KAREL
ČAPEK: Y LOS OTROS
Už
se nemohu ničemu divit; po Goyovi se už nezastavím v úžasu před mistry
světlými nebo temnými. Ribera je z těch temných a přísných; mám rád jeho
kostnaté starce a šlašité chlapy, kterým dává jména svatých a mučedníků; ale
tuhle je mistr světější, napůl pozemský a napůl vykoupený, černý jako kutna a
bílý jako nažehlená rochetka, a to je Zurbarán: jeho jméno je široké a ramenaté
jako jeho malba. Po celý život maloval frátery; jsou to chlapi rozsochatí nebo
vyschlí, ale vždy řezaní z tvrdého dřeva; na nich je vidět, co chlapské
kázně, co řádné a přísné mužnosti bývalo v ideji řeholnictví. Chcete-li
vidět oslavu muže v jeho kostnaté skladbě a ježatosti, v jeho drsném
a špatně oholeném stavu, nehledejte portréty vojevůdců nebo králů, ale veliké
mnichy počestného a zbožného Zurbarána.
A
za Murillem jděte nejraději do Sevilly; shledáte, že jeho sličnost je milostná
něha sevillánská. Jeho svaté Panny v měkkém a teplém světle, vždyť jsou to
vlahoučké Sevillanky, panenky důstojné a sladké; i velebil milý Don Esteban
nebesa tím, že našel nebe v Andalusii. Maloval i pěkné, kudrnaté kluky
z Triany či kterého barria; ty obrazy kluků jsou dnes roztroušeny po
muzeích světa, ale ti kluci ve Španělích zůstali podnes a rošťačí na všech
paseos a plazas s velkým a nelíčeným tartasem; a když zmerčí cizince
hledajícího murillovské děti, seženou se kolem něho s válečnou vřavou
řvavou a vymáhají na něm pesetas a poros v neostyšné a tradiční žebrotě
jižních dětí.
A
když si teď sečtu španělské umění; když si vzpomenu na voskové Kristy a
polychrómní sochy s veškerými náležitostmi umučeného a zrasovaného těla;
na náhrobky, jež vyvolávají skoro čichový dojem rozkladu; na portréty nestvůrné
a neúprosné: pane na nebi, jaké to je panoptikum! Španělské umění si dává skoro
záležet na tom, aby ukázalo člověka, jak je, strašně důtklivě a skoro tklivě
pateticky: hle, Don Quijote! hle, král! Hle, mrzák! ejhle, člověk! Snad je to
katolický zápor naší hříšné a smrtelné tělesné schránky; snad je to –
Počkejte,
budu ještě mluvit o Maurech. Nemáte ponětí, jací to byli umělci; jejich
tapisérie, jejich barvičky, jejich architektské krajky a obloučky, kouzla a
třpyty, jaká zjemnělost, jaká horečná tvořivost, jaká plastická kultura! Ale
korán jim zakázal člověka; nesměli napodobit člověka ani si stvořit modly
k jeho obrazu. Teprve křesťanské znovudobytí Španěl přineslo s křížem
obraz Člověka. Snad od té doby, snad proto, že byla zlomena kletba koránu,
zaujal obraz člověka španělské umění tak naléhavě a někdy až příšerně. Země tak
nesmírně malebná jako Španělsko nemá až do devatenáctého století žádného
krajinářství: jen obrazy člověka, člověka na dřevě kříže, člověka v moci
stojícího, člověka mrzáka, člověka mrtvého a v rozkladu… až po
apokalyptickou demokracii Francisca de Goya y Lucientes.
ANDALUCIA
Přiznám se počestně, že když jsem se ve vlaku probudil a nejdřív
vykoukl oknem ven, zapomněl jsem dočista, kde jsem; viděl jsem podle trati cosi
jako živý plot, za ním hnědá a rovná pole a z toho tu a tam čouhaly jakési
prořídlé a rozflákané stromy na maděru. Měl jsem silný a uspokojivý dojem, že
se nacházím někde na trati mezi Bratislavou a Novými Zámky, i počal jsem se
strojit a mýt pískaje si z plna hrdla „Kysúca, Kysúca“ a jiné přiměřené
písničky. Teprve když jsem vyčerpal svůj poklad národních písní, shledal jsem,
že to, co jsem považoval za živý plot, je hustý porost dvoumetrových opuncií,
tučných aloí a jakýchsi zakrslých palmiček, nejspíš Chamaerops, a ty rozflákané
stromy že jsou datlové palmy; a že ta hnědá, zoraná rovina je podle všeho
Andalusie.
