rozmařilou i ústřední budovou námětové oblasti a je viditelný ze všech stran. Kdokoli sem přijede, do Cali, aby spatřil Waltovo království dobré nálady, vychází z nádvoří zámku, z něhož se paprskovitě rozbíhají jednotlivé „země“. V návrzích budov uplatnil tvůrce tytéž zásady jako při vzniku Hlavní třídy. Jsou to filmové, vizuální představy ideálních typů. Všechny jsou založeny na historických asociacích. Po dětském zábavním parku přišel na řadu Disneyworld – Disneyův svět na Floridě. Zde už rozloha pozemku dosáhla jedenácti tisíc hektarů. Obě říše zábavy mají solidní základy, které se nemohly zhroutit po odchodu jednoho člověka, i když byl jejich pábitelem, duchovním otcem a srdcem slučovací metody hravé myšlenky. Mnozí lidé však zdůrazňují, že zde tehdy skončilo umění nenapodobitelného pana kreslíře. V parcích totiž čiperný myšák – ve filmech chránící slabochy proti silnější převaze a bojující za spravedlnost – vydělává milióny dolarů na psychologických atrakcích. Mickey se stal i obchodním parťákem společnosti General Motors – GE – General Electric. V Disneyworldu mluví hromovým hlasem o společenských otázkách USA a kolem něho v obrovském amfiteátru trůní desítky amerických prezidentů. Čas od času některý ze státníků změní polohu nebo se nenuceně drbe za uchem. Prezidenti jsou ve skutečnosti figuríny řízené centrálním elektronickým PC „kouzelného království“ Mickeyho Mouse. Disneyův svět na Floridě je v podstatě už jen konformismus dovedený v celé své slávě do podnikatelských rozměrů, svět, kde ústupky masovému vkusu neznají hranice. Všechno je centrálně plánováno v gigantických rozměrech: kouzelné království, strhující atrakce, peníze v očích lačného majitele Strýce skrblíka, ctižádost a sebevědomí vlastní důležitosti in the place to be. Krátce před smrtí vtělil Disney své další technické sny do projektu experimentálního prototypu sídliště zítřka. Vypracoval několik náčrtků fantastických staveb a všelijak se křížících jednokolejných drah. Na jednom z nákresů je obrovský mrakodrap uprostřed mnoha menších budov a paprskovitě se rozpínající železnice: je to na pováženou nadnesená koncepce, v níž jako v obou parcích zábavy ustoupilo umění holt a jen ve prospěch šekové knížky. Walt Elias Disney – díky jemuž dostaly pohádky netušené grády, pohádky, až dosud zachycené jen psanou formou, vlastní život – zemřel v prosinci 1966 ve věku pětašedesáti let. Znalci filmu a divadla se shodují, že Disney – vzdor své podnikatelské veřejné iniciativě – dal kreslenému filmu jako první ve světě hodnotu dramatického žánru, dokázal v něm sladit a využít obrazu se zvukem, zavedl nové barvy, formáty a kombinované techniky (živý herec a kreslený svět), a proto mu přísluší označení velkého filmového bouráka. Znalci rovněž oceňují jeho mistrovství oživovat neživé, velkolepost gagu, strhující rytmus a překvapivý děj. Ostatně jedno z tajemství světového úspěchu Sněhurky, ale i jiných snímků, je v dokonalém předvádění všech žánrů a efektů tehdejšího raně amerického filmu (muzikál, horor, revue, western) i happy endu. Ve vědomí lidstva zůstane velikým kouzelníkem na rozdíl od nedobrých Putinů, Bin Ládinů, psychopatů islamistů a proradných teroristů, jenž oživoval zázračný svět dětské fantazie – a nejen dětské. „Člověk by si měl pro všechny časy zachovat ono cosi tak vzácného, cosi, co žije v každém z nás a co doposud nesmazal ani diktát peněz ani diktát času, co nás nutí hrát si, smát se, zpívat si ve vaně a užívat si mládí a přitom snít…“ To jsou slova muže, který i při své hřmotné postavě lamželeza a dost nesmlouvavé povaze dokázal být neobyčejně lidský a zábavný živý tvor.