Tak vidíš, člověče: kdybys jel po zorané pampě nebo po kukuřičných
polích australských, po žitných lánech Kanady nebo já nevím kde, ono by to bylo
také takové jako u Kolína nebo u Břeclavi. Nekonečně rozmanitá je matka
příroda, a pokud se lidí týče, liší se chlupem, jazykem a tisícerými zvyky
života; ale sedlákova práce je všude táž a upravuje tvář země ve stejné rovné a
pravidelné brázdy. Jiné jsou domy a jiné kostely; ba i telegrafní tyče jsou
v každé zemi jiné, jen zorané pole je všude stejné, u Pardubic jako u
Sevilly. V čemž je něco velikého a drobet jednotvárného.
Ale abyste věděli, andaluský sedlák nekráčí těžkopádně a zeširoka
jako náš; andaluský sedlák jede na oslíku, vypadaje nadmíru biblicky a
legračně.
CALLES SEVILLANAS
Vsadím se o láhev aljarafe nebo čeho chcete, že každý průvodce,
každý žurnalista, ba i každá cestující slečna nenazve Sevillu jinak než
„usměvavá“. Některé fráze a přídavná jména mají ohavnou a popuzující vlastnost,
že mají recht. Můžete mě za to skolit nebo mi vylát kýčařů a pustých melhubů,
ale Sevilla je usměvavá. Nedá se proti tomu nic podnikat; nedá se to dokonce
jinak naznačit. Prostě je usměvavá; v každém koutku očí a úst jí to hraje
něčím veselým a něžným.
A třeba je to jen to, že je ta ulička tak úzká a bělostná, jako by
ji každé soboty čerstvě nabílili. A že se jí z každého okna, z každé
mříže derou kytky, pelargónie a fuchsie, palmičky a všelijaká zeleň kvetoucí a
kadeřavá. Tuhle ještě zůstaly od léta plachty napjaté od střechy ke střeše,
proříznuté blankytem jako modrým nožem; a člověk putuje ne jako po ulici, ale
jako po kvetoucí chodbě domu, kam jde na návštěvu; snad mu tamhle na tom rohu
někdo potřese rukou a prohodí k němu: „To jsme rádi, že jste k nám
zavítal“ nebo „Qué tal“ nebo něco podobně úsměvného. A je tu tak domácky čisto,
voní to kytkami a škvařícím se olejem, každá mřížová vrata vedou do maličké
zahrady ráje, která se jmenuje patio, a tady zas je kostel s majolikovou
bání a portálem tak parádním, jako by byl veliký svátek, fiesta, a nad tím vším
se vznáší světlý minaret Giraldy. A tahle úzká a křivolaká ulička se jmenuje
Sierpes, protože se kroutí jako had; tudy protéká život sevillský proudící
hustě a pomalu; kluby a výčepy, krámky plné krajek a květovaného hedvábí,
koupit je vábí, caballeros ve světlých andaluských sombreros, ulička, kudy
nesmějí jezdit vozy, protože je tu příliš mnoho lidí, kteří absorbují
s chutí víno, povídají, kupují, smějí se a vůbec různým způsobem nedělají
nic. Pak je tam katedrála vrostlá do staré čtvrti mezi domy a patia, že ji
vidíte odevšad jen kousek, jako by byla příliš veliká, než aby ji oko duhovky mohlo
celou přehlédnout. A zase nějaký fajánsový kostýlek, palácky s průčelím
světlým a líbezným, arkády a balkóny a tepané mříže, zubatá zeď, za kterou se
vyklánějí palmy a širokolisté musy; pořád něco pěkného, koutek, kde je ti dobře
být a na který bys nikdy nechtěla zapomenout. Tož si vzpomeň na ten dřevěný
kříž na náměstíčku bílém a tichém jako cela klášterní panny; na sladká a
pokojná barria nejužších uliček a nejkrásnějších plácků světa – ano
nejkrásnějších – svět je magická kombinace míst a barevností.
Ano, tam to bylo, byl soumrak a děti na ulici tančily sevillanu
k andělskému flašinetu; tam někde je Casa de Murillo – bože, kdybych tam
bydlil, nemohl bych jinak než psát věci něžné a potěšené; a tam je nejkrásnější
místo na světě, jmenuje se Plaza de Doña Elvira nebo Plaza de Santa Cruz; ne,
to jsou dvě místa a já už nevím, které je krásnější, a ani se už nestydím, že
mně bylo do pláče krásou a únavou. Žluté a červené fasádky a zelený sádek
uprostřed; sádek z fajánsí, zimostrázu, myrt, dětí a oleandrů, tepaný kříž
a večerní hlahol zvonů; a já nehodný uprostřed toho všeho, říkaje si zdrceně:
Ježíšmarjá, vždyť je to jako sen nebo pohádka!
A pak už člověk neříká nic a odevzdá se kráse krásoucí. Zajisté i
on by měl být sličný a mladý; měl by mít překrásný hlas a pálit za krásným
děvčetem v mantile, a víc už nic. Krása si vystačí. Jsou však různé krásy;
mezi nimi spanilost sevillská je obzvláště rozkošná a sladká, intimní a
milostná; je žensky vlahá s křížkem na ňadrech, voní myrtou a tabákem a
hoví si v pohodě decentní a smyslné. Ve velikém efektu dne a noci. Jako by
to nebyly ulice a náměstíčka, ale chodby a patia v domě spokojených lidí;
chodíte skoro po špičkách a ohleduplně jak Petr Novák, ale nikdo se vás
nezeptá, co tu chcete, caballero indiscreto.
(Je tam jeden hnědý, veliký a bohatě krumplovaný barokní palác;
myslel jsem si, že je to královský zámek, ale zatím je to státní fabrika na
tabák, právě ta, ve které kroutila cigarety Carmen. Ta Carmen je tam zaměstnána
ve velkém počtu dodnes, nosí za uchem květ oleandru a bydlí v Trianě,
kdežto Don José se stal četníkem v třírohém klobouku; a španělská cigára
jsou podnes ukrutně silné a černé, patrně následkem těch černých děvčat
z Triany.)
REJAS Y
PATIOS
Jelikož tedy ulice sevillské vypadají jako chodby a dvorečky,
vypadají okna lidských příbytků jako ptačí klece zavěšené po stěnách. Vězte, že
jsou vesměs zamřížovaná a vysunutá ven; ty mříže se jmenují rejas a jsou někdy
tak krásně kovářsky vyvedené ve spirálách, palmetách a prutech všelijak točených
a zkřížených, že by se zajisté slušelo zpívat pod nimi serenádu o sus ojitos negros nebo o mi triste corazón (s průvodem
guitarry). Oiga, niña:
Para
cantarte mis penas
hago
ha-ablar mi guitarra;
si no
entiendes lo que dice-e
no digas que
tienes alma (m-brum).
Neboť nemáte ponětí, jak získá taková niña, je-li za mříží jako
vzácný pták.
Vůbec tepané mříže jsou, jak se zdá, národním španělským kumštem;
nikdy bych nevytepal a nevykroutil ze slov, které mi slina klade na jazyk, něco
podobného chrámové mříži, a pokud jde o mříže světské, tedy do každého domu
vede místo dveří pěkná mříž, okna mrkají mřížemi a z mřížových balkónů
visí lijány květin, následkem čehož vypadá celá Sevilla jako ženský harém, jako
klec, nebo ne, počkejte: vypadá jako potažená strunami, na kterých brnkáte
očima milostný doprovod ke svému okouzlení. Sevillská mříž, to není mříž, která
uzavírá, nýbrž která rámuje; je to dekorativní rám, který otevírá pohled do
domu. Ach, lidi, ty líbezné pohledy do sevillských patií, do bílých předsíněk
vyložených fajánsí, do otevřeného dvorečku vystlaného květy a palmami, do
maličkého ráje lidských rodin! Dům za domkem na vás dejchne stinným chladem
svého patia; a kdyby to byl domek nejchudší, je tam aspoň na cihelné dlažbě
seskupena zelená džunglička z kořenáčů, nějaká ta aspidistra, oleandřík,
myrta a veronika a tryskající dracéna a nevím jaký laciný a rajský chřást; a to
ještě visí na stěnách květináče s tradeskancií, asparágem a cordyline a
panicum a klece s ptáčky, a na dvorku si hoví ve slaměném křesílku nějaká
stará hogo fogo maminka; ale jsou patia obehnaná sladkými arkádami a dlážděná
majolikou, kde zurčí fajánsová fontánka štěstí a prostírá své vějíře latania a
chamaerops a klenou se předlouhé listy musy a kokosu a kentie a phoenixu
z hustého lupení filodender, aralií, klívie a yukky a evonymu, jakož i
kapradin, mesembrianthema, begónií a kamélií a všech jiných kadeřavých,
zpeřených, šavlovitých a bujných lupenů ztraceného ráje. Vzácného dneska
objevit a udržet pro další generaci snílků. A to všechno je narovnáno
v kořenáčích na dvorku jako dlaň a každý domek vás překvapí útulností jako
palác, když nahlédnete fešnou mříží do jeho patia, jež připomíná ráj a znamená
domov.