BENEDIKT RŒZL
☼ 12.8.1824 Horoměřice ۞ 14.10.1885 Praha stověžatá
Počastovali jej vlastně dost dávno přívlastkem lovec orchidejí, a když tento umný pan Ne Plantážník vydechl naposledy, postavili mu jeho obdivovatelé po třinácti letech střádání z úspor pomník. Je umístěn na Karlově náměstí v Praze, v blízkosti legendami opředeného Faustova domu. Lidé, kteří přicházejí do těch končin, toho obvykle vědí o faustovských pověstech mnohem víc, než o reálném životě a práci postavy, zvěčněné zde na očích kolemjdoucích kurážnicky do kamene. A přece to byl život neobyčejný a určitě lákavější než smyšlenky o neexistujícím pražském Faustovi. Vosmíkova a Zoulova skulptura z roku 1898 vám představuje pro parádní čertovsky andělský smash (straš) 2016 objevitele rostlinného světa s orchidejí v ruce, a nechybí na ní ani ztvárněný představitel Indiánů, k nimž měl tento badatel přírodních věd velmi blízko. Právě jako oni k němu. Jmenoval se Benedikt RŒZL.
*
Holandský botanik, který na sklonku léta Páně 1852 o letním klimatu navštívil Státní zahradnickou školu v belgickém Gentu, nešetřil slůvka chvály. Byl nepopsatelně nadšen rostlinným bohatstvím školní zahrady a nadmíru spokojen i se servisem svého mladšího průvodce. Benedikt ho takovouhle evropsky opečovávanou oázou všemi barvami konstatováno udivoval. Svým mládím a svými znalostmi přeměněnými na užitek. Představovali mu ho jako zástupce školy a správce školní zahrady, on však přeslechl jeho jméno. Když ovšem posléze procházeli kolem četných exotických exemplářů rostlin a mladík mu sypal z rukávu o každém z nich rozličné podrobnosti, Holanďan neotálel a zeptal se mladíka podruhé na jeho jméno.
„Rœzl,“ odpověděl mu poslušně mladý správce. Potom však přece jen doplnil: „Benedikt Rœzl.“ „Vy jste absolventem zdejší školy?“ zeptal se ho opět nizozemský host. „Ne, nejsem,“ odpověděl mu na pravou míru. „A kde jste studoval?“ zajímal se dál zvídavý návštěvník. „Nikde, pane profesore… Vyučil jsem se u svého otce zahradníkem…“ Ti dva spolu konverzovali francouzsky a snad proto se host mladíka opět zeptal: „Vy ovšem nejste Francouz?“ „Ne, jsem zahradník a pocházím z Čech…“
Renomovaný botanik opět projevil svůj úžas. A Benedikt Rœzl se nad tím v duchu usmíval. Myslel si své, nehodlal se však Holanďanovi zmiňovat o tom, že se veškeré jeho školní vzdělání odbylo hrc prc těsnopisně v pětitřídce na venkovské škole. Nevyprávěl mu ani o rodných Horoměřicích u Prahy, kde před osmadvaceti lety – 12. srpna 1824 – přišel na svět v celé slávě jako botanicky eroticky bez plevele učenlivý lev.
Nebylo mu ještě ani třináct let, když se začal u svého otce – zahradníka premonstrátského velkostatku – učit svému řemeslu. Asi by k tomu musel také dodat, že už od samého počátku těch učednických let měl větší ambice než pouze opatrovat zámecký park a pěstovat zeleninu. Toužil poznat co nejvíce z tajemné říše květin. Proto, sotva v ruce držel výuční list, vydal se bez otálení za dalším poznáním.