Domov a rodina. Všude na světě jsou posety domy a příbytky, ale na
dvou koncích Evropy si zřídili lidé domovy ve zvlášť plném, tradičním a
poetickém smyslu. Jedno to místo je stará Anglie, zarostlá břečťanem, se svými
krby a lenoškami a knihami; a druhé místo jsou Španěly s krásně
zamřížovaným pohledem do království ženina, do života proudící rodiny, do
kvetoucího srdce domu. Ta palčivá a vlahá země nemá rodinného krbu; má rodinné
patio, kde vidíte božím lidem do jejich pohody v pohov usednuté, na jejich
děti, na jejich denní svátek. A já se vsázím, že tady je dobře být ženskou, neboť
je korunována velikou slávou a vznešeností domácího patia v glórii palem,
vavřínů a myrt. Věřím, že krása domova je zvláštní a mocnou oslavou ženy; že
hlásá její řád, velebí její důstojnost a obklopuje její trůn. Tím nemyslím
tebe, okatá muchacho, nýbrž tvou maminku, starou a vousatou dámu ve slaměném
křesle, na jejíž počest toto píši.
GIRALDA
Giralda je poznávací znamení Sevilly; je tak vysoká, že ji je
vidět odevšad. Bloudíte-li ve světě a spatříte-li vysoko nad střechami ochoz a
věžičku Giraldy, dobrá, vězte, že jste v Seville, začež poděkujte dobrým
džinům a všem svatým. Tedy Giralda je maurský minaret s křesťanskými
zvony; je obetkána všemi krásami arabské ornamentiky a docela nahoře nese sochu
Víry, zatímco dole je stavěna z římských a vizigótských kvádrů. Ono to je
jako s celým Španělskem: má to římské základy, maurský přepych a katolický
smysl. Tady nechal Řím jen málo své městské civilizace, ale zaručil tu něco
trvalejšího: latinského sedláka; to znamená latinský jazyk. A do toho provinciálního
latino venkova vpadla vysoce vypěstěná, přepychová, skoro dekadentní kultura
maurská. Byla to svým způsobem paradoxní kultura: i ve svém nejvyšším zjemnění
podržela nomádský ráz. Kde Mauři stavěli zámky a paláce, poznáte na nich
původní obyvatelé stanů. Maurské patio je sladká představa oázy; zurčivá
fontánka na španělském dvorku podnes splňuje pouštní sen o studánkách chladivé
vody; zahrádka v kořenáčích je zahrádka přenosná. Obyvatel stanu sbalí
svůj dům a všechen svůj přepych, aby jej naložil na osly; proto jeho dům je
z textilií a jeho přepych je filigránní. Jeho stan je jeho zámek; je
vystlán veškerou slávou a okázalostí, ale je to okázalost, která se dá odnést
na zádech; je tkaná a vyšívaná a vázaná z kozí či beraní vlny. Paláce nomádů
jsou z barevných nití; a maurská architektura podržela přejemnou krásu a
plošnost tkaniny. I buduje takový Maur krajkové oblouky a vyšívané stropy a
stěny obetkané ornamentikou. I když nemůže sbalit Giraldu a odnést ji jednoduše
na mezcích, obestře její stěny kobercovým vzorem a jemnou vazbou, jako by ji
utkal a vyšil sedě na zkřížených nohou. A když pak latinský sedlák
s vizigótským rytířem mečem a křížem vypudil orientálního kouzelníka,
nezbavil se už nikdy toho bohatě tkaného snu; gotický estilo florido, renesanční
estilo plateresco, barokní estilo churrigueresco, to je samé architektonické
krumplování a vyšívání a filigránní pozamentérie a krajkoví, jež obestírá a
snově zahaluje kamenné stěny a mění je v kouzelné, mihotavé drapérie.
Vyhynul národ, ale jeho kultura si žije dál. Tato nejkatoličtější země nikdy
nepřestala být maurská. To všechno a mnoho jiného byste viděli vlastníma očima
na sevillské Giraldě.
A z Giraldy vidíte celou Sevillu, bílou a jasnou, až oči
bolí, a růžovou plochými prejzovými střechami, protkanou fajánsovými báněmi a
zvonicemi a cimbuřími, palmami a cypřišemi; a rovnou dole obrovský, skoro
nestvůrný krov katedrály, erupci pilířů, fiál, vzpěrných oblouků, žeber a
věžiček, a kolem dokola do nedohledna zelenou a zlatou rovinku Andalusie, jiskřící
bělostí úhledných lidských domečků. Ale máte-li dobré oči, uvidíte ještě mnohem
víc; uvidíte rodiny na dně patií, zahrádky na balkónech a terasách a plochých
střechách, všude, kde se dá postavit nějaký ten kořenáček, a ženy jako jablíčka
se šťávou, jež zalévají květiny nebo zrovna bílí bělounkým vápnem bělostnou
kostku (svého domu, asi to okoukali na kostce cukru v Dačicích na úpatí
české Kanady); jako by ten život nemyslil na nic jiného než na svou krásu.
Život má být pln radosti a vjemu, nikoliv hrůzy v domu hrůzy.
A když už máme před sebou celé město, vykonejme pouť na dvě místa
zvláště ctihodná a vyzdobená veškerým dílem mistrným a oslavným. První je
katedrála. Každá pravá katedrála má dvojí funkci. Předně je tak veliká, že
přetrhává všechny svazky s lidskými příbytky; stojí mezi nimi jako
posvátný slon mezi ovcemi, osamělá a cizorodá, boží útes trčící z lidského
hemžení. A za druhé, jakmile do ní vejdete, je to jediný ohromný a volný
prostor v útrobách města, rozloha větší než tržnice, větší než náměstí;
z těch úzkých uliček, dvorků a komůrek domácího živobytí sem vstoupíte
jako na vrchol hory; tyto klenby a pilíře prostor nezavírají, nýbrž rozpínají
uchváceným rozmachem, prorážejí širý a vysoký otvor v tlačenici
středověkého městečka. Tady si vydechni zvolna, duše; ve jménu božím si
oddechni volně a úlevně.
Ale co je uvnitř, to vám už nesdělím. Alabastrové oltáře a
nesmírné mříže a Kolumbův náhrobek, Murillo a řezby, zlato a vykládání, mramor
a barok a retábla a pulpity a ještě mnoho katolických potřeb, které jsem ani
nezahlédl; neboť jsem se
díval na to, co je nad tím vším, na pět velkých a kolmých lodí, hotových
transatlantiků božích, na toto vznešené loďstvo plující po třpytivé Seville;
přes všechno umění a všechen kult nakupený v jeho bocích je tam ještě
přemnoho volného a posvátného prostoru.
Druhé
místo je ayuntamiento čili radnice. Ta v Seville je zevně celá vyšita
reliéfy a římsami, festony a medailóny a girlandami, sloupky, karyatidami, erby
a maskami; a uvnitř od stropu až dolů vystlaná řezbami a baldachýny, zlacením,
fajánsí, štukem a veškerým postrojem, jaký dovedli vymyslet mistři všech cechů.
Je to okázalé a skoro naivní, jak si taková obec dala na sobě záležet; jaksi to
připomíná dobromyslnou důstojnost srdcového nebo kulového krále. Tyhle staré
radnice mě vždycky dojímají důrazem, kterým hlásají slávu a skvělost obce; řekl
bych, v nich si stará městská demokracie stavěla svůj vlastní trůn a
vyzdobila jej jako oltář; jako sídlo královské.
Tak vida, zmůže-li se dnešní demokracie na nějaký palác, je to
banka nebo obchoďáček, hypermarket. V dobách méně pokročilých to býval
chrám a radnice.
ALCÁZAR
Zvenčí je to středověká, zubatá zeď z holých kvádrů; ale uvnitř je to maurský zámek
popsaný verši z koránu a vystlaný od paty až po štít všemi neuvěřitelnými
kejkly a kouzly Orientu. Vězte, že tento zámek z Tisíce a jedné noci
postavili maurští architekti pro křesťanské krále. Psalo se roku 1248 (abych to
řekl stylem historických románů), když křesťanský král Ferdinand na den svatého
Klimenta vstoupil do dobyté maurské Sevilly; ale k tomuto křesťanskému
skutku mu pomohl nějaký Íbn al Ahmar, sultán granadský, z čehož je patrno,
že odjakživa mívalo náboženství kontrakt s politikou. Načež křesťanský král
vypudil ze Sevilly tři sta tisíc peklu zapsaných musulmanů z důvodů
zajisté náboženských a osvětových; ale ještě celých tři sta let potom stavěli
maurští mistři pro křesťanské krále a hidalgy jejich paláce a popsali jejich
stěny svou subtilní ornamentikou a kufickými súrami z koránu. Což vrhá
zvláštní přísvit na staletý boj křesťanů s Maury.