Před tím, než ho osud zavedl do Gentu, pracoval v několika velkých zahradách. Nejdříve v Děčíně v zahradě hraběte Thuna, odkud pak odešel do předhůří Karpat v Haliči. Tam měl v Medyce své zahrady hrabě Pavlikovský, jimž kraloval vynikající odborník a navíc Čech Josef Blažek. Ten umožnil poznat mladému Rœzlovi nejen všechny rostliny obsáhlé Pavlikovského sbírky, ale nezištně ho zasvětil i do tajů jejich ošetřování a pečlivého pěstování. Navíc pomáhal svému krajanovi opatřovat knihy, z nichž Benedikt čerpal další vědomosti. Po třech tovaryšských letech pak Rœzl Medyci opustil, neboť se mu naskytla příležitost pracovat v zahradách Karla Hügela ve Vídni, které byly pověstné svými rozsáhlými sbírkami rostlin z celé planety. A mladý Benedikt Rœzl se ani v tomto prostředí neztratil, nebyl žádný zelenáč. Jeho životopisec Vojta Lev o tomto Rœzlově životním období kromě jiného uvedl:
„Svěřovali mu nejchoulostivější práce – množení vzácných cizokrajných rostlin. Překvapoval své nadřízené novými způsoby množení. Jeho objevy se osvědčily. U různých druhů se mu dařilo vypěstovat nové odrůdy. Přitom přišel na myšlenku pomáhat vzrůstu rostlin ozařováním umělým světlem. To byl tehdy vynález, jemuž se podivovali i význační vídeňští experti. Vyskytli se ovšem i pochybovači, ale zjevné úspěchy Benediktovy metody je umlčely. A ještě něčím udivoval Benedikt své okolí, ba celou Vídeň. Úžasnou pamětí. Pamatoval si do nejmenších detailů, co jednou zaslechl. Znal každou rostlinu v závodě a ještě mnoho jiných, nejen podle obecných jmen, ale též podle odborného výrazu – označení v latině. Dovedl přesně stanovit botanický druh jednotlivých rostlin podle květů i podle listů, ba i podle semínek… To ovšem nebylo samo sebou. Byl to výsledek usilovné píle, studií, čtení, podrobných výpisků z vědeckých publikací a hlavně opakování je matkou jeho moudrosti…
Nikdo se proto nedivil, že když si vídeňský botanik profesor Heller hledal společníka na vědeckou výpravu do Mexika, vybral si právě zvučného kolegu Rœzla. Přál si, aby se stal jeho asistentem…“
K výpravě tehdy nakonec nedošlo pro akutní nedostatek základního kapitálu. Mladý Rœzl byl velice rozhozen neúspěchem, zanevřel tak trochu na Vídeň a opustil prostor. Snad i proto, že ho v Telči lákala nabídka jiného vynikajícího zahradnického odborníka Doellera. Ten se věnoval především studiu a pěstování australské rostliny postrmince – Epecris. A Rœzla to rovněž zajímalo. Pracovali společně, Rœzl si při tom naspořil nemalou sumu stříbrných, kterou věnoval na své další sebevzdělání.
Tehdy se rozhodl, že se vypraví do belgického Gentu, kde měl Ludvík van Houtte věhlasné zahradnictví. V té době snad nejznámější v celé Evropě. S obtížemi, leč přece se podařilo získat Rœzlovi u van Houtteho působiště. A podobně jako ve Vídni, začal i v Gentu záhy udivovat svou nápaditostí a neúnavností. Šéf zahradnického komplexu si ho oblíbil a když potom bylo toto zahradnictví královským dekretem změněno ve státní zahradnickou školu a van Houtte jmenován jejím děkanem, navrhl Benedikta Rœzla za svého zástupce. Pro mnohé to bylo udivující, Houtte však věděl, co dělá, a Rœzla snáze prosadil.
Tohle všechno mohl tedy Benedikt Rœzl vyprávět nizozemskému botanikovi, ale upustil od toho. Raději opět zavedl řeč na samotné rostliny. Na takové, které školní zahradě v Gentu ještě chyběly, a on měl za lubem je pro ní v dohledné době zajistit.
Holanďan byl nejen zvídavý, nýbrž i extra zasvěceně sdílný. A tak potom ještě dlouho seděli a on vyprávěl Rœzlovi o své studijní cestě po Jávě. Tehdy poprvé slyšel mladý český zahradník o kopřivnaté rostlině ramii, která se latinsky nazývá Bœhmeria nivea. Profesor tvrdil, že je z ní možné získávat vlákna, která jsou podstatně delší a jemnější než vlákna bavlny a lze z nich tkát překrásné látky.
„Sám jsem se pokoušel pěstovat ramii u nás v Holandsku,“ končil tehdy botanik svůj výklad, „ale neúspěšně. V Evropě se jí zkrátka nedaří. Potřebuje zřejmě tropické klima…“
Tímto vyprávěním nasadil Holanďan českému zahradníkovi brouka do hlavy. Ten brouk měl podobu kopřivnaté cizokrajné rostliny ramie. A byla to právě ona, která začala ovlivňovat další běh života mladého Rœzla.