A
kdybych už musel slovy vylíčit patia, síně a komnaty Alcázaru, dal bych se do
toho jako zedník; navezl bych si nejdříve materiál, jako kámen a majoliku,
štuk, mramor a vzácná dřeva, a celé fůry nejkrásnějších slov na mísení slohové
malty; pak bych po zednicku začal odzdola, od fajánsových podlah; na to bych
postavil tenké mramorové sloupky, dávaje si záležet na jejich patkách a
hlavicích, ale obzvláštní péči bych věnoval stěnám vyloženým přepěknými
majolikovými dlaždicemi, potaženým krajkovou štukaturou, barveným veškerou
polychromií něžnou a mihotavou, prolamovaným okny, arkádami, ažúrami, loubími,
ajimezy a galériemi podle ušlechtilého řádu podkovy, lomeného oblouku, kruhu a
laloku; načež bych nad tím vším rozklenul klenbičky a stropy ze stalaktitů,
štukových krajek a sítí, hvězdic, kazet, fajánsí, zlata, barviček a vyřezávání,
a vykonav toto vše bych se zastyděl za svou hrubou a fušerskou práci; neboť tak
se to nedá popsat.
Vemte
si raději kaleidoskop a točte jím, až vám půjde hlava kolem z té nekonečné
geometrie; dívejte se na čeření vody, až vám budou smysly přeskakovat; opijte
se hašišem, až se vám celý svět změní v obrazce, jež se ustavičně mění a
prostupují; přidejte k tomu vše, co jest opojné, halucinované, opalizující
a rozkošnické; vše, co obestírá smysly; vše, co se podobá krajkám a brokátu,
filigránu a šperkům, pokladu Ali Babově, drahocenným tkaninám, krápníkovému
dómu a pouhému snu; a toto vše měňavé, fantastické a skoro nepříčetné najednou
pročísněte řádem nesmírně ladným, líbezným a přísně přívětivým, tichou a
kontemplativní kázní, jakousi snivou a moudrou odříkavostí, jež rozestírá ty
pohádkové poklady v plochu téměř nehmotnou a neskutečnou, vznášející se na
lehýnkých arkádách. Ten nevýslovný přepych je tak ve své ploše odhmotněn, že se
stává skoro už jen vidinou promítanou na stěny zájmu. Jak hmotné, hrubé a
těžké, spíš hmatové než optické je naše umění proti těmto podivným Maurům; my
zrovna oběma rukama držíme a vyhmatáváme to, co se nám zamlouvá; hmatáme to
silně a brutálně jako své vlastnictví. Bůhví jaká odpoutanost, jaká strašná
orientální spirituálnost vedla maurské architekty k tomuhle čistě
optickému klamu čarování přírody, k těm snovým, nehmotným stavbám, utkaným
z krajek, třpytů, ažúr a kaleidoskopických schopných obrazců; toto
naprosto světské, smyslné, rozkošnické umění zrušilo samu hmotu a změnilo ji
v kouzelný závoj. Život je sen. A pak už jeden pozorovatel chápe, že
latinský sedlák a římský křesťan museli smést tuhle příliš zjemnělou a
ornamentální rasu z mapy zájmu. Evropská hmotnost a tragičnost musela
převážit zduchovělý senzualismus jedné z nejušlechtilejších kultur.
Ostatně
docela krátce řečeno, rozdíl evropských staveb a mudejarské architektury je už
v tom, že gotika, ba i barok jsou stavěny pro diváky, kteří stojí nebo
klečí, kdežto maurská architektura byla patrně budována pro duchovní sybarity,
kteří ležíce na zádech se kochali těmi čarovnými oblouky, stropy, frýzky a
nekonečnou arabeskní ornamentací, jež se jim klenula nad hlavou za účelem
nevyčerpatelné a snivé kontemplace.
A
zničehonic se do těch fantastických, něžných partií, uzavřených v ozubené
zdi, snese hejno bílých holubů; tu si skoro s úžasem uvědomíte pravý smysl
tohoto kouzelného tektonického řádu; je to absolutní lyrika.