Už v následující sezóně se vzdal svého výhodného správcovského postavení ve státní zahradnické škole a vydal se do Rigy. Nezlákala ho tam však nabídka ředitele zahrad rodiny Wagnerových, to spíš možnost, že bude mít k dispozici vyzkoušet si pěstování ramií. Přesvědčil se však, že v Evropě se skutečně nebude dařit této tropické rostlině. A tak, když začaly přicházet van Houtteho žádosti i prosby, aby se ukázal zpátky v Gentu, rozloučil se s Rigou a vrátil se na svůj známý úřad do Belgie. Ani po návratu do Gentu se však nezbavil ramieovské vidiny. Po nejrůznějších konzultacích s odborníky dospěl k závěru, že nejpříhodnější klima pro pěstování této užitečné rostliny by mohlo být v Mexiku. A od té doby se veškeré jeho snažení upínalo k cestě za velkou louži.
Když odplouval do Ameriky, nebylo mu ještě ani třicet let. Nezamířil tehdy rovnou do Mexika, nýbrž do amerického New Orleans. Vezl si s sebou bedny sazenic kamélií, fuchsií, pelargonií i dalších rostlin. Jejich pěstováním a prodejem na americkém kontinentu si hodlal opatřit prostředky pro uskutečnění svých plánů s ramiemi. Leč na jihu Spojených států měli v té době jiné starosti, než byly jeho květiny dovezené z Evropy jedním zahradníkem. Přežívající otrokářský systém se nezadržitelně hroutil a jeho zastánci dělali všechno pro jeho utužení.
Benedikt Rœzl se svým zahradnickým snažením v New Orleans neuspěl. Jediné aktivum z tohoto pobytu bylo, že tam tehdy nalezl dobrého přítele v osobě Francouze Louise Chabého. Ti dva se dohodli, že společně odtáhnou do Mexika, kde se Chabé pokusí vybudovat krásný hostinec a Rœzl zahradnictví. Oba podniky se měly navzájem doplňovat subvencemi.
Nějaký čas se to oběma odvážlivcům skutečně dařilo. Usadili se při okraji hlavního města Mexika a jejich podnikání se začalo roztáčet na plné obrátky. Také v této zemi však vřelo revoluční hnutí odporu k bohatým a vyčůraným zrádcům národa. Od roku 1854 docházelo k ozbrojeným střetům mezi stoupenci diktátora Santa Ana a liberály. Za generálem stála katolická církev a armáda, za liberály početnější prostý lid. Rœzl i Chabé stranili těm, kteří bojovali za pokrok, uhodnete jak? A tak se jednoho dne stalo, že i oni se namočili do šarvátky s diktátorskými vojáky. V bitce to vyhráli, jenže tohle bylo Pyrrhovo vítězství. Oběma Evropanům hrozil zatykač a tak jim nezbylo nic jiného, než se z města ztratit.
Uchýlili se do přístavu Santecomapanu a začali opět gradovat od samého začátku. Chabé od píky s výčepem a Rœzl s pěstováním ramie. A právě tam, v místech poblíž Veracruzu, dosáhl český pěstitel svých prvních úspěšných výsledků s pro něj osudnou ramií. Nezůstal však pouze u pěstitelství, to by byl blbej tenhle Benedikt Rœzl. Ve spolupráci s konstruktéry se pokusil sestrojit tkací stroj na zpracování ramie. Tuto produkci však přerušila občanská válka. V té době se Rœzl zařadil k Juarezovým stoupencům a byl v jednom období dokonce organizátorem obrany santecomapanského přístavu. Přístavu, o jehož založení se předtím sám přičinil hbitě. Juarez mu dal tehdy k dispozici dvě stovky vojáků a Rœzl se stal velitelem přístavní obrany, jak mu sama jeho povaha lvíčka kázala. Maxmiliánovi spojenci Francouzi měli v úmyslu se právě vylodit a z lodí vynořit v Santecomapanu, Rœzlovým zásahem však strouhali jen samou mrkev. Ne proto, že by došlo mezi obránci přístavu a Francouzi vůbec k bojovému zásahu, pouze jen lišáckým výmyslem velitele Rœzla. Ten totiž rozhodl, aby u přístavní hráze položili obránci na vozová kola velká polena. Z dálky to vypadalo, jako by se jednalo o řadu kanónů. Francouzi, kteří z povzdálí sledovali přístav, usoudili, že je až příliš dobře přichystaný a „vyzbrojený“ a tak se o vylodění v těch místech ani nepokoušeli. Rœzlovým nápadem, který neměl s jeho profesí nic moc společného, tak bylo zabráněno, aby tento důležitý strategický bod nepadl do rukou diktátorských vojsk.