JARDINES
Zahrady
Alcázaru jsou svým způsobem typické pro španělské zahrady; je tam sice ledacos,
co není jinde, například baños čili klenutá koupací síň doni Marie de Padilla,
milenky křesťanského krále Pedra Ukrudného. Praví se, že tehdejší zdvořilost
žádala, aby dvorští kavalíři pili vodu z její koupele; ale já tomu
nevěřím, protože jsem viděl málokterého caballera v Seville polykat vodu.
Tedy
pokusil jsem se nakreslit zpaměti, jak vypadá taková španělská zahradní
libůstka; ale protože se mi to nevešlo na jeden lístek papíru, musel jsem to
zpodobnit hned natřikrát.
Španělská
zahrada pozůstává především z cypřiší, stříhaných zimostrázů, myrt,
ptačího zobu, vavřínů, cesmín, laurocerasu, zimolezu a takových těch všelikých
tvarovaných keřů, pyramid a koulí, ze kterých tu jsou vystříhány, vyvázány a
vyformátovány špalíry, aleje a chodby, klenby a oblouky, zelené hradby, zídky a
obruby, plůtky, okna, kulisy a labyrinty a celá umná, geometrická architektura
staré a přísné zahradnické školy; a v této slunné zemi jeden nositel
proporcí mozku danajského daru homo sapiens sapiens pochopí, že to vlastně není
zahrada z vegetace, nýbrž zahrada ze stínu.
Za
druhé španělská zahrada pozůstává především z dlaždiček, cihel a glazur,
z majolikových schodišť, fajánsových zídek, rondelů a sedátek; dále
z majolikových nádrží, fontánek, cisteren, vodopádů, vodotrysků a stružek
zurčících běhutou vodičkou; z fajánsových pavilónů, altánů, pergol a
balustrád; přičemž řečená majolika je co nejpěkněji černě a bíle šachovaná,
síťovaná, pruhovaná, vzorkovaná nebo malovaná okrem, indigem a benátskou
červení; a v tomto fajánsovém světě jsou nastavěny samé kořenáče: kořenáče
s kaméliemi, fíkusy, azalkami, abutilony, begóniemi a coleusy, chryzantémami
a astery; celé aleje a skupiny pěkně vypálených kořenáčů; kořenáče na zemi, na
roubení studánek, na terasách i na schodech.
Za
třetí pak španělská zahrada pozůstává především z nejbujnější vegetační
džungle, z tropického porostu, ze kterého tryskají palmy, cedry a platany
zarostlé liánami bougainvilleí, klematisů, aristolochií, bignonií, dále
takových velkolistých šlahounů s květy podobnými svlačci, kterážto
rostlina zde sluje „campanilla“, jiných šlahounů kvetoucích jako durman, které
také říkají „campanilla“, a jiné pnoucí fauny, kvetoucí jako ohromný klematis a
zvané rovněž „campanilla“; dále z dracén a datlovníků, chamæropsů, akácií,
fénixů, a proboha, jak já mám vědět, jak se to všechno jmenuje! Kdybyste
věděli, jaké to má listy! Listy lesklé a kožnaté, zpeřené jako pštrosí péra,
vytasené jako palaše, vlající jako korouhve; říkám vám, oděla-li se Eva
kterýmkoliv z těchto lupenů, nebylo to ze studu, nýbrž ze studia
parádivosti a přepychu. V tom rajském pralese není místa pro kvítek či
travičku; možná že tady pěstují trávu jen v květináčích.
To
troje jsem vám nakreslil na třech obrázcích; ale ve skutečnosti to všechno tu
roste najednou, což ovšem nakreslit nejde. Španělská zahrada je současně
stříhaná zahradní architektura prostoupená fajánsovými fontánami, terasami,
rondely a schůdky, posetá květináči, prorostlá palmovými džunglemi a liánami; a
to všechno se vejde někdy na hotovou dlaň půdy protkanou vodomety a stružkami;
jakživ jsem neviděl zahrady tak úžasně soustředěné a umocněné jako ve
Španělsku. Anglický park je zušlechtěná krajina; španělská zahrada je umělý
opojný ráj. Francouzský park je monumentální stavení objekt; španělská zahrada
je intimní sen i chlouba. V těch sladkých koutech stínu, zurčící vodičky,
chladivé majoliky, opojné vůně a tropického lupení je podnes slyšet tiché
kročeje jiné, požívačnější rasy; i tudy prošli Mauři.