Ocenili Rœzlův důvtip po skončení občanských nepokojů a po zvolení Benita Juareze prezidentem. Český zahradník se stal ctěným občanem přístavního města Santecomapanu. A měl potom zelenou nejen pro pěstování, nýbrž i pro průmyslové zhodnocení zpracované ramie. Když testy prokázaly slibnou hodnotu nové tkaniny, nestačil Rœzl uspokojit všechny zájemce o tuto užitečnou rostlinu. Snažil se tedy alespoň přispět radami v odborných článcích o její další rozšiřování, předával aspoň nezištně své zkušenosti všem, kdo o pěstování ramie projevili zájem.
A potom v roce 1868 pozvala kubánská Akademie věd Benedikta Rœzla do Havany. Také tam totiž chtěli někteří plantážníci začít s pěstováním této rostliny a Rœzl jim v tom měl být oporou. Odcestoval na Kubu i s tkacím strojem, na němž chtěl demonstrovat kvalitu ramiových vláken.
Uskutečnil na Kubě celou řadu přednášek. Při čtvrté z nich utrpěl Rœzlův ramiový osud tragickou podobu. Stroj, na němž předváděl zpracování rostliny, zachytil jeho levou paži a rozmašíroval mu ji. Lékařům už potom nezbylo nic jiného než ji amputovat.
Když se Rœzlův zdravotní stav opět schopil natolik, že byl pěstitel připraven absolvovat delší cesty, vydal se nazpátek do rodných Čech. Nějaký týden se ještě doma zotavoval a zpamatovával ze ztráty jedné ruky, na počátku roku 1869 však už byl opět na cestách. Tehdy navštívil proslulé zahrady v Itálii, ve Švýcarsku i v Německu. Všude ho už v té době vítali jako uznávaného odborníka. A to měl Benedikt Rœzl své největší objevy z rostlinné říše před sebou.
Po ročním pobytu v Evropě se Benedikt Rœzl opět vydal za oceán. Nepřipouštěl si, že by paže, o jejíž část přišel, mohla zhatit jeho další životní plány. Už při svém pobytu v Mexiku byl totiž pevně přesvědčen vydat se do zemí Střední a Jižní Ameriky a poznat maximum z jejich rostlinné říše. Jeho touhou bylo získat pozoruhodné květiny Latinské Ameriky a pokusit se o jejich pěstování v Evropě. Měl na mysli především některé druhy lilií, kaktusů a orchidejí.
Po připlutí lodi u břehů Ameriky se však Rœzl hned nevydal k jihoamerickému kontinentu. Po několik měsíců prováděl své botanické výzkumy v nitru Skalistých hor. Toto území mělo ještě tehdy nesčetná rostlinná tajemství a Rœzl chtěl poodhalit aspoň některá z nich. To se mu také podařilo. Ve Skalistých horách objevil některé nové druhy lilií a další, do té doby četným odborníkům neznámé rostliny. Většinu z nich popsal a rostliny putovaly do Evropy. Traduje se, že Benedikt Rœzl léčil v té době Indiány z kmene Apačů a stal se přítelem jejich pověstného vůdce Geronima. Sám prý o tom nejednou vyprávěl, nikdy však o tom nic nenapsal. Ostatně jako o žádné ze svých objevitelských cest. Je to škoda, neboť Rœzl byl prý vynikajícím vypravěčem a jeho zážitky by nepochybně zajímaly kdekoho i dnes. Zůstala však po něm jen řada odborných článků, které publikoval v časopise Flora, jehož byl po návratu do vlasti spoluredaktorem.
Vraťme se však ještě do doby, kdy Benedikt Rœzl putoval zeměmi Latinské Ameriky. Po průzkumné výpravě ve Skalistých horách pobyl nějaký čas v Mexiku a v roce 1871 se vydal na jihoamerický kontinent. V pralesích Venezuely, Kolumbie, Ecuadoru a Peru sbíral bezmála čtyři roky hlízy i semena rostlin, objevoval jejich neznámé druhy světu a mnohé z nich odesílal evropským botanickým zahradám k dobru. O rozsahu této Rœzlovy objevitelské práce svědčí fakt, že dnes nese jeho jméno přes čtyřicet rostlin. Pěstitelé orchidejí znají například Cattleyu rœzlii, Odontoglosum rœzlii, Cypripedium rœzlii i další, botanici zase rostlinný rod Rœzlia z čeledi Melastomatecede a podobně. Z jihoamerického kontinentu tehdy putovalo do Evropy na 300 obrovitých nákladů, naplněných výhradně rostlinami, hlízami a semeny.