MANTILLAS
Vše, co následuje, budiž řečeno ke cti a chvále Sevillanek. Jsou
drobné a černé, černovlasé, černých a klouzavých očí a většinou v černých
šatech; mají drobné ruce a nohy, jak žádá stará rytířská lyrika, a vypadají,
jako by šly právě ke zpovědi, to jest posvátně a trochu hříšnicky. Ale co jim
dodává zvláštní slávy a důstojnosti, je peineta, vysoký hřeben ze želvoviny,
korunující každou Sevillanku; hřeben bohatý a triumfální, podobný koruně nebo
gloriole. Tato důmyslná nástavba mění každou černou chiquitu ve vysokou a
vznešenou dámu; s takovou věcí na hlavě je nutno jít pyšně, nést hlavu
jako svátost a mrskat jenom očima, což tedy Sevillanky praktikují.
Druhá a ještě větší sláva Sevillanek je mantila, krajkový přehoz
vržený přes onen královský hřeben; mantila černá nebo bílá, podobná závoji
musulmanek, kápi kajícníkově, mitře velekněze a přilbě dobyvatele; mantila, jež
slouží tomu, aby ženu zároveň korunovala, zastírala a nechala ji prosvítat
způsobem nejsvůdnějším. Jakživ jsem neviděl na ženských nic důstojnějšího a
rafinovanějšího, než je tato kombinace kláštera, harému a závoje milostnice.
Ale dovolte, abych se zastavil a velebil ženy sevillské. Jakého sebevědomí,
jaké národní hrdosti je třeba k tomu, aby tyto černé chuly daly přednost
obřadné a starodávné peinetě a mantile před všemi svody světové módy. Sevilla není
žádná vesnice; Sevilla je veselé a bohaté město, jehož sám duch je milostný;
drží-li se Sevillanky své mantily, je to předně ovšem proto, že jim sluší, a za
druhé proto, že chtějí být naprosto Španělkami v celé jejich drahocenné
starodávné cti; ale hlavně jim to sekne.
Není-li Sevillanka korunována, je aspoň ověnčena; má nad uchem v černých
vlasech celou kytici nebo aspoň rudou růži, kamélii nebo květ oleandru; a přes
ramena a paže má přehozen hedvábný šátek s velkými vyšitými růžemi,
těžkými třásněmi a uzlem na prsou; nebo mantón de Manila, což je takový velký
hedvábný plášť, šátek či ornát posetý vyšívanými růžemi a třásněmi, ale to se
musí umět nosit. To se tak nějak řásnatě přehodí přes ramena a plece, pak se to
těsně přitáhne, ruka se dá v bok, vypne se zadeček a dole se cvaká
dřevěnými podpatky; jak říkám, nosit správně mantón je veliké taneční umění.
Měl jsem dojem, že španělské ženy si dovedly uchovat dvě veliká
ženská privilegia: nevolnictví a úctu. Španělka je střežena jako poklad; po
klekání nepotkáte děvče na ulici, ba viděl jsem i lehké holky provázené dueñami,
patrně na ochranu jejich cti. Slyšel jsem, že každý mužský člen rodiny od
vzdáleného prastrýce až po vnuka má právo a povinnost bdít takříkajíc s mečem
v ruce nad panenskou ctí svých sester, sestřenek a ostatních příbuzných. Zajisté
je v tom tak trochu duch harému; ale zároveň je v tom veliká úcta k zvláštnímu
důstojenství ženy. Zatímco muž se honosí svou hodností rytíře a ochránce, je
dána ženě sláva a prestiž střeženého pokladu; čímž tedy obě strany, co se týče
cti, přijdou na svůj účet.
Ale on je to opravdu pěkný národ: mládenci v andaluských širácích,
dámy v mantilách, děvčata s kytkou za uchem a černými kukadly v koutku
cudných víček; jak si to tanečně nesou, vypjatí jak holubi, jak se sobě dvoří,
co vášně a decentnosti je v jejich věčných námluvách! A sám život je tu
zvučný, ale bez vřavy; v celých Španělích jsem nezaslechl jedinou hádku
nebo hrubé výrazivo, snad proto, že hádka znamená nůž. To my na severu se
hádáme pořád s každou prkotinou za lubem, protože se neoháníme nožem;
nezlobte se na mne, ale já vám nepovím, co z toho dvojího je společensky
více na výši.
|