O Rœzlovi se říká, že se mu povedlo objevit na svazích mexické sopky Colimy i nesmírně vzácnou modrou orchidej. Získal prý její hlízu, vypěstovat se mu ji však nepodařilo. Možná, že je na tom i cosi pravdy, spíš se však jedná o legendu, vytvořenou autorskou fantazií Vojtěcha Lva, který vylíčil o Rœzlově životě dobrodružný román. Původně nesl název Velký lovec, v novém vydání se jmenuje Za modrou orchidejí.
I bez objevu modré orchideje je rozhodně Rœzlova badatelská aktivita obrovitá. A nebylo to pouze v oblasti rostlinné říše. Při svých výpravách po zemích jihoamerického kontinentu se Rœzl sblížil s mnoha původními indiánskými kmeny. Štědře je zásobil za jejich spolupráci při sbírání rostlinných hlíz suvenýry, zajímal se o jejich život a zvyky a nezištně jim pomáhal. Jediným jeho talismanem a vzpomínkou na tuto chvíli zůstaly rozličné předměty, které mu Indiáni věnovali za jeho obětavost. Některé z nich je možné dnes zahlédnout ve sbírkách pražského Náprstkova muzea. Mezi Indiány byl Benedikt Rœzl nazýván „don Benito – lovec bez pušky“.
V roce 1875 se potom vrátil Benedikt Rœzl do Čech. Usadil se na Smíchově v Praze a žil dál svým světem rostlin. V té době publikoval poutavé odborné čtení o jihoamerické flóře, předával své zkušenosti u nás i v zahraničí. Za jeho činnost se mu dostávalo i četných poct. Stal se čestným nebo dopisujícím členem mnoha vědeckých společností v Evropě i v zámoří, kubánská Akademie věd ho jmenovala svým čestným členem, v Rusku mu byl udělen za jeho objevitelské zásluhy Řád sv. Stanislava. A ve městě, v němž se mu podařilo vypěstovat první záhony jeho osudové ramie – v Santecomapanu – je dodnes po Benediktu Rœzlovi pojmenovaná nábřežní promenáda: Callé de don Benito.
Bylo mu jedenašedesát let, když v roce 1885 v Praze na Smíchově potkal smrt. Uzavřel se život bělocha, jehož touha po vědění, obdivuhodná houževnatost a statečnost přinesly lidstvu mnoho užitku. Jak už to v minulosti bývalo, byl Benedikt Rœzl více ceněn v cizině než doma. U nás byl znám pouze mezi odborníky. Širší veřejnost začala oceňovat jeho zásluhy vlastně až po jeho smrti. Vzpomínaný Rœzlův životopisec Vojtěch Lev o tom napsal tato slova:
„Tichý byl Rœzlův pobyt v Praze. Žil skoro neznám a mimo zahradnické kruhy téměř nepovšimnut. Teprve až jeho smrt vyburcovala Prahu a celou českou populaci z lhostejnosti. Uvědomila si svou povinnost a připravila Benediktu Rœzlovi slavný pohřeb, na jaký se nezapomíná. Zahradnické závody v celých Čechách zastavily práci a vyslaly do Prahy deputace. Za město Prahu se zúčastnili pohřbu členové obecního zastupitelstva a městské rady. Připojily se i české vědecké korporace a přední vlastenecké spolky. A když 16. října roku 1885 vyšel ze smíchovského kostela pohřební průvod směrem k Pruské bráně, aby tělo Benedikta Rœzla po velké pouti životem a světem mohlo být uloženo na hřbitově v Panenském Týnci do hrobu jeho rodičů, šel za rakví zástup tak početný, že takových pohřbů bylo do té doby v Praze jen málo. Jakoby Praha a lidé z ní svou účastí na pohřbu chtěli odčinit velikou křivdu dřívější ostentativní velkoměstské nevšímavosti…“
Unknown Territory 1991 Bomb the Bass release https://www.youtube.com/watch?v=0BQnv3xSSyc
https://www.youtube.com/watch?v=T_a9xsSaEbM
01. Beat Dis (7" US Mix)
02. Megablast Rap
03. On The Cut
04. Don't Make Me Wait (7" Mix)
05. Dynamite Beats
06. Megablast (Hip Hop On Precinct 13) (7" Mix)
07. Hey You!
08. Shake It
09. Say A Little Prayer
10. Beat Dat (Freestyle Scratch Mix)
https://www.youtube.com/watch?v=BB2Y4NZN22U
|
